Príspevky užívateľa

Přikývl. Nu, dávalo to smysl. On furt vidět kdejaké rány, tak by si taky po nějaké době odvodil, co je způsobilo. Vlastně, kdyby nějakým zázrakem zůstal v Ignisu, tak by se sám nejspíše vydal cestou léčitele, protože co jiného s ním, takým měkkejšem. Osud ho ale zavedl skoro až opačným směrem, kdy se z něj stal spíše rváč než léčitel.
"Asi bych měl zmínit, odkud to zranění konkrétně mám..." zamumlal. Zrovna se mu o tom mluvit nechtělo, ale musel to ze sebe dostat, než zapomene na to, že by to měl pro bezpečí vlčice zmínit. "Náhodně na mě zaútočila malá vlčice, co vypadala hodně jako můra. Měla u sebe nějakou ostrou zbraň. Takže si raději dávej pozor, pokud někoho takového uvidíš. " No jo, kdyby někdy našel její tělo rozsekané na kousíčky, tak by ho pocit viny sežral zevnitř. "Myslím, že by se pokusila zavraždit kdekoho." Sice bylo možné, že je to dospělé děcko už pro smrti, ale co mohl dělat, když to nevěděl jistě? Přeci jen, takoví magoři žijou nejdéle.
Když povídala o léčitelských sklonech, tak chudák ani nevěděl, co na to říct, což mu bylo velice, velic trapné. Nebylo to u něj zrovna vzácné, zřídkakdy věděl, co přesně říci. Holt jeho společenské schopnosti na tom byly velmi mizerně. Samozřejmě tomu vůbec nepomáhala skutečnost, že byl raněn a že bolest ještě nezmizela. A ještě nejspíše na nějakou dobu nezmizí, pokud teď nebude pravidelně něco zajímavého zobat.
Vzpomněl si na Remeezu. Nevěděl tedy jistě, jestli byla u Přízračných vyloženě léčitelkou, ale nepochybně znala hodně kytek a nepochybně byla vlčicí velice obětavou. Takže jo, něco na slovech Sariane jistě bylo.
"No, doufám, že toho nikdo nezneužije." Ah ano, Hari byl prostě pesimistou. Prostě věřil, že spousta vlků by jejích služeb zneužila, či ji jinak zmanipulovala. Dobroty bylo na tomto světě holt málo!
Každopádně se snažil potlačovat bolístky a moc se nehýbat, aby usnadnil dobročinnou činnost Sariane. No, alespoň tohle mohl udělat! Úplně to snadné ale nebylo, protože byl již docela vyčerpán. No aby ne, když zažil to, co zažil!

"Dobře. No, ale pokud někdy změníš názor, tak tě určitě vyslechnu, nebo tak něco." No, sám věděl, že jako dítko by možnost takové službičky ocenil, byť by ji nejspíše hned nevyužil. Ale už jen ta možnost by mu asi dala pocit bezpečí. Ale nad tím bylo teď zbytečné přemýšlet! Minulost už holt nezměníme.
Byl docela v šoku z té veverky. Něco takového fakt jaktěživ neviděl ani nezažil. Poprvé v životě po něm lezla veverka! Docela ho to lechtalo, ale snažil se onen nepříjemný pocit potlačit a hýbat se minimálně. Ani nepípnul! Co kdyby se lekla a zdrhla někam do pryč? To by byla veliká škoda, nu uznejte sami. Každopádně doufal, že se ho náhodně nepokusí pokousat či vyškrábat oči. To by bylo... minimálně nemilé. By si vysloužil titul krále smůly, kdyby se pokazil i tento hezoučký zážitek!

Podvědomě zabořil své tupé vlčí drápky do země. Snažil se působit klidně a chladně, ale uvnitř byl chaos, myšlenka za myšlenkou a nesnesitelný pocit horka. Sotva si všiml, jak Ray skenoval jeho paroží. Vůbec nebyl zrovna schopen sledovat komunikaci bratra. Celou dobu se totiž snažil udržet na uzdě svou úzkost a skoro potlačené vzpomínky, ale bylo toho pro něj naráz až moc.
Nadzvedl bradu, snad proto, aby nevypadal jako zoufalec, ale jako někdo, kdo podstoupil změnu. Změnu v podobě chladu a drsnosti. Někdo, s kým nebylo radno si zahrávat. Že už to nebylo malé ufňukané děcko, neustále bito bratrem. Nu, ale jak jsme již poznali, úplně se z toho stadia nedostal a Dariem byl stále bit, byť poněkud jiným způsobem, než bychom čekali.
Chvíli mlčel a očkem bratra pozoroval. Rozhodilo ho, že... že... Cítil snad starost v jeho hlase? Nebylo to něco, co by čekal, a už vůbec ne něco, na co mohl být připraven. Kousl se do jazyka. V hlavě mu hučelo tolik myšlenek, že měl pocit, že vlastně žádné myšlenky neměl. Ne. Přeci se nemohl složit teď. Sotva tahle konverzace začala.
"Darius už je mrtvý. Ale to už asi víš... že?" snažil se znít chladně a odměřeně, jako kdyby se vůbec nejednalo o něco tak hrozného, jako kdyby se ho to vlastně vůbec netýkalo. Však si všiml, že ke konci se jeho hlas mírně třásl. Polkl.

Naklonil mírně hlavičku. "Stalo se snad něco?" zeptal se. Z jejích slov šlo usoudit, že ji něco trápilo. Ale co? Doufal, že šlo o nějakou prkotinu. Ale co když ne? Co když také zažívá šikanu? I když... šikana u Přízračných? Znělo to nepravděpodobně, ale možné bylo vše. Ale pak si uvědomil, že by do toho neměl moc strkat nos. "Teda, samozřejmě mi nic říkat nemusíš, jestli nechceš," dodal rychle, aby nevypadal jak nějaký přezvědavý hulvát.
"Zdrhne?" zopakoval poněkud zmateně slova Anjelky a pozvedl imaginární vlčí obočí. "Ale však se k tobě úplně tulila. Musí ti hrozně důvěřovat, tak proč by utíkala?" Něco takovému se mu nikdy nestalo. Teda, stalo, ale s pavoukem, kterého s Remkou zachránili před jistou smrtí. Jinak ne. Což mu připomnělo skutečnost, že stále nevěděl, co se s Remeezou stalo.
Podíval se na veverku, snažil se na ni i pousmát. "Zdravíčko." No, snad ho nesežere.

Hari si uvědomoval, jak tohle celé bylo poněkud... nešikovně provedeno. Ale nenapadla ho v tu chvíli lepší možnost, tak aspoň to. No, i ten mech byl takový menší úspěch! Největším úspěchem ale bylo to, že nebylo druhé kolo blití. Ano! Zvládli to! Nu, snad to nezakřikl. Tento černobílý vlk byl přeci jenom továrnou na smůlu.
"Uhm..." začal poněkud nejistě. Přemýšlel, jak nejlépe tuhle situaci pojmout. Ale nic chytrého ho nenapadlo. Holt nešlo jemně a mile říct, že je skutečně autorkou té oné voňavé hromádky. "Jo. Na chvíli jsi ztratila paměť a udělalo se ti zle..." Zbytek popisovat už nemusel. To by bylo velice nepříjemné pro obě stany.
"Ne, nemusíš se omlouvat," řekl jemně jakož pokus o to ji uklidnit. "Nemůžeš za to, tohle se může stát hned." Sice nevěděl, jak bylo možné se nevědomky dotknout ropuchy, ale tož, možné bylo vše. Nebo se jí možná ani nedotkla? Třeba se kus toho jedu mohl dostat do vzduchu? Netušil, žádným expertem na jedy fakt nebyl.
"Je ti už aspoň trochu líp?" Přeci jen, grc a ztráta paměti nejsou sranda.

Přikývl na Anjelky slova. Nu, byla pravda, že zde v kotlině bylo docela hezky. Kraj to byl na pohled krásný, hlavně s pohledem na okolní hory. Alespoň tohle místo bylo tulákům přístupno, ale kdo ví, na jak dlouho. Sice si reálně nemyslel, že by mohla vzniknout nějaká nová smečka, která by toto místo obsadila, ale co kdyby, že jo. Bylo tu teda prej nějaké hejno, ale z něj potkal jen toho onoho Aydena.
Ani si neuvědomoval, že by mohl dle Anjelky vypadat jak chodící zdechlina. Tedy, uvědomoval si, že na rozdíl od bratrů nebyl žádným modelem. Ale až tak? Nu, tulácké bytí si holt vybírá svou daň.
"Opravdu?" řekl překvapeně. Docela ho to zahřálo na srdíčku, že na něj někdo myslel! Jak snadno ho lze potěšit. "Pardon, že jsem byl nějakou dobu mimo. Jako tulák se vlk holt nikdy nezastaví..." Nechtěl se v tom moc nimrat. Nechtěl se vrtat v tom, jak se porval s betou Ignisu, nějakým můrovlkem a pak s můrovlčicí, která měla nějakou bizarní zbraň. No a ještě setkání s bratrem. A s vlčicí, která ho málem poblila. Chuťovka.
"No... a co jinak nového doma? Vidím, že sis našla nějakou veverku... Už jsi ji nějak pojmenovala?" Pochopitelně si myslel, že zrzečka byla nějakým permanentním mazlíkem, ne zvířátkem, které brzy samo uteče někam jinam.

Hari nevěděl, co na to říct. Nu, byl by rád, kdyby mu to ještě jednou vysvětlil, to byla pravda. Zároveň ale nechtěl vypadat jako hňup a navíc si nemyslel, že by mu repete nějak extra pomohlo. A kdyby to zkonil i po něm, jejda, to by byl trapásek. Jeho racionální já si sice myslelo, že by Tim určitě nesoudil, ale kdo řekl, že Hari je racionální? Paranoidní hláseček byl u něj holt silnější.
Podíval se na vratič a na další kvítí. Nadechl se a začal s pletením věnečku. Žel se projevila skutečnost, že Hari nebyl žádným drobečkem. Jeho větší nemotorné packy žel nebyly stvořeny pro pletení věnečku. Nebylo tedy divu, že se mu brzy podařilo nalomit stonek kvítka. Vydal ze sebe hlasitý povzdech. No, alespoň to zkusil. To se počítá!

Hari se procházel po tomto fascinujícím území. Byl to svým způsobem risk, neb tu údajně existovali ti oni ptakoblbci. A dobře si pamatoval na Aydena. Na vlka, který mu vymluvil gigantickou díru do hlavy. A díry do hlavy způsobují deprese. Potkat ho zase, bude mít z normálního dne druhý vietnam. Ale ne, to zas přeháníme. Ayden nebyl zas až tak špatnej. Jen prostě měli úplně jiné osobnosti a jinou nálož energie. Tak.
Bylo ještě štěstím, že při svých toulkách nenarazil na rozežranou mrtvolu Dudka. No z toho obrazu by se asi jen tak nevzpamatoval. A kdyby věděl, že to všechno ta divná můra způsobila! By musel hoch spát s jedním okem otevřeným. Což by znamenalo, že by neměl kruhy pod očima, ale přímo krátery.
Zastavil se, když ucítil povědomý pach. Anjel? Nebo někdo jiný od Přízraků. Byl si však docela jist, že se jednalo o ni. Střihl uchem. Měl by ji jít pozdravit, že jo. Jako slušně vychovaný mladý muž. Šel tedy tak učinit a vydal se po pachu, dokud vlčici nespatřil. Sakra, ta vyrostla. Za chvíli bude snad větší jak on! Něco takového by fakt nečekal.
O okamžik později si všiml, že měla na zádech veverku s ohnivě rezavým kožichem. Zamrkal. Si našla mazlíčka? Asi ano. Normální veverka by se přeci nevozila na predátorovi, ne snad?
"Ahoj," pozdravil nakonec Anjelku s poněkud awkward úsměvem. Nějak nevěděl, na co se ptát dál. Co říct dál. V tomto byl prostě marnej. "Co ty tu?" Prostě expert na konverzace.

Hari se lekl, když se Rio lekla. Ale jen trochu! Jednalo se jen o menší škubnutí. Vážně. Přeci by se seriózně nelekl nihilské vlčky, která cosi dělala v bažinách! Teda, určitě by se lekl. Ale doby, kdy se vylekal i vlastního stínu, jsou přeci jenom pryč. Alespoň doufám. Mohou se ale brzy a snadno vrátit, pokud zase "potěší" někoho z Ignisu. Natolik, že by ho celá smečka chtěla sežrat. Ale to se snad nestane. Doufejme.
Trochu se podivil nad slovy u všech rohatých. Kdo... kdo to říká? Řekla to, protože viděla to, co viděla? No, tak či tak, jistě to nečekal.
"Ne, ne, nic se nestalo," vyhrkl, aby vlčici uklidnil, že se určitě nezlobí kvůli takové kravině. Nějaká potenciální nevhodnost? Ha! On sám často bombil poněkud pochybné výroky, takže kdyby soudil, tak by si svým způsobem kálel do tlamy.
"Jsi v pořádku?" optal se pro jistotu.

Zamrkal. Podivil se nad otázkami této zvláštní vlčice. Však řekl, že se s nimi ani v životě nesetkal a sotva věděl, jak moc to místo opouštějí, či ne, jak by mohl tedy vědět nějaké podrobnosti? I když, to bylo asi jedno. Nejspíše byla prostě zvědavá, nebo tak něco. Žel pro ni, Hari ji nemohl dát žádné uspokojivé odpovědi.
"Nemám tušení," pokrčil lopatkami. "Nejspíše to místo už našli opuštěné, nebo tak něco? Těžko říct." Vlastně ani nevěděl, jak ti lidi vypadali. Ale jestli byli schopni udělat něco, jako bylo město, tak to určitě byly nějaké nebezpečné bytosti, které by banda vlků asi jen tak nevyhnala. Ale kdo ví? "S podrobnostmi ohledně této skupiny ti asi nepomohu."

Hari se snažil pozorovat práci Tima. Fakt že jo. Bohužel se projevila skutečnost, že ne vždy byl schopen udržet pozornost. Projevovalo se to hlavně ve chvílích, kdy se mu někdo snažil něco vysvětlit a naučit. Snad proto byl jako štěně v Ignisu ve všem tak mizernej. A vůbec nepomáhalo to, jak Timek byl sám poněkud roztěkanej.
Jen těžko chápal, co přesně Timek dělal. Přišla mu to jako velice... precizní práce. A děsil se toho, že by to musel sám zkoušet. A to ještě před někým! Božínku, se ještě znemožní před jedincem, který byl rád, že si vůbec své jméno pamatoval!
"Takže... teď to mám zkusit taky?" zeptal se a mezitím začal cítit, jak se mu nově nabyté informace pomalu vypařovaly z hlavy. Ajeje. To zas bude.

Trošku se podivil nad zápalem vlčky, ale tak, proč ne? Přišlo mu to svým způsobem hezké a roztomilé. Byl rád, že narazil na někoho, kdo měl rád zvířátka. Škoda, že na někoho takového nenarazil ve svých štěněcích letech, ale co se dalo dělat? Alespoň měl sám příležitost se někomu takovému pověnovat, či zlepšit den.
"Dobře. Ale buď při cestě opatrná," řekl vážně. Přeci jenom, Anjelka byla ještě dítko bez magie, takže kdyby byl problém, nejspíše by moc šancí neměla. A doprovodit ji samozřejmě nemohl. Za A, vypadal by jako ouchyl, a to prostě ne-e, a za B, Přízrační by asi nebyli dvakrát nadšení. Nu, tak snad cestička dopadne dobře!

Cítil se poněkud, nu, nepříjemně, jak mladá vlčka začala kroužit kolem něj, neboť měl pocit, že ho za chvíli bude s takovou chtít stáhnout kůže a sežrat, ačkoli věděl, že tohle by neudělala. Nu... snad. Ale co ten pohled! Vlčka nepochybně svá slova myslila smrtelně vážně. Nejspíše to ale dávalo docela smysl. Vidno měl magii jejích snů a prostě úplně zahazoval její potenciál. Na jejím místě by nejspíš taky byl trošičku nazloben. Svět byl prostě tak nespravedlivý! Opravdu jí však přál schopnost podobnou té jeho. Zasloužila by si to.
"Dóbře, dobře," vydal ze sebe rychle. "Něco s tím začnu dělat. Brzo. Fakt. Jestli chceš, můžeš u toho být."

Chudák nevěděl, co dělat. Z výrazu vlčice šlo tušit, že ho tu opravdu, opravdu nechtěla. Bylo mu to poněkud nepříjemné, ale jít ven taky nechtěl. A ani tam jít zatím vůbec nehodlal. Nemůže přeci jenom sebou nechat takto zametat! Je to už velký kluk, musí se umět postavit sám za sebe! Dotyčnou ale samozřejmě vůbec naštvat nechtěl. Už jen z důvodu, že šla cítit Přízračnými. Normální smečka. Z té vlastně pocházela i Anjelka, se kterou si docela rozuměl, neb mu připomínala své zapomenuté dětské já. A byl z tama i Tim, i když s Timem to bylo teď tak nějak všelijaké a bizarní.
Nevěděl, jak nějak rozproudit konverazi, neboť otázka, jestli je ta kořist pro smečku, byla poněkud stupidní, protože samozřejmě, že byla! A na ty šutříky kolem se mu taky ptát nechtělo, protože co mu bylo potom.
"Snad brzy přestane pršet," prohodil. Ano, velice inteligentní poznámka, ale co už s ním. Konverzační schopnosti nebyly jeho silnou stránkou. Ale vlastně si vzpomněl! Mohl by se zeptat na Remeezu! Doteď nevěděl, jaký byl její osud. Anjelka totiž žádnou Remeezu neznala, ale to možná bylo protože byla ještě dítkem. Ale tahle by možná mohla vědět více?
"Uhhmm... Mohl bych se na něco zeptat? Víte něco o Remeeze? Byla z Přízračných." Uvědomil si, že ta otázka asi zněla až moc náhodně, ale co už se dalo dělat. Vůbec, ale vůbec nic.

Hari byl z těch přátelských gest chudák tentam. Nějaké milé úsměvy, vrtění ohonem a dotknutí se čenichem? Chudák na to nebyl vůbec zvyklý a význam oněch gest ho stále svým způsobem mátl. Ani svým způsobem nebylo divu. Chvíli zpátky ho přeci jenom chtěl někdo zabít, rozsekat a rozčtvrtit! A tak byl z takého milého chování na jeho osobu poněkud mimo.
"No, asi dává smysl, že rána od nějaké věci bude vypadat jinak jak kousnutí." Docela ho zaujala zmínka o magických ránách, ale raději tu myšlenku nerozvinul, neboť ho hned nenapadlo, na co se konkrétně optat. Nebylo divu, jednalo se přeci jen o velmi široké téma. Nu, ale každopádně byl rád, že dle slov Sariane by ty rány měly být v pořádku. Snad to bude skutečně pravdou.
Byl rád, že další léčivá várka neštípala ani nic takového. Ale překvapilo ho to, neboť očekával podstatně větší bolest. Co by si na to ale stěžoval! Aspoň tu nemusel kňourat jak malý špunt.
Rovněž ho zajímalo, z čeho všeho ta divně vypadají poasta byla, ale raději se neptal, protože ji nechtěl rušit. Přišlo mu to nevhodné. Tak se třeba zeptá později. Ano! Pokud na to teda nezapomene. Nebo pokud na to nezapomene jeho panička.
"Ještě jednou fakt děkuju. Nemyslím si, že by to kdokoli jiný pro mě udělal." Protože ne každý umí léčit, nebo kvůli kritickému nedostatku přátel? Asi obojí.