Príspevky užívateľa

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₄₆

Slunce snových dálek

Podvečer v Dormandském hvozdu měl zvláštní váhu. Jako by se v každém listu skrýval příběh a každý šramot v mechu byl víc než jen zvuk. Celý dormand se jí dnes zdál zvláštní, možná trochu jiný než si ho pamatovala, možná trochu neklidný. Heidi kráčela pomalu, tiše, s respektem k prostoru, který si žádal pokoru. Nešla sem s úmyslem něco najít. Vlastně ani nevěděla, proč právě sem zamířila. Větry si s ní pohrávaly jako obvykle a ona jim naslouchala. Když se dostala blíž k mýtině, uviděla pařezy. Byly staré, popraskané, jako kruhy na vodě dávno utichlé. Ale pod jejich vrstvami, nebo snad mezi nimi, bylo něco živého. Živého v přítomnosti. Něco, co sledovalo. Zastavila se, ztuhla v napjatém postoji, když k jejím uším dolehlo slova tazajíc se na něčí přítomnost. Hlas. Jemný, až naléhavý. Nešel ignorovat. Ne protože křičel, ale protože rezonoval v něčem hlubším. Jako když se dotkneš poznaného snu. Přesto se Heidi ještě chvíli držela zpátky. Cítila zde spoustu pachů a s těmi všemi nedávnými událostmi se vlastně trochu i bála. Co když to byla past? Nakonec stejně, pomalu vyšla ze stínu. Neudělala rámus, ale přesto bylo z jejího postoje zřejmé, že se neskrývá. Byla zvyklá, že jí vítr prozradí dřív, než dojde. A pokud se tu opravdu děje něco zvláštního, skrývat se by znamenalo lhát. Sobě i krajině. V okamžiku, kdy se jí světlo opřelo do boků, se její stříbrošedý kožich zaleskl v oranžových a zlatavých odlescích slunce. Tlapky jí na okamžik zůstaly v mechu, jemně vnořené, jako by nechtěla rušit to, co zde právě probíhalo. Zastavila se nedaleko od pařezů. Pohlédla na onu vlčici. Skoro bledou, krásnou jako ranní mlha. A přesto v jejích očích tančil strach. „Drahá, nejsi sama,“ odpověděla klidně Heidi. Její hlas byl hlubší, zastřený, trochu jako vzdálené zurčení potoka. Neudělala další krok, nechtěla ji děsit. A pak… pak ucítila další. Jemné vlákno přítomnosti, sotva znatelné. Otočila hlavu jen nepatrně, právě tolik, aby koutkem oka zaznamenala další vlčici. Bílošedou, s krásnými vlasy, poměrně štíhlou, její pohyb byl hladký jako kapka rosy sklouzávající po stéble. Zůstala stát, stejně jako ona. Heidi si jí všimla, ale nemluvila. Stačil jí letmý pohled, a z něj vytušila respekt i opatrnost. Byla to dobrá rovnováha. Vlčici v křoví zatím nezaregistrovala. Heidi se znovu obrátila k dívce u pařezů. V jejím výrazu nebyl soucit, ale klid. Ne nabídka záchrany, ale otevřenost. „Řekni… co tě volá?“ Její slova byla pevná, ale jemná. Neptala se, co se stalo. Neříkala „neboj se“. Nešlo o plané ujišťování. Ptala se jako někdo, kdo ví, že některé odpovědi nejsou v hlase, ale v tom, co se neřekne. V tom, co les drží mezi větvemi.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₄₅

Heidi naslouchala Rakisovým slovům s klidem, který jí byl vlastní. Neupínala se na každé slovo, jak to někdy dělávali jiní. Spíš je nechávala procházet sebou jako vánkem, který v ní však zanechával drobné otisky. A možná právě proto si tolik pamatovala, co bylo důležité. Ne proto, že by si to vštěpovala, ale protože s ní některé věci prostě souzněly. Když mluvil o teoretické představě spojenectví s Kultem, pokývala hlavou. Nevyjadřovala se dál, nebylo třeba. Chápala, že šlo o hypotézu, možnost, která se v tuto chvíli neměla naplnit. Ale i tak věděla, že si bude muset dávat pozor. Aby její nitky zůstaly tenké, a přesto pevné. Aby vedly směrem, kterým si přála ona sama. A ne směrem, kterým by je mohl zatáhnout někdo jiný. Jakmile však přišlo na varování před oním zvláštním vlkem, lehce se v ní cosi napnulo. Ne obavou. Spíš zvláštním neklidem, který se s ní nesl už od chvíle, kdy se probudila z onoho incidentu. „Rozumím,“ odpověděla klidně. „A děkuji, že jste mě o něm informoval. Kdybych to věděla dřív, byla bych opatrnější a jistě bych i mluvila jinak.“ Byla upřímná. Nijak se neomlouvala, ale zároveň uznávala, že její nevědomost mohla být nebezpečná. Chvíli mlčela, než dodala: „Přesto… něco na něm bylo. Něco, co se vymykalo běžnému smyslu. Ne že bych mu věřila, ale měl v sobě rozpor. Jako když posloucháte píseň, jejíž tóny k sobě nepatří, a přesto z ní nemůžete odtrhnout uši. Proč mě vůbec zachránil před tím medvědem, pokud je tak zlý?“ Nečekala, že tomu Rakis bude rozumět tak, jak to cítila. Ale chtěla mu dát vědět, že ji to nenechalo chladnou. Že si to bude pamatovat. Když se pak zmínil o ceremoniálu, Heidi na okamžik zpozorněla. Oči se jí na malou chvíli zaleskly, ale nešlo o nic teatrálního. Jen jakési vnitřní potvrzení, že cesta, kterou si zvolila, je přijímána. A že její kroky, ačkoliv někdy vedly po hranici, nebyly zbytečné. „Děkuji,“ řekla prostě. Na jeho opakovanou zmínku o Sashe už jen přikývla. Byla to snad první chvíle, kdy v ní bylo cosi lehce hravého. Netrvala dlouho. Byla jako větřík, co se mihne mezi větvemi a hned zas zmizí, ale byla tam. A to něco znamenalo. Sklonila pak hlavu v tichém respektu, než se pomaličku připravila k odchodu. Stále byla ale dost ostražitá, snad kdyby po ní ještě něco chtěl.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₄₄

Heidi si vyslechla jeho slova mlčky, avšak s pohledem, který neztratil vnímavost. Každé slovo jí zaznívalo v hlavě zřetelně, jako by jej vítr přinášel zpět, opakoval, převaloval po jazyku myšlenek. Patříme ideálům… zopakovala si v duchu, a na malý okamžik ji píchlo u srdce. Ne bolestí, ale tím hlubokým poznáním, že tohle byl Rakis v celé své síle. Ne vlk, který si něco nárokuje, ale vlk, který požaduje oddanost ne jemu, nýbrž zemi, myšlence, tomu, co z Nihilu činí domov. „A právě ty ideály jsou tím, co mi brání se ztratit,“ odpověděla po chvíli tiše, ale jistě. „Nestavím je na tom, co cítím nebo necítím ke konkrétnímu vlkovi. Jsou hlubší. Větru nerozkážeš, kam má foukat... a přesto se jím můžete nechat vést, znáte-li jeho jazyk.“ Bylo v tom něco podivně poetického, a přitom praktického. Tenhle tón byl Heidi vlastní. Neuhýbala odpovědi. Jen ji balila do slov jako do mechu. Aby tolik nepíchala, i když v sobě nesla pevnost skály. „Nebojte se, Arrakidi,“ přikývla na jeho poznámku o její rozumnosti. Jistě, Nirix nesmí být víc než přítelem. Přesto Heidi ale aspoň prozatím nehodlala přerušit jejich kontakt. Sklonila jemně hlavu. Pokora. Ne slabá. Spíš taková, která uzná hranice, a přesto si zachová tvář. Když se jí zeptal na možnost, že by mohla vyřizovat korespondenci mezi Kultem a Nihilem, zůstala na chvíli stát nehybně. Ticho se roztáhlo mezi nimi jako plachta, ale nakonec zvedla oči. „Jistě“ řekla prostě. „Dokázala bych to. Pokud bych věděla, že je to přínosné pro vaši vizi. Pokud bych tím mohla sloužit smečce a být mostem, ne hrozbou. Pak ano.“ Neříkala to s nadšením. Ale bylo cítit, že by se k tomu úkolu postavila čelem. Ne jako špión, ne jako někdo, kdo hledá výhody. Ale jako někdo, kdo věří v rovnováhu. I mezi vlky, kteří se kdysi, a vlastně i doposud považují za protivníky. „Vaše důvěra je pro mě závazek. Ne zátěž. A nezklamu ji.“ Její hlas zněl jako přísaha, kterou nepotřebovala doprovodit žádným gestem. Bylo v ní příliš jasného přesvědčení, než aby bylo třeba dalších důkazů. A pak už přešla k tomu, co bylo tíživější. K medvědovi. K chrámu. K těm zamlženým útržkům, které se jí v hlavě rozpadaly a znovu skládaly. „Když jsem se dostala z toho zvláštního chrámu, octla jsem se u Trosek. Tudíž nejspíš tam? Nemohu si být jistá.“ Její hlas ztichl. Přemýšlela. V očích se jí mihlo cosi stínového, ale nenechala se tím zlomit. „Ten vlk… ano, měl přes oko šátek. Ale jen před příchodem do chrámu. Poté už jsem ho viděla jen bez něj. Byl to hrozný pohled, na to jeho oko... Ale byl většinu času otočený, vypadal zraněný, i přes to že pomoc odmítl.“ Když zmínil Sashu, přikývla. „Ještě jsem za ní nezašla, ale půjdu. Příliš jsem spěchala na to, abych s vámi mohla mluvit dřív, než to vychladne. Věděla jsem, že pokud mám něco říct… musí to být hned. Pravda má svou teplotu. A když vystydne, už nikdy nezní tak opravdově.“

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₄₃

Heidi se na slunečné louce pohnula jen nepatrně. Ocas tiše sklouzával po zlátnoucí trávě, vítr jí cuchal srst na krku a ona v tichu sledovala svého panovníka. Tu ztělesněnou rovnováhu moci a rozvahy, za kterou ode dne přijetí dýchala. Ale tentokrát byly jeho otázky ostřejší, hlouběji řezaly pod kůži. A ta první z nich: A co vy? , ji zasáhla víc, než čekala. Na chvíli mlčela. Nebylo to ze strachu, spíš se potřebovala dotknout sama sebe, ve vší pravdivosti, než odpoví. Rány na těle štípaly, ale tohle bylo jiné. Byl to pohled dovnitř, na to, co se zformovalo v mlhách Kultu, v potemnělé přítomnosti mesiáše, a co pak odeznělo spolu s větrem. „Nejsem slepá,“ pronesla nakonec tiše, hlasem ne silným, ale pevně zakotveným. „Vidím, co ke mně cítí. Vnímám to... a byla chvíle, kdy jsem tomu možná chtěla rozumět. Ale nejsem jeho. A nikdy nebudu. Nejsem ani vaše, pokud bych měla být jen něčím majetkem. Ale mé srdce... je vázané sem. K vám. K Nihilu. K tomu, co se tu rodí. Mesiáš zůstane pouze mým přítelem a prostředníkem mezi mnou a mou mladší sestrou.“ Letmo se na něj usmála. Na milostné příběhy tu měla jiné, že? Možná pravě tvého otce, můj panovníku, hahahh. Otočila k němu oči. Neuhýbala, ačkoli v nich nebyl vzdor. Jen pravda. „Měla jsem srdce z ledu. Pak jsem ho nechala dotknout větrem. Ale nikdy ho nespálím ohněm, který hoří jinde.“ Ticho po těch slovech bylo takové, jaké bývá po přiznání. Bylo v něm vše: napětí, mír, i nečekaný klid, úleva. Když padla otázka na setkání, Heidi přikývla bez zaváhání. „Domluvím to. Až se znovu uvidíme, sdělím mu to. Řeknu, že jste ochoten se s ním setkat. A pokud neuteče před tím, co sám zasel, pak k setkání dojde.“ Byla to slova klidná, ale jejich podtón nesl lehký nádech znepokojení. Věděla, že to nebude prosté. A že cokoli vyvolá, může rozpohybovat věci, které už nepůjde zastavit. Ale Rakis měl pravdu: byl by hlupák, kdyby se možnosti nedotkl aspoň prstem. Sklonila mírně hlavu, když zmínil přínos pro smečku. Její tón, když odpovídala, byl věcný. „Rozumím, pane. Mé tlapy kráčí po půdě Nihilu. Nezbloudím. A jestli jednou zavětřím, že mě chce vtáhnout dál, než bych vám mohla být k užitku… pak to přeruším.“ Byla to přísaha, vyřčena v prostých slovech. A nebyla to první, kterou pro Nihil složila, ale možná to byla první, která se dotýkala něčeho tak těkavého, jako jsou city. Slunce se mezitím vyhouplo výš. V dálce zakroužila káně, a Heidi se zlehka pohnula, když padla poslední otázka. Ta o medvědovi, o zranění, o onom zvláštním vlkovi. „Nejsem si přesně jistá. Nepamatuju si ani přesně, jak mě napadl, jen že tam byl někdo další.“ Odmlčela se, zamžikala a přejela si jazykem přes čelist, jako by se snažila najít správná slova. Nebo odvahu. „Viděla jsem vlka. Samce. Světlého, s bílými křídly a zvláštním okem, skoro jako anděl, odečteme li jeho pohled. Neznala jsem ho, ale i tak mi něco připomínal. Byl to on, kdo mě odtáhl pryč, když medvěd znovu zaútočil. Myslím, že mě zanesl do nějakého chrámu. Bylo tam šero, ticho, páchlo to po kadidle a starobě onoho chrámu. On tam jen seděl, vypadal vyčerpaně, jakoby byl v bolestech, neřekl jméno. A pak otevřel jakýsi portál, jímž jsem vylezla zpět, ven k troskám Othamu. Myslím že jsem utrpěla i nějaká zranění na hlavě, celá ta situace se mi mlží.“ Vzhlédla k Rakisovi, trochu nesvá, ale zcela upřímná. Pak znovu sklopila hlavu, s vědomím, že její slova přinesla víc otázek než odpovědí. Ale byla věrná pravdě, a to byl v Nihilu snad základ důvěry.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₄₂

Slunce nad nimi se teprve dralo k vrcholu, louka zářila zlatavě a vzduch se tetelil lehkostí, jaká se v Nihilu málokdy cítila. Ale ani mírumilovné prostředí nedokázalo zcela zakrýt stopy, které na vlčici zanechaly poslední dny. Ani ne tak na těle, jako spíš v hloubkách očí. Zranění byla drobná. Až na čelist. Ta nesla natržení, které při mluvení bolelo, ale Heidi se nenechala vyvést z míry. Musela přeci dokázat, že je schopná, a svůj úkol splnila. Tedy aspoň v to doufala. Svou tlamičku tedy zavřela jen na chvíli, aby panovníka nechala odpovědět. Měla toho hodně co povídat. „Mesiáš se mnou mluvil jinak než naposledy co jsem ho viděla,“ začala tichým hlasem, který však nesl tíhu pozorování i jemné nejistoty. „Byl… otevřenější. Myslím že ke mě něco cítí.“ přiznala tiše, snad jakoby se styděla. Když zmínila alianci, všimla si jeho reakce. To překvapení v pohledu, ten mírný záchvěv odmítnutí. Nijak ji to nepřekvapilo, vždyť Rakis byl tvůrcem vlastních struktur, nikoliv jejich podřízeným. Jen přikývla, pomalu, s vědomím, že jeho otázky budou následovat. „Cítil můj pach,“ pokračovala. „Proto začala naše konverzace o nihilu, a o vás. Řekl že se mu zdáte rozumný, avšak si vámi v některých ohledech snad není jistý? A tak by se s vámi někdy setkat chtěl, jako alfa s alfou. Nejsem si jistá sama, co tím chtěl říci. To s aliancí nebylo nikterak závazné, jen upozornění, že bychom to neměli lehké.“ Odmlčela se jen na chvíli, aby si navlhčila jazyk a přehodila si špatnou čelist. V očích se jí zatřpytily odlesky slunce. Zvedla pohled zpět k panovníkovi, když položil otázku, která byla nejpřímější. Jak moc jí mesiáš důvěřuje? Heidi se nadechla a chvíli si olizovala tlamu. Bylo jasné že tlama ji už začíná bolet z přílišného pohybu čelisti. „Ví, že jsem z Nihilu. Ví, že jsem věrná vám. Ale věří, že přináším něco jiného. Že ve mně dýchá proud, který není spoután vaší strukturou,ani jeho, Hatiho, ničí. Sdílíme část magie, respektive máme oba větrnou magii, a myslím že i vcelku souzní s mými myšlenkami.“ Párkrát se na konci trochu zasekla, jak bolest zesilovala. Pokračovala, a tiše doufala že jí ze zranění za chvíli zase nepoteče. „Omlouvám se... Po cestě zpátky mě napadl medvěd, a měla jsem poněkud zvláštní setkání s jistým vlkem.“ Vysvětlila své trable krátce. Nechtěla se litovat ani nic podobného, a tak do toho zatím příliš nezabýhala. Nehodlala říkat víc, než její panovník bude chtít znát. Jen mu přetlumočila své vzpomínky na ten okamžik, ačkoliv jí z nich stále nebylo moc dobře, a dost jí vrtaly hlavou. Její pohled byl přímý. Nebyl v něm náznak pochyb. Heidi neměla ráda lži, ani ty vlídné. A pokud chtěla zůstat užitečná, Arrakis potřeboval znát pravdu. Pak jen čekala. Na verdikt, na reakci. S klidným dechem, s bolestí v čelisti, a přesto s rovnováhou, kterou jí větry vrátily dřív, než se vrátila na území nihilu.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₄₁

Heidi se zlehka usmála. V očích jí zableskla jemná jiskra, tichá a hřejivá, podobně jako paprsky ranního slunce proklouzávající mezi listy klenů. „Utekla jsem, asi ano,“ pronesla tiše, bez výčitek, bez pýchy. Spíš jako by tu pravdu jen položila mezi ně. Prostou, nenápadnou, a přitom důležitou. „Ale ne kvůli strachu. Ne tak docela. Utekla jsem kvůli sobě. Kvůli tomu, abych si připomněla, kým jsem, když se na mě nikdo nedívá.“ Na chvíli zavládlo mezi nimi ticho, takové to klidné, sdílené. Vzduch voněl po vlhké trávě a míze, z dálky se ozývalo volání kukačky a pod jejich tlapami měkkce šustila zem. Pak kývla, pomalu, jako by se navracela z myšlenek. „Pojďme. Les je dnes klidný, ale příliš klidný může znamenat, že se někde stahuje stín.“ Pohled upřela k horizontu, kde se stromy stáčely ve tmavší huštiny. „Lov může být víc než rituál.“ Vydali se dál. Heidi šla o půl kroku pozadu, oči upřené k zemi, k větvím, k nebi. Vnímala vše jako jeden celek. Nebyla to paranoidní bdělost, ale spíš hluboké naslouchání.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₄₀

Vítr na větrných loukách se nezastavil nikdy. Nebyl prudký, ani ničivý. Spíš neustálý. Vanul přes trávu, hladil ji proti směru růstu a nesl s sebou vůni dalekých lesů, sůl z hor a suchou zem z jihu. Heidi ho vnímala, jakmile překročila poslední výběžek, kde ještě rostly roztroušené jalovce. Tam se krajina otevřela. Louky se před ní rozprostřely jako moře z trávy, svobodné, rozlehlé, nekonečné. Zastavila se. Zavřela oči a nechala vítr, ať si ji najde. A on si ji našel. Vplétal se jí do srsti, tančil jí po čele, šeptal jí do uší nesrozumitelná slova. Ta slova tu byla odjakživa. Zvědavá, klidná i neklidná zároveň. Heidi se nadechla. Cítila, že právě tady, tady se svět nerozpadá, ale skládá. Že tu nejsou stíny minulosti ani stěny budoucnosti. Jen přítomnost. Její tlapy se zlehka dotkly země. Každý krok, který udělala, byl měkký, soustředěný. Byla zvyklá na různé terény. Kamenité, zrádné, měkké, mokré, šelestivé, ale tráva větrných luk zpívala pod tíhou těla jinak. Jako by se jí louka snažila porozumět. Jako by jí naslouchala. Stejně jako ona naslouchala jí. Přišla sem sama, bez rozkazu, bez cíle, bez očekávání. Věděla, že se tu čas od času setkávají poutníci z monarchie, lovci, i ti, kteří chtějí na chvíli utéct od svých rolí. Ale dnes tu bylo ticho. A to jí vyhovovalo. Přišla především kvůli sobě. Její přední tlapa, ta se starším šrámem, ještě z boje, jehož obraz jí unikl, ji trochu pobolívala, ale ne natolik, aby ji zpomalila. Naučila se bolest nevnímat jako nepřítele. Spíš jako připomínku, že je živá. A že některé rány se nehojí jen tělem. Vítr jí rozevlál srst. Dlouhé chlupy za ušima jí zavířily do stran, jako by k nim patřila křídla. Byla štíhlá, a přesto pevná, s pohyby připomínajícími spíš přízrak než predátora. Její jantarové oči se rozhlížely po okolí a zároveň hleděly dovnitř. Věděla, že se s ní něco změnilo. Od doby, co vstoupila do chrámu, jehož zdi se podobaly víc snu než kameni. Od chvíle, kdy ztratila část sebe. Nebo možná našla jinou část, kterou nikdy nepojmenovala. Dole pod ní se míhal stín. Nevlčí, spíš nějakého menšího zvířete. Heidi ho ani nezkoumala. Nezajímala ji kořist. Tentokrát přišla bez záměru ulovit. Ne, co hledala, se nedalo strhnout zubem ani chytit drápem. Vítr se kolem ní začal stáčet jinak. Jako by ji poznal. Jako by si ji pamatoval. Zavřela oči a naslouchala. Slyšela v něm ševelení listí, které tu vůbec nerostlo. Cinkání větru o skálu, která ležela daleko za obzorem. A taky vlastní jméno, ne vyslovené, ale prosté vepsané přítomnosti. Heidi. Vlčice, která se nezastavuje, ale chvílemi spočine. Když vítr ustal, jen na vteřinu, jak to dokázal jen v těch nejniternějších chvílích, zůstala sama se svým dechem. Byl klidný. A v tom dechu, ve zpomalení, v zavření víček, našla cosi jako odpověď. Tichou, neukotvenou, ale přesto platnou.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₃₉

Slunce se sotva vyhouplo nad horizont, když se na okraji louky objevila Heidi. V jejím pohybu byl klid, a přesto každé došlápnutí působilo promyšleně, jako by naslouchala zemi pod sebou, než ji svými tlapami opatrně pohladila. Na její srsti ulpívaly zlaté odlesky ranního světla, které se třpytily na jemné vrstvě prachu a rosné vlhkosti. Nesla se jako přízrak mlhy, bez zbytečných slov, s hlavou lehce vztyčenou a pohledem upřeným k postavě, která už na ni čekala. Rakis. Silueta krále se rýsovala mezi šeřícími stébly trav, a Heidi, přestože zpomalila, nepřestala se přibližovat. Nebylo třeba slov na přivítanou, zatím. Mezi nimi se vznášela určitá tichá úcta, kterou Heidi neporušovala, dokud se nezastavila několik kroků od něj. Její jantarové oči se na chvíli přimhouřily, jak se dívala proti světlu, a pak konečně tiše pronesla: „Děkuji, že jste si na mě udělal čas tak brzy.“ Hlas měla klidný, pevný. Nepůsobila unaveně, ani přepjatě, i když na jejím těle bylo vidět několik stop nedávného boje. Krev pod čelistí už stačila zaschnout a natržená kůže kolem sebe začala formovat velmi jemné strupy, i když se pohybem občas znovu napnula a tak bylo jasné, že její hojení nebude zdánlivě jednoduché. Okolí pravého oka zdobil tmavší šrám, připomínající divoký tah větve nebo pařátu, a na jedné z předních tlap šla poznat kulhavost. Ne dramatická, spíš jako stopa cesty, která se jí vryla do masa. „Mám pro vás informace které jste žádal,“ řekla po chvíli, aniž by Rakis potřeboval položit otázku. „Vlastně nevím, zda jsou opravdu užitečné, ale s Mesiášem jsem stále v kontaktu. I přes to že se mi příčí mu lhát, mohu si s ním domluvit další schůzku.“ Na okamžik se odmlčela a její pohled sklouzl kamsi do dáli. Jakoby ještě pořád viděla onu zvláštní kapli, kde jí zněly kamenné stěny pod nohama a slova se ztrácela dřív, než mohla dorazit k uším. Na tohle bude dlouho vzpomínat. Co se tam vlastně stalo? „Dle něj, pokud by někdy nihil měl zájem o alianci s kultem, nebudeme to mít lehké. Také jsem zjistila že jim zmizeli dva členové. Sabrina a Miriam. Sám mesiáš mi také přiznal, že by se s vámi někdy rád setkal... Nebojte se ale, nic netuší, pouze ví, že pocházím od nihilu. Ukradli jim nějaké vlče, ale k tomu víc nevím.“ Zaváhala a těžce vydechla. Bála se. Bála se, jak s těmito informacemi panovník naloží. Bála se, že se to někdo dozví. Kdyby ji viděl Ossian, už by ji nepomohl ani v nouzi, natož aby se s ní ještě někdy setkal. Pozvedla hlavu a zhluboka se nadechla. Větry už zpívaly mezi travami. Heidi na chvíli zavřela oči a naslouchala. Kdyby jen Arrakis slyšel, co v tom vánku bylo. Jak jemně šeptal jména, kterým nikdo nerozuměl, jak se nesl jako posvátná píseň skrze kraj.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₃₈

Bylo ticho. Ale ne to klidné ticho lesních svítání, kdy se svět nadechuje, zatímco rosa stéká po stéblech. Bylo to ticho těžké, studené a cizí. Ticho chrámu, jehož stěny si šeptaly mezi sebou jazykem, jemuž Heidi nerozuměla. A snad ani rozumět nechtěla. Stála zpříma, klidná jako voda v hluboké tůni. Hrudník se jí zvedal v pravidelném rytmu, oči však zůstávaly otevřené. Pozorovala Apollyona, jak se obrací zády a cosi dělá. Neuhnula. I když věděla, že by už mohla odejít. Už teď. Už to řekl. 'Můžeš nyní jít.' Ale něco ji drželo. Ne zvenku. Uvnitř. Třebaže působila klidně, uvnitř to s ní zlehka zarezonovalo. Ne proto, že by Apollyona litovala. To nebyl ten druh bolesti, která si žádala útěchu. Byla to bolest uzamčená, obehnaná ostnatým drátem a sešněrovaná hrdostí. A právě proto ji cítila tím silněji. Zavřela oči. Hluboký nádech nosem. Výdech ústy. Vítr někde nad nimi zašuměl ve škvírách starého kamene, jako by na ni čekal, připravený ji znovu vést. Ale tentokrát neodcházela bez jediného slova. Ne teď. Ne od něj. „Vím, že mi říkáš, ať jdu,“ pronesla tiše, jemně, s hlasem, který měl v sobě mech i oheň zároveň. Oči otevřela a zadívala se na něj, byť byl stále otočený zády. „Ale ty ve skutečnosti nechceš, abych šla. Jen nechceš, abych zůstala.“ zamumlala do prázdna chrámu. Poté konečně přešla k propasti. Ale těsně předtím, než do ní vstoupila, se ještě jednou otočila. Pohledem ho vyhledala, i když na ni třeba nechtěl pohlédnout zpět. „Děkuju. Ne za záchranu, ani za slova. Ale za to, že jsi mě vůbec pustil dovnitř. I kdyby jen na chvíli.“ A s tím zmizela. Nahoře ji přivítal vítr. Teplejší, než čekala. Ovanul jí srst, jako by ji vítal zpátky mezi stromy a stíny, mezi šepoty větví, které znala odmalička. Zhluboka se nadechla. Ale v hrudi jí cosi zůstalo. Ne tíha. Ne vina. Ale něco jiného. Tenký, jemný provaz, jaký zůstane po setkání, které nebylo náhodné. Otočila hlavu směrem k chrámu a tiše zašeptala: „Buď dobrý, chlapče. Ne pro svět. Pro sebe.“ A pak se vydala dál, konečně vstříc své schůzce s jejím panovníkem. V očích klid. V srsti šeď z kamenné síně. A v duši další otisk příběhu, který se možná nikdy zcela neuzavře.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₃₇

Heidi stála v chrámu Apollyona, stále klidná, jakoby se v ní nic nedělo. Jenže její tělo bylo tiché, mysl ne. Někde hluboko v ní se rozezněly falešné tóny. Ne jako ostrý křik, ale jako trhlina v hudbě, co dosud zněla čistě. Jako poryv větru, který není přirozený, který je přidušený cizí tlapkou. Něco cítila, a přesto, nemohla přijít na to co to je. Zůstala stát a na okamžik nic neříkala. Její jantarové oči se upíraly k zemi, jako by v té dlažbě hledaly odpovědi, které teď náhle chyběly v ní samotné. Vzpomínky... vzpomínky přece takhle nevoněly. Položila si tlapu k hlavě. Jen na okamžik. A pak ho uviděla. Apollyona. Lapajícího po dechu. Téměř na kolenou.
Jeho tělo, i když obrovské, teď vypadalo zranitelněji než kdy jindy. A přesto... nepřekvapilo ji to. Ne tak, jak by mělo. Přistoupila k němu bez zjevného strachu, a zaujatě si ho prohlížela. Kdo je vlastně tento vlk? „Jsi v pořádku?“ zeptala se jemně, téměř mateřsky. Ale její hlas v sobě něco skrýval. Byl trochu podezřívavý. Jako když se les náhle ztiší, a ty víš, že se v něm něco skrývá. Nečekala odpověď. Jen chvíli mlčela a pozorovala ho. Otočila hlavu a zadívala se do temné klenby chrámu. „Děkuji ti,“ pokračovala tiše. Kdyby věděla, co se opravdu stalo, připadala by si teď jisto jistě naprosto pateticky. Dokonce i chrám si znovu prohlédla. Nebyla si teď tak úplně ničím jistá. Jen tím, že by se měla vrátit, za A'kazou, za Rakisem, za jejími novými společníky. „Pokud nepotřebuješ nějak pomoci, už mě můžeš pustit. Zvládnu to už sama... A má smečka by mě mohla začít hledat..“ Zvedla pohled a konečně trochu změkla. Jak se tak ale dívala po chrámu, její pohled se zastavil na srpu ležícím nedaleko od nich. Co se tady dělo, než přišla? Co byl zač? Otočila se od něj. Udělala několik kroků, ale nezmizela. Zastavila se u jednoho z výčnělků chrámu a opřela se o něj bokem, oči upřené do temnoty. Tiše čekala na to, zda jí vůbec odpoví. Nesla se teď ale mnohem beztarostněji, a bylo znát, že znovu nacházela svůj vnitřní klid.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₃₆

Voda šuměla tiše, jako by naslouchala. Řeka Cona se vinula krajinou jako prastarý příběh, který nikdo nikdy zcela nedočetl. Heidi se zadívala na jeho proud, oči jí trochu zvlhly, ale ne ze smutku. Spíš z klidu, který jí ta místa nabízela. Byl to zvláštní druh ticha. Ne to prázdné, které člověk cítí po ztrátě, ale to, které přichází, když vedle sebe sedí dvě duše a žádná z nich už nemusí nic dokazovat. Vnímala dotek jeho křídla na svých zádech. Lehké, jako pohlazení ranní mlhy. Zavřela oči. Bylo to zvláštní. Ne, že by nevěřila, že má Nirix v sobě laskavost, ale tahle jemnost… byla zvláštní, krásná, snad i trochu bolestivá. Protože v ní cítila to, co si tolikrát sama odpírala: přijetí. A také ji připomínala A'kazu. Vlastně se cítila trochu provinile, za tyto jejich setkání, přesto že k tomu žádný důvod nebyl. „Možná…“ začala tiše, její hlas byl skoro nerozpoznatelný od zvuku řeky, „možná je to právě ten krok zpátky, který je nejtěžší. Ne to, že někoho necháme jít, ale to, že s tím musíme žít dál. Že ho už nevedeme… jen sledujeme, jak kráčí někam, kam za ním jít nemůžeme.“ V očích se jí zablesklo. Ne slzami. Ale tím zvláštním druhem světla, které se objeví, když vlk mluví o něčem, co ho opravdu zasáhlo. Vzpomínky zaplavily její nitro jako záplavy v jarním lese. Ossian. Marion. Zbytek její rodiny. Tolik jich odešlo. Tolik jich pustila. A přesto byli všichni stále někde v ní. „Ale někdy…“ pokračovala, a pomalu se podívala zpátky na Nirixe, „někdy máme štěstí. Že i když se cesta rozdělí, tak se zase spojí. Aspoň na chvíli. A možná právě ty chvíle… mají cenu zlata.“ Neřekla to proto, aby zněla moudře. Ani proto, aby ho utěšila. Mluvila tak, jak cítila. Upřímně, tiše, s tou surovou jednoduchostí, jakou přináší až opravdová bolest. Nechala svá slova plynout jako listí na hladině. Nečekala, co s nimi udělá. Možná je odnese vítr. Možná najdou břeh. Pak začal mluvit on. A Heidi tiše poslouchala, zatímco se dívala na jemné víry, které voda tvořila kolem kamenů. Jeho hlas byl hlubší, smutnější, ale nesl s sebou něco, co v ní vzbudilo zvláštní druh úcty. Otevřenost. Přiznat, že něco ztratili. Přiznat, že něco nedokázali. To bylo vzácnější než jakákoli moc. Když Nirix popsal své zklamání z Kultu, z života, z očekávání, které se nenaplnilo… Heidi neuhnula pohledem. Nehodnotila. Nesoudila. Jen byla. A v tom tichém „být“ pro něj byla opora. „To, co říkáš…“ řekla po chvíli, „je silnější než většina modliteb, které jsem kdy slyšela.“ Neřekla to ironicky. Neřekla to lehce. Byla to čirá pravda. Zhluboka se nadechla. Vzduch voněl po mechu a jarním květu. „Myslím, že Hati… by tě spíš chtěl vidět šťastného než zlomeného. Pokud tě miluje jako svého služebníka, nechce tě přivázaného k povinnostem, které tě ničí. Chce tě přeci… celého. A živého.“ Pak se mírně pousmála. Pohledem ho pohladila, jemně, jako dotek jara na unavené duši. Když ucítila, jak do ní lehce strčil čumákem, nemohla si pomoct, rozesmála se. Bylo to tiché, krátké, ale opravdové. Až překvapivě čisté. „Možná o tobě mluvím jako o cizinci,“ řekla s úsměvem, „protože tě ještě poznávám. A víš co? Jsem ráda, že tě neznám úplně. Znamená to, že tě můžu objevovat. Jako krajinu, která se nikdy neokouká. Každý kout má své tajemství.“ Pomalu se k němu otočila celým tělem. Už se neskrývala v trávě, neskláněla hlavu jako před chvílí. Nechala slunce, ať se jí opře do srsti, a vítr, ať ji hladí po tváři. „Někdy… někdy si myslím, že jsme se neměli potkat. Že jsi příliš z jiného světa. Ale pak přijde chvíle jako tahle- a já vím, že se to muselo stát. Ať už to znamená cokoli. Možná jen klid u řeky. Možná začátek něčeho dalšího.“ Chvíli mlčela. Pak dodala: „Když půjdeš do důchodu…“ pousmála se, „mám v plánu tě vzít na místo, kde roste tisíc krokusů. Nikdo tam nechodí. A slunce tam zapadá do louky jako zlato do dlaně. Budeš tam moct být jen Nirix. Ne mesiáš. Ne válečník. Jen vlk, který si konečně dovolil dýchat.“ A pak už neřekla nic. Jen mlčela. A to ticho bylo jako náruč. Bez podmínek. Bez očekávání. Prostě domov. Poté si ho ale ještě naposled dovolila přerušit. „Děkuji ti za tento krásný večer. Obávám se ale, že už tě budu muset opustit. I přes mou prozatimnní volnost ve smečce, by se po mě mohli začít shánět.“ Vstala a udělala pár kroků dál. Pak se ale vrátila a jemně přitiskla svůj čumáček na ten jeho, čelem opřená o to jeho. Její láskyplné 'Sbohem', aniž by musela použít jedinou hlásku. Věnovala mu ještě krátký pohled, než se ztratila v krajině před nimi.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₃₅

Vánek, který tančil mezi trámy chrámu, jakoby zčista jasna ustal. Heidi pocítila dotek. Lehký, téměř něžný, přesto v ní cosi znepokojivě zarezonovalo. Tlapa na její srsti, Apollyonovy oči zapité do těch jejích. A pak… prázdno. Nebyla to tma. Nebyl to ani spánek. Nebylo to nic, co znala. A přitom něco hluboce důvěrného. Vlastní mysl se jí otevřela jako kniha, kterou někdo cizí četl bez dovolení. Jen ona nevěděla, že taková kniha je čtena. Neuvědomovala si ten okamžik, kdy se hranice mezi přítomností a minulostí rozplynula. Neuvědomovala si, že se její vzpomínky stávají scénami, přístupnými očím, které k tomu neměly právo. Byla v transu. A nevěděla to. Snažila se zachytit vlastní myšlenky, ale klouzaly jí jako voda mezi prsty. Jako by… jako by jí něco uniklo. Něco nedávného, důležitého. Otázky jí vířily hlavou, ale každá byla rozbitá, bez odpovědi. Co přesně říkal, než se ho dotkla? Jak se dostali tak blízko? A proč jí to najednou připadalo nepatřičné? Jí samotné se hlavou honili vzpomínky, ale velmi chaoticky, zamotaně a nepřílliš logicky. Vzpomínky na její první setkání s mesiášem, na jejich moment s A'kazou u lodi, na značení hranic s Daňkem... Daněk!! Ale i na jejího bratra, a jejich debatu na poušti, kam ji opravdu zavedl snad samotný vítr. Po líčku se jí pomaličku spustilo pár slz, aniž by se jakkoli pohnula. Srdíčko jí bilo rychle, zmateně.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₃₄

Heidi mlčela. Slova, která vyšla z jeho tlamy, se jí zabodla hluboko do hrudi, jako by to bylo poprvé, co Apollyon promluvil ne jako monstrum, ne jako hrozba, ale jako tvor. A poprvé, za celý ten čas, co jej znala, to možná nebyla slova hněvu, výčitek nebo výsměchu. Stála tam, s ocasem klidně svěšeným, tělem napjatým ne ze strachu, ale z jakéhosi vnitřního napětí. Jeho krok se změnil. Jeho hlas se změnil. A přesto v ní zůstával stín. Připomínka toho, co už viděla. Co dokázal udělat. A přesto... Natočila k němu hlavu, tlumené světlo chrámových otvorů mu kreslilo po tváři tvary zlámané něhy. Tvářil se jinak. Jako někdo, kdo se chvíli držel nad propastí a teď po ní sám shlíží. A klade otázku, která je syrovější než všechny výkřiky. Zamrkala. Ten hlas... nebyl hrdý.. Nebyl výsměšný. Nebyl zlý. Byl tichý. „To nevím,“ přiznala tiše. Sklopila pohled k jeho hrudi, tam, kde se v srsti leskl zbytek zaschlé krve. Pak k vlastní tlapě. A pak zpět k jeho očím. „Možná tím, že se přestaneš ptát tak, jak ses ptal celý život. Ne 'jak přežít', ale proč žít. Možná tím že se rozhlédneš kolem sebe, a konečně pochopíš krásu tohoto světa, toho, co nám bylo dáno.“ Pomalu přešla do pohybu. Obcházela ho do boku, obloukem, ale bez výhružnosti. Jen opatrně, s respektem k jeho prostoru i své vlastní opatrnosti. Když stanula čelem k němu, jen o kousek dál než předtím, sklonila hlavu. „Nikdo se neprobudí jako někdo jiný. Ale můžeš... pomalu měnit směr. Nečekej odpuštění. Nedělej to pro něj,“ řekla. „A už vůbec ne pro mě, pro Daňka, pro kohokoliv. Udělej to pro sebe. Protože jsi na pokraji vyhasnutí. A vím to, protože jsem byla tam, kde ty. Jen jsem neničila ostatní okolo tak jako ty.“ Ztichla, nechala chvíli jeho dech znít v prostoru. V chrámu zněl hluboko, těžce. Jako kdyby vážil víc než všechno ostatní. „Říkáš, že to nemá smysl. Ale možná právě to je první krůček ven. Uvědomit si, že jsi na dně, že tohle... není cesta. Že i kdybys Daňka zabil, nezmizí ta díra v tobě. Jen se zvětší.“ Zvedla hlavu. V očích už neměla vzdor. Ani strach. Jen tiché pochopení, možná až nepatřičné. „Nevím, kdo tě tak rozbil. Ale nevrátíš to tím, že rozbiješ další. Řetěz bolesti... se dá přerušit. Ale nikdy ne silou. Ne další ranou.“ A pak, po chvilce, dodala velmi tiše: „Začni tím, že mě necháš jít. Ne proto, že jsi slabý, ale protože jsi silnější, než si myslíš. Protože silní nejsou ti, co udeří první. Silní jsou ti, co ví, kdy přestat.“ Odmlčela se. Vzduch byl těžký, zhoustlý tíhou jejich vzpomínek, jejich krví, jejich tichými rozhodnutími, co nikdy nikdo neuvidí. „Znáš ten pocit, když se zvedne vítr po bouři?“ zeptala se náhle. „Není to hned klid. Ale je v tom příslib. A možná... možná i ty můžeš být větrem po bouři. Ne dál jejím srdcem.“ Přistoupila blíž. Tak blízko, že kdyby chtěl, mohl jí zakousnout hrdlo. Ale ona se nezastavila. A v tom tichém gestu se skrývala výzva i důvěra. Ne slepá. Ale pevná. Nedívala se zpět. Ale každým vláknem své bytosti byla připravena. Ať už otevře dveře. Nebo znovu sáhne po krvi. Ale to, co mu právě podala, nebyla zbraň.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₃₃

Heidi stála v polostínu kamenného výklenku, kde chrámový vzduch páchl kovem a dávno vyprchanou krví. Srp se jí stále dotýkal tlapy, ale jeho ostří už dávno ztratilo hrozbu. Ne že by nebyl stále smrtící. Byl. Ale význam, který měl před chvílí, z něj odplulo jako příliv. Po Apollyonových slovech tu nezůstala hrůza. Jen únava. Ticho. A prázdné místo tam, kde by měl být záměr. Dívala se na něj, jak k ní přistupuje, a každým krokem se v ní cosi napínalo jako struna na pokraji prasknutí. Jenže to nebyl strach. Bylo to něco horšího. Hluboký, stravující zármutek. „Takže jsi prohrál,“ zopakovala tiše jeho slova, skoro jako ozvěnu, ale hlas jí zněl ostřeji, než zamýšlela. „A nejen ty.“ Sklonila hlavu, pohled jí na vteřinu padl na srp. Pak jej pomalu posunula stranou. Ne prudce, ne teatrálně. Jen ho tiše odsunula zpod své tlapy, jako by tím skládala i vlastní zbraň, vlastní právo na pomstu, které možná nikdy neměla. A přitom na tomhle gestu záleželo víc, než na všech ranách, co si vyměnili. Zvedla zrak a znovu se mu podívala do očí. „Nejde o vítězství nebo porážku. Ne tady. Ne mezi námi.“ V hlase nebylo napomenutí, nebyla tam lítost. Jen klid. Ten druh klidu, který přichází až tehdy, když se člověk smíří s tím, že žádná odpověď nepřijde. Že nic nebude napraveno. Jen přejdeš dál. Se šrámem, který nikdy nezmizí, ale už nebude krvácet. „Otevři bránu zpět“ opakovala znovu. Tentokrát jí v očích zablesklo. „Nenuť mě litovat toho, že jsem ti dala druhou šanci, že jsem ti věřila.“ Srp kopla opatrně bokem, stranou od nich obou. Nechtěla se ještě víc poranit. V tlamě neustále cítila kovovou pachuť a s každým krokem ji bodalo v boku. Musela se dostat domů. Musela za jejich panovníkem, na jejichž domluvenou schůzku málem zapomněla. Zároveň ale věřila, že tohle by ho taktéž mohlo zajímat. Ustoupila o krok, jako by tím vytvářela prostor. Ne pro útěk, ne ze strachu, ale jako když dáš někomu prostor rozhodnout se sám. Otočila se mírně stranou, aby se srovnala s jeho pohledem. Mezi nimi stále visela váha možnosti, že by mohl zaútočit. A ona by se bránila. A znovu by začali ten koloběh, který si už ani jeden z nich snad nepřál. „A víš co?“ pokračovala. „Možná ti to přijde jako slabost, ale když jsem se tě rozhodla nezabít, neudělala jsem to proto, že bych si myslela, že jsi hodný záchrany. Ani proto, že bych měla pocit, že jsi nevinný.“ Zhluboka se nadechla. Ve stínu chrámu to znělo jako šepot bouře. „Ušetřila jsem tě, protože já nechci být tou, kdo zhasíná život, když má na výběr. Protože v den, kdy začnu zabíjet jen proto, že můžu, protože je to snadné, protože ten druhý zřejmě zaslouží... v ten den už nebudu já. To je vše, už žádné přednášky. Pusť mě ven, nechtěl by jsi přece, aby mne začali hledat.“

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₃₂

Heidi stála naproti němu, tělo se jí stále chvělo, nejen po boji, ale i pod tíhou emocí, které v ní vířily jako rozbouřená řeka po jarním tání. Dýchala rychle, ale klid jí pomalu znovu zaplavoval hruď. Srp v tlamě, její tlapy zpevněné, oči upřené na něj. Hleděla na Apollyona a z jeho postoje jí přeběhl mráz po páteři. Tak chladný, tak vzdálený, tak... prázdný. A přesto v něm pořád cosi hořelo. Plamen, který nedokázal uhasit ani jeho vlastní cynismus, ani její slova, ani krev stékající z jeho krku. Když promluvil, neuhýbala pohledem. Neuhnula, ani když se letmo dotkl rány, jako by jí nabízel smrt v přímém přenosu. Tak tiše zněl jeho hlas, tak ztraceně a přitom nebezpečně. Jeho výzva jí nezaskočila. Snad i čekala, že k tomu dojde. Ale přesto, jak tam stál, rozedraný, poraněný a přesto hrdý, něco v ní bodlo. Nebyla to lítost. Ani soucit. Bylo to pochopení. Hořké, bolestné a těžké jako balvan. Zvedla pohled, narovnala se a neuhnula, ani když jí propaloval očima, jako by ji chtěl donutit sama sebe přesvědčit o tom, že by měla udeřit. Upustila srp z tlamy aby mohla pořádně promluvit a postavila na něj tlapu. „Myslíš, že tohle je jednoduché?“ ozvala se napjatým hlasem, ale tentokrát ne rozzuřeně. Byl v něm stín bolesti, jemný záchvěv starých ran. „Že když mířím na krk, znamená to, že chci zabít?“ Její dech se zpomalil. Pomalu pohlédla dolů, na srp, a pak zpět k němu. „Víš, kolikrát jsem mířila na krk? Nejen v boji. Slovy. Pohledem. Tichým pohrdáním. Kolikrát jsem chtěla něco ukončit, protože se mi zdálo, že je to jediné, co zbývá? Ale víš, co jsem se naučila?“ Udělala krok blíž, pomalu, opatrně, ale pevně. „Že když ti zbývá už jen zabíjet… tak jsi prohrál.“ Sklonila hlavu, ale jen na vteřinu. Pak se její jantarové oči znovu vpily do jeho. „Ty ses rozhodl být tím, kým jsi. Říkáš, že já jsem si vybrala. Ano, vybrala. Vybrala jsem si bránit někoho, kdo možná nestojí za nic. Možná je to zbabělec, možná lhář. Ale já se rozhodla nepodílet se na tvé pomstě. Protože tahle tvoje válka už dávno není o Daňkovi. Je o tobě.“ „A proč ti mám tu vraždu tak usnadnit?“ řekla tiše, ale s ostřím v hlase, jaké se u ní jen zřídka objevovalo. „Proč bych ti měla dát úlevu? Protože jsi unavený? Protože tě to bolí? Protože čekáš, že já budu ta, kdo ukončí tvoji spirálu, když ty sám nemáš odvahu zastavit se?“ mezi nimi visel vzduch, těžký, napnutý. Zabij mě, říkal. A přesto v postoji těla se vše zdálo jiné. Připravený, napjatý, obranný. Touha zemřít, smíchaná s hrůzou z toho, že by ho někdo skutečně mohl dorazit. „Okamžitě mě teď pustíš zpátky, zpátky ven, rozumíš?!“ zavrčela po něm rozhodně a srp si opatrně vrátila mezi zuby, výstražně ho sledujíc. „Jinak za vše co se dnes stalo draze zaplatíš“ dodala ještě krátce. Aspoň v to doufala. Doufala že zde měla dost spojenců, dost blízkých, a doufala, že by ji nenechali jen tak zmizet.