Heidi je vlčice s hlubokýma jantarovýma očima a kožichem, který v sobě mísí odstíny stříbřité a temně černé barvy. Její vzhled je nápadný a přirozeně vznešený, ale to, co ji opravdu definuje, je její vyvážený charakter, ve kterém se mísí síla s jemností.
Je tichá a pozorná, s výjimečně vyvinutou schopností naslouchat svému okolí. Ráda tráví čas v ústraní, daleko od ostatních, kde může vnímat přírodu kolem sebe. Vítr v korunách stromů, šelest trávy nebo pohyb zvěře v dálce. Tato schopnost hlubokého pozorování jí dává nejen výhodu v lovu a přežití, ale také ji spojuje s přírodou na téměř duchovní úrovni. Heidi se v divočině pohybuje s neuvěřitelnou lehkostí, jako by byla neviditelnou součástí krajiny.
Přestože je to vlčice, která se nebojí riskovat a má odvahu čelit i těžkým výzvám, je také neobvykle empatická a soucitná, možná až mateřská. Její intuice a schopnost vcítit se do situací kolem ní ji činí citlivou vůči potřebám jiných zvířat, které častokrát obdivuje. V konfliktech nevyhledává konfrontaci. Naopak se snaží nalézt řešení, která jsou klidná a spravedlivá. Tím, že dokáže zůstat chladnokrevná i v náročných situacích, často funguje jako prostředník v konfliktu mezi ostatními, ať už jde o členy její smečky nebo zvířata, která žijí v jejím teritoriu. Od rvačky by nejspíš tedy utekla, než aby se do ní zapojila. Netouží po nějaké dominanci, ani touhou po moci či vládě. Nic z toho jí nenaplňuje a nikdy by se nesnažila vydobít si respekt silou. Když ne toto, tak co jí v tom případě naplňuje? Je to jednoduché. Její blízcí, toulky po horách, pozorování hvězd nebo zvěře. Na Heidi je asi nejzajímavější její závislost na smečce. Dá se to pravděpodobně očekávát, vzhledem k tomu že v jedné vyrostla a kontakt miluje, ale jeden by řekl že na takového vlka dvakrát nevypadá... Ačkoliv si užívá své osamocené chvilky kdy se jen vítr prohání její srstí, nedokázala by takto žít. Potřebuje mít zázemí, a v hlavě pocit klidu, že kdyby se jí něco po cestě stalo, přece si na ni vzpomenou a třeba se dostaví i pomoc.

Heidi se narodila v melancholickém údolí, kde vládla ponurá atmosféra, která jakoby v sobě nesla tajemství a stará příkoří. Spolu se svými bratry a sestrami byla vychovávána v přísném a často emocionálně chladném prostředí. Zatímco Ossian brzy pocítil potřebu odtrhnout se od ostatních, Heidi se naopak snažila najít své místo ve smečce. Byla o něco starší než její sestra Marion, což jí dodalo větší smysl pro odpovědnost, a snažila se být oporou nejen jí, ale i ostatním sourozencům. Na rozdíl od Ossiana, který byl fyzicky slabší a více duchovně zaměřený, byla Heidi odolná, fyzicky zdatná a dobře integrovaná do smečky. Byla učenlivá, vynikala v lovu a taktice a zpočátku se zdálo, že má před sebou slibnou budoucnost jako významný člen smečky. Ale navzdory jejím schopnostem a respektu, který si ve smečce získala, jí něco chybělo. Přestože byla schopná zapadnout do společnosti, nikdy se necítila skutečně propojená s ostatními vlky. Ve svém nitru cítila prázdnotu a touhu po něčem víc, po smyslu a po svobodě, která by jí umožnila být více sama sebou. Když byl Ossian vykázán ze smečky kvůli jeho posedlosti Hatim a jeho vírou v měsíc, Heidi byla rozpolcená. Na jedné straně byla loajální vůči své rodině a měla silný ochranitelský instinkt vůči svým sourozencům, zejména vůči mladší Marion. Na druhé straně ale cítila, že její místo je stále ve smečce. V té době nebyla připravená odejít a opustit všechno, co znala. Byla příliš vázána na život smečky a na tradice, které ji obklopovaly. Proto se rozhodla zůstat, i když Marion šla s Ossianem.
Časem se však situace začala měnit. Heidi začala vnímat, že bez přítomnosti Ossiana a Marion se smečka proměnila. Atmosféra zhoustla, zbylí členové se stali ještě více uzavření a nepřístupní. Zároveň s tím se v Heidiině nitru začala probouzet touha po něčem jiném. Stále častěji vnímala šepot větru, který ji lákal pryč, k něčemu neznámému. Tento pocit, tento neklid, ji začal pronásledovat, stejně jako Ossiana pronásledovalo volání měsíce. Ačkoliv Heidi neměla jasnou představu, co ji čeká, věděla, že musí opustit údolí a najít něco, co by naplnilo její prázdnotu. Heidi strávila několik dalších měsíců v údolí, bojující sama se sebou. Každý den cítila, jak se stále více vzdaluje smečce a její hodnoty jí přestávají dávat smysl. Stále silnější pouto, které cítila k přírodě a větru, se stalo nesnesitelným. Vítr k ní přinášel zvěsti zdaleka, z míst, o kterých nikdy neslyšela, a ona věděla, že musí tyto vzdálené světy najít.
Věděla, že musí následovat svou vlastní cestu, bez ohledu na to, jak těžké by to mohlo být. Opustila smečku, už ne jako členka rodiny nebo vážený lovec, ale jako poutnice, která hledá smysl svého života a své spojení s přírodou. Na rozdíl od jejích dvou sourozenců, kteří vědomě směřovali k víře v Hatiho, Heidi neměla jasný cíl. Vydala se na cestu za svobodou, nezávislostí a odpověďmi na otázky, které jí větrné proudy šeptaly do uší.
Heidi putovala dlouho. Procházela hlubokými lesy, překonávala rozlehlé pláně a stoupala po strmých úbočích hor. Během své cesty objevovala nové schopnosti. Začala rozumět větru stále více, naslouchala jeho příběhům a učila se, jak z něj získat informace. Vítr se stal jejím průvodcem a přítelem, který ji vedl tam, kde by sama možná zabloudila.
Nakonec její cesta vedla do Norestu, aniž by věděla, že se zde její sourozenci usadili. Když opustila svůj rodný kraj, nebyla přece jen motivována hledáním rodiny. Hledala svobodu. Vítr, její tichý průvodce, jí však stále šeptal, aby šla dál. Nevěděla, proč ji vedl právě sem, do těchto ostrovů, ale cítila, že tady najde odpovědi na otázky, které ji už dlouho trápily. Ossian a Marion byli stále v jejích myšlenkách, ale jejich případné setkání by bylo spíše náhodou než cílem. Heidi věřila, že její cesta má hlubší smysl, že ji sem vítr přivedl z jiného důvodu, než jen aby hledala své sourozence.
Její příchod do Norestu nebyl triumfálním návratem ztracené sestry, ale spíše tichým vstupem do světa, kde stále hledala své místo. Nyní byla nejen vlčicí, která se uměla postavit na vlastní nohy, ale také bytostí s hlubokým propojením s přírodou a větrem, který ji vedl a chránil.

Na krku nosí 'kožený' náhrdelník s několika černo-modrými peříčky. Na předních holeních zase kožené zavazovací náramky zbarvené do rudé barvy.

Heidi má velmi vyvinutou schopnost orientovat se v naprosté tmě. Je schopná vnímat i ty nejmenší změny v tlaku vzduchu, což jí umožňuje navigovat i v náročných terénech, kde by jiní vlci tápali.

Nenávidí bouřky, cítí se při nich zranitelná.

Opravdu miluje přírodu, má i své pomyslné rituály. Do jisté míry soucítí s pohanskou vírou, i když by to po zkušenosti z dětsví nepřiznala.

Šepot větru

– Heidi je nositelkou magie zvané „Šepot větru“, která jí umožňuje komunikovat s větrem a získávat z něj cenné informace o tom, co se děje ve vzdálených nebo skrytých místech. Tato magie není jen nástrojem pro špehování nebo orientaci, ale také hluboce osobním spojením s přírodním světem. Pro Heidi má vítr hluboký duchovní význam. Věří, že vítr nese příběhy celého světa, že každé místo, které vítr navštívil, zanechalo v něm stopu. Skrze Šepot větru se cítí být součástí něčeho většího než sebe samé, součástí nekonečného koloběhu přírody a života. Vítr je pro ni společník, rádce a průvodce, ale také nepředvídatelná síla, kterou nemůže zcela ovládnout. Heidi má vrozenou schopnost naladit se na větrné proudy, ať už je to jemný vánek nebo divoký poryv. Její smysly jsou jemně propojené s větrem, což jí umožňuje zachytit zprávy nesené v jeho proudech. Vítr pro ni není jen fyzikální jev. Vnímá ho jako živý element, který dokáže zachytit detaily, zvuky, vůně a dokonce i vibrace zvířat, lidí či událostí, které zažil. Heidi věří, že každý poryv větru má svou vlastní osobnost, vlastní příběh, a její schopnost je ve schopnosti tyto příběhy dekódovat a porozumět jim. Zprávy, které přicházejí s větrem, mohou mít mnoho podob: šustění listí, vzdálené hlasy, tlumené kroky, nebo dokonce pachy zvířat či vlků. Vítr může nést dokonce vzdálených úryvky rozhovorů. Síla této magie závisí na Heidiině soustředění a na podmínkách prostředí. Pokud je vítr jemný, klidný a čistý, je schopná zachytit jemné a detailní zprávy, jako by slyšela jemný rozhovor nebo kroky lehkých zvířat. V takových případech je vítr jako pozorný průvodce, který jí nabízí detaily s vysokou přesností. Dokáže například určit přibližnou (nikdy ne přesnou) vzdálenost zdroje zvuku nebo rozlišit různé pachy a zvuky, které vítr nese. Pokud je vítr naopak silný nebo přináší s sebou špínu, prach, či jiné rušivé elementy, Heidi může mít problémy se soustředěním. V takových případech je její schopnost méně přesná, zprávy jsou zkreslené nebo fragmentované. Silný vítr může přinášet zvuky jako chaotický šum, který jí znemožňuje rozeznat jednotlivé detaily. Naopak, v úplně bezvětrných dnech se tato magie stává nepoužitelnou, protože vítr nenese žádné zprávy. Heidiina magie je také citlivá na její vlastní emocionální stav. Pokud je rozrušená, úzkostná nebo rozhněvaná, může mít problémy s nasloucháním větru. Vítr se stává chaotickým, jeho zprávy nesou spíše její vlastní rozptýlené myšlenky a emoce než čisté signály z okolí. V takových momentech musí najít klid a znovu se naladit na rytmus přírody. Tak též je po každém užitím magie nadměrně vyčerpána a toto oslabení ji může doprovázet i několik dalších dní.