Príspevky užívateľa

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₂

Heidi kráčela mezi křehkými stromy mladého lesa, jejich tenké větve se skláněly ve větru jako mladíci, co se ještě učí pevně stát. Vzduch byl zde svěží, voněl novotou a růstem, jako by celý les teprve začínal svůj dlouhý, nekonečný život. Její tlapky tiše dopadaly na měkký mech, který pokrýval zemi, a šustění spadaného listí se mísilo s jemným pískáním větru, který se proháněl mezi větvemi. Les byl klidný, přesto cítila, jak se v něm cosi skrývá. Skrytá síla, divoká a svěží, podobná tomu, co sama v sobě nesla. Mladý les měl svou vlastní energii, byl to příslib života, růstu, a zároveň nejistoty, neboť stromy tu byly ještě křehké a náchylné k bouřím, které časem jistě přijdou. Stejně jako ona. Heidi se v tomto prostředí cítila jinak než v Nízkých horách. Tady nebylo nic z toho starého a moudrého, co znala z hor, ale spíše naděje a neznámé budoucí cesty. Zastavila se u mladé břízy, její bílé kůry se lehce dotkla tlapkou, jako by ji chtěla pozdravit. Vítr ji lehce ovíval, nesouc s sebou chladný podzimní vzduch. „Matko, ty, jež dáváš život i těmto mladým stromům,“ začala tiše, mluvíc k lesu a přírodním silám, které cítila všude kolem sebe. „Zde, kde kořeny teprve zapouštějí svou sílu do země, žádám tě, veď mne skrze neznámé a pomoz mi najít pevnou půdu pod nohama.“ Její hlas zněl tiše, ale byl plný jistoty. Vždy hovořila s přírodou, jako by byla starou známou. V tomto mladém lese cítila, jak příroda dýchá, jak se každý list, každá větvička a každá travina propojuje v jedné velké síti života. Stejně jako její kroky byly nyní propojeny s cestami, které ji vedly až sem. Vítr lehce zavál, přinášejíc s sebou šepot listí, který ji obklopoval, a Heidi se cítila o trochu klidnější. Nový svět, nové výzvy, to vše ji čekalo, ale ona byla připravena. Tady, v mladém lese, cítila, že její vlastní cesta teprve začíná, stejně jako růst tohoto lesa. Ať už ji osud zavede kamkoliv, věděla, že její síla bude stejně jako síla stromů pramenit z toho, co ji obklopuje.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁

Heidi stála na okraji Nízkých hor, zrak upřený na špičky stromů pod sebou. Chladný zimní vánek si pohrával s jejím stříbřitým kožichem, který teď, jak stála nehnutě, vypadal jako pevná, tichá část krajiny. Jehličí stromů šumělo pod nárazy větru, který šeptal svou věčnou píseň, a ona těm zvukům, jak to dělávala už od dětství, zaujatě naslouchala. Byl to šepot, ve kterém hledala odpovědi, ačkoliv tentokrát cítila, že vítr je tentokrát nejistý, stejně jako ona sama. Ačkoliv teprve nedávno přišla do Norestu, udržovala svou klidnou tvář, jak se sluší a patří. Bylo pro ni důležité, aby nedala najevo vnitřní neklid. Přesto uvnitř sebe cítila zvláštní nervozitu. Není divu, že ji obklopila. Nové místo, noví vlci, a staré otázky, na které stále nepřicházely odpovědi. Pomalu přivřela oči a nechala vítr, aby jí jemně hladil tvář. Zvedla hlavu k nebi, kde mezi větvemi stromů viděla záblesky zimního slunce. Slova, která si tiše šeptala pro sebe, zněla skoro jako modlitba, pronesená starým jazykem, který už málokdo znal. „Ach, Matko veškerého života,“ začala tiše, její hlas byl měkký, ale plný vážnosti, jakoby rozmlouvala se starým přítelem. „Ty, jež dlíš ve větru a hovoříš v šepotech stromů, vedeš kroky mé po cestách neznámých, přesto neobávám se. Však ukážeš-li mi, kudy mám kráčeti, veškeré mé pochybnosti v prach se obrátí.“ Otevřela oči a hleděla k obzoru, kde se vrcholky Nízkých hor ztrácely v mlze. Její mysl byla plná otázek, a ona je často obracela k přírodním silám, které ji vždy obklopovaly. Matka příroda pro ni nebyla jen symbolickou silou, byla tím, co spojovalo všechno kolem ní. Vítr, stromy, skály, i samotnou zemi, po níž kráčela. Každý krok, který udělala, byl veden přírodou, a každé její rozhodnutí bylo učiněno s úctou k tomu, co ji obklopovalo. Heidi udělala pár kroků dál a usadila se pod jeden z jehličnatých stromů, který jí pro teď nabízel pomyslnou ochranu. Doufala, že vše bude v pořádku a žádná přeháňka, či hůř, vánice ji nečeká. Po své cestě už byla jednoznačně dost vyčerpaná a volila raději odpočinek. Tiše obdivovala nyní už unavené sluníčko a dumala nad tím, jak by ji její vůdci mohli zavést dál.

Heidi sledovala vlčici s liščím ocáskem, která se k ní s lehkostí přiblížila a mluvila s vášní, jakou by čekala spíše u básníka než u vlka. Její slova zněla jako zpěv větru, který Heidi znala tak dobře. Jiskřičky v jejích očích a ten poetický přístup ji vyvedly z míry, ale zároveň ji to zaujalo. Cítila, že tento večer bude plný překvapení, a tohle bylo jedno z nich. Slova o jejím kožíšku, o květinách, které zdobily její srst, zněla trochu teatrálně, ale nikoliv neupřímně. Bylo to zvláštně milé. Ve snu by jí nenapadlo že v tomto cizím světě plném neznámých vlků někdo věnoval pozornost právě jí. Heidi se lehce pousmála, její klidný a jemný výraz zůstal nedotčen. Uvnitř cítila, jak se v ní zvedá rozpačitost, ne však proto, že by byla nesmělá, ale proto, že si stále zvykala na tento nový svět a nečekané situace. Byla vlčicí spíše pozorující než účastnící se, ale tahle vlčice s ocáskem plným energie ji zaujala svou odhodlaností a radostným přístupem. Jak dlouho už to bylo, co se Heidi účastnila něčeho tak spontánního? Nebyla typ, který by vyhledával takové oslavy a tanec, ale dnes večer byl jiný. Dnes večer mohla zkusit něco nového. Pohlédla na nabízenou tlapku a potom zpět do nadšených očí vlčice. "Mluvíte moc krásně," promluvila Heidi klidně, její hlas byl tichý, ale pevný, jako by nesl ozvěny větru. "Ano, měla jsem štěstí že jsem nějaké našla, ale nemohla jsem sem příjit přeci jen tak ne?...A květiny... ty mají zvláštní význam, ne? Každá nese svůj příběh. Možná, že i dnes večer nějaký nový začne." Heidi s vřelým úsměvem nabídku přijala. Jemně položila svou tlapku na nabízenou a nechala se vést na taneční parket, kde se vlci točili v kruzích a smáli se. Bylo to pro ni nové, trochu nezvyklé, ale zároveň cítila, jak její vnitřní neklid pomalu mizí. Tanec s touto nadšenou vlčicí byl pro Heidi chvílí, kdy mohla alespoň na okamžik zapomenout na všechnu nejistotu, kterou s sebou nesla na svou cestu do Norestu. Zatímco se pohybovala v rytmu tance, cítíc jak vítr lehce hladí její srst, si uvědomila, že někdy je právě ten okamžik, kdy se necháme unést, přesně to, co potřebujeme. A možná, že dnešní večer jí přinese mnohem víc, než čekala.

Heidi stála na kraji lesa, v místě, kde se tiché poryvy větru kterému bez obav důvěřovala nyní měnily v neznámý šum zvuků a vůní, které přinášely pachy ostatních vlků. Dnešní večer byl zvláštní. Ve vzduchu se mísila slavnostní energie, jako by i samotné stromy Zeleného lesa věděly, že se koná něco mimořádného. Zatímco stála u hranice lesa, ve svitu měsíce, jemný vánek jí pročesával srst a šustil v květinách, které si pečlivě vpletla do své husté šedočerné hřívy. Drobné modré a bílé kvítky jí rámovaly kožíšek, jako by samy vyrostly jen pro tento okamžik. Než si do srsti posadila poslední květinku, s úsměvem si k ní přičichla. Snad aby ji opustila ta nervozita co v ní dřímala opustila. Její srdce bilo rychleji než obvykle, ale na povrchu si udržovala svůj obvyklý klidný výraz. Nikdo by nepoznal její vnitřní rozpolcenost. Směs nejistoty a vzrušení. Heidi se zhluboka nadechla, aby zklidnila své nervy, a vykročila vpřed. Její krok byl tichý jako dech větru, jakoby si i teď její přirozené spojení s přírodou našlo způsob, jak jí dodat důvěru. Čím blíže se jisté, však jí doposud neznámé veselce blížila, tím více rostla její zvědavost. Smích a šepot, kroky a občasné zavytí. Bylo to zvláštní, takový shon, tolik vlků pohromadě. Tolik vlků, tolik neznámých tváří, hlasů a energií. Byl to jiný svět, než na jaký byla zvyklá. Divoký, ale zároveň strukturovaný, se svými pravidly a očekáváními. Když vstoupila do mýtiny, kde se ples konal, na chvíli se zastavila a jen tiše pozorovala všechny okolo. Pousmála se a pokračovala dál do středu dění. Třeba by zde mohla přece jen najít nějaké nové spojence, kteří by jí porozuměli? Vlci byli všude kolem, smáli se, tančili, povídali si ve skupinkách. Někteří byli vyzdobeni v lesklých špercích, jiní nosili jen jednoduché ozdoby z přírodních materiálů. Všichni však působili, jako by sem patřili, jako by tento ples byl něco, co znali odjakživa. Najednou byla poněkud ráda že si sem před svým příchodem instinktivně vpletla do srsti aspoň pár drobných květů, a nepůsobila tak až tolik mimo. Heidi se cítila trochu odlišná. Byla cizinkou na těchto ostrovech, neznala zvyklosti zdejších smeček, jejich tradice a jemné nuance společenských her. Bylo to vzrušující i zneklidňující zároveň. Přišla sem s touhou poznat nový svět, najít své místo mezi ostatními, ale teď, když stála uprostřed tohoto reje, si náhle uvědomila, jak malá a neznámá je ve srovnání s ostatními. Její zlaté oči zkoumaly vlky kolem ní. Všichni se zdáli být ponořeni do svých světů, a přesto byla cítit zvláštní propojenost. Heidi nasávala atmosféru a snažila se nechat vést pocity, které jí vítr přinášel. Zvědavost začala převažovat nad počáteční nejistotou. Možná to bylo tím, jak si vítr jemně pohrával s jejím kožíškem, nebo tím, jak květiny v její srsti rozkvetly pod tímto zvláštním měsíčním světlem.
Usmála se. Klidně a s jemností, která jí byla vlastní, vykročila směrem k dalším vlkům. Možná to byl začátek něčeho velkého. Neznala nikoho z nich, nevěděla, co ji čeká, ale věděla, že dnes v noci nechá vítr, aby ji vedl.

VERZE S UPRAVENOU MINULOSTÍ

Jméno: Heidi
Přezdívka: Dee, Hedi
Věk: Mladý dospělý (5 let)
Pohlaví: Samice
Matka: Kristy
Otec: Ishisah
Sourozenci: Ossian, Peggy, Jimmy - její vrh
Marion - jiný
Další rodina: //

Charakteristika
Heidi je vlčice s hlubokýma jantarovýma očima a kožichem, který v sobě mísí odstíny stříbřité a temně černé barvy. Její vzhled je nápadný a přirozeně vznešený, ale to, co ji opravdu definuje, je její vyvážený charakter, ve kterém se mísí síla s jemností.
Je tichá a pozorná, s výjimečně vyvinutou schopností naslouchat svému okolí. Ráda tráví čas v ústraní, daleko od ostatních, kde může vnímat přírodu kolem sebe. Vítr v korunách stromů, šelest trávy nebo pohyb zvěře v dálce. Tato schopnost hlubokého pozorování jí dává nejen výhodu v lovu a přežití, ale také ji spojuje s přírodou na téměř duchovní úrovni. Heidi se v divočině pohybuje s neuvěřitelnou lehkostí, jako by byla neviditelnou součástí krajiny.
Přestože je to vlčice, která se nebojí riskovat a má odvahu čelit i těžkým výzvám, je také neobvykle empatická a soucitná, možná až mateřská. Její intuice a schopnost vcítit se do situací kolem ní ji činí citlivou vůči potřebám jiných zvířat, které častokrát obdivuje. V konfliktech nevyhledává konfrontaci. Naopak se snaží nalézt řešení, která jsou klidná a spravedlivá. Tím, že dokáže zůstat chladnokrevná i v náročných situacích, často funguje jako prostředník v konfliktu mezi ostatními, ať už jde o členy její smečky nebo zvířata, která žijí v jejím teritoriu. Od rvačky by nejspíš tedy utekla, než aby se do ní zapojila. Netouží po nějaké dominanci, ani touhou po moci či vládě. Nic z toho jí nenaplňuje a nikdy by se nesnažila vydobít si respekt silou. Když ne toto, tak co jí v tom případě naplňuje? Je to jednoduché. Její blízcí, toulky po horách, pozorování hvězd nebo zvěře. Na Heidi je asi nejzajímavější její závislost na smečce. Dá se to pravděpodobně očekávát, vzhledem k tomu že v jedné vyrostla a kontakt miluje, ale jeden by řekl že na takového vlka dvakrát nevypadá... Ačkoliv si užívá své osamocené chvilky kdy se jen vítr prohání její srstí, nedokázala by takto žít. Potřebuje mít zázemí, a v hlavě pocit klidu, že kdyby se jí něco po cestě stalo, přece si na ni vzpomenou a třeba se dostaví i pomoc.

Minulost
Heidi se narodila v melancholickém údolí, kde vládla ponurá atmosféra, která jakoby v sobě nesla tajemství a stará příkoří. Spolu se svými bratry a sestrami byla vychovávána v přísném a často emocionálně chladném prostředí. Zatímco Ossian brzy pocítil potřebu odtrhnout se od ostatních, Heidi se naopak snažila najít své místo ve smečce. Byla o něco starší než její sestra Marion, což jí dodalo větší smysl pro odpovědnost, a snažila se být oporou nejen jí, ale i ostatním sourozencům. Na rozdíl od Ossiana, který byl fyzicky slabší a více duchovně zaměřený, byla Heidi odolná, fyzicky zdatná a dobře integrovaná do smečky. Byla učenlivá, vynikala v lovu a taktice a zpočátku se zdálo, že má před sebou slibnou budoucnost jako významný člen smečky. Ale navzdory jejím schopnostem a respektu, který si ve smečce získala, jí něco chybělo. Přestože byla schopná zapadnout do společnosti, nikdy se necítila skutečně propojená s ostatními vlky. Ve svém nitru cítila prázdnotu a touhu po něčem víc, po smyslu a po svobodě, která by jí umožnila být více sama sebou. Když byl Ossian vykázán ze smečky kvůli jeho posedlosti Hatim a jeho vírou v měsíc, Heidi byla rozpolcená. Na jedné straně byla loajální vůči své rodině a měla silný ochranitelský instinkt vůči svým sourozencům, zejména vůči mladší Marion. Na druhé straně ale cítila, že její místo je stále ve smečce. V té době nebyla připravená odejít a opustit všechno, co znala. Byla příliš vázána na život smečky a na tradice, které ji obklopovaly. Proto se rozhodla zůstat, i když Marion šla s Ossianem.
Časem se však situace začala měnit. Heidi začala vnímat, že bez přítomnosti Ossiana a Marion se smečka proměnila. Atmosféra zhoustla, zbylí členové se stali ještě více uzavření a nepřístupní. Zároveň s tím se v Heidiině nitru začala probouzet touha po něčem jiném. Stále častěji vnímala šepot větru, který ji lákal pryč, k něčemu neznámému. Tento pocit, tento neklid, ji začal pronásledovat, stejně jako Ossiana pronásledovalo volání měsíce. Ačkoliv Heidi neměla jasnou představu, co ji čeká, věděla, že musí opustit údolí a najít něco, co by naplnilo její prázdnotu. Heidi strávila několik dalších měsíců v údolí, bojující sama se sebou. Každý den cítila, jak se stále více vzdaluje smečce a její hodnoty jí přestávají dávat smysl. Stále silnější pouto, které cítila k přírodě a větru, se stalo nesnesitelným. Vítr k ní přinášel zvěsti zdaleka, z míst, o kterých nikdy neslyšela, a ona věděla, že musí tyto vzdálené světy najít.
Věděla, že musí následovat svou vlastní cestu, bez ohledu na to, jak těžké by to mohlo být. Opustila smečku, už ne jako členka rodiny nebo vážený lovec, ale jako poutnice, která hledá smysl svého života a své spojení s přírodou. Na rozdíl od jejích dvou sourozenců, kteří vědomě směřovali k víře v Hatiho, Heidi neměla jasný cíl. Vydala se na cestu za svobodou, nezávislostí a odpověďmi na otázky, které jí větrné proudy šeptaly do uší.
Heidi putovala dlouho. Procházela hlubokými lesy, překonávala rozlehlé pláně a stoupala po strmých úbočích hor. Během své cesty objevovala nové schopnosti. Začala rozumět větru stále více, naslouchala jeho příběhům a učila se, jak z něj získat informace. Vítr se stal jejím průvodcem a přítelem, který ji vedl tam, kde by sama možná zabloudila.
Nakonec její cesta vedla k Norestu, kde věděla, že se kdysi usadil její bratr Ossian. Ačkoliv se s ním nerozešla ve zlém, její příchod nebyl motivován touhou po setkání s ním. Do Norestu ji vedl vítr. Věděla, že právě zde najde odpovědi na některé z otázek, které ji trápily. Byla zvědavá na Ossiana a Marion, ale zároveň cítila, že její vlastní poslání je důležitější.
Její příchod do Norestu nebyl triumfálním návratem ztracené sestry, ale spíše tichým vstupem do světa, kde stále hledala své místo. Nyní byla nejen vlčicí, která se uměla postavit na vlastní nohy, ale také bytostí s hlubokým propojením s přírodou a větrem, který ji vedl a chránil.

Zajímavosti: Na krku nosí 'kožený' náhrdelník s několika černo-modrými peříčky. Na předních holeních zase kožené zavazovací náramky zbarvené do rudé barvy.

Heidi má velmi vyvinutou schopnost orientovat se v naprosté tmě. Je schopná vnímat i ty nejmenší změny v tlaku vzduchu, což jí umožňuje navigovat i v náročných terénech, kde by jiní vlci tápali.

Nenávidí bouřky, cítí se při nich zranitelná.

Opravdu miluje přírodu, má i své pomyslné rituály. Do jisté míry soucítí s pohanskou vírou, i když by to po zkušenosti z dětsví nepřiznala.

Magie
Šepot větru – Heidi je nositelkou magie zvané „Šepot větru“, která jí umožňuje komunikovat s větrem a získávat z něj cenné informace o tom, co se děje ve vzdálených nebo skrytých místech. Tato magie není jen nástrojem pro špehování nebo orientaci, ale také hluboce osobním spojením s přírodním světem. Pro Heidi má vítr hluboký duchovní význam. Věří, že vítr nese příběhy celého světa, že každé místo, které vítr navštívil, zanechalo v něm stopu. Skrze Šepot větru se cítí být součástí něčeho většího než sebe samé, součástí nekonečného koloběhu přírody a života. Vítr je pro ni společník, rádce a průvodce, ale také nepředvídatelná síla, kterou nemůže zcela ovládnout. Heidi má vrozenou schopnost naladit se na větrné proudy, ať už je to jemný vánek nebo divoký poryv. Její smysly jsou jemně propojené s větrem, což jí umožňuje zachytit zprávy nesené v jeho proudech. Vítr pro ni není jen fyzikální jev. Vnímá ho jako živý element, který dokáže zachytit detaily, zvuky, vůně a dokonce i vibrace zvířat, lidí či událostí, které zažil. Heidi věří, že každý poryv větru má svou vlastní osobnost, vlastní příběh, a její schopnost je ve schopnosti tyto příběhy dekódovat a porozumět jim. Zprávy, které přicházejí s větrem, mohou mít mnoho podob: šustění listí, vzdálené hlasy, tlumené kroky, nebo dokonce pachy zvířat či vlků. Vítr může nést dokonce vzdálených úryvky rozhovorů. Síla této magie závisí na Heidiině soustředění a na podmínkách prostředí. Pokud je vítr jemný, klidný a čistý, je schopná zachytit jemné a detailní zprávy, jako by slyšela jemný rozhovor nebo kroky lehkých zvířat. V takových případech je vítr jako pozorný průvodce, který jí nabízí detaily s vysokou přesností. Dokáže například určit přibližnou (nikdy ne přesnou) vzdálenost zdroje zvuku nebo rozlišit různé pachy a zvuky, které vítr nese. Pokud je vítr naopak silný nebo přináší s sebou špínu, prach, či jiné rušivé elementy, Heidi může mít problémy se soustředěním. V takových případech je její schopnost méně přesná, zprávy jsou zkreslené nebo fragmentované. Silný vítr může přinášet zvuky jako chaotický šum, který jí znemožňuje rozeznat jednotlivé detaily. Naopak, v úplně bezvětrných dnech se tato magie stává nepoužitelnou, protože vítr nenese žádné zprávy. Heidiina magie je také citlivá na její vlastní emocionální stav. Pokud je rozrušená, úzkostná nebo rozhněvaná, může mít problémy s nasloucháním větru. Vítr se stává chaotickým, jeho zprávy nesou spíše její vlastní rozptýlené myšlenky a emoce než čisté signály z okolí. V takových momentech musí najít klid a znovu se naladit na rytmus přírody. Tak též je po každém užitím magie nadměrně vyčerpána a toto oslabení ji může doprovázet i několik dalších dní.

Obrázek


Doplňky: // (viz zajímavosti)
Další postavy: Valencia
Discord: @3.g0tz0v4

Jméno: Heidi
Přezdívka: Dee, Hedi
Věk: Mladý dospělý (5 let)
Pohlaví: Samice
Matka: Kristy
Otec: Ishisah
Sourozenci: Ossian, Peggy, Jimmy - její vrh
Marion - jiný
Další rodina: //

Charakteristika
Heidi je vlčice s hlubokýma jantarovýma očima a kožichem, který v sobě mísí odstíny stříbřité a temně černé barvy. Její vzhled je nápadný a přirozeně vznešený, ale to, co ji opravdu definuje, je její vyvážený charakter, ve kterém se mísí síla s jemností.
Je tichá a pozorná, s výjimečně vyvinutou schopností naslouchat svému okolí. Ráda tráví čas v ústraní, daleko od ostatních, kde může vnímat přírodu kolem sebe. Vítr v korunách stromů, šelest trávy nebo pohyb zvěře v dálce. Tato schopnost hlubokého pozorování jí dává nejen výhodu v lovu a přežití, ale také ji spojuje s přírodou na téměř duchovní úrovni. Heidi se v divočině pohybuje s neuvěřitelnou lehkostí, jako by byla neviditelnou součástí krajiny.
Přestože je to vlčice, která se nebojí riskovat a má odvahu čelit i těžkým výzvám, je také neobvykle empatická a soucitná, možná až mateřská. Její intuice a schopnost vcítit se do situací kolem ní ji činí citlivou vůči potřebám jiných zvířat, které častokrát obdivuje. V konfliktech nevyhledává konfrontaci. Naopak se snaží nalézt řešení, která jsou klidná a spravedlivá. Tím, že dokáže zůstat chladnokrevná i v náročných situacích, často funguje jako prostředník v konfliktu mezi ostatními, ať už jde o členy její smečky nebo zvířata, která žijí v jejím teritoriu. Od rvačky by nejspíš tedy utekla, než aby se do ní zapojila. Netouží po nějaké dominanci, ani touhou po moci či vládě. Nic z toho jí nenaplňuje a nikdy by se nesnažila vydobít si respekt silou. Když ne toto, tak co jí v tom případě naplňuje? Je to jednoduché. Její blízcí, toulky po horách, pozorování hvězd nebo zvěře. Na Heidi je asi nejzajímavější její závislost na smečce. Dá se to pravděpodobně očekávát, vzhledem k tomu že v jedné vyrostla a kontakt miluje, ale jeden by řekl že na takového vlka dvakrát nevypadá... Ačkoliv si užívá své osamocené chvilky kdy se jen vítr prohání její srstí, nedokázala by takto žít. Potřebuje mít zázemí, a v hlavě pocit klidu, že kdyby se jí něco po cestě stalo, přece si na ni vzpomenou a třeba se dostaví i pomoc.

Minulost
Heidi se narodila v melancholickém údolí, kde vládla ponurá atmosféra, která jakoby v sobě nesla tajemství a stará příkoří. Spolu se svými bratry a sestrami byla vychovávána v přísném a často emocionálně chladném prostředí. Zatímco Ossian brzy pocítil potřebu odtrhnout se od ostatních, Heidi se naopak snažila najít své místo ve smečce. Byla o něco starší než její sestra Marion, což jí dodalo větší smysl pro odpovědnost, a snažila se být oporou svým mladším sourozencům. Na rozdíl od Ossiana, který byl fyzicky slabší a více duchovně zaměřený, byla Heidi odolná, fyzicky zdatná a dobře integrovaná do smečky. Byla učenlivá, vynikala v lovu a taktice a zpočátku se zdálo, že má před sebou slibnou budoucnost jako významný člen smečky. Ale navzdory jejím schopnostem a respektu, který si ve smečce získala, jí něco chybělo. Přestože byla schopná zapadnout do společnosti, nikdy se necítila skutečně propojená s ostatními vlky. Ve svém nitru cítila prázdnotu a touhu po něčem víc, po smyslu a po svobodě, která by jí umožnila být více sama sebou. Když byl Ossian vykázán ze smečky kvůli jeho posedlosti Hatim a jeho vírou v měsíc, Heidi byla rozpolcená. Na jedné straně byla loajální vůči své rodině a měla silný ochranitelský instinkt vůči svým sourozencům, zejména vůči mladší Marion. Na druhé straně ale cítila, že její místo je stále ve smečce. V té době nebyla připravená odejít a opustit všechno, co znala. Byla příliš vázána na život smečky a na tradice, které ji obklopovaly. Proto se rozhodla zůstat, i když Marion šla s Ossianem.
Časem se však situace začala měnit. Heidi začala vnímat, že bez přítomnosti Ossiana a Marion se smečka proměnila. Atmosféra zhoustla, zbylí členové se stali ještě více uzavření a nepřístupní. Zároveň s tím se v Heidiině nitru začala probouzet touha po něčem jiném. Stále častěji vnímala šepot větru, který ji lákal pryč, k něčemu neznámému. Tento pocit, tento neklid, ji začal pronásledovat, stejně jako Ossiana pronásledovalo volání měsíce. Ačkoliv Heidi neměla jasnou představu, co ji čeká, věděla, že musí opustit údolí a najít něco, co by naplnilo její prázdnotu. Heidi strávila několik dalších měsíců v údolí, bojující sama se sebou. Každý den cítila, jak se stále více vzdaluje smečce a její hodnoty jí přestávají dávat smysl. Stále silnější pouto, které cítila k přírodě a větru, se stalo nesnesitelným. Vítr k ní přinášel zvěsti zdaleka, z míst, o kterých nikdy neslyšela, a ona věděla, že musí tyto vzdálené světy najít.
Věděla, že musí následovat svou vlastní cestu, bez ohledu na to, jak těžké by to mohlo být. Opustila smečku, už ne jako členka rodiny nebo vážený lovec, ale jako poutnice, která hledá smysl svého života a své spojení s přírodou. Na rozdíl od jejích dvou sourozenců, kteří vědomě směřovali k víře v Hatiho, Heidi neměla jasný cíl. Vydala se na cestu za svobodou, nezávislostí a odpověďmi na otázky, které jí větrné proudy šeptaly do uší.
Heidi putovala dlouho. Procházela hlubokými lesy, překonávala rozlehlé pláně a stoupala po strmých úbočích hor. Během své cesty objevovala nové schopnosti. Začala rozumět větru stále více, naslouchala jeho příběhům a učila se, jak z něj získat informace. Vítr se stal jejím průvodcem a přítelem, který ji vedl tam, kde by sama možná zabloudila.
Nakonec její cesta vedla k Norestu, kde věděla, že se kdysi usadil její bratr Ossian. Ačkoliv se s ním nerozešla ve zlém, její příchod nebyl motivován touhou po setkání s ním. Do Norestu ji vedl vítr. Věděla, že právě zde najde odpovědi na některé z otázek, které ji trápily. Byla zvědavá na Ossiana a Marion, ale zároveň cítila, že její vlastní poslání je důležitější.
Její příchod do Norestu nebyl triumfálním návratem ztracené sestry, ale spíše tichým vstupem do světa, kde stále hledala své místo. Nyní byla nejen vlčicí, která se uměla postavit na vlastní nohy, ale také bytostí s hlubokým propojením s přírodou a větrem, který ji vedl a chránil.

Zajímavosti: Na krku nosí 'kožený' náhrdelník s několika černo-modrými peříčky. Na předních holeních zase kožené zavazovací náramky zbarvené do rudé barvy.

Heidi má velmi vyvinutou schopnost orientovat se v naprosté tmě. Je schopná vnímat i ty nejmenší změny v tlaku vzduchu, což jí umožňuje navigovat i v náročných terénech, kde by jiní vlci tápali.

Nenávidí bouřky, cítí se při nich zranitelná.

Opravdu miluje přírodu, má i své pomyslné rituály. Do jisté míry soucítí s pohanskou vírou, i když by to po zkušenosti z dětsví nepřiznala.

Magie
Šepot větru – Heidi je nositelkou magie zvané „Šepot větru“, která jí umožňuje komunikovat s větrem a získávat z něj cenné informace o tom, co se děje ve vzdálených nebo skrytých místech. Tato magie není jen nástrojem pro špehování nebo orientaci, ale také hluboce osobním spojením s přírodním světem. Pro Heidi má vítr hluboký duchovní význam. Věří, že vítr nese příběhy celého světa, že každé místo, které vítr navštívil, zanechalo v něm stopu. Skrze Šepot větru se cítí být součástí něčeho většího než sebe samé, součástí nekonečného koloběhu přírody a života. Vítr je pro ni společník, rádce a průvodce, ale také nepředvídatelná síla, kterou nemůže zcela ovládnout. Heidi má vrozenou schopnost naladit se na větrné proudy, ať už je to jemný vánek nebo divoký poryv. Její smysly jsou jemně propojené s větrem, což jí umožňuje zachytit zprávy nesené v jeho proudech. Vítr pro ni není jen fyzikální jev. Vnímá ho jako živý element, který dokáže zachytit detaily, zvuky, vůně a dokonce i vibrace zvířat, lidí či událostí, které zažil. Heidi věří, že každý poryv větru má svou vlastní osobnost, vlastní příběh, a její schopnost je ve schopnosti tyto příběhy dekódovat a porozumět jim. Zprávy, které přicházejí s větrem, mohou mít mnoho podob: šustění listí, vzdálené hlasy, tlumené kroky, nebo dokonce pachy zvířat či vlků. Vítr může nést dokonce vzdálených úryvky rozhovorů. Síla této magie závisí na Heidiině soustředění a na podmínkách prostředí. Pokud je vítr jemný, klidný a čistý, je schopná zachytit jemné a detailní zprávy, jako by slyšela jemný rozhovor nebo kroky lehkých zvířat. V takových případech je vítr jako pozorný průvodce, který jí nabízí detaily s vysokou přesností. Dokáže například určit přibližnou (nikdy ne přesnou) vzdálenost zdroje zvuku nebo rozlišit různé pachy a zvuky, které vítr nese. Pokud je vítr naopak silný nebo přináší s sebou špínu, prach, či jiné rušivé elementy, Heidi může mít problémy se soustředěním. V takových případech je její schopnost méně přesná, zprávy jsou zkreslené nebo fragmentované. Silný vítr může přinášet zvuky jako chaotický šum, který jí znemožňuje rozeznat jednotlivé detaily. Naopak, v úplně bezvětrných dnech se tato magie stává nepoužitelnou, protože vítr nenese žádné zprávy. Heidiina magie je také citlivá na její vlastní emocionální stav. Pokud je rozrušená, úzkostná nebo rozhněvaná, může mít problémy s nasloucháním větru. Vítr se stává chaotickým, jeho zprávy nesou spíše její vlastní rozptýlené myšlenky a emoce než čisté signály z okolí. V takových momentech musí najít klid a znovu se naladit na rytmus přírody. Tak též je po každém užitím magie nadměrně vyčerpána a toto oslabení ji může doprovázet i několik dalších dní.

Obrázek


Doplňky: // (viz zajímavosti)
Další postavy: Valencia
Discord: @3.g0tz0v4