Príspevky užívateľa

Snažil se vymanit, ale nešlo mu to. Příroda se asi prostě rozhodla, že ho spolkne. Hezky pomaličku a postupně. Snad netřeba říkat, že Hari pomalu začínal tak trochu panikařit. Jestli se mu ponořila první nožka, mohou následovat další. Ne ne ne ne ne! Přeci neskončí takto! To by bylo skandální, přátelé.
Naštěstí byla pomoc na cestě! Bez řečí se chytl větve, kterou cizinka přinesla. Jen doufal, že nestáhne s sebou i ji. Z toho by se asi už jen tak nevybruslili.
Jakmile se větve chytil, snažil se dostat z hlubokého bahna pryč. A zároveň se snažil, aby v něm neskončily i další končetiny. Vnitře si oddechl, když ucítil, že dostává zaseklou nožku pomalu, ale jistě nahoru, hezky ze spárů bažiny. Uf! Tak přeci jenom neskončí jako mrtvola! Nu, a po chvíli byl zcela osvobozen. Jen jeho jinak bílá nožka byla plna poněkud nelichotivých barev a jiného nepořádku. No, ale však co. To někde smyje. Lepší jak skončit jako žrádlo pro vrány,
"Děkuju," vydechl nakonec. Uf. Na toto asi jen tak nezapomene!

Pokračoval dále v cestě. Docela ho zajímaly ty žabky. Ty se přeci jen neviděly a neslyšely každý den. A navíc tu někde blízko byl vidno, respektive zatím čichno, nějaký cizinec, tedy cizinka. Zavrtěl hlavou. Co se to poslední dobou tak dobrovolně týrá? Dobře věděl, že není žádným fanouškem vlčího kontaktu. Sociálně neohrabaný byl až až. Možná si podvědomě myslil, že zrovna toto konkrétní setkání nedopadne katastrofou? A že třeba konečně najde někoho, kdo ví, kde skončila Remeeza? Ne. Případ s Remeezou byl už dlouho beznadějný.
Povzdechl si a pokračoval v cestě. Jeho existence byla důkazem, jak samota může vlku sežrat mozek. Snad by se měl na veškeré tyto snahy vykašlat. Ještě se chudák akorát zase spálí!
Po chvíli si cizinky kupodivu všiml. Zatím bylo vše v klidu, pouze cítil v sobě mírnou apatii. Ta však byla ta tam, když si všiml, co dotyčná okouněla. Ona věc vypadala na první pohled jako mechový kamínek s hubkama, ale vzápětí mu došlo, na co se vlastně koukal. Byla to žába. A pěkně velká, specifická žába. Netrvalo mu dlouho si dát dvě a dvě dohromady.
"Pozor!" houknul na cizinku. "Jsou jedovaté!" Chtěl se k ní hnedky vydat, aby to nemuselo skončit neštěstím. Tedy, aby bylo jasno, nevěděl, jak moc jsou jedovaté, či co přesně onen jed způsobuje. Ale riskovat se jistě nevyplatilo. A kdyby dotyčná skončila pod drnem, nejspíše by si to chudák neodpustil.
Jakmile k ní poklusem šel, tak se mu hnedky přední nožka zabořila do bahna poněkud hloubš, než by čekal. No to mu ještě tak chybělo!

Existence dala o sobě vědět nejen stopou pachovou, ale i zvukovou. Zamrkal a v duchu si musel prostě ušklíbnout. Nevěděl proč, ale tohle nadávání mu přišlo svým způsobem úsměvné. Hlavně v kontextu, když onen cizinec, tedy cizinka, byla z největší pravděpodobností z Nihilu. Ha! Takže i ti umí nadávat!
Ale pak si uvědomil, že dotyčná by mohla v bahnu uvíznout. Ještě ji tedy neviděl, ale podle toho, co jeho ucho slyšelo, byla přeci jen jistá pravděpodobnost, že by se něco takového mohlo stát. Vydal se tedy, raději pomalu, za zvukem. Jen doufal, že to nedopadne jak s tou můří krysou. Ta pak taky začala kňourat o pomoc. Pro dobrotu na žebrotu!
Vlastně ani nevěděl, proč to dělá. Kdyby byl on sám v potížích, pomohl by mu někdo? Asi těžko. Snad proto to chce sám dělat, nejspíše z myšlenky, že nějaké vyšší síly se mu posléze za to nějak odvděčí. Jaká to pošetilá myšlenka.
Posléze vlčici spatřil. Srst měla černé, bílé a zelené barvy, tak by si vlk mohl přímo škodolibě pomyslet, že se v bažinách přímo musela narodit.
Zatím však nic neřekl. Pouze vyhodnocoval situaci. Naštěstí to nevypadalo, že by dotyčná potřebovala pomoct. Nu, dobré pro něj i pro ni. Teď jen doufat, že ho nebude považovat za nějakého nebezpečného vetřelce.

Střihl uchem. Tahle vlčice nejen vypadala zvláštně, ale i se zvláštně chovala. Působila svým způsobem sebevědomě, ale něco mu říkalo, že to bude jen nějaká maska. Možná kvůli tomu, jak se na chvíli odmlčela. Božínku! Uvědomil si, že by si neměl hned takto domýšlet věci. Však ji zná jen pár okamžiků. Na druhou stranu, co se mu dalo divit. Někoho takového ještě nikdy neviděl.
"Jsem vlastně víceméně odtud, ale na nějakou dobu jsem odešel a pak se zase vrátil. Dlouhý příběh..." pravil a následně se odmlčel. Přemýšlel, co říci dále. Jeho zvědavost mu do mozku hučela otázky jako, jak je možné, že má tolik končetin a tu věc na krku, tedy obojek. Možná je to taky vlivem magie? Parohy se mu totiž objevily také kvůli magii. Snad proto byl tak zvědav. Přesto ohledně tohoto tématu mlčel, neb věděl, že se ptát na toto opravdu není moc slušná záležitost.
"Hm... Co se týče tohoto území, tak bych asi nechodil tímto směrem," vymyslil si nakonec téma a ukázal frňákem směrem na sever. "Sídlí tam, v okolí opuštěného města, jakási smečka, která opravdu nemá ráda narušitele. To je ale tak vše, co o nich vím." Doufal, že touto poněkud náhodnou vsuvkou ze sebe neudělal blbce.

Hari pochodoval po studeném povrchu, stále hledal úkryt. Zpočátku neměl štěstí, což ho znervózňovalo, neboť déšť začal pomalu nabírat na intenzitě. Musil si pospíšit, pokud nechtěl skončit jako zmoklé kuře. A to by mohlo znamenat, že by skončil s nějakou nemocí. A jak víme, Hari byl tulákem, smečka by mu tedy nepomohla. Navíc teď na podzim bylo bylin málo a se svým štěstím by se beztak ještě přiotrávil.
Pokračoval tedy v cestě. Pachu si stále nevšiml. A i kdyby, nejspíše by ho v této situaci moc nezajímal. Nebyl čas se s někým vykecávat, že?
Po chvíli konečně spatřil potenciální úkryt. Jeskyně! Střihl uchem a hnedky se vydal k ní. Jakmile do ní vešel, ulevilo se mu, ale ten pocit mu vydržel jen na okamžik. Spatřil totiž cizí vlčici i s čerstvě chycenou kořistí. Strnul. Úplně mu zmrzl mozek, nevěděl, co dělat, co říct. Věděl leda to, že zpátky ven určitě nechtěl. Nádech, výdech.
"Nechci ti ublížit," zachraptěl nakonec. Hnedky nato si uvědomil, že měl vlastně docela hlad...

Černobílý vlk se sem opět dostal, s nejvyšší pravděpodobností po zatím neznámých událostech s Rio. A to si tehdá řekl, že sem raději již chodit nebude. A dalo by se mu divit? Tohle místo působilo všelijak, jen ne pozitivně. Stačil jeden špatný krok, jedna menší nehoda, a neštěstí by mohlo být na světě! Přesto ho tu cosi fascinovalo. Přeci jenom, na takové prostředí vlk nenarazí jen tak někde. Bylo to o dost jiné než běžný lesní kraj. A také tu byl nezanedbatelný bonus, a to sice, že byl daleko od Ignisu. Tahle smečka mu nejspíše bude ležet v žaludku na věky věků. Byl tu sice blízko Nihil, ale s Nihilem neměl kdo ví jak moc zkušeností. A i kdyby, byl si jist, že tihle jedinci jsou skutečně tak mírumilovní, jak se o nich švitoří.
Rozhlédl se. Dnes bylo tepleji než obvykle, nu, alespoň se mu tak zdálo. Rovněž měl pocit, že v okolí slyšel žabky. Docela ho to překvapilo. Byla to už docela doba, co něco takového slyšel. Nejspíše se chystaly zimovat.
Kvakot žab ale nebyla jediná skutečnost, které si všiml. Ucítil i pach, a to sice pach vlčí. Nepřišlo mu ale, že by dotyčný smrděl Nihilem. Možná tulák?

Hari neměl z tohoto místa kdo ví jakou radost. Nacházelo se nedaleko hranic nejen Ignisu, ale i Přízračných. To bylo nanic, pochopitelně, ale větší starost mu dělalo počasí. Mračna pokrývala celou oblohu, začínala býti docela zima a samozřejmě začalo i poprchat. Bude jen otázka času, než začne pršet pořádně. A kluzký povrch tady v horách, ach jaj, skončit se zlomeninami nechtěl. Jistě se mohl proměnit v nějakého tvora, ale jak znal své štěstí, tak by se to úplně nepovedlo. Ještě by se úplnou náhodou změnil v kraba a co s krabem v horách.
Otřásl se a raději se vydal hledat nějaký úkryt. Šikulka si ale nevšiml pachové indicie, že tu nebyl sám. Nu, snad toho nebude litovat.

Hariuha neměl moc radost z místa, do kterého se mu podařilo zabloudit. Navíc ještě v takovém chladu. Pocit bláta na packách ho jistojistě netěšil. A pocit nestabilního povrchu tomu také nepřidával. Kraj to byl na pohled zajímavý, budiž, ano. Může tu být také spousta zvláštních tvorů.
Střihl uchem. Už dlouho vlastně nepřemýšlel nad okolním živočišstvem, rozhodně ne tak jako v dobách, kdy byl ještě štěnětem. Doba raného mládí mu přišla tak šíleně... vzdálená. Někdy měl i pocit, že mu ty vzpomínky sotva patřily. Zadíval se na chvíli do prázdna. Jak moc by byl rád, kdyby na vše zapomněl. Kdyby mohl začít znovu, jako čistý nepopsaný papír. Možná se mu jednoho dne poštěstí. Ale nejspíše se tak nestane.
V duchu si povzdechl. A hned poté si jeho nos všiml, že tu v blízkosti byla nějaká existence, nečekaně páchnoucí Nihilem. Ah, zrovna, když měl slabou chvíli!

Trochu se podivil, že cizinka nic moc nedělala. Jen stála s nic neříkajícím výrazem, jako by čekala, co jí to vlastně osud přinesl na talíř. Na chvíli mu to přišlo zvláštní, ale pak si uvědomil, že je to tady asi svým způsobem klasika. Je tu spousta zvláštních existencí. A kdo ví, kdy naposledy viděla živou duši. I když, co to plácá? V Norestu je všude nějaký vlčisko. Mít chvíli čas jen a jen pro sebe jest časem zázračným.
"Uhm... zdravím. Jsi zdejší?" optal se. Něco mu říkalo, že ne. Nejspíše kvůli tomu obojku. No tak počkat. Co když je to nějaký obyvatel opuštěného města? No to mu tak chybělo.

Hari se dostal do poněkud dalekých krajin. Respektive skoro nikdy tak daleko na jih nechodil. Kdyby ještě ťapal nějakou tu chvíli, nejspíše by dokonce Norest opustil.
Opustit Norest. Je tu snad proto? Šeptá mu snad jeho podvědomí, že by měl odejít? Přeci jenom, nikoho tu vlastně neměl. Jistě, mohl by se stavit za Sariane, jak bylo kdysi řečeno, ale... Ne. Necítil se na to. Byla to hloupá myšlenka. Na co to sakra myslí? Říkat někomu tak divnému o své nejtemnější minulosti? No to tak. Zatřásl hlavou, aby odehnal tyto pošetilé myšlenky.
Nu, hned jak tak učinil, tak si v dáli všiml jakési černé existence. Přivřel oči. To už mu snad selhávají oka? Nebo ta existence má opravdu víc nohou, než je normálně zdrávo? Zamrkal. Nikdy nic takového neviděl. Parohy, křídla, takové věci, no, budiž. Ale toto? A co to má ksakru na krku?
Z této existence nevěstilo nic dobrého, myslil si. Rozhodl se ji tedy ještě chvílii pozorovat. Nakonec si všiml, že má dokonce i víc uší a, což bylo asi nejdivnější, očí. Prostě měla vše dvakrát. Jak se to mohlo stát? Neměl tušení. Nu, ale nakonec se rozhodl vydat jejím směrem. Snad toho nebude litovat.

Kdyby Hari věděl, byl by nepochybně rád, že tady Roo svou magii neužila. Asi by se raději střelil do nohy, než aby cítil něco jako l-lásku k Roo!! By jeho hlavinka asi explodovala. Už tak bylo jeho mentální zdraví v pochybném stavu. Úplně mu rupnout v bedně přeci nemusí, no ne? I když, než se tak stane je nejspíše pouze otázkou času.
Probodl Roo svýma hladovýma hnědýma očima. Zašvihal ocasem a po chvíli se po vlčici opět vrhnul, připraven se do ní hned zakousnout. Doufal, že jí nějak kožuch pocuchá. Musí se přeci poučit, že ho není radno dráždit! I když, stojí mu za to se s ní takto štvát? Nejspíše ne.

Velmi se mi zamlouvají kostýmy Lumi, Corey a Lailah, ale asi dám konečný hlas Lailah

Hari se ve své hyení formě ušklíbl. "Vymyslela by sis jakoukoli výmluvu, ať už na mou magii, nebo ne," řekl, ale Roo uslyšela jen jakési hyení pazvuky. Hari téměř vždy zapomněl na to, že mu prostě není jak rozumět. Ale uvědomil si jednu věc, a to sice, že tady Roo neměla magii, nebo její magie byla v tomto případě naprosto k ničemu. Normální vlk by už v rámci boje užil svou magii, ale ona ne. A fakt si nemyslel, že by to dělala kvůli nějakému spravedlivému boji. Ha! Zrovna tahle by si spravedlnost nepochybně překrucovala k obrazu svému. Sice jí dal svým způsobem za pravdu, že to úplně fér být nemuselo, ale však co? Život nebyl fér. A už vůbec fér nebyly bitky mezi Ignisáky a tuláky. Ať si takové spravedlivé bitky tahá na jejich píseček v rámci tréninku!
Varovně kousl do vzduchu. Zatím se měnit zpátky nehodlal.

"Někdo to udělat musel," oplatil jí úsměv. "Když ty vidno jen zbaběle meleš, jak jsi silná bez žádné ukázky, tak si ji musím očividně takto vyprosit." Blýskl očima a začal pomalu kolem Roo obcházet kolečko. Bedlivě ji sledoval, svaly napjaté a připravené reagovat. Ale nechtěl nějakou sáhodlouhou bitku. Na to neměl celý den. Někdy si musí přeci i něco ulovit! Doufal tedy v něco kratšího s využití taktiky zastrašení. Zrychlil tedy krok a proměnil se. Doufal v podobu medvěda, protože to by vše usnadnilo. Ne, že by ji chtěl usmrtit, ale normální vlk by se sám po medvědu nevrhl. Pokud by tedy neměl nějakou silnou magii. Avšak v medvěda se mu proměnit nepodařilo. Velikostně moc rozdíl necítil, cítil se ale poněkud robustněji, přesto si všiml, že najednou dokáže být rychlejší. Byl to velmi zvláštní pocit. Nu, rychle mu došlo, že žádný medvěd není, ale místo toho je nějakou šelmou vlku velikostně podobnou. Jednalo se o hyenu skvrnitou, což Hari samozřejmě nevěděl, neboť takového tvora nikdy neviděl.
Rozhodl se na Roo opět zaútočit. Zdali se povedlo tentokrát, je však ve hvězdách.

Opět protočil očima. Tolik silných slov a žádných skutků! Uměla tahle koule chlupů něco jiného, než pokoušet nervy ostatních? Kdyby věděl, že z této existence se stane beta smečky, tak by ho asi z toho šoku musela odvést rychlá, neboť se zatím chová hůř jak kdejaká intermerata! A to její chování už mu dlouho lezlo krkem. Hned, jakmile domluvila, se po ní vrhl a ohnal se po ní zuby. Zatím se v nic ještě neproměnil, ale to se může během následujících okamžiků rychle změnit. Nechtěl Roo nějak vážně ublížit, spíše chtěl, aby už zavřela ten svůj namyšlený zobák, který jen mele a nedělá nic. Možná to byla chyba, možná měla nějakou silnou magii a přes zadek dostane on, ale na takové myšlenky bylo už pro Hariho pozdě. Prostě a jednoduše chtěl udělit této vlčině menší lekci. Chtěla bitku? Má ji mít.