Príspevky užívateľa

Stejně jako náš tatík? Znamenalo to snad... "Odešel snad Darach krátce po nás?" optal se. Věděl jen z doslechu, že si sbalil svých pět švestek a šel pryč. Proč a kdy přesně, to ale nevěděl. Svým způsobem mu přišlo zvláštní, že by tu nechal Raye (Korantenga) svému osudu, ale Ray byl vždy trochu zvláštní, tak možná prostě zůstal dobrovolně. A také vlastně vnitřně doufal, že Rarach odešel, aby našel svého synka, ale svým způsobem mu bylo jasné, že důvod byl jinde.
"Řekli," potvrdil jeho slova. Ušklíbl se. "Vidno tě těší, že Nereus je pryč." Hari by byl teda raději, kdyby celý Ignis byl fuč, ale Nereus byl opravdu jak pulzující nádorek, kterého bylo nutno se zbavit. Vždy z něj měl jako malý strach, ale ne takový strach jako z Daria. Nereus se ho totiž nepokusil několikrát zavraždit.

Hari měl najednou pocit, že to přerostlé hyperaktivní děcko někdo vyměnil za někoho zcela jiného! Nevěděl však, zdali se jednalo zrovna o výhru, neboť měl pocit, že začal výslech. Otřásl se. Co... co do toho strká nos? Odvrátil pohled a přivřel oči. Nechtěl mluvit, rozhodně ne o sobě a ne o... tomto. Přesto jeho vnitřní já mělo chuť začít křičet, proč všechno stojí za nic a jak ho kdelijaké události úplně rozbily. Zavrtěl hlavou. Ne. Na tohle bylo ještě příliš pozdě. A s tímto se nechtěl svěřovat kde komu! Sice to vypadalo, že Sari dostala náhle pár mozkových buněk gratis, ale stále jí rozhodně nevěřil na tolik, aby si s ní povídal o jeho stavu dušičky.
"Nechci se o tom bavit," řekl a podíval se na vlčici. "Na to nikdo z nás nemá čas. Ne snad?" Taká ukecaná údajná léčitelka jistě zná spoustu jedinců! Sice odnikud nebyla, ale to přeci neznamenalo, že někde neměla rodinku nebo tak něco.

Hari měl co dělat, aby vnímal slova vlkova, ale myšlenkama by byl nejraději někde na území Přízraků v honbě za Remeezou. Blbý že už je dávno out.
"Uhm... dobře? A v jakého že ptáka se umíš proměnit?" Vlastně ho to i kupodivu zajímalo, protože neměl nejmenší zdání. A měl rád zvířátka. Navíc mu to dá možnost se někdy proměnit v toho samého ptáka! A nebo taky ne. Nu, raději se nezmínil, že se on sám umí proměnit ve vícero ptáků. Ještě by mu po přeměně taky zůstala křidýlka a tam ten onen by ho vzal do toho jejich kuřecího kultu! To nešlo, ani za mák.
"Jsem a nejsem tu nový. Dlouhý příběh na který nemáme čas," odpověděl na otázku. Cítil se tu svým způsobem nově, protože tu najednou bylo toliko nových vlků, že bude zázrak narazit na někoho, na koho by si chudák pamatoval. Ale to taky bylo tím, že tu moc dlouho nepobyl. A o své minulosti zde se určitě nechtěl bavit s tímto podivínem.
"Uhm... To zní užitečné? A no, tady asi nic nebude. Leda někde dál..." Nevěděl, jestli se mu chce kvůli představení tohoto pošuka šlapat někam do dálných krajin, ale třeba by se onen Ayden pri cestě natolik zadýchal, že by ani slůvko nevyžblebtnul! Ale o tom si Hari mohl jen nechat zdát.

Byl velice zmatený. Teda ne tolik zmatený jako ten vlk, ale v jeho případě už šlo o extrém. To se někde něčím otrávil a ztratil paměť? Tohle se mu nezdálo normální. Normální jedinec by věděl, jestli je zdejší, ne? Hm. Možná nad tím prostě moc přemýšlí. Na jeho místě by byl taky zmatený. Každopádně to znamenalo, že zdání, že vlka odněkud znal, bylo mylné.
"Uhm... dobře? Tak asi vítej v Norestu?" řekl krapet nejistě. Teda věděl jistě, jak se této díře nadává, to nepochybně, ale prostě a jednoduše byl zmaten ze zmateného.
Jakmile ale vlk pomluvil jeho parůžky, tak to šly sympatie ten tam! Hari se zatvářil skoro až uraženě a šokovaně! Ale hned si svůj výraz spravil. Svým způsobem měl totiž pravdu, protože ty výrůstky moc přirozené opravdu nebyly. Ani se s nimi nenarodil! Jenže...
"Však taky máš výrůstky na hlavě," přivřel oči. Normálně by šel o krok blíže k jedinci, aby si uvědomil, co to říká za zlé věci, ale neučinil tak, neboť už teď vypadal, jako kdyby mu před jeho očima právě umřel milovaný křeček. "Jak že se vůbec jmenuješ?"

Hari jen rychle pokrčil rameny. No joo, udělal ze sebe blbca! Jasně že se jde nachystat i na zimu, samozřejmě, ale přeci jen vše bylo o dost těžší a navíc, kam všechny ty vysušená kvítka dát? Tedy, pro většinu vlků by to extra velký problém nejspíš nebyl, ale chudák paroháč míval problémy pomalu se vším, včetně věcí triviálních. Ah, kdyby tohle viděla Remka! Nejspíš by furt krútila hlavou, ale alespoň naučila Hariho základy ohledně kvíteček. Mohl by se samozřejmě doptat této existence, ale to by asi neunesl. Už teď by si z ní nejraději dál smrtící injekci.
Zhluboka se nadechl. Ne! Nebyl hluchej! Naopak měl vždy pocit, že toho slyší až trochu moc. Tak moc, že sotva zvládal zpracovávat jak okolí, tak mluvu! Ale teď Hariho primárním problémem nebylo samotné šprechtění, ale to, s jakou kadencí Sari slova plivala! Kdo to má furt poslouchat! Však se snažil ještě být trpělivý, aby na ni nemusel zakřičet, ať už konečně drží zobák. Teda, vnitřně to svým způsobem udělat chtěl, ale druhý hlásek se zase bál, že ho opět vůbec nikdo nebude mít rád! Jaká to hrůza. Alespoň ze sebe vydal, že mluví až trochu moc. Pokrok!
"Špatně slyším tebe, protože říkáš až moc věcí až moc rychle," řekl rázně a zašvihal ocasem. Nádech, výdech. Už se trošinku uklidnil. Ale jen trošinku. Na chvilku zavřel oči a zase je otevřel. "Prostě nejsem moc konverzační typ, to je celé." Bylo pravdou, že Hari už od štěněte byl poněkud tichý a samotářský, ale taky nesmíme opomenout fakt, že kdyby měl o trochu hezčí dospívání, tak by to nejspíš nebyl takový nešťastník bez kamarádů a s nulovými společenskými schopnostmi. No jo. Blbý.

Rychle protočil očima. Samozřejmě. Tady snad každý v okolí hledá potíže. Čest výjimkám! Ale cizinec je údajně dnes nevyhledával, což se jevilo jako dobré znamení, svým způsobem. Zamrazilo ho ale, že si pamatoval jeho jméno. Překvapilo ho to více, než by sám čekal!
"Ne, nepamatuji si tě... Stadley." Bylo to tak dobře? Nevěděl. Zatím vůbec netušil, co si o tomto vlku myslet. Zatím nepůsobil tak špatně, ale laťka byla přeci jenom docela nízko. Chvíli modrému vlku zíral do očí, ale pak raději odvrátil pohled, neboť mu to začalo býti nepříjemné. "Měl bych si tě snad pamatovat?"

"Jednoho," zopakoval a zašvihal ocasem. Stále cítil na Daria vztek, byť už nebyl mezi živými. Dalo se mu však divit? Už jako štěně ho několikrát málem zabil! Nikde před ním nebylo bezpečí, no hrůza děs, dámy a pánové.
"Alfa?" podivil se. Jak mohl být alfa? Však ještě není dospělý. Normálně by se přeci na místo dosadil dospělec, ne? Znamená to tedy, že... že otec zemřel? Nereus taky? Kolik jedinců muselo zemřít, či odejít, aby se stalo toto? Až se mu z toho hlava zamotala, panečku! "To na tom Ignis už musí být opravdu bídně," ušklíbl se. Hluboko, hluboko uvnitř by mu ale možná i záviděl. Kdyby ve smečce nakonec zůstal, určitě by alfou nezvolili jeho, za to by dal packu do ohně. Hari byl vždy takovou zdejší nulou, a to svým způsobem stále bolelo na srdíčku. Co ale na srdíčku rozhodně nebolelo, ale spíš naopak hřálo, byl fakt, v jakém stavu ohnivá smečka byla. Ha! Karma!

Hari pozvedl své imaginární vlčí obočí. Jsi jen vlk, jako já? Co to mělo znamenat? Cizí vlk byl vidno mimo, jako kdyby se probral po celodenním flámu. Nu, ale tahle situace měla jednu výhodu, a to sice, že Hari není jediný podivín, co se bizarně vyjadřuje! Hurá! Sláva! Co si ale budeme nalhávat, i další slova cizincova zněla prazvláštně. Alespoň si mohou spolu podat ručičku za awkwardness.
"Uhhmm... asi?" pravil zmateně. Na jeho místě by asi byl každý alespoň trochu zmatený. "Jsi odsud?" Působil jako mimoň z jiné planety, tak by si pomyslil, že odsud fakt nebude, ale stále ho vnitřně hlodal fakt, že měl pocit, že dotyčného už někdy viděl. Nebo byl obětí nějaké zlé magie, která způsobila tento stav!

Musil se uklidnit. Bylo to na něj už moc, to bylo vskutku pravdou, ale jestli se takto bude pokaždé vnitřně hroutit, tak to moc daleko nedotáhne. Samozřejmě měl obvykle na své tvářičce pokerface, ale jak již bylo řečeno, v jeho nitru bylo úplné emoční tornádo! Nu, co se dalo dělat. Vlčí terapie vidno ještě vynalezena nebyla.
Rozhlédl se a spatřil cizího vlka. Byť jen vykukoval, díky jeho barvě srsti by bylo těžké ho přehlédnout. I když, v jistých dnech by Hari přehlédnul i jeho.
Chvíli na něj jen zíral, ale nic neřekl. Na rozdíl od cizince neměl pocit, že by ho už někdy viděl. Nebo snad..? Možná se již někdy setkali, přeci jen, dotyčný páchl Ignisem, takže možné bylo vše. Ale byl si jist tím, že se určitě nikdy moc nebavili. Hm. Zvláštní. Trochu se divil, že po něm ještě nevyjel. Ale pak si uvědomil, že není již k hranicím tak blízko. Hurá!
Byl rád, že se vlk hned nepokoušel konverzovat, jinak by měl opravdu co dělat, aby mu nejeblo. A díky tomu se stal pravý opak! Trochu se mu zklidnil jeho vzteklý hormon. Ale jen trochu.
"Nechci dělat potíže," řekl temně. Možná nechtěl, ale stejně se na něj furt lepily!

Kdyby chudák věděl, že tady Sari je ještě v relativně klidném módu, tak by mu asi přeplo. I když, to mu asi přepne tak či onak. Těžký to život.
Vrtiocas Sari ho velice rozptylovat, takže jeho hlava byla celá kolem. Měl pocit, že se za chvíli rozpadne jako domeček z karet. A to kvůli takovým prkotinám! Vůbec tomu nerozuměl, nu, co se ale dalo dělat.
Ale já víím, že na léčení není třeba magie! pomyslil si v duchu s kapkou agonie. Nebo spíše se dvěma kapkami. Bylo toho na něj na chudáka prostě moc! "Byliny ale teď moc růst nebudou," řekl si spíš pro sebe. Další slova však Hariho rozbila ještě víc. Zhluboka se nadechl a dech zadržel. Kousl se do jazyka. Hlavou mu vířila jedna myšlenka za druhou! Zabořil drápky do země. Hlavně se ovládnout! Ano! Ovládnout se! Což teď působilo jako ta nejtěžší věc na světě.
"Moc... mluvíš," zasupěl. Dobře věděl, že vypadá těžce nervně, ale moc neměl rád, když ho na tuto skutečnost někdo upozorňoval. On se jí nebojí! Nebo snad ano? Bojí se snad jeho podvědomí, že ho zas někdo bude mlátit jen za to, že prostě existuje? "Pomaleji."

Vytřeštil oči, když uslyšel, jak se za ním rychle blíží kroky. Ne ne ne ne, jen to ne! Rychle se otočil a spatřil snad toho nejbizarnějšího vlka. Srst mu hrála všemi barvami, až měl z toho chudák bolehlav. Božínku, dokonce mu i rostlo peří! Na hlavě i na ocasu! Co dodat, nic takového neviděl. Zatřásl hlavou, aby konečně pořádně vnímal slovní průjem vlkův. Další extrovert. No jo, na ty měl Haráš z pekla štěstí!
"Ptakovlk?" zopakoval si spíš pro sebe. O něčem takovém slyšel poprvé! Nu, ale dávalo to smysl. Cizinec byl celý poset peřím, i křídla měl! Ale nedokázal identifikovat ptáka, podle kterého vlastně vypadal. Holt nikdy páva neviděl a ani se v něj nikdy neproměnil. Alespoň zatím!
Zmateně zamrkal. Další jedinec, co mu chválí parohy! A z toho si pomyslil, že kdyby je nikdy nezískal, tak by mu nikdo nic nikdy nechválil! Což je smutný příběh, ale aspoň by se chudák nemusel z toho pomalu červenat, protože nikdy nevěděl, jak na toto reagovat.
"Jsem Hariuha a... děkuji? Křídla se taky málo vidí," pravil a snažil se vrátit kompliment, protože ho nic lepšího nenapadlo. Nádech, výdech. Jestli bude nesnesitelný, tak ho prostě pošle do míst, kam slunce nesvítí. Jo! To dá! Nu, a co se týkalo křídel, vlastně šprechtil pravdu. V dobách, kdy bydlil v Ignisu, snad nikdo kuřecí křidýlka neměl, tak je to pro něj vzácný úkaz!

Hari byl z této vlčice už teď přílišně přetížen. Plivala jednu větu za druhou a zrychleně zpomalený Hari sotva dokázal její slova adekvátně zpracovávat. Sotva pár sekund do konverzace a už by nejraději utekl pryč! Už teď mu toto setkání přišlo jako celá věčnost. Těkal očima a chudák nevěděl, co vlastně dělat, protože ani nevěděl, co na to všechno vůbec říct. Vůbec nad těmi věcmi ani nikdy nepřemýšlel! Parohy a sebeobrana, no jak asi? Nikdy je k ní nevyužil a nejspíš ani nevyužije. Jen prostě a jednoduše cítí, jak je jeho hlava tak dvakrát těžší, než byla předtím. Chudák jeho krční páteř!
"Uhm... jsem Hariuha. Rád tě poznávám?" vychrlil ze sebe nejistě. Panebože. Nadměrné sdělování vlčky o její vlastní existenci ho překvapilo, na druhou stranu, co by mohl čekat od existence, jejíž ústa jsou tak prořízlá! Kde na to berou takoví energii? Nechápal, nerozuměl.
"Léčitelka? Uuhhmm, dobře? To se asi do života hodí?" Chudák z ní byl úplně mimo! "To je na to nějaká magie?" Na věci ohledně paroží raději neodpovídal, protože nevěděl, co by. A vlastně, co by se vůbec ptal na léčení! Tahle typka způsobí v jeho těle víc poškození, než ho spraví! Však mu za chvíli vymluví díru do hlavy! A to je přeci smrtelná záležitost!!

"Třeba," zamumlal, byť tomu stále úplně nevěřil. Rád by, ale přeci nevěřil. Norest sice stál za houby, a ty jsou pěkně hnusný, co si budem, ale on byl Hari a ona Remeeza. Dvě naprosto odlišné osobnosti. I když, co on mohl vědět. Nic. Byť se to těžko přiznávalo, o Remeeze vlastně téměř nic nevěděl. Tedy, byla na něj hrozně milá a naučila ho spoustu věcí, ale neměl nejmenší tušení, jak se chovala ke druhým. Ale pochyboval, že by to bylo jiné. I kdyby mu někdo řekl, že to vlastně byla sériová vražedkyně a šílená psychopatka s tím, že by to byla vlastně pravda, tak by jim to ani za mák nevěřil a raději by dál sám sebe krmil svou vlastní pravdou. Smutný toť příběh.
"Asi bych jí to i přál. Zasloužila by si být šťastná," řekl si spíše pro sebe.

Ale, tady Roo vidno nebyla úplně k zahození, když si dala dvě a dvě dohromady! I když, těžko říct. Normální vlk by si pomyslel, že si z nich dělá Hari špásy, protože jako Heltyr rozhodně nevypadal, maximálně stavbou těla, protože to mrňous rozhodně nebyl. Normální Heltyr přeci neměl paroží a už vůbec nebyl bílý. Švihl ocasem. "Už jen jednoho," řekl vážnějším tónem a podíval se Roo do očí. "Jestlipak ještě Ray žije?" Nejspíše ano, jinak by si tady Roo nejspíše nevzpomněla. Moc si ji nepamatoval, spíše vůbec, takže je možné, že se zrodila až po jeho odchodu. Jestlipak se za tu dobu ve smečce něco změnilo? Nu, pochyboval o tom.

"Ale proč by to sakra dělala?" vyštěkl po Anjel. A pak si uvědomil, co vlastně udělal. Opět nepřemýšlel nad svými slovy a raději přenechal impulzivitě své místečko. Sklopil ouška a odvrátil pohled. "Omlouvám se. Nechtěl jsem po tobě křičet," zamumlal. Ač to nerad přiznával, štěndo mělo svým způsobem pravdu. Dost vlků odchází. Ale něco mu prostě říkalo, že by to Remka neudělala. Prostě to neznělo jako ona. Někde je v tom zakopaný pejsek, ale kde? Co se stalo? Ah, to kdyby věděl. Snažil se uklidnit tím, že si třeba našla víc přátel v Nihilu a raději se odstěhovala tam, když se jednalo už o tak podobné smečky. Ale stále měl v sobě tu úzkost, že se jeho adoptivní mamince stalo to nejhorší. A nejspíše se toho pocitu nezbaví nikdy, aspoň ne dokud se nedozví pravdu.