Príspevky užívateľa

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₃₁

Heidi ho držela, pracky napjaté, tělo na jeho, jako by jej chtěla vtlačit zpět do kamene, který je oba obklopoval. Když sebou trhl a zřítil se i s ní k zemi, sykla bolestí. Tvrdý dopad jí otřásl tělem, ale neztrácela sevření. Věděla, že kdyby povolila, dostal by se k srpu. A srp… srp by znamenal konec. Možná její, možná jeho, možná obou. Ale rozhodně konec. V ten okamžik se po ní ohnal. Zuby ji trhly do tlapy, vyrazily jí dech. Pak následoval úder, tlapou přímo do tváře. Cítila, jak jí drápy škrábly kůži vedle oka, okamžitě se jí zrak zalil vodou, bolestí, světlo se zlomilo na ostré čáry. Zapotácela se nad ním, ale nepovolila. „Ty to pořád nechápeš, že?“ zachraptěla, hlas napjatý bolestí, ale v něm byl jiný tón. Ne jen odpor, ale hluboké zklamání. Ne z toho, co jí dělá. Z toho, co si dělá on sám. „Pořád jenom štěkáš, koušeš, útočíš! Jako zvíře zahnané do kouta. Jenže já… já nejsem tvoje klec! A svět už vůbec ne.“ Znovu ho udeřila. Ne bezmyšlenkovitě, ale tvrdě, cíleně. Tlapou mu sjela přes hrudník a snažila se ho vyvést z rovnováhy. Pak, v zoufalé snaze znehybnit jeho pohyby, zabořila zuby do krku, do stejného místa jako předtím. „NEJSI OBĚŤ!“ zasyčela mu do ucha. „Ty ses rozhodl být tím, kým jsi. Možná jsi měl důvody, možná jsi měl bolest, ale nebyl to svět, kdo tě donutil mne napadnout. Byla to tvoje volba!“ Povolila čelist, nechala jeho srst klouzat z jejích zubů, přesto ho držela dál pod sebou, přitlačeného k zemi, a její dech byl rychlý, těžký. Těžko říct jak dlouho se ještě zvládne bránit. A vůbec, jak dlouho ho udrží při zemi. To se jí pravděpodobně moc dlouho opravdu nedařilo, povolila, ale v zápětí se rozběhla k srpu. Musí ho získat první! Brala to jako otázku života a smrti. V souboji bez zbraní by mu aspoň podobně uškodila. Rozhodl by se ale zabít ji srpem, určitě by taková zranění neutrpěl. A pokud zde měla umřít ona, zemře i on. Aspoň by nemohl páchat víc zla, hm? Krev jí stékala po líci, zaschlá i čerstvá, tlapa jí brněla a bolest v oku pulsovala. Ale právě v té bolesti, té tělesné, konkrétní, skutečné. Cítila něco, co Apollyon postrádal. Zakotvení. Realitu. Byla vtržena zpátky do reality. Nirix. A'kaza. Její malá sestřička. Ne, ještě se tady nemůže obětovat. Možná někdy, ale dnes ještě ne. Dnes ještě byla k užitku. Se srpem v tlamě se stáhla na druhou stranu chrámu. Nenápadně oddechovala. Tak trochu doufala, že už to vzdá. Zvedla hlavu a zadívala se do jeho tváře. Stále nebezpečný, stále vzteklý, pořád s tím hrozným, dusivým ohněm v očích. Ale už viděla i trhlinu. Ne rozum. Ne slitování. Jen únavu. Pochyby. Stále mezi ním a srpem, krvavá, třesoucí se, ale pevná jako kámen. Hruď se jí zvedala v nepravidelném rytmu a oči, byť jedno polozavřené a zčervenalé se vpíjely do něj. Nehodlala se nechat zabít nějakým pošukem.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₃₀

Heidi ucítila na jazyku vlastní krev, ještě teplou, slanou a syrovou. Ale i přesto, že se jí rozlévala po tlamě a bolest vystřelovala z natržené čelisti až ke spánkům, v jejích očích se nezaleskl strach. Ne takový, jaký si Apollyon přál. Byl to jiný druh pohledu. Tvrdý. Zkušený. Nezlomený. Kopla znovu, tvrději. Cítila, jak se jeho sevření konečně uvolňuje, jak váhá. Něco se v něm zlomilo, nebo jen přehouplo přes hranu. Rozhodně nebyla první, které se snažil ublížit. Ale Heidi nebyla stínem minulosti. Byla tu a teď. A nenechá se sežrat ve jménu cizích běsů. Jakmile ji pustil, a ona jeho, odskočila zpátky. Její boky se napjaly, dech byl sípavý, srst kolem krku slepená a rudá. Potůček krve jí od tlamy putoval až na hrudník, a kapky padaly na tlapky. Zazubila se, ne jako výsměch, ale jako výstraha. Tichá hrozba. „To není pravda,“ zasyčela skrz zatnuté zuby. „Bojují s tebou, protože TY začneš první. Jenom ty. Není to pravda, že tě svět nenávidí, to ty nenávidíš svět.“ Rozzuřil se. Zmítal se v tom, co z něj zbývalo. Udeřil. Tvrdě. Jeho tlapa jí sklouzla přes spánek, drápy škrábly a pak přišla další rána rohy. Odskočila, ale ne dostatečně včas. Jedno z rozeklaných zakončení jí malinko rozřízlo bok. Teď už krvácela i z něj. Zasyčela. Ale držela. Teď se nezastavuj. Vlčice se napřáhla a v odpověď udeřila znovu. Tlapou zasáhla jeho bok, hned na to se s prudkostí vytočila a ramenem ho srazila směrem k zemi, těsně než se stihl odplazit za oltář. Krátce se zarazila, ale pak ho uviděla. Jak míří pro zbraň. Srp. Cosi jí škublo v hrudi. Ne strach, ale ostrá jasnozřivost. Tohle nebyl souboj o slova. To už dávno ne. Ne ve chvíli, kdy jeden z nich sáhne po čepeli a druhý krvácí do prachu. Chrám byl svědkem něčeho hlubšího než jen střetu dvou těl. Byla to válka bolesti, výčitek, selhání a touhy po přežití. „Ne!“ vyštěkla, v očích plamen. „To nedovolím.“ Rozběhla se. Vlčí tělo se napjalo, bolavé svaly pracovaly v rytmu boje, který znala. Lovkyně, bojovnice, přeživší. Vrhla se po něm těsně, než se stihl srpu chopit. Krev se otírala o podlahu chrámu, a Heidi pomalu ztrácela na síle. Neztrácela ale vytrvalost. Skočila mu po zádech, povalila ho na bok a znovu mu zabořila zuby do šíje. Těsně, varovně. Ne z nenávisti. Ale jako někdo, kdo říká: Zastav to. Zastav to, dokud můžeš.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₂₉

Ten výkřik jí trhal uši, jako by se zřítila skála. Stála naproti němu, ani krok zpět, a přesto jako by mezi nimi najednou zela bezedná propast. Jeho slova, plná trhlin a žáru, ji nezasáhla jako rány. Ale jako výkřik z duše někoho, kdo už dávno zapomněl, jaké to je žít beze strachu. Neuhla. Ani mrknutí. Jen dech. Hluboký, klidný, pomalý. Její jantarové oči ho pozorovaly tiše, a přesto jasně. V nich nebyl odpor. Ani pobouření. Jen… bolest. Ne její. Jeho. Ještě stále viděla to dítě v něm. Zmatené, zraněné, bez přístřeší. I když jeho zuby právě mířily na ni. Tohle nebyl výhrůžný řev. Tohle byla modlitba. Hořké přání někoho, kdo si zoufale přeje být někým jiným. Něčím mocným. Nedotknutelným. Bohem, protože být vlkem je příliš křehké. Jeho slova dopadala na Heidi jako ledová sprcha. Stála tam dál, nehnutě. A právě v tom tichu, kdy by jiná už ustoupila nebo zaútočila, ona dýchala. Zůstávala. Ten další výkřik zazněl tak prázdně, že jí z něj zatrnulo mezi lopatkami. Tak definitivně, že se jí stáhl žaludek. Pak se pohnul. Příliš rychle. Příliš blízko. A pak přišla bolest. Jeho čelisti na její. Jeho tělo, těžké, silné, dusivé. Sklátil ji na studenou dlažbu chrámu. Ostrá bolest v čelisti jí vystřelila do lebky, ale nevykřikla. Neškrábla. Nesápala se po něm, prozatím. Dech jí unikl z hrdla, ale oči zůstaly otevřené. Dýchala skrz bolest, skrz tlak jeho těla. A i když měl její krev na jazyku, slyšel ji znovu. Tichounce. Z blízka. „Jestli tě nic nespasí… proč mě chceš umlčet?“ Zamumlala, těžko řict jestli srozumitelně. Zacukala hlavou, ačkoliv jí to pravděpodobně způsobilo ještě víc bolesti. Kopla do něj a snad se mu ze sevření vycukala. „Proč bojuješ s každým, kdo tě vidí takového, jaký jsi? Tohle není síla, tohle je strach, tohle je strach chlapče!“ Ale Heidi nebyla oběť. A nebyla ani zachránkyně. Byla jen pravda. A on s ní teď musel být zavřený v jediné místnosti světa. „Myslíš, že mi ublížíš víc, než jsi ublížil sám sobě?“ zašeptala. Slova hořela na rtech, ale neváhala je vyslovit. „Tak kousni hlouběji. Přetrhni mi šlachy, ať už konečně zmizím. Ale nebudeš méně sám.“ Její dech byl teď rychlejší, tep v uších jí duněl, ale nepřestávala mluvit. Věděla navíc, že by ji nezabil. Bylo by to pro něj nepraktické. Musel by hledat dalšího svědka pro jeho pátrání po Daňkovi. „Já tě sem nepřišla zlomit. Nepřišla jsem tě napravit. Nepřišla jsem ti pomoct. Přišla jsem… protože tě slyším, protože naslouchám.“ Olízla si jazykem krev z tlamy a narovnala se. Bylo to nepříjemné. Ta kovová pachuť. Musela se k tomu však uchýlit. Párkrát si ho insktinktivně obešla. Následně se rychle rozletěla k jeho krku, do kterého se dravě zakousla, tlapkou kterou mu taktéž zaryla do krku si s tím také trochu dopomohla. Teď v sobě také měla zlost. Chtěla to řešit poklidně, nebylo však dáno. Ach matko, drahá matko. Pomoz mi se odsud ve zdraví dostat.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₂₈

Heidi stála nehybně, jako by ji do kamenné podlahy přikovaly vlastní tlapy. Těžký vzduch v chrámu se znovu zhoupl, jak Apollyonova slova rozvibrovala stěny. Jako ozvěna z jiné dimenze. Jako výkřiky bolesti, které tu zůstaly viset v prázdnu dávno poté, co jejich původci odešli. Přesto se vlčice nezachvěla. Jen její jantarové oči se na něj upíraly s tichou, až znepokojující intenzitou. Viděla bolest. Viděla vztek. A pod tím vším. Zoufalství. Zatímco on se kolem ní pohyboval, zuřivý a nelítostný jako vítr nad propastí, ona zůstala klidná. Tak klidná, až to působilo téměř nepatřičně v kontrastu s Apollyonovou zuřivostí. Byla jako hladina jezera těsně před bouří. „Mluvíš o osamění,“ pronesla tiše, a přesto jí bylo dokonale rozumět. Hlas měla pevný, vyvážený jako struna. „O bolesti. O trestu. O tom, že Daněk by si smrt nezasloužil, protože by to byla úleva. Ale co když je právě ta úleva to, co mu nikdy nedokážeš vzít?“ Natočila k němu hlavu, sledovala, jak se mu zvedá hrudník, jak těžce dýchá, jak se mu lesknou oči. Ne už jen hněvem. A jak se mu zlomil hlas, byť se snažil tvářit, že to neexistuje. Že on je jen hněv, jen meč bez pochyb. „Ty ho chceš roztrhat. Srazit na kolena. Zničit, protože tě zradil. Protože ti vzal něco, co jsi nikdy nedostal zpátky. Ale ty... ty jsi ten, kdo zůstává. Pořád tady. Pořád hledáš. Pořád trpíš. Ty jsi ten, kdo si všechno pamatuje. A přesto jsi pořád ten, kdo nedostal odpověď.“ Zavřela na okamžik oči, jako by to všechno prošlo i jí, tím chrámem, jeho bolestí, tím děsivým přetlakem emocí, co tu dusil vzduch. „Možná, že bys opravdu byl jiným bohem. Věříš, že spravedlivějším. Ale řekni mi- byl bys šťastnější?“ Otevřela oči a upřela pohled přímo do jeho. „Byl bys? Kdyby ti dal osud moc stvořit nový svět... Vzal by sis s sebou tohle všechno? Tu nenávist? Tu díru v hlavě, v srdci?“ Byl blízko. Tak blízko, že cítila jeho dech. Pach vzteku, žalu a prachu. A možná i ozvěnu strachu. Ne toho, že se stane něco Apollyonovi, ale že se nestane vůbec nic. Že svět dál půjde a jemu zůstane jen prázdnota. Když zavrčel další zahořklá slova, nezareagovala útěkem ani obranou. Místo toho udělala krok vpřed. Jen jeden. Malý, ale rozhodný. Mezi nimi už skoro nebyla žádná vzdálenost. Srdce jí těžce bušilo, cítila ho snad až v krku. Měla strach. Bála se jako malé děcko. Ale nemohla mu to ukázat. Dopadla by ještě hůř. „Ty si myslíš, že ho chráním,“ řekla, klidně, ale ne chladně. „Ale já chráním rovnováhu. Chráním život. Ne jeho, ale i tvůj. Protože jestli ho zabiješ... jestli se staneš tím, co tě zničilo, kdo tě pak spasí?“ Natočila hlavu k oltáři. Kousky zničené víry, prach mramoru, pach dávných obětí. „Bůh, kterého jsi znal, ničil, protože mohl. Ty ničit chceš, protože musíš. Ale když říkáš, že jsi prázdný. Není to pravda. Kdo je prázdný, ten necítí bolest.“ Její hlas se ztišil do šepotu, skoro jako modlitba: „Ty bolest cítíš. A to tě dělá živým. Cítíš bolest, a proto se ženeš za Daňkem.“ Pohlédla mu do očí, když si sundával šátek. Díra. Důkaz zkázy. Memento zrady. Heidi necukla. Neodvrátila pohled. Jen jí trochu zvlhly oči. Ne lítostí. Ale úctou. Protože někdo, kdo takto přežil, musel být silnější, než by kdy přiznal.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₂₇

Všechno v ní náhle ztuhlo. Není to jen tím jménem – Tabitha Irae Dei – které se rozlilo po okolí jako tenká, ostrá vrstva ledu, co zalézá pod kůži. Ani tím chladným hlasem, který ho nesl, hlasem tak hladce vládnoucím svatou dominancí, až Heidi automaticky ztichla a narovnala záda, jako by se v ní cosi starého, zapomenutého, instinktivního snažilo přežít. Ne, to, co ji sevřelo, bylo něco hlubšího. Nesmírně dávné. Jako by se v tom okamžiku zhmotnil archetyp všeho, co ji kdysi ničilo. Paní čistoty. Matka spravedlnosti. Hlídačka bran. Postávala vedle Ossiana, mlčky, jako strom v epicentru bouře. Všechno se dělo najednou: Salomein výraz, jak se z paní večera stávala stínem sama sebe; Ossianovo napětí, znovu vtělené do hranaté čelisti a ramen stažených jako luk; slova té vlčice, která vstoupila do kruhu jejich ticha s lehkostí beránka a mocí kata. Heidi v duchu zamrkala. Cítila, jak se v jejím nitru rozlévá nevolnost. Ne z Hatiho, ne z víry, ne z morálky. Na to všechno už měla silnější kůži než kdysi. Ale z představy, že někoho drží při zemi pouta, co se tváří jako láska. Jako ochrana. Jak příznačné… Sám vítr by plakal. Pozorovala Salome, jak se pomalu dusí pod tíhou nevyřčených slov, jak se z jejího obličeje vytrácí světlo. Jako by někdo vešel a zhasl svíce. A Heidi věděla.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₂₆

Heidi mlčela. Slunce už viselo nízko a barvilo hladinu moře do zlatavě oranžové, vlny s tichým šumem oblévaly břeh, jako by chtěly oběma vlkům připomenout, že svět je větší než Nihil, než jejich starosti, než minulá vina i budoucí rozhodnutí. Poslouchala Enkida a cítila, jak se v jeho slovech skrývá víc, než co bylo řečeno nahlas. V jeho povzdechu bylo cosi známého. Něco, co slyšela v duchu vlastního bratra, když se ztratil v odpovědnosti a pravidlech. Něco, co si sama nesla v tichu svých tlap, když kráčela bez cíle krajinou. Dlouhou chvíli se dívala do moře a jen vnímala jeho přítomnost. Nepůsobila rozpačitě. Ticho jí bylo domovem. Ale byla si vědoma, že by bylo nespravedlivé neodpovědět. Ne po tom, co s ní sdílel. „Schody,“ zopakovala tiše a přikývla. „To je dobrý obraz. Rozumím mu víc, než bych čekala.“ Zvedla oči a podívala se na něj. Už ne tak nejistě jako před chvílí, ale s jistou opatrnou zvědavostí, která se v ní začínala rozvíjet. Enkidu byl zvláštní. Ne strohý jako rytíři, které si představovala, ale přímý, bez zbytečných oklik. V jeho slovech nebyla přetvářka, jen možná únava a pravda. A to bylo něco, co si vážila. „Nevím, co všechno se očekává od rytíře tady, v Nihilu… ale slyšela jsem, že mnozí dělají věci, kterým sami nerozumí. Ne protože by byli slepí, ale protože se snaží udržet celek pohromadě. Smečku. Místo, kde to alespoň trochu funguje.“ Znovu pohlédla k vodě, tentokrát s menší dávkou smutku, ale stále s něžným podtónem v hlase. „A ty ses toho chytil. Udělal jsi ten krok. Ne proto, že bys musel… ale protože jsi věděl, že bez někoho jako jsi ty by některé věci prostě přestaly fungovat.“ Zmlkla, jako by si uvědomila, že řekla víc, než plánovala. Ale nelitovala toho. Ne zde, ne u Enkida. Přesto si uvědomila, že by měla být opatrnější. Její postavení bylo stále docela vratké, a měla by si udržet dobrou reputaci. Pousmála se slabě, jen na vteřinu. „Myslím, že schody jsou těžké hlavně proto, že se po nich stoupá sám. Ale výhled…“ zaváhala. „Ten může být ještě krásnější, když ho s někým sdílíš.“ V jejích očích to nebyl flirt, žádná přitažlivost, na to měla jiné jedince, že? Spíš jemná výměna důvěry. Jakési nabídnutí prostoru k dýchání, které jí samotné tolikrát chybělo. Nadechla se hluboce. Mořský vzduch byl jako čistý list papíru.
„Jsem ráda, že jsi to řekl nahlas. O vlčicích. Že jsme někdy rozumnější. Většina vlků to nezvládne přiznat.“ V očích jí zajiskřilo, ale nebyla to pýcha, spíš vděčnost. „Možná nejsme nejsilnější v boji. Možná neumíme velet armádě. Ale vidíme, když se někdo topí, i když ještě sám neví, že je pod hladinou. A umíme mlčet, když slova jen ruší.“ Zvedla zrak k jeho tváři, tentokrát už beze strachu. Jen s tichým, ale opravdovým zájmem. Pak se její tón změnil, stal se trochu lehčím, a přece byl v něm stále stejný základ.
„Víš… možná neznám správné způsoby. Možná jsem tě nesprávně oslovila. Možná jsem řekla svoje jméno dvakrát, protože jsem se bála, že zapadne v šumu. Ale já opravdu chtěla, abys ho slyšel. Ne jen jako jméno, ale jako přítomnost.“ Chvíli ještě hleděla do jeho očí, a pak sklonila hlavu. „Děkuju ti, Enkidu. Za to, že ses neotočil pryč, když jsi mohl. Za to, že jsi neřekl nic, co by mě zahnalo zpět do lesa. A za to, že schody, po kterých stoupáš, nevedou jen do výšky, ale i blíž k ostatním.“ Potom zmlkla. A nechala moře, aby mluvilo za ně.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₂₅

Dee stála ve stínu zrezivělých vraků, které kdysi tvořily něco, co mělo jméno a směr. Teď tu zbylo jen ticho. A dvě sestry, jejichž jména dřív zněla jako harmonický akord, a teď se třásla ve vzduchu jako dvě noty, které kdosi zapomněl v ladění. Zprvu jen poslouchala. Nezasahovala. Nechtěla přerušit tu zvláštní tkaninu slov a mlčení, které mezi nimi probíhalo. Marionina hlava na Heidiině rameni, její hlas, který se snažil být silný a racionální, ale v sobě nesl trhliny, které Dee poznala velmi dobře. Byla v nich touha. Smutek. I neklid, který vždy přichází, když se střetne víra s poutem krve. Heidi zavřela oči. Pocity v ní vířily jako voda v rozvířeném korytě. Už dávno si zvykla být tichým svědkem, ne soudcem. A přece. V Marioniných slovech zaslechla i něco, co se jí dotklo víc, než chtěla přiznat. Narážka na hranice. Na zákaz. Na vyloučení. Ať už bylo její postavení jakékoli, nebyla slepá k tomu, jak hluboko sahají pouta mezi sourozenci. Ani k tomu, jak bolestně umí řezat, když jsou ta pouta přetržená, nebo záměrně držena na dálku. Nechtěla zůstat jen tichým stínem. Heidi si to nezasloužila. A ani Marion ne. Ne teď. Tak moc toužila po tom Marion ujistit, že ji jejich vůdce nepokárá, ani kdyby je tady našli. Ale nemohla. Nemohla prozradit Nirixovo tajemství. Moc dobře tušila, z toho co o kulťanech znala, jaké by měli následky jejich setkání. To že ona v Hatiho nevěří. Pozorovala Marionin výraz. Věděla, že ta vlčka má v sobě více než jen víru. Měla v sobě oheň. Cílevědomost. A ano, i rozpor. Kdysi by Dee nevěřila, že se v ní znovu objeví naděje, že se tyto dvě vlčice někdy znovu potkají. Ale osud je zvláštní tkadlec, a ticho hranic není vždy konečné. Její hlas měl hloubku jezera, tiché, ale pevné proudy. „Znám tě jen z toho, co nosí Heidi v sobě. A z toho, co v ní zůstalo, ses nikdy neztratila. Ani náš drahý bratr.“ Odtáhla se. Pochopila že ji už za chvíli bude muset opustit. „Nechci stát mezi vámi. Ani mezi tebou a vírou, kterou nosíš. Ale slyším ve tvém hlase bolest. Jako kdybys se sama musela přesvědčovat, že tohle setkání není správné.“ Její pohled neuhýbal. „Ale copak to vnímáš jako chybu, Marion? Nebo se jen bojíš, co by na to řekli druzí? Hati? Ossian? Váš alfa?“ Její slova nezazněla jako výčitka. Spíš jako odraz zrcadla. Tiché zrcadlo, které ukazuje nekomentovaný obraz. „Hledala jsem tě, a nakonec našla, kdy bych to nikdy nečekala. Ne hlasitě, ne zoufale. Spíš jako strom, který čeká na déšť. Věří, že tě najde. Ale nesnaží se tě vlastnit. Jen vědět, že jsi naživu. Že jsi pořád má maličká sestřička.“ Dee sklopila zrak, aby dala Marion prostor. Ale její přítomnost nebyla slabá. Byla oporou, ne tíhou. „Já nevěřím v Hatiho,“ pronesla upřímně. „Ale rozumím víře. Rozumím tomu, že když je vlk ztracený, chytí se světla, které mu připadá skutečné. Jen... nezapomínej, že i vlci, kteří hledají cestu v tmách, potřebují občas někoho vedle sebe. Ne jen hlas shora.“ Nadechla se zhluboka. Vzduch tu voněl železem, deštěm, a vzdáleným pachem větší skupiny kultských. Připomínal Dee, že svět je větší než jejich tři životy. A přesto, někdy se celý svět smrskne do jediného setkání. „Nejsem tu proto, abych tě přesvědčovala. Ale nechci, aby sis s sebou zpátky nesla jen pocit, že jsi tu porušila zákon. Chci, abys věděla, že jsi zanechala něco dobrého. Byť jen pohled. Dotek. Slovo.“ Její pohled byl měkký, něžný. Možná až dojemný. „Nejsme nepřátelé. A ty nejsi nepřítelem své vlastní krve. Jen... cesta, kterou jdeme, je někdy těžší, než si přejeme. Ale možná právě tahle setkání... právě tahle tichá místa... jsou milostmi, které si nedokážeme vyprosit, ale přesto nám jsou dány.“ Nakonec ustoupila o krok zpět. Znovu. Měla v úmyslu se pomalu vzdálit, pokud by Marion nezavelela jinak. Nakonec, všechna slova byla vyřčena.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₂₄

Dee mlčky ležela. Břeh Nihilu byl tichý, jen vítr občas přehodil písek z místa na místo, jako by se snažil zasahovat do rozmluvy, která právě skončila. A přitom stále doznívala v prostoru mezi dvěma bytostmi. A’kaza mlčel. Ale to ticho nebylo prázdné. Bylo živé. Tak to má byť. Ticho po těch slovech jí připomnělo kapky deště dopadající na vodní hladinu. Nenápadné, ale pronikavé. Nevěděla, že si přála, aby to někdo řekl. Ale teď, když to zaznělo, pochopila, že čekala právě na to. Ne souhlas. Ne závazek. Jen uznání. To, že někam patří i se svou nerozhodností, se svou tichostí, se svým jemným, ale houževnatým krokem. Pohlédla na něj. Jeho oči byly klidné. Nezkoumavé, ale vnímavé. Tak jiné než oči většiny vlků, které znala, těch kteří hned chtěli vědět, kteří hodnotili a měřili. A’kaza jen byl. Byl s ní. Ale v tom bytí byl přítomný víc než kdokoli jiný, koho kdy potkala. A právě tím si získal její důvěru. Pomalu, neokázale, jako všechno u něj. Ale neochvějně. Dee se nadechla, pomalu, nosem, jak to dělala vždy, když potřebovala cítit krajinu kolem sebe. Vzduch voněl solí, suchým mechem a přítomností něčeho starého, co nepatřilo jen tomuto okamžiku. Pohlédla na horizont, kde se slunce zvolna klonilo k moři. Její jantarové oči se leskly měkkým světlem soumraku. V tom světle nebyla krása, která by chtěla být spatřena. Byla to krása, která existovala, ať se na ni někdo díval nebo ne. „Tvoje slova...“ začala tiše, aniž by se na něj otočila, „...nejsou pro mne jen větry. Neproletí. Usazují se. Dělají stopy v mém písku.“ Na chvíli se odmlčela a jemně se pousmála, téměř neznatelně. „A já jsem si myslela, že stopy dělám jen já... že mě jen svět zapisuje do sebe.“ Naklonila hlavu mírně stranou. Když k němu znovu otočila tvář, bylo v jejím výrazu cosi odhaleného. „Nepotřebuji znát tvůj příběh, abych cítila, že ho v sobě neseš. Ne jako kámen, který tíží, ale jako plamen, který hřeje, když se k němu přiblížíš správně.“ Podívala se na jeho srst, na to, jak ji světlo mění ve zlatavé odlesky. Na jeho klid, na jeho přítomnost. A pak se podívala zpátky na vodu. Sklopila oči na své tlapy. Byly jemně pokryté pískem, zrníčka se zachytila v srsti jako malé vzpomínky. „Chci jít dál. A... když budeš u toho, možná se i já naučím tvořit. Ne jen snít. Ne jen utíkat.“ Na chvíli jen dýchala s mořem. Každý nádech byl odpovědí na otázku, kterou nikdo nevyslovil. „Možná budeme tvořit stopu, kterou někdo po letech najde. A nepochopí ji. A to je v pořádku. Protože ne vše, co vzniká mezi dvěma, má být pochopeno třetím.“ Znovu se pousmála. A ten úsměv byl jako svit měsíce na hladině. Ne silný. Ale stálý. Seděla dál vedle něj. Nečekala odpověď. Nepotřebovala ji. Protože věděla. On už odpověděl. Tím, že tu byl. A že zůstal. Tím že proti ní neměl hloupé předsudky. Tím že poslouchal. A možná právě v tom tichu, v tom jednoduchém bytí vedle sebe, začínala jejich společná krajina. Krok za krokem. Bez map. Bez značek. Jen s vírou, že někdy je ticho hlasitější než jakékoli slovo.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₂₃

Heidi cítila každý jeho výdech jako žhavé jiskry na srsti, cítila jeho pohyb, jeho ztuhlost, jeho neklid, vztek. A přesto stála. Zpříma, hrdě. V jejích očích nebyla výzva, ani výsměch. Jen ticho. Hloubka. Pozorovala ho, když sklapl čelisti do prázdna. Neucukla. Ani tehdy, když zavyl jako zraněné zvíře... protože to byl. Ne bůh. Ne lovec. Ne démon. Ale někdo, kdo nese bolest jako druhou kůži. A kůže, když příliš dlouho bolí, otupí. A začne ubližovat dál, jen aby se vůbec cítila živá. Heidi mlčela dlouho. A to ticho bylo těžké. Ne lhostejné, ale nabité. Chrám jakoby se dusil tím tichem, stejně jako Apollyonova zuřivost dusila vzduch mezi nimi. Všechno v ní křičelo, aby mluvila, aby se bránila, aby znovu utekla. A přesto si jen tiše sedla. Pomalu. Jako kdyby si vybírala místo na mechu, ne na kameni poskvrněném dávným zlem. Posadila se, hlavu vztyčenou, oči upřené k němu. Neponížená. Nezlomená. Aspoň zatím. „Co je mi po tom, co z tebe zůstane?“ zopakovala jeho slova tiše, skoro jako modlitbu. Ale nebyla to modlitba. Bylo to zrcadlo. „Možná právě to. Víc, než si myslíš.“ Odmlčela se, dřív než pokračovala. Potřebovala ta slova cítit. Nechat je dorůst do tvaru, který nezlomí ani jeho hněv. „Představ si, že Daněk padne. Že ho chytíš. Že ho roztrháš na kusy. Že každý kousek z něj bude naříkat bolestí, kterou považuješ za spravedlivou. Že se ti bude plazit u nohou a prosit tě, aby to skončilo. A pak to uděláš. Ukončíš to. A on bude pryč. Zmizí. Vzduch se po něm zavře. A co pak?“ Povytáhla obočí. Pořád tiše. Pořád bez zášti. Ne jako výslech. Spíš jako pouto. Nesnažila se tento jeho vztek ještě více zažehnout, snažila se ho uklidnit. Snažila se mu vtisknout do tlap aspoň trochu z jejího pohledu na svět. Mohl ji zabít. Nepodceňovala jej. Byla si však jistá, že pokud by se tak stalo, její věrný přítel by tuto zprávu roznesl. Minimálně Nirixovi. Mesiáši. A ten by snad něco udělal, ne? Věřila v to, že jsou si dost blízcí. Apollyon se jí čím dál tím víc začínal zdát jako narušný jedinec, spíš než Daňek. Ale nic nevěděla. Nebyla tam, ach ano. Nezbývalo jí tedy víc, než opatrně vyzvídat. Nakládala s jejich rozhovorem opatrně. „Myslíš si snad že jsi bůh, kterého jsi ještě tak nedávno odpíral? Ale víš, co dělá boha bohem? Ne milosrdnost.“ Naklonila se lehce dopředu, nebezpečně blízko k zóně, odkud už by Apollyon mohl zaútočit. A přesto šla dál. „Schopnost tvořit. Ne ničit. Tvořit smysl tam, kde jiní vidí prach. A ty jsi zapomněl tvořit. V tobě už není nic než popel a plameny. Tvá moc je jako vítr v popelu. Silný, ale prázdný.“ Odvrátila oči na chvíli, zadívala se do ztemnělých rohů chrámu. Ticho, které tam sídlilo, nebylo přirozené. Bylo to ticho stínu. A přesto si ho snažila nevpustit pod kůži. „Nejsi první, kdo chce, abych zpívala. A nejspíš ne poslední. Ale naučila jsem se jednu věc. Čím víc někdo chce pravdu násilím, tím méně je připraven ji slyšet.“ Vrátila k němu zrak. Pohled vlčice, která ví, že klid je někdy silnější než řev. Nakonec už měla svůj věk. Nebyla stará, nebyla mrzákem, ale prošla tolik krajů, že její zkušenosti narostly téměř na tuto úroveň. „Vím, kde byl. Ale neřeknu ti to, protože si myslím, že se ti bude líbit odpověď. A už vůbec ne proto, že mě zastrašíš. Ale protože ty sám nejsi připraven slyšet, co bys s ní musel udělat. Ne kvůli mně. Kvůli sobě.“ Zavřela oči. Na okamžik. Zastříhala oušky a zaposlouchala se do toho ticha. Do vzduchu okolo nich. Oči opět otevřela, a vlka před ní si znova projela pohledem. „Když jsem ho naposled viděla,“ pronesla pomalu, jako by obracela každé slovo v tlamě, „nebyl sám. Pomáhal jedné starší vlčce, která mu věřila. Neptala se proč, jen věděla, že jí neublíží. A tohle jsem viděla. Ne pomstu. Ne vraha. Jen muže, který se snaží něco znovu vystavět ze sebe. Něco jiného než strach.“ Heidi zamotaně vyprávěla a vzpomínala na společné svěcení hranic. Vědela, že jestli někdy měla být věrná nihilu, tak na to nebyl lepší okamžik než právě teď. Odmlčela se, ale tentokrát to ticho nebylo těžké. Bylo živé. Jako ranní mlha, co obepíná les, ne aby ho dusila, ale chránila. „Možná ti to nestačí. Možná ti to připadá málo. Ale pro mě…“ zvedla hlavu a jemně, skoro jako matka k dítěti, dodala, „…pro mě je to víc, než jsi mi zatím ukázal ty.“ A s těmi slovy zůstala sedět. Bez štítu, bez útěku. Ale ne neozbrojená. Chrám si to snad zapsal. Do kamenů, do prachu, do stínů. Tohle nebyl výkřik, ani výhružka. Byla to odpověď.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₂₂

//trosky Othamu
Chrám dýchal temnotou. Ne tou obyčejnou, ale tou, co se sráží v koutech duše, co prorůstá jako kořeny pod kůži, neviděna, ale přesto všudypřítomná. Heidi přistála tvrdě, tělem se jí rozeběhla bolest, ale byla při smyslech. Vzduch tu byl hustý, vlhký a neklidný, jako by sama realita váhala, jestli má zůstat celistvá. Apollyonův chrám. Ačkoli nikdy v životě tu nebyla, věděla to instinktivně. Vše tady neslo jeho stopu. Jeho posedlost. Jeho válku. Zvedla se pomalu, prach jí ulpěl v srsti, ale oči, jantarové, klidné, jako odrazy svitu měsíce na tmavé vodě, neopouštěly šedou postavu, která se vznášela nad ní. Sledovala ho. Proměnu. Z toho, kdo jí u trosek šeptal do ticha, se zrodilo cosi jiného. Odhodlání, ano. Ale zkalené, nepřirozené. Spíš stín vlka, kterým kdysi mohl být. Pohlcený něčím, co už dávno nebyla naděje, ale posedlost. Jeho hlas se odrazil od kamenných stěn chrámu. Zněl, jako by vycházel z více hrdel zároveň. Hrubý, nelítostný. Heidi stála nehnutě, jako socha. A pak, pomalu, téměř znepokojivě klidně, sklonila hlavu k zemi a zhluboka se nadechla. V nose ji zašimral pach kovu, staré krve a prachu. Chrám byl starý. Unavený. A stejně jako Apollyon. Na pokraji. „Chlapče..,“ oslovila ho měkce, ale ne poddaje se, spíš jako někdo, kdo ví, že křik nezastaví bouři. „Když jsi mě sem zatáhl, nevěděl jsi, co udělám. Nevěděl jsi, jestli budu bojovat. A přesto jsi mě donutil. To není odvaha. To je strach.“ V Hedi to vařilo, zuřila. Na pohled však stále vypadala poklidně, avšak pevně. Vědela že jde do tuhého, a tak to bylo na místě víc než kdy jindy. V jejím hlase nebylo pohrdání. Jen smutek, a možná trochu frustrace. Daněk. To slovo se vřízlo do prostoru jako ocelová čepel. Ozvěna jeho vzteku se rozlila chrámem jako černý déšť. Heidi však neuhla. Neuskočila. Nedala mu tu spokojenost. Věděla, že právě teď nejvíc touží, aby se bála. Aby kňučela. Aby ho prosila. Aby se poddala jeho vizi spravedlnosti. „Nevím,“ řekla jednoduše. Bez patosu, bez omluv. Samozřejmě že věděla že se nacházel v nihilu? Ale kde byl teď? Hm? Doteď si s ní hrál on, a tak se ona rozhodla mu udělat něco podobného. „A kdybych věděla, neřekla bych ti to takhle. Ne v této situací, s tímto přístupem.“ Ušla pár kroků. Každý krok jako hrozba. Ne fyzická, ale duchovní. Jako výčitka. Byla o něco menší, lehčí, bez mocné magie, byla samice, ale nebyla slabá. V hlavě přehrávala tiché modlitby k větru, matce přírodě, a ke všem malým i velkým součástím zdejší krajiny. Věřila že jí podrží. „Vidíš mě jako nástroj. Prostředek. Klíč k odpovědi. Ale zapomínáš, že já jsem vlk. Tvor. Duše. A že Daněk, ať udělal cokoli, není jen tvoje minulost. Je i naše. A to ti vadí, že?“ Zastavila se těsně před ním. Nechtěla se ho dotknout. Věděla, že by to vzal jako útok. Ale hleděla mu přímo do očí. Cítila, jak se jí třese tělo, ale to nevadilo. Síla se neměří tichem srdce. „Co zůstane z tebe, až všechny otázky zodpovíš násilím? Zůstanou ruiny a hlína nasáklá vztekem. A co potom? Budeš víc celistvý? Nebo jen víc prázdný?“ Chrám kolem nich se nepatrně zachvěl. Možná to bylo kouzlo. Možná se to Dee jen zdálo. Možná jen reakce místa na jejich slova. Možná se tohle místo pamatovalo jinak. Ticho, modlitby, něhu. Teď bylo polem boje. Ne tělem, ale duchem. Heidi se odmlčela. Ne proto, že by neměla co říct, ale aby mu dala šanci. Poslední. Možná. Skončila, a její oči zůstaly na jeho. Byly tiché. Ale ne prázdné. Byly v nich příběhy, bolesti, i oheň. Ne ten, co pálí svět, ale ten, co ho může osvětlit. Dýchala zhluboka. Srdce jí bilo v žebrech, ale neztratila se. A chrám ztichl. Čekal. Tak jako ona.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₂₁

Heidi ucítila, jak se kolem ní napíná vzduch. Ne jako před bouří, ale jako když se blíží zlom. Ticho po jeho slovech nebylo jen tichem. Bylo jako pavučina, jemná a skoro neviditelná, ale smrtící, pokud se do ní někdo chytil. A ona cítila, že Apollyon je někdo, kdo už v ní dávno visí a trhá sebou. Pozorovala jeho tvář, oči, které se měnily se slovy. Když pronesl, že měla štěstí, že její svět byl za Dormanu méně zamotaný, cosi v ní sebou trhlo. Nevěděl. Nikdy v něm nebyla víra, že by mohla nést něco stejně těžkého jako on. Protože proč by? Nebyla to hra porovnávání bolestí, ale přesto se jí dotkla představa, že její mlčení nebo klidný pohled znamenal méně bolesti. Méně viny. Ale nehodlala se hádat, kdo z nich trpěl víc. Takové souboje nikdy nikoho nevyléčily. Navíc ji teď trápily jiné záležitosti. Co má tenhle vlk společného s Daňkem? Daňka neznala na tolik, ale byla si jistá že nebezpečný nebyl. A tak v její hlavě vyvstávala otázka: Je Apollyon ten nebezpečný? Apollyon mluvil dál, a v jeho hlase byla najednou jiná nota. Hořkost. Něco, co vonělo jako popel a znělo jako lámané kosti. Heidi věděla, že ten tón není pro ni, že je to ozvěna, která patří někomu jinému. Ale i tak jí pálila na kůži. Když se šedý obrátil zády, ztuhla. Ne že by mu přestala věřit. Ona mu totiž nikdy plně nevěřila. Vždycky v něm něco nebezpečného cítila, jako slabou vůni jedu pod sladkou vrstvou cukru. Ale to, co udělal teď, bylo jiné. Praskliny v zemi, šeptané zaklínadlo, dotek magie, který i necvičené tělo cítilo jako tlak v kostech... a pak už jen náhlý pohyb, letící tělo, stisk. Srdce se jí v hrudi prudce rozbušilo. Ne strachem. Instinktem. Nehodlala mu dát, co chce. Divoce sebou škubala, a možná se do Apollyona i na chvíli zakousla než se poddala pádu do portálu, ale k ničemu to nebylo. Nestihla se vymanit z jeho tlap. Nestihla se stáhnout. Překvapení, příliš krátká vzdálenost, její váha i síla, padla. Cítila, jak pod ní země mizí, jak se realita láme jako sklo, jak gravitace ztrácí smysl. Portál. Zatraceně. Všechno v ní křičelo. Ne kvůli bolesti. Kvůli zradě. Ne, nebyli přátelé. Ale mluvili spolu. Seděli u trosek světa a dýchali stejný prach, a to Heidi stačilo. „Za tohle zaplatíš!“ křikla vzhůru na vlka, než úplně zmizela v hlubinách portálu. Šeptla pár roztěkaných slov k matce, k větru, a snad i k těm, co kdysi přebývali v troskách. Věděla že teď už nic nezmůže, věděla , že její magie na tohle nemá.

// Chrám Apollyonův

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₂₀

Neodpověděla hned. Místo toho její oči na okamžik sklouzly stranou. Ne jako úhyb, ale jako gesto vnitřního ztišení. Její dech se zpomalil a vítr, který si pohrával s pootevřenými kameny, se na vteřinu zdál být hlasitější než oni dva. Z trosek Othamu sálalo staré ticho. Ne to mrtvé, ale to svědčící. Půda tady nesla otisk příběhů, které už nikdo nevypráví nahlas. A přesto na ně všichni šlapali. Apollyonova slova byla přímá. Téměř tvrdá. Ale Heidi v nich necítila chlad. Ne ledový, bezcitný typ ticha, možná spíš únavu. Něco těžkého, co se už dávno stalo součástí jeho pohybu, jeho pohledů, jeho hlasu. Věci, které vlk nevyslovuje, ale které křičí mezi řádky. Pomalu přenesla váhu na zadní tlapy. Nedělala se větší, než byla. Nepůsobila hrozivě. Jen pevně, klidně. Jako strom, který se nehýbe, i když kolem něj projde ta největší bouře. „Často ne,“ odpověděla nakonec prostě, s tichou upřímností. „Ale některé chvíle se opravdu zaryjí hluboko. A občas ani netuším proč.“ Odmlčela se. „Možná proto, že tehdy v Dormanu nebyl svět ještě tak zamotaný. Nebo jsem si to aspoň myslela.“ Zadívala se mu do tváře. Do toho šátku, co zakrýval ztracené oko. A pak dál, do jediného, které zůstalo, a které teď pronikavě sledovalo každý její pohyb. Cítila v sobě, jak se něco zavlnilo. Ne lítost. Ne strach. Spíš znepokojivá směs otázek, které v ní zůstávaly viset jako rosa na jehličí. „Nechat se vést slepě není stejné jako důvěřovat,“ pronesla nakonec. „Hierarchie je struktura. Ale struktura není pravda. Pravdu si musíš najít sám. I když tě to něco stojí.“ Zavrtěla lehce hlavou, jako by tím odháněla vlastní pochybnosti. Chvíli byla myšlenkami v oblacích. Nirix. Arrakis. Její úkol. „Ale máš pravdu v tom, že někdy prostor pro ‘ne’ prostě není. I to se stává.“ Neusmála se. Ani se nezatvářila smutně. Jen to řekla. Tak, jak to cítila. Věděla to moc dobře. Protože tím sama prošla. Vzpomínka na dny, kdy po ní nikdo nic nechtěl, ale přesto měla pocit, že nemůže odejít. Když zůstávala z loajality, ze strachu, z povinnosti. Z pocitu, že i když ti někdo nesvazuje tlapy, stále jsi uvězněná. Pak to přišlo. Ten zlom. Daněk. Heidi se nehýbala. Ani o chloupek. Ale uvnitř, hluboko, jako by jí něco ztuhlo. Ne naježeně, ale ostře, opatrně, jako čepel pod jazykem. Zlaté oči. Hnědozrzavá srst s bílými flíčky. Pruhy. Znala toho vlka. Ne příliš, ne osobně. Ale potkali se. Jeho jméno vyslovila naposledy na Klenovských kopcích, mezi duby, kde vůně jara voněla po hlíně a kouři. Tehdy byl mlčenlivý, snad trochu zvláštní, ale ne nebezpečný. Rozhodně ne násilný. „Znám ho,“ řekla tiše. Neuhýbala pohledem. Její oči byli ledově klidné, Věděla že nesmí polevit. Nesmí chybovat. Pohlédla mu na šátek. „Je mi líto tvého oka.“ To nebyla prázdná fráze. Řekla to s tichým respektem, který nezněl lítostivě. pokračovala, a její hlas trochu ztěžkl, „Ale nebudu ukazovat tlapou na někoho, koho jsem neviděla jednat zlým způsobem. I kdyby byl nebezpečný, jak říkáš, neudělal to přede mnou. A dokud to neuvidím na vlastní oči, nejsem soudce. A nejsem špeh. A ty nejsi příliš důvěryhodný.“ Odmlčela se. Ne agresivně, ne obviňujíc. Ale pevně. Jako vlk, který zná svou pozici, a rozhodl se ji bránit. Netušila, co mezi sebou tihle dva měli, ale rozhodně nehodlala riskovat bezpečnost nikoho z nihilských. Vítr znovu zavanul mezi rozvalinami a pod jejím krkem se pohnul kožený náhrdelník s černo-modrými pírky. Na chvíli tiše zašustil. A jako by připomněl: Jsi jen ta, která kráčí. Ne ta, co soudí.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₁₉

Když se jejich tlapy pohnuly znovu vpřed, Heidi šla mlčky. Ne však proto, že by neměla co říct. Spíše proto, že slova právě dozněla a jejich ozvěna ještě tiše vibrovala mezi nimi. Dannyho hlas se jí zdál jiný, než jaký čekala od rytíře. V jeho tónu nebyla moc, ale pokora. Ne hraná, ne naučená. Přirozená. A Heidi, která dokázala rozeznat faleš i ve zpěvu slavíka, v něm slyšela pravdu. Zastavila se v myšlenkách na tom jediném krátkém souvětí. Znělo to jednoduše. Možná až příliš. Ale někdy právě v těch nejprostších slovech dřímala hloubka, kterou nebylo nutné vysvětlovat. Po jeho otázce se lehce pousmála. Očima. Pohledem, který se ztišil, zjemnil, stáhl dovnitř. Tlapa jí klouzla po mechu a pohled zalétl k označenému kameni, který zanechali za sebou. Stejně jako Danny. Oba tudy šli a oba by nejspíš chtěli, aby si to místo pamatovalo, že tudy šli. „Ach, vlastně ano,,“ odpověděla tiše. Neuhýbala pohledem. „Ale někteří tvrdí, že spíš jen utíkám.“ Vzpomněla si na Apollyona. Prazvláštního vlka bez oka. Odmlčela se. Měla chuť dodat, že to není útěk, že je to hledání. Ale kolik vlků tomu doopravdy rozumělo? Kolik z nich kdy cítilo vítr jako hlas, který je volá, a noc jako matku, která je objímá? Kolik z nich znalo samotu, která nebyla trestem, ale modlitbou? Na chvíli jí to připadalo, jako by mluvila sama k sobě, ale v Dannyho očích byl klid. Zvedla hlavu k obloze. Sokol právě zakroužil nad nimi. Měl široká křídla a letěl s jistotou, která jí připomněla něco dávného. Jakési ztracené dětství, kdy si přála být ptákem. Ne kvůli svobodě, ale kvůli odstupu. Moci vidět věci z výšky, bez chaosu, bez viny. „Je krásný,“ pronesla tichounce směrem k Dannymu. „Není tvůj. Ale letí s tebou. To se často nestává.“ Byla to spíš poznámka než otázka, ale čekala, zda ji upřesní. Možná jeho dokonce byl, ale Dee to takhle neviděla. Nikdo si nemůže přivlastnit žádného tvora, jen si s ním může velmi dobře porozumnět. Byl to zvláštní vztah. Nezkrocený, a přece poutaný. A tím jí byl vlastně hodně podobný. Možná právě proto si jich vítr svedl dohromady v tomto okamžiku. Heidi už nevěřila na náhody. Jen na tichou logiku věcí, kterou většina přehlížela. Když se zase pohnuli, cítila, jak je vzduch nasycen vlhkostí. Jarní země dýchala hluboko a těžce. Kolem nich se táhly úseky neporušeného ticha, kdy slyšela jen své vlastní kroky, Dannyho dech a občasné zakroužení sokolích křídel. „Když jsem byla mladší,“ začala znovu, ač nevěděla proč, „věřila jsem, že pokud poběžím dost daleko, uniknu tomu, co mám uvnitř.“ Krátce se na něj podívala. Netrvalo ale dlouho, než se začala rozhlížet po bílých kvítcích které by mohli použít.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₁₈

Heidi běžela. Vítr jí svištěl okolo uší, stříbrnočerný kožich jí splýval podél boků jako proud řeky, která neměla čas se zastavit. Každý krok rezonoval tlumeným dopadem v trávě, každé nadechnutí bylo promyšlené, vyvážené a hluboké. Její svaly pracovaly v souhře s půdou pod tlapami, s větrem v nozdrách, s rytmem jeleního dechu před nimi. Byla součástí smečky. Skutečně. Ne jako v dětství, ne jako poslušná dcera pravidel a rozkazů. Tohle bylo jiné. Živé, volné, dravé. A přesto nebezpečně blízko jejím dávno spáleným vzpomínkám. Nijak ji to ale nerozhodilo. Ne, teď ne. Teď měli důležitější úkol. Nakrmit smečku. Zvíře před nimi bylo rychlé. Moudré, avšak pomalu ale jistě zcela unavené. A hlavně, vyděšené. Cítila to v jeho pachu, v nesourodých stopách, které po sobě zanechávalo, v rytmu, kterým se měnil jeho směr. Ale nebylo už cesty zpět. Jelen byl odříznut, nasměrován. Rozhodnutí bylo učiněno a Heidi moc dobře věděla, že smrt, která se blíží, není krutostí. Je přirozeným završením. Je rovnováhou. A i přesto se jí ta myšlenka už tak moc nezamlouvala. Nedovolila by si však neuposlechnout rozkazy panovníka. Pohybovala se v běhu jako duch. Neslyšně, efektivně. Nebyla tak silná jako Enkidu, ani tak rozvážně důsledná jako Danny, ale měla svou vlastní výhodu. Pozorovala. Vnímala. Doplňovala prostor mezi jejich instinkty. Když Rakis velel, slyšela v jeho hlase napětí, ale i klidného predátora, který věděl, co dělá. I když jeho způsob byl prudký, ostřejší než noční chladný vítr, byl to impuls, který smečku spojil. Heidi ten tón znala. Byl to hlas, který neumí čekat, protože v jeho krvi vře příliš mnoho. Sledovala, jak se ten podivný, divoký samec zaryl jelenovi do boku. Přesně včas. Jakéhosi tichého uznání, které by jindy zůstalo nevysloveno, se jí v očích mihlo jako odlesk měsíčního světla. Skočil přesně, držel pevně, zpomalil ho. A to byla šance. Heidi si přehodila směr. Byla na levém boku jelena, běžela paralelně s Dannym. Cítila jeho dech, jeho vytrvalé tlapy bušící do půdy, jeho soustředění, které z něj vyzařovalo jako teplo z ohně. Byl mladý, ale už teď působil jako někdo, na koho se dá spolehnout. Její jantarové oči se zúžily a zaměřily se na cíl. Heidi se přiblížila natolik, že cítila horko z jelenova těla. Jeho dech jí pálil v nozdrách, rychlý, přerývaný, hrdelní. Když se na něj zadívala, zahlédla v jeho očích odraz sebe samé... nevlídný, tichý, pokorný. Ani soucit, ani krutost. Snad jen smíření. Využila Enkidova sevření, a jelenovi obratně skočila po krku do kterého se zakousla.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₁₇

Heidi mlčela. Slova v jejím nitru vířila jako drobné peříčka ve větru. Jako ta, co se jí třepotala kolem krku. Příliš jemná na to, aby hned padla, ale příliš těžká, než aby mohla navždy zůstat ve vzduchu. Jeho dotek ji překvapil. Byl tichý, sotva znatelný, přesto se jí otiskl pod kůži. Křídlo, jemné a chladné, jako první mrazík na podzimním listu. Vzala to jako gesto útěchy, ale i jako tiché potvrzení, že to, co právě prožívají, není jen další chvíle ve víru dní. „Děkuji,“ zašeptala, ne víc než dech. Nevěděla, jestli reaguje na jeho tichý dotek, nebo na jeho trpělivost. Možná na obojí. Slova, která následovala, se jí zavrtala hluboko. Byla prostá, ale upřímná. Až zabolena tím, jak trefně vystihovala její vnitřní boj. Heidi sklopila oči a zlehka promnula tlapou vlhkou trávu pod sebou. Poslouchala Nirixův hlas, jeho klid, jakýsi hlubinný tón, který jí připomínal víc než moudrost. Připomínal domov. Ale ne domov, jaký kdysi měla. Spíš ten, po kterém toužila. „Nechat ji jít…“ zopakovala po něm šeptem, jako by si to potřebovala znovu přeložit sama pro sebe. „To je to nejtěžší.“ Zvedla k němu oči. „Vždycky jsem měla pocit, že když někoho pustím, znamená to, že mi na něm nezáleží. Ale asi je to přesně naopak, že?“ pousmála se, slabě, ale v tom úsměvu bylo i pochopení. „Nechat odejít je někdy větší důkaz lásky než cokoli jiného. Jen… je těžké se s tím smířit. Ale chápu. Nechám Marion prostor. A pokud někdy bude chtít přijít, najde mě.“ Přesunula pohled zpět k řece. Hladina odrážela měsíc jako lesklý šupináč, světlo Hatiho, plné a jasné, zmatené, ale nepůsobilo na ni tak cize jako dřív. Možná to bylo tím, že tu seděla s Nirixem. Možná tím, že její srdce se učilo přijímat i jiné odstíny víry, než které znala. A možná to bylo jen tím, že přestala hledat odpovědi, které jí stejně nikdo dát nemohl. „Tento večer je krásný,“ řekla po chvíli. „Přemýšlela jsem, jak by asi vypadal, kdybych tu seděla s Marion… ale pak jsem si uvědomila, že to je zbytečné. Sedím tu s tebou. A je to dobře. Děláš víc, než si asi myslíš, Nirixi.“ Její hlas byl tichý, ale pronikavý. Nechyběla v něm vděčnost. Ale i jistá důvěra, která rostla pomalu, ale pevně jako kořeny stromu. Dlouho si držela odstup... a přesto právě nyní cítila, že by ten krok mohla udělat. Krok k otevřenosti. „Mluvil jsi o Kultu…“ začala pak opatrně. Její hlas neztratil jemnost, ale napnul se jako struna, připravená na tichý tón. „Nechci vědět tajemství, která nesmí ven. Nechci nic, co by tě dostalo do potíží. Jen… možná bych ti chtěla říct, že i když Kult chápu jen zvenčí, trochu vnímám, že jsi v něm jako v pasti.“ Zalhala. Čumák stále většinu času zabořený do jeho srsti. Neskutečně si to vyčítala, ale věděla že musí. Jen ji opravdu trhalo srdce, že tohle musela dělat právě Nirixovi, a tiše doufala, že na to nikdy nepřijde. Odmlčela se a upřela na něj pohled. V tom pohledu nebyl ani soucit, ani výčitka. Jen čisté pochopení. „Nemusíš mi nic říkat, co nechceš. Ale vím, jaké to je cítit, že tvůj domov tě spoutává víc, než chrání. Vyrůstala jsem ve smečce, která mě učila mlčet, když cítím bolest. Usmívat se, když se bojím. Poslouchat, když bych nejradši utekla. Nezpochybňovat. Jen kráčet ve stopách, které mi někdo předem vyryl do sněhu, a které se pomalu, ale jistě ztrácí.“ Zhluboka se nadechla, jako by potřebovala ten příběh vypustit z plic, aby jí konečně přestal tížit hruď. „A právě proto mě trápí, když tě slyším mluvit o tom, že nemůžeš. Že ti něco není dovoleno. Jsi tak silný, Nirixi. Tak vnímavý. A přitom se zdáš jako někdo, kdo nese cizí řetězy, aniž by si to vždycky uvědomoval.“ Zmlkla, ale to ticho bylo silnější než všechna předchozí slova. Potom, velmi tiše, dodala: „Doufám, že ať se s Kultem stane cokoli… najdeš v tom nějakou svobodu. Nějaké světlo. A pokud ne… pokud bys jednou potřeboval místo, kam utéct, nebo aspoň někoho, kdo tě nebude soudit... Víš, kde mě hledat.“ Tohle už nebyla lež. Myslela to smrtelně vážně. I když jí teď hlavu trochu zamotal A'kaza, věděla že těchto chvilek s Nirixem se nebude schopna asi nikdy vzdát, a vždy bude muset vyslysšet všechny jeho zprávy, které ji přinese vítr. Zamrkala. Nebyla si jistá, jestli to nebylo příliš. Ale bylo to upřímné. A někdy, jak si pomalu začínala uvědomovat, právě upřímnost byla tou největší silou. A právě toto uvědomění ji trhalo srdíčko na spoustu kousků. Zvedla hlavu k Hatiho měsíci a na chvíli se zaposlouchala do šelestu listí a zpěvu sovy. Pak se otočila zpět k Nirixovi. „Zvláštní,“ usmála se. „Ještě nedávno bych si nedokázala představit, že budu sedět u řeky s někým z Kultu. Ale ty jsi… jiný.“