Príspevky užívateľa

Po chvíli se nakonec rozhodl cizího vlka nenápadně sledovat. Zvědavost byla nakonec holt příliš silná! No, být s bílým kožuchem nenápadný je docela kumšt, ale zatím se mu vidno dařilo. Nebo to bylo taky tím, že onen vlk byl očividně velice, jak to říci... Mimo. Jako z jiné planety. Působil i vyděšeně! A i z toho bylo Harimu docela ouzko, neb holt má někdy období, kdy emoce druhých, hlavně ty negativní, přímo nasává. Jak nemoc! Proč je tak vyděšený? Stalo se tu něco? Plíží se tu po okolí nějaká zubatá příšernost, kterou cizinec cítí, ale on ne? Ne, to snad ne. Musí být aspoň trochu při zemi! Momeent, třeba se mu to vyděšení prostě jen zdá. Jistě si to jen vsugeroval do své hlavinky! Prostě je tu nový, tak je zmatený. Ale co když nový není? Přeci jenom má pocit, že ho někde už musel potkat.
Po krátké chvíli mu bylo trapné cizince sledovat jak nějaký stalker. Hariuha sice podivínem byl, to zcela jistě, ale úchylem snad ještě ne! Tak si tedy dostatečně nahlas odkašlal, aby dal vlkovi najevo svou přítomnost. Ach, snad toho nebude litovat.

Byl na odchodu směrem co nejdál od hranic Ignisu. Za tu chvíli, co tu byl, potkal až příliš mnoho Ignisanů. A už toho měl pochopitelně plné zuby. Přísahal by bohu, že jestli ještě někoho potká, tak mu přepne a půjde na něj takový meltdown, že si i hlasivky vyřve. Chudák byl holt z toho všeho přetížený. Příliš mnoho vzpomínání, příliš mnoho vlků, podnětů, všeho, litoval, že sem vůbec přišel. Nejraději by se zahrabal pod listí a uložil se ke spánku zimnímu. A jak hezky by mu bylo! Prospat celé týdny! Bohužel je to vlk, žádný sysel, takže si o tom hoch může nechat jen zdát. A navíc, bylo jeho rozhodnutí sem přijít. Co čekal, blbec? Že si hned vyřeší svá traumata a vše bude ok? Hah! To tak!
A jak tak kráčil po cestičce, dostal se mu do čumáku čerstvý pach další existence. A ta samozřejmě byla z Ignisu. Zastavil se. Zabořil drápky do země. Nádech. Výdech. Hlavně klid. Nemusí se hned pokoušet někomu rozmlátit pysk. Ještě dotyčný by rozmlátil jeho, a co potom! Další jizvu nepotřebuje!

Hari pokrčil rameny a škubnul sebou. Nerad na toto myslel a moc o tom nechtěl mluvit. Až příliš mu to připomnělo vzpomínku na pavouka Dobromysla. Jak ho našel, když byl s Remkou, a jak ho společně zachránili. Byla to hezká vzpomínka, ale zároveň hrozně bolela. Jak kvůli pavoukovi, tak kvůli Remce. Ale... je naděje, že tohle dítko ví, o koho jde? Šance jsou malé, ale přeci jen-
"Nechci o tom mluvit. Prostě a jednoduše, přílišné upínání na druhé tvory může vlku ublížit," řekl spěšně. "A odkud vlastně jsi?" Předpokládal, že dítko má někde rodiče. A navíc, byl zvědavý na Remku, jestli třeba její existenci náhodou nezná, ale zároveň už ho socializace začala vyčerpávat. K jeho smůle to ale vypadalo, že špunt ještě z toho tlachání unaven není. Ach najn.

Přikývl a zavzpomínal na staré časy, kdy si v jejím věku hrál s všelijakými brouky a pavouky. Měl taky pocit, že je s nimi propojen prazvláštním poutem, takže vlastně už tak nějak věděl, o čem vlčka mluvila. Ale poslední dobou se zřídkakdy zastavil, aby si s nějakým tvorečkem pokecal. Tedy, ne, že by s tím přestal úplně, ale už to nedělal zdaleka tak často, jako za dob, kdy byl malý ublížený špunt.
"To máš dobré. Střež si ji. Možná za tebou přivede další vrány," pravil. Zvířecí přátelé jsou o dost lepší jak ti vlčí, ale to nahlas říkat nechtěl. Nechtěl být ještě za většího podivína, ale jak nad tím tak přemýšlel, možná by s touto tezí i souhlasila. "Hm. Kdysi dávno. Teď už moc ne." Možná by si za tu dobu našel Dobromysla 2.0, ale holt byl ukáknutý z toho, že by jeho další kamarád měl stejný osud jako ten předchozí. Rozmáčknut nějakým surovcem.

Hari po okolí poletoval v podobě káněte. Původně se chtěl v rámci cvičení změnit v sýkoru, ale to se mu jaksi nepovedlo. No, aspoň tvor ve kterého se přeměnil byl stále ptákem, jinak by to jen dokazovalo to, že je v ovládání svých schopnostech mizerný. A to by ranilo jeho křehké srdíčko. Sice bylo obaleno a obrněno, ale co je mu to platný, když ho v duchu porazí kdejaká prkotinka.
V letu už byl také o něco málo lepší, ale stále to byl pro něj nezvyk. Skoro nic necítit, být o dost menší a vidět jinak, to je všechno přeci těžké! No, ale stěžovat si nemohl. Má být rád, že neskončil s nějakým magickým bizárem typu růst křídel, když kdejaký nýmand se už s kuřecími křidýlky narodil.
Začal mířit níže, hezky směrem k zemi. Cítil totiž vyčerpání z magie a přeci jenom, nuceně se ve vzduchu změnit zpátky ve vlka zní krapet, nu, fatálně. A ačkoli jako správný edgelord své bytí vůbec v lásce neměl, tak stejně nechtěl umřít, no, ne aspoň takto. To by se Darius ze záhrobí za břicho popadal!
Jakmile konečně přistál na strom, tak si všiml tmavě zbarveného vlčka. Zamračil se. Přišel mu až moc povědomý, ale zatím nedokázal odhalit, čím to vlastně bylo. Rychle se vydal ze stromu k zemi a změnil se zpátky ve vlka. Jaká to úleva! Jeho normální zrak je zpátky! A už něco cítí, hurá! Otřásl se, ufuf. Tohle už nějakou dobu raději dělat nebude. No. Ale co ten tajemný cizinec?
Normálně se mu chtělo umřít pokaždé, když spatřil někoho neznámého, ale teď ho jakási nadpřirozená síla k tomuto jedinci přímo lákala! Měl totiž pocit, že ho už někde viděl. Za to by dal pracku do ohně! Nejspíš ho spatřil v dobách, kdy se furt motal u Přízračných? Nu, dávalo by to smysl. A od Přízraků je i Remka, tak to přece nemůže být tak zlý, ne?
Ještě ale za cizincem nešel. Bylo to sice lákavé, ale byl si nejist. Co by mu navíc jako řekl? Hoj, neznáme se odněkud? Nenene, to přeci nejde. By byl jen za hlupáka! A to by nerad. I když, za blbce bude tak jako tak, co si budeme.

Hari naklonil hlavičku do strany, když spatřil tuto existenci. Okamžitě si pomyslil, že to jistě bude někdo s heltyráckou krví. Ale třeba jí jen křivdil! Nu i kdyby, furt se jednalo o Ignisanku, takže pracky pryč od ní.
"Copak by mě mělo přivádět?" řekl jedovatě. "Myslíš snad, že se chci k vám přidat?" ušklíbl se. Bylo mu jasné, že Ignisanka je jeho přítomností znechucena, to by jinak ani nešlo. Jejich vztah k tulákům je přeci světoznámý! Vůbec ho to samozřejmě nešokovalo, ale přesto ho to svým způsobem ranilo. Ignisané s ním zacházeli jak s odpadkáčem už i v době, kdy byl sám ve smečce, tak co by se to změnilo teď! Nu, mohl teď dělat jedině to, že na ně taky bude škaredý. Ha! A maj to!

Procházel se po lese, kde už byl znát příchod podzimu. Ah, jak se mu líbily zdejší barvičky! Jeho vnitřní dítko by se tak rádo vyválelo v listí, ale tyhle myšlenky hnedka zavrhl. Ne. Tohle přeci dělat nemůže a nebude. Byť by rád, co si budem. Ale jeho hlásek, který vše hezké zakazoval, byl příliš silný. Nu, nedalo se. Na nějaké srandičky už nebyl čas. Teď se musel mít neustále na pozoru. Vlk nikdy neví!
Díkybohu nedávno ulovil nějakou ňamku, takže mu v břichu nekručelo. Hlad by vše udělal horší! Jeho lovecké techniky se za tu dobu zlepšily, ale stále bylo co pilovat, co si budem.
Zastavil se. Vlastně by rád někdy potrénoval svou magii, která byla při nejmenším nevyzpytatelnou záležitostí. Ale nerad by něco takového dělal, kdyby byl zde někdo přítomen! Zavětřil tedy a samozřejmě zas cítil pach čerstvý. Ach jaj. Chudák nikdy nebude mít klid.

Naklonil hlavu. "Speciální vztah?" zopakoval slova štěnda. Co to mělo znamenat? Krmí je každý den ve stejný čas? Na to vrány slyší, ne že ne. Je malá, tak si možná myslí, že láska vran díky krmení je zcela jedinečnou záležitostí. No, ale zas tak malá nebyla. Hm. Možná to byla nějaká magie? Matně si pamatoval nějakého Majka, který slyšel mravence, či něco takového. Tak třeba? "Umíš s nimi snad mluvit?" Ani si neuvědomil, že se dokonce i trochu uvolnil! Jakmile přejde řeč na zvířátka nebo kytičky, tak je svět o něco lepší. Ale vše se ještě může zvrtnout.

Po chvíli spatřil onu vlčici, která nepochybně, aspoň soudě dle pachu, byla z Ignisu. Nepůsobila kdo ví jak děsivě či hrůzostrašně. Nejspíš to ale bylo tím, že měla docela domlácenou tvářičku. Úšklebek nepotlačil. No jasně. Ignis. Ti se rvou permanentně, co ho to jen překvapuje? A tato očividně dostala od někoho pořádnej nášup. Jen tak dál! Ale pochyboval, že i tento fakt by zastavil tuhle vlčku před pácháním násilí na druhých. No jo. Ty jejich krvavé ceremoniály, ach, ještěže se jich nedožil.
Hrozně moc chtěl pronést něco jízlivější povahy. Měl chuť to dát celé smečce sežrat, ačkoli tuhle vlčku si nepamatoval. Nejspíše se tedy přidala až po jeho odchodu do země nezemě. Možná se tedy jednalo o omegu? Ach jaj! Co když porušila nějaká pravidla? To by ji možná i politoval. Ale jen možná.
"Někdo měl smůlu na bitky, co?" řekl a zvedl bradu. Musel se potlačit, neboť původně chtěl seknout, že tady hnědobílá existence beztak dostala na frak od prachobyčejného tuláčka. No jo, tulák, oblíbená věc vlka ignisského!

Hariuha vycítil, že jeho slova jistě vyšla extrémně trapně. Holt se neuměl normálně bavit. A to už ani nebylo tím, že týdny neviděl další tvář, ale byl takový vlastně už odmalička. Moc nepobral taková ta nepsaná společenská pravidla a raději trávil čas o samotě než s jinými. Nebo si raději povídal s babouky. Ti aspoň nebyli jízliví, či jinak zlí. A vždy si ho vyslechli! Byť neměli jak odpovědět.
Také sledoval, jak vrána letěla pryč. Měl náhle impulzivní chuť se taky proměnit v ptáka a letět za ní. Letět pryč, cítit tu svobodu! Své choutky však potlačil a podíval se zpátky na dítko. Eee, co chtělo slyšet? No, nepochybně taky mělo rádo vrány. Uhmmm.
"Ano. Obecně mám ráda zvířata. Ty předpokládám taky?" Jinak by kolem její existence tak dlouho ta vrána nesmrděla, pomyslil si.

Nacházel se nedaleko hranic Přízračných. No, hranic. Pseudohranic. Pakliže se nic nezměnilo, tak Přízračným bylo vždy bublifuk, že jim někdo cizí ťapkal po území. A proč tu smrděl, ptáte se? Hluboko uvnitř se chtěl setkat s jednou konkrétní existencí, ale bylo mu stále poněkud úzko z představy, kde všude by ji musel hledat. A co by se mohl dozvědět. Ano. Chlapec hledal Remeezu, svoji maminku 2.0. Jedna z mála přátelských existencí zde. Jak moc mu jako škvrněti pomohla! Co všechno ho naučila! Snad se jí nic nestalo. Osud přeci nemusí být tak zlý, ne? Ah, kdyby jen věděl!
Ucítil, že nedaleko je zde další existence. No, i on poznal, že se o jeho druhou verzi maminky nejednalo. Ale třeba ji i tak zná? Střihl uchem. Nechtěl se však bavit s cizíma. To zní zle. Duševně bolestivě. Byl to velký nezvyk, neb za svého toulavého období moc dalších vlků nenacházel. Holt si teď musí zvyknout, že kam kopne, tam bude nějaký nýmand. Doufal, že dotyčný aspoň nebude mít prořízlý pysk, jinak by ho musela odvést rychlá. Jak moc neměl rád užvaněnce!

"Hm. Díky," zamručel. Jistě se jednalo o estetickou záležitost. Bez nich by jistě nebyl tak krásnej! Avšak mu tato rudá ozdoba připomínala jednu poněkud nepříjemnou věc, a to sice, že se stal vrahem. A to dokonce bratrovrahem! Před touto skutečností se nedalo utéct, byť se o to již mnohokrát pokoušel.
Když uslyšel další slova přerostlého dítka, měl co dělat, aby se nezašklebil. Nepříjemně nezašklebil. Nu, naštěstí se tak tak podařilo.
"A kdo tady není?" vydal impulzivně z úst. Ah, kdyby se lépe kontroloval, nevyplivnul by ze sebe něco tak edgy, ale stalo se, ani ještě není dospělý, tak má na tyto výlevy ještě jakžtakž právo. "No, i kdyby, je to jedno. I tyto pocity jsou... pomíjivé." Chlapec dobře věděl, že je to jeden velkej kec, ale rád by tomuto kecu věřil. Hodně štěstí. "Je lepší se bavit o jiných věcech." Jo. Třeba o můrách. A pavoucích.

Přivřel oči, když ho přivítal známý pach. Ignis. Morbidní zvědavost ho sem přilákala. Samozřejmě za hranicemi nebyl, dobře věděl, jak to ve smečce chodilo. Tuláky moc v lásce neměli. A on už nějakou dobu tulákem byl.
Zamyslel se. Žil ještě jeho otec? Matka? A bratr Ray (Koranteng)? Jaké jsou jejich osudy? Pamatují si ho ještě? No, on si je pamatoval určitě. Na otce měl dobré vzpomínky, to se ale nedalo říct o zbytku Ignisu. Ah, jak by to místo nejraději podpálil! Kdyby mu někdo teď pošeptal do oušínka, že by rád zničil tuto smečku, tak by jen pokýval hlavičkou a řekl by, že podá pomocnou packu.
Napil se vody a ucítil náhlý závan úzkosti. Ne. Nemůže tu být o moc déle, jinak dostane záchvat paniky. A to si dovolit nemohl. Však náhle vítr zavál a ucítil pach nějakého smečkového individua. Ajéje. Už je to tady. Nezbývalo nic, jen se pomodlit, aby to byla nějaká omega krysa a ne žádný další Heltyrák.

Kráčel dál, když v tom uslyšel krákorání vrány. Škubnul sebou a rychle se ohlédl za zvukem. Hnedky spatřil vlka, tedy vlčici, na které vrána byla. No, klasika. Tito vyčůraní ptáci si vždy najdou způsob, jak si ulehčit život! Ale zpátky k tématu.
Hari instinktivně vycenil na cizinku zuby a zavrčel, musí přeci dát najevo, že s ním si není radno zahrávat! Avšak po pár okamžicích mu došlo, že vlastně cení tesáky na poněkud přerostlé štěndo. Přestal a nazdvihnul hlavu. Střihnul uchem. Nastalo trapné ticho. Nevěděl, co říct. S žádnou živou duší tak dlouho nemluvil! Natolik dlouho, že zapomněl, jak se začíná konverzace. A chtěl se vůbec bavit? Ani ne. Ale tohle ticho bylo větší torturou než samotné žvanění. No, aby ho za chvíli nepřešel názor, chlapce ušatého!
"Pěkná vrána," řekl ne zrovna dvakrát hlasitě. No jo, to je ten nezvyk! Pomodlil se, aby vlčice taky neměla zájem o konverzaci, protože už cítil tu agonii. Jak mohou vlci dobrovolně vyhledávat společnost? Jak to někoho může bavit?

Tlapky ho zavedly až sem. Zachvěl se. Poznával toto místo. Nedaleko odsud se nacházel jeho bývalý domov, Ignis. No, nedaleko. Zas tak blízko to nebylo, ale pakliže si vzpomeneme, jak dlouho a jak daleko se od Norestu toulal, tak to přeci jenom docela blízko bylo. Odplivl si. Proč se sem vůbec vracel? Z čiré zvědavosti? Osamělosti? Možná. Dobře mu docházelo, jak chorý nápad to byl. Nu, jedno jisté však bylo. Na Daria tady už nenarazí.
Škubnul sebou a zúžily se mu zorničky. Ne. Na toto teď myslet nemůže. Ještě by mu jeblo na palici dříve, než by bylo zdrávo.
Švihl ocasem a vydal se dál po cestě. Cítil poměrně čerstvý pach vlčí, ale rozhodl se ho prozatím ignorovat. Ano, někdo tu nedaleko nejspíše byl. Ale dotyčný nebyl z Ignisu. Pokud teda nezapomněl, jak ohňoví soudruzi smrdí. Jak by na to však mohl zapomenout? Nemožné!
Přesto se měl trochu na pozoru. Nemohl vědět, zda se dotyčný nebude náhodou chtít rvát! Spoléhal ale na to, že jeho vzezření bude dostatečně odrazující.