Príspevky užívateľa

Hariuha pozvednul své vlčí obočí. Slova vlčky mu přišla neskutečně bizarní, ale přesto byla vlastně svým způsobem pro Ignis typická. No jo. Glorifikace rvaček, to bylo jejich! Hari se sice za svůj život také párkrát porval, co si budem, ale obvykle bitky nevyvolal. Vlastně, kdyby nikdy neutekl a v Ignisu zůstal, tak by ho docela dobře mordový ceremoniál zlomil. Teda, předtím ho už zničil jeho šikanózní bráška, ale to je zase další příběh. Chlapec byl holt na tuto smečku příliš měkký a slabý, aby v ní mohl přežít.
"Jo tak památky," pokýval hlavou s tím, že vidno moc vlčici nebral vážně. "Zajímavý způsob jak nazvat... toto," pravil a ukázal packou na tvář vlčice. No zjizvený ksicht by na památku mít nechtěl. Vlastně ho už má, a co mu to připomíná! Jeden z jeho nejhorších dnů. Prdlajs památka. Raději to vygumovat všechno z hlavy.

Ucítil, jak mu uvnitř něco umřelo. Takže... Remeeza zemřela? A už to bude očividně i nějaká doba. Přeci... přeci by sama ze smečky jen tak neodešla. Přízrační nebyli jako Ignis, od nich není důvod utíkat, ne? Ledaže by se něco stalo, něco, co by ji přinutilo odejít. Ale co? Nic ho nenapadalo. Jenom to nejhorší. Někdo ji musel zabít. Začal se třást. Nechápal, proč měl takovou reakci, byla to přeci hloupost! Jeho pokrevní matka to přeci nebyla. Ale... ale stejně ji měl raději jak Tessu. Možná právě proto tahle ztráta tak bolela. Neboť Remka mu poskytla aspoň emoční přístřeší, když se v Ignisu kvůli bratrovi cítil nechtěně.
Zíral do prázdna a měl co dělat, aby nelapal po dechu. Byl ve svých myšlenkách tak ztracen, že štěněti neodpověděl. Tohle mu bude trvat nějakou dobu zpracovat.

Hariuha přivřel oči. Jeho vnitřní tvrdohlavý hlásek mu šeptal do ouška, ať jí neodpovídá! Zvědavá ignisanka, to by se jí líbilo, vyzvídat! Ale druhý vnitřní hlásek zase chtěl jméno sdělit. Hezky celé. Byť již neužívané. Propíchl vlčici pohledem.
"Hariuha Heltyr de Zereas," zavrčel s mírnou nechutí, když slova přešla na jeho rodové jméno. No, rodové jméno. Už ho neužíval, nikdy, stejně měl celý život pocit, že mu ani nikdy nepatřilo. To je to prokletí běloušů! A proč tohle přízvisko teď užil? Je to velice prosté, Heltyrové jsou, nebo minimálně byli, v Ignisu známou značkou, tak by to mohlo vlčku pobídnout k tomu omylem opustit pár hezkých informací. Třeba už žádní Heltyrové ani nežijou! Nebo jim je lépe než kdykoli předtím. Neměl je pochopitelně rád, ale jeho morbidní zvědavost mu nedala. Hlavně, když vlčka vypadala, že by mohla mít jejich krev.
"A ty jsi?"

Hari uskočil dozadu, když si všiml poněkud hyperaktivní vlčice, která... chytala padající list? Vidělo jeho oko bystré správně? A ta bytost dokonce otevřela ústa a začala vydávat slova s bizarními významy! Zašvihal ocasem, když mu to došlo. Panebože na nebesích. Narazil na extroverta! Na extroverta, vidno dospělého, který... působil spíše jako dítko. To ho znervóznilo ještě víc. Už teď se cítil z její existence přetížen, věděl však, že utéct nebylo kam. S jeho smůlou by ho ještě pronásledovala! Polkl.
"Uhm. Zdravím..?" začal nejistě a ještě trochu ucouvnul dozadu, protože co si budem, Hari měl rád svůj osobní prostor. "Děkuji? Tyto se asi často nevidí, pravda," řekl rychle a vlastně i poněkud zneklidněně. Chlapec vůbec nevěděl, jak odpovídat na takové... komplimenty. Ty snad nikdy ani neslýchal! A moc ne na jeho paroží, když připomínají ty nimlóga. Žádného tedy naživo neviděl, ale sám mohl pocítit, co tyto bestie dokážou. Ale na to myslet nechtěl. Na deprese bude času dost!
Uvědomil si, že jeho odpověď na onen kompliment zněla trochu, no, trochu více divně, ale co se stalo, stalo se. Stejně by ani teď nepřišel na to jak odpovědět lépe. Mohl se jen modlit, aby toto setkání nebyla jedna velká agónie. Jediné štěstí bylo asi to, že nebyla cítit po žádné smečce.
"Umí ale hodně překážet," dodal raději, aby jeho poslední slova nebyla tak, nu, zvláštní. Sice nerad říkal více, než bylo třeba, ale nechtěl furt myslet na to, že ze sebe zase udělal podivína. Ale to už holt byl jeho úděl.

Vše v klidu. Nic není ztraceno! I on jako dítko si nepamatoval všechny členy smečky podle jména. Ještě vše může hezky dopadnout! "No... jednalo se o dospělou vlčici spíše průměrné výšky? Měla hnědou srst, světlé oči, po těle měla břečťan. A na hlavě jí vyrůstala dlouhá srst, něco jako vlasy, pokud si dobře pamatuju. Je to už delší doba..." Snažil se popsat Remku. Byl to docela oříšek, protože ji naposledy viděl tak dávno! Ale myslil si, že její tvář si pamatoval správně. Jinak by to bylo velice, nu, trapné, řekněme. Teď jen doufat, že si ji tohle štěndo vybaví!

Ucítil, jak se mu rozbušilo srdíčko. Přízrační! Odtud přeci byla Remka! A taky ten tmavý rohatý pacholek, co v té době sotva ještě mluvit uměl. Ale Remka teď byla pro něj důležitější, protože ji znal déle a, nu, co si budeme, zachránila poslední zbytečky jeho duševního zdraví. Dobrá to duše!
Přikývl. "Vlastně... hledám jednu vlčici od Přízračných. Jmenuje se Remeeza. Znáš ji?" zeptal se, ale hned svých slov zalitoval. Je připraven znát pravdu? Co když opravdu umřela? Ale furt je tu přeci šance, že je stále živá a zdravá a že se skutečně setkají! To by mu mohlo aspoň zahojit pár jizev na dušičce.

Po chvíli se nakonec rozhodl cizího vlka nenápadně sledovat. Zvědavost byla nakonec holt příliš silná! No, být s bílým kožuchem nenápadný je docela kumšt, ale zatím se mu vidno dařilo. Nebo to bylo taky tím, že onen vlk byl očividně velice, jak to říci... Mimo. Jako z jiné planety. Působil i vyděšeně! A i z toho bylo Harimu docela ouzko, neb holt má někdy období, kdy emoce druhých, hlavně ty negativní, přímo nasává. Jak nemoc! Proč je tak vyděšený? Stalo se tu něco? Plíží se tu po okolí nějaká zubatá příšernost, kterou cizinec cítí, ale on ne? Ne, to snad ne. Musí být aspoň trochu při zemi! Momeent, třeba se mu to vyděšení prostě jen zdá. Jistě si to jen vsugeroval do své hlavinky! Prostě je tu nový, tak je zmatený. Ale co když nový není? Přeci jenom má pocit, že ho někde už musel potkat.
Po krátké chvíli mu bylo trapné cizince sledovat jak nějaký stalker. Hariuha sice podivínem byl, to zcela jistě, ale úchylem snad ještě ne! Tak si tedy dostatečně nahlas odkašlal, aby dal vlkovi najevo svou přítomnost. Ach, snad toho nebude litovat.

Byl na odchodu směrem co nejdál od hranic Ignisu. Za tu chvíli, co tu byl, potkal až příliš mnoho Ignisanů. A už toho měl pochopitelně plné zuby. Přísahal by bohu, že jestli ještě někoho potká, tak mu přepne a půjde na něj takový meltdown, že si i hlasivky vyřve. Chudák byl holt z toho všeho přetížený. Příliš mnoho vzpomínání, příliš mnoho vlků, podnětů, všeho, litoval, že sem vůbec přišel. Nejraději by se zahrabal pod listí a uložil se ke spánku zimnímu. A jak hezky by mu bylo! Prospat celé týdny! Bohužel je to vlk, žádný sysel, takže si o tom hoch může nechat jen zdát. A navíc, bylo jeho rozhodnutí sem přijít. Co čekal, blbec? Že si hned vyřeší svá traumata a vše bude ok? Hah! To tak!
A jak tak kráčil po cestičce, dostal se mu do čumáku čerstvý pach další existence. A ta samozřejmě byla z Ignisu. Zastavil se. Zabořil drápky do země. Nádech. Výdech. Hlavně klid. Nemusí se hned pokoušet někomu rozmlátit pysk. Ještě dotyčný by rozmlátil jeho, a co potom! Další jizvu nepotřebuje!

Hari pokrčil rameny a škubnul sebou. Nerad na toto myslel a moc o tom nechtěl mluvit. Až příliš mu to připomnělo vzpomínku na pavouka Dobromysla. Jak ho našel, když byl s Remkou, a jak ho společně zachránili. Byla to hezká vzpomínka, ale zároveň hrozně bolela. Jak kvůli pavoukovi, tak kvůli Remce. Ale... je naděje, že tohle dítko ví, o koho jde? Šance jsou malé, ale přeci jen-
"Nechci o tom mluvit. Prostě a jednoduše, přílišné upínání na druhé tvory může vlku ublížit," řekl spěšně. "A odkud vlastně jsi?" Předpokládal, že dítko má někde rodiče. A navíc, byl zvědavý na Remku, jestli třeba její existenci náhodou nezná, ale zároveň už ho socializace začala vyčerpávat. K jeho smůle to ale vypadalo, že špunt ještě z toho tlachání unaven není. Ach najn.

Přikývl a zavzpomínal na staré časy, kdy si v jejím věku hrál s všelijakými brouky a pavouky. Měl taky pocit, že je s nimi propojen prazvláštním poutem, takže vlastně už tak nějak věděl, o čem vlčka mluvila. Ale poslední dobou se zřídkakdy zastavil, aby si s nějakým tvorečkem pokecal. Tedy, ne, že by s tím přestal úplně, ale už to nedělal zdaleka tak často, jako za dob, kdy byl malý ublížený špunt.
"To máš dobré. Střež si ji. Možná za tebou přivede další vrány," pravil. Zvířecí přátelé jsou o dost lepší jak ti vlčí, ale to nahlas říkat nechtěl. Nechtěl být ještě za většího podivína, ale jak nad tím tak přemýšlel, možná by s touto tezí i souhlasila. "Hm. Kdysi dávno. Teď už moc ne." Možná by si za tu dobu našel Dobromysla 2.0, ale holt byl ukáknutý z toho, že by jeho další kamarád měl stejný osud jako ten předchozí. Rozmáčknut nějakým surovcem.

Hari po okolí poletoval v podobě káněte. Původně se chtěl v rámci cvičení změnit v sýkoru, ale to se mu jaksi nepovedlo. No, aspoň tvor ve kterého se přeměnil byl stále ptákem, jinak by to jen dokazovalo to, že je v ovládání svých schopnostech mizerný. A to by ranilo jeho křehké srdíčko. Sice bylo obaleno a obrněno, ale co je mu to platný, když ho v duchu porazí kdejaká prkotinka.
V letu už byl také o něco málo lepší, ale stále to byl pro něj nezvyk. Skoro nic necítit, být o dost menší a vidět jinak, to je všechno přeci těžké! No, ale stěžovat si nemohl. Má být rád, že neskončil s nějakým magickým bizárem typu růst křídel, když kdejaký nýmand se už s kuřecími křidýlky narodil.
Začal mířit níže, hezky směrem k zemi. Cítil totiž vyčerpání z magie a přeci jenom, nuceně se ve vzduchu změnit zpátky ve vlka zní krapet, nu, fatálně. A ačkoli jako správný edgelord své bytí vůbec v lásce neměl, tak stejně nechtěl umřít, no, ne aspoň takto. To by se Darius ze záhrobí za břicho popadal!
Jakmile konečně přistál na strom, tak si všiml tmavě zbarveného vlčka. Zamračil se. Přišel mu až moc povědomý, ale zatím nedokázal odhalit, čím to vlastně bylo. Rychle se vydal ze stromu k zemi a změnil se zpátky ve vlka. Jaká to úleva! Jeho normální zrak je zpátky! A už něco cítí, hurá! Otřásl se, ufuf. Tohle už nějakou dobu raději dělat nebude. No. Ale co ten tajemný cizinec?
Normálně se mu chtělo umřít pokaždé, když spatřil někoho neznámého, ale teď ho jakási nadpřirozená síla k tomuto jedinci přímo lákala! Měl totiž pocit, že ho už někde viděl. Za to by dal pracku do ohně! Nejspíš ho spatřil v dobách, kdy se furt motal u Přízračných? Nu, dávalo by to smysl. A od Přízraků je i Remka, tak to přece nemůže být tak zlý, ne?
Ještě ale za cizincem nešel. Bylo to sice lákavé, ale byl si nejist. Co by mu navíc jako řekl? Hoj, neznáme se odněkud? Nenene, to přeci nejde. By byl jen za hlupáka! A to by nerad. I když, za blbce bude tak jako tak, co si budeme.

Hari naklonil hlavičku do strany, když spatřil tuto existenci. Okamžitě si pomyslil, že to jistě bude někdo s heltyráckou krví. Ale třeba jí jen křivdil! Nu i kdyby, furt se jednalo o Ignisanku, takže pracky pryč od ní.
"Copak by mě mělo přivádět?" řekl jedovatě. "Myslíš snad, že se chci k vám přidat?" ušklíbl se. Bylo mu jasné, že Ignisanka je jeho přítomností znechucena, to by jinak ani nešlo. Jejich vztah k tulákům je přeci světoznámý! Vůbec ho to samozřejmě nešokovalo, ale přesto ho to svým způsobem ranilo. Ignisané s ním zacházeli jak s odpadkáčem už i v době, kdy byl sám ve smečce, tak co by se to změnilo teď! Nu, mohl teď dělat jedině to, že na ně taky bude škaredý. Ha! A maj to!

Procházel se po lese, kde už byl znát příchod podzimu. Ah, jak se mu líbily zdejší barvičky! Jeho vnitřní dítko by se tak rádo vyválelo v listí, ale tyhle myšlenky hnedka zavrhl. Ne. Tohle přeci dělat nemůže a nebude. Byť by rád, co si budem. Ale jeho hlásek, který vše hezké zakazoval, byl příliš silný. Nu, nedalo se. Na nějaké srandičky už nebyl čas. Teď se musel mít neustále na pozoru. Vlk nikdy neví!
Díkybohu nedávno ulovil nějakou ňamku, takže mu v břichu nekručelo. Hlad by vše udělal horší! Jeho lovecké techniky se za tu dobu zlepšily, ale stále bylo co pilovat, co si budem.
Zastavil se. Vlastně by rád někdy potrénoval svou magii, která byla při nejmenším nevyzpytatelnou záležitostí. Ale nerad by něco takového dělal, kdyby byl zde někdo přítomen! Zavětřil tedy a samozřejmě zas cítil pach čerstvý. Ach jaj. Chudák nikdy nebude mít klid.

Naklonil hlavu. "Speciální vztah?" zopakoval slova štěnda. Co to mělo znamenat? Krmí je každý den ve stejný čas? Na to vrány slyší, ne že ne. Je malá, tak si možná myslí, že láska vran díky krmení je zcela jedinečnou záležitostí. No, ale zas tak malá nebyla. Hm. Možná to byla nějaká magie? Matně si pamatoval nějakého Majka, který slyšel mravence, či něco takového. Tak třeba? "Umíš s nimi snad mluvit?" Ani si neuvědomil, že se dokonce i trochu uvolnil! Jakmile přejde řeč na zvířátka nebo kytičky, tak je svět o něco lepší. Ale vše se ještě může zvrtnout.

Po chvíli spatřil onu vlčici, která nepochybně, aspoň soudě dle pachu, byla z Ignisu. Nepůsobila kdo ví jak děsivě či hrůzostrašně. Nejspíš to ale bylo tím, že měla docela domlácenou tvářičku. Úšklebek nepotlačil. No jasně. Ignis. Ti se rvou permanentně, co ho to jen překvapuje? A tato očividně dostala od někoho pořádnej nášup. Jen tak dál! Ale pochyboval, že i tento fakt by zastavil tuhle vlčku před pácháním násilí na druhých. No jo. Ty jejich krvavé ceremoniály, ach, ještěže se jich nedožil.
Hrozně moc chtěl pronést něco jízlivější povahy. Měl chuť to dát celé smečce sežrat, ačkoli tuhle vlčku si nepamatoval. Nejspíše se tedy přidala až po jeho odchodu do země nezemě. Možná se tedy jednalo o omegu? Ach jaj! Co když porušila nějaká pravidla? To by ji možná i politoval. Ale jen možná.
"Někdo měl smůlu na bitky, co?" řekl a zvedl bradu. Musel se potlačit, neboť původně chtěl seknout, že tady hnědobílá existence beztak dostala na frak od prachobyčejného tuláčka. No jo, tulák, oblíbená věc vlka ignisského!