Príspevky užívateľa

"Jednoho," zopakoval a zašvihal ocasem. Stále cítil na Daria vztek, byť už nebyl mezi živými. Dalo se mu však divit? Už jako štěně ho několikrát málem zabil! Nikde před ním nebylo bezpečí, no hrůza děs, dámy a pánové.
"Alfa?" podivil se. Jak mohl být alfa? Však ještě není dospělý. Normálně by se přeci na místo dosadil dospělec, ne? Znamená to tedy, že... že otec zemřel? Nereus taky? Kolik jedinců muselo zemřít, či odejít, aby se stalo toto? Až se mu z toho hlava zamotala, panečku! "To na tom Ignis už musí být opravdu bídně," ušklíbl se. Hluboko, hluboko uvnitř by mu ale možná i záviděl. Kdyby ve smečce nakonec zůstal, určitě by alfou nezvolili jeho, za to by dal packu do ohně. Hari byl vždy takovou zdejší nulou, a to svým způsobem stále bolelo na srdíčku. Co ale na srdíčku rozhodně nebolelo, ale spíš naopak hřálo, byl fakt, v jakém stavu ohnivá smečka byla. Ha! Karma!

Hari pozvedl své imaginární vlčí obočí. Jsi jen vlk, jako já? Co to mělo znamenat? Cizí vlk byl vidno mimo, jako kdyby se probral po celodenním flámu. Nu, ale tahle situace měla jednu výhodu, a to sice, že Hari není jediný podivín, co se bizarně vyjadřuje! Hurá! Sláva! Co si ale budeme nalhávat, i další slova cizincova zněla prazvláštně. Alespoň si mohou spolu podat ručičku za awkwardness.
"Uhhmm... asi?" pravil zmateně. Na jeho místě by asi byl každý alespoň trochu zmatený. "Jsi odsud?" Působil jako mimoň z jiné planety, tak by si pomyslil, že odsud fakt nebude, ale stále ho vnitřně hlodal fakt, že měl pocit, že dotyčného už někdy viděl. Nebo byl obětí nějaké zlé magie, která způsobila tento stav!

Musil se uklidnit. Bylo to na něj už moc, to bylo vskutku pravdou, ale jestli se takto bude pokaždé vnitřně hroutit, tak to moc daleko nedotáhne. Samozřejmě měl obvykle na své tvářičce pokerface, ale jak již bylo řečeno, v jeho nitru bylo úplné emoční tornádo! Nu, co se dalo dělat. Vlčí terapie vidno ještě vynalezena nebyla.
Rozhlédl se a spatřil cizího vlka. Byť jen vykukoval, díky jeho barvě srsti by bylo těžké ho přehlédnout. I když, v jistých dnech by Hari přehlédnul i jeho.
Chvíli na něj jen zíral, ale nic neřekl. Na rozdíl od cizince neměl pocit, že by ho už někdy viděl. Nebo snad..? Možná se již někdy setkali, přeci jen, dotyčný páchl Ignisem, takže možné bylo vše. Ale byl si jist tím, že se určitě nikdy moc nebavili. Hm. Zvláštní. Trochu se divil, že po něm ještě nevyjel. Ale pak si uvědomil, že není již k hranicím tak blízko. Hurá!
Byl rád, že se vlk hned nepokoušel konverzovat, jinak by měl opravdu co dělat, aby mu nejeblo. A díky tomu se stal pravý opak! Trochu se mu zklidnil jeho vzteklý hormon. Ale jen trochu.
"Nechci dělat potíže," řekl temně. Možná nechtěl, ale stejně se na něj furt lepily!

Kdyby chudák věděl, že tady Sari je ještě v relativně klidném módu, tak by mu asi přeplo. I když, to mu asi přepne tak či onak. Těžký to život.
Vrtiocas Sari ho velice rozptylovat, takže jeho hlava byla celá kolem. Měl pocit, že se za chvíli rozpadne jako domeček z karet. A to kvůli takovým prkotinám! Vůbec tomu nerozuměl, nu, co se ale dalo dělat.
Ale já víím, že na léčení není třeba magie! pomyslil si v duchu s kapkou agonie. Nebo spíše se dvěma kapkami. Bylo toho na něj na chudáka prostě moc! "Byliny ale teď moc růst nebudou," řekl si spíš pro sebe. Další slova však Hariho rozbila ještě víc. Zhluboka se nadechl a dech zadržel. Kousl se do jazyka. Hlavou mu vířila jedna myšlenka za druhou! Zabořil drápky do země. Hlavně se ovládnout! Ano! Ovládnout se! Což teď působilo jako ta nejtěžší věc na světě.
"Moc... mluvíš," zasupěl. Dobře věděl, že vypadá těžce nervně, ale moc neměl rád, když ho na tuto skutečnost někdo upozorňoval. On se jí nebojí! Nebo snad ano? Bojí se snad jeho podvědomí, že ho zas někdo bude mlátit jen za to, že prostě existuje? "Pomaleji."

Vytřeštil oči, když uslyšel, jak se za ním rychle blíží kroky. Ne ne ne ne, jen to ne! Rychle se otočil a spatřil snad toho nejbizarnějšího vlka. Srst mu hrála všemi barvami, až měl z toho chudák bolehlav. Božínku, dokonce mu i rostlo peří! Na hlavě i na ocasu! Co dodat, nic takového neviděl. Zatřásl hlavou, aby konečně pořádně vnímal slovní průjem vlkův. Další extrovert. No jo, na ty měl Haráš z pekla štěstí!
"Ptakovlk?" zopakoval si spíš pro sebe. O něčem takovém slyšel poprvé! Nu, ale dávalo to smysl. Cizinec byl celý poset peřím, i křídla měl! Ale nedokázal identifikovat ptáka, podle kterého vlastně vypadal. Holt nikdy páva neviděl a ani se v něj nikdy neproměnil. Alespoň zatím!
Zmateně zamrkal. Další jedinec, co mu chválí parohy! A z toho si pomyslil, že kdyby je nikdy nezískal, tak by mu nikdo nic nikdy nechválil! Což je smutný příběh, ale aspoň by se chudák nemusel z toho pomalu červenat, protože nikdy nevěděl, jak na toto reagovat.
"Jsem Hariuha a... děkuji? Křídla se taky málo vidí," pravil a snažil se vrátit kompliment, protože ho nic lepšího nenapadlo. Nádech, výdech. Jestli bude nesnesitelný, tak ho prostě pošle do míst, kam slunce nesvítí. Jo! To dá! Nu, a co se týkalo křídel, vlastně šprechtil pravdu. V dobách, kdy bydlil v Ignisu, snad nikdo kuřecí křidýlka neměl, tak je to pro něj vzácný úkaz!

Hari byl z této vlčice už teď přílišně přetížen. Plivala jednu větu za druhou a zrychleně zpomalený Hari sotva dokázal její slova adekvátně zpracovávat. Sotva pár sekund do konverzace a už by nejraději utekl pryč! Už teď mu toto setkání přišlo jako celá věčnost. Těkal očima a chudák nevěděl, co vlastně dělat, protože ani nevěděl, co na to všechno vůbec říct. Vůbec nad těmi věcmi ani nikdy nepřemýšlel! Parohy a sebeobrana, no jak asi? Nikdy je k ní nevyužil a nejspíš ani nevyužije. Jen prostě a jednoduše cítí, jak je jeho hlava tak dvakrát těžší, než byla předtím. Chudák jeho krční páteř!
"Uhm... jsem Hariuha. Rád tě poznávám?" vychrlil ze sebe nejistě. Panebože. Nadměrné sdělování vlčky o její vlastní existenci ho překvapilo, na druhou stranu, co by mohl čekat od existence, jejíž ústa jsou tak prořízlá! Kde na to berou takoví energii? Nechápal, nerozuměl.
"Léčitelka? Uuhhmm, dobře? To se asi do života hodí?" Chudák z ní byl úplně mimo! "To je na to nějaká magie?" Na věci ohledně paroží raději neodpovídal, protože nevěděl, co by. A vlastně, co by se vůbec ptal na léčení! Tahle typka způsobí v jeho těle víc poškození, než ho spraví! Však mu za chvíli vymluví díru do hlavy! A to je přeci smrtelná záležitost!!

"Třeba," zamumlal, byť tomu stále úplně nevěřil. Rád by, ale přeci nevěřil. Norest sice stál za houby, a ty jsou pěkně hnusný, co si budem, ale on byl Hari a ona Remeeza. Dvě naprosto odlišné osobnosti. I když, co on mohl vědět. Nic. Byť se to těžko přiznávalo, o Remeeze vlastně téměř nic nevěděl. Tedy, byla na něj hrozně milá a naučila ho spoustu věcí, ale neměl nejmenší tušení, jak se chovala ke druhým. Ale pochyboval, že by to bylo jiné. I kdyby mu někdo řekl, že to vlastně byla sériová vražedkyně a šílená psychopatka s tím, že by to byla vlastně pravda, tak by jim to ani za mák nevěřil a raději by dál sám sebe krmil svou vlastní pravdou. Smutný toť příběh.
"Asi bych jí to i přál. Zasloužila by si být šťastná," řekl si spíše pro sebe.

Ale, tady Roo vidno nebyla úplně k zahození, když si dala dvě a dvě dohromady! I když, těžko říct. Normální vlk by si pomyslel, že si z nich dělá Hari špásy, protože jako Heltyr rozhodně nevypadal, maximálně stavbou těla, protože to mrňous rozhodně nebyl. Normální Heltyr přeci neměl paroží a už vůbec nebyl bílý. Švihl ocasem. "Už jen jednoho," řekl vážnějším tónem a podíval se Roo do očí. "Jestlipak ještě Ray žije?" Nejspíše ano, jinak by si tady Roo nejspíše nevzpomněla. Moc si ji nepamatoval, spíše vůbec, takže je možné, že se zrodila až po jeho odchodu. Jestlipak se za tu dobu ve smečce něco změnilo? Nu, pochyboval o tom.

"Ale proč by to sakra dělala?" vyštěkl po Anjel. A pak si uvědomil, co vlastně udělal. Opět nepřemýšlel nad svými slovy a raději přenechal impulzivitě své místečko. Sklopil ouška a odvrátil pohled. "Omlouvám se. Nechtěl jsem po tobě křičet," zamumlal. Ač to nerad přiznával, štěndo mělo svým způsobem pravdu. Dost vlků odchází. Ale něco mu prostě říkalo, že by to Remka neudělala. Prostě to neznělo jako ona. Někde je v tom zakopaný pejsek, ale kde? Co se stalo? Ah, to kdyby věděl. Snažil se uklidnit tím, že si třeba našla víc přátel v Nihilu a raději se odstěhovala tam, když se jednalo už o tak podobné smečky. Ale stále měl v sobě tu úzkost, že se jeho adoptivní mamince stalo to nejhorší. A nejspíše se toho pocitu nezbaví nikdy, aspoň ne dokud se nedozví pravdu.

Hariuha pozvednul své vlčí obočí. Slova vlčky mu přišla neskutečně bizarní, ale přesto byla vlastně svým způsobem pro Ignis typická. No jo. Glorifikace rvaček, to bylo jejich! Hari se sice za svůj život také párkrát porval, co si budem, ale obvykle bitky nevyvolal. Vlastně, kdyby nikdy neutekl a v Ignisu zůstal, tak by ho docela dobře mordový ceremoniál zlomil. Teda, předtím ho už zničil jeho šikanózní bráška, ale to je zase další příběh. Chlapec byl holt na tuto smečku příliš měkký a slabý, aby v ní mohl přežít.
"Jo tak památky," pokýval hlavou s tím, že vidno moc vlčici nebral vážně. "Zajímavý způsob jak nazvat... toto," pravil a ukázal packou na tvář vlčice. No zjizvený ksicht by na památku mít nechtěl. Vlastně ho už má, a co mu to připomíná! Jeden z jeho nejhorších dnů. Prdlajs památka. Raději to vygumovat všechno z hlavy.

Ucítil, jak mu uvnitř něco umřelo. Takže... Remeeza zemřela? A už to bude očividně i nějaká doba. Přeci... přeci by sama ze smečky jen tak neodešla. Přízrační nebyli jako Ignis, od nich není důvod utíkat, ne? Ledaže by se něco stalo, něco, co by ji přinutilo odejít. Ale co? Nic ho nenapadalo. Jenom to nejhorší. Někdo ji musel zabít. Začal se třást. Nechápal, proč měl takovou reakci, byla to přeci hloupost! Jeho pokrevní matka to přeci nebyla. Ale... ale stejně ji měl raději jak Tessu. Možná právě proto tahle ztráta tak bolela. Neboť Remka mu poskytla aspoň emoční přístřeší, když se v Ignisu kvůli bratrovi cítil nechtěně.
Zíral do prázdna a měl co dělat, aby nelapal po dechu. Byl ve svých myšlenkách tak ztracen, že štěněti neodpověděl. Tohle mu bude trvat nějakou dobu zpracovat.

Hariuha přivřel oči. Jeho vnitřní tvrdohlavý hlásek mu šeptal do ouška, ať jí neodpovídá! Zvědavá ignisanka, to by se jí líbilo, vyzvídat! Ale druhý vnitřní hlásek zase chtěl jméno sdělit. Hezky celé. Byť již neužívané. Propíchl vlčici pohledem.
"Hariuha Heltyr de Zereas," zavrčel s mírnou nechutí, když slova přešla na jeho rodové jméno. No, rodové jméno. Už ho neužíval, nikdy, stejně měl celý život pocit, že mu ani nikdy nepatřilo. To je to prokletí běloušů! A proč tohle přízvisko teď užil? Je to velice prosté, Heltyrové jsou, nebo minimálně byli, v Ignisu známou značkou, tak by to mohlo vlčku pobídnout k tomu omylem opustit pár hezkých informací. Třeba už žádní Heltyrové ani nežijou! Nebo jim je lépe než kdykoli předtím. Neměl je pochopitelně rád, ale jeho morbidní zvědavost mu nedala. Hlavně, když vlčka vypadala, že by mohla mít jejich krev.
"A ty jsi?"

Hari uskočil dozadu, když si všiml poněkud hyperaktivní vlčice, která... chytala padající list? Vidělo jeho oko bystré správně? A ta bytost dokonce otevřela ústa a začala vydávat slova s bizarními významy! Zašvihal ocasem, když mu to došlo. Panebože na nebesích. Narazil na extroverta! Na extroverta, vidno dospělého, který... působil spíše jako dítko. To ho znervóznilo ještě víc. Už teď se cítil z její existence přetížen, věděl však, že utéct nebylo kam. S jeho smůlou by ho ještě pronásledovala! Polkl.
"Uhm. Zdravím..?" začal nejistě a ještě trochu ucouvnul dozadu, protože co si budem, Hari měl rád svůj osobní prostor. "Děkuji? Tyto se asi často nevidí, pravda," řekl rychle a vlastně i poněkud zneklidněně. Chlapec vůbec nevěděl, jak odpovídat na takové... komplimenty. Ty snad nikdy ani neslýchal! A moc ne na jeho paroží, když připomínají ty nimlóga. Žádného tedy naživo neviděl, ale sám mohl pocítit, co tyto bestie dokážou. Ale na to myslet nechtěl. Na deprese bude času dost!
Uvědomil si, že jeho odpověď na onen kompliment zněla trochu, no, trochu více divně, ale co se stalo, stalo se. Stejně by ani teď nepřišel na to jak odpovědět lépe. Mohl se jen modlit, aby toto setkání nebyla jedna velká agónie. Jediné štěstí bylo asi to, že nebyla cítit po žádné smečce.
"Umí ale hodně překážet," dodal raději, aby jeho poslední slova nebyla tak, nu, zvláštní. Sice nerad říkal více, než bylo třeba, ale nechtěl furt myslet na to, že ze sebe zase udělal podivína. Ale to už holt byl jeho úděl.

Vše v klidu. Nic není ztraceno! I on jako dítko si nepamatoval všechny členy smečky podle jména. Ještě vše může hezky dopadnout! "No... jednalo se o dospělou vlčici spíše průměrné výšky? Měla hnědou srst, světlé oči, po těle měla břečťan. A na hlavě jí vyrůstala dlouhá srst, něco jako vlasy, pokud si dobře pamatuju. Je to už delší doba..." Snažil se popsat Remku. Byl to docela oříšek, protože ji naposledy viděl tak dávno! Ale myslil si, že její tvář si pamatoval správně. Jinak by to bylo velice, nu, trapné, řekněme. Teď jen doufat, že si ji tohle štěndo vybaví!

Ucítil, jak se mu rozbušilo srdíčko. Přízrační! Odtud přeci byla Remka! A taky ten tmavý rohatý pacholek, co v té době sotva ještě mluvit uměl. Ale Remka teď byla pro něj důležitější, protože ji znal déle a, nu, co si budeme, zachránila poslední zbytečky jeho duševního zdraví. Dobrá to duše!
Přikývl. "Vlastně... hledám jednu vlčici od Přízračných. Jmenuje se Remeeza. Znáš ji?" zeptal se, ale hned svých slov zalitoval. Je připraven znát pravdu? Co když opravdu umřela? Ale furt je tu přeci šance, že je stále živá a zdravá a že se skutečně setkají! To by mu mohlo aspoň zahojit pár jizev na dušičce.