Príspevky užívateľa

Bojoval sám se sebou. Vnitřně, samozřejmě. Hari byl sice mentálně poněkud poškozen, ale ne natolik, aby mlátil sám sebe, nebo se, nedej bože, pokoušel utopit v této říčce. To by mu navíc zase až moc připomnělo Daria i tu prapodivnou černobílou vlčici, Fioru. Tyjo, zázrak, že to hoch přežil a že vůbec neskončil někde s hypoxií!
Každopádně toho poslední dobou měl hodně co zpracovávat, až z toho byl sám poněkud mimo. Nu, divit se mu nedalo. Jeho existence potřebovala terapii jako sůl. Však doteď ani zdravě nezpracoval to, co provedl svému satanášskému bratru! A vlastně ani ty dávné věci ještě z Ignisu. Prostě bída, děs běs. Nebylo tedy divu, že jakmile ucítil pach ignisský, tak se v něm začala zmítat spousta emocí. A ne zrovna příjemných. Pochopitelně cítil vztek, ale i svým způsobem paniku. Od těch krys se nemůže očekávat cokoli dobrého. A nevěděl, jestli měl zrovna teď na to jim čelit. Úplně nevěděl, co dělat, jak reagovat. Tak se rozhodl pro proměnu. Změnil se v nenápadnou červenku a vletěl na nejbližší strom. Odtud může lépe pozorovat a zároveň nebýt hned spatřen.

"Asi ano?" odpověděl Hari zamyšleně. "Ledaže existuje tvor, co je nám ještě více podobný, jen o něm nevíme." Možná takové zvíře vskutku existuje. Svět je očividně velké místo, když se už proměnil v toliko tvorů, které ve svém životě nikdy neviděl a nejspíše ani nikdy neuvidí. Ha! Třeba takový tučňák. V toho se proměnil jako malý špunt a hnedky v jeho podobě hňápl na zem a projel se po sněhu hezky z kopce dolů.
"Myslíš?" řka nejistě. Nikdy nevěděl, jak reagovat na lichotky a slova jim podobná, a tohle vskutku nebyla výjimka. "Třeba brzy přijdeš na svou magii. A určitě bude stát za to." A ejhle, vzpomněl si na jistého Majka Majkoviče, který žel již údajně z Norestu zdrhl. "Jako malý jsem třeba potkal vlčka, který prý rozumněl řeči brouků, nebo něco na ten způsob."

"Uhm..." vydal ze sebe zamyšlené pazvuky. "Bylo to docela hodně dávno. To jsme vlastně byli oba, no, ještě štěňata." Panečku, to byla doba. Jak ten čas utíká! Za chvíli bude mít osteoporózu a nebude za boha nic slyšet a s trochou smůly ani vidět. Žel pro vlky žádný domov důchodců nebyl, takže by v takovém případě nastala velice pomalá smrt vyhladověním. Jaká to velice *relevantní* myšlenka!
"Asi moc ne? Mockrát jsme se neviděli. Vím, že jsem ti jednou ukazoval pavouka..." Odmlčel se. A to hned ze dvou důvodů. Za a, vzpomínka na Dobromysla byla stále bolestivá a furt ho svým způsobem ranilo, že ani dnes neměl žádného zvířecího kamaráda. A kdyby jen zvířecího! Týpek neměl kamarády skoro žádné. Nu, a důvod B byl, že si uvědomil, jak blbě a irelevantně tahle vzpomínka vyzněla. Ale žel ani on a ani jeho panička si nepamatovali, co ti dva všechno spolu (ne)dělali. Jaká to tragédie!

Byl rád, že nakonec k vodě došel. Jak se mi vůbec podařilo utéct? pomyslel si nechápavě. Ale rozhodně si nestěžoval. Ať to bylo jakkoli, tak mohl být rád, že nezemřel tak potupnou smrtí, jako je být rozsekán okřídlenou čivavou s gigantickýma očima. Vlastně by měl Sariane varovat, že tu je někde v okolí blázen, ale to až později. Onen blázen by byl teď stejně neškodný, protože se sám šikovně bodnul.
Pokusil si lehnout, úspěšně, ačkoli ke konci ze sebe vydal bolestný sykot. Ty rány nebyly žádné drobné kousance. Nic, na co by mohl být zvyklý. Ale furt to mohlo být horší. Mohla mu třeba zasáhnout břicho. A to by se nevolal léčitel, ale rovnou pohřební služba.
Začal na pokyn pít. Z hydratace se mu skutečně udělalo nepatrně lépe, ale náhle sebou škubnul, jak ucítil štípavou bolest z toho, jak mu vlčice začala čistit okraje ran.
"Dobře..." zamumlal unaveně na slova Sariane, že půjde sehnat nějaké byliny. Proč to vůbec pro mně dělá? pomyslel si, ale neměl moc odvahu to říkat nahlas. Však ho skoro vůbec neznala! A nemohla vědět, odkud ta zranění sehnal. V tomto případě sice sám nebyl útočníkem a ani útok nevyprovokoval, ale i tak! Nic z toho nemohla vědět. To mu snad tak věří? Ne, nemožné. Určitě by to udělala úplně pro každého.

"No, tak aspoň to." Znamenalo to, že byl aspoň na dobré cestě! Kdyby se změnil v něco úplně jiného, tak by to byl jiný level mizérie, ale takto? Alepoň mu to může dát naději, že častý trénink by mohl být teoreticky opravdu k užitku.
Na další otázku však nebyl schopen nějak s jistotou a adekvátně odpovědět. "Vlastně nevím," řekl zamyšleně. "Někdy se dá vydržet dlouho a někdy se cítím unavený docela brzo. Ale ze zkušenosti jsem asi vydržel dýl ve formě zvířete, které bylo vlku nějak podobné? Asi nějak tak. Nikdy jsem to moc nezkoumal." A taky ho nikdy nenapadlo zkusit experiment, jak dlouho maximálně vydrží. Možná by to mohl někdy zkusit? Ale na druhou stranu se mu moc riskovat nechtělo.

Hari nevěděl, co si myslet o tom, že se vlčice zpočátku koukala kamkoli jinam, jen ne na něj. Svým způsobem to chápal, ani jemu nebyl oční kontakt kdo ví jak příjemný. Ale přesto to v něm vyvolávalo zvláštní pocity. Nedalo se na něj snad koukat? Měl nehezký pohled? Nebo dělal něco úplně jiného špatně? Neměl tušení a už vůbec ne odvahu se zeptat.
Překvapeně zamrkal, když navrhla, že by se mohli o bylinách učit společně. Vůbec to neznělo špatně, ale co si budem, takový návrh opravdu nečekal. "No... to by asi šlo?" pravil trochu nejistě a potlačil nutkání se podrbat za ouškem. "Ale kdo by nás učil? Já osobně asi moc o nikom nevím. A učit se o bylinách stylem pokus-omyl mi přijde, no, dřív nebo později by se asi něco stalo." A to něco byla šťavnatá otrava.
Tedy, to, co řékal, nebyla tak úplně pravda. Znal Sariane. A o té věděl, že určitě zná nějaké léčivky. Ale opravdu neměl odvahu za ní přilézt a hodit na ni prosíka, aby je něco málo naučila.
Nadechl se, jakmile se Saturejka vyjádřila, že by byla ráda, kdyby jí Hariuha povykládal něco málo o těch oněch smečkách. Dobře. Raději tu náplast strhnout hned, než zbytečně čekat a jen to prodlužovat.
"Dobře. Takže... Je tu několik smeček. Té nejblíž od nás se říká Nihil. Co o nich vím, tak to je docela mírumilovná skupina a mají docela dobré vztahy s tuláky a co jsem slyšel, tak i s další smečkou, s Přízračnými. Ti jsou taky docela přátelští, s tím mám i zkušenosti. Jsou hodně zaměření na hvězdy a takové věci. Vedle nich sídlí smečka, které se říká Ignis a..." Na chvíli se odmlčel. "Je to asi ta nejhorší smečka v okolí. Pokud vstoupíš na jejich území, tak budeš ráda, pokud vůbec vylezeš celá. Hodně si své území hlídaj a nebojí se ani zabíjet, takže asi dává smysl, že si hodně cení svých bojovníků. No, a pak tu je nějaká skupina, co žije v nějakém opuštěném městě, ale o těch se toho moc neví. Taky bych se jim vyhnul obloukem." A že to nebolelo! Tedy, trochu bolelo, protože nějak nevěděl, jak smečky adekvátně popsat, protože toho moc o nich vlastně nevěděl. Ale aspoň věděl, že existujou a kde existujou, což bylo nepochbně významné plus.
Každopádně byl rád, že Saturejka souhlasila s přesunem jinam. V močálech se přeci jenom vlk necítil úplně zrovna bezpečně. A z dobrého důvodu, jak jsme se přesvědčili pár chvil zpátky.
"Půjdeme tímto směrem," zavelel a vydal se směrem na severozápad.

-----> Divoká řeka

Harimu v ten moment samozřejmě nedošlo, že zrovna na tomto místě by mohla čekat ta ona prazvláštní Sariane. Tedy ne, že by úplně zapomněl, to ne. Čas od času si na ni vzpomněl, no je to tak! Ale za tu dobu nikdy pořádně nesesbíral odvahu, aby sem šel. A přeci ho sem osud zavedl! Ha!
Jakmile náhle uslyšel své jméno, a to dokonce jeho zkráceninu, tak sebou leknutím až škubnul. Jako by dnes těch infarktů nebylo dost! Na vteřinku zalapal po dechu. A těch překvapení také nebylo po málu, neboť ho vlčice hned podepřela, ačkoli chudák vypadal jak po nějakém pokusu o vlčí genocidu.
"Napít?" zamumlal poněkud zmaten. Necítil se přeci nějak dehydrovaně! Nebo ano? Hned nato se mu samozřejmě zamotala hlava. Nejspíše znamení, že by měl přestat pindat a začít poslouchat.
Snažil se, aby nebyl pro Sariane příliš velkou záteží. Nemohla ho přeci táhnout! Pokoušel se tedy hlavně chodit po svých, ale s takovýma nehezkýma ránama na nožkách to byl těžký úkol. Až teď si uvědomil, že v takovém stavu si jen horko těžko obstará potravu. Můra zatracená!

Hari-už-ne-obraz byl samzřejmě rád, že se Anjelce toto představení líbilo, byť nevyšlo zrovna podle jeho představ. Chlapec se holt nikdy nepokoušel měnit v konkrétní bodlinatce. "No, chtěl jsem se změnit v ježka, ale jak jsi poznala, moc se to zrovna nepovedlo. Jakoby, ta magie se ovládat dá, ale jen ztěžka. Ne vždy se povede udělat to, co chceš." Prostě někdy vyhraješ loterii a někdy ne. Třeba u fajtky s Lišajem ji docela dobře prohrál, ale o tom fiasku raději ani nemluvit! "A vlastně to není poprvé, co jsem se změnil ve tvora, jakého jsem nikdy neviděl." Jo. Třeba v tučňáka. Noot noot.

Dobelhal se sem z nekonečných plání a vydechl. Vyčerpaně se opřel o strom. Až teď si uvědomil, jak jeho situace byla poněkud, nu, špatná. Byla mu zima jak čert, ale co hůř, měl docela nepříjemná zranění z toho, jak ho jistý špunt pořezal kosou. Rána na zadní noze byla bolavá a nepříjemná, ale rána na té přední byla horší. Všechnu tu bolest začal pořádně cítit, jak adrenalin začak umírat. A navíc, kdo ví, co všechno za bordel se mu do té rány dostalo. Nemluvě o tom nepříjemném krvácení. Vlastně, co se krve týče, tak od té byl celý. Podařilo se mu totiž omylem změnit kaluž vody v kaluž krve a co ještě, omylem do ní žuchnul, když ho začala nahánět psycho můra. Hari měl prostě skvělý den. Z těchto důvodů tedy vypadal jak někdo, kdo šel pokosit celý Ignis. Holt nevýhoda toho, že hoch nosil bílou.
Zavřel oči. Až teď začal zpracovávat, co se vlastně stalo. Ta vlčice ho chtěla... zabít. A znal ji, no, znal, kdysi o ni zavadil a tak trochu ji plesknul, protože byla otravnější jak komár, co vám celou no piští u ucha. Pak si zavolala toho svého bodyguarda a už to jelo... Snad proto se chtěla mstít? Byl opravdu tak příšerný, že ho ostatní chtějí zavraždit? Byl z toho docela mimo. A co ta krev? Hned, jak ji spatřil, tak se tu tam ta můra nachomýtla. Mohlo to spolu snad nějak souviset?
Cítil se poněkud zesláble a vůbec hrozně. Chudák ani nevěděl, co dělat. Měl by si umýt rány a srst od krve, ale byl tak mimo, že ani nevěděl, kterým směrem je vodní zdroj.

Zalapal po dechu, když si všiml, že plán zafungoval. Žel o dost účinněji, než by čekal. Všiml si, jak část čepele zajela do masa vlčice a jak jí začala rychle téct krev. Nebyl ale část na nějaké lítůstky. Tohle mrně ho chtělo zabít. Dostala to, co si zasloužila, no ne? Jestli přežije, no, to už na něm nebude.
Otočil se tedy a začal utíkat, no, hodně belhavě, pryč. Nechtěl tu strávit ani minutu navíc. Kdo ví, jestli náhodou zase nepřiletí ten její strýčkový kamarádíček. S tím se opravdu štvát nechce. Stačilo mu to jednou! Můry prokletý!

Teď! Pomyslil si, když si jeho oko bystré všimlo, jak Fanta dala všechnu svou sílu do toho, aby kosu získala zpět. Samozřejmě by neměla i tak moc šancí, přeci jenom ten velikostní rozdíl byl obrovský. Hari přesto kosu rychle pustil a uskočil dozadu, aby neschytal další rány. Mít další zranění by mohlo být přeci jenom i smrtící. Krvácení a infekce nejsou žádná sranda!
Podíval se následně zpět na protivnici a zadoufal, že plán vyšel. Pokud ano, znamenalo by to, že může hned hodit roha!

Hari nepřestával v tomto poněkud komickém boji o kosu, který ale bral smrtelně vážně. A co by se mu vlk divil, když ho už chudáka několikrát sekla! Zároveň mu však došlo, že toto věčně dělat nemůže. Jednou bude muset on či ona utéct a tahle čivava fakt nevypadala, že by chtěla zdrhnout. Tak holt bude muset on, Hahari, hodit do zaječích. Ale ne teď. Musí na to býti vhodná chvíle. Začal tedy očima sledovat Fantu. Jakmile si pomyslí, že zatáhla fakt silně, tak pustí, s myšlenkou, že protivnica ztratí balanc. Ha! Teď jen tedy vyčkat na onu situaci a provést plán.

Hari byl připraven na přetahovačku. Rukojeť stále přidržoval packami. Nu, měl tu výhodu, že byl větší, a tedy silnější. Fanta měla zas výhodu tu, že druhý konec rukojeti měla v zubech, což je, co si budem, mnohem příjemnější a spolehlivější způsob úchopu. Ale Hari se odmítal vzdát! Přeci se nenechá naporcovat do řeznictví!
Černobílý vlček však měl jistou nevýhodu, a to sice, že jeho nožky byly zraněny, tudíž nebyly při plné síle. Hodlal však bolest potlačovat co nejdéle, jak to jen jde. Zavrčel na Fantu a vycenil zuby. S tou krví všude nejspíš vypadal jak psychouš. A Fanta od popálenin a s kosou v zubech taky. Jak se k sobě ti dva hodí!

Podařilo se mu dopadnout na můru a následně na zem. Ucítil další bolest, a teď pro změnu v přední noze. Kousl se do jazyka. Vůbec ho neuklidňovala skutečnost, že furt máchala tou kosou. Jen ji očima sledoval a doufal, že se opět netrefí, a to třeba na horší místo. Třeba krček. To by mohlo být panečku smrtící.
Vlček musel jednat rychle. Pokusil se tedy vyčkat na správné načasování a tlapkami jakoby chytit dlouhatánskou rukojeť a přidržet ji u těla Fanty.

Snažil se zdrhat jak rychle to šlo, žel létavci prostě bývají ve výhodě. Netrvalo tedy dlouho, než měl můru za zadkem. Vůbec z toho radost neměl. Navíc měl hlavou plnou všelijakých myšlenek, že se ani nedokázal zrovna soustředit. A kvůli tomu ani nevěděl, na co se proměnit a jestli vůbec.
Chvíli se sekancům vyhýbal, ale nakonec to jednou schytal do zadní nohy. Naštěstí to nebyla nějaká masivní rána, ale přesto bolela jak čert. A navíc, kdo ví, v čem všem se ta kosa předtím válela!! No fuj.
Ani přemýšlení nad protiútokem se mu zrovna dvakrát nedařilo. Jak na ni zaútočit, aniž by z něj nebyla sekaná? No, zatím nezbývalo nic jiného, než doufat, že se mu rychle vyjasní v hlavě, dřív, než skončí na talíři.
Nu, nakonec ho něco ale napadlo. Snažil se potlačit bolest a zrychlit. A jakmile pocítil, že je čas, tak se rychle změnit v ptáka. Zrovna se mu podařilo se změnit v jakéhosi sokola. Šupky zamával křidélky a obratně letěl za Fantou tak, aby se mu podařilo to zase neschytat. Mávání kosou je však poněkud neobratná záležitost, tak se mu to i povedlo.
Jakmile byl ve své podobě ptačí dostatečně blízko zad Fantýny, změnil se zpět ve vlka s myšlenkou, že na onoho křečka dopadne, a tím ji srazí k zemi.