Príspevky užívateľa

"Kdo ví, jestli se někdy taková příležitost najde," pokrčil rameny. "Já... já bych asi chtěl vidět něco, co se naprosto odlišuje od všeho, co jsem zatím viděl. Jestli to dává smysl?" A hned si vzpomněl na to, jak se jako špunt proměnil v tučňáka. A doteď si nemohl dát dvě a dvě dohromady, co to sakra bylo. "Jako malému se mi podařilo se proměnit v nějakého divného tvora, co chodil po dvou a vzpřímeně k tomu. Měl něco jako křídla, ale bez těch typických peří, se kterýma by se dalo letět? Úplně nevím, jak to popsat. Bylo to prostě hrozně zvláštní." Nu, hnedky si o sobě pomyslil, jaký je to blboun, že žvaní takové kraviny, měl by už zavřít zobák! No, snad tady Anjelka zapálená do zvířat tuto úvahu ocení, jinak by se asi musel zahrabat hluboko do země. Věc se ale obecně měla tak, že se mu tento talk líbil. Jako kdyby si po tak dlouhé době začal hýčkat své vnitřní štěně, které zvířátka zbožňovalo.
"To nevím, ale je to možné. V tom případě bych určitě nechtěl naštvat roj včel nebo vos..." Nightmare fuel, dámy a páni.

Nebude jistě pro váš šokující, když řeknu, že se i Harimu chtělo zvracet. Ale nebylo to tím, že by taky ošmatlával mechové žabáky, ale protože jeho oči byly poctěny zvracejícím jedincem, a i když oka svá mohl zavřít, frňák oklamat nemohl. Zadržel dech a snažil se onen odporný pocit potlačit, protože fakt není nutné, aby dva vlci vrhnuli svůj oběd. Nebo snídani. Těžko říct.
Naděje svitla, kdž ho Saturejka požádala o vodu. Jo. Jasný. Však to ho mělo napadnout automaticky, pane bože! Neschopa jeden. Každopádně se hned rozběhl k vodě a začal hledat nějaký kus mechu, dokud se tak nestalo. Vlastně si urval dva kusy. Jedním pomůže vlčici napít a druhým ji nějak... no, "umeje". Určitě bude někdě od zvratků. Nu, každopádně naplnil mech vodou a hnedky se vrátil zpátky. Jeden kousek prozatím dal na zem a druhý byl připraven vymačkat jako hadru plnou vody přímo do chřtánu Sarurejky. Mňamka.

Odletěl na druhý strom, odvrátil od bratra pohled a zavřel očka. Nitrem se mu vířilo toliko emocí a stále se mu nedařilo je krotit. Začínal si i blíže uvědomovat původ svého, nu, vzteku. Jednalo se vlastně o závist. Svým způsobem tedy Rayovi záviděl. Byl to vlastně vysněné dítko. Byl slušný, na rozdíl od Daria, a nebyl to naprosto neschopný mamlas, na rozdíl od Hariho. A kdyby byl tmavší, tak by i vzhledově vyhrál loterii. Jak moc vlk musí být unikátní, aby se mu přes rok měnila barva srsti? A něco mu taky říkalo, že měl v dětství určitě tunu přátel. Jistě to nevěděl, ale myslil si to. A jestli je neměl tehdá, tak je určitě má teď. Je přeci alfou. Alfou! I kdyby Hari v Ignisu zůstal, alfou by se nikdy v životě nestal. Tím si byl skálopevně jist. Jinými slovy měl za to, že jeho bratr vlastně má vše a dosáhl všeho, čeho by si mohl vlk jen přát. Holt si dodnes o sobě myslil, že je to neschopný trouba, a to, že nějak sám přežil, byl vlastně jen nějaký zázrak boží, nikoli jeho vlastní práce.
Ohlédl se opět na bratra, který si zrovna sedl. Měl chuť ho roztrhat na cáry. Ale taky měl hluboko uvnitř touhu ho se slzami v očích obejmout a cítit se, po mnoha letech, akcepován rodinou. Pochopitelně se jednalo o velice konfliktní tužby a sám nevěděl, co dělat. Zachvěl se. Nechtěl spotřebovat všechnu svou magii na nějakou červenku, musil se tedy rozhodnout co nejrychleji.
Nadechl se, vzlétl a neslyšně přistál za bratrem. Změnil se zpátky ve vlka. Byl velmi blízko u Raye, snad měl podvědomě chuť ho tak trochu vylekat tím, jak mu dýchal na záda.
"Konečně se po tak dlouhé době setkáváme... Alfo." Nevěděl, co říct, a tak ze sebe vydal první myšlenku, co ho napadla. A také si uvědomil to, že Raye nejspíš napadne, odkud má sakra ty parohy. Ví už, že Darius je mrtvý? Nejspíše ano.

Ve své červenčí podobě mu víceméně zanikl čich, takže se hlavně orientoval pomocí zraku. Hopkal ze stromu na strom a rozhlížel se kolem, zdali neuvidí onu podezřelou existenci. Chvíli nic, ale pak skutečně spatřil vlka. A ne ledajakového. Ztuhnul a zamrkal, jestli ho nešálí jeho ptačí zraky. Ne ne ne. No to snad ne. Opravdu to byl on, o tom nebylo pochyb. Na to měl ten vlk až příliš specifické zbarvení.
Ray. Netušil, že ó mocného nového alfu kdy uvidí. Jistě, dávalo by to smysl, že by se to jednou asi opravdu stalo, ale opravdu netušil, že dnešek bude onen osudový den.
"K čertu s ním," zamrmlal si pro sebe, ale šlo slyšet jen tiché ptačí štěbetání. Bedlivě ho sledoval pohledem. Vlastně neměl moc důvod být na bratra naštvaný. Nic mu vlastně neudělal. Ale přesto naštvaný byl, a nebyl to pocit, který by mohl jen tak mávnutím proutku odehnat. Jeho existence mu totiž přinášela všelijaké vzpomínky na starý život, a ty byly především negativní. Přesto nemyslil na to, že by mu měl ublížit. Alespoň zatím.

Vyděsil se, když zpočátku nedokázala odpovědět. Božínku, ještě by dopadla stejně jako Tim! Vlastně hůř, protože ten si své jméno alespoň pamatoval. Kdyby se tak fakt stalo, tak by nevěděl, co s ní dělat. Byla by to velice prekérní situace, protože by ji mohl pak těžko nechat osamotě, ale zároveň by nemohl dělat chůvu a léčitele dospělé vlčici, když on sám toho tolik o léčení nevěděl.
Naštěstí jeho obavy byly smeteny, neboť si Saturejka své jméno opravdu pamatovala! Jenže nastal jiný problém. Vypadalo, že jí bylo extrémně zle. A co hůř, chtělo se jí grcat. Ježiši, co dělat teď? Nějak si pamatoval ze pár kvítek proti kašli a tak, ale nevěděl o ničem proti... takovým problémům. Pane bože, to je fakt nadělení!
"Dobře, dobře," vydal ze sebe rychle. Nádech, výdech. Žel ho nenapadalo, jak jí pomoci. Nic proti zvracení neznal. Ale možná... "Zkus to tolik nepotlačovat. Jak se vyzvracíš, tak se ti udělá lépe." No aspoň v to doufal. O jiné radě v životě stejně neslyšel. A žel se nemohl nabídnout, že to odzvrací za ni, takže... Takže nezbývalo nic jiného, jen se pomodlit, aby to nějak dobře dopadlo.

Byl fascinován tím, jak rychle byla schopna pracovat. Z prvního setkání by si pomyslil, jak by ji jistě při každé práci cokoli rozptýlilo a kdesi cosi. Holt měl stále v hlavě tu poněkud, co poněkud, velice hyperaktivní bytost, ze které měl hlavu všude kolem. A teď musel uznat, že je v této vlčici opravdu a skutečně o dost víc, než jen kopa energie. Nedokázal by si představit sebe na jejím místě. Ještě by někoho omylem přiotrávil.
"Děkuju," hlesl, když mu přinesla nějaké byliny. Následně poslechl její pokyny a měl co dělat, aby úspěšně. Ono kvítí mu totiž chutnalo odporně, ale co se dalo v tu chvíli dělat? Radši sežere celou hromadu, než aby zemřel pomalou a bolestivou smrtí.
Jakmile se Sariane pustila do čištění ran, začal se cítit zvláštně. Snad nikdy pro něj nikdo nebyl tak obětavý, nikdo mu takto nepomáhal, natož aby se někdo pokoušel zachránit jeho vlastní existenci. Nevěděl, co si o tom všem myslet, byl zmatený a svým způsobem i cítil stud. Přišlo mu trapné tu takto ležet, zatímco se o něj starala. Ještě s tím, že nezapomněl na to, jak ne zrovna ideálně se k ní choval při jejich prvním setkání. Ani nevěděl, co říct. Holt něco takového ještě ani nezažil.
"Uhm... může být problém, že ty rány vlastně nejsou od vlka?" zeptal se nejistě, aby proboural to ticho, které ho jaksi znervózňovalo. A to i přes jeho únavu.

"No, víceméně jo? Je mi něco přes tři roky. A ty bys měl být jen o pár měsíců mladší jak já, myslím." Minimálně si byl jist tím, že je Tim o trochu mladší. Když ho prvně potkal, tak ještě ani neměl úplně zvládnutou mluvu. Nebo ho šálí paměť? Těžko říci. No, aspoň ho paměť nešálila tolik jako Timka. Být na jeho místě by muselo být hodně děsivé.
"Věnce?" zopakoval po něm a začal pátrat v paměti. Žel si ale nic takového nevybavoval. Asi by to dávalo smysl. Tak malé štěně, jakým tehda byl, by si asi moc úspěšně věnec neudělalo. Nebo třeba jo? Těžko odhadnout. "Na ty si vůbec nepamatuju," zavrtěl nakonec hlavou. Přišlo mu však velmi zvláštní, že tento vlk si nepamatoval vůbec nic, jen své jméno a to, jak si uplést věnec. Což ho vlastně přivedlo k následující otázce. "Je hodně těžké udělat ten... věnec?" On si teda osobně fakt nedokázal představit, jak se dělají.

Přibývají, ale nikdo dlouho nepřišel a v nějakém tom jejich starém Hejně jich žilo víc... Takže asi jich zas tolik není. Doufám, pomyslil si v duchu Hariuha. Nu, ale furt to implikovalo, že někde mimo Norest ještě žijí podobná individua, což bylo celkem děsivé.
"Jooo, to jde vidět," zamumlal na Aydenova slova, že má společnost rád. Proto má nepochybně tak šíleně prořízlý pysk. Toto setkání mu absolutně vysávalo duši a cítil se mentálně jak Aydenův otrok. Dělal však vše pro to, aby nepůsobil na pohled tolik jako živá mrtvola. "Jinak, jak nad tím přemýšlím, bych se na dost potravy asi zrovna nespoléhal. Čím víc tu bude vlků, tím míň toho bude co žrát." A to mu připomínalo krutý fakt, že bude muset se připravit na krutou zimu. Nebo třeba zafunguje globální oteplování a zas taková hrůza to nebude. Kdo ví!
Pak Ayden začal plachtit po stromech. A to měl už fakt pocit, že je mu až moc hráno na nervy. Měl dojem, že se tato ptačí existence vyloženě až vychloubá, že byl obdařen, na rozdíl od něj, křidýlky.
"Hezký. Musí být jistě příjemné a užitečné mít taková křídla," vyjádřil se tedy na požádání. "Ale nezavazí ti furt ten ocas?" naklonil hlavičku. Však se to furt musí někde zasekávat ne? A stačilo by mu ten ocas přidržet a měl by po srandě. Či ne?

Harimu přišlo zvláštní, že chvíli při cestě vlastně vedl monolog, neb Saturejka vlastně na nic moc nereagovala. Cítil se svým způsobem trapně, jako nějakej šášula, kterého netřeba poslouchat, protože mele blbosti. Ale přeci až doteď reagovala normálně, tak co se mohlo stát? Nechápal. A doufal, že se sama brzy ozve, aby ho mozek nemusel dohryzávat k tomu, aby se tak trapně ptal, proč tak dlouho nic neříká, jestli něco neudělal blbě. Než se ale nadál, vlčice se ozvala sama. Ale rozhodně ne slovy, která by kdy čekal.
"Huh?" vydal ze sebe zmateně a ohlédl se na Saturejku. Vypadala minimálně extrémně zmateně. Rozbušilo se mu srdéčko. Co se to děje? Toto přeci není normální! Není nemocná? Nebo si z něj třeba dělá srandu, protože co jiného s ním... Ne, ne, to nemůže být přeci ono. Možná... možná ty ropuchy? Ale přeci říkala, že se jich nedotýkala... Možná se ten jed dá i vdechnout?
"Pamatuješ si své vlastní jméno?" hodil na ni otázku dřív, než stačil on odpovědět na tu její.

Bojoval sám se sebou. Vnitřně, samozřejmě. Hari byl sice mentálně poněkud poškozen, ale ne natolik, aby mlátil sám sebe, nebo se, nedej bože, pokoušel utopit v této říčce. To by mu navíc zase až moc připomnělo Daria i tu prapodivnou černobílou vlčici, Fioru. Tyjo, zázrak, že to hoch přežil a že vůbec neskončil někde s hypoxií!
Každopádně toho poslední dobou měl hodně co zpracovávat, až z toho byl sám poněkud mimo. Nu, divit se mu nedalo. Jeho existence potřebovala terapii jako sůl. Však doteď ani zdravě nezpracoval to, co provedl svému satanášskému bratru! A vlastně ani ty dávné věci ještě z Ignisu. Prostě bída, děs běs. Nebylo tedy divu, že jakmile ucítil pach ignisský, tak se v něm začala zmítat spousta emocí. A ne zrovna příjemných. Pochopitelně cítil vztek, ale i svým způsobem paniku. Od těch krys se nemůže očekávat cokoli dobrého. A nevěděl, jestli měl zrovna teď na to jim čelit. Úplně nevěděl, co dělat, jak reagovat. Tak se rozhodl pro proměnu. Změnil se v nenápadnou červenku a vletěl na nejbližší strom. Odtud může lépe pozorovat a zároveň nebýt hned spatřen.

"Asi ano?" odpověděl Hari zamyšleně. "Ledaže existuje tvor, co je nám ještě více podobný, jen o něm nevíme." Možná takové zvíře vskutku existuje. Svět je očividně velké místo, když se už proměnil v toliko tvorů, které ve svém životě nikdy neviděl a nejspíše ani nikdy neuvidí. Ha! Třeba takový tučňák. V toho se proměnil jako malý špunt a hnedky v jeho podobě hňápl na zem a projel se po sněhu hezky z kopce dolů.
"Myslíš?" řka nejistě. Nikdy nevěděl, jak reagovat na lichotky a slova jim podobná, a tohle vskutku nebyla výjimka. "Třeba brzy přijdeš na svou magii. A určitě bude stát za to." A ejhle, vzpomněl si na jistého Majka Majkoviče, který žel již údajně z Norestu zdrhl. "Jako malý jsem třeba potkal vlčka, který prý rozumněl řeči brouků, nebo něco na ten způsob."

"Uhm..." vydal ze sebe zamyšlené pazvuky. "Bylo to docela hodně dávno. To jsme vlastně byli oba, no, ještě štěňata." Panečku, to byla doba. Jak ten čas utíká! Za chvíli bude mít osteoporózu a nebude za boha nic slyšet a s trochou smůly ani vidět. Žel pro vlky žádný domov důchodců nebyl, takže by v takovém případě nastala velice pomalá smrt vyhladověním. Jaká to velice *relevantní* myšlenka!
"Asi moc ne? Mockrát jsme se neviděli. Vím, že jsem ti jednou ukazoval pavouka..." Odmlčel se. A to hned ze dvou důvodů. Za a, vzpomínka na Dobromysla byla stále bolestivá a furt ho svým způsobem ranilo, že ani dnes neměl žádného zvířecího kamaráda. A kdyby jen zvířecího! Týpek neměl kamarády skoro žádné. Nu, a důvod B byl, že si uvědomil, jak blbě a irelevantně tahle vzpomínka vyzněla. Ale žel ani on a ani jeho panička si nepamatovali, co ti dva všechno spolu (ne)dělali. Jaká to tragédie!

Byl rád, že nakonec k vodě došel. Jak se mi vůbec podařilo utéct? pomyslel si nechápavě. Ale rozhodně si nestěžoval. Ať to bylo jakkoli, tak mohl být rád, že nezemřel tak potupnou smrtí, jako je být rozsekán okřídlenou čivavou s gigantickýma očima. Vlastně by měl Sariane varovat, že tu je někde v okolí blázen, ale to až později. Onen blázen by byl teď stejně neškodný, protože se sám šikovně bodnul.
Pokusil si lehnout, úspěšně, ačkoli ke konci ze sebe vydal bolestný sykot. Ty rány nebyly žádné drobné kousance. Nic, na co by mohl být zvyklý. Ale furt to mohlo být horší. Mohla mu třeba zasáhnout břicho. A to by se nevolal léčitel, ale rovnou pohřební služba.
Začal na pokyn pít. Z hydratace se mu skutečně udělalo nepatrně lépe, ale náhle sebou škubnul, jak ucítil štípavou bolest z toho, jak mu vlčice začala čistit okraje ran.
"Dobře..." zamumlal unaveně na slova Sariane, že půjde sehnat nějaké byliny. Proč to vůbec pro mně dělá? pomyslel si, ale neměl moc odvahu to říkat nahlas. Však ho skoro vůbec neznala! A nemohla vědět, odkud ta zranění sehnal. V tomto případě sice sám nebyl útočníkem a ani útok nevyprovokoval, ale i tak! Nic z toho nemohla vědět. To mu snad tak věří? Ne, nemožné. Určitě by to udělala úplně pro každého.

"No, tak aspoň to." Znamenalo to, že byl aspoň na dobré cestě! Kdyby se změnil v něco úplně jiného, tak by to byl jiný level mizérie, ale takto? Alepoň mu to může dát naději, že častý trénink by mohl být teoreticky opravdu k užitku.
Na další otázku však nebyl schopen nějak s jistotou a adekvátně odpovědět. "Vlastně nevím," řekl zamyšleně. "Někdy se dá vydržet dlouho a někdy se cítím unavený docela brzo. Ale ze zkušenosti jsem asi vydržel dýl ve formě zvířete, které bylo vlku nějak podobné? Asi nějak tak. Nikdy jsem to moc nezkoumal." A taky ho nikdy nenapadlo zkusit experiment, jak dlouho maximálně vydrží. Možná by to mohl někdy zkusit? Ale na druhou stranu se mu moc riskovat nechtělo.

Hari nevěděl, co si myslet o tom, že se vlčice zpočátku koukala kamkoli jinam, jen ne na něj. Svým způsobem to chápal, ani jemu nebyl oční kontakt kdo ví jak příjemný. Ale přesto to v něm vyvolávalo zvláštní pocity. Nedalo se na něj snad koukat? Měl nehezký pohled? Nebo dělal něco úplně jiného špatně? Neměl tušení a už vůbec ne odvahu se zeptat.
Překvapeně zamrkal, když navrhla, že by se mohli o bylinách učit společně. Vůbec to neznělo špatně, ale co si budem, takový návrh opravdu nečekal. "No... to by asi šlo?" pravil trochu nejistě a potlačil nutkání se podrbat za ouškem. "Ale kdo by nás učil? Já osobně asi moc o nikom nevím. A učit se o bylinách stylem pokus-omyl mi přijde, no, dřív nebo později by se asi něco stalo." A to něco byla šťavnatá otrava.
Tedy, to, co řékal, nebyla tak úplně pravda. Znal Sariane. A o té věděl, že určitě zná nějaké léčivky. Ale opravdu neměl odvahu za ní přilézt a hodit na ni prosíka, aby je něco málo naučila.
Nadechl se, jakmile se Saturejka vyjádřila, že by byla ráda, kdyby jí Hariuha povykládal něco málo o těch oněch smečkách. Dobře. Raději tu náplast strhnout hned, než zbytečně čekat a jen to prodlužovat.
"Dobře. Takže... Je tu několik smeček. Té nejblíž od nás se říká Nihil. Co o nich vím, tak to je docela mírumilovná skupina a mají docela dobré vztahy s tuláky a co jsem slyšel, tak i s další smečkou, s Přízračnými. Ti jsou taky docela přátelští, s tím mám i zkušenosti. Jsou hodně zaměření na hvězdy a takové věci. Vedle nich sídlí smečka, které se říká Ignis a..." Na chvíli se odmlčel. "Je to asi ta nejhorší smečka v okolí. Pokud vstoupíš na jejich území, tak budeš ráda, pokud vůbec vylezeš celá. Hodně si své území hlídaj a nebojí se ani zabíjet, takže asi dává smysl, že si hodně cení svých bojovníků. No, a pak tu je nějaká skupina, co žije v nějakém opuštěném městě, ale o těch se toho moc neví. Taky bych se jim vyhnul obloukem." A že to nebolelo! Tedy, trochu bolelo, protože nějak nevěděl, jak smečky adekvátně popsat, protože toho moc o nich vlastně nevěděl. Ale aspoň věděl, že existujou a kde existujou, což bylo nepochbně významné plus.
Každopádně byl rád, že Saturejka souhlasila s přesunem jinam. V močálech se přeci jenom vlk necítil úplně zrovna bezpečně. A z dobrého důvodu, jak jsme se přesvědčili pár chvil zpátky.
"Půjdeme tímto směrem," zavelel a vydal se směrem na severozápad.

-----> Divoká řeka