Príspevky užívateľa

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₂

Heidi sledovala vlčici před sebou se zvláštním pocitem. Bylo něco zvláštního na tom, jak se Medora pohybovala. Její nejistý krok, její pohled, který nenápadně přejížděl po okolí, ale zároveň se zdál být naprosto ztracený v prostoru. Když vlčice promluvila o Bohu noci, Heidi se v duchu pousmála. Nebylo to proto, že by se Medořiným slovům vysmívala, ale spíš proto, že si uvědomovala, jak moc různí vlci vkládají svou důvěru do různých sil. Ona sama se nikdy necítila příliš přitahována k nějakým nadpřirozeným entitám, božstvům či mystickým silám. Matka příroda, ta byla jejím kompasem, její vírou. A přesto teď stála před vlčicí, která tak silně věřila v nějakou vyšší sílu. „Bůh noci, říkáš,“ zopakovala Heidi s jemným úsměvem, když se Medora představila. „To musí být zajímavé, nechat se vést něčím, co člověk nemůže vidět nebo slyšet... nebo vlastně cítit,“ dodala trochu zamyšleně. Sama si vždy dávala pozor na to, aby spoléhala jen na to, co mohla vnímat svými smysly. Ale Medora... byla zjevně úplně jiná. Heidi cítila, jak v ní roste zvědavost. Co všechno tato vlčice zažila, že se spoléhala jen na něco tak neuchopitelného? Lehce sklonila hlavu na znamení přátelství. „To, že jsi tady, mě překvapuje. Ale pokud tě sem dovedla nějaká vize, nebo poselství...“ Její hlas se na chvilku zastavil, jak se rozhlédla po nehostinné krajině. Sníh pokrýval každý kousek země a mrazivý vítr foukal stále silněji. „Máš odvahu, Medoro. Jen málokdo by se vydal na takovou pouť.“ Heidi se na chvíli odmlčela a potom se v jejích očích objevil jemný záblesk rozhodnutí. Možná, že Medora nevěděla, kam jde, ale Heidi se rozhodla, že jí s tím může pomoct. „Pokud ti mohu poradit, Medoro, já sama vím, že někdy příroda umí být drsná, ale nikdy není nespravedlivá. Sledovat stopy ve sněhu, naslouchat větru... to může být stejně mocné jako nějaká vize. Možná to není Bůh noci, kdo tě povede dál, ale země pod tvýma tlapama.“ Heidi pokývla hlavou směrem k cestě před nimi. „A teď... Co kdybychom šly dál společně? Když půjdeme dvě, možná nám cesta ukáže víc, než by mohla jedné.“

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₁

Heidi na Nirixe pohlédla se zájmem, jeho slova o "vlcích noci" ji zaujala víc, než by přiznala. Bylo něco v jeho postoji, něco v jeho způsobu vyjadřování, co jí naznačilo, že pod touto klidnou a silnou vnější stránkou může být víc, než by na první pohled vypadalo. Možná ho to všechno tížilo, ale ona to vnímala jako něco, co by se dalo prozkoumat. A ona ráda objevovala nové věci, zvlášť když šlo o takového vlka, který měl jasně definovaný směr, byť s nějakými neuzavřenými otázkami. „Hlavní vlk noci, hm?“ zopakovala jeho slova s hravým nádechem v hlase. „To musí být těžké břemeno... když jste sám na vrcholu. Ale na druhou stranu, vlci vždy hledají vedení, že? Možná podceňujete tu tíhu.“ Lehce se pousmála, její oči zůstaly zaměřeny na Nirixe. Něco na něm jí přišlo fascinující, i když ještě netušila co. Možná to byla jeho tajemnost, nebo jak se zjevně dokázal vyrovnat s něčím, co by jiné vlky srazilo na kolena. Nebo snad jen něco v něm, co ji podvědomě přitahovalo, ačkoli si to nechtěla připustit. „To, co říkáte o vašem Pánovi...“ Heidi na chvíli sklopila hlavu, přemýšlela o tom. „Matka příroda je mým průvodcem. Lesy a řeky, můj drahý přítel vítr. Mám v ní víru, v její sílu a v její harmonii. Takové... božské věci mi přijdou trochu... dost vzdálené,“ dodala tiše, ale její hlas byl stále pevný a plný respektu. „Ale chápu, že každý má svůj vlastní způsob víry, že? Pokud je to to, co vás vede...“ Odmlčela se a pohlédla na něj znovu, její pohled se na okamžik měnil, jak se v jejích očích objevila jemná zvědavost. "Můj bratr byl avšak kdysi vyhnán, za podobnou víru." Přiznala tiše, skoro neslyšně a na moment sklopila zrak k zemi. Ihned se ale probrala. Sebevědomě opět zvedla hlavu a poklidně, možná i ostražitě sledovala tady pana hlavního vlka noci. „Pokud tedy máte všechno pod kontrolou, jako tvrdíte... hlavní vlk noci,“ řekla tiše, zlehka se usmívajíc, „mohu se tedy cítit v bezpečí? Měla bych vědět, co se vlastně s vámi děje, když jsem tu... sama?“ Pochopila, že tím trochu zkouší, ale v hloubce srdce ji skutečně zajímalo, co se s ním vlastně děje. Možná jí něco na něm přitahovalo, ať už to bylo jeho postavení, nebo způsob, jakým nesl svou odpovědnost. A nebo to byla jen samotná přítomnost jeho silné osobnosti.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₀

Dee stála na okraji útesu, její oči upřené na horizont, kde se obloha setkávala s nekonečnou vodou. Vítr jí jemně cuchal srst a přinášel s sebou tu známou slanou vůni, kterou si vždy spojovala s těmito končinami. Bylo to místo klidu, ticha a hlubokých myšlenek, a ona si ho momentálně oblíbila právě pro tu nezměrnou svobodu, kterou cítila, když zde stála, jakoby na kraji světa. Pak ale zaslechla hlas. Otočila hlavu a spatřila přicházející vlčici, která ji vesele zdravila. Její nadšení bylo téměř hmatatelné, jako slunce prosvítající mraky po bouři. Heidi pozvedla obočí, lehce překvapená tou energií, která se od neznámé linula. Rozhodně to nebylo to, co by na tomto tichém a odlehlém místě očekávala. „Zdravím,“ odpověděla klidně, jejím tónem však probleskl náznak pobaveného úsměvu. „Ano, je to nádherný výhled, musím souhlasit.“ Pohledem se opět vrátila k moři, které se pod ní vlnilo jako by tančilo v souladu s větrem. „Je to zvláštní místo, co myslíte?“ dodala zamyšleně, jako by si spíš povídala sama pro sebe, ale zároveň dávala prostor nové příchozí, aby reagovala. Přikročila blíž k vlčici, jejíž neustálý optimismus byl nakažlivý, i když se to Heidi snažila zakrýt. Něco na té příchozí jí zvedlo náladu, přestože měla v plánu zůstat sama. „Musím se přiznat, že jsem nečekala, že tu potkám někoho jiného... Co vás sem přivedlo?“ zeptala se se zájmem, ale tón hlasu zůstával nenucený a klidný. Při pohledu na tu cizí vlčici, která vypadala, jako by ji žádný chlad ani osamělost nezasáhla, Zvědavě naklonila hlavu. Bylo něco fascinujícího na tom, jak tato vlčice působila tak bezstarostně. „Občas mám pocit, že takhle krásná místa přitahují jen ty, kteří hledají něco hlubšího. Možná něco, co sami neumí pojmenovat,“ dodala, jakoby se snažila dotknout něčeho skrytého pod povrchem toho všeho nadšení. „Nemrzne vám z toho větru kožíšek?“ zeptala se Dee s přátelským úsměvem a zvědavým pohledem, zatímco její oči krátce přejely po vlčici. Sama byla zvyklá na chladné prostředí, ale věděla, že ne každý si s tím drsným větrem na útesech poradil stejně snadno.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₉

Heidi si pomalu prohlížela vlka, který před ní stál. Jeho zjevná ostražitost ji nepřekvapila. Tuláci, pocestní, jakkoliv jim hodláte říkat, jako byla ona, často narazili na nedůvěru, kamkoliv přišli. Měla své zkušenosti a už dávno pochopila, že svět je plný vlků, kteří chránili svá území, své rodiny a své hodnoty. Bylo to přirozené, a přesto se jí samotné nezdála jeho nedůvěra přehnaná, spíše opodstatněná. Kdyby byla na jeho místě, možná by se chovala stejně. „Nemluvila jsem s nikým,“ odpověděla klidně, aniž by se nechala jeho otázkou vyvést z míry. Udržela svůj hlas tichý, avšak ne tak, aby zněl podřízeně či submisivně. „Jen jsem se kochala tímhle lesem. Je to krásné místo, plné života, i když… to tak na první pohled nevypadá.“ Při této její poznámce se jemně otřela o jeden z keříků okolo. „Takže ty jsi pánem toho, co leží za tímhle lesem,“ pronesla s mírným úsměvem a jemně natočila hlavu na stranu, aby zdůraznila svou zvídavost. „Zní to jako velmi důležité postavení, nemýlím-li se.“ V jeho očích poznávala známky vlka, který toho zažil mnoho. Možná více, než by kdo očekával na první pohled. Něco ji k tomu místu přitahovalo, a to nejen kvůli lesu samotnému, ale i kvůli té atmosféře tajemství, která visela ve vzduchu. Něco zde bylo nevyřčené, jakoby les skrýval své vlastní příběhy, které se tu odehrály dřív, než Heidi přišla. Podvědomně zde něco cítila. „Nechci tady zůstat dlouho,“ pokračovala po chvíli. „Jen jsem procházela. Místo mě zaujalo, tak jsem se na chvíli zastavila, ale brzy půjdu dál.“ Ve skutečnosti nevěděla, kam přesně se vydá, ale věděla, že nechce budit dojem vetřelce. „Mým úmyslem není rušit tvůj klid,“ dodala pak tišeji a konejšivě, „jen v tomto kraji nejsem příliš dlouho a hledám svou cestu.“ V její řeči nebylo ani stopy po lži. Opravdu, tohle všechno bylo pro ni nové a cizí, a zatím neznala mnoho vlků, kteří tudy procházeli.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₈

Heidi se zastavila na okraji svahu a rozhlédla se po krajině před sebou. Šedé hory se rozprostíraly do nekonečna, jejich kamenné stěny se tyčily k nebi a ztrácely se v mlžném oparu. Vítr byl chladný, drsný, jako by se jí snažil proniknout až do morku kostí. Přestože jí zima nevadila, cítila v kostech určitou nepohodu, jakoby se to místo hemžilo příběhy minulých poutníků, které zde příroda nešetřila. Zarazila se, když z dálky zachytila pohyb. Bylo to jen na okamžik, sotva znatelný záblesk v pohybu bílého sněhu, ale něco tam bylo. Cosi, co nepatřilo do přirozeného obrazu krajiny. Zpozorněla a napjala všechny své smysly. Heidi byla vlčicí, která důvěřovala svým instinktům, a hlavně také tomu co jí našeptávala její svatá matička příroda, nebo její starý přítel vítr, ale i ona se musela opřít o zkušenosti, které nabrala při svých cestách. Copak to je? Promluvila k sobě v duchu a lehce našpulila rty, jak zamyšleně sledovala horizont. Před sebou viděla postavu vlčice, která se pohybovala zcela jinak než většina vlků, které znala. I když jich vlastně až tolik nebylo, hned poznala že tahle vlčice je poněkud jiná. Její krok byl nejistý, jako by nevěděla, kam jde, jako kdyby byla ztracená. Jakmile se Heidi trochu přiblížila, zaujali ji její oči. Tak to je ono. Trochu jí to děsilo, prostě nebyli na svém místě. Heidi zamrkala. Něco v ní se probudilo. Slepý vlk ve Šedých horách, v těchto nehostinných podmínkách? Vzpomněla si na všechny nebezpečí, které hory mohly skrývat, a přestože ji ta neznámá vlčice nijak nezavolala ani nevyzvala, Heidi cítila nutkání jít ještě blíž. Zachovala si svůj klidný výraz, když se k vlčici přiblížila. Kroky měla lehké a tiché, nechtěla ji polekat, ale zároveň si byla vědoma, že její přítomnost musí dát znát dříve, než bude příliš blízko. „Zdravím tě,“ pronesla klidně a jemně, aby cizí vlčici nevyplašila. Její hlas zněl v této pustině zvláštně teple a přátelsky. „Ztracena v horách, že? Nepřítel je to tichý, ale záludný,“ dodala s nádechem pochopení. „Jsi sama?“ zeptala se Heidi a podívala se směrem, odkud vlčice přišla, přemýšlejíc, jestli někdo nepřichází, kdo by jí mohl pomoci. „Mé jméno je Heidi, a tohle místo... nevypadá příliš vhodně pro osamělé duše.“

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₇

Heidi klidně naslouchala, jak vlk před ní mluvil o horách a nebezpečích, která skrývají. Jeho tón byl naléhavý, avšak ne příliš, což ji ujišťovalo, že jeho varování přichází z vlastní zkušenosti a ne ze zbytečného strachu. Přestože již byla rozhodnuta se do hor nevydat, stále si cenila jeho rad a považovala za moudré zvažovat, co přinese budoucnost.
Když Hariuha zmínil víru v hvězdy, Heidi mírně přikývla. Byl to jiný způsob nazírání na svět, ale nějak ji oslovil. Sama se řídila větrem, a ten ji vedl všude tam, kde potřebovala být. Nevěřila slepě v žádnou vyšší sílu, ale respektovala, jak příroda vplétá své vlákna do osudů všech bytostí, bezmezně jí důvěřovala a věřila že vše má svůj důvod.
„To, co říkáte, má v sobě jistou moudrost,“ odpověděla po chvíli, když dokončil svou myšlenku o hvězdách. „Hvězdy i vítr mohou vést naše kroky, ale nakonec je to skutečně na nás, jak se rozhodneme a jestli se těmito vlivy necháme vést.“ Její hlas byl tichý, ale pevný, jako by slova měla váhu, kterou kladla na každý výrok. Když se jí zeptal na její plány, Heidi na okamžik odvrátila pohled k okolním vrcholkům Nízkých hor, které se táhly na obzoru. „Nejsem si jistá, zda jsem připravena připojit se k nějaké smečce,“ přiznala po chvíli, přemítajíc nad jeho otázkou. „Mé cesty mě sem přivedly, aniž bych znala přesný důvod. Možná je to jen další zastávka na mé pouti, nebo tu naleznu něco víc.“ Poté se na Hariuhu podívala zpět, v očích se jí zračil klid, ale i jistá zvědavost. „Ale pokud se ptáte, zda toužím po sounáležitosti, pak musím říci, že bych to nevylučovala. Jen si nejsem jistá, jestli už přišel ten správný čas. Ráda poznám více zdejších.“ Vánek si jemně pohrával s jejími šedočernými chlupy, zatímco pokračovala s lehkou melancholií v hlase: „Prozatím bych ráda poznávala okolí. Tento kraj je pro mne nový, a cítím, že skrývá mnohá tajemství, která bych ráda prozkoumala. Možná mi přinese odpovědi na otázky, které si kladu. Kdo ví, jaké pravdy se skrývají za každým krokem, za každým stéblem trávy nebo poryvem větru. Připadá mi, že každý les, každý kámen a každý proud vody zde mají svůj vlastní příběh, který čeká, až ho někdo vyslechne.“ Její hlas se ztišil, jak se její pohled opět stočil k horám, které na obzoru tvořily majestátní a přesto tajemné pozadí.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₆

Heidi stála klidně uprostřed mladého lesa, její jantarové oči se dívaly na vysoké koruny stromů, kde se jemný vítr proháněl mezi větvemi. Zhluboka dýchala, nasávala vůni čerstvého mechu a listí. Tento les měl v sobě zvláštní kouzlo, byl tichý a přitom plný života. Připadala si tu na okamžik, jako by se ocitla na jiném světě, daleko od všech svých starostí. Pomalu ucítila, jak se k ní blíží někdo cizí. Zvláštní pach se šířil lesem, tichý a opatrný, ale Heidi neztratila svůj klid. Neotočila se okamžitě, ale byla si dobře vědoma přítomnosti toho druhého vlka. Když se konečně zadívala směrem, odkud přicházel, spatřila v dálce vlka s rudýma očima, který ji sledoval mezi stromy. Heidi si všimla jeho zdrženlivosti, jakoby ji zkoumal, ale nebyl si jistý, co udělat. Nakonec prolomila ticho svým klidným, vyrovnaným hlasem: „Nepřipletla jsem se snad někam, kam bych neměla?“ zeptala se lehce s náznakem zvědavosti, přestože její postoj zůstával otevřený a mírný.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₅

Heidi pozorně naslouchala Hariuhovým slovům, zatímco vítr jemně čechral její stříbrno-černou srst. Jeho varování bylo jasné a rozumné. Šavlozubá bestie, kterou popsal, byla hrozbou, kterou by nikdo neměl podceňovat. A přestože její duše často toužila po neznámu a nebezpečí, něco v Hariuhově tónu a znepokojeném pohledu ji přimělo přehodnotit své kroky. V duchu si zopakovala jeho slova. Byla si vědoma toho, jak moc pravdy v nich bylo. I když se v ní vždy mísil vzdor a zvědavost, tentokrát si uvědomila, že to není jen o odvaze, ale také o moudrosti. Možná by nebylo moudré riskovat bez uvážení, zejména když právě přišla do tohoto nového a neznámého světa. Zvedla hlavu a zadívala se do dálky, směrem k zasněženým vrcholkům hor, kam původně zamýšlela jít. Něco ji tam stále táhlo, ale uvědomila si, že tento okamžik možná není ten pravý. Možná potřebovala více času. Pomalu se otočila směrem k němu, tentokrát s mírnějším výrazem, než jaký měla dříve. „Zřejmě bude rozumnější dnes nezkoušet osud. Ještě jsem sotva dorazila na ostrovy a byla by škoda skončit dřív, než jsem začala.“ Její klidná fasáda zůstávala neporušená, ale v očích byl znát náznak obav, které předtím skrývala.
Heidi se na chvíli odmlčela, očima stále sledovala zasněžené vrcholky hor, jakoby přemýšlela nad dalšími kroky. Nakonec se její pohled opět obrátil k Hariuhovi, který ji právě zachránil od možného nebezpečí.
„Zmínil jste se, že pocházíte od Přízračných,“ pronesla tiše, ale s nepopiratelným zájmem. Slovo 'Přízrační' jí znělo cize a tajemně. Věděla, že každá smečka má svou vlastní historii, své příběhy a zvyklosti, a tohle jméno v ní probouzelo otázky. „Slyšela jsem o některých smečkách v Norestu,“ pokračovala, „ale Přízrační mi dosud zůstali záhadou.“ Nechala své oči sklouznout k jeho tváři, kde hledala náznak toho, co by mohl odpovědět. „Co vás činí tak... zvláštními? Nesete si s sebou nějaké svaté poslání?“ Její tón byl klidný a jemný, ale zvědavost byla znatelná. Ráda by poznala více o těch, kteří obývají tuto krajinu.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₄

Heidi s klidným výrazem sledovala obzor, i když vnitřně cítila napětí. Její tlapky lehce podkluzovaly po zmrzlé zemi při každém pohybu. Na těchto neznámých místech se musela spolehnout na své instinkty a znalosti, které si po cestě do Norestu pečlivě osvojila. Byla sama, tak jak to poslední dobou vyhledávala, ponořena do svých myšlenek, když se její oči zúžily na temnou siluetu přibližující se k ní po zledovatělé cestičce. Cizí vlk, silný a ostražitý, jí přistoupil do cesty, což ji v prvním okamžiku donutilo pozvednout obrannou hradbu jejího klidného výrazu. Oči mírně přivřela a hodnotila situaci, ale jeho postoj, ač pevný, nevykazoval nepřátelství. Heidi se na něj upřela svýma jantarovýma očima, v tichosti zvažovala jeho slova. Zdvořilost a starostlivost v jeho tónu ji na okamžik překvapily. Heidi na něj ještě chvíli tiše hleděla, než se jí na tváři objevil jemný úsměv. Nebyl to úsměv radosti, spíš poděkování za varování, které jí nabídl. „Oceňuji vaši starost,“ pronesla Heidi jemně, její hlas nesl náznaky úcty i vnitřního klidu. „Leč, můj cíl není tak snadno změnitelný. Pokud v horách hrozí nebezpečí, tím více mne láká vidět to na vlastní oči.“ Při těch slovech k němu natočila hlavu a zavrtěla ocáskem, jakoby tím naznačovala, že není lehké ji odradit. „Cožpak neříká příroda, že krása a nebezpečí bývají jedno a totéž?“ pokračovala po chvíli, přičemž její pohled znovu sklouzl na zasněžené vrcholky, které se tyčily kolem nich. Byla připravena pokračovat, ale jeho zájem o její bezpečí ji přiměl zůstat ještě chvíli. „Jmenuji se Heidi,“ představila se, když viděla, že cizí vlk stále čeká na její reakci.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₃

Heidi stála na kraji útesu, kde se vítr opíral do jejího kožichu a pohrával si s jejími šperky, které jí zdobily srst. Peříčka divoce plápolala vzduchem. Pod ní se rozprostírala divoká krajina Norestu, jejíž obrysy byly obehnány nekonečným příbojem, který se tříštil o skaliska. Vzduch byl ostrý a svěží, přinášel s sebou slanou vůni moře, jež se mísila s vůní divokých bylin, které rostly v prasklinách skal. Vítr kvílel kolem ní, ale ona stála pevně, tlapky lehce zabořené do půdy na kraji propasti. Byla to chvíle klidu, jen ona a zvuky přírody, které se tu zdály být zesílené. Vlny narážející na skály jako by jí šeptaly příběhy dalekých míst. Její kroky sem, na útesy, nebyly náhodné. Ale ani ona sama netušila, co přesně ji sem vedlo. Nejspíš to byla jen její přirozená zvědavost a touha po klidu. „Někdy je to tak jednoduché, a přitom tak složité,“ zamumlala tiše pro sebe. Pohlédla k nebi, kde se šedé mraky honily jako závodníci, a na okamžik ji přepadl pocit, že tenhle svět je tak neuvěřitelně rozsáhlý a plný tajemství. Stála pevně, ale v hloubi duše cítila jemnou nervozitu. Byla v cizím kraji, mezi cizími vlky. Nebyla si vůbec jistá, co dál. Jak zapadnout? Jak najít své místo? „já vím, že cesta je předurčena, ať už mi ukáže cokoliv.“ Nevěděla, co jí budoucnost přinese, ale ten pocit smíření byl silnější než všechny pochyby, které by mohla mít.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₂

Heidi kráčela mezi křehkými stromy mladého lesa, jejich tenké větve se skláněly ve větru jako mladíci, co se ještě učí pevně stát. Vzduch byl zde svěží, voněl novotou a růstem, jako by celý les teprve začínal svůj dlouhý, nekonečný život. Její tlapky tiše dopadaly na měkký mech, který pokrýval zemi, a šustění spadaného listí se mísilo s jemným pískáním větru, který se proháněl mezi větvemi. Les byl klidný, přesto cítila, jak se v něm cosi skrývá. Skrytá síla, divoká a svěží, podobná tomu, co sama v sobě nesla. Mladý les měl svou vlastní energii, byl to příslib života, růstu, a zároveň nejistoty, neboť stromy tu byly ještě křehké a náchylné k bouřím, které časem jistě přijdou. Stejně jako ona. Heidi se v tomto prostředí cítila jinak než v Nízkých horách. Tady nebylo nic z toho starého a moudrého, co znala z hor, ale spíše naděje a neznámé budoucí cesty. Zastavila se u mladé břízy, její bílé kůry se lehce dotkla tlapkou, jako by ji chtěla pozdravit. Vítr ji lehce ovíval, nesouc s sebou chladný podzimní vzduch. „Matko, ty, jež dáváš život i těmto mladým stromům,“ začala tiše, mluvíc k lesu a přírodním silám, které cítila všude kolem sebe. „Zde, kde kořeny teprve zapouštějí svou sílu do země, žádám tě, veď mne skrze neznámé a pomoz mi najít pevnou půdu pod nohama.“ Její hlas zněl tiše, ale byl plný jistoty. Vždy hovořila s přírodou, jako by byla starou známou. V tomto mladém lese cítila, jak příroda dýchá, jak se každý list, každá větvička a každá travina propojuje v jedné velké síti života. Stejně jako její kroky byly nyní propojeny s cestami, které ji vedly až sem. Vítr lehce zavál, přinášejíc s sebou šepot listí, který ji obklopoval, a Heidi se cítila o trochu klidnější. Nový svět, nové výzvy, to vše ji čekalo, ale ona byla připravena. Tady, v mladém lese, cítila, že její vlastní cesta teprve začíná, stejně jako růst tohoto lesa. Ať už ji osud zavede kamkoliv, věděla, že její síla bude stejně jako síla stromů pramenit z toho, co ji obklopuje.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁

Heidi stála na okraji Nízkých hor, zrak upřený na špičky stromů pod sebou. Chladný zimní vánek si pohrával s jejím stříbřitým kožichem, který teď, jak stála nehnutě, vypadal jako pevná, tichá část krajiny. Jehličí stromů šumělo pod nárazy větru, který šeptal svou věčnou píseň, a ona těm zvukům, jak to dělávala už od dětství, zaujatě naslouchala. Byl to šepot, ve kterém hledala odpovědi, ačkoliv tentokrát cítila, že vítr je tentokrát nejistý, stejně jako ona sama. Ačkoliv teprve nedávno přišla do Norestu, udržovala svou klidnou tvář, jak se sluší a patří. Bylo pro ni důležité, aby nedala najevo vnitřní neklid. Přesto uvnitř sebe cítila zvláštní nervozitu. Není divu, že ji obklopila. Nové místo, noví vlci, a staré otázky, na které stále nepřicházely odpovědi. Pomalu přivřela oči a nechala vítr, aby jí jemně hladil tvář. Zvedla hlavu k nebi, kde mezi větvemi stromů viděla záblesky zimního slunce. Slova, která si tiše šeptala pro sebe, zněla skoro jako modlitba, pronesená starým jazykem, který už málokdo znal. „Ach, Matko veškerého života,“ začala tiše, její hlas byl měkký, ale plný vážnosti, jakoby rozmlouvala se starým přítelem. „Ty, jež dlíš ve větru a hovoříš v šepotech stromů, vedeš kroky mé po cestách neznámých, přesto neobávám se. Však ukážeš-li mi, kudy mám kráčeti, veškeré mé pochybnosti v prach se obrátí.“ Otevřela oči a hleděla k obzoru, kde se vrcholky Nízkých hor ztrácely v mlze. Její mysl byla plná otázek, a ona je často obracela k přírodním silám, které ji vždy obklopovaly. Matka příroda pro ni nebyla jen symbolickou silou, byla tím, co spojovalo všechno kolem ní. Vítr, stromy, skály, i samotnou zemi, po níž kráčela. Každý krok, který udělala, byl veden přírodou, a každé její rozhodnutí bylo učiněno s úctou k tomu, co ji obklopovalo. Heidi udělala pár kroků dál a usadila se pod jeden z jehličnatých stromů, který jí pro teď nabízel pomyslnou ochranu. Doufala, že vše bude v pořádku a žádná přeháňka, či hůř, vánice ji nečeká. Po své cestě už byla jednoznačně dost vyčerpaná a volila raději odpočinek. Tiše obdivovala nyní už unavené sluníčko a dumala nad tím, jak by ji její vůdci mohli zavést dál.

Heidi sledovala vlčici s liščím ocáskem, která se k ní s lehkostí přiblížila a mluvila s vášní, jakou by čekala spíše u básníka než u vlka. Její slova zněla jako zpěv větru, který Heidi znala tak dobře. Jiskřičky v jejích očích a ten poetický přístup ji vyvedly z míry, ale zároveň ji to zaujalo. Cítila, že tento večer bude plný překvapení, a tohle bylo jedno z nich. Slova o jejím kožíšku, o květinách, které zdobily její srst, zněla trochu teatrálně, ale nikoliv neupřímně. Bylo to zvláštně milé. Ve snu by jí nenapadlo že v tomto cizím světě plném neznámých vlků někdo věnoval pozornost právě jí. Heidi se lehce pousmála, její klidný a jemný výraz zůstal nedotčen. Uvnitř cítila, jak se v ní zvedá rozpačitost, ne však proto, že by byla nesmělá, ale proto, že si stále zvykala na tento nový svět a nečekané situace. Byla vlčicí spíše pozorující než účastnící se, ale tahle vlčice s ocáskem plným energie ji zaujala svou odhodlaností a radostným přístupem. Jak dlouho už to bylo, co se Heidi účastnila něčeho tak spontánního? Nebyla typ, který by vyhledával takové oslavy a tanec, ale dnes večer byl jiný. Dnes večer mohla zkusit něco nového. Pohlédla na nabízenou tlapku a potom zpět do nadšených očí vlčice. "Mluvíte moc krásně," promluvila Heidi klidně, její hlas byl tichý, ale pevný, jako by nesl ozvěny větru. "Ano, měla jsem štěstí že jsem nějaké našla, ale nemohla jsem sem příjit přeci jen tak ne?...A květiny... ty mají zvláštní význam, ne? Každá nese svůj příběh. Možná, že i dnes večer nějaký nový začne." Heidi s vřelým úsměvem nabídku přijala. Jemně položila svou tlapku na nabízenou a nechala se vést na taneční parket, kde se vlci točili v kruzích a smáli se. Bylo to pro ni nové, trochu nezvyklé, ale zároveň cítila, jak její vnitřní neklid pomalu mizí. Tanec s touto nadšenou vlčicí byl pro Heidi chvílí, kdy mohla alespoň na okamžik zapomenout na všechnu nejistotu, kterou s sebou nesla na svou cestu do Norestu. Zatímco se pohybovala v rytmu tance, cítíc jak vítr lehce hladí její srst, si uvědomila, že někdy je právě ten okamžik, kdy se necháme unést, přesně to, co potřebujeme. A možná, že dnešní večer jí přinese mnohem víc, než čekala.

Heidi stála na kraji lesa, v místě, kde se tiché poryvy větru kterému bez obav důvěřovala nyní měnily v neznámý šum zvuků a vůní, které přinášely pachy ostatních vlků. Dnešní večer byl zvláštní. Ve vzduchu se mísila slavnostní energie, jako by i samotné stromy Zeleného lesa věděly, že se koná něco mimořádného. Zatímco stála u hranice lesa, ve svitu měsíce, jemný vánek jí pročesával srst a šustil v květinách, které si pečlivě vpletla do své husté šedočerné hřívy. Drobné modré a bílé kvítky jí rámovaly kožíšek, jako by samy vyrostly jen pro tento okamžik. Než si do srsti posadila poslední květinku, s úsměvem si k ní přičichla. Snad aby ji opustila ta nervozita co v ní dřímala opustila. Její srdce bilo rychleji než obvykle, ale na povrchu si udržovala svůj obvyklý klidný výraz. Nikdo by nepoznal její vnitřní rozpolcenost. Směs nejistoty a vzrušení. Heidi se zhluboka nadechla, aby zklidnila své nervy, a vykročila vpřed. Její krok byl tichý jako dech větru, jakoby si i teď její přirozené spojení s přírodou našlo způsob, jak jí dodat důvěru. Čím blíže se jisté, však jí doposud neznámé veselce blížila, tím více rostla její zvědavost. Smích a šepot, kroky a občasné zavytí. Bylo to zvláštní, takový shon, tolik vlků pohromadě. Tolik vlků, tolik neznámých tváří, hlasů a energií. Byl to jiný svět, než na jaký byla zvyklá. Divoký, ale zároveň strukturovaný, se svými pravidly a očekáváními. Když vstoupila do mýtiny, kde se ples konal, na chvíli se zastavila a jen tiše pozorovala všechny okolo. Pousmála se a pokračovala dál do středu dění. Třeba by zde mohla přece jen najít nějaké nové spojence, kteří by jí porozuměli? Vlci byli všude kolem, smáli se, tančili, povídali si ve skupinkách. Někteří byli vyzdobeni v lesklých špercích, jiní nosili jen jednoduché ozdoby z přírodních materiálů. Všichni však působili, jako by sem patřili, jako by tento ples byl něco, co znali odjakživa. Najednou byla poněkud ráda že si sem před svým příchodem instinktivně vpletla do srsti aspoň pár drobných květů, a nepůsobila tak až tolik mimo. Heidi se cítila trochu odlišná. Byla cizinkou na těchto ostrovech, neznala zvyklosti zdejších smeček, jejich tradice a jemné nuance společenských her. Bylo to vzrušující i zneklidňující zároveň. Přišla sem s touhou poznat nový svět, najít své místo mezi ostatními, ale teď, když stála uprostřed tohoto reje, si náhle uvědomila, jak malá a neznámá je ve srovnání s ostatními. Její zlaté oči zkoumaly vlky kolem ní. Všichni se zdáli být ponořeni do svých světů, a přesto byla cítit zvláštní propojenost. Heidi nasávala atmosféru a snažila se nechat vést pocity, které jí vítr přinášel. Zvědavost začala převažovat nad počáteční nejistotou. Možná to bylo tím, jak si vítr jemně pohrával s jejím kožíškem, nebo tím, jak květiny v její srsti rozkvetly pod tímto zvláštním měsíčním světlem.
Usmála se. Klidně a s jemností, která jí byla vlastní, vykročila směrem k dalším vlkům. Možná to byl začátek něčeho velkého. Neznala nikoho z nich, nevěděla, co ji čeká, ale věděla, že dnes v noci nechá vítr, aby ji vedl.

VERZE S UPRAVENOU MINULOSTÍ

Jméno: Heidi
Přezdívka: Dee, Hedi
Věk: Mladý dospělý (5 let)
Pohlaví: Samice
Matka: Kristy
Otec: Ishisah
Sourozenci: Ossian, Peggy, Jimmy - její vrh
Marion - jiný
Další rodina: //

Charakteristika
Heidi je vlčice s hlubokýma jantarovýma očima a kožichem, který v sobě mísí odstíny stříbřité a temně černé barvy. Její vzhled je nápadný a přirozeně vznešený, ale to, co ji opravdu definuje, je její vyvážený charakter, ve kterém se mísí síla s jemností.
Je tichá a pozorná, s výjimečně vyvinutou schopností naslouchat svému okolí. Ráda tráví čas v ústraní, daleko od ostatních, kde může vnímat přírodu kolem sebe. Vítr v korunách stromů, šelest trávy nebo pohyb zvěře v dálce. Tato schopnost hlubokého pozorování jí dává nejen výhodu v lovu a přežití, ale také ji spojuje s přírodou na téměř duchovní úrovni. Heidi se v divočině pohybuje s neuvěřitelnou lehkostí, jako by byla neviditelnou součástí krajiny.
Přestože je to vlčice, která se nebojí riskovat a má odvahu čelit i těžkým výzvám, je také neobvykle empatická a soucitná, možná až mateřská. Její intuice a schopnost vcítit se do situací kolem ní ji činí citlivou vůči potřebám jiných zvířat, které častokrát obdivuje. V konfliktech nevyhledává konfrontaci. Naopak se snaží nalézt řešení, která jsou klidná a spravedlivá. Tím, že dokáže zůstat chladnokrevná i v náročných situacích, často funguje jako prostředník v konfliktu mezi ostatními, ať už jde o členy její smečky nebo zvířata, která žijí v jejím teritoriu. Od rvačky by nejspíš tedy utekla, než aby se do ní zapojila. Netouží po nějaké dominanci, ani touhou po moci či vládě. Nic z toho jí nenaplňuje a nikdy by se nesnažila vydobít si respekt silou. Když ne toto, tak co jí v tom případě naplňuje? Je to jednoduché. Její blízcí, toulky po horách, pozorování hvězd nebo zvěře. Na Heidi je asi nejzajímavější její závislost na smečce. Dá se to pravděpodobně očekávát, vzhledem k tomu že v jedné vyrostla a kontakt miluje, ale jeden by řekl že na takového vlka dvakrát nevypadá... Ačkoliv si užívá své osamocené chvilky kdy se jen vítr prohání její srstí, nedokázala by takto žít. Potřebuje mít zázemí, a v hlavě pocit klidu, že kdyby se jí něco po cestě stalo, přece si na ni vzpomenou a třeba se dostaví i pomoc.

Minulost
Heidi se narodila v melancholickém údolí, kde vládla ponurá atmosféra, která jakoby v sobě nesla tajemství a stará příkoří. Spolu se svými bratry a sestrami byla vychovávána v přísném a často emocionálně chladném prostředí. Zatímco Ossian brzy pocítil potřebu odtrhnout se od ostatních, Heidi se naopak snažila najít své místo ve smečce. Byla o něco starší než její sestra Marion, což jí dodalo větší smysl pro odpovědnost, a snažila se být oporou nejen jí, ale i ostatním sourozencům. Na rozdíl od Ossiana, který byl fyzicky slabší a více duchovně zaměřený, byla Heidi odolná, fyzicky zdatná a dobře integrovaná do smečky. Byla učenlivá, vynikala v lovu a taktice a zpočátku se zdálo, že má před sebou slibnou budoucnost jako významný člen smečky. Ale navzdory jejím schopnostem a respektu, který si ve smečce získala, jí něco chybělo. Přestože byla schopná zapadnout do společnosti, nikdy se necítila skutečně propojená s ostatními vlky. Ve svém nitru cítila prázdnotu a touhu po něčem víc, po smyslu a po svobodě, která by jí umožnila být více sama sebou. Když byl Ossian vykázán ze smečky kvůli jeho posedlosti Hatim a jeho vírou v měsíc, Heidi byla rozpolcená. Na jedné straně byla loajální vůči své rodině a měla silný ochranitelský instinkt vůči svým sourozencům, zejména vůči mladší Marion. Na druhé straně ale cítila, že její místo je stále ve smečce. V té době nebyla připravená odejít a opustit všechno, co znala. Byla příliš vázána na život smečky a na tradice, které ji obklopovaly. Proto se rozhodla zůstat, i když Marion šla s Ossianem.
Časem se však situace začala měnit. Heidi začala vnímat, že bez přítomnosti Ossiana a Marion se smečka proměnila. Atmosféra zhoustla, zbylí členové se stali ještě více uzavření a nepřístupní. Zároveň s tím se v Heidiině nitru začala probouzet touha po něčem jiném. Stále častěji vnímala šepot větru, který ji lákal pryč, k něčemu neznámému. Tento pocit, tento neklid, ji začal pronásledovat, stejně jako Ossiana pronásledovalo volání měsíce. Ačkoliv Heidi neměla jasnou představu, co ji čeká, věděla, že musí opustit údolí a najít něco, co by naplnilo její prázdnotu. Heidi strávila několik dalších měsíců v údolí, bojující sama se sebou. Každý den cítila, jak se stále více vzdaluje smečce a její hodnoty jí přestávají dávat smysl. Stále silnější pouto, které cítila k přírodě a větru, se stalo nesnesitelným. Vítr k ní přinášel zvěsti zdaleka, z míst, o kterých nikdy neslyšela, a ona věděla, že musí tyto vzdálené světy najít.
Věděla, že musí následovat svou vlastní cestu, bez ohledu na to, jak těžké by to mohlo být. Opustila smečku, už ne jako členka rodiny nebo vážený lovec, ale jako poutnice, která hledá smysl svého života a své spojení s přírodou. Na rozdíl od jejích dvou sourozenců, kteří vědomě směřovali k víře v Hatiho, Heidi neměla jasný cíl. Vydala se na cestu za svobodou, nezávislostí a odpověďmi na otázky, které jí větrné proudy šeptaly do uší.
Heidi putovala dlouho. Procházela hlubokými lesy, překonávala rozlehlé pláně a stoupala po strmých úbočích hor. Během své cesty objevovala nové schopnosti. Začala rozumět větru stále více, naslouchala jeho příběhům a učila se, jak z něj získat informace. Vítr se stal jejím průvodcem a přítelem, který ji vedl tam, kde by sama možná zabloudila.
Nakonec její cesta vedla k Norestu, kde věděla, že se kdysi usadil její bratr Ossian. Ačkoliv se s ním nerozešla ve zlém, její příchod nebyl motivován touhou po setkání s ním. Do Norestu ji vedl vítr. Věděla, že právě zde najde odpovědi na některé z otázek, které ji trápily. Byla zvědavá na Ossiana a Marion, ale zároveň cítila, že její vlastní poslání je důležitější.
Její příchod do Norestu nebyl triumfálním návratem ztracené sestry, ale spíše tichým vstupem do světa, kde stále hledala své místo. Nyní byla nejen vlčicí, která se uměla postavit na vlastní nohy, ale také bytostí s hlubokým propojením s přírodou a větrem, který ji vedl a chránil.

Zajímavosti: Na krku nosí 'kožený' náhrdelník s několika černo-modrými peříčky. Na předních holeních zase kožené zavazovací náramky zbarvené do rudé barvy.

Heidi má velmi vyvinutou schopnost orientovat se v naprosté tmě. Je schopná vnímat i ty nejmenší změny v tlaku vzduchu, což jí umožňuje navigovat i v náročných terénech, kde by jiní vlci tápali.

Nenávidí bouřky, cítí se při nich zranitelná.

Opravdu miluje přírodu, má i své pomyslné rituály. Do jisté míry soucítí s pohanskou vírou, i když by to po zkušenosti z dětsví nepřiznala.

Magie
Šepot větru – Heidi je nositelkou magie zvané „Šepot větru“, která jí umožňuje komunikovat s větrem a získávat z něj cenné informace o tom, co se děje ve vzdálených nebo skrytých místech. Tato magie není jen nástrojem pro špehování nebo orientaci, ale také hluboce osobním spojením s přírodním světem. Pro Heidi má vítr hluboký duchovní význam. Věří, že vítr nese příběhy celého světa, že každé místo, které vítr navštívil, zanechalo v něm stopu. Skrze Šepot větru se cítí být součástí něčeho většího než sebe samé, součástí nekonečného koloběhu přírody a života. Vítr je pro ni společník, rádce a průvodce, ale také nepředvídatelná síla, kterou nemůže zcela ovládnout. Heidi má vrozenou schopnost naladit se na větrné proudy, ať už je to jemný vánek nebo divoký poryv. Její smysly jsou jemně propojené s větrem, což jí umožňuje zachytit zprávy nesené v jeho proudech. Vítr pro ni není jen fyzikální jev. Vnímá ho jako živý element, který dokáže zachytit detaily, zvuky, vůně a dokonce i vibrace zvířat, lidí či událostí, které zažil. Heidi věří, že každý poryv větru má svou vlastní osobnost, vlastní příběh, a její schopnost je ve schopnosti tyto příběhy dekódovat a porozumět jim. Zprávy, které přicházejí s větrem, mohou mít mnoho podob: šustění listí, vzdálené hlasy, tlumené kroky, nebo dokonce pachy zvířat či vlků. Vítr může nést dokonce vzdálených úryvky rozhovorů. Síla této magie závisí na Heidiině soustředění a na podmínkách prostředí. Pokud je vítr jemný, klidný a čistý, je schopná zachytit jemné a detailní zprávy, jako by slyšela jemný rozhovor nebo kroky lehkých zvířat. V takových případech je vítr jako pozorný průvodce, který jí nabízí detaily s vysokou přesností. Dokáže například určit přibližnou (nikdy ne přesnou) vzdálenost zdroje zvuku nebo rozlišit různé pachy a zvuky, které vítr nese. Pokud je vítr naopak silný nebo přináší s sebou špínu, prach, či jiné rušivé elementy, Heidi může mít problémy se soustředěním. V takových případech je její schopnost méně přesná, zprávy jsou zkreslené nebo fragmentované. Silný vítr může přinášet zvuky jako chaotický šum, který jí znemožňuje rozeznat jednotlivé detaily. Naopak, v úplně bezvětrných dnech se tato magie stává nepoužitelnou, protože vítr nenese žádné zprávy. Heidiina magie je také citlivá na její vlastní emocionální stav. Pokud je rozrušená, úzkostná nebo rozhněvaná, může mít problémy s nasloucháním větru. Vítr se stává chaotickým, jeho zprávy nesou spíše její vlastní rozptýlené myšlenky a emoce než čisté signály z okolí. V takových momentech musí najít klid a znovu se naladit na rytmus přírody. Tak též je po každém užitím magie nadměrně vyčerpána a toto oslabení ji může doprovázet i několik dalších dní.

Obrázek


Doplňky: // (viz zajímavosti)
Další postavy: Valencia
Discord: @3.g0tz0v4