Príspevky užívateľa

"Díky," pousmál se. Ano, i on byl za svou magii samozřejmě velice vděčný. Jen je docela těžké ji dostatečně zkrotit, že? Ale za ta léta se ji naučil používat natolik, aby byla téměř ve všech případech užitečná. Jen to s sebou neslo menší nevýhodu, že? Třeba jeho parohy a předtím i kočičí tlapy, než se jich úspěšně zbavil. Díky bohu! Tyto incidenty mu připomínaly, že je třeba tuto schopnost používat s respektem. Kdo ví, třeba by jinak jednoho dne skončil se zobákem! A to nikdo nechce, že?
"Určitě můžeme," pokýval hlavou. Hari nebyl však poblouzněn magií, a tak si pamatoval, že se stále mělo jednat o obhlídku *hranic*. "Můžeme se vydat k tmavozelené planině a lesu na úpatí, jestli náhodou nemají azarynští něco za lubem." Reálně si ale nemyslel, že by vlci z ohnivé smečky byli tak pitomí, aby jim teď lezli na území, že? Spíš to pronesl... jen tak. Asi aby měli pocit, že kontrola má smysl! Na druhou stranu ale nechtěl novou členku úplně strašit. "Nemusíš se ale bát, nemyslím si, že se nám tam něco stane."

"Ah tak," pokýval hlavou, ale dále její životní cestu nekomentoval. Ano, sám si kdysi prošel čímsi podobným. Utekl z Norestu a pak se po nějaké době vrátil zpátky. Ale nějak neměl potřebu této vlčici dávat kusy svého životního příběhu, alespoň prozatím. Kdo ví, kam toto setkání povede, že?
Darina? Trochu se v něm hnula nechuť, kterou úspěšně potlačil, neb mu ono jméno připomnělo jméno Dariovo. A slovo Darius se nevyslovuje!!
"Opravdu? Nejsem si vědom, že bych byl nějakou... celebritou." Určitě se nepovažoval za natolik známého, aby o něm věděla vlčice, kterou doslova viděl poprvé v životě. "Kdo vám o mně vlastně pověděl?" zvídal se. Jo, ona *Darina* se zmiňovala, že pouze měla pocit, že o něm neslyší poprvé, ale třeba se jen vyjadřovala opatrněji, hm? Začínal si navíc uvědomovat, že vlčina mu opravdu připomínala vlky z rodiny.

Byla to krásná chvíle. Moment, kdy si konečně mohl odpočinout, zapomenout na jakékoli strasti, které život mohl přinést. Na světě nyní byli jen on a Tim. Bylo to něco moc hezkého a přál si, aby tento moment trval věčně. Ano - i jejich život, jakkoli byl těžký a nejednou neférový, mohl být krásný. Inu, snad mu tento mindset vydrží, protože, co si budeme, brzy je bude čekat doba temna. Ale určitě ji zvládnou přečkat. Temná mračna nemohou zakrývat svit slunce věčně!!
"Moc rád se s tebou projdu," usmál se a zavrtěl ocasem. "Můžeme jít kolem jezera. Tam to teď určitě bude krásné." Jak se začalo oteplovat, tak v jeho okolí to určitě bude plné života a prvních kvítí! Kdo ví - třeba jich bude tolik, že si budou moci spolu udělat věneček. Hezky jeden pro druhého-

Napnul svaly a ustoupil o krok dozadu. Vlčice působila s vyceněnými zuby napruženě, snad připravena na pomstu. A mohl se jí divit? Nemohl. Opravdu nemohl.
Náhle se v jejím výrazu cosi změnilo, ale nějak nemohl dobře odtušit, co přesně. Šla k němu blíže, ale nezaútočila. Alespoň zatím, že?
Hari byl nervózní. Čelit tomu, co v minulosti napáchal, bylo nečekaně obtížné. Bylo mu ze sebe nedobře.
"A... ano," vydal ze sebe polohlasem. "Mrzí mě, co se stalo, nechtěl jsem. Vím, že omluva nic nespraví, ale-" Ale co? Žádná slova vlčici normální vzhled nevrátí. Jistě, mohl se chlácholit tím, že to ona zaútočila první. Ale cožpak ji tehda vůbec neprovokoval?

Byl unaven, ale přesto se snažil při cestě příliš nezdržovat. Což bylo těžké, což se i projevilo - opravdu nešli zrovna rychle. Bylo ale důležité, že vůbec byl schopen jít, že? Nakonec všichni tři úspěšně dorazili do starého hvozdu. A teď byl čas přinést špatné zprávy, čehož se nakonec chopil Everett. Muselo to stát spoustu sil, ale bohužel, jako Ordo si nemohl moc dovolit se zhroutit, že?
Hledal po očku Tima. Bylo mu to líto, tak líto. Jak chudák může zkontrolovat jeho tělo, vlka, kterého skoro až považoval za svého synka? Potřeboval podporu, bohužel Harimu nezbývalo moc sil na to ji poskytnout. A to ho ničilo, opravdu moc. Pokusí se jít na záložní energii, ale na tu jel vlastně celou cestu sem.

Usmál se. Slova Timkova, že by nikdy nepřeháněl a že ho rád vidí, ho zahřála na srdíčku. I když, momentálně byl ve stavu, kdy by ho zahřála jakákoli jeho slova. Vlastně ke spokojenosti stačila i jeho pouhá přítomnost! I kdyby si neřekli nic, měl by skvělý den.
Skoro mu až začaly slzet oči, když slyšel Timkova láskyplná slova. Miluju tě. Ucítil ve svém nitru jiskru, která se rychle rozohnila. Teplo, štěstí a vůbec happy chemicals. Nemohl být šťastnější, ne!
"Taky tě miluji Time," špitl a přivřel očka. "Nejvíc na světě." To byla přeci samozřejmost!! Ale musel to zdůraznit. V jeho životě nebyl nikdo důležitější jak tento tmavý medik z hor.
Pořádně Timečka objal a zabořil čumák do jeho kožichu. Bylo v tom i cosi ochranářského - nemohl o něj přijít! Nikdy.

"Ano, jsem zdejší," potvrdil slova Dariny. No, zdejší... spíše v tom širším slova smyslu, že? V okolí nežil a do kotliny se vydával akorát tak jednou za čas. Bylo zajímavé, jak toto místo i nadále bylo neobydleno nějakou větší skupinou vlků, ale možná to tak bylo lepší, že? Ještě by jim chyběl druhý Azaryn!
"Nacházíme se v horách u Kotliny, alespoň těm nedaleko se říká Šedé. Zde žádná smečka nesídlí, což jste asi už po pachu poznala. Přišla jste do Norestu nedávno?"
Až pak si pořádně všiml jejích dvoubarevných očí. Neznal moc vlků s heterochromií, až teda na svou matku, že? Ale nad ní nechtěl přemýšlet, ne. Nejlépe minulost pohřbít někam hluboko do příkopu!!
"Každopádně, mé jméno je Hariuha. A vy jste?" představil se. Raději teď, předat si jména později by už bylo celkem awkward.

"Ano, to máš pravdu. Nic na místě činu nenaznačovalo tomu, že by byl Berry také zraněný," přikývl. Nechtěl ale sýčkovat, že v horách je nebezpečí všude. Nejen v podobě predátorů, ale i nízkých teplot. Doufal, že ho brzy najdou a odvedou domů. Další ztráta... by byla už neúnosná.
Doufal, že Everettovo rozhodnutí, že ponese syna, bylo moudré. Na druhou stranu, když ho bude mít na zádech, tak ho alespoň nebude mít na očích, ať to znělo jakkoli... morbidně. Na Everettova slova dále jen přikývl. Ano, taková slova vlastně potřeboval slyšet. Neměl by se přemáhat ještě víc, že?
Jakmile tedy byli připraveni, tak se vydali na cestu.

-----> Starý hvozd

Tělo kočkovité šelmy bylo v nejednom ohledu jiné jak tělo vlčí, ale nemohl říci, že by mu byla tato podoba nepříjemná, kdeže! Líbila se mu jeho ohebnost, rychlost, ale i síla. Ne, že by byli vlci slabí! Jen toto bylo... jiné. Na druhou stranu této podobě chyběla typická vlčí vytrvalost. Inu, ne každý tvor může být perfektní!
Podíval se na Ariu, která se také snažila vylézt, ale jak se dozvěděla, tak vlci nebyli zdaleka takoví šplhavci jako kočky.
Každopádně se rozhodl konečně slézt dolů. A jak to bývá, ketka snadno vyleze nahoru, ale cesta dolů zní skoro až nemožně!! Hari musel ale překonat své strachy a nevypadat jak trouba. A tak začal lézt dolů, přičemž v půlce radši rovnou skočil dolů. A pak se proměnil zpátky ve vlka a podíval se na Ariu. Tradičně cítil mírnou únavu po použití magie, ale nebylo to nic, na co by si za ta léta už nezvykl.
"Jak jsi mohla vidět, tak moje magie spočívá v proměně ve zvířata. V různá zvířata, včetně ptáků a tak," vysvětlil jí.

Ah, ano, Maddie! Takové jméno by vskutku slušelo i dospělé dámě. Ale teď bylo tak těžké si představit, že z tohoto malého roztomilého mimíska bude jednoho dne velká... bojovnice? Lovkyně? Či medik? Kdo ví! Co si ale budem, Hari by rád předal mladé své zkušenosti.
"Meduna," uchechtl se pobaveně. "Ale ona určitě zlobit nebude." Ani tato slůvka nemyslel zcela vážně. Samozřejmě věděl, že všechny dětičky někdy zlobí! Jen bylo těžké si představit, jak toto spící vlčátko porušuje všechny možné zákazy na světě.
"Tak dobře. Bude se jmenovat Meduňka," pousmál se a podíval se na malou. Už nebyla bezejmenná. Nyní měla novou identitu! A jak hezkou!

Usmál se na Timka, když se k němu rozběhl - jako sluníčko! Hnedky ho tlapkou objal a pohltil ho příjemný pocit vřelosti. Jak motýlci v břiše! Bylo to krásné. Hluboko uvnitř někde v podvědomí jistě neměl tušení, co to do něj vjelo, ale na povrchu to vlastně působilo tak přirozeně - vždyť se měli rádi už tak dlouho!
"Moc rád tě vidím, Time," špitl. Kdyby byl kočičákem, nepochybně by pořádně hlasitě zapředl, ale bohužel. Limity vlčí anatomie jsou neústupné!
Pohlédl následně na pírko, které mu chtěl Timeček ukázat. Ah, na to také narazil! Ale tomu říci nemohl, přeci nebude kazit kouzlo tak krásného nálezu, že? "Ale prosím tě, nepřeháněj-" Skoro by až zrudl!! On a krásný! Oba dva přeci ví, že modelem v tomto vztahu byl Timek!! Chudák se cítil úplně awkward, božínku, nebyl na takové reakce už starý? Podíval se mu do oček. Zařily nebeskou modří, úplně by se v nich ztratil! Mohl by se na ně koukat. Celý. Den. Pohladil tlapkou Timečka po tváři, zatímco mu stále koukal hypnotizovaně do očí.

Byl rád, že malá zanedlouho vytuhla. Snad ji omylem nevzbudí, že? Ale asi bude mít pěkně tvrdý spánek, jak chudera měla dlouhý a matoucí den.
"Hm... Meduňka, Čekanka, Bezinka," zopakoval zamyšleně a podíval se na vlče. Který z návrhů by na ni seděl? "Čekanka je modrá, že? To by jí mohlo slušet. Bezinka mi k ní moc nesedí, nevím proč. A Meduňka..." Ano, musel ta slůvka úplně ochutnávat! Bylo třeba jít hlavně podle vajbu, protože popravdě, kdo ví, jestli by zvládl bezinku či meduňku poznat, že? Né, že by nepoznal žádný kvítko, ale k expertovi měl míle daleko. Od toho tu byl Timeček! "Meduňka mi zní hezky, je to takové... uklidňující, víš? Takže jsem buď za Čekanku nebo Meduňku." Ale jestli z holčičky bude drsná puberťačka, tak kdo ví, jestli bude za takové jméno ráda. Neee, určitě bude!! Vychovají z ní zlatíčko!

Hari vydechoval a nabíral síly na další cestu. Podíval se na tmavou vlčici. "Nejspíše ho zabil irbis," vysvětlil stručně, co se přesně stalo. Neříkal nic s naprostou jistotou, protože Ivar na místě vyzdvihl pár poznatků, které vyvolávaly víc otázek jak odpovědí. Guláš totiž umíral dlouho, respektive déle, než by se čekalo. Šavlozubý irbis totiž zpravidla zabíjí co nejrychleji, nejlépe dobře mířeným kousnutím do krku. Ale co jiného mohlo způsobit jeho smrt než ta kočka, že?
Pak se podíval na Ariu. Ano, bylo třeba si nějak blíže rozdělit role. Tušil však, že ordo musil být smrtí syna zlomen a rád by mu ulehčil jakož coelo povinnosti ohledně rozdělení prací. Inu, alespoň on sám by si tak na jeho místě přál.
"Nepotřebuju pomoct, do tábora to ještě zvládnu," řekl vlčici. Jaká to tvrdohlavost! Hari holt nechtěl být za chudáka, když chudákem tu byl Everett a vůbec Gulášova pokrevní rodina. Nechtěl, aby pomoc směřovala k němu. No jo, takový pokus o "hrdinství" byl celkem bláhovej, ale stejně měl za to, že to nějak zvládne. Unavenej byl strašně, ale zraněný nebyl. Jestli zabere, tak to zvládne. Jen pak bude v limbu alespoň celej další den. A další dva dny ho bude bolet celý tělo. Ale stále bylo pravdou, že úplně sám by to nedal, minimálně ne s tělem, že? Jinak by si pomoc nemusel volat.
"Ario, můžeš běžet do tábora. Řekni jim, co se stalo a že je třeba vyslat letce do hor. S M'Raan a Everettem se postaráme o zbytek," řekl jí, když si všiml, že se Arii nejspíše udělalo z této scény zle. Nemohl se jí divit. Jen to v tom případě znamenalo to, že bude užitečnější jinde.
Podíval se na M'Raan a Everetta. "Budu... budu se snažit být vám nápomocný, jak to jen půjde, ale nevím, jestli zvládnu pomáhat při celé cestě." Hlavu měl jak střep, ale aspoň měl šanci si na několik minut odpočinout, než trojice přišla. A ještě ho stále poháněl adrenalin a nervozita. Ah, snad je Berry v pořádku! A snad se Roihovi a Ivarovi nic nestane.
Dobelhal se tedy opět k tělu a vyčkat na M'Raan, případně i Everetta, pokud na to měl žaludek. Jakmile byli na místě a připraveni, tak začal odtah.

Doufal, že brzy někdo přijde. Kdokoli. Čekání se mu zdálo nekonečné, ale to bylo nepochybně tím příšerným stresem. Nakonec ale uslyšel kroky, vlky, jak se prodírají okolním sněhem. Vydechl. Už nebyl sám, ale...
"Everette! Ario, M'Raan..." zasípal vyčerpaně. Chudák Everett. Muselo být pro něj příšerné vidět takto svého syna. Bohužel ale nebyl čas na to orda uklidňovat a dávat mu upřímnou soustrast.
"Musíme Ghu'lasse odnést do tábora. A sehnat posily. Roihu a Evar'la jsou stále v horách a hledají Berryho, který může být taky v nebezpečí." Bohužel nebezpečí pro smečku stále úplně nepominulo. Tragédie může pokračovat, pokud nebudou jednat rychle.
Vděčně se podíval na Ariu, která mu pomocí magie sehnala vodu. "Díky," poděkoval jí. Až teď si pořádně uvědomil, jakou žízeň měl.

Hari ještě žil ve vesmíru, kde ještě bylo všechno jakžtakž... dobré. Chudák ještě nevěděl, co ho všechno čekalo! Smrt Guláše ho, Timka a vůbec smečku nepochybně silně zasáhne. Bylo třeba si užít ty poslední chvíle před tragédií!
Při své cestě po území si všiml na území zvláštního pírka a ze zvědavosti se ho dotkl. Jak... barevné! A vlastně, něco takového viděl i u Arie, že? Zajímalo ho, co to bylo za ptáka. Možná nějaký nový druh? Kdo ví. Každopádně pak pérečko opět položil na zem a pokračoval v cestě. Po chvíli potkal známou tvář. Timečka! Najednou se v něm probudily silné emoce. Tim se svou taštičkou, za jemného slunečného světla, ah, byl tak krásný! Cítil se jak hormonální puberťačka. Na něco takového už byl starý, ale byl to tak krásný pocit! Jako když se setkali prvně, že? Začal vrtět ocasem jak malé psisko.