Príspevky užívateľa

Hari věřil, nebo spíše chtěl věřit, že Timova magie bude něco velkého, a proto hvězdy chtěly, aby ji objevil tímto způsobem! Jen netušil, o jak moc velkou záležitost by mohlo jít. Nebo to nic šokujícího nebude a bude to prostě nějaká random blbost typu jedová odolnost, na kterou myslil předtím.
"Jo, určitě nám hvězdy něco ukážou. A samozřejmě ti magii pak zase předvedu, to nebude problém. Jen hned po jeskyni to asi nebude nejlepší nápad." Sic Tim vlastně magii v akci viděl, ale jen na pár okamžiků a v rámci škaredé situace, na kterou by bylo lepší stejně zapomenout. Raději mu ukázat nějakého hezčího a většího tvora! Třeba... třeba... no, slimáka asi ne.
"S kamením?" zopakoval poněkud zmateně. Znělo to tak náhodně! A hned, jak to vyřknul, se mu opět mírně zamotala hlava. Ale nebylo to takové to motání, které má člověk po několikero panácích vodky, po kterých následuje návštěva toalety. Ne. Tohle už bylo příjemné. Až podezřele příjemné. Měl pocit, že všechna tíha jeho duše ho opustila. Cítil se o poznání lehčí. Jako pírko, které by i mírný vánek mohl odnést. Odnést na druhý konec světa... ah, nebylo by to krásné? Nechat se jen větříkem unášet, naprosto bez starostí. Jako kdyby ani součástí tohoto světa nebyl. Ne ve hmotném smyslu. Mírně se pousmál a nechal se unášet. Zavřel oči.
Taky na něj lezly jakési vzpomínky. Byly tak blízko, že si na ně mohl packou sáhnout, ale zároveň byly tak vzdálené, rozmazané, neurčité. Viděl je tak jasně, ale zároveň vůbec. Jako kdyby je právě prožíval, ale zároveň je nikdy nezažil.
"Já vidím... sýkory. V zimě. Měly hlad, ale nic jsem s tím nemohl dělat, vůbec nic," mumlal. Odemknul jakousi dávnou vzpomínku na to, když to byl ještě malý špuntík a šel s rodinkou na jakýsi výlet. Cítil jak mu začínaly vlhnout oči. Ale co vlastně *cítil*? Co bylo na jeho srdíčku? Nevěděl. Nebylo tam vůbec nic, jen svoboda, ale přesto, přesto tato vzpomínka v něm vyvolala cosi zvláštního. Netušil, jestli chtěl tento pocit hlouběji prozkoumat. Tak moc chtěl se vydat dál a dál, ale zároveň jakási část jeho já ho držela při zemi. Ne. Na tohle ještě není pravý čas.

Hariho překvapilo, jak moc Tim za tu dobu, co se vrátil do Norestu, zmoudřel. Ještě nedávno byl takové trdélko, co i ze zajíce šokováno bylo. A teď s ním vede jakési skoro až filozofické dumání nad tím, jestli vize jeskyně jsou pravé, nebo jen jakési iluze mozku! Každopádně na Timova slova jen zamyšleně přikývnul. Jistě by z toho mohla být fascinující debata, ale od toho tu teď přeci nejsou. O tomto tématu si mohou popovídat kdykoli jindy. A navíc po další zkušenosti s jeskyní budou o to moudřejší!
"Jasný. Tak snad se to podaří, i kdyby jen zčásti," přikývl. V hlavě je tolikero vzpomínek, že by bylo velkou náhodou, kdyby mu toluenový bambuch ukázal zrovna tu na magii. Ale kdo ví? Bez jeskyně se na to nejspíše nepřijde nikdy. "Nejspíš to bude hodně zajímavá magie, když se ti ještě neprojevila," uvažoval. Něco, co se aktivuje za extrémně specifických podmínek! Nebo by to mohlo být něco pasivního, třeba super odolnost proti jedům, nebo něco takového. Kdo ví? "No i kdyby ti to neukázalo vzpomínku, tak by mohlo i pomoct podvědomí, nebo tak něco. Že bys chtěl podvědomě něco udělat a bum, vyvolá to magii. Nebo tak něco, úplně nevím, jak to popsat." Holt Hari nebyl se slovy úplně zdatný, ale doufal, že Tim tak nějak odtušil, co tím myslil. "Já ani nevím, jak jsem objevil tu svou magii. Prostě se to nějak stalo." A jak to bylo v ten moment strašidelné! Vůbec jako mimino nevěděl, co se dělo!
Co se jeskyně týče, už byl hloub, stejně jako Tim. Vskutku se začínal cítit trošku mimo. Jak je možné, že to působilo tak rychle? Možná to bylo tím, že dnes moc nejedl. Kdo ví? "Uf!" vydal ze sebe a zavrávoral. Holt se mu začala motat hlava! "Jsem v pohodě, jsem v pohodě," zamumlal. Na jak dlouho? Kdo ví.

"Takže si myslíš, že vize z této jeskyně mohou být obvykle jen obyčejné halucinace bez významu?" optal se zvídavě. Opravdu ho zajímalo, jaký má na to Tim názor! Přeci jen by asi věděl o působení zdejších plynů o něco víc jako on. "Já na tyto věci, opia a tak, nejsem vůbec žádnej expert a už vůbec nevim, proč je tato jeskyně taková, jaká je." Ještě chtěl něco dodat, ale hned se zarazil. Přeci jen, kdyby tato jeskyně byla bez čara a kouzel, tak jak by mohla být jeho vize tak jasná? Ne nutno pravdivá, ale... Viděl souboj smeček, který se docela dobře může stát, hlavně, jak jsou teď vyostřené vztahy. Ale kdyby tohle vyřknul, tak by bylo jasný, že Timovi kecal.
"Aha, aha. No, takže je i možné, že po několika sezeních se ti vrátí víc a víc vzpomínek, ne?" Pro Timka by to mohlo být dobré... možná. Přeci jen, říkal, že ty vzpomínky hezké nebyly. Copak se mu asi v životě stalo? Možná nějaká událost, která se stala před jeho amnézií? Nedokázal si představit, co by něco takového mohlo způsobit.
"Jdeme," přikývl a podíval se na vchod do jeskyně. Nadechl se a vešel do ní. Hned se mu zamotala hlava. Ale to určitě bylo jen placebo! Vždyť se sotva něčeho nadýchal! Každopádně se snažil nemyslet na alternativu, že i jemu se bude zdát o své minulosti. Ne! Bude mít určitě hezké spaní.

"Hele, v pořádku, nemusíš se s tím už stresovat. Na mým místě by ti pomohl snad každý," pousmál se. Ano, opravdu tomu věřil! Pro něj tohle bylo taky bare minimum. Cožpak by mohl zírat na to, jak jeho kamaráda cupuje na cáry nějaká mrňavá krysa? To by nešlo!
Přikývl. "Dobře, rozumím ti, půjdu tam s tebou." Žádný problém! Byl vlastně za tato slova rád. Také by byl raději s Timem, a to nejen kvůli tomu, že bdít sám celou noc neznělo příliš atraktivně. "No, trochu si to ještě pamatuju. Ale už ne moc. Moje vize nebyla taková, že by se mi navždy vpálila do paměti, abych pravdu řekl." Byla to lež. A vůbec mu nebylo příjemné takto lhát kamarádovi do očí. Cožpak mu ale mohl říci pravdu? Nechtěl ho zbytečně strašit. Sice na pohled vypadal už srovnaně, ale nedivil by se, kdyby byl uvnitř z toho, co bude, úzkostný. "Ty už ne?" optal se nazpátek.

"Už moc ne, díky," odpověděl a zavrtěl ocasem. Ale jen párkrát, opravdu! "Ošetřils mi ji opravdu dobře." Díkybohu, že tak! Ta rána tehdá nebyla žádná pěkná podívaná. Nebyl to žádný škrábaneček jak od vzteklé kočky. Mohlo se toho podělat tolik, ale naštěstí vše dopadlo dobře. Jistě hlavně díky Timkovým zkušenostem, o tom nepochyboval. Byl pokaždé fascinován tím, kolikero bylin si pamatoval a s jakou snadností je dokázal určit. A co teprve, když pracoval tlapkami! Byly tak jemné, precizní a obratné. Hari mohl jen snít o tom být byť jen z půlky šikovný jako on. Ale mělo vůbec smysl o tomto snít? Však právě toto činilo Tima speciálním. Nebylo moc vlků jako on.
Ale dosti snění! Třeba se vrátit do reality, byť jen na chvíli. Podíval se na ústí jeskyně. Byl stále trochu nervózní, ale nechtěl to dávat najevo.
"Byl bys radši, kdybych šel dovnitř s tebou, nebo abych hlídal vchod?" Ano, tato problematika ho napadla až teď. Při prvním fetění byl Finn venku a bděl. Měl by to samé udělat i Hari? Netušil. On osobně by byl raději, kdyby tehdá sám uvnitř nebyl. Zdejší plyny si tak pohrávaly s jeho mozkem, až to bylo děsivé! A o to děsivější, když nikdo nebyl v bezprostřední blízkosti, kdyby se něco stalo. Tedy netušil, *co* by se mohlo stát v procesu čichání plynů. Ale něco určitě! To, že by i soudruh vedle byl podobně mimo, byla věc jiná. Šlo hlavně o ten pocit, že v tom není sám! Asi.

"Zdravím," vyhrkl poněkud zrychla. No jo, vždy ho překvapí ta vážnost a formálnost milágovců! Nebylo to něco, na co byl zvyklý. Hlavně ho to podvědomě nutilo se chovat obdobně, což mu úplně nešlo. Nevěděl, jak se chovat tak vznešeně. Vznešeně? Bylo to vůbec to správné slovo?
"Ano, chci se stát umbrou," odpověděl mu. Však proč? Ah, jak tyto otázky neměl rád! Co Aikan očekává, že uslyší? Neměl tušení a to na tom bylo to nejhorší. Naštěstí neměl takové vnitřní tendence se maskovat jako před šéfem. U šéfa je aspoň důvod dávat větší bacha na jazyk! "Přišlo mi to jako rozumný rozhodnutí. Na medika mám moc neohrabané tlapy, na zvěda nemám dost dobrý komunikační schopnosti a stejně je můj vzhled jako pěst do oka a co se astrála týče, tak si nemyslím, že by mi učení druhých šlo. Navíc mi boj docela i jde, řekl bych. A chci svý zkušenosti využít při obraně smečky." Třeba tak, jak bránil Timka před samotnou smrtí! Mohl se ze sebe těšit, za svůj téměř až hrdinský čin. Ale co si budem, byl by nejraději, kdyby ten den upadl v zapomnění. Při pohled na tělo Fanty by se nejednomu zvedal kufr!

Harimu se příliš na onu schůzku nechtělo. Ne, že by se s Timem vidět nechtěl, kdeže! Jen toho měl příliš mnoho na mysli. Před nějakou dobou se mu podařilo usmrtit můru a poté si udělal špekáček z nějaké ignisské vlčice! A její křik, no, ten mu doteď v uších zvonil. Rozhodně se o tomto incidentu s nikým bavit nechtěl, ač by rád. Co by si o něm pak pomyslili? Rozhodně ne dobré věci. Tim se o tom nesmí dozvědět! Už stačilo, že musel vidět to, co se stalo s Fantou. Díkybohu, že Zlomysl teď s ním nebyl. Zatím. Ale čekal, že i bez opeřence to bude awkward. Nebo ne? Overthinkoval to? Doufejme.
Po nějaké době se mu konečně podařilo dostat k jeskyni. Už byl podvečír a bylo otázkou času, než obloha ztmavne a objeví se první hvězdy. Působily výpary čarovně po celý den nebo až při svitu hvězd? Nu, netušil. Přeci jen, důležité to teď nebylo.
Konečně spatřil Timka! "Ahoj," pozdravil a snažil se znít, nu, normálně, ačkoli se cítil velmi zvláštně. Ah, proč musí být jeho šiška takto! "Všechno v pohodě?" optal se ho. Protože kdyby vše ok nebylo, tak by asi nebylo dobrý pokoušet moc divnovýparů.

Tak tak se útoku vlčice vyhnul. Takže přeci jen na bitku došlo! Jeho tvář se zkřivila v úšklebek. Ne, neuteče. Předtím si možná myslil jinak, ale teď ne. Když už, tak už. On si přec nezačal, což? Navíc se jedná o skvělou příležitost dát Ignisance lekci. Jen se nesmí porvat příliš, jinak by se mezismečkové vztahy mohly nebezpečně zhoršit.
"Chceš bojovat? Máš to mít!" vyštěkl. Bylo to od něj pošetilé? Nepochybně ano. Hari normálně nebyl tak bojechtivý, ale jak se jednalo o Ignis, veškeré stopy mírumilovnosti šly stranou. Sice onen odpor k ohnivé smečce nebyl tak silný jak předtím, ale stále tam byl. Je možné, že tímto jednoho dne narazí na špatného Ignisana a bude to jeho poslední boj. Mohla by snad tato vlčice být tou, která ho pošle k zemi? Možné to bylo. Nesmí se nic nechat náhodě!
Opět uskočil stranou. Bylo nutno zůstat v pohybu. Už tak se svou velikostí byl poněkud snadný terč. Proto se chtěl změnit v nějakého ptáčka a dostat se bleskurychle k vlčici. Tuhle taktiku použil nejednou a obvykle ho nezklamala.
A tak se rychle změnil. Neměl v hlavě obrázek konkrétního tvora. Dokud to mělo křídla a umělo to létat, tak to stačilo.
Změnil se v ohnivce. To však Hari netušil. Jak by taky mohl? Neměl čas se prohlížet. Důležité bylo jen jedno. Ukázat troufalé vlčici, že kopat do Přízračných není jen tak. Zavřéskal pln emocí a zamával křídly. Snad díky těm emocím a bojovému duchu začalo jeho tělo jiskřit, dokud nevzplálo úplně. A stačilo tak málo, aby okolní tráva začala hořet. Suché letní počasí tomu také moc nepomáhalo a plameny se začaly šířit.
Hari vzlétl a zděšeně pozoroval to, co se dělo. Nebylo tam jen zděšení, ale i jistá fascinace. Jaká to ironie, že? Ignisanka v plamenech?
V průběhu letu jeho ohnivá křídla i lízla listy okolních stromů. Začal se ozývat ohlušující vřískot jeho mazlíčka Zlomysla, který následně odletěl kdo ví kam.
Co se to dělo? Až teď mu začalo docházet, že to on hoří. On hoří! Panebože! To ho zapálila ta protivnice?! Ale on žádnou bolest necítil! Zakřičel. Ne! Honem pryč! Musí se uhasit! Na to jeho ptačí tělo začalo přestávat hořet. Nerozuměl tomu a ani neměl čas na to tomu rozumět.
Hned sletěl dolů k vodě a u země se změnil zpět na vlka, až pořádně spadl na zem. Bez dechu sledoval okolí, kde se začaly šířit plameny. Na chvíli si pomyslil, jestli by neměl onu nepřátelskou vlčici najít a dokonce zachránit před smrtícím ohněm. Ale ne. Nebyl čas. Nemohl si dovolit takto riskovat své bytí.
Zakašlal a začal co nejrychleji utíkat pryč. Nebyl však příliš rychlý. Byl unavený, zmatený a těžce se mu dýchalo.

"Nezapomenu, fakt!" Nebo zapomene? Hari neměl kdo ví jak kvalitní paměťovou kartu, a to už od dětství. Ale v dětství to bylo o dost horší. Tehda ho rozptýlila kdejaká blbost. Dávat pozor? Nemožné! Nemožné, ač se snažil, aby zase nevypadal jak trouba a budižkničemu. Nu, aspoň mu teď hlava slouží o něco lépe jak předtím. Jinak by tu už asi nebyl mezi živými.
Přikývl, jakmile Cielo potvrdit stopu. Tak tu opravdu přeci jen něco bylo a nezdálo se mu to! Dobré, dobré. Nadějný začátek. Podíval se na vlčka.
"Fajn, takže... Zkus jít přede mně. Já jsem větší a o dost výraznější, takže mě by si srna všimla hned," špitl. "Já se k ní pak dostanu v podobě nějakého zvířete." Jo, v dobách osamělých tuhle strategii využíval často. Holt jeho vzezření bylo jako pěst na oko, a tak se musel často uchylovat k takovým věcem.

Švihl ocasem. Začínal mít toho už docela plné zuby. Nejraději by tuhle krysu zamáčknul do země. Věděl však, že rvačky a mord nejsou řešení. Jak by se na sebe pak mohl dívat, když by něco takového udělal? Šéf by nepochybně taky nebyl spokojený. Kdyby tuhle čubu zmlátil, určitě by se to všichni v Ignisu dozvěděli a nenechali by to jen tak. Tímto by nepochybně ohrozil svou smečku a to přeci nemohl. Ale zároveň nebyl fyzicky schopen odejít. Na tu mu vlčice až moc dobře zabrnkala na nervy.
"Vypadá to, že pouhý pach je pro vás dostatečným důkazem, co?" odfrkl si. Ha! Však pach absolutně nic neznamená! Může to být indicie, ale že by se jednalo o silný důkaz? To by si mohl myslet jen blázen. "Kdybyste neměli místo mozku pyl, tak byste určitě přišli na to, že se případný konflikt dá řešit jinak, než štěkáním a šmírováním. Ale to se už opakuji, což je naprosto zbytečné, protože změnit názor vaší chásky je stejně pravděpodobný jako to, že z nebe začnou padat zajíci. Nejlepší je to hned na někoho hodit, že? Prozkoumali jste vůbec tu mrtvolu? Udělal ty rány vůbec vlk? Nebo vám to v ten moment bylo totálně fuk?" zavrčel a přiblížil se o krok blíže k Mornie. "A věř, že kdybychom i my měli za to, že někdo od nás někoho chladnokrevně zabil, tak si to s ním taky vyřešíme, víš? My takové věci totiž na lehkou váhu nebereme." Nu, alespoň to si myslil. Neznal všechny podrobnosti ohledně smrti toho ignisana. Ale byl si jist, že kdyby vyšlo najevo to, že ho někdo ze smečky zabil jen tak, bezdůvodně, tak by se to nenechalo vyšumět. Přízrační nebyli krvelačné bestie. Obecně spíše vedli styl nejdříve slova a pak svaly. "Skutečně? Tak to je dobré slyšet, že jste s Rayem za tu dobu změkli. Ale drzí jste očividně stále stejně jako vždy," zamlaskal. Abyste pak popelem nelehli vy. Svými slovy docela zariskoval, ale holt mu to nedalo. Ani by se nedivil, kdyby to byla pro uvrčenou vlčici poslední kapka a zaútočila by. Hari se však příliš nebál. Kdyby došlo na ostří nože, mohl by se jednoduše změnit v ptáka a uletět. V tomto by byla spicey situace, kdyby vlčka uměla potlačovat magie jako kdysi Nereus, ale to by byla jistě až moc velká náhoda.

"Aspoň ta řeka není daleko," odvětil vidno znaven. Bude se muset psychicky připravit na tu bolest, jakmile se ta rána začne čistit. Nebylo to přeci jen poprvé, co ho ta psychomůra posekala! Ale přežil to tehdy, tak to snad přežije i teď. Není to přeci žádná bábovka! Jen to mělo menší háček, a to sice infekci. Ale věřil, že je v dobrých packách; packách Timových!
Byl překvapen, že ona mord zbraň byla poněkud těžká. Respektive si ji představoval o dost lehčí. Přeci jen ji používala vlčice doslova poloviční jak on! Cítil se hodně zvláštně, jak ji měl v tlamě. Jako vrahoun! Zubatá s kosou!
"Myslíš, že mohou být ty sršní bodance nebezpečné?" zahuhlal s kosou v puse. Ta bolest se nedala ignorovat! Kdyby to byl jeden bodanec, budiž, ale chudák jich měl několik. Proto ho napadla myšlenka, zdali se může jednat o průšvih. Včelky zažil, to snad každý, ale sršáňa? To ne!
Nu, každopádně se pak jistě vydali směrem řeka. Bolest na nožce byla nepříjemná. A ještě k tomu na druhé měl ránu na rameni! Naštěstí se to přežít dalo. Aspoň prozatím. Za půlkou cesty určitě změní názor.

Přikývl. Byl rád, že se Timkovi nic vážného nestalo, pokud nepočítáme to trauma, které utrpěl. Dneska se ani jeden pořádně nevyspí, to bylo jisté.
"Dobře," zamumlal poněkud udýchaně a ukázal Timovi svou tlapku. No, ta rána určitě dvakrát vábně nevypadala, ale zároveň ono zranění nebylo tak vážné, že by hrozilo, že by mu packa upadla nebo tak něco. To by bylo pěkně blbý, belhat se tu s pahýlkem. "Myslím, že můžu. Minimálně do nory snad dojdu. A máš pravdu, noxovi to říct musíme." Co kdyby těch bláznů bylo víc? Dnešek se nesmí už opakovat! Jako kdyby ten Ignis už nebyl málo. Pohlédl na pohozenou kosu. "Měli bychom ji vzít s sebou, ať se nedostane do špatných tlapek," řekl a odpajdal se ke zbrani. Nechtěl s ní Timka moc děsit, ale zároveň si uvědomoval, že prostě není dobrý nápad tu tuhle věc nechávat, hlavně vzhledem k tomu, že tu pak může šmírovat Ignis. A kdyby se ta kosa dostala k nim... Brr!

Hari popadal dech a byl úplně mimo z toho, co se před pár okamžiky událo. Šmarja, vždyť teď někoho zabil! A ten někdo chtěl zabít jeho i jeho kamaráda! A ten Zlomysl, proboha živého. Ten k tomu všemu slítnul k mrtvole a začal ji vesele ozobávat. Hladově ozobávat.
Jakmile mu konečně začal vyprchávat adrenalin, tak pořádně ucítil všechny uštědřené bolístky. I bodance od sršňů byly už pěkně nateklé. Uff. Podíval se na Tima. "Je," vydechl. "Jsi v pořádku?" Odtušil, že psychicky v pořádku jistě nebyl, ale byl celý aspoň fyzicky, když už nic? Hari teda vidno úplně celý nebyl, ale aspoň jeho stav na tom nebyl tak zle, že by jeho život byl na vlásku. Alespoň prozatím. Infekce může vše velmi snadno změnit!

Hari s hrůzou v očích sledoval Zlomyslův útok. Zprvu to byla hrůza z důvodu strachu o svého mazlíčka. Ale to se brzy změnilo. Ukázalo se totiž, že Zlomysl nebyl tak slabým pipískem, jak by se mohlo zprvu zdát. Opeřenec až děsivě zkušeně vypreparoval Fantě oko z hlavy. Všude se ozýval příšerný agonický křik. Hari nemohl hnout ani brvou, byl až příliš v šoku z toho, co se dělo.
Po pár okamžicích se můra jen slepě potácela kolem, snad hledala už z absolutního zoufalství svou kosu. Zlomysl stále dělal na ni agresivní nálety. Otřásl se. Musí se vzpamatovat! I když po tomto mu bude chvíli trvat, než se vrátí do normálu.
Zhluboka se nadechl a opět, snad naposledy, se vrhl po můře. Zlomysl odlétl opodál. Hari se hned zakousl Fantě do krku. Po tom všem by zemřela tak jako tak, takže tento úkon byl pomalu snad i milostivý.

Hari byl pochopitelně z těchto událostí mimo. Proto nezareagoval tak rychle na posun protivnice, ačkoli ji očima sledoval. Měla stále víc než dost chutí bojovat. Škubnul sebou a začal se na poslední chvíli vyhýbat ranám vlčice, netrvalo však dlouho a trefila ho kosou do přední nohy. Vyjekl bolestí a ztratil rovnováhu. Skončil na zemi a měl skoro až smrt v očích. Teď byl v extrémně zranitelné pozici. Samozřejmě byla naděje, že včas uhne a zachrání si krk, ale byla zde větší šance opaku. Když spatřil můru, jak se napřahuje na další, možná i konečný, úder, ozval se vřískot. Ptačí vřískot. Harimu úplně hučela krev v uších. A než se nadál, spatřil zeleno červená křídla Zlomysla. Jeho opeřený společník přistál na tváři můry.
"Ne!" vyjekl zoufale Hari. Zlomysl sice nebyl žádnou drobnou sýkorkou, ale stále byl jakož pták relativně křehkou existencí. Nechtěl, aby ho zlovolná můra usmrtila.
Zlomysl vřéskal, plácal u toho křídly a svým hrozivě vyhlížejícím zobákem kloval po Fantiné tváři. A to hlavně po očích. Jako kdyby to byly oříšky či semínka, které měl tak rád.