Príspevky užívateľa

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₁₆

Heidi chvíli mlčela. Vzduch kolem nich byl prosycený vlhkostí, řeka Cona tiše zpívala svůj nekonečný proud, a kdesi ve větvích nad nimi zakrákoral havran. Ticho mezi nimi nebylo tísnivé, spíše zvažující, hluboké. Jako když příroda sama pozastaví dech, aby dala prostor slovům, která se rodí pomalu, jako kapky rosy na okraji listu. Zavřela na chvíli oči a vydechla. Pomalu, kontrolovaně. Cítila, jak jí tělem prochází vlna, která není ani smutkem, ani klidem. Něčím mezi tím. Mech pod tlapami byl chladivý, břeh měkký a voda, co občas cákla až k nim, přinášela neklamné známky jara. Nového začátku. Pohlédla na něj, na Nirixe, jehož oči v šeru ztrácely jasné obrysy, ale stále k ní patřily nějakým zvláštním způsobem. Možná právě tím, že nehrál. Nevnucoval jí odpovědi. Nechtěl ji měnit. Jen tam byl a poslouchal. „Děkuju, že mi dáváš ten prostor,“ řekla a pohybem uší jemně naznačila, že jeho slova o volnosti zasáhla přesně tam, kde měly. „Panovník... je moudrý. Možná jen opatrný. Ale jedno vím jistě. To, že jsem stále tady, znamená, že ve mně zatím vidí něco víc, než jen zatoulanou vlčici, A za to jsem mu vděčná.“ Její hlas byl tichý, ale teď zazněl o něco pevněji, když přešla k tématu Marion. „Já vím,“ přikývla pomalu. „Domněnky jsou jako mlha. Obalí ti zrak, a než se naděješ, nevíš, kam šlapeš. Ale co mám dělat, Nirixi? Je to moje sestra. Polovina mě. A přitom cizinec. Už ani nevím, jakou má barvu hlasu. A to bolí víc, než bych čekala.“ Přivřela oči, jako by se na okamžik potřebovala schovat za víčky, kam svět nemohl. Ale jen na chvíli. „Budu ti vděčná, když s ní promluvíš,“ dodala pak tiše. „I kdyby to znamenalo slyšet věci, které nebudou příjemné. Cokoli je lepší než tohle čekání ve tmě.“ Zamrkala a otřela čenichem vlhkost, která se jí zachytila v koutku oka. Jestli to byla slza, nebo jen rosa ze vzduchu, se nedalo poznat. Ale možná to nebylo důležité. A pak přišel ten dotek. Ztuhla jen na zlomek sekundy, překvapená tím náhlým gestem. A pak se lehce, nenápadně, opřela o jeho srst. Ne plnou vahou, spíš jako list, co dosedne na hladinu, jemně, ale s úmyslem. Jeho dech byl blízko, a slova, která zašeptal, jí pronikla až ke kostem. Zavřela oči. Úplně v ní hrklo. Jejich debata u nihilském panovníku jí připomněla úkol, který právě od něj dostala. Na chvíli se odtáhla, ale jen o kousek, aby mohla pořádně promluvit, což přes jeho srst nebylo úplně možné. „Nirixi, pověz mi víc o Kultu... Jsem vlastně zvědavá. Ossian nebyl moc sdílný, a já už k nihilu nemám pořádné porovnání, když jsem byla roky sama.“ Zaškemrala tiše a znova se mu zabořila do srsti. Pálila ji celá tlama. Pálila ji jako by v ní měla ten nejrozhořčenější oheň, jako odplata za to, jak informace od jejího přítele později dost možná použije. Nic na sobě však nenechala znát, věděla že je to klíčové. A taky teď už věděla, že práce špeha pro ni nebude.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₁₅

Heidi stála o pár kroků dál, oči upřené na rozpadlý oblouk kdysi velkolepého vstupu do chrámu. Kamenné klenby, zarostlé mechem a popínavkami, se nad nimi skláněly jako zapomenutí svědkové věků. Sluneční světlo, pronikající mezerami v troskách, se lámalo o ostré hrany sutin a kreslilo do prachu jemné vzory. A přesto byla její pozornost bohužel jinde. Na Apollyonovi, na jeho slovech, na všem, co z něj vyzařovalo a zároveň zůstávalo skrýváno. Pomalu otočila hlavu, jantarové oči na něm spočinuly s vážnou, ale pevnou něhou. „Nevyžaduje,“ odpověděla klidně, s tichou rozhodností, „ale nabízí prostor pro něco, co možná mezi námi zůstalo nedořečené. A i kdyby ne, některé věci prostě... potřebují být vyslovené.“ Její hlas nezazníval jako výčitka, ani jako soud. Měl v sobě trpělivost vody, která omílá kámen. Neústupnou, ale bez nátlaku. I když jí unikl. I když ji nechal stát samotnou s otázkami, co zůstaly viset ve vzduchu jako nitky mlhy. Nepřišla si pro omluvu. Přišla pochopit. „Nehryzala jsem se tím pořád,“ řekla pak s lehkým nádechem úsměvu, jemného a ztraceného, „ale znáš to. Některé chvíle se ti usadí pod kůži a neodejdou. Ne proto, že by bolely, ale protože ti šeptají, že tam je ještě něco, co bys měl vidět. V sobě nebo v druhém.“ Jeho slova o svobodě ji přiměla pozdvihnout obočí. Skoro jako by čekala, že řekne právě něco takového, že zpochybní její význam. A přesto jí to přišlo důležité vyslovit. „Ano, mám jiný náhled,“ kývla. „Protože pro mě svoboda není absence pout. Je to možnost volby. I kdyby to byla volba zůstat, neodejít. Nechat se někým vést, vědomě, ne slepě. Svoboda není chaos. Je to prostor, kde vlk může být zodpovědný a přesto svůj.“ Její pohled na chvíli sklouzl k prasklinám v zemi, kde se mezi kameny prodíraly první kvítky. Věčně se rodící život, i mezi troskami. V jejích očích se na okamžik zatřpytilo. Docela ji mrzelo, že ho znovu potkala, a že si zde nemůže pouze užívat první krásy jara. Když zmínil Nihil a to, že ji nechtěli zlomit, tiše se usmála. Ne triumfálně, ale vděčně. Její uši se zachvěly, jak vítr proťal prostor mezi nimi a přinesl sebou vůni trávy. Na chvíli zavládlo ticho... a v něm Apollyonova omluva. Heidi ho pozorovala dlouho. Nebylo v ní podezření, ale opatrnost. Tichá, klidná intuice, která nevěřila slovům, ale tomu, co je neslo. Jeho tón. Pohyb. Oči. Nakonec přikývla. „Děkuju. Za to, že ses o to alespoň pokusil.“ Chvíli opět sledovala okolí, než se vrátila zpět k němu. „Můžeš se zeptat,“ řekla prostě, jemně nakloníc hlavu. „Ale buď připraven na odpověď, která nebude tak jednoduchá, jak bys chtěl.“ Věděla, že jeho otázka nebude jen tak. Že ten dotaz bude mít háčky. A přesto tu stála. Bez štítu. Byla tam. Skutečná, vnímavá, trochu opatrná, ale otevřená. Ať už jeho otázka mířila kamkoliv, Heidi mu dala možnost. Ne jako gesto smíření. Ale jako projev důvěry. Té, která se nerodí z naivity, ale z odvahy.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₁₄

Heidi teď ležela v písku nedaleko staré lodi, nehybná jako stín, který ještě nenašel, kam patřit. Slova, jež pronesl, se do ní vnořila jako déšť do půdy, tiše, bez výkřiku, ale s nepopiratelnou silou. Mluvili spolu vcelku málo, a přece to, co si řekli, v sobě neslo váhu větší než celé rozhovory jiných. Slova se mezi nimi neusazovala jako běžná řeč. Byla to ozvěna, vrstvy na vrstvy. Věděla to od první chvíle, co ho spatřila, že tento vlk není hlasitý, ale že v jeho tichu je hloubka, která dokáže rezonovat s jejím vlastním tichem. A teď to znovu potvrdil. Jeho věta: „Nie všetky veci sa rodia hotové“ jí zůstala viset v mysli, jako by právě v ní našla domov. Zavřela oči. Cítila pod sebou písek, v uších jemné dunění moře, v těle tíhu, která už nebyla jen její. „Myslela jsem si, že se musím stát někým. Že musím mít odpovědi, přesné tvary, siluetu, kterou lze snadno rozpoznat,“ pronesla pak tiše, jako by hovořila nejen k němu, ale i k té lodi, k zemi, k sobě. „Ale poslední dobou... se mi čím dál víc zdá, že jsem byla nejsvobodnější právě tehdy, když jsem byla jen ozvěnou, neformovaná. Jako voda mezi skalami.“ Pohlédla na něj, na ten stín pohybu, jak se přiblížil k ní. Ne rušivě, ne dravě, ale jako proud, který k ní prostě patřil, aniž by ji dusil. Byla vděčná za ten prostor, který jí nechával. Ne jako výsadu, ale jako důkaz pochopení. Kolik vlků už se pokusilo ji zlomit, přetvořit, zařadit... A’Kaza to nedělal. Byl tam, tiše a jemně přítomen. A to stačilo. Když pronesl myšlenku o místech, která si pamatují pocity, cítila, jak se jí něco v hrudi sevřelo. Ne bolestně, ale s tichým souhlasem. „Souhlasím,“ řekla. „Ne všechna místa jsou prázdná. A tahle loď… má v sobě příběh, který nikdy neodplul a ani neodpluje. A to je možná ještě silnější než ty, které se zde završily.“ Zavládlo ticho. Ale nebylo to prázdné ticho. Bylo to ticho, které v sobě neslo prostor, kde se mohlo cosi zrodit. Její tělo se dotklo malinkého kousku dřeva, které praskalo stářím, ale vonělo solí a časem. Při pohledu na A’kazu si všimla, že se mu ve tváři mihl stín něčeho, co by jinde asi přehlédla. Ale tady, v tom soustředění, to byla vlna. A ona ji cítila až do morku kostí. Pohlédla do dálky, kde se moře střetávalo s horizontem a stávalo se něčím bez jména. Věděla, že není třeba říkat všechno. Ale zároveň věděla, že některé věty prostě musejí být řečeny nahlas, i kdyby jen jednou, v jediné chvíli, jako list ve větru. Pohlédla na něj znovu. Už ne jako někdo, kdo stojí na okraji, ale jako ten, kdo se pomalu otáčí směrem dovnitř. Kdo nechává stěny spadnout, ne všechny, ale dost na to, aby dovnitř mohl vstoupit svět. „Jestli máme čas,“ dodala s lehkým, téměř hřejivým pousmáním, „pak bych ráda objevovala Nihil s vámi, A'kazo. Pomalu. Po kouscích. Tak, jak to má být.“ V ten moment nepřemýšlela o politice, ani o hierarchii, ani o starých pocitech, které ji vyhnaly z rodného údolí. V ten moment byla jen Heidi. Vlčice, která se konečně přestávala cítit ztracená. Která našla klid ne v odpovědích, ale v přítomnosti někoho, kdo se neptá, ale slyší. Vedle něj se cítila jako doma. Ale ne jako v místě. Jako ve stavu.
Zavřela oči. Loď za ní dýchala svým tichým rytmem, vítr si hrál s jejím náhrdelníkem, s jeho modrými peříčky, a slunce právě začalo hladit obzor.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₁₃

Heidi ho spatřila dřív, než ji zaregistroval. Není divu. Byla tichá, jako vítr, který se protáhne větvemi a nezanechá nic než nádech. Když ho uviděla, trochu zpomalila. Ne proto, že by se bála. Spíš proto, že ten vlk, i z dálky, působil jako někdo, kdo v sobě nese váhu. Ne tu okázalou, co dělá rámus, ale tu hlubší, ukrytou někde mezi klouby a tichem. Když došla blíž a oslovila ho, zareagoval rychleji, než čekala. V prudkém škubnutí ucha poznala napětí, snad i špetku neklidu. Nevinné překvapení? Možná. Ale zároveň se jí dotkl ten instinktivní škub, jako by jeho tělo pořád bylo zvyklé čekat něco nebezpečného. Odpověděla mu klidným pohledem, ne uhýbavým, ale ani dotěrně zkoumavým. Zůstala stát několik kroků od něj, s hlavou lehce nakloněnou na stranu. Byl jiný, než si ho představovala. Když zaslechla jeho jméno dříve, vybavilo se jí cosi pevného, čestného, možná příliš jasného pro svět, ve kterém žili. Ale teď, když ho viděla, s tím pohledem, který se zdál starší než on sám, ucítila, že v něm je větší hloubka. „Jsem tady kvůli jaru. Kvůli hranicím. Ale pravda je…“ chvíli mlčela, pak pokrčila rameny, „…že i kvůli sobě. Chtěla jsem si připomenout, proč jsem tady. Co to znamená, být součástí něčeho.“ uvedla krátce na pravou míru. Její hlas byl tichý, ale nesl se. Klenovské kopce pod nimi pulzovaly životem. Vzduch voněl mladou trávou, pupeny a kouřem z dalekého ohně. Ptáci zpívali tak, jak to umějí jen tehdy, když se svět rodí znovu. Heidi se na chvíli podívala kolem, jako by čerpala sílu z krajiny. „Těší mě, Danny.“ přiznala. Zmlkla. Vzduch mezi nimi byl najednou klidný, měkký. Aspoň ona to tak vnímala. Byla plná klidu, plná síly. Konečně vypustila záležitosti spojené s kultem a zaměstnala se něčím jiným. To přesně potřebovala. Nebyla typem vlčice která by mohla jen celé dny truchlit v noře, a bylo to znát snad už na první pohled.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₁₂

Heidi stiskla čelisti pevněji k sobě, jakmile uslyšela jeho hlas. Ne že by se ho lekla. Bylo to spíš jako když se ti do rány znovu dostane prach. Nepříjemné, vtíravé, ale znáš to, tak tě to nepoloží. Pomalu otočila hlavu jeho směrem. Ve zlatých očích se zalesklo světlo prasklé oblohy, která visela nad troskami Othamu jako zapomenutá malba. Zůstala sedět na kameni, kam dosedla při příchodu, ale její postoj se změnil. Už ne tak klidná, spíš napjatá, jako když se rozhoduje, zda vydrží pod tíhou slov, nebo zvedne ocas a odejde. „Znovu…“ zopakovala tiše, s takřka nepostřehnutelným nádechem ironie v hlase. „Znovu se setkat vyžaduje nejdřív se řádně rozloučit. A ty jsi odešel dřív, než jsem stihla doříct, co jsem vůbec chtěla.“ Pohled z něj nespouštěla, ale nebyl to pohled plný výčitek. Byl spíš pevný, ustálený. Jaký má ten, kdo se rozhodl už neutíkat. Nebo aspoň pro tentokrát. „Možná jsi to tak chtěl. Možná ti to přišlo snazší. Možná ses prostě jen bál, že v tobě něco zůstane, když zůstanu já.“ Natočila hlavu lehce na stranu, jako by ho zkoumala. „Ale víš co? Chápu to. Odejít je jednodušší než zůstat. Útěk je přeci jednodušší, než naučit se bojovat jinak, že?“ Jeho slova jí stále doznívala v hlavě. „Výměnou za svobodu,“ pronesla pak a vstala pomalu, jako stín, který se tiše zvedne z popela. „Víš, celou dobu jsem si myslela, že svoboda je jen vzduch v plicích a volný prostor pod tlapami. Ale copak je svoboda k něčemu, když nemáš nikoho, komu ji ukážeš? Když neexistuje jediný hlas, který by tě zavolal jménem?“ Přešla k místu, kde byl kámen porostlý mechem. Bříšky tlap se dotkla jeho hrany a její hlas ztišil. Přešla k místu, kde byl kámen porostlý mechem. Bříšky tlap se dotkla jeho hrany a její hlas ztišil. Došlo jí, že si pravděpodobně všiml změny v jejím pachu, a tak se nesnažila Nihil skrývat. „Před Nihilem jsem nepatřila nikam. Ani ke své původní smečce, ani k těm, co se rozhodli věřit v měsíc. Když jsem přišla, nevítali mne jako ztracenou sestru. Ale víš, co udělali?“ Zvedla oči k jeho, pohled teď plný něčeho jiného. Klidu, ale s jiskrou. „Nechali mě být. Nechtěli mě ohýbat, lámat, necpali mi do tlamy slova, kterým nevěřím. Jen mě pozorovali. A nakonec mě přijali. Ne pro to, co jsem byla. Ale pro to, co jsem teď.“ Povytáhla lehce koutek, sotva patrně, jako by se smála jen sama sobě. „To je něco, co jsi ty nikdy neudělal. Ty jsi mě vždycky jen… zkoumal. Hledal v mých slovech cestu do svých myšlenek. A když jsi v nich nenašel to, co jsi chtěl, odešel jsi. Protože jsi nikdy nehledal mě. Hledal jsi potvrzení sebe.“ Odmlčela se. Vítr zavlál mezi troskami a donesl s sebou kousek ptačího peří. Zachytil se jí ve srsti, ale ona si ho nevšímala. Její krok se přiblížil k němu. Nestála u něj těsně. Mezi nimi byl stále ten prostor, neviditelný, ale napjatý jako struna.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₁₁

Otham.
Slovo, které v sobě neslo tíhu prachu, zapomenutých jmen a prasklin v zemi i ve vzpomínkách. Město dávno pohřbené v čase, město, které už nežilo a přesto dýchalo. Všude kolem čněly trosky kdysi vznešených staveb, nyní jen pokroucené siluety ve stínu stromů, které si braly zpět, co jim kdysi patřilo. A právě sem dorazila Dee. Nevěděla přesně proč. Nevedla ji žádná konkrétní touha. Jen ten stejný pocit, který ji vždy táhl vpřed. Něco jako ozvěna ve větru, cosi, co zavolalo její jméno dřív, než to stihla zachytit vědomě. Vítr. Její drahý společník. Její kroky byly tiché, jako vždy. Pohybovala se lesem s lehkostí, kterou si ani neuvědomovala. Kolem ní se svět mírně chvěl, jako by i samotný prostor zadržoval dech. Všechno tu bylo zvláštně nalomené ticho nebylo klidné, ale napjaté, jako by za každým kamenem mohl číhat stín. Zastavila se u zborceného oblouku, snad někdejší brány, a zadívala se skrze něj, jako by se dívala do minulosti. Otham byl mrtvý, a přesto tu cosi přetrvávalo. Otisk. Možná vzpomínka. Možná prokletí. Pak ho ucítila. Ten pach. Známý, přesto cizí. Zpočátku se nezastavila. Jen zpomalila. Ne proto, že by se ho bála. Ale proto, že věděla, co sebou přináší. Setkání s ním bylo jako stát na hraně propasti a pozorovat, jak se dno hýbe. Nikdy jsi si nebyl jistý, co se v tobě pohne dřív. Tíha, nebo touha skočit. Zatajila dech. Pomalu se tomu pachu přibližovala. Už teď zdrcená, připravena na další negativní, ledový rozhovor.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₁₀

Pod tlumenou klenbou dormandského hvozdu zůstalo po Apollyonově odchodu jen ticho. Chladný vánek se opřel o kmeny stromů, jako by v závanu nesl ještě ozvěnu jeho hlasu, a Heidi tam stála, nehnutá, napjatá jak tětiva. Nečekala útěchu. Nikdy ji nečekala. Ale přesto se jí dotklo, jak rychle a bez milosti ustoupil. Jako by se zalekl vlastních slov, snad i sebe sama. Odcházel, jak žil, do ticha, bez závazků, s bolestí, kterou maskoval odtažitostí. A přesto... ji zanechal s těžkostí v hrudi, s rozvířenými myšlenkami, které jako havrani kroužily kolem jediného, temného středu. „Domnívali by se to i ti, které jsi nechala za sebou?“ Ta slova v ní zůstala zaseknutá jako trn. Příliš přesná, příliš blízko pravdě. Odpověď znala. Ne všichni ji chápali, ne všichni odpustili. I když to neřekl přímo, zasáhl ji. Stejně jako ona zasáhla jeho. Pomalu, krok za krokem se vydala kupředu. Každý pohyb jako by byl promyšlený, pomalý, jakoby v sobě nesl tíhu slov, která už nemohla vyslovit nahlas. Pomalu se psychicky připravovala k odchodu. tento rozhovor byl těžší, než očekávala. „Koho jsi pro bohy odmítla?“ Zastavila se, hlavu lehce sklonila, jako by snad odpověď šeptala půdě pod sebou. Sama sebe. Odmítla samu sebe. Tu, kterou v sobě dusila od chvíle, kdy si dovolila pochybovat. O víře. O pravidlech. O světě, který ji vychoval k loajalitě, poslušnosti a vině. Neodešla kvůli vzdoru. Odešla, protože chtěla být celá. A ne jen ulomenou částí něčeho, co se tvářilo jako rodina. Byla jako řeka, jak sám řekl, a řeky se nevzpírají svému směru. Jen se prodírají, občas ztrácí proud, občas přetékají. Ale nikdy úplně nezastaví. Stejně tak ani Heidi. Proto ho následovala, a proto se nepřestala ptát. Ale právě teď jí připadal vzdálenější než kdy dřív. Jeho slova ji studila na kůži ještě dlouho poté, co odešel. Nesla v sobě smutek, který nechtěl přiznat, hněv, který skrýval za klidný hlas, a bolest, již odmítal nazvat jménem. Když řekl, že necítí smutek, věděla, že lže. Možná ne vědomě, ale lhal. Protože smutek není vždy pláč. Někdy je to právě to ticho. Ta slova, která nedopovíš. Ty kroky, kterými se odvracíš, místo abys zůstal. Stála tam dlouhé minuty. Jen vítr a stromy byli svědky jejího setrvání. Pak konečně sklonila hlavu a zašeptala, tišeji než mech pod jejími tlapkami. „Ach, chlapče... Kéž by se ti krajina stihla lépe představit.“ Když konečně znovu vykročila, její krok byl lehký, ale nesl v sobě novou tíhu. Nebyla rozzlobená. Ani uražená. Byla smutná. Protože věděla, že ne každého můžeš zachytit dřív, než se zřítí. Někteří vlci se prostě rozhodnou letět do plamenů, i když je voláš zpátky. Apollyon jí připomínal oheň, temný, krásný, nespoutaný. Mohl hřát, mohl i zničit. A ona se na chvíli ohřála, než ji od něj odřízl chlad. Přesto v ní zůstala jiskra. Ne kvůli naději, že se změní. Ale kvůli vědomí, že ho viděla takového, jaký opravdu byl. Zvedla hlavu a nechala vítr, aby jí pročechral srst. „Jednoho dne se spolu opět setkáme,“ Ano, možná ano. Ale příště, příště nebude jen mlčet. Příště více zasáhne. S touto myšlenkou se ztratila v hlubinách hvozdu.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₀₉

Dee dorazila včas. Nespěchala, ale její krok byl jistý, ladný, a i přes to, že se poměrně ztrácela v zemitých barvách roviny, působila nepřehlédnutelně. Přední tlapy se jí nořily do měkké půdy podél plání, kde se země táhla do dálky a nebe splývalo s horizontem. Vítr se jí opřel do kožichu a pročesal jí jemné prameny. Dnešek byl ostřejší, napjatý. Dnes měl proběhnout lov na počest oslav jara. Heidi se tato akce zamlouvala, přesto měla trochu strach o své výkony. Nemohla si teď přeci dovolit zklamat! Když ještě ani nesplnila její jediný úkol, který jí její panovník dal... Zastavila se kousek za skupinou vlků. Arrakis, Enkidu, Daněk. Všechno samci. Vcelku významní, silní, každý z nich v sobě nesl cosi výrazného. Aspoň se jí to tak zdálo. A ona, tichá silueta, jediná samice v jejich středu, navíc na pozici bojara. To samo o sobě z ní činilo pozorovaný prvek, i když se nikdo ani neohlédl. Cítila to. Ve způsobu, jakým se o ni vítr otřel. V jemném napětí v zádech, které se neztratilo ani po prvním panovníkově slově. Arrakisův hlas se nesl krajinou s přirozenou autoritou. Heidi ho sledovala klidným pohledem, žluté oči se zaleskly ve tlumeném světle slunce. Nepřikývla, neozvala se, ale byla přítomná. Ve své tiché síle, jako stín stromu v poledním horku. Jeho instrukce znala, možná ne tolik z jiných společných lovů, jako spíš z vlastních zkušeností. Přesto je vnímala. S respektem, nikoli jako naučenou věc, ale jako součást tradice, kterou ctít znamenalo víc než jen přikyvovat hlavou. Když se Arrakis otočil na Daňka, Heidi sledovala výměnu mezi nimi. Sokolí silueta, silná gesta, tiché porozumění. Sledovala dravce s jistým druhem tichého obdivu. Vzdušný průzkumník, výsostně nezávislý a přitom věrný. Možná proto jí připomněl něco z ní samotné. Pohledem na okamžik zavadila i o Enkidovu robustní siluetu. Ta energie z něj sálala i ve chvílích, kdy jen poslušně seděl. Jeho nabídka použít magii neunikla její pozornosti. Sama se však přílišné magie stranila. Radši lovila pěkně po staru, možná i proto že její vlastní magie jí moc užitku k tomuto nenabízela. Ne, že by magii nedůvěřovala, ale protože ji vnímala jako něco, co má své místo, svůj řád. A ten dnes, tady, ji měla mít příroda. Hlavou ji probleskla setkání se všemi těmito třemi samci. Listovala znalostmi a snažila se vybavit si o nich co nejvíce. Ale zpět k jejich úkolu. Lov jelenů. 'Rituál' který se zdál starý jako samo vlčí pokolení. Nepotřeboval kouzla. Potřeboval vytrvalost. Koordinaci. Respekt k oběti. Heidi se konečně pohnula. Beze slova přešla o několik kroků blíž, tichá a lehká. Srovnala se bok po boku s ostatními, zůstávala trochu stranou, ne proto, že by se chtěla oddělit, ale protože věděla, jak působí. Měla v sobě zvláštní dualitu. Byla částí smečky, ale nikdy se úplně neztrácela v davu. Jako by do každé situace přinášela víc než jen přítomnost, jakousi vnitřní rovnováhu, klidný bod. Byla divoká, tulačka, neznámá. Přišla chvíle ticha, jak panovník domluvil. Heidi mírně sklonila hlavu. Nešlo o podřízenost. Bylo to gesto přijetí. Tichý souhlas s jeho vedením. Nevzhlédla na žádného z vlků zvlášť. Jen sledovala krajinu, jako by v ní hledala první stopu. Její uši se lehce pohnuly, zachytila vzdálený zvuk, napovídá jí snad její milý? Možná křik dravce, možná pouhý šum listí. Neřekla nic. Ale každý, kdo ji znal, poznal, že je připravena. Nervozita, která ji svírala na začátku, se proměnila. Nezmizela, jen se přetavila v bdělost. V sílu, která nebyla bouřlivá, ale hluboká. Být jedinou samicí mezi nimi bylo výzvou. Ne kvůli síle. Ale kvůli očekávání. Věděla, že se na ni budou dívat. Jestli to zvládne. Jestli bude přínosem nebo přítěží.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₀₈

Heidi mlčela. Ne proto, že by neměla co říct, ale protože slova ztratila na naléhavosti, když vedle ní stál někdo, kdo naslouchal i tichu. Jeho odpověď nebyla dramatická. Nebyla ani vřelá v tradičním smyslu. A přesto v ní bylo víc než v mnoha výmluvných vyznáních. Ten způsob, jak se na ni díval, jak zůstal stát kousek od ní, ne příliš blízko, ale dost na to, aby bylo jasné, že je tam... s ní. Ne pro ni, ne kvůli povinnosti, ale z nějakého tichého, vnitřního přesvědčení, které nepotřebovalo být vyřčeno. „Loď, která zůstala…“ zopakovala v duchu jeho slova a podívala se na staré dřevo, na oprýskané boky, které se přesto stále držely. Jako duše, co přežila bouři. Na tváři měla teď ten klidný, uzemněný výraz, který přicházel jen tehdy, když se v ní rozhostil mír. Nebo aspoň jeho náznak. Její srst se ve větru mírně zvedala, jantarové oči klouzaly po linii paluby, po starých lanech, po vzpomínkách, které nebyly její, ale přesto tu byly, otisknuté ve vzduchu, v tichu, v těch několika slovech, co právě zazněla. „Možná… právě to jsem hledala,“ pronesla tiše. Ani ne k němu, spíš k sobě. „Ne místo, které je hotové. Ale takové, které mě nechá být nedokončenou.“ Zvedla k němu pohled. Už v něm nebyla nejistota. Ani potřeba být pochopena. Jen přijetí toho, co je. Její hlas byl klidný, hlubší, jako by se spojil s dechem moře. „Říkáte, že odvaha začíná tam, kde se člověk rozhodne jít dál i přes strach. Možná… právě to teď dělám. Ani jsem si toho nevšimla. Ale ten krok k lodi… ten možná byl první.“ Zavládlo mezi nimi opět ticho. Ale nebylo prázdné. Bylo plné toho, co neříkali, a co ani říct nepotřebovali. „Víte, když jsem byla malá,“ začala z ničeho nic, „měla jsem takovou představu, že když něco zůstane opuštěné, jako třeba úkryt, nebo… třeba právě loď, že v sobě dál nese duši těch, co v ní byli. Ne jako duchy. Spíš jako ozvěny. A že když se někdo nový dotkne prahu, nebo vstoupí dovnitř, ta ozvěna mu odpoví. Ne hned. Ale časem. Pokud naslouchá.“ Ohlédla se zpět na něj, cítila se trochu hloupě, ale vlastně dobře. „Tahle loď mluví. Jen jinak, než jsme zvyklí.“ Vítr zahučel mezi napůl zpřelámanými ráhny, moře zasyčelo mezi kameny, a někde hluboko v ní se pohnulo něco starého. Něco, co se bálo být součástí. Co se bálo, že když někam zapadne, přijde o to, čím je. A přesto se to pohnulo. V klidu. V přijetí. Otočila se zpět, mlčky hleděla na A’Kazu, jak tam stál. Klidný, vyrovnaný, jako útes, který neuhýbá před příbojem, ale nenutí vodu, aby se změnila. „Děkuji, že jste tady. Ne jako hlídka. Ne jako ten, kdo rozhoduje. Ale jako někdo, kdo chápe, že začátky se často schovávají ve věcech, kterých si jiní ani nevšimnou.“ Zafoukal vítr. Loď tiše zavrzala. Slunce se odrazilo od mokrého písku. Heidi se rozhlédla kolem. A pak, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, si sedla do písku vedle přídě. Zadívala se k horizontu, kde se obloha míchala s vodou, a v duchu se zhluboka nadechla. Úplně teď zapomněla na A'kazův úkol provést ji územím. Byla přítomna tady a teď. Vítr jí čehral srst, A'kaza zase myšlenky a místní loď ji přímo nadchla. Chtěla aby tahle chvíle ještě chvíli vydržela. Možná to bylo ono. Ten krok. Ten tichý, neokázalý začátek. A’Kaza byl nablízku. Ale nenarušoval její prostor. A to samo o sobě bylo víc než jakákoli slova.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₀₇

Heidi mlčela. Nestála přímo vedle něj, ale přesto cítila, jak k ní A’Kazova přítomnost doléhá. Jako vánek, co si najde skulinku i v nejhutnějších stěnách. Ten jeho klid nebyl prázdný. Měl v sobě tíhu, která nespoutávala, ale nabízela oporu. Slova, která pronášel, jí nezůstávala na povrchu. Každá jeho věta klouzala pod kůži, zakořeňovala v ní... ne jako lekce, ale jako cosi důvěrně známého, co si uvědomíte až tehdy, když vám to někdo řekne nahlas. Stála jen pár kroků od něj. Otočená k moři, jako on. Hlavu mírně skloněnou, uši natočené k jeho hlasu. A přesto nezamrkala, když vyslovil jméno panovnice Voltaire, ani když pronesl slovo „atentát“. Jen se jí zúžily oči, jantarové jako žár umírajícího dne, a zachytila v nich odlesk staré lodi před nimi. Stejně opuštěné jako příběh, který A’Kaza právě odkryl. I když mu to nedala znát, nad představou jisté Voltaire vedle A'kazy jí tělem projel nepříjemný pocit. Neznala ji, a možná to byla i sympatická dáma, nebo také ne. Přesto se jí ta představa ale nelíbila. Těžce polkla a na chvíli s ním navázala oční kontakt doprovázený střihnutím uším. Nezeptala se hned. Neodpověděla. Věděla, že to nebylo sdílené proto, aby ho litovala, ani proto, že by očekával reakci. Možná jí to řekl právě proto, že s ní cítil ticho, které unese víc než většina slov. A pak se ozval její hlas. Tichý. Jemný. A přitom jako voda, která si hledá cestu mezi kameny. „To mě mrzí, opravdu...“ Vydala ze sebe nakonec. Nemohla si pomoct a musela ta slova vyřknout, ale rozhodla se už více nevyptávat. Věnovala mu poněkud hluboký pohled, čímž mu v sobě částečně dovolila číst aniž by mu něco musela vysvětlovat. Poté se na chvíli odmlčela a otočila zpět k lodi. Vydala se ještě o kousek blíž, aby si ji mohla lépe prohlédnout. V půlce její kratičké cesty blíž se ale zastavila, a sledovala, zda ji bude A'kaza následovat. Když k ní došla, začala ji jemně očuchávat a zvědavě prohlížet. Pohled jí sklouzl dolů na její tlapky zabořené ve zlatavém písku. „Ta loď...“ začala pomalu a bez spěchu, „je přesně na místě, kde má být.“ Otočila hlavu, pohled stočila k němu. Do jeho jemných modrých očí, v nichž se nikdy nejspíš zcela neusadila jistota, ale vždy v nich byla pravda. „Zní to možná zvláštně, ale… vidím v ní něco známého.“ Na chvíli se zarazila, jako by přemýšlela, zda pokračovat. Ale vítr jí jemně počechral srst a ona si uvědomila, že tu nemusí nic skrývat. Ne před ním. „Není zlomená. Ani zapomenutá. Je tu. A někdo ji vidí.“ Její pohled se vrátil k lodi. „To stačí. Na to, aby ještě mohla něco znamenat.“ Slaný vzduch jí narazil do čumáku. Vlny omývaly bok trupu staré lodi, která by se už možná dávno nevznesla na hladinu, ale stále držela tvar. A tím držela prostor. Příběh. Možná i budoucnost. „Když jsem přišla do Nihilu, bála jsem se,“ přiznala. Znělo to možná jako samozřejmost, ale v jejím hlase nebylo nic obyčejného. Jen čistá, otevřená upřímnost. „Ne proto, že byste byli nepřátelští. Ale proto, že jsem nevěděla, jestli vůbec dokážu někam patřit. Bez toho, abych se musela vzdát sama sebe.“ Podívala se na něj znovu. Tentokrát ne bokem. Přímo. „Ale pak… mluvíte o heřmánku. O bažantech. O zvycích, které si někdo zvolil. O lodi, která může být něčím novým. A zníte u toho klidně. Jako byste věděl, že věci se dají najít znovu.“ Na rtech se jí usadil jemný, téměř neviditelný úsměv. Ne kvůli němu. Ne jako gesto. Spíš jako odraz jejího nitra, které se na chvíli přestalo bránit. „Jestli tohle je Nihil… pak možná i já můžu být jeho součástí.“ Na okamžik se odmlčela. Její pohled znovu sklouzl k obzoru, kde se hladina dotýkala nebe. Ano, byla připravena se stát prvotřídní nihilčankou. Tedy až na úkol, který ji před chvílí zadal Arrakis. Nebyla si jistá, zda byla připravena takto zradit svou rodinu. A pokud ne je, tak zcela určitě, jejího známého, kultského mesiáše Nirixe. Ticho mezi nimi se nerozplynulo. Neproměnilo se v tíhu. Bylo jako domov. Jako chvíle, která nemusí být naplněná, aby byla celá. Heidi se ještě jednou podívala na loď. A pak na něj. „Možná z ní jednou něco nového uděláme, hm?“

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₀₆

Písek se sypal z hřbetu duny jako kapalina. Líně, plynule, neúprosně. Heidi stála u jejího úpatí, kde se vítr stáčel v točivé spirále a chladil rozpálené boky, nyní pokryté jemnou vrstvou zlatého prachu. Noční poušť byla jiná než za dne. Méně krutá, ale ne méně upřímná. Pod chladným nebem bez měsíce, posetým ostrými hvězdami, připomínala spíše starou knihu než nebezpečné místo. Každé zrnko písku bylo písmenem, každá duna větou, a Heidi se právě snažila porozumět kapitole, do které vstoupila. Zvuk. Tlumený, jemný. Jako šepot něčeho, co nechtělo být slyšeno. Zastavila. Neotáčela se, ještě ne. Zatím jen poslouchala, jak se mění tok vzduchu. Jak se v krajině objevila další tělesnost. Jiný dech. Cizí rytmus kroků. Tušila, že není sama ještě dřív, než zahlédla pohyb na okraji jejího zorného pole. Pomalým, tichým gestem se otočila. V dálce, za zubatým okrajem duny, se rýsovala silueta. Vlčice. Drobnější, lehčí, nesoucí se s ladností. Neznámá, ale ne neviditelná. Neucukla. Neusmála se. Jen zůstala stát, tak, aby její tělo bylo čitelné, ne výhrůžné. Jantarové oči se zaleskly v nočním světle, odrazily pohled cizinky a vyslaly svůj. Klidný, pečlivý, ale nepoddajný. Nechtěla tu válku. Ale nehodlala se klanět. Nečekala však, že ta druhá zůstane v pohybu. Že nezastaví. Ale ani se nevrhne blíž. Pokračovala, jako by zkoušela Heidi přimět, aby se pohnula první. Bylo v tom něco vědomého. Možná lehká lest. Možná zkouška. A možná i zvyk. „Vítr vás vede jinam, než jste čekala?“ pronesla Heidi tiše, ale zřetelně. Hlas byl nízký, sametový, v ostrém kontrastu k syčivému písku pod nimi. Nezněla obviňujícím tónem, spíš zvědavě. Skutečně se ptala. Mezi nimi zůstala ještě dálka. Taková, aby mohla být mostem, nebo hradbou. Vše záleželo na odpovědi. Byla elegantní, ale ne křehká. Jako škvor pod kamenem. Malý, lesklý, skrytý. A s klepítky, která umí zranit. „Poušť není pro každého,“ pokračovala Heidi, tentokrát o něco jemněji, s nádechem přijetí. „Ale někdy nám místa, která nás odmítají, nabídnou pravdu, kterou domov zapřel.“ Byla upřímná. Sama to cítila. Hasa ji nevítala s otevřenou náručí. Ale nesnažila se ji ani změnit. Jen jí předkládala své zákony. Bez soudů, bez nároků. Kdo je přijal, mohl v jejím stínu najít příměří. A možná právě proto tu obě stály. Každá s jinou minulostí, ale možná se stejným břemenem. Možná obě hledaly víc než jen místo, kde složit hlavu. „Jestli hledáte Ossiana,“ dodala nakonec, lehce, ale se zřetelným důrazem na jeho jméno, „nejste první, kdo ho v těchto končinách ztratil.“ Stále s ní udržovala pevný oční kontakt a ačkoliv její pohled byl téměř ledový, něco v její v hlavě jí rozrušilo. Ossiane, ach, Ossi... Proč mě každým dnem pronásleduješ? Krátká pauza. Pak se zlehka pousmála. Ne v přátelském, ale spíše poznávacím gestu. „Ale myslím, že jsme tu obě kvůli něčemu jinému, viďte?“ A potom už mlčela. Zůstala stát na místě, jako stín ve světle hvězd, připravená buď ustoupit, nebo pozvat dál. Odpověď už nebyla v jejích tlapkách. Teď byla na té druhé vlčici, která měla v očích stíny a v pohybu dravé ticho. A Heidi se rozhodla: dnes večer nebude první, kdo uteče. Dnes už jí nezáleželo na tom, jestli je v nebezpečí, či ne.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₀₅

Slunce nad Hasou bylo neúprosné. Vysoké, zářivé a pálivé jako vševidoucí oko bohů, které odmítá mrknout. Písek pod tlapkami Heidi byl sypký a žhavý, i přes chladnější ráno, které ji doprovázelo, když vyrážela. Teď už však bylo jasno. Byla uprostřed pouště. Tam, kde vítr zpívá jinak než v horách. Ne ševelí, ale syčí a kvílí jako ztracená duše. Každý jeho poryv s sebou nese suché zrnko, co škrábe oči, skrývá stopy a mění krajinu. A přesto... právě tady byla. Heidi stála na kraji písečných dun jako cizinka. Vetřelec z jiného světa. Její tlapy, zvyklé na jehličí a studené kamení, klouzaly po jemném povrchu s nejistotou. Každý krok byl hlubší, unavující. Ale přesto šla. V srsti se jí zachytila zrnka zlata a prach, její dech byl mělčí než obvykle, jak se tělo snažilo přizpůsobit novému rytmu krajiny. V horkém vzduchu se vše zdálo vzdálené a jaksi tiché. Jakoby poušť spolykala zvuky, jakoby odmítala sdílet cokoli, co nebylo její. Ale právě proto ji to přitahovalo. Možná je to tím tichem, pomyslela si, zastavujíc na jednom z hřbetů duny, odkud byl dobrý výhled. Možná tím, jak je tu všechno očištěné. Vystavené. Nahé. Bez lstivosti a přetvářky. Všechno, co v poušti přežilo, přežilo proto, že bylo silné... a nebo vytrvalé. Tohle místo nelhalo. Nehalilo bolest ani krásu do slov. Prostě bylo. A ona si na chvíli přála, aby i ona mohla jen prostě být. Pousmála se sama pro sebe a zavřela na okamžik oči. Vítr jí cuchal srst, odnášel stříbrné chlupy, co se zachytily na hřebeni, a Heidi poprvé po dlouhé době pocítila zvláštní druh svobody. Ne divokou, ne bujarou. Ale klidnou. Klidnou jako prázdnota před deštěm. Jako nebe bez hvězd. Klid, který nepřichází ze srdce, ale z místa hluboko pod ním. Z toho, co přežilo všechno. Nechala své tlapy zabořit do písku a pomalu sestoupila z duny. Její pohyb byl opatrný, hladký. Poušť si žádala respekt. Každá nepozornost se trestala. Ztrátou orientace, únavou, žízní. Ale Heidi naslouchala. Stejně jako v lesích, i tady vnímala drobné náznaky. Změnu tlaku vzduchu, jiný rytmus vln písku, pachy slabé jako stín myšlenky. A čím déle tam byla, tím víc cítila, jak si ji krajina zkouší. Jak se ji ptá, co tu hledá.
„Nehledám odpovědi,“ zašeptala do větru, aniž si to plně uvědomila. „Jen... místo, kde můžu dýchat.“ Možná ji sem vítr zavedl záměrně. Stejně jako jí kdysi ukázal cestu do Norestu, do hor, k bratru a sestrám, ke ztracené krvi a novým začátkům. Teď ji dovedl sem. Do světa, kde se nic neschová. Kde se rány hojí pomalu, ale pravdivě. V duchu se znovu dotkla obrazu, který ji v noci pronásledoval, snu o nekonečné pláni, o stínech mezi dunami, o písni, kterou nikdy neslyšela, ale přesto znala. A možná právě tady ten sen začínal. Nebo končil.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₀₄

Voda řeky Cony tekla klidně a hlasitě šeptala o věcech, které se už staly, i o těch, které teprve přijdou. V té řece se zrcadlily stromy, nebesa a dnes i dva vlci, kteří tam stáli na jejím břehu. Každý s hlavou plnou vlastních obav a tichých nadějí. Heidi si všímala toho, jak se Nirix dívá. Jak hledá slova, která by nezranila. Jak se bojí změn. A jak si možná myslí, že právě ona je na prahu nějaké nevratné přeměny. Odmlčela se, chvíli hleděla na proud, který unášel první jarní květy, rozmočené listy a drobné větvičky jako vzpomínky z jiného času. A pak tiše promluvila. „Bojím se,“ přiznala nakonec, „ale ne změny samotné. Bojím se, že přestanu být někým, koho znám. Že se jednoho dne probudím a zjistím, že už ve mně nezbylo nic z té, kterou jsem bývala. Ne z té holky z Údolí, tu jsem ztratila už dávno. Ale z té, co v sobě nosí vítr, ticho a vůni borovic. Z té, která věří, že se dá žít v rovnováze… že není třeba si neustále dokazovat sílu.“ Otočila k němu hlavu a v očích měla neklid, který nepatřil jen do přítomnosti. Byly tam roky potlačených emocí, příliš těžkých rozhodnutí a samoty, kterou si sama zvolila. „Máš pravdu, Nirixi. Nihil zatím není špatné místo. Ale jako každá smečka má své zákony. A já nejsem jistá, jestli ty zákony snesu. Jestli dokážu být věrná někomu, kdo mi poroučí koho smím nebo nesmím vidět. Nebo co si mám myslet.“ Pousmála se, ale byl to smutný úsměv. „Ale zároveň… bych ráda věřila, že se dá najít cesta. Že se změním… tak nějak… do klidu. Do přijetí. Do něčeho nového, ale pořád přirozeného.“ Zvedla packu a naznačila v písku u řeky kruh, uzavřený, plynulý, bez začátku a bez konce. „Příroda se pořád mění, ale nikdy se nevzdává sebe. Když padne strom, jeho kořeny zůstanou v zemi. A vyrostou z nich nové. Možná takhle to má být i s námi. Ale ani nemysli že zanevřu na naše tajné schůzky!“ Pousmála se a mrskla ocáskem. Potom jeho slova o Marion. O Ossianovi. Ty jí vrazily hluboko pod kůži. Ne hned. Spíš jako zvolna klesající kapka jedu, která ji přiměla znovu přemýšlet. Hlavou jí projelo jméno její sestry jako ozvěna starých nocí, kdy si šeptaly příběhy. Měla by být na Marion naštvaná. Měla by ji vyčítat, že odešla. Ale místo toho cítila jen tichou lítost. Strach. „Nevím, jestli by Marion vůbec chtěla mluvit,“ pronesla tiše. „Nevím, jestli by mě poznala. Možná si myslí, že jsem zrádkyně. Že jsem se přidala k těm, kdo našeho bratra zavrhli. A možná má pravdu. Možná jsem prostě jen zůstala, protože jsem se bála odejít. Teď bych za jeden rozhovor s ní dala všechno.“ Pak se ale zastavila, vydechla a jemně se usmála. Oči se jí trochu zaleskly, ale už nebyly tak ztracené. „Ale pokud bys to vážně udělal… pokud bys mi pomohl… tak to znamená víc, než dokážu říct. Děkuju, Nirixi.“ A opravdu to myslela. Ta jednoduchá nabídka. Prostá věta, že by mohl promluvit s Marion měla větší váhu než celé proslovy o naději. Byla to tlapka, která sahala přes propast, kterou dlouho nikdo nepřekročil. „Jsi jiný, než jsem čekala. Měkký tam, kde by jiní byli tvrdí. Přímý tam, kde ostatní mlží. A to je vzácné, Nirixi. Vážím si toho.“ Pak se znovu zahleděla k řece a pronesla už jen tichou, spíš pro sebe než pro něj: „Budu se snažit… změnit se tak, aby to byla změna k lepšímu. Abych tě nezklamala. Sebe nezklamala.“
A voda plynula dál. Jako čas, jako změna, kterou nikdo nezastaví, jen se s ní naučí plynout.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₀₃

Heidi cítila, jak kolem nich zhoustlo ticho. Jako by les na okamžik přestal dýchat a zaposlouchal se do slov, která zazněla. Dormanský hvozd byl starý a plný tajemství, a přesto se v přítomnosti bezejmenného zdál najednou ještě starší, temnější. Cosi v jeho slovech jí připomínalo příběhy, které si kdysi vyprávěli mladí vlci potají. O stvořeních bez domova, která přišla z jiného světa, nesoucí v sobě záhubu i pochybnosti. Zakroutila hlavou, ale jen nepatrně, sotva znatelně. Oči měla upřené před sebe, do místa, kde stromy ztrácely svůj tvar v mlze. „Ne, pleteš se, útěk není ani pohodlností,“ pronesla tiše, „ale vzdání se. Vzdání se sebe, těch, které jsme měli rádi… i té jiskry, co v nás zůstane, když vše ostatní shoří. Já například neutekla proto, že bych byla zbabělá nebo líná, ale protože jsem tehdy neuměla bojovat jinak. Neznala jsem nic lepšího.“ Na chvíli se odmlčela. Možná, aby mu dala prostor něco dodat. Možná proto, že se jí v mysli vynořily příliš bolestivé obrazy. Potom zvedla zrak a pohlédla na něj. Do očí vlka, který byl zároveň poutníkem i pohromou. „Ale možná máš trochu pravdu. Někdy, někdy je útěk pohodlnost. Je snazší říct, že svět je špatný, než ho změnit. A snazší zanevřít na bohy, než přiznat, že jsme jen nedokonalí tvorové, co hledají odpovědi.“ Ani ona sama vlastně nebyla věřící, ale také cítila tu potřebu na to upozornit. Na chvilku jí hlavou probleskl útržek vzpomínky na Ossiana. Jak tam tehdy stáli pozdě v poušti a jí po tváři tekly nezastavitelné, horké potoky. Když se zeptal, zda věří, že se vlci rodí takoví, jací jsou, Heidi mlčela o něco déle. V očích jí plála soustředěnost. Přes mlhu a šero lesa si vybavovala staré časy. Bratra, který věřil v Hatiho, sestru, která ho následovala i za cenu vyhnanství. Sama sobě připadala jako někdo mezi. Někdo, kdo se neustále pokouší pochopit, ale nikam přesně nepatří. „Myslím, že jsme jako řeka,“ řekla nakonec. „Rodíme se s proudem. S tempem, barvou, se sklonem k divokosti nebo klidu. Ale cestu si prorážíme sami. Někdy do nás spadnou kameny, jindy se změní směr větru nebo krajina. Jsme částečně tím, čím jsme byli zrozeni... a částečně tím, čím se necháme stát. Příroda nás tvaruje stejně jako výchova. Ale někde hluboko, úplně v jádru, tam jsme jen my.“ Její hlas byl klidný, ale rozhodný. Věřila tomu. Cítila to celým svým bytím. Na jeho otázku, co se od té doby změnilo, se pousmála. Ten úsměv byl tichý, melancholický. „Všechno a nic. Pořád jsem sama sebou. Jen si už tolik nenamlouvám, že můžu být sama. Už chápu, že svoboda není útěk, ale volba, které musíš čelit s odvahou. A občas… i s odpovědností.“ Pak se k němu opatrně přiblížila, na pár kroků, aby stála napůl ve stínu a napůl v záři rozptýleného světla, co dopadalo skrz koruny stromů. Její pohled změkl, ale neztratil hloubku. „Víš, že ve tvých slovech cítím smutek? Ne zlo. I když by sis to možná přál. Chtěl bys, abych tě viděla jako přízrak, jako boha zkázy. Ale to, co v tobě slyším, je vlk, který pořád touží někam patřit. Možná někým být. Nechat za sebou stopu, která něco znamená. A třeba se pletu. Možná mě za to jednou roztrháš na kusy, jak říkáš… Ale i kdyby ano… v tu chvíli to stejně bude znamenat, že jsem tě donutila něco cítit. A to pro mě nebude prohra.“ Naklonila hlavu. Měla v sobě klid lesa a váhu času. Byla to slova vlčice, která se naučila nezavírat oči před temnotou. A přesto jí nepropadnout. „Zkáza je snadná. Zůstat… těžší. A možná proto ti pořád odpovídám.“

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₀₂

Jarní vítr jemně čechral štíhlé stonky trávy na klenovských kopcích, a Heidi, vlčice s kožichem stříbra a černé, kráčela s lehkostí vlastní někomu, kdo je doma v každém záhybu přírody. Její jantarové oči klouzaly po okolní krajině, vdechovaly její tvary, vůně a rytmus. Každý krok měl smysl. Nebyla tu jen jako účastník slavnosti, ale jako její vědomá součást. Posvěcení hranic nebylo pro ni pouze tradicí. Bylo to spojení. S půdou, s větrem, s tím, co bylo dříve i s tím, co teprve přijde. A právě teď, v době, kdy se jaro probouzelo z mlčenlivého objetí zimy, cítila, že její místo v Nihilu začíná nabírat tvar. Odevzdání se rituálu bylo pro ni jako modlitba bez slov. Její pohyby byly tiché, klidné a přesto v sobě nesly vnitřní žár. Její pozornost však najednou upoutal pach někoho známého, a přesto dosud neosobního. Zrzavý vlk stál na jednom z vyšších výběžků. Heidi ho chvíli pozorovala, jak soustředěně ryje symbol do kamene. Viděla v něm to, co sama cítila. Spojení se smečkou, ale zároveň osobní modlitbu, tichou, vnitřní, téměř niterně posvátnou. Pomalým krokem se k němu přiblížila, nespěchala, protože v tento den snad nikdo nespěchal. „Je zvláštní, jak se kámen, ač chladný a nepoddajný, nakonec poddá těm, kdo na něj tisknou své příběhy,“ promluvila měkce, s úsměvem v hlase, ale ne v posměchu. „Jsem Heidi. A vy?“