Príspevky užívateľa

Byl chvíli mimo, dokud si nevšiml jakéhosi pohybu, který se k němu podezřele rychle řítil. Zvedl hlavu a všiml si toho chlupatého můřího křečka, jak má v tlamě cosi... velkého. A vidno i ostrého. Chlapec byl poněkud mimo, takže mu až po chvíli došlo, co se to vlastně děje. Ta myš za ním letí s něčím, co mu může velice ublížit, ne-li přímo zabít. Pomsta? Až se mu z toho zježily chlupy na krku. I když byla Fanta víc jak poloviční jak on, tak rozhodně nechtěl bitku proti kose. Jedinou nadějí pro něj by mohla být skutečnost, že onen předmět byl vidno na Fantine velký a že tedy nebude sekat tak rychle, jak by sekal třeba on. No, aspoň doufal.
Hned se chtěl vydat na úprk, žel okamžitě uklouzl a žuchnul přímo do krvavé kaluže. Však nezahálel, opět vstal a začal zdrhat. Na zděšení, že byl celý od krve, nebyl tak trochu čas.

Neměl poslední dobou dobrou náladu. Což byl sice stav očekávaný, ale dnes to bylo přeci jen krapet horší. Častěji ho pronásledovaly noční můry, především o dni, kdy rozkouskoval svého bratra. I na pouhé sny to byl velice grafický pohled. Oh, jak živé sny to byly! Darius byl sice zmetek největšího kalibru, ale Hari se stále cítil špatně, že ho zabil. Sice to byla situace zabij, nebo buď zabit, ale emoce jsou holt zvláštní věc. Ale hochovi se svým způsobem nedalo divit. On svého bratra nezabil, on ho přímo rozčtvrtil a pomalu snad i napůl sežral, když měl amok v podobě mlžného jelena. A to ho právě na sobě velice, velice děsilo. Domníval se, že bude jen otázkou času, kdy mu opět podobně přepne a něco někomu udělá. Vždyť dostal stejné parohy jako ta obluda! Kdo ví, jestli po ní nedostal ještě něco!
Deštivé počasí jeho chmurám vůbec nepomáhalo. A ty zvuky hromů! Povzdechl si a sklopil ouška. Možná přeci jen se tak moc neodlišuje od klasického vlka z Ignisu. Nebo od Heltyra. Možná podvědomě celý život potlačoval tu temnotu, co měl od narození v sobě. Možná by měl přestat proti ní bojovat.
Ha! Takové hloupé myšlenky to od Hariho byly. Ale co už s ním. Na overthinking a depkaření byl přímo expertem. Hah! Jak by takový trouba mohl být krvelačná bestie? Nebylo to přeci tak dávno, co si vyplakal dušičku nad smrtí *pavouka*. Ok, možná bylo. Ale i tak!!
Přivřel oka a vstal. Přišlo mu, že déšť začal sílit. Vydal se tedy pomalým krůčkem pryč. Krátce na to šlápl do kaluže s vodou. Nic nenormálního, ale přec se lekl, až mu srdíčko poskočilo. Voda v kaluži se totiž změnila na... krev? Zalapal po dechu a pomalu vytáhnul packu z kaluže. A ano. Byla celá od krve.
Hari byl touto skutečností tak zděšen, bylo to snad nějaké znamení? Znamení, že je to fakt taková krvelačná bestie, jak si myslil? Ale odkud se ta krev vzala? Zdá se mu to všechno? Byl z toho tak mimo, že si ani nevšiml přítomnosti jiné existence.

Vidno i rychlá hyena byla na Ignisanku krátká. Zastříhal uchem. Uvědomil si, že by nakonec nerad strávil v podobě jiného zvířete déle, než by bylo zdrávo. Ještě by si odnesl nějaký bonus k parohům, a to by bylo panečku příšerné. Oblízl si pysky a začal chvíli kráčet kolem Roo. Nespustil ji z očí a v průběhu udělal pár náhodných náhlých pohybů. Až pak nakonec na protivnici skočil a v průběhu skoku se změnil zpátky ve vlka, aby Roo zmátl. Zda-li se tak podaří, těžko říct. Aby nezmátl ve výsledku jen sebe!

Zamrkal. Nějak nevěděl, co si o této reakci pomyslit. Ani netušil, že by se vůbec mělo jednat o vtípeček, to absolutně prolétlo mimo něj. Každopádně so toho moc nechytil, protože stejně nebylo čeho. Přeci jenom, bylo vlastně pravdou, že to jméno bylo zásluhou její matky, která ji očividně pojmenovala. Bylo však štěstí, že tady Saturejce neviděl do hlavy. To by byl chudák snad ještě zmatenější, než kdy dřív.
Odpověď na otázku o kvítečkách ho rovněž poněkud, nu, překvapila. Respektive byl tak trochu přetížen z těch všech informací a vsuvek, které mu dávala. Co si ale budem nalhávat, svým způsobem ho to pobavilo. Nerozeznat pampelišku od sedmikrásky bylo fakt umění. Co ale on mohl říkat, jako špuntovi mu nešlo skoro nic a byl tak trochu pro smích. Při výcviku byl myšlenkami holt permanentně někde jinde.
"Taky jsem se kdysi něco málo učil o rostlinách," pousmál se rozpačitě. "Ale už si toho tolik nepamatuju, což mě docela mrzí. Asi se to hodí vědět, hlavně teď na zimu." No jo, vědět, co ho zachrání před krvelačnou chřipečkou nikdy není na škodu! Ještě, že tu Remeezu jako špunt našel. Jinak by nejvěděl o kvítkách snad vůbec nic. A nejspíš by tu teď ani nebyl mezi živými.
Znejistil, jakmile vlčice začala rozvíjet myšlenku o zázemí. Velmi nerad nad smečkami přemýšlel. Párkrát nervózně přešlápnul. Nu, bylo mu jasné, že nějaký rychlý úhyb od tématu by byl podezřelý a talent na konverzační manévry moc neměl. Ale tak, aspoň má příležitost udělat dobrý skutek a varovat ji o okolních smečkách.
"Vlastně bych ti mohl něco málo o okolních smečkách říct... No, jestli máš o to zájem," řekl a střihnul uchem. Ah, snad toho nebude hošan ušatý litovat! Mluvit o Ignisu přeci jen nebude úplně příjemná a terapeutická záležitost.
"To je," souhlasil s výrokem ohledně tohoto místečka. "Široko daleko jen toto místo vypadá tak, jak vypadá. No aspoň z toho, co jsem viděl. Ani bych se nedivil, kdyby se tu někdo někdy v tom bahnu utopil... Ale asi má i taková bažina svůj smysl. Jinde vlk asi moc takové žáby nenajde..." Uvědomil si, že začal žvanit až moc a že by nebylo úplně od věci přestat, než ze sebe udělá šášulu. Nemusí přeci hodiny mluvit o tom, že žáby se vyskytují hlavně v krajích, jako je tento! To přeci nikoho nezajímá!
"Uhm..." začal nejistě, "jestli chceš, tak asi můžeme jít jinam. Močály jsou přeci jenom, no... Asi tu není úplně příjemné být." Ještě by na ně skočil krokodýl a ukousnul by jim zadek! teda co.

Vůbec by ho nenapadlo někoho soudit za vzhled. Tedy, párkrát se jistě podivil nad vzezřením nějaké existence, ale nikdy by snad vyloženě nesoudil. Kor když sám nebyl žádný supermodel. A co si budem, jistí rodinní příslušníci mu docela dávali sežrat to, že jeho kožuch byl primárně bílé barvy. A to se v Heltyr rodu nenosilo. Z toho důvodu by si chlapec nikdy nepomyslil, že by se někomu bílá srst mohla i líbit.
"Vážně?" zamrkal. "To je pěkné." Nevěděl, jak jinak to vyjádřit, ale skutečně si tohle myslel. Představa mít jméno po květince se mu vůbec nepříčila, ba naopak. Po jaké by se asi jmenoval on? Ale ne, dosti zbytečných myšlenek. Zpět k tomu podstatnějšímu, a to sice, že si i vzpomněl na svého pavoučího mazlíčka, kterého si také pojmenoval po kvítečku. Kdyby Dobromysl přežil onen osudový den, nejspíše by jeho život dnes vypadal úplně jinak. Možná by Darius doteď žil. Možná by byl dosud v Ignisu, byť by tam nepochybně trpěl.
"Uhm... takže toho asi musíš o bylinách vědět dost, co?" Samozřejmě, ty hlupáku jeden! Tos zas vyplivl za moudro! Chlapec měl poslední dobou docela štěstí na léčitelky. Přeci nedávno potkal i Sariane, tu hyperaktivní podivínku, ze které měl pomalu až migrénu. S tou by se měl někdy vlastně i setkat, ale zatím se tomu velice vyhýbal.
Vnitřně znejistěl, když si všiml, jak ho Saturejka pomalu až skenovala. Tušil, že po bahnitém dobrodružství úplně reprezentativně nevypadal. A ještě ty parohy, božínku, snad nikdy nepotkala tu obludnost, ve kterou se kdysi proměnil a po které ony parohy dostal. Snad jako trest, aby ta vzpomínka na den, kdy se stal bratrovrahem, nikdy nezmizela.
"Taky mě těší," řekl, jakmile se mentálně vrátil na planetu Zem. Snad se neznemožnil, pomyslil si. To by mu ještě tak chybělo!
"Zázemí? Jako smečku?" pravil a mírně naklonil hlavičku do strany. Ajéje. "Jinak já zdejší víceméně jsem." Bohužel, víceméně.
Přikývl na slova, že se onoho tvora nedotknula. No, asi díkybohu. Fakt by nevěděl, co dělat při takové otravě.
Trošku se mu rozbušilo srdíčko, když se ho vlčice pokusila opravit, že se jednalo o ropuchu, a ne o žáby. Jako malého ho totiž velice fauna zajímala, a proto zjištění, že jeho vědomosti snad zakrňují, bylo poněkud stresující. Když byl vlče, tak to byla jediná věc, ve které byl skoro až nadprůměrný. Žel znalost ptáčků a breberek vlka v Ignisu fakt daleko nedotáhne.
"Jo, jo, to asi jo," vydal ze sebe rychle. "I když, teda já osobně jsem vždy ropuchy považoval jakoby za poddruh žab," dodal poněkud nejistě a mírně odvrátil pohled.

Hari byl poněkud překvapen, že mu tady tato vlčice vyká. Něco takového zde bylo docela vzácnou záležitostí. Svým způsobem ho to však těšilo. Však co by si stěžoval, že e někdo k někomu chová slušně a hezky! Byl to docela nezvyk, co si budem. Snad proto se kvůli tomu vykání i cítil zvláštně. "Netřeba mi vykat," řekl tedy a párkrát zamrkal. Hoch byl holt trošku překvapen. A taky se krapet zastyděl. Měl pocit, že takovou zásluhu neměl. Ale to by si myslil, i kdyby tuhle bytost zachránil před medvědem, či nimlógem. A ještě třeba dodati, že se raději nezmínil, jak moc je ta ropucha jedovatá, protože to vlastně nevěděl. Věděl jen to, že ta možnost otravy tam byla.
"Saturejka?" zopakoval. "Jako po té roslině?" Fascinující to jméno. Neznal moc jedinců, co by nosilo jméno po nějakém kvítí. "Já jsem Hariuha," představil se rovněž. Zrakem sklouznul ke své špinavé noze a pak k vlčici. Zaujala ho ta její hvězdička na čele. A také její kožich, který byl už od pohledu velice huňatý.
"Uhm... Asi nejste odsud, co?" optal se, ale pak si uvědomil, že by měli řešit trochu důležitější věci. "Té žáby jste se nedotkla, že ne?"

Snažil se vymanit, ale nešlo mu to. Příroda se asi prostě rozhodla, že ho spolkne. Hezky pomaličku a postupně. Snad netřeba říkat, že Hari pomalu začínal tak trochu panikařit. Jestli se mu ponořila první nožka, mohou následovat další. Ne ne ne ne ne! Přeci neskončí takto! To by bylo skandální, přátelé.
Naštěstí byla pomoc na cestě! Bez řečí se chytl větve, kterou cizinka přinesla. Jen doufal, že nestáhne s sebou i ji. Z toho by se asi už jen tak nevybruslili.
Jakmile se větve chytil, snažil se dostat z hlubokého bahna pryč. A zároveň se snažil, aby v něm neskončily i další končetiny. Vnitře si oddechl, když ucítil, že dostává zaseklou nožku pomalu, ale jistě nahoru, hezky ze spárů bažiny. Uf! Tak přeci jenom neskončí jako mrtvola! Nu, a po chvíli byl zcela osvobozen. Jen jeho jinak bílá nožka byla plna poněkud nelichotivých barev a jiného nepořádku. No, ale však co. To někde smyje. Lepší jak skončit jako žrádlo pro vrány,
"Děkuju," vydechl nakonec. Uf. Na toto asi jen tak nezapomene!

Pokračoval dále v cestě. Docela ho zajímaly ty žabky. Ty se přeci jen neviděly a neslyšely každý den. A navíc tu někde blízko byl vidno, respektive zatím čichno, nějaký cizinec, tedy cizinka. Zavrtěl hlavou. Co se to poslední dobou tak dobrovolně týrá? Dobře věděl, že není žádným fanouškem vlčího kontaktu. Sociálně neohrabaný byl až až. Možná si podvědomě myslil, že zrovna toto konkrétní setkání nedopadne katastrofou? A že třeba konečně najde někoho, kdo ví, kde skončila Remeeza? Ne. Případ s Remeezou byl už dlouho beznadějný.
Povzdechl si a pokračoval v cestě. Jeho existence byla důkazem, jak samota může vlku sežrat mozek. Snad by se měl na veškeré tyto snahy vykašlat. Ještě se chudák akorát zase spálí!
Po chvíli si cizinky kupodivu všiml. Zatím bylo vše v klidu, pouze cítil v sobě mírnou apatii. Ta však byla ta tam, když si všiml, co dotyčná okouněla. Ona věc vypadala na první pohled jako mechový kamínek s hubkama, ale vzápětí mu došlo, na co se vlastně koukal. Byla to žába. A pěkně velká, specifická žába. Netrvalo mu dlouho si dát dvě a dvě dohromady.
"Pozor!" houknul na cizinku. "Jsou jedovaté!" Chtěl se k ní hnedky vydat, aby to nemuselo skončit neštěstím. Tedy, aby bylo jasno, nevěděl, jak moc jsou jedovaté, či co přesně onen jed způsobuje. Ale riskovat se jistě nevyplatilo. A kdyby dotyčná skončila pod drnem, nejspíše by si to chudák neodpustil.
Jakmile k ní poklusem šel, tak se mu hnedky přední nožka zabořila do bahna poněkud hloubš, než by čekal. No to mu ještě tak chybělo!

Existence dala o sobě vědět nejen stopou pachovou, ale i zvukovou. Zamrkal a v duchu si musel prostě ušklíbnout. Nevěděl proč, ale tohle nadávání mu přišlo svým způsobem úsměvné. Hlavně v kontextu, když onen cizinec, tedy cizinka, byla z největší pravděpodobností z Nihilu. Ha! Takže i ti umí nadávat!
Ale pak si uvědomil, že dotyčná by mohla v bahnu uvíznout. Ještě ji tedy neviděl, ale podle toho, co jeho ucho slyšelo, byla přeci jen jistá pravděpodobnost, že by se něco takového mohlo stát. Vydal se tedy, raději pomalu, za zvukem. Jen doufal, že to nedopadne jak s tou můří krysou. Ta pak taky začala kňourat o pomoc. Pro dobrotu na žebrotu!
Vlastně ani nevěděl, proč to dělá. Kdyby byl on sám v potížích, pomohl by mu někdo? Asi těžko. Snad proto to chce sám dělat, nejspíše z myšlenky, že nějaké vyšší síly se mu posléze za to nějak odvděčí. Jaká to pošetilá myšlenka.
Posléze vlčici spatřil. Srst měla černé, bílé a zelené barvy, tak by si vlk mohl přímo škodolibě pomyslet, že se v bažinách přímo musela narodit.
Zatím však nic neřekl. Pouze vyhodnocoval situaci. Naštěstí to nevypadalo, že by dotyčná potřebovala pomoct. Nu, dobré pro něj i pro ni. Teď jen doufat, že ho nebude považovat za nějakého nebezpečného vetřelce.

Střihl uchem. Tahle vlčice nejen vypadala zvláštně, ale i se zvláštně chovala. Působila svým způsobem sebevědomě, ale něco mu říkalo, že to bude jen nějaká maska. Možná kvůli tomu, jak se na chvíli odmlčela. Božínku! Uvědomil si, že by si neměl hned takto domýšlet věci. Však ji zná jen pár okamžiků. Na druhou stranu, co se mu dalo divit. Někoho takového ještě nikdy neviděl.
"Jsem vlastně víceméně odtud, ale na nějakou dobu jsem odešel a pak se zase vrátil. Dlouhý příběh..." pravil a následně se odmlčel. Přemýšlel, co říci dále. Jeho zvědavost mu do mozku hučela otázky jako, jak je možné, že má tolik končetin a tu věc na krku, tedy obojek. Možná je to taky vlivem magie? Parohy se mu totiž objevily také kvůli magii. Snad proto byl tak zvědav. Přesto ohledně tohoto tématu mlčel, neb věděl, že se ptát na toto opravdu není moc slušná záležitost.
"Hm... Co se týče tohoto území, tak bych asi nechodil tímto směrem," vymyslil si nakonec téma a ukázal frňákem směrem na sever. "Sídlí tam, v okolí opuštěného města, jakási smečka, která opravdu nemá ráda narušitele. To je ale tak vše, co o nich vím." Doufal, že touto poněkud náhodnou vsuvkou ze sebe neudělal blbce.

Hari pochodoval po studeném povrchu, stále hledal úkryt. Zpočátku neměl štěstí, což ho znervózňovalo, neboť déšť začal pomalu nabírat na intenzitě. Musil si pospíšit, pokud nechtěl skončit jako zmoklé kuře. A to by mohlo znamenat, že by skončil s nějakou nemocí. A jak víme, Hari byl tulákem, smečka by mu tedy nepomohla. Navíc teď na podzim bylo bylin málo a se svým štěstím by se beztak ještě přiotrávil.
Pokračoval tedy v cestě. Pachu si stále nevšiml. A i kdyby, nejspíše by ho v této situaci moc nezajímal. Nebyl čas se s někým vykecávat, že?
Po chvíli konečně spatřil potenciální úkryt. Jeskyně! Střihl uchem a hnedky se vydal k ní. Jakmile do ní vešel, ulevilo se mu, ale ten pocit mu vydržel jen na okamžik. Spatřil totiž cizí vlčici i s čerstvě chycenou kořistí. Strnul. Úplně mu zmrzl mozek, nevěděl, co dělat, co říct. Věděl leda to, že zpátky ven určitě nechtěl. Nádech, výdech.
"Nechci ti ublížit," zachraptěl nakonec. Hnedky nato si uvědomil, že měl vlastně docela hlad...

Černobílý vlk se sem opět dostal, s nejvyšší pravděpodobností po zatím neznámých událostech s Rio. A to si tehdá řekl, že sem raději již chodit nebude. A dalo by se mu divit? Tohle místo působilo všelijak, jen ne pozitivně. Stačil jeden špatný krok, jedna menší nehoda, a neštěstí by mohlo být na světě! Přesto ho tu cosi fascinovalo. Přeci jenom, na takové prostředí vlk nenarazí jen tak někde. Bylo to o dost jiné než běžný lesní kraj. A také tu byl nezanedbatelný bonus, a to sice, že byl daleko od Ignisu. Tahle smečka mu nejspíše bude ležet v žaludku na věky věků. Byl tu sice blízko Nihil, ale s Nihilem neměl kdo ví jak moc zkušeností. A i kdyby, byl si jist, že tihle jedinci jsou skutečně tak mírumilovní, jak se o nich švitoří.
Rozhlédl se. Dnes bylo tepleji než obvykle, nu, alespoň se mu tak zdálo. Rovněž měl pocit, že v okolí slyšel žabky. Docela ho to překvapilo. Byla to už docela doba, co něco takového slyšel. Nejspíše se chystaly zimovat.
Kvakot žab ale nebyla jediná skutečnost, které si všiml. Ucítil i pach, a to sice pach vlčí. Nepřišlo mu ale, že by dotyčný smrděl Nihilem. Možná tulák?

Hari neměl z tohoto místa kdo ví jakou radost. Nacházelo se nedaleko hranic nejen Ignisu, ale i Přízračných. To bylo nanic, pochopitelně, ale větší starost mu dělalo počasí. Mračna pokrývala celou oblohu, začínala býti docela zima a samozřejmě začalo i poprchat. Bude jen otázka času, než začne pršet pořádně. A kluzký povrch tady v horách, ach jaj, skončit se zlomeninami nechtěl. Jistě se mohl proměnit v nějakého tvora, ale jak znal své štěstí, tak by se to úplně nepovedlo. Ještě by se úplnou náhodou změnil v kraba a co s krabem v horách.
Otřásl se a raději se vydal hledat nějaký úkryt. Šikulka si ale nevšiml pachové indicie, že tu nebyl sám. Nu, snad toho nebude litovat.

Hariuha neměl moc radost z místa, do kterého se mu podařilo zabloudit. Navíc ještě v takovém chladu. Pocit bláta na packách ho jistojistě netěšil. A pocit nestabilního povrchu tomu také nepřidával. Kraj to byl na pohled zajímavý, budiž, ano. Může tu být také spousta zvláštních tvorů.
Střihl uchem. Už dlouho vlastně nepřemýšlel nad okolním živočišstvem, rozhodně ne tak jako v dobách, kdy byl ještě štěnětem. Doba raného mládí mu přišla tak šíleně... vzdálená. Někdy měl i pocit, že mu ty vzpomínky sotva patřily. Zadíval se na chvíli do prázdna. Jak moc by byl rád, kdyby na vše zapomněl. Kdyby mohl začít znovu, jako čistý nepopsaný papír. Možná se mu jednoho dne poštěstí. Ale nejspíše se tak nestane.
V duchu si povzdechl. A hned poté si jeho nos všiml, že tu v blízkosti byla nějaká existence, nečekaně páchnoucí Nihilem. Ah, zrovna, když měl slabou chvíli!

Trochu se podivil, že cizinka nic moc nedělala. Jen stála s nic neříkajícím výrazem, jako by čekala, co jí to vlastně osud přinesl na talíř. Na chvíli mu to přišlo zvláštní, ale pak si uvědomil, že je to tady asi svým způsobem klasika. Je tu spousta zvláštních existencí. A kdo ví, kdy naposledy viděla živou duši. I když, co to plácá? V Norestu je všude nějaký vlčisko. Mít chvíli čas jen a jen pro sebe jest časem zázračným.
"Uhm... zdravím. Jsi zdejší?" optal se. Něco mu říkalo, že ne. Nejspíše kvůli tomu obojku. No tak počkat. Co když je to nějaký obyvatel opuštěného města? No to mu tak chybělo.