Príspevky užívateľa

Pousmál se. Asteri byl vskutku hodný kluk a byl rád, že spolu měli dobrý vztah. Sice né tolik úzký, ale cizí si k sobě určitě nebyli! A právě teď byl skvělý čas na to si vztah prohloubit, že?
"To je skvělé, Asteri, jen tak dál. Pravidelný běh pomůže s mnohým," pochválil hocha. Bylo fajn, že tu nelenil s tlapama v klíně, ale něco pro sebe dělal. A v budoucnu se mu to vrátí, a to kdyby se přeci jen nakonec vydal dráhou léčitele. I medik musel mít nějakou fyzičku, že? Jistě, informace o bylinách byly důležitější, ale i tak!
Když Asteri souhlasil s proměnou, tak od něj o několik kroků odstoupil, aby byl mezi nimi nějaký rozestup. Nebude mu to přeci dělat úplně snadné, no ne? Z takového výcviku by si pak odnesl prd!
Jakmile byl v dostatečné vzdálenosti, aby měl náskok, tak se proměnil. Žel ne přímo v jelena, ale v poněkud děsivějšího losa, ale kopytník jako kopytník, že? Oba dva si určitě poradí. Jakmile se v nové podobě stačil trochu zorientovat, přeci jen, smysly obou tvorů se v lecčem lišily, tak se rozběhl pryč.

Opět se na chvíli odmlčel, snad z důvodu, že tyto informace musil zpracovat. Moc se mu to nelíbilo, přeci jen zde byl důvod, proč se čemukoli s rodinou vyhýbal, že? Bylo to tak jednodušší.
"Ah tak. Zajímavé. Jsem si ale žel jist, že tyto předané informace jsou dneska naprosto irelevantní," švihl ocasem. Domníval se, že se od dob dětství změnil celkem dost. Anebo snad ne? Ne, určitě se změnil, k lepšímu jedině. A také si našel lepší rodinu, dokonce jméno Estrel nyní nosil. Bohužel ho začaly hlodat i další myšlenky. Měl ho Darach stále rád? Měl ho rád i v době minulé? Co by řekl, kdyby ho dneska viděl? Myšlenky to byly příjemné asi jako pištění komára u ucha, tak by se jich moc rád zbavil.
"Ah ano, rodinná a smečková historie..." zopakoval s povzdechem. "Jsem přesvědčen o tom, že se v Azarynu bude historie opakovat. Dřív či později." Jeho nelibost k ohnivé smečce byla již podstatně měkčí jak předtím, ale rád je doteď určitě neměl. A svá slova myslel vážně, pochyboval, že Azaryn může prchnout svému krvežíznivému údělu. Ale kdyby se tak stalo, tak by byl rád, to ano. Alespoň by bylo o to méně stresu.
"Zvědavost," odpověděl suše, čímž chtěl vlastně naznačit, že se o době, kterou strávil mimo Norest, vybavovat nechtěl.

Také byl překvapen dravostí toho drobného dítka. Z ní jednoho dne bude teda bojovnice! pomyslel si a v duchu se nad tím pousmál. Pak opět věnoval pozornost Timečkovi. Ah, už se zmiňoval o tom, jak má přenádherné oči? Opět se jimi cítil okouzlen a svá oka z nich spustit nemohl. Ah to kouzlo lásky nebeské! Bohužel Hari musil být silnější jak čáry pírka. Ať to bylo jakkoli mrzuté.
"Dobře. Vrátím se co nejdřív," pokýval hlavou. A ta Timova vůně! Jako kdyby po hyacintech voněl! Úplně omamné! Musel se ale vzchopit a bejt chlap, ne malá puberťačka. Musel se teď soustředit na pach neznámé matky, né na ten Timkův! Nakonec ale zachytil stopu a vydal se rychle po ní. Nebyla to kdo ví jak stará stopa, ale že by byla super čerstvá se také říci nedalo. Přesto ji následoval a doufal, že dotyčnou vlčici nalezne. Měl docela naději, ale ta z něj začala postupně prchat, čím déle na cestě strávil času. Nakonec stopa vymizela úplně - jako kdyby maminu unesli reptiliáni. Samozřejmě se rozhlížel kolem, jestli nenajde i stopy jiného původu, ale bohužel. Nevěděl, jestli šílel, jestli to bylo tím, že měl mozek plný Tima, nebo jestli byl jako stopař fakt tak mizerný. Nedávalo to totiž smysl!! Jak se někdo může vypařit? Ale tak, jestli tu dotyčná někde opravdu je, tak se pro své vlče určitě vrátí. A oni jí ho určitě předají! A tak se s touto myšlenkou začal vracet zpátky.

Hari napjatě sledoval, jestli se něco stane. Jestli se z Toshiho opět stane chlap, nebo zůstane jako vlčice. Bohužel, ač se vzdálil od kytek, tak si nepovšiml žádné změny.
"Uhm, možná budem muset ještě pár minut počkat?" zamyslel se nahlas. Co si to jen nalhával! Jestli se nezměnil hned, tak to jistě znamená to, že řešení nebude tak prosté, jak by doufal. Ale tak to v životě chodí, žel. Taková slova ale pro Toshiho určitě útěchou nebudou.
"Fajn, fajn. Určitě mě za chvíli napadne další řešení, ale hlavně teď neztrácejme hlavu, dobře? Není to poprvý, co se tu děly divný nevysvětlitelný věci, a stejně to všechno nějak dopadlo." Třeba jak to na podzim, že? Ravonny se tehda prý proměnil po kontaktu s nějakým předmětem v jelena a dneska už jelenem fakt není!

"Ano, ano, pomůžeme ti," pokýval hlavou. Ah, chudák malá, musela se tak bát! Vlče v tomto věku musilo být ještě s mámou, ne být osamělé tam venku! Nejraději by ji packou pohladil, ale neučinil tak. Pochyboval, že by toto vystrašené děvčátko toužilo po kontaktu cizích vlků.
Pohlédl na Tima. Ano, čekání se mohlo zdát moudré, ale když tu jsou dva, tak proč toho nevyužít? Nechtělo se mu sice opustit bok Tima, vůbec ne, ale někdy bylo třeba odsunout své tužby stranou, ať to bylo jakkoli mrzuté.
"Zkusím se po její mámě podívat. Jestli ji neopustila záměrně, tak určitě nebude daleko. Nezdržím se, slibuju," pošeptal Timovi, aby to malá neslyšela - nerad by ji zbytečně stresoval myšlenkou, že by mohla být navěky opuštěna! Bohužel za ta léta si Hari dobře uvědomil, že se tyto věci prostě stávají a tady maličká nemusí být výjimkou.
Při šeptání po očku pozoroval vlče, preventivně. Bylo ještě moc malé na to, aby během vteřiny frnklo kdo ví kam, ale stejně se začínalo pomalu batolit do pryč.

"Hm," vydal ze sebe zamyšleně a ještě jednou si pořádně vlčici prohlédl. Vlčice podezřele vypadající jak z rodiny, zmiňující se o dědovi, který odtud pocházel a odešel po změnách ve smečce? No to přesně znělo jako to, co se dělo v Ignise! A důvod, proč tu už nenašel Daracha a Tessu.
"Takže ještě žije, jo?" řekl a nadechl se, přičemž se snažil znít, jako kdyby mu to celé bylo vlastně jedno. Minimálně to tak bylo jednodušší, že? Teď ho bude hlodat, kdepak asi je. A jestli by ho neměl náhodou dokonce vyhledat! Jak... hloupé.
"Hezké. Mám tedy tento váš návrat chápat jako pokus opět zapustit kořeny do Azarynu, hm?"

"Nestraš," zachvěl se. Vzpomínka na den, kdy málem ztratil Tima, byla doteď hrůzostrašnou. Nebýt vlka s magickou schopností léčení, tak by byl... mrtvý. Ne, ne! Nebude si kazit tento pěkný den takovými škaredými myšlenkami, to by byl skoro až zločin, přátelé.
Naštěstí mu myšlenky brzy unikly jiným směrem kvůli bezbrannému vlčeti, které bylo vidno strachy bez sebe. I se snažila utéct! Lámalo mu to srdíčko. Ah, kam se její matka jen poděla?
"Shhh, neboj se," řekl jemně. "Maminku ti najdeme, ano? Určitě se ti brzy vrátí. Jen teď musíš být statečná." Odtušil, že nemohla být úplně daleko. Nejspíše se ztratila, nejspíše hledala další smečkové vlky, aby se přidala k Přízračným. Snad by neopustila své dítko? Ale - i to byla možnost. Možná si tulačka uvědomila, že péče o vlče, když neměla podporu druhých, byla nad její síly.

"Jsem. Dokonce i ze zdejšího významného rodu. Můj bratr, Raymond, byl alfa a pak to po něm přebrala jeho další krev," sdělil mu. Bohužel Hari se rodovým pravidlům jaksi vymykal, i proto také dostával sodu. Jako malý byl na otce i celkem naštvaný, že se dal dohromady s matkou, která byla bílé barvy. Ah, jak by to měl prostší, kdyby byla tmavá! Ale kdo ví, co by z něj pak vyrostlo, co? Beztak taky nějaký hulvát!!
"Ano. Taky jsem tu moc rád," usmál se. Možná jeho start do života stál za nic, ale teď, pokud nepočítáme smrt ubohého Guláše, se měl tady dobře. Byl rád, že to jako děcko se vším úplně nevzdal.
"Nevadí, všechno se naučíš," uklidnil ho. "V rámci boje i lovu je důležitá výdrž, hbitost, samozřejmě i síla. Svaly ale vlk nezískane jen tak - musí si je vymakat. Jak jsem řekl předtím, dnes si boj úplně neprocvičíme, ale půjdeme si místo toho zaběhat. Během si uvědomíš, jak jsi na tom s rychlostí a výdrží. Berme to jako test, s jakou kondicí startuješ, dobře? A abys měl reálnou motivaci do toho dát co nejvíce, tak... se proměním v jelena a budeš se mě snažit chytit, dobře? Stačí se mě dotknout, skočit po mě, určitě se nemusíš bát, že bys mi nějak ublížil."

Ano, Hari už samozřejmě operoval s myšlenkou, že by se to mohlo opakovat!! A to nejlépe každičký den. Ah, úplně by zapomněl na své povinnosti! I to vlastně byl tak trochu symptom očarování tím mysteriózním pírkem.
Usmál se, když se Tim přiznal, že myslel na to samé. No ano, udělalo mu to radost!! Není nic nad to, když dva myslí na jednu a tu samou věc, že? "Také se toho obávám, ale kdo ví? Poslední dobou je celkem hezky a u vody mohou být dobré podmínky pro růst rostlin." Alespoň si tak myslel, ale co si budem, žádnej botanik nebyl. To se více vyznal ve zvěři, pochopitelně. A hlavně, naděje umírá poslední!!
"Ano, pojďme," přikývl a vydal se po pachu. Ke svému překvapení ucítil i pach dospělé tulačky. Ah, snad nějaký vetřelec!! Peříčko mu muselo pomátnout mozek natolik, že mu tato kritická informace unikla. Cítil se trošku trapně, ale... Pro Tima se to vyplatilo.
Každopádně šel i s Timkem po pachu, dokud oba nenarazili na opuštěné vlčátko. Chůdě malé!!
"Ahoj, maličká," oslovil jemně hnědavé vlče. "Kdepak máš maminku?" Vlče ale působilo maličce a moc mladě na to, aby mohlo vydat kloudnou odpověď, ale kdo ví?

Svou minulost nějakou dobu po příchodu do Norestu spíše zatloukal, ale po těch letech s ní už byl víceméně smířen a nedělalo mu již takový problém o ní mluvit. Tehdá, ač si to tak trochu nerad přiznával, to bylo docela i strategické. Nemohl S'Arikovi při přijímání říct všechno, že? A i přesto, řekl by, že se prokázal jako dobrá osobnost, byť jeho minulost měla... nejeden škraloup.
"No... V Ignisu, což je dnešní Azaryn, jsem nebyl zrovna oblíbený, spíš naopak. I v rodině jsem byl spíš černou ovcí a hodně mi to dával sežrat bratr. Nejednou se mě tam pokusil zabít, ale samozřejmě se s tím ve smečce nic neudělalo. A tak jsem jednoho dne utekl a snažil se žít na vlastní tlapy. No, on očividně po nějaké době odešel taky a znovu jsme se setkali - v boji o kořist. Proměnil jsem se a bratra hned podle pohledu přešla chuť se rvát. Mě... mě ale ne. Emoce mi zatemnily mysl a chtěl jsem se mstít za to, co mi všechno provedl. Zabil jsem ho, ale... samozřejmě to nic nezměnilo. Furt jsem byl nešťastnej. A jen se k tomu přidaly noční můry z toho, co jsem udělal. Z toho dne mám tu jizvu přes tlamu a... ty parohy." Snažil se ten storytime trochu zkrátit, ale více to nešlo. Alespoň si myslel, že to víc nešlo. Byl i sám ze sebe překvapenej, že hochovi zmínil aj ty parohy. Ano, vskutku se s nimi nenarodil. A vskutku se toho dne změnil nimlóga, aby se bratra zbavil jednou provždy.
"Nemáš za co děkovat, Asteri," ujistil ho. A tak vyrazili ven. "Dnes to moc vzrůšo nebude. Hned bojovat bez jakéhokoli kontextu je za mě... neproduktivní. Aby byl vlk dobrým bojovníkem, musí být nějakou kondičku a mít i nějaké teoretické znalosti. Boj není jen o bezhlavém kousání. A taky... boj rovněž souvisí s dalšími disciplínami, co smečka nabízí. Třeba s lovem a špehováním. Na lov také potřebuješ mít sílu a umět ji používat, že? A co se týče špehování, tak může nastat den, kdy budeš muset někoho najít a zaútočit tiše ze zálohy. Nebo je také dobré umět vnímat zvuky a pachy okolí - to kdyby chtěl někdo zaútočit na tebe. Už ses učil něco o lovu a špehování?"

"Přesně tak, Asteri. Jsi moudrý mladý vlk," pokýval hlavou. "Když jsem se pomstil já, a v té době jsem byl jen o něco starší, jak ty, tak jsem si na okamžik myslel, že se snad vše zlepší, že ta tma zmizí. Ale ta prázdnota tam v srdci stále byla. Nechci, abys udělal tu stejnou chybu, co já, víš?" vysvětlil mu. Ano, opět jako *prevenci*. Mohl si říkat, že nechce zlo šířit, což samozřejmě bylo skvělé, ale... Sám věděl, jak může být za jistých podmínek až hloupě snadné upadnout temnu. On se z toho vyhrabal, ale ostatní takové štěstí mít nemusí.
"Ano, budu více než jen ochotný. Smečka potřebuje vlky, kteří umí bojovat. Jsem tu jediný vycvičený umbra, až na S'Arika, který ale pro věk přestoupil na astrála. A já už také nejsem úplně nejmladší." Díky bohu, že alespoň Ravonny měl zájem o pozici bojovníka! Ale i to bylo málo, domníval se. V případě větší hrozby by mohli být zranitelní.
"Pojďme, tedy," pobídl ho, aby šli ven. Se cvikem nemohli přeci začínat v noře, že! Ještě by tu uvnitř udělali nepořádek!

Přikývl. "To rád slyším, Asteri. Nejsi tady na to všechno sám." I když by si jeden mohl po takové tragédii myslet, že je! Chtěl mu být oporou, protože dobře věděl, jak smrt blízkého může vlka ovlivnit.
Jakmile Asteri odpověděl na jeho dotaz, tak si všiml jeho váhání. Bral to jako pobídku dále pokračovat v jeho varování. Jako takovou... prevenci. Kdyby náhodou! "Jsem rád, že na mstu nemyslíš. Po smrti blízkého je tak snadné do ní upadnout. Mít touhu ublížit tomu, kdo ublížil tobě a tvým blízkým. Kvůli těmto tužbám se nejeden vydal na dráhu bojovníka. Pomsta ale vyřeší jen pramálo." I jemu se jí dostalo. A co z toho celkově měl? Takřka *nic*. Jen mu z toho žralo svědomí. "Chtít bránit rodinu je skvělou motivací se naučit bojovat, Asteri. Rád ti v tom pomohu. Říkám ti ale rovnou, že se bojovat vlk nenaučí za den. Je to proces, a to celkem náročný. Ale stojí to za to."

"Tvoje maminka i tatínek mají velké štěstí, že mají syna jako jsi ty," řekl mu vlídně. Asteri byl vidno statečným hochem s dobrým srdcem, nedivil by se, kdyby byl jednou jedním z nejdůležitějších vlků rodu. Avšak se obával, aby hoch nevyhořel. Byl mladičký a být pro rodinu ten silný v takové situaci může vést k neblahým dlouhodobým důsledkům. "Jen... to s tou statečností nemůžeš věčně přehánět. Je v pořádku truchlit." Samozřejmě nechtěl, aby chlapec jen celé dny plakal a naříkal, ale potlačování útrap také nebylo zdravé, že?
"Bojovat?" zopakoval překvapeně. Estreláci povětšinou nebyli zrovna bojovými typy. A Asteri mu nepřišel jako výjimka, ale kdo ví, třeba se mýlil? Pro teď se ale domníval, že jeho tužba se naučit bojovým uměním spočívá v jakémsi temném jádru. "Asteri... Chceš se snad mstít?" Hoch mohl působit relativně stabilně a statečně, ale pro hocha jeho věku mohlo být přirozené mít touhu pomstít bratrovu smrt. Dostat tu šavlozubou bestii, která zabila Guláše. Jestli to ale vůbec byla ona, že? Stopy na jeho těle byly velice prapodivné, ale zatím nic moc jiného smysl nedávalo.

Hariho poslední události velice vzaly. Domníval se, že selhal. Kdyby byl obezřetnější, rychlejší, cokoli - tak by třeba byl Guláš nalezen včas i s Berrym. Trestal se, ale v nitru vlastně věděl, že za tyto události nemohl. Sebemrskačství chlapci už život nevrátí. Bylo třeba... Co bylo třeba? Poučit se a jít dál? Ah, kdyby to bylo tak jednoduché! Ale bohužel, problém to byl komplexní. A co víc, smrt hocha stále byla plná otazníků.
Náhle uslyšel známý hlásek a ohlédl se za ním. "Asteri," hlesl. "Jak se držíš?" Ztráta bratra, potenciálně bratrů, musela být pro dospívajícího chlapce nesmírně náročná. Sám bolel, ale hodlal být chlapci oporou.

Blíznutí na tvář byl jako dotek od samotného anděla! Nebo ne anděla, to zní pstruhovsky, ale chápeme se, ne? Prostě jako z jiného světa! Miloval Timkovy doteky a jeho něžné já. Ah, jak mu to chybělo! No, chybělo - nebylo to přeci tak, že se pomazlili po x letech, no né? Jen to dneska mělo úplně jiný vibe.
"Ano, podívat se určitě můžeme. Třeba si budeme moct brzy spolu udělat věnečky," vyřkl své myšlenky nahlas. No, takový věneček ze sněženek a bledulí by Timečkovi moc slušel!! Jemu ale moc ne, protože by žel splývaly s jeho bílým kožichem. Ale to vůbec nevadilo!! Hlavně, že Timčovi bude slušet.
A tak se dva vlci vydali na menší cestičku k jezeru. Bral to botanickým tempem, jak se říká. Neměli přeci jen důvod spěchat, že? Bylo třeba si užívat každý společný okamžik plnými doušky! A ne všechno hr hr! Jak ale nasával pachy okolí, tak ucítil cosi zvláštního. Byl na okamžik skoro až zklamaný. Ah, jak si přál, aby jeho chvíle s Timem byla nerušená! Ale jakmile se mu onen prapodivný pach podařilo blíže analyzovat, tak mu bohužel nedalo. Protože se jednalo o...
"Vlče?" řekl si tiše. Podíval se na Timka. "Taky to cítíš?"