Príspevky užívateľa

Hariuha vycítil, že jeho slova jistě vyšla extrémně trapně. Holt se neuměl normálně bavit. A to už ani nebylo tím, že týdny neviděl další tvář, ale byl takový vlastně už odmalička. Moc nepobral taková ta nepsaná společenská pravidla a raději trávil čas o samotě než s jinými. Nebo si raději povídal s babouky. Ti aspoň nebyli jízliví, či jinak zlí. A vždy si ho vyslechli! Byť neměli jak odpovědět.
Také sledoval, jak vrána letěla pryč. Měl náhle impulzivní chuť se taky proměnit v ptáka a letět za ní. Letět pryč, cítit tu svobodu! Své choutky však potlačil a podíval se zpátky na dítko. Eee, co chtělo slyšet? No, nepochybně taky mělo rádo vrány. Uhmmm.
"Ano. Obecně mám ráda zvířata. Ty předpokládám taky?" Jinak by kolem její existence tak dlouho ta vrána nesmrděla, pomyslil si.

Nacházel se nedaleko hranic Přízračných. No, hranic. Pseudohranic. Pakliže se nic nezměnilo, tak Přízračným bylo vždy bublifuk, že jim někdo cizí ťapkal po území. A proč tu smrděl, ptáte se? Hluboko uvnitř se chtěl setkat s jednou konkrétní existencí, ale bylo mu stále poněkud úzko z představy, kde všude by ji musel hledat. A co by se mohl dozvědět. Ano. Chlapec hledal Remeezu, svoji maminku 2.0. Jedna z mála přátelských existencí zde. Jak moc mu jako škvrněti pomohla! Co všechno ho naučila! Snad se jí nic nestalo. Osud přeci nemusí být tak zlý, ne? Ah, kdyby jen věděl!
Ucítil, že nedaleko je zde další existence. No, i on poznal, že se o jeho druhou verzi maminky nejednalo. Ale třeba ji i tak zná? Střihl uchem. Nechtěl se však bavit s cizíma. To zní zle. Duševně bolestivě. Byl to velký nezvyk, neb za svého toulavého období moc dalších vlků nenacházel. Holt si teď musí zvyknout, že kam kopne, tam bude nějaký nýmand. Doufal, že dotyčný aspoň nebude mít prořízlý pysk, jinak by ho musela odvést rychlá. Jak moc neměl rád užvaněnce!

"Hm. Díky," zamručel. Jistě se jednalo o estetickou záležitost. Bez nich by jistě nebyl tak krásnej! Avšak mu tato rudá ozdoba připomínala jednu poněkud nepříjemnou věc, a to sice, že se stal vrahem. A to dokonce bratrovrahem! Před touto skutečností se nedalo utéct, byť se o to již mnohokrát pokoušel.
Když uslyšel další slova přerostlého dítka, měl co dělat, aby se nezašklebil. Nepříjemně nezašklebil. Nu, naštěstí se tak tak podařilo.
"A kdo tady není?" vydal impulzivně z úst. Ah, kdyby se lépe kontroloval, nevyplivnul by ze sebe něco tak edgy, ale stalo se, ani ještě není dospělý, tak má na tyto výlevy ještě jakžtakž právo. "No, i kdyby, je to jedno. I tyto pocity jsou... pomíjivé." Chlapec dobře věděl, že je to jeden velkej kec, ale rád by tomuto kecu věřil. Hodně štěstí. "Je lepší se bavit o jiných věcech." Jo. Třeba o můrách. A pavoucích.

Přivřel oči, když ho přivítal známý pach. Ignis. Morbidní zvědavost ho sem přilákala. Samozřejmě za hranicemi nebyl, dobře věděl, jak to ve smečce chodilo. Tuláky moc v lásce neměli. A on už nějakou dobu tulákem byl.
Zamyslel se. Žil ještě jeho otec? Matka? A bratr Ray (Koranteng)? Jaké jsou jejich osudy? Pamatují si ho ještě? No, on si je pamatoval určitě. Na otce měl dobré vzpomínky, to se ale nedalo říct o zbytku Ignisu. Ah, jak by to místo nejraději podpálil! Kdyby mu někdo teď pošeptal do oušínka, že by rád zničil tuto smečku, tak by jen pokýval hlavičkou a řekl by, že podá pomocnou packu.
Napil se vody a ucítil náhlý závan úzkosti. Ne. Nemůže tu být o moc déle, jinak dostane záchvat paniky. A to si dovolit nemohl. Však náhle vítr zavál a ucítil pach nějakého smečkového individua. Ajéje. Už je to tady. Nezbývalo nic, jen se pomodlit, aby to byla nějaká omega krysa a ne žádný další Heltyrák.

Kráčel dál, když v tom uslyšel krákorání vrány. Škubnul sebou a rychle se ohlédl za zvukem. Hnedky spatřil vlka, tedy vlčici, na které vrána byla. No, klasika. Tito vyčůraní ptáci si vždy najdou způsob, jak si ulehčit život! Ale zpátky k tématu.
Hari instinktivně vycenil na cizinku zuby a zavrčel, musí přeci dát najevo, že s ním si není radno zahrávat! Avšak po pár okamžicích mu došlo, že vlastně cení tesáky na poněkud přerostlé štěndo. Přestal a nazdvihnul hlavu. Střihnul uchem. Nastalo trapné ticho. Nevěděl, co říct. S žádnou živou duší tak dlouho nemluvil! Natolik dlouho, že zapomněl, jak se začíná konverzace. A chtěl se vůbec bavit? Ani ne. Ale tohle ticho bylo větší torturou než samotné žvanění. No, aby ho za chvíli nepřešel názor, chlapce ušatého!
"Pěkná vrána," řekl ne zrovna dvakrát hlasitě. No jo, to je ten nezvyk! Pomodlil se, aby vlčice taky neměla zájem o konverzaci, protože už cítil tu agonii. Jak mohou vlci dobrovolně vyhledávat společnost? Jak to někoho může bavit?

Tlapky ho zavedly až sem. Zachvěl se. Poznával toto místo. Nedaleko odsud se nacházel jeho bývalý domov, Ignis. No, nedaleko. Zas tak blízko to nebylo, ale pakliže si vzpomeneme, jak dlouho a jak daleko se od Norestu toulal, tak to přeci jenom docela blízko bylo. Odplivl si. Proč se sem vůbec vracel? Z čiré zvědavosti? Osamělosti? Možná. Dobře mu docházelo, jak chorý nápad to byl. Nu, jedno jisté však bylo. Na Daria tady už nenarazí.
Škubnul sebou a zúžily se mu zorničky. Ne. Na toto teď myslet nemůže. Ještě by mu jeblo na palici dříve, než by bylo zdrávo.
Švihl ocasem a vydal se dál po cestě. Cítil poměrně čerstvý pach vlčí, ale rozhodl se ho prozatím ignorovat. Ano, někdo tu nedaleko nejspíše byl. Ale dotyčný nebyl z Ignisu. Pokud teda nezapomněl, jak ohňoví soudruzi smrdí. Jak by na to však mohl zapomenout? Nemožné!
Přesto se měl trochu na pozoru. Nemohl vědět, zda se dotyčný nebude náhodou chtít rvát! Spoléhal ale na to, že jeho vzezření bude dostatečně odrazující.

Meno
Hariuha

Prezývka
Hari, Hahari

Vek
Dospívající

Pohlavie
samec

Matka
Tessa

Otec
Darach Heltyr de Zereas

Súrodenci
Raymond Heltyr de Zereas, Darius Heltyr de Zereas

Charakteristika
Hariuha se na první pohled může zdát jako silný ostřílený vlk, který si nebere servítky. A někdy se tak i skutečně chová. Moc nemluví a jeho kamenný výraz rovněž naznačuje, že nemá dvakrát zájem o čemkoli si povídat. Nedejbože, když má druhý vlk prořízlou hubu a takovou hyperaktivitu, že by i normálnímu vlku explodovala hlava. To už umí být i velice nepříjemný, i zuby by vycenil! Vyloženě agresivní ale moc často nebývá, to byste ho museli přistihnout ve velice nepříjemnou chvíli. Nebo být z Ignisu. Nu, je však pravdou, že vybuchne podstatně snadněji než v dobách, kdy byl velice stydlivým vlčátkem. A to ho vlastně tak trochu i děsí.
Jistě vás nepřekvapí, že je poněkud nedůvěřivý, nejspíš z důvodu nepříliš šťastného dětství. Trvá mu velice dlouho se s něčím hlubším svěřit. Preferuje raději své nepříjemné pocity dusit v sobě a nic najevo nedat. Poslední, co by si přál, je ukázat slabost, které by mohl někdo zneužít. Jeho nepřístupnost a drsnost je vlastně takovou maskou, kterou už nosí tak dlouho, že mu už na tvář snad i přirostla. A sundat ji by znamenalo ukázat své velice zranitelné já, své vnitřní štěndo, které jen toužilo po bezpečí a pochopení.
Svých přátel by si velice cenil, možná by pro ně i svým životem zariskoval! Nu, ale to by nejdříve musel nějaké dobré přátele mít. Za ty měsíce samoty si až příliš zvykl na to nikoho nemít. A nikdo neví, jestli se z toho druhého vlka najednou nevyklube svině dariovského typu! Samozřejmě vnitřně velice touží mít po boku někoho, na koho by se mohl spolehnout a s kým by si mohl povídat a tak, ale jeho vnitřní hlas mu to neustále zakazuje. Přeci se nevyplatí riskovat a upínat se na cizí vlky! Nebo ano?
Nikdy by se nesmál vlku nešikovnému či postiženému. Sám totiž dobře ví, jaké to je, být nešikovné trdlo, co pokoní vše, na co sáhne. Také z duše nesnáší šikanu. Možná by mu vnitřně i trochu ruplo, kdyby něčeho takového byl svědkem. Honem všem takovým dát přes tlamu!!
Velice nečekaně, Hariuha je duševně poněkud nestabilním jedincem. Na vině jsou hlavně jeho velice nepříjemné vzpomínky, které neměl šanci jakkoli zdravě zpracovat. Těžko odhadnout, co se mu neustále honí hlavou. Vlk ho často může spatřit, jak se zadívá do dáli, duševně vypne, po chvíli se restartuje a náhle se vrátí do reality. Nevydrží moc dlouho vnímat a často má období, kdy je většinu dne unavený. Vlastně obecně preferuje více noc než den. Rovněž nemá zrovna v lásce náhlé změny, hůře se mu na ně zvyká.
Má velice rád přírodu, kytičky i zvířátka, a to již od útlého dětství. Baví ho je poznávat a pozorovat je. Avšak již to nedělá s takovým zápalem jako když byl malý špunt.

Minulosť
Hariuha se narodil do Ignisu společně se sourozenci Dariem a Raymondem. Už při děložním vývoji měl smůlu, neboť se geny rozhodly mu šlupnout bílou barvu kožichu po matce. To by samo o sobě nebyl problém, jenomže chlapec se zrovna musel narodit do rodiny Heltyrů, kde frčela černá, nikoli bílá (rasisti jedni). Navíc už od malička postrádal povahové znaky typické pro tento rod - nebyl ambiciózní, spíše pravý opak, všeho se bál, byl křehký a citlivý, a to nejhorší, božínku, neměl rád násilí. Nepřekvapí vás tedy, že se brzy stal terčem šikany, konkrétně ho tedy trýznil jeho šikovnější bratr Darius, což mu nečekaně způsobilo nejedno trauma. Hariuhu kdysi dokonce málem utopil v říčce. Chudákovi skoro šlo každý den o život, takže když měl příležitost se někde toulat, tak ji velice rád využil. Při svých toulkách narazil na území Přízračných na jistou Remeezu, která se stala jeho druhou mamčou a podpořila ho i v lásce k přírodě! Rovněž v těch dobách potkal i Tima, ale ten posléze, stejně jako Hari, vymizel z tohoto světa do neznáma. Ah, ano, rovněž musím zmínit i fakt, že jako dítko byl unesen nějakou Vindictou. Nu, prostě a jednoduše, na jeho kožuch se permanentně lepila smůla.
Vše to vyvrcholilo dnem, kdy si malý Hari našel pavoučího kamaráda! Nejspíše se jmenoval Dobromysl, ale tak daleko má paměťová karta žel nesahá. Nu, onoho osminohého satanáše si přivedl i do tábora smečky, a co se nestalo! Darius si toho všiml a nebyl by to on, kdyby nechtěl rozcupovat kousek Hahariho štěstí. Zkráceně byl pavouk zamordován velice krutým způsobem, až jeho vnitřnosti byly všude! Hari se vlivem vzteku proměnil v medvěda a byl z toho velice fascinující humbuk. Pochopitelně ani v této hrůzostrašné podobě Ignis nevykuchal, tak byl poražen a raději utekl pryč.
Po útěku se nějakou dobu ještě zdržoval v Norestu, ale posléze i z něj odešel. Žití bylo pro něj velice náročné, neb nikdy nebyl kdo ví jak talentovaným lovcem či bojovníkem. Byly i chvíle, co se chudák i mršinami musel živit! Neměl to hoch vůbec snadné.
Jednoho dne se mu podařilo ulovit dosti šťavnatou kořist, zrovna v období, kdy něco takového bylo vzácností! Ale najednou ho vyrušil odporně známý pach. Darius. Jeho milovaný bratříček vidno také odešel ze smečky, kdo ví proč. Jedno však bylo jisté. Měl hlad a byl více než ochotný se o ňamku porvat do krve.
Zpočátku to pro Hariho vypadalo velice bledě. Darius byl vidno zkušenějším bojovníkem, a tak mu zasadil spoustu bolavých ran, včetně té na ústech, ze které má doteď jizvu. Když měl Hari pocit, že nemá šanci vyhrát, tak se alespoň pokusil proměnit - jediná šance aspoň utéct a nechcípnout někde na vykrvácení. A hoch měl z pekla štěstí. Najednou byl o dost vyšší, natolik, že i Darius vypadal jako drobek. Když viděl jeho zděšený pohled, uvědomil si, co se vlastně stalo. Nevěděl tedy, v jakou příšeru se proměnil, ale to bylo vlastně jedno, neb byl teď natolik silný, aby Dariovi pořádně pocuchal kořist. Ucítil ve svém nitru nával sebevědomí a chuť se mstít. A tak se mstil. Velice se mstil. Ani nepřemýšlel nad tím, co vlastně dělá. Snad není nutno dodávat, že to rozhodně nebyl příjemný pohled.
Jakmile bylo dílo vykonáno, Hari padl vyčerpáním. I s novou dekorací - parožím, co vypadalo úplně stejně jako to, co měla ona příšera, nimlóg.
Následující dny byl úplně mimo. Nejspíš ani doteď úplně nezpracoval, co se vlastně stalo, co udělal a kým se vlastně stal. Jedno však bylo jisté, změnil se. Nasadil neprostupnou masku a využíval svůj poněkud zastrašující vzhled, aby se od něj další jedinci drželi dál. Podstatně se zlepšil v lovu i boji. Ale uvnitř stále byl tím vlčátkem, které jen stálo o lásku a pochopení.
Nu, věci se staly, komu se to chce safra furt vymýšlet, a po nějaké době se rozhodl se konečně vrátit do Norestu. Co se mu stane tam? Nu, nechme se překvapiti.

Zaujímavosti
-má jizvu přes tlamu
-je vysoký a existence paroží nimlóga tuto skutečnost ještě zvýrazňuje
-nenávidí Ignis.
-tučňák byl prvním zvířetem, ve které se kdy proměnil
-zná docela dost bylinek (hlavně díky Remeeze)
-rodové jméno Heltyr de Zereas už raději nepoužívá

Mágia
Proměna

Hariuhova magie spočívá v tom, že se dokáže proměnit v různé živočichy. Ne však v jakékoli - nedokáže se proměnit ve tvory příliš velké, takže v Norestu (nejspíše naštěstí?) nespatříte žádného slona, či nějakou velrybu uprostřed lesa. Taky se z něj určitě nestane nějaký prvok, či jiný organismus mikroskopického charakteru. Proměnit se ve většinu členovců však dokáže.
Na první pohled se tato magie může zdát snová a snad příliš dobrá, ale skrývá se v ní spousta nevýhod. První nevýhoda je vlastně v samotné síle této magie, tedy v jejích obrovských možnostech. Živých tvorů, ve které se může proměnit, je velké množství, tudíž se ne vždy stane, že se promění zrovna ve zvíře, ve které se proměnit chce. V zápalu boje se může chtít změnit v medvěda hnědého, ale místo toho se z něj stane neškodná panda červená. Či v rámci úprku se bude chtít proměnit v sokola, ale místo toho se z něj stane kakapo. Svou přesnost může zvýšit častým tréninkem, ale nikdy svou magii neovládne na 100 %.
Pakliže je ve své zvířecí formě, nemůže se hned přeměnit na další zvíře. To by se nejdříve musel změnit ze zvířete opět na vlka a až pak na to další zvíře. Takové časté proměny samozřejmě žerou spoustu energie, takže není zrovna chytré tohle provádět často. Pochopitelně je taky náročné být delší dobu v cizí zvířecí formě. Obvykle je pro něj snazší být proměněn ve zvíře vlku podobné, než ve zvíře, které je úplně jiné. Tedy kupříkladu v podobě lišky vydrží mnohonásobně déle než v podobě soba. Rovněž v podobě menších zvířat vydrží déle, než kdyby se změnil v nějaké zvíře velké (pokud se nejedná o extrémy).
Když jde v rámci magie nad své časové limity, mohou se přihodit při přeměně zpátky, nu, poněkud nepříjemné věci. Může nastat jistá “chyba”, tedy, že přeměna zpět na vlka neprojde zrovna hladce a něco si přenechá z podoby onoho zvířete. Pokud bude třeba příliš dlouho v podobě králíka, tak se může stát, že když se přemění zpátky ve vlka, bude mít místo typicky vlčích uší uši králičí. Takové chyby lze napravit, pakliže se co nejdřív promění zpět v to dané zvíře a pak zase ve vlka. Čím déle tak zdráhá učinit, tím je větší šance, že ona chybička bude permanentní. Teoreticky taková chyba může být výhodná, jak esteticky, tak prakticky: kdo by třeba nechtěl mít vlivem “chyby” ostré kočičí drápy, či dokonce křídla? Jenomže je větší šance, že chyba bude spíše ke škodě, a v jistých případech dokonce smrtící. Co by chudák dělal, kdyby přišel o zuby, o zrak, či by měl najednou místo vlčích končetin rybí ploutvičky? Co si budem, nejspíš by moc dlouho nepřežil.
Další nevýhodou je neschopnost komunikace s vlky. Ve zvířecí podobě vlčím soudruhům rozumí, ale oni nerozumí jemu. A on zas nerozumí zvířatům daného druhu, ale oni zas rozumí jemu, v rámci možností.
Změny v jeho vzhledu nejsou dědičné.