Príspevky užívateľa

Jakmile uslyšel onen pozdrav, tak se ohlédl a konečně spatřil autora onoho hlasu. Byl docela vysoký, respektivě podobně vysoký jako Hari, měl na krčku jakýsi zvláštní řetízek a na zádech zbraň. Hnedky si pomyslel, že tento jedinec bude patřit k nějaké smetánce. Tedy, svým způsobem i Hari měl krev smetánky, ale není smetánka jako smetánka. Heltyrové kdo ví jak vznešený vzhled zrovna neměli. Každopádně by se s cizincem nerad utkal v boji, neb ta prapodivná zbraň by mohla způsobit nehezká zranění. Už mu stačila ta psychomůra s kosou.
"Zdravím," pozdravil rovněž a následně zastříhal ouškem, jakmile uslyšel onu prazvláštní otázku. Jestli nezaznamenal vlky, co šli cítit smečkou? Přišlo mu to jako velice náhodná otázka, ale pak mu došlo, že se může ptát, neb má smečka třeba nějaké problémy s narušiteli. Chtěl snad Ignis rozšířit své území, nebo tak něco?
"Vlastně jsem zaznamenal v okolí jen pach a vlky vaší smečky. Jmenovitě teď vás, jistou vlčici v nízkých horách a Anjel," odpověděl na otázečku. Snad nebude cizinci divné, že Anjel zmínil jménem. Ale tak, co? Znali se poměrně dobře a rádi si spolu povídali o zvířátkách a takových kravinkách.
"Měl bych tedy také jednu otázku. Směl bych se setkat s alfou Přízračných? Pokud to teda nejste přímo vy," pravil. Nedivil by se, kdyby tento tmavý vlk alfou byl. Vidno se snažil pěstovat vznešený vzhled a také vypadal, že už kde co zažil. Aspoň měl vyšší postavení, pomyslil si. "Mám totiž zájem se přidat mezi vás, pokud by to bylo možné." Nerad chodil kolem horké kašičky a raději šel přímo k věci. Nu, doufal, že mu to nepřinese více problému, nežli užitku. Domníval se však, že času není nazbyt a každý tu má práce více než dost. Hlavně, co se shánění potravy týče. A pokud byl tento jedinec skutečně alfou, tak sám nejspíše neměl čas na nekonečné tlachání, ačkoli by si v každém případě měl určitě zájemce nějaký způsobem proklepnout.

Poprosila bych mazlíka nestora keu pro Hariho

Potloukal se v okolí území Přízračných. Nebylo to poprvé. Vlastně už dlouho přemýšlel nad tím, že by se k nim přidal, snad, aby jeho bytí získalo nějaký smysl. Nebo aby měl sám pocit, že jeho život někam směřuje.
Vlastně ho už dlouho cosi k Přízrakům lákalo, a to už od štěnda. Kdyby tehda z Norestu neodešel, jistojistě by se k nim přidal. Žel ho život zavedl jiným směrem, ale přesto se sem vrátil. Doufal, že tu někoho z této smečky najde. Někoho, kdo ho zavede k alfě. Nebo k alfě samotné, to byla také možnost.
Hrábl packou do země. Ale co jim pak řekne? Jistě je bude zajímat důvod, proč se k nim chce přidat. Ale co říci, aby nevypadal jako zoufalec? Zatím nevěděl, tak aspoň doufal, že onen vůdce bude shovívavý a že přijde každého, kdo nepůsobí nějak extra pochybně. Blbé bylo, že docela pochybně působil. Taky díky parohům, protože se podobaly těm, které měl ten tvor, v jehož podobě zabil v sebeobraně bratra. No, na to snad řeč nepřijde a ona událost navěky zůstane pohřbena v minulosti. Přeci to nebyl chladokrevný cvok, kdeže! Počkat. No ano! Mohl by alfě říct, že by mohl pomocí své síly nějak efektivně chránit smečku, nebo tak něco. To by se mu mohlo líbit, ne? Jo, a hvězdy. Ty taky byly důležitý.

Jistě na těch slovech něco bylo. Zvědavost nepochybně dokáže napáchat spoustu škod. Jó, třeba jak jako malý špunt šel na výlet za hranice a následně ho nějaká psycho tulačka udeřila hlavou do kebule a následně unesla na jakési pochybné místo. Ale aspoň ho tatík zachránil, to bylo nepochybně pozitivní. Na druhou stranu díky zvědavosti i potkal jistou Remeezku, která pro něj byla jako maminka 2.0.
"Nemusíš vůbec děkovat. Byla to samozřejmost, přeci bych tě nenechal umřít nebo tak něco." Teda, kdyby se nejednalo o Saturejku, ale o již zesnulého Daria, tak by ho nepochybně nechal se vykoupat ve svých vlastních grckách. I když...
Přikývl. Hari měl teda sám poněkud nízké standardy, ale sám je rád zvyšoval. Jinými slovy, pokud má hezký den, tak se chová jako dobrý anděl, ale zase by nečekal i od ostatních v té samé situaci dobré chování. Holt si myslí, že dobří vlkové vymíraj!
Doufal, že Saturejka je skutečně tak ok, jak říkala. Bylo by špatné, kdyby náhodou zkolabovala, protože by neměl zrovna jak přivolat rychlou. A ani pohřebák ne.
Trošku se zastyděl, když o něm řekla, že je hodný. Hodný? Takto by se ani nepopsal. Ale jak by se sám vůbec popsal? Ne, to je myšlenka na moc dlouho a jeho panička zrovna žádné myšlenky nemá. I když, jak nad tím přemýšlel, tak možná... i hodným byl? Aspoň trochu? Momentálně teď byl. Dokázal by si představit, že průměrný Ignisan by ji v tom všem nechal pořádně vymáchat.
"Uhhmm... děkuju?" odpověděl nejistým tónem hlasu. Nikdy nevěděl, jak na takové komplimentíky adekvátně reagovat. Nejraději by se teď podrbal za uchem, ale raději tak neučinil. Ne, dokud se pořádně neumeje v řece.
A tak i začal konat. Jak Sat poznamenala, voda byla docela studená. No, raději ze sebe smýt ten bordel co nejrychleji, at z něj nebude rampoušek.
Zpočátku na otázku o vlčici nereagoval. Věděl však, že něco říci musil. Ale co? Nejspíše pravdu, co jiného taky, že.
"Nevím," přiznal se. "Zmizela. Dnešní Přízrační ani neví, že taková vlčice vůbec existovala," zamumlal, "takže nejspíše už zmizela dávno. Je to škoda. Byla to dobrá duše." Nu, aspoň mu dala nějakou hezkou vzpomínku do života. Aspoň něco!
"Chápu," přikývl na slůvka o kytkách. "Svým způsobem jsem to měl v rodině podobně, ale ne s bylinami." Rodinka lovců a rváčů, a on takový mamlas, co raději koukal na pavoučky. A ještě k tomu moc bílej! Všechno špatně!
Otázka ho trochu zaskočila. Opravdu ji nečekal. "No... určitě můžeš. Však co by ne?" opáčil rovněž poněkud nesměle. Vnitřní hlásek mu šeptal, že by se měl také zeptat na tu samou otázku. Ale nenapadla ho žádná inteligentní přezdívka. Sat? Satur? Nebo snad Saturn?! Uran, Neptun, Pluto?
Raději tedy mlčel a pokračoval v mytí kožichu. Škoda, že voda z něj nesmyje i hříchy, haha.
"No, a co ti třeba teda jde, či co tě jinak baví?" chudák se snažil prolomit následující ticho. Doufal, že nenarazil na nějaký blbý téma. Kdyby mu řekla, že jí nejde zhola nic, tak by to bylo víc trapný, jak průměrně trapný ticho.

Rayův sentiment žel Hari nesdílel. Mít rád rodinku by bylo momentálně pro něj takřka nemožné. Ale třeba ne? Třeba nadešel čas odpuštění. Spíše takového symbolického, protože Rej Koranteng mu vlastně nikdy nic moc neudělal. A je to stejně jediný kus rodiny, který mu zbyl. Darach a Tessa jsou někde na místě neznámém, bratr mrtvý, Zoro zorovič mrtvý, další jedinci od něj jsou mrtvý, no, prostě to nějak vychcípalo.
Takže už o tom věděl. Švihl ocasem. Nejspíš mu to řekla Roo. A nepochybně mu sdělila i to, že na ni zaútočil. Nejspíš si myslí, že je to blázen. Stejně horší, ne-li horší jak Darius. Ah, co se to z něj stalo? Z mírumilovného měkkýše se stal jakýsi bratrovrah. Nejspíše se v něm ten okamžik probudil onen vnitřní Heltyr, který do té doby spal zimním spánkem. Kdyby se nic nestalo, nejspíše by byl doteď v Ignisu a léčil by tam své kolegy. Osud ho holt zavedl do úplně jiných končin.
"Zaútočil na mě," odpověděl poněkud zostra, ačkoli se Rej odpovědi jaksi nežádal. "Kdybych ho nezabil já, zabil by on mě." Těžko říci, proč to všechno říkaj. Aby mu dokázal, že to není psychoblázen? Ale stále ten starý Hari? Ne. Spíše se snažil přesvědčit sám sebe, že to, co provedl, je odpustitelné. Že nespáchal žádný krutý zločin, ale jednal v rámci nutné obrany. Před očima se mu úplně mihal obraz napůl sežraného Daria. Odporný to pohled, na který by snad nikdo jen tak nezapomněl. Pohled, kterého byl autorem.
"Vybít si zlost na tobě?" zopakoval po něm poněkud, nu... rozhodně se nejednalo o milý tón. Zúžily se mu zorničky. Kdyby si Rej pomyslel, že mu přeskočilo, nebyl by tak daleko od pravdy. Bylo pravdou, že měl intruzivní myšlenky, jak by mu milerád ublížil, jak by ho roztrhal na cáry. Bohužel Hari momentálně prožíval příliš mnoho vzpomínek a myšlenek najednou na to, aby byl schopen racionálního chování, které by se neměnilo co pár okamžiků. "Co si myslíš, že jsem? Darius?" zavrčel a vycenil zuby. "A víš ty co? Třeba máš pravdu! Třeba jsem ještě horší jak on," vyštěkl a udělal krok dopředu. Nevěděl, proč tato slova říkal, ale šla z něj automaticky, jako kdyby snad neměl nad svou hlavičkou kontrolu.

Zvadne tak do druhého dne? Ach jaj. To nebylo zrovna něco, co chtěl slyšet. Doufal ve větší výdrž! Ale co se dalo čekat. Dávalo to smysl. Utržené kvítko nemohlo mít přeci výdrž jako hambáč z mcdonaldu! I když by to bylo samozřejmě hezké, co si budem. Nu, ale aspoň onen věneček vypadal hezky i suchý. Údajně, tedy.
"Děkuji," pravil nejistě, když Timek nakonec věneček opravil. Hurá! A teď se pokoušel mu ho dát na hlavu. Ach jaj.
Věnec mu byl poněkud nepříjemný. Respektive mu bylo nepříjemné to, jak ho fyzicky cítil. Jako kdyby mu už nestačily ty těžké parohy! Ale řekl si, že si určitě zvykne. A že to třeba i po chvíli přestane škrábat.
Zamrkal, když Timeček projevil své nadšení slůvky tadá. Bylo mu trochu trapně, že nebyl schopen projevit podobnou úroveň nadšení. Chudák se cítil jako úplný auťák a trouba.
"Škoda, že se nemám na sebe jak podívat," snažil se pousmát Hari. Holt tu nebyla žádná zrcadla. Ale třeba tu někde byl nějaký vhodný vodní zdroj? I když, žádný vodní zdroj nenahradí ono zrkadlo. Ještě by si chudák řekl, jak je vlastně škaredej a že vypadá jak průměrný obyvatel brněnského nádraží. Kdyby teda věděl, jak vypadají takoví obyvatelé. "Ale budu ti věřit, že s tím vypadám dobře," uchechtl se. A božínku, jak divně to znělo! Takové zvuky jako uchechtnutí se nevydal skutečně dlouho.
Žel nevěděl, co dále říct. Jeho hlavinku toho nikdy moc nenapadalo. Ale aspoň ho napadla jedna hloupounká otázečka.
"Jsou nějaké květiny, které by se na věnec dávat neměly?"
Doteď ho vlastně svým způsobem tato konverace fascinovala. Nepomyslil by si, že by se někdy s někým bavil o věnečcích!

"Tak... nemohla jsi vědět, že ta žába je nebezpečná... U hadů by si vlk řekl, že se jim raději vyhne pořádným obloukem, ale u žab? Ne tak úplně." Nu, snažil se ji uklidnit, aspoň jí nějak předat myšlenku, že se nemusí cítit tak zle. Ale chápal to. Na jejím místě by se propadl do země. Co do země! Přímo do jádra samotného! Tak moc by se styděl, hošan jeden.
Podíval se na své přední nožky. Oh. No fakt. U vody sice byl, ale ani ho nenapadlo se v tu chvíli umýt. Přeci jenom, měl důležitější věci na práci. Třeba to, aby se Saturejka nezadusila svými grckami. To by byla trapná smrt. "No... máš pravdu," uznal. "Sice voda bude studená, ale dolů to jít musí." Snad se nenachladí. To by byla fakt třešnička na dortu. Teda, třešničkou by bylo, kdyby se Saturejka nachladila a následně by se jí chtělo blít. Mňam.
"To je dobře," přikývl. Ano! Už žádné pochybné tekutiny! Byl rád, že jí bylo lépe. Sice jen trochu, ale přeci! Bylo to na dobré cestě. "Kdyby se ti zase udělalo špatně, tak když tak řekni," dodal při cestě k řece. Následně si všiml, že se při chůzi poněkud kolébala. Ajéje. Chvíli to vypadalo, že by i mohla spadnout! To nebylo dobré. "Jestli potřebuješ, můžeš se klidně opřít," řka trochu nejistě. Nevěděl, jestli to byl vhodný návrh. Sotva se přeci znali! Jako jo, navrhl to ze zdravotních důvodů, ale i tak. Nebyl zvyklý na nějaký fyzický kontakt.
"Jo, u bylinek. A u smeček taky," potvrdil její slůvka. "No... Odjakživa bylo u mě jasné, že kdovíjaký obávaný rváč ze mě nebude. No, a pak jsem potkal jednu vlčici z Přízračných, která uměla pomocí magie nechat růst rostliny. Povídala mi o nich a pak mě to trochu chytlo. Žel jsme se pak mockrát neviděli, takže nebylo moc příležitostí se toho moc naučit." Jaký to storyline! Stále mu Remeeza chyběla. Už ne tolik, ale přeci. Doteď nevěděl, co se s ní stalo. A nejspíš se to ani nikdy nedozví. "Ty ses k tomu dostala přes tu rodinu, že?"

"Asi je," zamumlal. Ah, to se zase znemožnil! Ani blbý věneček nezvládl udělat! Ale tak... jedná se přeci jenom o poněkud zvláštní skill, který zná naprosté minimum vlků, takže by si neměl toliko nadávat. Věneček mu nepřinese ani krmi, ani ho nezachrání před nějakým psychoušem, co se rozhodl vraždit. Tak.
"Dobře," přikývl. Na chvíli ho zabolelo to, že si nejspíš Timek myslil, že je to beznadějný případ, který to sám nezvládne. Což sice byla pravda, ale..! Nu, to bylo jedno. Byl to jen věneček. Byl to jen věneček...
"Jak dlouho vůbec takový věnec vydrží?" zeptal se. Pomyslil si, že to kvítí snad bude za pár dnů už škaredé. A obměňovat to co pár dnů znělo jako bolest. "Moc dlouho asi ne, co?" Mezitím pozoroval, jak Timek spravuje vzdáleně nespravitelné.

Přikývl. Co by pro Anjelku neudělal! Bral ji jako svou mladší sestru. Byl to trochu zvláštní pocit, respektive by nečekal, že by považoval naprosto cizí vlčici skoro za svého sourozence 2.0. Byli si holt povahově docela podobní. Aspoň v některých ohledech. Dva introverti, co měli rádi zvířátka. Jak roztomilé!
Byl docela překvapen, že jeden moment byla veverka na jeho existenci a další už byla fuč. Fascinující. Zamrkal. "Stává se ti to často?" optal se. Působilo to totiž tak, že tohle bylo snad jejím denním chlebem. To měla snad nějakou čarovnou auru, která způsobovala to, že jí zvířátka milují? Záviděníhodné. Co by za to dal!
"Moje magie?" Ajéje. Trošku se flákal. Ale jen trošku! "No, párkrát jsem ji využil, to je pravda. Myslím, že jsem si už dobře zvykl na většinu ptačích podob, takže mi už třeba let nedělá problém. Ale furt to nebylo tak, že bych vyloženě trénoval, to se musím přiznat." Hříšník jeden!!!!

Přikývl. Nu, dávalo to smysl. On furt vidět kdejaké rány, tak by si taky po nějaké době odvodil, co je způsobilo. Vlastně, kdyby nějakým zázrakem zůstal v Ignisu, tak by se sám nejspíše vydal cestou léčitele, protože co jiného s ním, takým měkkejšem. Osud ho ale zavedl skoro až opačným směrem, kdy se z něj stal spíše rváč než léčitel.
"Asi bych měl zmínit, odkud to zranění konkrétně mám..." zamumlal. Zrovna se mu o tom mluvit nechtělo, ale musel to ze sebe dostat, než zapomene na to, že by to měl pro bezpečí vlčice zmínit. "Náhodně na mě zaútočila malá vlčice, co vypadala hodně jako můra. Měla u sebe nějakou ostrou zbraň. Takže si raději dávej pozor, pokud někoho takového uvidíš. " No jo, kdyby někdy našel její tělo rozsekané na kousíčky, tak by ho pocit viny sežral zevnitř. "Myslím, že by se pokusila zavraždit kdekoho." Sice bylo možné, že je to dospělé děcko už pro smrti, ale co mohl dělat, když to nevěděl jistě? Přeci jen, takoví magoři žijou nejdéle.
Když povídala o léčitelských sklonech, tak chudák ani nevěděl, co na to říct, což mu bylo velice, velic trapné. Nebylo to u něj zrovna vzácné, zřídkakdy věděl, co přesně říci. Holt jeho společenské schopnosti na tom byly velmi mizerně. Samozřejmě tomu vůbec nepomáhala skutečnost, že byl raněn a že bolest ještě nezmizela. A ještě nejspíše na nějakou dobu nezmizí, pokud teď nebude pravidelně něco zajímavého zobat.
Vzpomněl si na Remeezu. Nevěděl tedy jistě, jestli byla u Přízračných vyloženě léčitelkou, ale nepochybně znala hodně kytek a nepochybně byla vlčicí velice obětavou. Takže jo, něco na slovech Sariane jistě bylo.
"No, doufám, že toho nikdo nezneužije." Ah ano, Hari byl prostě pesimistou. Prostě věřil, že spousta vlků by jejích služeb zneužila, či ji jinak zmanipulovala. Dobroty bylo na tomto světě holt málo!
Každopádně se snažil potlačovat bolístky a moc se nehýbat, aby usnadnil dobročinnou činnost Sariane. No, alespoň tohle mohl udělat! Úplně to snadné ale nebylo, protože byl již docela vyčerpán. No aby ne, když zažil to, co zažil!

"Dobře. No, ale pokud někdy změníš názor, tak tě určitě vyslechnu, nebo tak něco." No, sám věděl, že jako dítko by možnost takové službičky ocenil, byť by ji nejspíše hned nevyužil. Ale už jen ta možnost by mu asi dala pocit bezpečí. Ale nad tím bylo teď zbytečné přemýšlet! Minulost už holt nezměníme.
Byl docela v šoku z té veverky. Něco takového fakt jaktěživ neviděl ani nezažil. Poprvé v životě po něm lezla veverka! Docela ho to lechtalo, ale snažil se onen nepříjemný pocit potlačit a hýbat se minimálně. Ani nepípnul! Co kdyby se lekla a zdrhla někam do pryč? To by byla veliká škoda, nu uznejte sami. Každopádně doufal, že se ho náhodně nepokusí pokousat či vyškrábat oči. To by bylo... minimálně nemilé. By si vysloužil titul krále smůly, kdyby se pokazil i tento hezoučký zážitek!

Podvědomě zabořil své tupé vlčí drápky do země. Snažil se působit klidně a chladně, ale uvnitř byl chaos, myšlenka za myšlenkou a nesnesitelný pocit horka. Sotva si všiml, jak Ray skenoval jeho paroží. Vůbec nebyl zrovna schopen sledovat komunikaci bratra. Celou dobu se totiž snažil udržet na uzdě svou úzkost a skoro potlačené vzpomínky, ale bylo toho pro něj naráz až moc.
Nadzvedl bradu, snad proto, aby nevypadal jako zoufalec, ale jako někdo, kdo podstoupil změnu. Změnu v podobě chladu a drsnosti. Někdo, s kým nebylo radno si zahrávat. Že už to nebylo malé ufňukané děcko, neustále bito bratrem. Nu, ale jak jsme již poznali, úplně se z toho stadia nedostal a Dariem byl stále bit, byť poněkud jiným způsobem, než bychom čekali.
Chvíli mlčel a očkem bratra pozoroval. Rozhodilo ho, že... že... Cítil snad starost v jeho hlase? Nebylo to něco, co by čekal, a už vůbec ne něco, na co mohl být připraven. Kousl se do jazyka. V hlavě mu hučelo tolik myšlenek, že měl pocit, že vlastně žádné myšlenky neměl. Ne. Přeci se nemohl složit teď. Sotva tahle konverzace začala.
"Darius už je mrtvý. Ale to už asi víš... že?" snažil se znít chladně a odměřeně, jako kdyby se vůbec nejednalo o něco tak hrozného, jako kdyby se ho to vlastně vůbec netýkalo. Však si všiml, že ke konci se jeho hlas mírně třásl. Polkl.

Naklonil mírně hlavičku. "Stalo se snad něco?" zeptal se. Z jejích slov šlo usoudit, že ji něco trápilo. Ale co? Doufal, že šlo o nějakou prkotinu. Ale co když ne? Co když také zažívá šikanu? I když... šikana u Přízračných? Znělo to nepravděpodobně, ale možné bylo vše. Ale pak si uvědomil, že by do toho neměl moc strkat nos. "Teda, samozřejmě mi nic říkat nemusíš, jestli nechceš," dodal rychle, aby nevypadal jak nějaký přezvědavý hulvát.
"Zdrhne?" zopakoval poněkud zmateně slova Anjelky a pozvedl imaginární vlčí obočí. "Ale však se k tobě úplně tulila. Musí ti hrozně důvěřovat, tak proč by utíkala?" Něco takovému se mu nikdy nestalo. Teda, stalo, ale s pavoukem, kterého s Remkou zachránili před jistou smrtí. Jinak ne. Což mu připomnělo skutečnost, že stále nevěděl, co se s Remeezou stalo.
Podíval se na veverku, snažil se na ni i pousmát. "Zdravíčko." No, snad ho nesežere.

Hari si uvědomoval, jak tohle celé bylo poněkud... nešikovně provedeno. Ale nenapadla ho v tu chvíli lepší možnost, tak aspoň to. No, i ten mech byl takový menší úspěch! Největším úspěchem ale bylo to, že nebylo druhé kolo blití. Ano! Zvládli to! Nu, snad to nezakřikl. Tento černobílý vlk byl přeci jenom továrnou na smůlu.
"Uhm..." začal poněkud nejistě. Přemýšlel, jak nejlépe tuhle situaci pojmout. Ale nic chytrého ho nenapadlo. Holt nešlo jemně a mile říct, že je skutečně autorkou té oné voňavé hromádky. "Jo. Na chvíli jsi ztratila paměť a udělalo se ti zle..." Zbytek popisovat už nemusel. To by bylo velice nepříjemné pro obě stany.
"Ne, nemusíš se omlouvat," řekl jemně jakož pokus o to ji uklidnit. "Nemůžeš za to, tohle se může stát hned." Sice nevěděl, jak bylo možné se nevědomky dotknout ropuchy, ale tož, možné bylo vše. Nebo se jí možná ani nedotkla? Třeba se kus toho jedu mohl dostat do vzduchu? Netušil, žádným expertem na jedy fakt nebyl.
"Je ti už aspoň trochu líp?" Přeci jen, grc a ztráta paměti nejsou sranda.

Přikývl na Anjelky slova. Nu, byla pravda, že zde v kotlině bylo docela hezky. Kraj to byl na pohled krásný, hlavně s pohledem na okolní hory. Alespoň tohle místo bylo tulákům přístupno, ale kdo ví, na jak dlouho. Sice si reálně nemyslel, že by mohla vzniknout nějaká nová smečka, která by toto místo obsadila, ale co kdyby, že jo. Bylo tu teda prej nějaké hejno, ale z něj potkal jen toho onoho Aydena.
Ani si neuvědomoval, že by mohl dle Anjelky vypadat jak chodící zdechlina. Tedy, uvědomoval si, že na rozdíl od bratrů nebyl žádným modelem. Ale až tak? Nu, tulácké bytí si holt vybírá svou daň.
"Opravdu?" řekl překvapeně. Docela ho to zahřálo na srdíčku, že na něj někdo myslel! Jak snadno ho lze potěšit. "Pardon, že jsem byl nějakou dobu mimo. Jako tulák se vlk holt nikdy nezastaví..." Nechtěl se v tom moc nimrat. Nechtěl se vrtat v tom, jak se porval s betou Ignisu, nějakým můrovlkem a pak s můrovlčicí, která měla nějakou bizarní zbraň. No a ještě setkání s bratrem. A s vlčicí, která ho málem poblila. Chuťovka.
"No... a co jinak nového doma? Vidím, že sis našla nějakou veverku... Už jsi ji nějak pojmenovala?" Pochopitelně si myslel, že zrzečka byla nějakým permanentním mazlíkem, ne zvířátkem, které brzy samo uteče někam jinam.