Príspevky užívateľa

Harimu v ten moment samozřejmě nedošlo, že zrovna na tomto místě by mohla čekat ta ona prazvláštní Sariane. Tedy ne, že by úplně zapomněl, to ne. Čas od času si na ni vzpomněl, no je to tak! Ale za tu dobu nikdy pořádně nesesbíral odvahu, aby sem šel. A přeci ho sem osud zavedl! Ha!
Jakmile náhle uslyšel své jméno, a to dokonce jeho zkráceninu, tak sebou leknutím až škubnul. Jako by dnes těch infarktů nebylo dost! Na vteřinku zalapal po dechu. A těch překvapení také nebylo po málu, neboť ho vlčice hned podepřela, ačkoli chudák vypadal jak po nějakém pokusu o vlčí genocidu.
"Napít?" zamumlal poněkud zmaten. Necítil se přeci nějak dehydrovaně! Nebo ano? Hned nato se mu samozřejmě zamotala hlava. Nejspíše znamení, že by měl přestat pindat a začít poslouchat.
Snažil se, aby nebyl pro Sariane příliš velkou záteží. Nemohla ho přeci táhnout! Pokoušel se tedy hlavně chodit po svých, ale s takovýma nehezkýma ránama na nožkách to byl těžký úkol. Až teď si uvědomil, že v takovém stavu si jen horko těžko obstará potravu. Můra zatracená!

Hari-už-ne-obraz byl samzřejmě rád, že se Anjelce toto představení líbilo, byť nevyšlo zrovna podle jeho představ. Chlapec se holt nikdy nepokoušel měnit v konkrétní bodlinatce. "No, chtěl jsem se změnit v ježka, ale jak jsi poznala, moc se to zrovna nepovedlo. Jakoby, ta magie se ovládat dá, ale jen ztěžka. Ne vždy se povede udělat to, co chceš." Prostě někdy vyhraješ loterii a někdy ne. Třeba u fajtky s Lišajem ji docela dobře prohrál, ale o tom fiasku raději ani nemluvit! "A vlastně to není poprvé, co jsem se změnil ve tvora, jakého jsem nikdy neviděl." Jo. Třeba v tučňáka. Noot noot.

Dobelhal se sem z nekonečných plání a vydechl. Vyčerpaně se opřel o strom. Až teď si uvědomil, jak jeho situace byla poněkud, nu, špatná. Byla mu zima jak čert, ale co hůř, měl docela nepříjemná zranění z toho, jak ho jistý špunt pořezal kosou. Rána na zadní noze byla bolavá a nepříjemná, ale rána na té přední byla horší. Všechnu tu bolest začal pořádně cítit, jak adrenalin začak umírat. A navíc, kdo ví, co všechno za bordel se mu do té rány dostalo. Nemluvě o tom nepříjemném krvácení. Vlastně, co se krve týče, tak od té byl celý. Podařilo se mu totiž omylem změnit kaluž vody v kaluž krve a co ještě, omylem do ní žuchnul, když ho začala nahánět psycho můra. Hari měl prostě skvělý den. Z těchto důvodů tedy vypadal jak někdo, kdo šel pokosit celý Ignis. Holt nevýhoda toho, že hoch nosil bílou.
Zavřel oči. Až teď začal zpracovávat, co se vlastně stalo. Ta vlčice ho chtěla... zabít. A znal ji, no, znal, kdysi o ni zavadil a tak trochu ji plesknul, protože byla otravnější jak komár, co vám celou no piští u ucha. Pak si zavolala toho svého bodyguarda a už to jelo... Snad proto se chtěla mstít? Byl opravdu tak příšerný, že ho ostatní chtějí zavraždit? Byl z toho docela mimo. A co ta krev? Hned, jak ji spatřil, tak se tu tam ta můra nachomýtla. Mohlo to spolu snad nějak souviset?
Cítil se poněkud zesláble a vůbec hrozně. Chudák ani nevěděl, co dělat. Měl by si umýt rány a srst od krve, ale byl tak mimo, že ani nevěděl, kterým směrem je vodní zdroj.

Zalapal po dechu, když si všiml, že plán zafungoval. Žel o dost účinněji, než by čekal. Všiml si, jak část čepele zajela do masa vlčice a jak jí začala rychle téct krev. Nebyl ale část na nějaké lítůstky. Tohle mrně ho chtělo zabít. Dostala to, co si zasloužila, no ne? Jestli přežije, no, to už na něm nebude.
Otočil se tedy a začal utíkat, no, hodně belhavě, pryč. Nechtěl tu strávit ani minutu navíc. Kdo ví, jestli náhodou zase nepřiletí ten její strýčkový kamarádíček. S tím se opravdu štvát nechce. Stačilo mu to jednou! Můry prokletý!

Teď! Pomyslil si, když si jeho oko bystré všimlo, jak Fanta dala všechnu svou sílu do toho, aby kosu získala zpět. Samozřejmě by neměla i tak moc šancí, přeci jenom ten velikostní rozdíl byl obrovský. Hari přesto kosu rychle pustil a uskočil dozadu, aby neschytal další rány. Mít další zranění by mohlo být přeci jenom i smrtící. Krvácení a infekce nejsou žádná sranda!
Podíval se následně zpět na protivnici a zadoufal, že plán vyšel. Pokud ano, znamenalo by to, že může hned hodit roha!

Hari nepřestával v tomto poněkud komickém boji o kosu, který ale bral smrtelně vážně. A co by se mu vlk divil, když ho už chudáka několikrát sekla! Zároveň mu však došlo, že toto věčně dělat nemůže. Jednou bude muset on či ona utéct a tahle čivava fakt nevypadala, že by chtěla zdrhnout. Tak holt bude muset on, Hahari, hodit do zaječích. Ale ne teď. Musí na to býti vhodná chvíle. Začal tedy očima sledovat Fantu. Jakmile si pomyslí, že zatáhla fakt silně, tak pustí, s myšlenkou, že protivnica ztratí balanc. Ha! Teď jen tedy vyčkat na onu situaci a provést plán.

Hari byl připraven na přetahovačku. Rukojeť stále přidržoval packami. Nu, měl tu výhodu, že byl větší, a tedy silnější. Fanta měla zas výhodu tu, že druhý konec rukojeti měla v zubech, což je, co si budem, mnohem příjemnější a spolehlivější způsob úchopu. Ale Hari se odmítal vzdát! Přeci se nenechá naporcovat do řeznictví!
Černobílý vlček však měl jistou nevýhodu, a to sice, že jeho nožky byly zraněny, tudíž nebyly při plné síle. Hodlal však bolest potlačovat co nejdéle, jak to jen jde. Zavrčel na Fantu a vycenil zuby. S tou krví všude nejspíš vypadal jak psychouš. A Fanta od popálenin a s kosou v zubech taky. Jak se k sobě ti dva hodí!

Podařilo se mu dopadnout na můru a následně na zem. Ucítil další bolest, a teď pro změnu v přední noze. Kousl se do jazyka. Vůbec ho neuklidňovala skutečnost, že furt máchala tou kosou. Jen ji očima sledoval a doufal, že se opět netrefí, a to třeba na horší místo. Třeba krček. To by mohlo být panečku smrtící.
Vlček musel jednat rychle. Pokusil se tedy vyčkat na správné načasování a tlapkami jakoby chytit dlouhatánskou rukojeť a přidržet ji u těla Fanty.

Snažil se zdrhat jak rychle to šlo, žel létavci prostě bývají ve výhodě. Netrvalo tedy dlouho, než měl můru za zadkem. Vůbec z toho radost neměl. Navíc měl hlavou plnou všelijakých myšlenek, že se ani nedokázal zrovna soustředit. A kvůli tomu ani nevěděl, na co se proměnit a jestli vůbec.
Chvíli se sekancům vyhýbal, ale nakonec to jednou schytal do zadní nohy. Naštěstí to nebyla nějaká masivní rána, ale přesto bolela jak čert. A navíc, kdo ví, v čem všem se ta kosa předtím válela!! No fuj.
Ani přemýšlení nad protiútokem se mu zrovna dvakrát nedařilo. Jak na ni zaútočit, aniž by z něj nebyla sekaná? No, zatím nezbývalo nic jiného, než doufat, že se mu rychle vyjasní v hlavě, dřív, než skončí na talíři.
Nu, nakonec ho něco ale napadlo. Snažil se potlačit bolest a zrychlit. A jakmile pocítil, že je čas, tak se rychle změnit v ptáka. Zrovna se mu podařilo se změnit v jakéhosi sokola. Šupky zamával křidélky a obratně letěl za Fantou tak, aby se mu podařilo to zase neschytat. Mávání kosou je však poněkud neobratná záležitost, tak se mu to i povedlo.
Jakmile byl ve své podobě ptačí dostatečně blízko zad Fantýny, změnil se zpět ve vlka s myšlenkou, že na onoho křečka dopadne, a tím ji srazí k zemi.

Byl chvíli mimo, dokud si nevšiml jakéhosi pohybu, který se k němu podezřele rychle řítil. Zvedl hlavu a všiml si toho chlupatého můřího křečka, jak má v tlamě cosi... velkého. A vidno i ostrého. Chlapec byl poněkud mimo, takže mu až po chvíli došlo, co se to vlastně děje. Ta myš za ním letí s něčím, co mu může velice ublížit, ne-li přímo zabít. Pomsta? Až se mu z toho zježily chlupy na krku. I když byla Fanta víc jak poloviční jak on, tak rozhodně nechtěl bitku proti kose. Jedinou nadějí pro něj by mohla být skutečnost, že onen předmět byl vidno na Fantine velký a že tedy nebude sekat tak rychle, jak by sekal třeba on. No, aspoň doufal.
Hned se chtěl vydat na úprk, žel okamžitě uklouzl a žuchnul přímo do krvavé kaluže. Však nezahálel, opět vstal a začal zdrhat. Na zděšení, že byl celý od krve, nebyl tak trochu čas.

Neměl poslední dobou dobrou náladu. Což byl sice stav očekávaný, ale dnes to bylo přeci jen krapet horší. Častěji ho pronásledovaly noční můry, především o dni, kdy rozkouskoval svého bratra. I na pouhé sny to byl velice grafický pohled. Oh, jak živé sny to byly! Darius byl sice zmetek největšího kalibru, ale Hari se stále cítil špatně, že ho zabil. Sice to byla situace zabij, nebo buď zabit, ale emoce jsou holt zvláštní věc. Ale hochovi se svým způsobem nedalo divit. On svého bratra nezabil, on ho přímo rozčtvrtil a pomalu snad i napůl sežral, když měl amok v podobě mlžného jelena. A to ho právě na sobě velice, velice děsilo. Domníval se, že bude jen otázkou času, kdy mu opět podobně přepne a něco někomu udělá. Vždyť dostal stejné parohy jako ta obluda! Kdo ví, jestli po ní nedostal ještě něco!
Deštivé počasí jeho chmurám vůbec nepomáhalo. A ty zvuky hromů! Povzdechl si a sklopil ouška. Možná přeci jen se tak moc neodlišuje od klasického vlka z Ignisu. Nebo od Heltyra. Možná podvědomě celý život potlačoval tu temnotu, co měl od narození v sobě. Možná by měl přestat proti ní bojovat.
Ha! Takové hloupé myšlenky to od Hariho byly. Ale co už s ním. Na overthinking a depkaření byl přímo expertem. Hah! Jak by takový trouba mohl být krvelačná bestie? Nebylo to přeci tak dávno, co si vyplakal dušičku nad smrtí *pavouka*. Ok, možná bylo. Ale i tak!!
Přivřel oka a vstal. Přišlo mu, že déšť začal sílit. Vydal se tedy pomalým krůčkem pryč. Krátce na to šlápl do kaluže s vodou. Nic nenormálního, ale přec se lekl, až mu srdíčko poskočilo. Voda v kaluži se totiž změnila na... krev? Zalapal po dechu a pomalu vytáhnul packu z kaluže. A ano. Byla celá od krve.
Hari byl touto skutečností tak zděšen, bylo to snad nějaké znamení? Znamení, že je to fakt taková krvelačná bestie, jak si myslil? Ale odkud se ta krev vzala? Zdá se mu to všechno? Byl z toho tak mimo, že si ani nevšiml přítomnosti jiné existence.

Vidno i rychlá hyena byla na Ignisanku krátká. Zastříhal uchem. Uvědomil si, že by nakonec nerad strávil v podobě jiného zvířete déle, než by bylo zdrávo. Ještě by si odnesl nějaký bonus k parohům, a to by bylo panečku příšerné. Oblízl si pysky a začal chvíli kráčet kolem Roo. Nespustil ji z očí a v průběhu udělal pár náhodných náhlých pohybů. Až pak nakonec na protivnici skočil a v průběhu skoku se změnil zpátky ve vlka, aby Roo zmátl. Zda-li se tak podaří, těžko říct. Aby nezmátl ve výsledku jen sebe!

Zamrkal. Nějak nevěděl, co si o této reakci pomyslit. Ani netušil, že by se vůbec mělo jednat o vtípeček, to absolutně prolétlo mimo něj. Každopádně so toho moc nechytil, protože stejně nebylo čeho. Přeci jenom, bylo vlastně pravdou, že to jméno bylo zásluhou její matky, která ji očividně pojmenovala. Bylo však štěstí, že tady Saturejce neviděl do hlavy. To by byl chudák snad ještě zmatenější, než kdy dřív.
Odpověď na otázku o kvítečkách ho rovněž poněkud, nu, překvapila. Respektive byl tak trochu přetížen z těch všech informací a vsuvek, které mu dávala. Co si ale budem nalhávat, svým způsobem ho to pobavilo. Nerozeznat pampelišku od sedmikrásky bylo fakt umění. Co ale on mohl říkat, jako špuntovi mu nešlo skoro nic a byl tak trochu pro smích. Při výcviku byl myšlenkami holt permanentně někde jinde.
"Taky jsem se kdysi něco málo učil o rostlinách," pousmál se rozpačitě. "Ale už si toho tolik nepamatuju, což mě docela mrzí. Asi se to hodí vědět, hlavně teď na zimu." No jo, vědět, co ho zachrání před krvelačnou chřipečkou nikdy není na škodu! Ještě, že tu Remeezu jako špunt našel. Jinak by nejvěděl o kvítkách snad vůbec nic. A nejspíš by tu teď ani nebyl mezi živými.
Znejistil, jakmile vlčice začala rozvíjet myšlenku o zázemí. Velmi nerad nad smečkami přemýšlel. Párkrát nervózně přešlápnul. Nu, bylo mu jasné, že nějaký rychlý úhyb od tématu by byl podezřelý a talent na konverzační manévry moc neměl. Ale tak, aspoň má příležitost udělat dobrý skutek a varovat ji o okolních smečkách.
"Vlastně bych ti mohl něco málo o okolních smečkách říct... No, jestli máš o to zájem," řekl a střihnul uchem. Ah, snad toho nebude hošan ušatý litovat! Mluvit o Ignisu přeci jen nebude úplně příjemná a terapeutická záležitost.
"To je," souhlasil s výrokem ohledně tohoto místečka. "Široko daleko jen toto místo vypadá tak, jak vypadá. No aspoň z toho, co jsem viděl. Ani bych se nedivil, kdyby se tu někdo někdy v tom bahnu utopil... Ale asi má i taková bažina svůj smysl. Jinde vlk asi moc takové žáby nenajde..." Uvědomil si, že začal žvanit až moc a že by nebylo úplně od věci přestat, než ze sebe udělá šášulu. Nemusí přeci hodiny mluvit o tom, že žáby se vyskytují hlavně v krajích, jako je tento! To přeci nikoho nezajímá!
"Uhm..." začal nejistě, "jestli chceš, tak asi můžeme jít jinam. Močály jsou přeci jenom, no... Asi tu není úplně příjemné být." Ještě by na ně skočil krokodýl a ukousnul by jim zadek! teda co.

Vůbec by ho nenapadlo někoho soudit za vzhled. Tedy, párkrát se jistě podivil nad vzezřením nějaké existence, ale nikdy by snad vyloženě nesoudil. Kor když sám nebyl žádný supermodel. A co si budem, jistí rodinní příslušníci mu docela dávali sežrat to, že jeho kožuch byl primárně bílé barvy. A to se v Heltyr rodu nenosilo. Z toho důvodu by si chlapec nikdy nepomyslil, že by se někomu bílá srst mohla i líbit.
"Vážně?" zamrkal. "To je pěkné." Nevěděl, jak jinak to vyjádřit, ale skutečně si tohle myslel. Představa mít jméno po květince se mu vůbec nepříčila, ba naopak. Po jaké by se asi jmenoval on? Ale ne, dosti zbytečných myšlenek. Zpět k tomu podstatnějšímu, a to sice, že si i vzpomněl na svého pavoučího mazlíčka, kterého si také pojmenoval po kvítečku. Kdyby Dobromysl přežil onen osudový den, nejspíše by jeho život dnes vypadal úplně jinak. Možná by Darius doteď žil. Možná by byl dosud v Ignisu, byť by tam nepochybně trpěl.
"Uhm... takže toho asi musíš o bylinách vědět dost, co?" Samozřejmě, ty hlupáku jeden! Tos zas vyplivl za moudro! Chlapec měl poslední dobou docela štěstí na léčitelky. Přeci nedávno potkal i Sariane, tu hyperaktivní podivínku, ze které měl pomalu až migrénu. S tou by se měl někdy vlastně i setkat, ale zatím se tomu velice vyhýbal.
Vnitřně znejistěl, když si všiml, jak ho Saturejka pomalu až skenovala. Tušil, že po bahnitém dobrodružství úplně reprezentativně nevypadal. A ještě ty parohy, božínku, snad nikdy nepotkala tu obludnost, ve kterou se kdysi proměnil a po které ony parohy dostal. Snad jako trest, aby ta vzpomínka na den, kdy se stal bratrovrahem, nikdy nezmizela.
"Taky mě těší," řekl, jakmile se mentálně vrátil na planetu Zem. Snad se neznemožnil, pomyslil si. To by mu ještě tak chybělo!
"Zázemí? Jako smečku?" pravil a mírně naklonil hlavičku do strany. Ajéje. "Jinak já zdejší víceméně jsem." Bohužel, víceméně.
Přikývl na slova, že se onoho tvora nedotknula. No, asi díkybohu. Fakt by nevěděl, co dělat při takové otravě.
Trošku se mu rozbušilo srdíčko, když se ho vlčice pokusila opravit, že se jednalo o ropuchu, a ne o žáby. Jako malého ho totiž velice fauna zajímala, a proto zjištění, že jeho vědomosti snad zakrňují, bylo poněkud stresující. Když byl vlče, tak to byla jediná věc, ve které byl skoro až nadprůměrný. Žel znalost ptáčků a breberek vlka v Ignisu fakt daleko nedotáhne.
"Jo, jo, to asi jo," vydal ze sebe rychle. "I když, teda já osobně jsem vždy ropuchy považoval jakoby za poddruh žab," dodal poněkud nejistě a mírně odvrátil pohled.

Hari byl poněkud překvapen, že mu tady tato vlčice vyká. Něco takového zde bylo docela vzácnou záležitostí. Svým způsobem ho to však těšilo. Však co by si stěžoval, že e někdo k někomu chová slušně a hezky! Byl to docela nezvyk, co si budem. Snad proto se kvůli tomu vykání i cítil zvláštně. "Netřeba mi vykat," řekl tedy a párkrát zamrkal. Hoch byl holt trošku překvapen. A taky se krapet zastyděl. Měl pocit, že takovou zásluhu neměl. Ale to by si myslil, i kdyby tuhle bytost zachránil před medvědem, či nimlógem. A ještě třeba dodati, že se raději nezmínil, jak moc je ta ropucha jedovatá, protože to vlastně nevěděl. Věděl jen to, že ta možnost otravy tam byla.
"Saturejka?" zopakoval. "Jako po té roslině?" Fascinující to jméno. Neznal moc jedinců, co by nosilo jméno po nějakém kvítí. "Já jsem Hariuha," představil se rovněž. Zrakem sklouznul ke své špinavé noze a pak k vlčici. Zaujala ho ta její hvězdička na čele. A také její kožich, který byl už od pohledu velice huňatý.
"Uhm... Asi nejste odsud, co?" optal se, ale pak si uvědomil, že by měli řešit trochu důležitější věci. "Té žáby jste se nedotkla, že ne?"