Príspevky užívateľa

Hari bohužel nevěděl, jak něco takového najít. No, respektive měl tušení. Cestovat po tomto světě. Ale to byla velice bláhová myšlenka. Jak dlouho by muselo trvat najít nějaký kraj, kde se vyskytují úplně jiní tvorové než zde? Nejspíše hodně dlouho. A takovým zapáleným dobrodruhem opravdu nebyl. Asi bohužel. Nebo naštěstí?
"Vlastně nezkoušel," přiznal Hari. Vůbec ho to nenapadlo. Možná podvědomě z důvodu, že ho v té podobě málem jistý Darius sežral, no, minimálně se o to alespoň pokusil. "Obecně tu magii takto moc netrénuju. Ani nevím proč." Velká chyba, Hari. Veliká! Kdybys makal víc, jistě bys měl více šancí na to rozmáčknout Ignisany!! "Asi bych měl začít." Ano. To bys měl.

Když se vlčice pokoušela narušit jeho rovnovahu, instinktivně se do ní zakousl ještě silněji, snad pro pocit, že by se takto mohl nějak udržet. Pochopitelně to byl pocit mylný a nesmyslný. Sice byl silnější a mohutnější, ale takto vydržet nemohl. Protivnici tedy pustil a raději od ní uskočil. Asi lepší, než kdyby nepřestával s útokem a následně na ni hňápnul, což se vlastně málem stalo. Naštěstí však jen málem. Válení se po sobě by bylo přeci jenom... nepříjemné pro obě strany.
Odplivl si. Srdéčko mu adrenalinem bušilo ostošest. Snad proto ho tolik nebolel kousanec na tlapce, ale to jistě brzy přijde. Nu, však mu bylo jasné, že tuhle šarádu by měl už ukončit. Čím déle tu byl, tím více riskoval, že se stane něco škaredého.
"Doufám, že máš dost," zavrčel. Alespoň on už dost měl.

Hariuha neodpověděl, místo toho naopak zadržel dech. Kdyby totiž ještě víc cítil ty grcky, nejspíš by se sám pogryndal, a o to snad žádná strana zájem neměla. Aspoň tedy doufám. Nu, už tak pro něj bylo těžké být tak blízko Saturejky. Musí se holt ovládat, aby náhodou nepoblil i ji. To by bylo... velice nešťastné, řekněme.
Nakonec se rozhodl, že ji tím mechem nejdřív umyje tvář. Bylo by přeci jen nepříjemné, kdyby se vlčice omylem napila svých blitek. Nu, tak jí vlhkým mechem začal čistit. Raději rychleji než pomalu. Chtěl to přeci jenom mít pochopitelně co nejdříve za sebou. Kdopak by si chtěl takový zážitek dobrovolně prodlužovat, že?
Po umytí tváře starý mech odhodil do dalekých krajů a vzal do zubů druhý. "Napij se," zahuhlal s plnou hubou a stlačil hubou onu napuštěnou guli, až z ní začala odkpávat huba, přímo do její tlamičky. No, alespoň doufám.

"Uhhmm..." Vnitřně Tima až politoval. Muselo to být příšerné. Nemět ani tušení, co vůbec ty tři roky jsou. Co se všechno stalo, na co všechno zapomněl. Ale největší záhodou mu bylo, jak se to stalo. "No, zjednodušeně to znamená to, že jsi nedávno dospěl," odpověděl na jeho zmatení. Ta věta vyzněla o dost divněji, než čekal, ale co se dalo dělat.
Překvapeně zamrkal, když mu nabídl, že ho naučí dělat věnce. Věnce! V životě by si nepomyslil, že by mu někdo chtěl ukázat, jak udělat něco takového. Vlastně z toho byl tak trochu nervózní. Nedomníval se totiž, že má na to dost šikovné packy. A takto se znemožnit opravdu nechtěl. Nu, ale dřív, než mohl jakkoli reagovat, se Tymián vydal hledat kvítí. Ajéje. Nu, tak jen čekal než se vrátí. Teda ne, to by mu bylo velice trapné. Tak aspoň pohledem skenoval okolí, jestli tu není nějaké kvítko. Tak!

"Vlastně nesetkal," přiznal se. Asi by měl být rád, takové setkání by mu nepochybně přineslo bolehlav. Byla zde přeci jenom jistá šance, že by to byli ještě větší bláznové jak Ignisané. A to by bylo panečku nehezké, protože už to vypadalo tak, že je tu sotva nějaké normální uskupení. "Asi moc to město neopouštějí, řekl bych," vyřkl svou domněnku a pokrčil rameny. Víc se mu nad tím přemýšlet vlastně ani nechtělo. Však co? Nějaké bližší informace o jejich existenci asi nepotřeboval a touhu to místo pročesat neměl. Bylo už na první pohled tak mrtvé... By tam chudáček trpěl!

Skoro až sykl bolestí, když ho Roo kopla do břicha. Bolelo to, ne že ne, ale zvládl bolest potlačit a stále protivnici držet u země. Kdyby byla ale větší, jistě by to už byl problém. Asi jediný bonus, co pochytil ze své Heltyr krve - byl to prostě velký chlapec.
Zavrčel a hnedky se zakousl Roo do ramene. Samozřejmě by se mohl zaměřit na krk, když byl tak blízko! Hari však nebyl žádný barbar. Tak hluboko by přeci neklesl, aby se jí pokoušel zabít! No, snad se ho naopak nepokusí zabít ona, až se vysmekne. Doufal ale, že tato šaškárna brzy skončí. Nemusí přeci hnedky skončit pod kytičkami, protože ho nějaká pinda naštvala!

"Kdo ví, jestli se někdy taková příležitost najde," pokrčil rameny. "Já... já bych asi chtěl vidět něco, co se naprosto odlišuje od všeho, co jsem zatím viděl. Jestli to dává smysl?" A hned si vzpomněl na to, jak se jako špunt proměnil v tučňáka. A doteď si nemohl dát dvě a dvě dohromady, co to sakra bylo. "Jako malému se mi podařilo se proměnit v nějakého divného tvora, co chodil po dvou a vzpřímeně k tomu. Měl něco jako křídla, ale bez těch typických peří, se kterýma by se dalo letět? Úplně nevím, jak to popsat. Bylo to prostě hrozně zvláštní." Nu, hnedky si o sobě pomyslil, jaký je to blboun, že žvaní takové kraviny, měl by už zavřít zobák! No, snad tady Anjelka zapálená do zvířat tuto úvahu ocení, jinak by se asi musel zahrabat hluboko do země. Věc se ale obecně měla tak, že se mu tento talk líbil. Jako kdyby si po tak dlouhé době začal hýčkat své vnitřní štěně, které zvířátka zbožňovalo.
"To nevím, ale je to možné. V tom případě bych určitě nechtěl naštvat roj včel nebo vos..." Nightmare fuel, dámy a páni.

Nebude jistě pro váš šokující, když řeknu, že se i Harimu chtělo zvracet. Ale nebylo to tím, že by taky ošmatlával mechové žabáky, ale protože jeho oči byly poctěny zvracejícím jedincem, a i když oka svá mohl zavřít, frňák oklamat nemohl. Zadržel dech a snažil se onen odporný pocit potlačit, protože fakt není nutné, aby dva vlci vrhnuli svůj oběd. Nebo snídani. Těžko říct.
Naděje svitla, kdž ho Saturejka požádala o vodu. Jo. Jasný. Však to ho mělo napadnout automaticky, pane bože! Neschopa jeden. Každopádně se hned rozběhl k vodě a začal hledat nějaký kus mechu, dokud se tak nestalo. Vlastně si urval dva kusy. Jedním pomůže vlčici napít a druhým ji nějak... no, "umeje". Určitě bude někdě od zvratků. Nu, každopádně naplnil mech vodou a hnedky se vrátil zpátky. Jeden kousek prozatím dal na zem a druhý byl připraven vymačkat jako hadru plnou vody přímo do chřtánu Sarurejky. Mňamka.

Odletěl na druhý strom, odvrátil od bratra pohled a zavřel očka. Nitrem se mu vířilo toliko emocí a stále se mu nedařilo je krotit. Začínal si i blíže uvědomovat původ svého, nu, vzteku. Jednalo se vlastně o závist. Svým způsobem tedy Rayovi záviděl. Byl to vlastně vysněné dítko. Byl slušný, na rozdíl od Daria, a nebyl to naprosto neschopný mamlas, na rozdíl od Hariho. A kdyby byl tmavší, tak by i vzhledově vyhrál loterii. Jak moc vlk musí být unikátní, aby se mu přes rok měnila barva srsti? A něco mu taky říkalo, že měl v dětství určitě tunu přátel. Jistě to nevěděl, ale myslil si to. A jestli je neměl tehdá, tak je určitě má teď. Je přeci alfou. Alfou! I kdyby Hari v Ignisu zůstal, alfou by se nikdy v životě nestal. Tím si byl skálopevně jist. Jinými slovy měl za to, že jeho bratr vlastně má vše a dosáhl všeho, čeho by si mohl vlk jen přát. Holt si dodnes o sobě myslil, že je to neschopný trouba, a to, že nějak sám přežil, byl vlastně jen nějaký zázrak boží, nikoli jeho vlastní práce.
Ohlédl se opět na bratra, který si zrovna sedl. Měl chuť ho roztrhat na cáry. Ale taky měl hluboko uvnitř touhu ho se slzami v očích obejmout a cítit se, po mnoha letech, akcepován rodinou. Pochopitelně se jednalo o velice konfliktní tužby a sám nevěděl, co dělat. Zachvěl se. Nechtěl spotřebovat všechnu svou magii na nějakou červenku, musil se tedy rozhodnout co nejrychleji.
Nadechl se, vzlétl a neslyšně přistál za bratrem. Změnil se zpátky ve vlka. Byl velmi blízko u Raye, snad měl podvědomě chuť ho tak trochu vylekat tím, jak mu dýchal na záda.
"Konečně se po tak dlouhé době setkáváme... Alfo." Nevěděl, co říct, a tak ze sebe vydal první myšlenku, co ho napadla. A také si uvědomil to, že Raye nejspíš napadne, odkud má sakra ty parohy. Ví už, že Darius je mrtvý? Nejspíše ano.

Ve své červenčí podobě mu víceméně zanikl čich, takže se hlavně orientoval pomocí zraku. Hopkal ze stromu na strom a rozhlížel se kolem, zdali neuvidí onu podezřelou existenci. Chvíli nic, ale pak skutečně spatřil vlka. A ne ledajakového. Ztuhnul a zamrkal, jestli ho nešálí jeho ptačí zraky. Ne ne ne. No to snad ne. Opravdu to byl on, o tom nebylo pochyb. Na to měl ten vlk až příliš specifické zbarvení.
Ray. Netušil, že ó mocného nového alfu kdy uvidí. Jistě, dávalo by to smysl, že by se to jednou asi opravdu stalo, ale opravdu netušil, že dnešek bude onen osudový den.
"K čertu s ním," zamrmlal si pro sebe, ale šlo slyšet jen tiché ptačí štěbetání. Bedlivě ho sledoval pohledem. Vlastně neměl moc důvod být na bratra naštvaný. Nic mu vlastně neudělal. Ale přesto naštvaný byl, a nebyl to pocit, který by mohl jen tak mávnutím proutku odehnat. Jeho existence mu totiž přinášela všelijaké vzpomínky na starý život, a ty byly především negativní. Přesto nemyslil na to, že by mu měl ublížit. Alespoň zatím.

Vyděsil se, když zpočátku nedokázala odpovědět. Božínku, ještě by dopadla stejně jako Tim! Vlastně hůř, protože ten si své jméno alespoň pamatoval. Kdyby se tak fakt stalo, tak by nevěděl, co s ní dělat. Byla by to velice prekérní situace, protože by ji mohl pak těžko nechat osamotě, ale zároveň by nemohl dělat chůvu a léčitele dospělé vlčici, když on sám toho tolik o léčení nevěděl.
Naštěstí jeho obavy byly smeteny, neboť si Saturejka své jméno opravdu pamatovala! Jenže nastal jiný problém. Vypadalo, že jí bylo extrémně zle. A co hůř, chtělo se jí grcat. Ježiši, co dělat teď? Nějak si pamatoval ze pár kvítek proti kašli a tak, ale nevěděl o ničem proti... takovým problémům. Pane bože, to je fakt nadělení!
"Dobře, dobře," vydal ze sebe rychle. Nádech, výdech. Žel ho nenapadalo, jak jí pomoci. Nic proti zvracení neznal. Ale možná... "Zkus to tolik nepotlačovat. Jak se vyzvracíš, tak se ti udělá lépe." No aspoň v to doufal. O jiné radě v životě stejně neslyšel. A žel se nemohl nabídnout, že to odzvrací za ni, takže... Takže nezbývalo nic jiného, jen se pomodlit, aby to nějak dobře dopadlo.

Byl fascinován tím, jak rychle byla schopna pracovat. Z prvního setkání by si pomyslil, jak by ji jistě při každé práci cokoli rozptýlilo a kdesi cosi. Holt měl stále v hlavě tu poněkud, co poněkud, velice hyperaktivní bytost, ze které měl hlavu všude kolem. A teď musel uznat, že je v této vlčici opravdu a skutečně o dost víc, než jen kopa energie. Nedokázal by si představit sebe na jejím místě. Ještě by někoho omylem přiotrávil.
"Děkuju," hlesl, když mu přinesla nějaké byliny. Následně poslechl její pokyny a měl co dělat, aby úspěšně. Ono kvítí mu totiž chutnalo odporně, ale co se dalo v tu chvíli dělat? Radši sežere celou hromadu, než aby zemřel pomalou a bolestivou smrtí.
Jakmile se Sariane pustila do čištění ran, začal se cítit zvláštně. Snad nikdy pro něj nikdo nebyl tak obětavý, nikdo mu takto nepomáhal, natož aby se někdo pokoušel zachránit jeho vlastní existenci. Nevěděl, co si o tom všem myslet, byl zmatený a svým způsobem i cítil stud. Přišlo mu trapné tu takto ležet, zatímco se o něj starala. Ještě s tím, že nezapomněl na to, jak ne zrovna ideálně se k ní choval při jejich prvním setkání. Ani nevěděl, co říct. Holt něco takového ještě ani nezažil.
"Uhm... může být problém, že ty rány vlastně nejsou od vlka?" zeptal se nejistě, aby proboural to ticho, které ho jaksi znervózňovalo. A to i přes jeho únavu.

"No, víceméně jo? Je mi něco přes tři roky. A ty bys měl být jen o pár měsíců mladší jak já, myslím." Minimálně si byl jist tím, že je Tim o trochu mladší. Když ho prvně potkal, tak ještě ani neměl úplně zvládnutou mluvu. Nebo ho šálí paměť? Těžko říci. No, aspoň ho paměť nešálila tolik jako Timka. Být na jeho místě by muselo být hodně děsivé.
"Věnce?" zopakoval po něm a začal pátrat v paměti. Žel si ale nic takového nevybavoval. Asi by to dávalo smysl. Tak malé štěně, jakým tehda byl, by si asi moc úspěšně věnec neudělalo. Nebo třeba jo? Těžko odhadnout. "Na ty si vůbec nepamatuju," zavrtěl nakonec hlavou. Přišlo mu však velmi zvláštní, že tento vlk si nepamatoval vůbec nic, jen své jméno a to, jak si uplést věnec. Což ho vlastně přivedlo k následující otázce. "Je hodně těžké udělat ten... věnec?" On si teda osobně fakt nedokázal představit, jak se dělají.

Přibývají, ale nikdo dlouho nepřišel a v nějakém tom jejich starém Hejně jich žilo víc... Takže asi jich zas tolik není. Doufám, pomyslil si v duchu Hariuha. Nu, ale furt to implikovalo, že někde mimo Norest ještě žijí podobná individua, což bylo celkem děsivé.
"Jooo, to jde vidět," zamumlal na Aydenova slova, že má společnost rád. Proto má nepochybně tak šíleně prořízlý pysk. Toto setkání mu absolutně vysávalo duši a cítil se mentálně jak Aydenův otrok. Dělal však vše pro to, aby nepůsobil na pohled tolik jako živá mrtvola. "Jinak, jak nad tím přemýšlím, bych se na dost potravy asi zrovna nespoléhal. Čím víc tu bude vlků, tím míň toho bude co žrát." A to mu připomínalo krutý fakt, že bude muset se připravit na krutou zimu. Nebo třeba zafunguje globální oteplování a zas taková hrůza to nebude. Kdo ví!
Pak Ayden začal plachtit po stromech. A to měl už fakt pocit, že je mu až moc hráno na nervy. Měl dojem, že se tato ptačí existence vyloženě až vychloubá, že byl obdařen, na rozdíl od něj, křidýlky.
"Hezký. Musí být jistě příjemné a užitečné mít taková křídla," vyjádřil se tedy na požádání. "Ale nezavazí ti furt ten ocas?" naklonil hlavičku. Však se to furt musí někde zasekávat ne? A stačilo by mu ten ocas přidržet a měl by po srandě. Či ne?

Harimu přišlo zvláštní, že chvíli při cestě vlastně vedl monolog, neb Saturejka vlastně na nic moc nereagovala. Cítil se svým způsobem trapně, jako nějakej šášula, kterého netřeba poslouchat, protože mele blbosti. Ale přeci až doteď reagovala normálně, tak co se mohlo stát? Nechápal. A doufal, že se sama brzy ozve, aby ho mozek nemusel dohryzávat k tomu, aby se tak trapně ptal, proč tak dlouho nic neříká, jestli něco neudělal blbě. Než se ale nadál, vlčice se ozvala sama. Ale rozhodně ne slovy, která by kdy čekal.
"Huh?" vydal ze sebe zmateně a ohlédl se na Saturejku. Vypadala minimálně extrémně zmateně. Rozbušilo se mu srdéčko. Co se to děje? Toto přeci není normální! Není nemocná? Nebo si z něj třeba dělá srandu, protože co jiného s ním... Ne, ne, to nemůže být přeci ono. Možná... možná ty ropuchy? Ale přeci říkala, že se jich nedotýkala... Možná se ten jed dá i vdechnout?
"Pamatuješ si své vlastní jméno?" hodil na ni otázku dřív, než stačil on odpovědět na tu její.