Príspevky užívateľa

Oklepal se. Stále se cítil trochu mimo. Naštěstí jen trochu! Ještě ho pobolívala hruď, ale to si řekl v duchu, že ho to jistě brzy přejde. No, vždycky ho to přešlo, dřív nebo později!
"Jo, jo... Myslím, že je vše ok. Nic, z čeho bych se neprobral," kývl na Ciela. Ocenil, že se optal. Domníval se, že spousta vlků by se s takovou otázkou vůbec neobtěžovala. Na druhou stranu, Hari byl docela pesimista, takže bylo možné, že se v tomto mýlil. Vždyť žil ve smečce Přízračných! Ti mají být taková velká famílie, no ne?
"Samozřejmě," zazubil se na jeho dotaz. "Nebo si snad troufáš na celou srnu?" mrkl po něm. Bylo mu jasný, že on sám celou srnu nesežere. Ani Hari by ji nesežral! Žádný otesánek to nebyl a Cielo v tom jiný jistě nebyl. Takže ano, hodlal ji nechat i ostatním! Smečka tuhle kořist jistě ocení, v to věřil.

Byl docela překvapen, když se před něj tak náhle nachomýtl jakýsi cizinec. Jeho slovníkem byl neméně překvapen. Sorráč? Strejdo? Strejdo??? To působil jak nějakej dědek? Vždyť ten podivín vypadal, že je podobného věku jako on! Ale co by se tím nechal rozhodit. Co si však budem, tohle jsme si říkali nejednou a je tedy celkem jasné, že mu tento pseudozen nikdy dlouho nevydrží. Ale kdo ví? Možná tento den bude výjimkou. Byl přeci osvícen plyny!
"Uhm... jste v pořádku?" Nemyslel to tak, jestli náhodou cizinci nezvoní v kebuli, kdeže! Myslel to tak, jestli je ok *fyzicky*. Přeci jen týpek válel z kopca sudy či co. Něco takového jistě mohlo i trocha bolet! Vlk však vypadal, že je relativně ok, ale přesto se optal. Ze slušnosti! Zatím neměl přeci jen důvod být na tohoto jedince nějak zlej. Ale to se může kdykoli změnit. Však vyšší síla by jistě preferovala setkání více... v míru. Tento vlk měl stavbu těla rváče. Raději ho úplně nepodceňovat.

"Neumožňují, hmm..." zamumlal a podíval se do prázdna. Už cítil, jak mu zavírají oči. Jak ho dlouhé paže jeskyně chtějí stáhnout do temnoty, do světa snů. Ale ne. Nemohl usnout teď. I když, byl ještě vůbec bdělý? Měl přec pocit, jako kdyby *snil*. Jako kdyby už nebyl v realitě. Snad proto mu připadalo, jako kdyby jeho mozek byl měkčí a měkčí, jako jakási rozežraná kašička čehosi, co byly kdysi důmyslné neurony. "Věřím, že každý dokáže být silný. I ty bys mě určitě dokázal za správných okolností porazit. Síla... nejsou jen velikost a svaly." Dávalo to smysl? Znělo to nějak chytře? Byla to pravda? Nevěděl. Byl tak mimo, že už nad tím sotva dokázal přemýšlet. Ale musel zabrat. Nemohl uprostřed konverzace usnout. Sakra, jak to Tim dělá? Měl pocit, že je o dost víc při vědomí jak on. "Mám pocit, že jen málokdo nás na ten boj připraví. Dle přírody se má jednat o rodiče, ti od toho jsou. Ale..." Už myšlenku nedokončil. Nemyslel si, že je to třeba. Nebo si myslel, že ji už dokončil? Těžko říci. Prostě si myslel, že většinou se na rodinu spolehnout nedá. Slyšel už tolik příběhů o špatných rodičích, o rodičích, kteří odešli, že už to byla snad i norma. Naopak bylo šokující to, když vlk měl normálně fungující famílii.
"Já si myslím, že jsi silný dost," řekl Hari. Nemyslel však v tom fyzickém slova smyslu, to ne. Každý mohl vidět, že Tim byl drobnější hubeňour. Ale však co? I s touto postavou se jistě zvládnou udělat divy. "Ztratil jsi vzpomínky. Celé své já. Najednou ses probudil jako znovuzrozený, bez žádné vzpomínky na tento svět, na svou rodinu, na svůj život. Nejeden by se zhroutil, už i jen z té myšlenky. Ale ty? Stále bojuješ a ani něčím tak děsivým ses nenechal zlomit. To je opravdická síla." Myslel to vážně. Domníval se, že za těchto okolností by nejeden propadl šílenství a permanentní úzkosti. Nedokázal si představit, co by se dělo s ním. Co by udělal on. Jak by skončil. Nejspíš ne úplně dobře. Na rozdíl od Timka měl nepochybně trochu víc nepřátel.
Vydal ze sebe nepatrný povzdech. Ano, docela se svou minulostí trápil. Jako dítko si nikdy nemyslil, že skončí takto, tam, kde teď je. "Ale co když ten čin není jen jeden?" No jo, holt mordění není žádná sranda. Na průměrném vlku se to podepíše. "Já..." Chtěl o tom vůbec mluvit? Jistě, měl pocit, že Timovi lze říci *vše*. Ale přesto mu zbyl v hlavě jakýsi hlásek, který ho držel na uzdě. To, že chce, neznamená, že tak udělat má. "Víš..." Už to vypadá, že se konečně vymáčkne! "Nikdy jsem se se svými parohy nenarodil," hlesl, poněkud mimo. Ta věta sama o sobě zněla tak zvláštně a mimo. Ale Hari nevěděl, jak svou myšlenku říci, tak, aby nebyla random. Ah, ty parohy! Doteď nad nimi někdy přemýšlel. Proč je má. Jestli je to trest, aby si navždy připomínal ten den, kdy se stal bratrovrahem.
"To nejsme," zamumlal. "Myslím, že byl tím oblíbenějším z nás." Darius byl unhinged, on divný a Ray... byl ještě normální. Normální dítko! Něco, co si přeje každý rodič. Hari si však nikdy nemyslil, že ho rodiče neměli rádi, to vůbec. Věděl, že Darach ho rád měl. A byl za to rád. Kdyby i jeho otec byl taková svině, tak nejspíše vyleze z Ignisu ještě víc rozbitej než je teď. Nikdy si však nemyslel, že by byl tím oblíbeným synkem. Oproti Dariovi jistě, ale Rayovi? Leda ve snu.
Hari byl rád, když uslyšel slova, že Tim se s ním nebojí. Normálně by asi rád nebyl, protože by ho hlodala spousta myšlenek. Tim by se měl přeci bát. Může být nebezpečný! Vždyť už má kill count! A jeho místy afektivní povaha, šmarja, vždyť se z něj může stát časovaná bomba, pokud se mu ještě něco stane!
"Já se bojím," přiznal se, "ale o tebe." Nebylo přeci dávno, co Tim málem zničehonic umřel! Kdo říkal, že se to už nestane? A Hari neměl oči všude. A jak si řekli, život jednoho dne skončí. To znamená, že skončí i život Timův, ať se mu to líbí, nebo ne.
Každopádně cítil, jak mu víčka víc a víc těžknou. Nepochybně brzy usne.

Sakra. Nechtěl moc mluvit o sobě. Bylo moc trapné mluvit jen o sobě. Ale musil to chápat. Nemohl čekat, že by tady Anjelka chtěla sypat svá trápení a jen si je připomínat. Raději myslet na něco jiného, no ne? Žel Hari neměl zrovna moc *pozitivních* zážitků. Mord můry tady na území? Upálení nějaké Ignisanky? Ne, že by to jeho nějak momentálně hlodalo. Však věděl, že objektivně se nejedná o něco pozitivního a žůžového.
Ale přec ho něco napadlo!
"No... pamatuješ si toho ptáka, co jsme nedaleko odsud kdysi našli? No tak často kolem mě poletuje. Ani nevím, jestli jsem si ochočil já jeho, nebo on mě," pousmál se, "ale je to fakt aj rozený bojovník. Ten zoban fakt nemá pro nic za nic." Do detailů raději nezacházel. Nemusel zmiňovat to, že Zlomysl zkušeně *vyklovl oči* protivnici. A pak ji začal požírat. Vskutku snový mazlík.
No, žel už opět nevěděl, co říkat. Ani Hvězdná jeskyně nebyla schopna vyléčit jeho silně awkward já. Huba mu jela o sto šest leda v afektu.
"Jinak asi nic moc nového, řekl bych. Jen poslední dobou přemýšlím nad pocity a tak. Třeba jak vlk pozná, že se mu někdo líbí, však víš. No, co se toho týče... Co ty a Roihu? Všechno mezi váma v poho?" Doufal, že jo. Roiha stále neměl upe v lásce, ale když ho má Anjel ráda, tak co? Ona ho zná líp jak on a nějak neslyšel o tom, že by se měli rozcházet nebo tak. Třeba to fakt není takovej idiot, jak by se dalo říci na první pohled. Možná i na ten druhý...

Hariuha nebyl zrovna dvakrát nadšený, když ho šéf poslal se Saturejkou ven k hranicím. Jako kdyby si z něj osud dělal dobrý den! Přeci jen měl s touto vlčicí minulost. Ne kdo ví jak dlouhou, ale přesto. Byl zklamán, když se dozvěděl, že se přidala do ohnivé smečky. Cítil se skoro až zrazen! Důkaz, že emoce mohly být poněkud iracionální záležitostí. Bylo to zvláštní. Takto by se u kohokoli jiného necítil, ne?
Těžko říci, co se při cestě dělo. Možná trapné ticho. Možná nějaká konverzace o ničem. Nebo snad dokonce i po sobě pomrkávali. Kdo ví? To už bude jen na naší bujné fantazii.
Jakmile se dostal na místo, začal hlídkovat a čekat na signál. Byl poněkud nervózní. Byl totiž *sám*. A kdyby se hlídka Ignisu rozhodla z něj udělat špekáček, co by nadělal? Neměl by šanci. Doufal však, že ohnivá smečka nebyla tak drbnutá, aby se o něco takového pokoušela. Však možné bylo vše, myslil si.
Jakmile si všiml příchodu hlídky, hned se beze slov rychle vydal do tábora předat echo. Šlo o čas, nemohl jen tak zdržovat! Na místě ho však čekal bugr a chaos. Dozvěděl se, že Silhouette byla nalezena mrtvá. Dokonce v táboře spatřil i její tělo. Údajně ji zabil Ignisan. Dokonce z ní šel stále Ignis i cítit.
Udělalo se mu temno před očima. Ne. Ty krysy! Ty prašivé odporné krysy! Ignis se nikdy nezměnil. Stále je to banda bláznů a vraždících psychomaniaků. Tohle si nemohli nechat líbit. Tento ohavný čin jim nikdy nesmí projít. O to se osobně postará. I kdyby ho to mělo skoro stát život!
Hned se tedy bezmyšlenkovitě přihlásil do hlavní skupiny a vydal se k hranicím, kde na ně už samozřejmě Ignisané čekali. Byl tam i jeho braško, kterého tak dlouho neviděl. Takové *vřelé* rodinné setkání! Škoda, že se ti dva sourozenci už jen tak nesetkají v dobru. I když, kdo ví, co přinese budoucnost?
Po chvíli spustila hnědá vlčice, co stála vedle Raye. Už ji někdy viděl. Ano, kdysi dávno na Igně. Naštěstí se mezi nimi nestalo žádné drama, jinak by situace mohla být ještě horší. Její slova však Hariho dráždila dostatečně. Probodl ji pohledem.
Ještě aby ta vražda někoho od vás potěšila, šmejdi prašiví. Zhluboka se nadechl. Musil začít *hovořit*. Sic by tak nejspíš měl učinit šéf, ale nedalo mu to. Navíc Ignis nevěděl, jaké bylo jeho pravé postavení. A navíc, ona vlčice taky žádnou alfou nebyla.
"Ale opravdu? Ted chcete *normální* režim? Když vám hoři u zadku? Jak přínosné!" ušklíbl se. "Když jste si vy mysleli, zdůrazňuji, pouze mysleli, že jsme od vás někoho asi zabili, tak jste byli jak utržený ze řetězu a místo toho, aby jste u hranic počkali a začali komunikovat normálně, jak si teď tak mooc přejete, tak jste ty hranice museli překročit a pak čumíte jak puk, když vám zajmeme pár vlků. Byli jste připravený se bít, neříkejte opak! A teď vy opravdu někoho zabijete. Žádná domněnka, ale realita. Zabili jste ji na našem území, naprosto bez důvodu. Chladnokrevně! A prý že zkrat? Opravdu si dovolujete nazývat tuhle odpornou vraždu jako zkrat?!" Už od pohledu bylo jasné, že Hari zrovna nadšený nebyl. A to ani neříkal vše; to by byl jinak sprostý. Sil moc neznal, ale když se s ní setkal, tak šlo poznat, že je to dobrá a mírumilovná vlčice, která si tak odporný osud nezasloužila. "A jaké *skutečné* řešení tedy navrhujete, hm? Snad si nemyslíte, že tohle za toho vašeho normálního režimu vyšumí! Nevyšumí. Kdepak je vůbec ta vaše vraždící krysa? Našli jste ji vůbec? A hodláte vůbec toho viníka, tu prašivou krysu, potrestat?!" Pořádný trest mu připadal jako adekvátní řešení. S Ignisem nešlo jednat v rukavičkách, aspoň co si pamatoval, pokud se nic nezměnilo. Kdyby z toho neměli žádné následky, tahle situace by se nepochybně opakovala. Nesměli z toho vyjít v suchu. Byl by to pro Přízračné výsměch. Ano, sice u nich bylo typické jednat slovy a ne svaly a kdesi cosi. Ale Hari si své chování holt ospravedlňoval tím, že tento přístup fungovat nebude. Nebo to také mohl být pokus o racionalizaci svého ohnivého heltyrského já, které ho stále strašilo jako stín.
Než se však nadál, objevil se na scéně další Ignisan, ze kterého sršelo jakési šílenství. Řval, ať propustí Roo, že nic neudělala. A to nebylo vše. Šel cítit po Silhouette. A byly tohle snad... stopy krve? Nebo se mu to jen zdálo? Do háje. Už jen ten pach a jeho chování byly dobrými důkazy, že se jednalo o onoho viníka.
Hari cítil, jak se mu dělá rudo před očima. Musel se opravdu kontroloval, aby po vlkovi nevyjel a nezakroutil mu krkem. A počkat.
On toho vlka taky znal. Alespoň matně. Vyrůstali spolu, ne? Nepamatoval si však celé jeho jméno. Ka, Kara-něco? To je jedno. Čert to vem!
"To ty!" vyštěkl po Karim. Ta odporná mrňavá zrůda. Tohle si tam celou dobu pěstovali, jo? Vycenil na něj zuby a zavrčel. Tohle mu nedaruje. Nevyvázne z toho v suchu. Nesměl. Každý čin má svůj následek. A tento nesměl být výjimkou. Nejraději by ho sám zpřetrhl jako hada. Věděl však, že to nemůže, neb by si to Ignis nepochybně nenechal líbit a stal by se z toho začarovaný kruh plný mordů.

Dnes v tuto chvíli shodou okolností také zavítal na toto místo. Trochu se zachvěl, byť počasí bylo teplé. Tady byla prolita krev. Málem tu umřel Tim! A on vlastně taky. Byl to bizarní den, který se vlastně ani nestal tak dávno. Přesto mu přišel tak vzdálený. Dokonce si i jizvu odnesl. Ale jen drobnou a sotva viditelnou, díky bohu. Mohlo to skončit o dost hůř.
Na vteřinku se zastavil, když tu spatřil Anjel. Dlouho s ní nemluvil. Vlastně... vlastně ona sama sotva s kýmkoli mluvila. Měl pocit, že po té tragédii s vlčaty se uzavřela hodně do sebe. A mohl se divit? Těžko. Být rodič mrtvých, tak se mu taky zlomí srdce.
Nevěděl, jak s ní teď mluvit. Měl pocit, že jeho emoce byly poněkud po návštěvě jeskyně otupeny. Jak se pak může efektivně vcítit do její situace? A bylo to vůbec žádoucí? Ne. Teď bylo žádoucí tu nějak pro ni být, alespoň trochu. Nemůže se na ni vykašlat. Šel tedy k ní a nijak se neskrýval, aby z toho nebyl nějaký jumpscare.
"Ahoj," pozdravil ji a sedl si. Prohlédl si ji. Měl pocit, že celkem zhubla. Ale to byl jistě jen pocit, který si domýšlel. Vždyť ji tak dlouho pořádně neviděl! A bodejť by nepůsobila hubeněji, když už dávno porodila.
Nic dalšího neřekl. Nevěděl, co říct. Jak se máš? No jak se asi může mít matka mrtvých dětí. Ne moc dobře, minimálně. Co tu dělá? No co asi? Existuje. Ne. Prostě uvidí podle reakce Anjelky, jestli chce být sama nebo mít společnost a podle toho se uvidí dál.

Střihl uchem, když uslyšel lehké kroky. Aha! Tak tu přeci nebyl sám. Otočil se a spatřil bytost, která svou velikostí připomínala odrostlejší vlče. Jistě ještě k dospělosti měla daleko, pomyslil si. I když, neměl by moc soudit dle velikosti. On sám byl poněkud *přerostlý*. Ne však tolik jako Anjel, to už byl trochu jiný level. Prostě a jednoduše by se měl brát za výjimku a ne za pravidlo!
"Ahoj," pozdravil vlčici. Jistě ji znal nějak od pohledu. Bodejť by ne, když žili ve stejné smečce! Ale že by si někdy pořádně povídali, to se říci nedalo. Safra, vždyť si sotva vybavoval i její jméno! Však dřív, než mohl promluvit další slova, ho přerušil nestor kea Zlomysl. Slétl dolů blízko k Nevaeh a začal si ji zvědavě prohlížet. No jo, ten aby furt někoho neotravoval! Zapískal. Jestli se tomu demonického zvuku vůbec dalo říkat pískání.
"Nemusíš se bát, nic ti neudělá," ujistil ji hned. Byla to však pravda? Viděl, čeho všeho byl s tím hrozivým zobákem schopen. Naštěstí se jednalo o krajní situaci. Jen tak někoho by nepokloval! Doufejme.

"Někteří jsou silnější než ostatní," pravil Hari. Mohl by ještě rýt do toho, jak je několikero druhů síly a kdesi cosi. Na to byl jeho mozek ale příliš pod vlivem, na takové komplexní myšlenky posazené příliš do reality. Na začátku by tu myšlenku jistě dal dohromady. Ale teď byl v jiném vesmíru. A ten měl spoustu hvězd. "Slabost nesmí poznat ani příroda sama. Jinak si je vezme k sobě... a už je nikdy nevrátí." Vlastně nevěděl, jaký na to měl přesný názor. Nemyslil si, že jsou všichni slabí a zranitelní. Možná tak hluboko uvnitř. Takový Darius zranitelný nebyl. Jeho duši nezranilo nic. Jeho smrt byla pro něj vlastně takovou náhodou, nikoli důkazem síly či slabosti. Ale nač nad tím přemýšlet?
"Nevím..." hlesl. "Možná protože... být skutečně sám sebou může bolet i víc než to předstírání?" Někdy je těžké akceptovat sebe sama. Že je vlk takový a ne onaký. Slabý a citlivý, ne drsný a silný. Někdy je prostě pohodlnější žít ve lži.
"Dává," špitl. "Možná se jednoho dne dozvíme, jak to vlastně je. Jestli jsme jenom loutky na hvězdném poli, či jestli je naše vůle skutečně svobodná. Možná jen... možná Hvězdy mají jen zraky do budoucna." Proto tu mnohdy ukazují vize, ne? Vize budoucnosti ve smečce a vize vůbec. Polila ho zima a zachvěl se. Zvláštní pocit. Jako kdyby tu nebyli sami. Jako kdyby je někdo sledoval. Ale kdo? Kdo tu je? Ne. Na tom nezáleží. Přežijou.
Jistě, vražda v sebeobraně byla něco jiného než vražda jako taková. Ale oboje končí stejně. Smrtí. A to právě Hariho hryzalo. I když zabil v sebeobraně, tedy dalo by se říct, že "právem", tak se stejně ze sebe necítil zrovna dobře. Přál by si, aby to skončilo jinak. Ale nejspíše to nešlo. Můra byla ztracená. S trochou úšklebku by se dalo říci, že ji Hari pomohl najít své místo v přírodě.
"Máš pravdu, možná nenáleží. Nevím. I když to bylo v sebeobraně a nebyla jiná možnost, tak to stejně mou duši zatěžuje jako balvan. Někteří vlci nikdy v životě nemuseli jiného zabíjet. Někdy jim to i trochu závidím." Možná i trochu víc. Vysoký kill count nebylo nic, čím by se normální vlk mohl neironicky pyšnit. Byla tu však spousta poněkud nenormálních vlků. Kdyby Darius žil, jistě by se pyšnil, kolik vlků poslal ke hvězdám.
"Ignisan..." zamumlal a odmlčel se. Normálně by měl v hlavě tisícero myšlenek, ale teď byla podezřele prázdná. Jako kdyby na nic nebyl schopen myslet. Ale musel myslet, ne? To jde, nemyslet? Ne. Jistě byl jen mimo. Bylo to přeci jen zvláštní téma. Téma, kvůli kterému by měl jít na nějakou terapii. Kdyby tu jen byla! "Můj bratr je taky Ignisan." Věděl vůbec Tim o jeho původu? Bavili se o tom někdy? Nepamatoval si. Vůbec. Pověděl o tom jen šéfovi a shodou náhod i Finnovi, co si pamatoval. Proč o tom s nikým tady nemluvil? Vlastně. Ignis tu není zrovna populární. A jistě by se na něj někteří tvářili s jistým podezřením. Krví Ignisan a jeho bratr je alfa? Jistěě, určitě to nebude nějaký agent nebo takovej pošuk. Tedy, s Timem se potkali ještě jako děti, kdy ještě ve smečce byl. Ale to si Tim nejspíše už nepamatoval. Sotva si na to pamatoval on sám, natož tak Timek, který prošel jakýmsi mystickým mozkovým výplachem. "Alfa," dodal po chvíli. Tohle jistě znamenalo, že měl pocit, jako kdyby mohl teď Timovi říct *cokoli*. Úplně cokoli. Otázkou však bylo, je vhodné mu říct to ono cokoli? Na to byl žel až moc mimo. Moc mimo na to, aby si promyslel důsledky svých slov. Ah, kdyby jen věděl, že Timova sestra teď s Rejem randí!
"Moji rodiče také smečku opustili. Prý. Nevím, kde jsou. A nevím, jestli bych je někdy chtěl ještě vůbec vidět..." Chtěl? Možná ano. Možná chtěl od nich odpuštění za ten hřích nejvyšší, co spáchal. Nebo chtěl jen vědět, co se s nimi vlastně stalo. Žijí vůbec? Nebo jsou již mrtví? Nedivil by se, kdyby už nedýchali.
Hariho fascinoval život. Timův život. A věděl, jak může být život pomíjivý. Nechtěl, aby tento okamžik skončil, protože už se nikdy znovu nemusí stát. Ano, měl pocit, že příteli může říct vše. Že nic nemusí tajit. Nemůže si vše vzít do hrobu. A nemůže stále lhát či říkat polopravdy.
"Už bude jen lépe," špitl a trochu více se přiblížil k Timovi. Bylo to jistě zvláštní, ale také mu chyběl fyzický kontakt, neb ho měl za svůj život velmi pomálu. Ne, že by neustále vědomě a aktivně toužil po objetí. Jak by se mu mohlo stýskat po něčem, co sotva zažil? Přesto si až teď uvědomil, jak ho ten nedostatek vlastně tížil. Bylo to... zvláštní. "Lépe jako teď jsem se snad ještě necítil." Alespoň to byl jeho pocit. Kdo ví, jestli pravdivý. Přeci jen, minulost mu teď byla o něco vzdálenější. Jako kdyby byla sotva jeho. Ale přítomnost a budoucnost... na tu se zaměřit chtěl.

Jednalo se o jeho první výlet od dob, co mu hvězdy otevřely třetí oko. Nebo tak něco. Cítil se svobodný, nezatížen minulostí a sebou samým. Začíná nová kapitola jeho bytí! Tedy, opravdu? Možná si to jen nalhával. Možná ho jeho "falešné" Já zase převálcuje nad jeho osvíceným já. To by bylo vskutku nešťastné, avšak stále poněkud pravděpodobné. Nejspíše se vše vrátí do normálu, jakmile se i zbytky zajímavých látek z Hvězdné jeskyně vypaří z jeho těla. Jistě se mu po tom pocitu bude stýskat.
Teď si však užíval zpěvu ptáčků. S jistým nadšením je poslouchal a pozoroval, snažil se i o jejich určení, což ne vždy bylo snadnou záležitostí. Byl do toho tak soustředěn, že mu přes hlavu šel i pach cizince. No toto! Kdyby u kormidla bylo jeho "staré já", tak by si jistě pachu všimlo a nesoustředilo se jen na kuřátka, která jeho životu stejně objektivně nepomůžou!! Nu, snad mu osudí nedá na zadek. Jinak veselí půjde velmi rychle pryč.

Byl to den po svém zážitku ve Hvězdné jeskyni. Stále se cítil poněkud... jinak. Derealizovaně. Stále nevěděl, co si o tom myslet. Tolik pocitů a myšlenek vyplavilo z největších hlubin jeho já na povrch! Co si budem, byl to poněkud šok. Nebylo tedy divu, že se hoch stále cítil poněkud derealizovaně. Návštěva však jistě jisté benefity přinesla. Měl pocit, že se může stát novým vlkem! Hodit své staré já stranou a začít jako nová osoba. Zdali to bylo možné, byla otázka. Ale to by nejdřív musel z paměti vymazat ty hrůzné události za poslední dobu. Ignis, záchranu Tima a mord můry a nakonec i lesní požár, který s nějakou pravděpodobností usmažil ignisskou vlčici. Velký špatný.
Ale stalo se. Minulost se už změnit nedá. Nemělo smysl mít v ní furt zaražený frňák! Posadil a uslyšet máchání křídel. Ah ano. Přiletěl blízko Zlomysl. Aspoň má tady parťáka! Nu, možná i na území narazí na parťáka v podobě smečkového soudruha? Kdo ví! Třeba ano.

Kdyby srna z toho náhlého přepadení dostala srdeční zástavu, jistě by nikdo nebyl překvapen. Stěží mohla očekávat tak náhlý dopad! A pár okamžiků po dopadu vlka ucítila i čelisti na své noze. Zoufale se snažila bránit, ale bylo to pro ni nemožné. Už ji dostali.
Harimu dopad na zvíře málem vyrazil dech, ale naštěstí se brzy vzchopil. Kdyby ne, tak tu naštěstí byl Cielo v záloze, který už konal svou práci. Sám se tedy do zvířete zahryznul. A abychom to zbytečně neprodlužovali, srna po pár chvílích zoufalého boje padla. Na lovu bývalo obvykle nejsložitější se ke kořisti vůbec dostat, ale teď se jim to naštěstí podařilo snadno a rychle.
Jakmile zvíře vytuhlo, Hari pustil. Byl trošičku malátný, nejspíše kvůli použití magie. Myslil si však, že se brzy vzpamatuje. Snad.
"Dobrá práce," řekl Cielovi a začal oddechovat. Uff!

Jakmile si Hari všiml, že Cielo pochytil jeho slova, tak zavřel oka. Čas se proměnit! Ale v co? V něco malého a nenápadného! Mohl by zkusit myšku. Ano! Nebo zase opeřence? Dnes se cítil odvážně. A odvážnost přeje opeřeným.
Myslel na červenku. Ano! V tu se chtěl proměnit. Soustředil se na její obraz a pak se proměnil. Bohužel se mu to úplně nepovedlo, neb se místo červenky změnil v hýla. Ale to nevadilo. Obojí mělo křidýlka! A to bylo důležité.
Vzlétl směrem za srnou. Ta naštěstí byla v klidu. Ne na dlouho. Jakmile se dostal blízko, proměnil se zpět ve vlka. Byl však poněkud horlivý, proto proměnu zpět poněkud nevychytal, a tak přímo na srnu dopadl. Ano, tato skutečnost může znatelně urychlit mord, ale zároveň se zvyšuje pravděpodobnost zranění. Jak to bude teď? Kdo ví.

Ano. Proč svou představu neuskuteční? Proč se z něj nestane osamocená lesní víla? Expert na pohádkový kraj? Proč nemůže být tím, kým chce? Život má jen jeden. Nač ho tak plýtvat? Je přec jasné, že na smrtelné posteli bude všeho litovat. Litovat toho, co neudělal. Nelítostný žal a stesk po tom, kým mohl být, ale nebyl. Musí se otevřít. Pustit z okovů své já. Bude se bát a nebude chtít jít nikam daleko. Bude se chvět jako osika. Ale později, ano, později, to už se odváží...
"Já nevím," řekl nepřítomně. "Jako kdyby to nešlo. Jako kdyby... mi to tělo nedovolilo. Říká, ne, to nemůžeš. Co by si o tobě mysleli? Ne... Musíš být silný. A musíš přežít. Za každou cenu." Na chvíli se odmlčel. "Protože když nebudeš, bude z tebe jen prach," vydechl. Neměl na výběr, než se potlačit a změnit. Kdyby se tak nestalo, nejspíše by na tomto světě nebyl. Norest není pro slabý. A jeho okolí už vůbec ne. Na své přirozeně pomalé tempo musel velmi rychle dospět, když najednou bezmyšlenkovitě prchl z domova. Téměř nic vlastně neuměl. Jen poznávat zvířátka a pár kytiček. Ve všem ostatním byl mizernej.
"Hvězdy... si to přály," zamumlal. "Proč jsou tak kruté? Proč? Udělal jsem jim něco?" ptal se řečnicky. Nemyslel si, že si jako dítě zasloužil tak kruté zacházení. Mohly za to minulé životy? Kým byl předtím, než se narodil? A byl vůbec někým? Nebo byl jen jakési nic v kosmu? Jaké to bylo... být nic? Pochopitelně nevěděl. Nemohl si to pamatovat. Existovalo vůbec něco jako nic? Lze být nic? "Je to docela děsivé. Ta představa, že náš osud je už vytesán do kamene. Že s ním nic neuděláme. Je to takové bezbranné, víš? Nezáleží na tom, jak se budeme či nebudeme snažit... ta událost se prostě má stát a stane se." Znamenalo by to, že jeho existence není svobodná. Jen jakýmsi otrokem hvězd. Ne! To nemohlo být ono. Prostě nemohlo. Nemohl tomu věřit. Musí věřit tomu, že osud je v *jeho* packách. Že je schopen ho změnit. Zachránit sebe i ostatní. Být, kým chce být.
"Zachránil jsem tě. A jsem za to neskonale rád. Ale..." nadechl se. "Ale mám vůbec právo *zabíjet*? Zbavovat někoho života? Vždyť... vždyť..." Hledal správná slova. Moc se mu ale nedařilo. Jeho hlava byla plná myšlenek, ale nevěděl, jak je vyřknout. "Je to něco tak silného. Jako něco proti osudu toho vlka. Ten vlk už nežije. Nedýchá, neprožívá, nevidí. A možná už nikdy nic nezažije. Zabíjet někoho, to je jako... jako si myslet, že jsi *nad* samotnými hvězdami." Dávalo by smysl si myslit, že Ignis si ve své době myslil, že nad božstvem samotným je. Samotná představa starého ceremoniálu ho i teď děsila, ačkoli už několikrát zabil. Ale vždy se tak stalo z nějakého důvodu. U ceremoniálu to ale bylo jinak. Byl krutý a chladnokrevný. Poprava. Možná měl Ignis šanci se plně navrátit k lidskosti, či vlčkosti, když se ho zbavil.
Hari dále poslouchal Tima, jak povídá o koloběhu života. Ani nedutal. Nepřerušoval ho. Bylo totiž až moc zajímavé o tomto poslouchat v jiném stavu vědomí. Jsou součástí přírody. A tak to má být.
U povídání málem i usnul. Přeci jen, zdejší plyny i ospalost docela způsobují. Měl pocit, jako kdyby snil a zároveň bděl. Jako kdyby byl v jakémsi mezisvětě.
"Sestra..?" zopakoval. Nevěděl, že měl dvě sestry. A že jedna je naživu. Nemyslil sestřenici? Ryumee? Možná špatně slyšel. I když... "Kde teď je?" zeptal se. Nu, očividně v Přízračných nebyla. To by věděl! To odešla z Norestu? Možná. Přeci jen, proč by Timův sourozenec odcházel pryč z Přízračných? Jaký by mohli mít důvod?
"Cítím," hlesl Hari a poslouchal Timovo srdce. Ani nedýchal. Bylo to tak zvláštní, tak fascinující. Jak vůbec srdce funguje? Proč existuje? Známka života. Symbol života. Život... byl tak záhadný. Nerozuměl mu. Jak na tomto světě vznikl? Kdo byl zdejší první tvor? Proč vznikl? Chtěly to tak hvězdy? A co tu bylo před hvězdami? Dozví se to někdy?
"Život umí být krásný..." Ale i krutý. Teď však byl *krásný*. Krásný a poněkud vzdálený. Nechtěl, aby tento moment skončil.

"Ano," řekl tiše. Nové, nové vzpomínky! Kolik si jich tady udělal? Co vše ve svém životě polapil? Kolik nepřátel si udělal? Kolik přátel? Záleželo snad na tom? Jedná se přeci jen o vzpomínky. Věci, které si mozek uchová poté, co je zažil či spatřil. Jak těžké může být si vlastní vzpomínky *vymyslet*? Pousmál se. Ano. Může si je vymyslet a staré vyhodit. Může si vymyslet svou rodinu. Středobod světa. Potemnělý a chladný, však teď vřelý a pln lásky. Jak krásné by bylo na to vše zlé zapomenout a zaplnit to něčím hezkým. Byl by jiným vlkem. Lepším vlkem. Ale jakým vlkem *přesně*? Timova otázka byla důležitá. Hari chvíli mlčel. Jednalo se o velmi hlubokou myšlenku. Kdo vlastně Hari je? Ne ten Hari, kterého tu smečka vidí denně. Ne. Ten skutečný Hari. Pravý Hari. Kdo to byl? Co by dělal?
Zatvářil se téměř zasněně, což nejspíš v té černočerné tmě ani moc vidět nešlo. "Hariuha haitika," řekl téměř neslyšně. Ani nevěděl, proč to řekl. A co to řekl. Uslyšel jen jakési vzdálené zvuky. Zvuky drobných zvířátek, ptáčků i myšek. "Chodil bych po lesích. Sám. Osamocen s přírodou. Být s ní jako jeden. Znám každý ptačí zpěv. Každý stopy tvar. Každý zdejší druh. Jsem obklopen rostlinstvem. Rozliším každý okvětní lístek. Rozplynul bych se tam..." povídal tiše Hari. Vlastně ani pořádně neodpovídal na Timovu otázku. Na chvíli se odmlčel a pak zase spustil. "Nikdy jsem se nenarodil jako bojovník. Nikdy jsem se jím neměl stát." Bylo pravdou, že kdyby ze smečky ohnivé nikdy neutekl, tak by se s nejvyšší pravděpodobností stal medikem. Mírumilovným medikem, co by mušce neublížil. Co by krutý ceremoniál sotva zvládnul. Jak se odsud dostal sem? Jako kdyby jeho odchodem za brany Norestu nastala jakási trhlina v časoprostoru. Něco, co se nikdy nemělo stát. Ale stalo se. Už zbavil života několik vlků. Ne. Tohle bylo špatně. Tohle všechno se nikdy nemělo v jeho životě udát. Ucítil jakýsi vánek v kožichu, ačkoli to vánek mohl býti jen těžko, Zachvěl se.
Přijde kvůli tomu apokalypsa. *Konec světa*.
Věděl to. Osud pro něj měl naplánovanou určitou cestu. Ale on ji ohavně *porušil*. Bude to mít nepochybně následky. Jeho existence teď byla obrovská pulzující anomálie, která s sebou přináší jen neštěstí. Jeho parohy tím byly důkazem. Toho dne začala pozemská půda praskat. A ta prasklina se bude jen a jen rozšiřovat.
"A v té zemi nás začnou požírat červové a různé mikroorganismy. Staneme se součástí půdy. Přírody. Na našem místě začne růst rostlinstvo. Budeme mrtví, ale přec stále na tomto světě. Naše atomy tu přečkají," povídal. Ani nevěděl, co z jeho tlamy vůbec vychází. Mikroorganismy? Atomy? Reálně v životě tato slova neslyšel. Ani nevěděl, co znamenají. Ale přesto měl teď pocit, že je jeho mozek znal od pradávna.
"Já nikdy nevěděl, jak předstírat normálno. Jako kdyby ve mně žádné normální buňky nikdy nebyly. Vždy jsem byl jiný. Ale ne dobře jiný. Ne ten druh jiného, který zachrání svět, přinese revoluci a budou si ho následující generace pamatovat. Ne. Špatný jiný. A všichni to věděli. Snad i dřív než já." Nadechl se. "Vlk tak dlouho předstírá, že je někým jiným, až pak zapomene, kým vlastně je. A to jsou ti štastní." Ti nešťastní jsou ti, kteří stále věděli. Stále věděli, že jsou divní. Stále se to snažili potlačit a stále to měli na očích. Nikdy se jim od toho nepodařilo utéct.
"Ale co když je neberou jen hvězdy? Co když je bereme... i my?" zašeptal. Tímto snad nevědomky poněkud krypticky naznačil, že to on sebral život rodinného příslušníka. Obraz před jeho očima byl až nereálný. Jako kdyby se nikdy nestal. Nebo spíš... jako kdyby smrt jeho bratra byla jen kapkou v moři vzpomínek Hariuhy. Bezvýznamná. Jen další den. Jako všechny další. Hluboko, hluboko uvnitř však věděl, že tomu tak nebylo. "Ještě jednoho bratra mám," sdělil téměř neslyšně a skoro až bez dechu. "Ale neexistuje. Neznám ho."
Překvapilo ho, když ucítil Timovu packu na své tváři. Skoro hned se uvolnil. Tento hmatový vjem byl jak z jiného světa. Cítil každý svůj chloupek a každou buňku přítelovy packy. Bylo to krásné. Uklidňující. Příjemné.
"Ano. Umřeme spolu, Time."

"Bude... jich jen víc," špitl s jakousi fascinací. "Věřím tomu." Věřil tomu, že Tim eventuálně získá všechny své vzpomínky zpátky. Muselo se tak stát, ne? Svět možná spravedlivý nebyl, ale tato jeskyně ano. Měl pocit, že tu bylo možné vše. Nechtěl o ten pocit přijít.
"Já... taky," přitakal. "A není to dobře..? Jako kdyby to tak mělo být. Vlk se cítí být tak lehký, tak nesnesitelně lehký... Už není obtěžkán špatnými myšlenkami a zkušenostmi. Už ho nesvazují. Mohu být konečně... Já." Nevěděl, jestli jeho slova dávala smysl a vlastně ho to ani moc netrápilo. Cítil se volný. Volný od sebe samotného, od svých vzpomínek. Viděl je, byly nadosah, ale jakoby nebyly jeho. Nebyl jimi svázán. Mohl se konečně chovat jako On sám.
"Ano. Jednou nás všechny dostane," hlesl. Trochu měl z toho husinu. "A nebude záležet na našem životě. Ať uděláme cokoli, skončíme stejně... Má tedy smysl se držet zpátky? Být svázán a škrcen našimi strachy a úzkostmi? Můžeme udělat cokoli. Naprosto cokoli." Vždy se cítil, jako kdyby nemohl být nikdy sám sebou. Že vše musí vnitřně potlačovat. Aby vypadal dobře, slušně, normálně, či aby se nedostal do špatné situace. Ale kam ho to jen zavedlo? Jaký benefit mu to přineslo? Myslil si, že pramalý.
"Mrtvá?" zachraptěl Timova slova. "To je hrozné. Určitě... určitě na tebe vzpomíná v dobré. A co se pocitů týče... nezáleží na tom. Ať se budeš cítit jakkoli, nic ji už zpátky nevrátí. Nemůžeme... nemůžeme se věčně trápit něčím, co nezměníme," hlesl a na chvíli se odmlčel. Život byl vlastně tak pomíjivý. Jeden okamžik tu vlk je a pak tu už není. Co je vlastně po smrti? Je tu něco? Nebo jen černočerná tma, Nic? "Můj bratr je taky mrtvý," zašeptal a páteří mu projela jakási mrazivá vlna úzkosti. Tohle se může brzy změnit v bad trip. Zvlhly mu oči a pootevřel tlamičku. Měl co dělat, aby nevzlyknul. "Já nechci umřít..."