Príspevky užívateľa
< návrat spät
。 ₊°༺❤︎༻°₊ 。
₁₀₁
Heidi chvíli mlčela, pozorovala Darinu s tichou zvídavostí, jak měla ve zvyku. Stála na okraji louky, kde se vysoká tráva vlnila pod dotekem větru jako mořská hladina. Slunce viselo nízko a barvilo svět kolem do zlatavých odstínů. Ve stínech hor, na tomto místě mezi nebem a zemí, se cítila o něco jistější. Jako by právě zde mohlo vše zapadnout do sebe. Její jantarové oči se zaleskly odrazem světla, když jemně přikývla. „Jsem ráda, že to tak vnímáte,“ pronesla klidně, téměř se soukromým úsměvem. „Nečekám, že to každý pochopí stejně. A možná je to tak správně... příroda mluví k nám všem trochu jiným jazykem. Někdo slyší její hlas v proměnách počasí, někdo v tichu mezi kroky, jiný zase ve stínech.“ Když Darina mluvila o svém příchodu, Heidi ji nehodnotila, jen naslouchala. Její výraz zůstal klidný, ale v očích jí problesklo pochopení. Sama si dobře pamatovala, jaké to bylo. Stát na prahu neznámého, s nejistotou v srdci a větrem v srsti. Heidi tiše doufala, že cizinka se svou cestou k bratru uspěla víc, než právě ona sama. „Je zvláštní, kam nás cesty zavedou,“ řekla nakonec tiše. „Někdy míříme za někým, ale nakonec najdeme něco jiného… možná důležitějšího.“ Nezmiňovala jména. Neptala se dál na bratra, ani na přesné důvody. Chápala, že některé věci si vlci nesou v sobě a nejsou připraveni je hned vykládat. Ona sama to znala až příliš dobře. „Taky jsem se sem nedostala přímo. Vlastně…“ odmlčela se, jako by na okamžik zvažovala, zda pokračovat. Její pohled na okamžik sklouzl ke skalám v dálce, kde se stíny začaly natahovat do večerního ticha. Měla ráda tuhle chvíli dne. Byla jako tichý nádech před nocí. Když pak Darina navrhla, že bude Heidi společnicí, vlčice se na ni znovu podívala. Tentokrát měkčeji.
„Budu ráda,“ odpověděla s klidným úsměvem. „Cesta je vždycky o něco lehčí, když jí neprocházíš pouze sám.“ Pak se rozhlédla po louce, jakoby naslouchala tichému šepotu větru. „A kdo ví, možná nás čekají ještě zajímavější rozhovory, než si teď umíme představit.“
。 ₊°༺❤︎༻°₊ 。
₁₀₀!
Heidi stála tiše, téměř nehybná, jako součást krajiny, v níž se nacházela. Jen vítr jemně cuchal její kožich v odstínech stříbra a černi, zatímco jantarové oči zůstávaly klidné, neuhýbající z pohledu na písčitou vlčici. Přestože její tělo nevykazovalo žádné napětí, v duchu cítila drobné zaškobrtnutí. Jako když tlapka nečekaně zavadí o kořen skrytý pod spadaným listím. Byla zvyklá na chladné, rezervované setkání. Ale Tabithina přímá slova a to, jak sebevědomě to pronesla...sestra Ossiana...v ní vyvolalo neklid. Přikývla jen nepatrně, sotva znatelným pohybem hlavy, jako by potvrzovala něco nevyhnutelného. „Ano,“ pronesla měkce, její hlas byl tichý, ale pevný, nesoucí v sobě sílu lesa i vzdálené ozvěny větru. „Jsem jeho sestra.“ Krátká odpověď, bez zbytečných ozdob. Heidi neměla potřebu rozebírat své příbuzenství s Ossianem tam, kde bylo příliš mnoho tichých stínů, příliš mnoho očí v kůře stromů a ve větru. Když Tabitha pokračovala a zmínila omluvu za svou sestru, Heidi jemně naklonila hlavu ke straně, podobně jako to dělávala v dětství, když poslouchala šeptající trávu u potoka. V jejím pohledu se nezračil hněv, ani rozhořčení, jen tiché pochopení, možná s náznakem vzdáleného smutku. „Není třeba se omlouvat za činy jiných,“ řekla klidně, s tichou jistotou, která z ní vyzařovala přirozeně. „Každý nese odpovědnost sám za sebe.“ Slova byla pronesena s jemností, ale nebyla v nich žádná slabost. Heidi se odjakživa učila nepromítat vinu jednoho na ramena druhého. A v tomhle podivném, mrtvém lese, kde ticho bylo husté a vzduch voněl prachem a tlejícím dřevem, působila její přítomnost téměř jako živý pramen. Udělal krok vpřed, ne hrozivý, spíš zamyšlený. Nebyla si jistá, co přesně od Tabithy očekávat, ale cítila, že vlčice před ní není jen dalším stínem v Mrtvém lese. V jejích očích se zračila víra. Heidi ji poznávala; víra, která dokáže být pevným bodem v bezútěšné krajině, ale která také může zaslepit. „Zdá se,“ pokračovala Heidi tichým tónem, „že jsem si za to částečně mohla sama. Netušila jsem že Hatiho následovatele jsou tak podezřívavý k nevěřícím. Myslím že je to ale z jistých aspektů pochopitelné.“ Na okamžik se odmlčela, naslouchajíc zvukům kolem sebe. Bylo tu něco zvláštního. Napětí skryté v kůře stromů, v kostech země pod nimi. Jako by celý les zadržoval dech, čekal. Pak se znovu podívala na Tabithu, tentokrát s jemnějším pohledem. V jejím postoji byla opatrná otevřenost, jako květina, která se váhavě naklání ke slunci. „Salome... možná hledala jen způsob, jak být viděna,“ zamyslela se nahlas. „Někdy ti, kdo působí nejnaléhavěji, nesou nejhlubší prázdnotu.“ Neznala Salome, ale znala bolest těch, kteří jednali z osamění nebo zoufalství. Například Omara, se kterou měla né tak dávno tu čest. A ať už byla pravda jakákoli, necítila k sestře písčité hněv. Heidi se krátce nadechla, cítila ve vzduchu tíhu modliteb a starých slibů. Tabitha zřejmě patřila k těm, kdo věří hluboce, možná až slepě. A přesto, něco v jejím postoji, ten úsměv, ta pečlivě volená slova, naznačovalo, že v ní plane i plamen uvážlivosti. „Proč jste přišla sem?“ zeptala se tiše, ne s nedůvěrou, ale se skutečnou zvědavostí. „Většina se tomuto místu vyhýbá.“ V jejím tónu nebylo ani obviňování, ani podezřívavost. Byla to otázka, kterou by položil poutník jinému poutníkovi, oba vedení cestou, kterou možná ani plně nechápali.
。 ₊°༺❤︎༻°₊ 。
₉₉
Heidi naslouchala tichým, pevným krokem, bok po boku s Medorou, a její jantarové oči na ni čas od času sklouzly se zvláštní směsí soucitu a respektu. Tělo Medory neslo stopy bolesti, kterou si jen málokdo dokázal představit. A přesto šla dál, hlavou hrdě vzpřímenou. Nebylo v ní ani náznaku sebelítosti, spíše tichá, trpělivá síla, která Heidi připomněla staré stromy v údolích, odkud pocházela. Zkoušené bouřemi, ale stojící pevně. Když Medora zmínila svou víru a minulost ve smečce, Heidi jen tiše přikývla.
„Tohle znám,“ promluvila nakonec měkce. Její hlas byl klidný jako vánek, ale nesl v sobě tíhu vzpomínek. „Místo, kde ses narodila, by mělo být domovem. A přesto... někdy se právě tam člověk cítí nejvíc cizí.“ Heidi sama neměla tak tvrdou výchovu jako Medora a tak se do ní v jistých ohledech vžít nedokázala. Ba naopak, mezi sourozenci patřila k těm oblíbenějším. I přesto jí její domov nikdy moc neuklidňoval. A navíc jí teď doběhly vzpomínky na Ossiana a Marion. Na to, jak byli nuceni doslova odejít, kvůli jejich víře. Nepotřebovala znát všechny podrobnosti, aby pochopila. Ten smutný úsměv, nenápadné pokrčení rameny, snaha bránit se před lítostí. To vše bylo Heidi až příliš známé. Sama měla jizvy. Ne na těle, ale na duši. Ty neviditelné, které se nezahojí. Heidi se odmlčela, krok jistý, ale uvolněný, jak naslouchala větru mezi šedými štíty hor. Přemýšlela nad tím, co Medora říkala o přísnějších pravidlech. „Možná tě to tady opravdu tolik nezaskočí,“ zamumlala spíše k sobě, než k ní, ale pak se pousmála, tentokrát jemněji. „Kult je jiný. Má svá pravidla… ale víra tu není něco, za co bys byla trestaná.“ V její tváři se na okamžik objevil stín. Sama nevěděla, jestli by měla Medoru varovat, nebo jí dát naději. Pravda byla, že Kult mohl být přísný, někdy i krutý. Ale zároveň dával prostor těm, kdo hledali smysl a místo, kde mohou být přijati takoví, jací jsou. Věřící. Heidi na chvíli zavřela oči a nechala vítr, aby jí pročechral kožich. Potřebovala si připomenout, že i když byla tou, kdo ukazuje cestu, sama byla na cestě stejně jako Medora. A někde hluboko v ní se tiše rodila naděje, že tentokrát to nebude jen další přechodná stanice.
。 ₊°༺❤︎༻°₊ 。
₉₈
Heidi ho mlčky poslouchala, jantarové oči temné a klidné jako stojatá voda. Jeho slova do ní narážela jako drobné vlnky. Ačkoli byla zvyklá na prudké proudy a neklidné bouře, v tomhle rozhovoru zůstávala pevná. Neuhnula pohledem, ani když se jeho oči zabodly do jejích s tichou intenzitou. Útěk. To slovo v jejích uších rezonovalo déle, než by chtěla. Skutečně byla víra pouhým útěkem? Vzpomněla si na večery, kdy ležela pod širým nebem a sledovala hvězdy, na šepot větru, který jí sliboval, že nic není zbytečné. Byl to útěk? Nebo přijetí skutečnosti, že některé věci jednoduše přesahují její chápaní? Zavrtěla hlavou, lehce, sotva patrně.
„Možná... možná to útěk opravdu je,“ připustila tiše, „ale ne každý útěk je zbabělostí. Někdy je útěk pouze volbou jít jiným směrem, než kam tě žene bolest.“ Její hlas byl klidný, neobranný, spíš smířený. Ona nebojovala, aby mu něco dokazovala. Mluvila, protože cítila, že to musí být vyřčeno a že i on to možná potřeboval slyšet, i kdyby to nikdy nepřiznal. Jeho otázka o jméně ji přiměla k zamyšlení. Zaváhala, zvedla hlavu a zadívala se mu přímo do očí, ve kterých tušila hloubku, ale i temnotu.
„Nevím,“ odpověděla upřímně. „Ale věřím, že bych byla pořád tím, čím jsem. Jméno je jenom zvuk. To, kým jsme... to je v nás, i když všechno ostatní zmizí.“ Otázka na vzpomínky ji zasáhla něžně, jako dotek studeného větru. Bylo to nevinné, ale v podtónu jeho slov bylo cosi ostrého, co ji nutilo být ostražitější. Přesto si nedovolila stáhnout se. Místo toho se na chvíli zahleděla stranou, mezi stromy, kde jemný vánek rozvlnil čerstvé lístky. „Vzpomínám si na chvíli,“ začala tiše, „kdy jsem opustila svou rodnou smečku, a také tu volnost která s tím přicházela. Nemusela jsem se podřizovat smečce, rodině, ani žádným povinnostem. Prostě jsem byla, existovala.“ Neřekla víc. To muselo stačit. Ta vzpomínka byla křehká, ačkoliv její slova zněla pevně. Jeho slova o rodině přijala bez známky podezření. Na to byla příliš zvyklá, že vlci skrývali pravdu za maskami. Ale když pokračoval, jeho poslední věta ji zasáhla víc než cokoli předtím. Až tu nebude, nebude nikdo, kdo by si ho pamatoval.
Heidi ucítila v hrudi bodnutí, ne ze strachu nebo smutku, ale z hlubokého soucitu. „Možná je to dobře,“ řekla tiše, „že tě nikdo nebude držet zpátky vzpomínkami. Ale možná... možná je to škoda.“ Neusmívala se, ale její přítomnost byla tichým projevem přijetí. Neodsuzovala ho. Chápala touhu zmizet, být ničím, vytratit se ze světa bez stopy. Ale také věděla, že i stíny mají svůj význam. Kreslí světlo ostřeji a dávají mu hloubku. Vítr si pohrával s její srstí a světlo, prolomené větvemi, dopadalo na její stříbrné a černé části srsti. Heidi stála klidně, připravená nechat ho odejít, nebo zůstat, jak sám uzná za vhodné. V jejích očích nebylo nic než tichá jistota:i kdybys zmizel, alespoň jedna duše by tě dnes viděla.
。 ₊°༺❤︎༻°₊ 。
₉₇
Heidi stála na světlé pláži, vítr jí čechral srst a v tlumeném šumění vln slyšela tiché melodie, které ji odjakživa uklidňovaly. Když k ní promluvil neznámý vlk, zvedla k němu znova oči jantarové, hluboké a klidné jako podvečerní nebe. Jeho uchechtnutí a svižný pohyb ocasem ji nepřekvapily. Přistoupila k němu s typickou opatrností, ale zároveň s lehkým pousmáním v koutku tlamy. V jeho přítomnosti necítila ohrožení, spíše jakousi zvláštní uvolněnost. Jeho poznámka o vlčicích ji mírně pobavila, i když to na sobě nedala příliš znát. Jen jemně naklonila hlavu na stranu a nechala v očích zablesknout střípek tichého humoru. „Pokud je jeho největší zločin v tom, že shromažďuje vlčice, myslím, že Nihil je na tom ještě dobře,“ odvětila měkce, hlasem, v němž zazníval lehký náznak škádlení, ale i nečekané porozumění. Nebyla naivní. Věděla, že svět není čistý a že mocní se někdy neohlížejí na ty, kdo stojí níže. Ale zároveň, zatím, neměla důvod věřit, že by její přítomnost na tomto místě byla motivována něčím zlým. Cítila ve vzduchu volnost, ne pouta. A to bylo něco, co její duše zoufale potřebovala. Když se jí představil, lehce sklonila hlavu v tichém pozdravu, jak jí to kdysi dávno učila matka. „Ráda tě poznávám, Enkidu,“ řekla jemně. Její hlas byl tichý, ale pevný, jako proud vody, který se nenechá odradit kamenem na své cestě. „Jmenuji se Heidi.“ Její oči mu krátce spočinuly na tváři. Bylo v něm něco... jiného. Nebyla si jistá čím, ale rozhodla se tomu zatím nevěnovat více pozornosti. Ne dnes. Dnes chtěla jen cítit pod tlapami písek, nasávat slaný vzduch a možná se po dlouhé době zase trochu usmát. Jeho nabídka jí vykouzlila v srdci tiché teplo. Bylo to jednoduché gesto, ale v jejím světě, kde bylo třeba každou laskavost vykoupit oddaností nebo službou, mělo váhu celého oceánu. „Děkuji,“ pronesla tiše, s náznakem dojetí, které sama před sebou zakrývala klidným tónem. „Možná se na tebe obrátím. Pokud... nebudeš mít nic proti tomu, že budu klást spoustu hloupých otázek.“ Neusmála se přímo, ale její oči se jemně zasmály za ni. Byla to ta nenápadná jiskra. Na chvíli se odmlčela, dívajíc se k obzoru, kde se nebe dotýkalo moře. „Je tu jiný vzduch než doma,“ poznamenala spíš pro sebe než pro něj. „Lehčí. Svobodnější.“ V její hrudi se rozezněl známý stesk. Po minulosti, po rodině, po snech, které nikdy úplně nevykvetly. Ale stejně tak tam bylo i něco nového. Jiskra zvědavosti, kterou v ní dlouho nikdo neprobudil. Opatrně se posadila do písku, stočila ocas kolem tlap a pohodlně se usadila, aniž by Enkida přestala sledovat koutkem oka. V jejím postoji nebylo nic hrozivého, ale zároveň bylo jasné, že si drží svůj vlastní prostor. Ne proto, že by mu nevěřila, ale protože to bylo něco, co měla v sobě hluboce zakořeněné. „Jaké je to být knížetem?“ zeptala se nakonec tiše, s upřímnou zvědavostí. Nebyla to otázka politická, ani žádná past. Chtěla jen pochopit. Co to znamenalo nést odpovědnost. Co to znamenalo být někým, kdo má váhu, ať už pro ostatní, nebo sám pro sebe.
。 ₊°༺❤︎༻°₊ 。
₉₆
Heidi se podívala na Nirixe a v jeho očích viděla něco, co ji na okamžik přimělo zůstat zticha. Byla zvyklá na mnoho věcí. Na dlouhé ticho, na hluboké pohledy, na váhu nevyřčených slov. Ale tohle bylo jiné. Něco v jeho klidném výrazu ji zastavilo a donutilo přemýšlet. Byla opravdu taková, jak ji viděl on? Lehce se pousmála, když zmínil, že se nemá bát a má zůstat sama sebou. Jako by to bylo tak jednoduché. Jako by se svět neustále nesnažil vlky měnit, tvarovat je do forem, které se mu hodily. Ale Nirix... Nirix na ni hleděl s důvěrou, jako by skutečně věřil, že dokáže jít svou cestou bez ohledu na všechno ostatní. „To se snadno řekne,“ pronesla tiše, zatímco cítila lehký dotek jeho čumáku. „Ale co když se sama změním? Co když už nebudu stejná, jako jsem byla doteď?“ Měnila se. Věděla to. Ať už byla v Nihilu jakkoliv krátce, cítila, že něco v ní se posouvá. Něco se jí zavrtávalo hluboko do duše a nutilo ji přehodnocovat to, čemu věřila. Ne její víra ve vítr, ten by nikdy neopustila, ale přesto, něco. Možná to nebylo špatné. Možná to byla jen další část cesty. Ale přesto ji ta představa lehce znervózňovala. Její pohled se na chvíli přesunul k řece. Cona plynula klidně, ale její proud byl silný, nezastavitelný. Možná, že i ona byla jako voda. Neustále v pohybu, měnící svůj tvar, přizpůsobující se krajině, kterou protékala. Když Nirix zmínil Ossiana, Heidi se krátce nadechla a sklopila uši. „Já vím,“ řekla nakonec. „Ale na Ossiana neplatí žádná pravidla, jen ta, která si stanoví i on sám.“ V jejím hlase nebyla zlost, spíš tichá rezignace. „Vždycky byl takový. A možná má pravdu. Možná bych Marion opravdu neměla hledat. Možná by to jen všechno zhoršilo. Možná bych ji opravdu nevědomky svedla od víry. Ach, ta víra! Kdyby nám všem jen pořád nezamotávala životy.“ Jenže kdyby to bylo tak jednoduché, už by se dávno smířila s tím, že ji nikdy neuvidí. Nirixova slova ji ale přiměla zvednout hlavu. Nemohla si pomoct. Při jeho poznámce o tom, že pokud je ona nebezpečná, pak je on bůh moří, se tiše zasmála. Bylo v tom něco příjemně odlehčeného. Něco, co jí připomnělo, že ne všechno musí být složité a těžké. Ale pak Nirix ztichl a jeho tón se změnil. Heidi se na něj pozorně podívala, když zmínil ta dvě jména, Sabrinu a Miriam. „Budu mít oči otevřené,“ řekla nakonec s jistotou. Vítr se opřel do jejích boků a na okamžik ji přiměl přivřít oči. Možná ji vedl dál. Možná chtěl, aby tu ještě zůstala. Tak jako tak... bylo jí tu dobře.
。 ₊°༺❤︎༻°₊ 。
₉₅
Heidi se pohybovala mezi zkroucenými pahýly stromů, jejichž větve se natahovaly k obloze jako vyhaslé prsty dávno mrtvých obrů. Mrtvý les... Opravdu se sem dostala, nebo to byla jen iluze stvořená stíny a měsícem? Nebylo tu slyšet žádné cvrlikání hmyzu, žádný šelest malých nožek v podrostu. Jen vítr se proplétal mezi větvemi, šeptal jí do uší nesrozumitelná slova a táhl ji dál, do hloubi tohoto zvláštního místa. Její kroky byly tiché, téměř neslyšné, když kráčela po zemi pokryté tlejícím listím a rozpadlými kusy kůry. Vlčice se necítila nesvá. Byla zvyklá na ticho, na noc, na samotu. Ale přesto v jejím nitru hlodalo zvláštní napětí. Něco ji tu očekávalo. Cítila to v lehkých záškubech větru, ve změnách tlaku vzduchu, v neviditelné síti osudu, která ji sem přivedla. A pak ji spatřila. Na mýtině, kterou měsíc zalil svým bledým světlem, seděla písčitá vlčice. Ztělesnění klidu, ponořená hluboko do vlastního světa. Heidi ji neznala, a přesto... v ní bylo něco zvláštního. Něco, co ji přimělo zpomalit svůj krok a naklonit jemně hlavu na stranu. Vzduch kolem té druhé vlčice byl zvláštní. Těžký, nabitý něčím neuchopitelným. Nebylo těžké poznat, že se modlí. Hati, už zase? Heidi neměla v úmyslu rušit, a tak zůstala stát na okraji mýtiny, skrytá ve stínech, zatímco ji pozorovala. Na okamžik váhala. Tohle bylo posvátné. Ať už věřila v bohy nebo ne, rozuměla významu takových okamžiků. Sama mívala své tiché chvilky, kdy se jí svět zdál lehčí a jasnější. Ale pak ji vítr zradil. Náhlý poryv jí nadzvedl srst a spolu s tím přinesl její pach až k vlčici uprostřed mýtiny. Heidi si povzdechla a vystoupila ze stínů, aby nebyla považována za vetřelce. Její jantarové oči se setkaly s pohledem té druhé, a byť nepromluvila, její postoj byl klidný, nenásilný. Nebyla tu proto, aby něco narušila. „Nevěděla jsem, že tu někoho potkám,“ řekla nakonec tiše. Nebylo to omluvné, spíš prosté konstatování faktu. Neznala tuto vlčici, ale cosi jí napovídalo, že by měla být opatrná. Nebyl to strach. Jen instinkt, který jí našeptával, že tato noc možná přinese víc, než očekávala.
。 ₊°༺❤︎༻°₊ 。
₉₄
Heidi se jemně pousmála, ale v jejím pohledu se odrážela vzdálenost, kterou ani ta nejupřímnější slova nemohla přemostit. Byla to propast, která ji dělila od světa, propast, kterou si nesla s sebou, ať už byla kdekoliv. „To je od tebe milé, Asteri,“ řekla tiše, její hlas byl lehký jako vánek, který čechral jejich kožichy. „Ale smutek není něco, co by se dalo rozdělit mezi dva, aby se zmenšil. Alespoň ne vždy.“ Odvrátila pohled k horizontu. Slunce se nořilo do vln vysoké trávy, rozlévajíc po pláních měkké zlato. Byl to okamžik, kdy den přecházel v noc, kdy se svět měnil a stával se něčím jiným. A právě v těchto okamžicích se Heidi vždy cítila nejvíce jako součást něčeho většího. Něčeho, co nemělo jméno, co nelze vlastnit ani držet, jen vnímat. „Vím, co myslíš tím domovem,“ pokračovala, stále upřeně hledíc do dálky. „Ale já… já nevím, jestli ho někdy najdu. Možná jsem jen vítr, který se nikdy nikde neusadí. Možná… můj domov není místo, ale cesta. A možná je to tak správně.“ Na okamžik zavládlo ticho. Jen tráva ševelila pod jemným dotekem větru a obloha se začala zbarvovat do temnějších tónů. Heidi se pomalu otočila zpět k Asterimu a v jejích jantarových očích bylo cosi jemného, snad i vděčného. „Jsi laskavý. A to je vzácné,“ řekla nakonec. „Ale musím jít. Vítr mě volá.“ Učinila pár kroků dozadu, stále ho sledujíc. Byla zvyklá odcházet. Byla zvyklá na to, že za ní nikdo nechodí. Ale Asteri se zdál jiný. Ne ten typ, který by ji nechal jen tak zmizet, aniž by se pokusil zadržet ji. A přesto… musela jít. „Děkuji ti za tento večer, věřím že se nevidíme naposled,“ dodala a její úsměv byl upřímný, byť tichý, jako všechno, co říkala. Pak se otočila a vydala se do trávy, její kroky byly lehké, sotva zanechávaly stopu. Vítr se kolem ní zavířil a odnesl její vůni do dálky. A když se naposledy ohlédla, viděla ho tam, jak stojí na pláních, obklopený zlatavým soumrakem.
Možná byl domov opravdu tvor. Možná to byla smečka. Ale pro ni?
Pro ni to byl vždy hlavně vítr.
。 ₊°༺❤︎༻°₊ 。
₉₃
Heidi se dlouho dívala na Apollyona, v očích klid, ale i hluboké zamyšlení. Jeho slova měla váhu, těžkou jako mokrý mech lpící na větvích starých stromů. Byla zvyklá na melancholii a tiché úvahy o smyslu bytí, ale v tom, co říkal, byla jiná hořkost. Skoro jako by se rozhodl uvěřit, že neexistuje nic víc než prázdnota. „Možná je to útěk,“ připustila po chvíli, přičemž se její hlas nesl měkce, skoro až konejšivě. „Ale co když není? Co když právě ta víra, že každý máme své místo, dává smysl tomu, co bychom jinak nedokázali pochopit? Co když… to, že jsme, znamená víc, než jen výsledek rozhodnutí jiných?“ Odmlčela se a pohlédla do hlubin lesa, kde mezi větvemi prosvítalo jen pár ztracených paprsků světla. Stromy zde byly staré, silné a mlčenlivé. Kolik toho asi za svůj dlouhý život viděly? Kolik jmen slyšely šeptat mezi svými kořeny? „Věřím, že vzpomínky jsou to, co nás činí tím, kým jsme,“ pokračovala tiše, její hlas se proplétal mezi stromy jako jemný vánek. „Ale také věřím, že nejsme jen svými vzpomínkami. I kdybych zapomněla na svou minulost, pořád bych byla Heidi. Moje tlapky by mě vedly stejným směrem, vítr by mě stále hnal vpřed. Možná bych nevěděla proč, ale pořád bych byla já.“ Sledovala, jak Apollyon zašlápl hmyz pod svou tlapou. Na okamžik se jí v očích mihla lítost, ale neřekla nic. Věděla, že to nebylo o tom drobném tvorovi. Byl to spíš symbol, důkaz toho, jak prchavé a bezvýznamné se vše může zdát. A pak přišla jeho poslední slova. Heidi na něj upřela jantarový pohled, klidný, ale přesto hluboký. „To není pravda,“ řekla nakonec. „Pokud si tě někdo pamatuje v tuto chvíli, pokud na tebe někdo myslí právě teď… nikdy nezmizíš úplně.“ Udělala krok blíž, jen nepatrný, téměř neslyšný. „A já si tě budu pamatovat.“ Nebyla to planá slova. Byla to pravda. Už teď byl součástí její cesty, jejího příběhu. Ať už se jejich cesty spojily na dlouho, nebo jen na kratičký okamžik, to, co si tu řekli, zůstane.
。 ₊°༺❤︎༻°₊ 。
₉₂
Heidi cítila pod tlapkami jemný písek, který se pod její váhou mírně propadal. Mořský vánek ji lehce ovíval, nesl s sebou slanou vůni a pohrával si s peříčky na jejím náhrdelníku. Nebyla zvyklá na tak otevřené prostranství. Světlá pláž působila až příliš odhaleně, bez úkrytu stromů a stínů skal. Její srst zde působila až moc nápadně. Přesto v ní bylo něco klidného, téměř osvobozujícího. Věděla, že se nachází na území Nihilu, a ač byla nová, necítila se tu nepatřičně. Tedy alespoň ne tolik jako když prvně přišla. Bylo to jiné než její putování krajinou, ale zároveň to mělo svůj řád. Pravidla, která zatím neznala, ale která bylo nutné se naučit. Její uši zachytily pohyb a následně hlas. Heidi zvedla pohled a spatřila vlka s temným kožichem, jehož srst kontrastovala s jasným pískem, stejně jako ta její. Měl uvolněný postoj a v očích jiskru pobavení. Heidi na něj chvíli hleděla, než se jí rty zvlnily v jemném, téměř nepatrném úsměvu. „Pokud jste se snažil zjistit odpověď, tak jste si vlastně odpověděl sám,“ odvětila klidným, lehce pobaveným tónem. Její jantarové oči se střetly s jeho. Byl to poměrně pevný a sebevědomý pohled. „Jsem Heidi, bojar, přišla jsem pár dní zpátky.“ dodala nakonec, čímž mu nabídla skutečnou odpověď. Vítr zesílil a její kožich se na okamžik lehce rozcuchal. Přimhouřila oči proti slunci a pohlédla na vlny rozbíjející se o břeh. Moře bylo pro ni poměrně nové, fascinující a záhadné. Vzduch tady byl jiný než v horách nebo lesích, kde trávila většinu svého života. Přesto se v ní probouzelo cosi zvědavého, chuť poznávat, přizpůsobit se, přijmout nové. „A vy jste?“ obrátila se zpět na vlka, tentokrát s větším zájmem. Neznala jeho úmysly, ale necítila v jeho slovech nepřátelství. Možná ji jen testoval, možná se jen nudil, nebo měl skutečně zájem poznat novou členku. Ať tak či onak, byla připravena zjistit, co se za tím jeho hravým tónem skutečně skrývá.
。 ₊°༺❤︎༻°₊ 。
₉₁
Heidi si přála, aby dokázala něco říct. Jakákoli slova, která by dokázala vystihnout to, co cítila. Ale nic z toho by nestačilo. Místo toho tam stála, v koutku úst jemný, nejistý úsměv, a pozorovala svou sestru, jako by ji viděla poprvé. Změnila se. Ale zároveň byla stále stejná. Stále to byla Marion, její malá sestřička. A přesto… něco na jejím pohledu, na způsobu, jakým se její tělo mírně chvělo mezi radostí a bolestí, Heidi sevřelo srdce. Heidi sebou nepatrně trhla, jako by ji ta slova fyzicky zasáhla. Viděla, jak její sestra září nadějí, jak si maluje představu, kde je všechno zase jako dřív. A pak, stejně rychle jako ta naděje přišla, se vytratila. Heidi viděla, jak se v Marioniných očích cosi zlomilo. Ossian. Hati. Kult. Konečně se odhodlala k ní přijít blíž, snad i kvůli její reakci a vlastní potřebě ji utěšit a ochránit od tohoto nedorozumění. Sedla si vedle ní a obmotala kolem ní ocas. Jemně ji čistila, přičemž znovu promluvila. „Ne, sestřičko. Nejsem zde kvůli víře.“ odpověděla tiše, skoro s lítostí. Cítila, jak se mezi nimi prohlubuje ona trhlina. Nebyla tu kvůli Hatimu. Nepřišla, aby se vrátila do jejich světa. A když to Marion pochopila, Heidi viděla, jak se její sestřičce propadly ramena, jak se jí na tváři mihl bolestný výraz. „Marion…“ vyslovila její jméno jemně, jako by se bála, že ji tím zraní. Vítr se prohnal mezi nimi, rozvířil prach a listí. Heidi si uvědomila, jak moc by chtěla ten okamžik natáhnout, zastavit čas, aby nemusela čelit tomu, co přijde dál. „Nejsem tady kvůli Hatimu,“ zopakovala pomaleji, pečlivě volila slova. „Ale jsem tady kvůli tobě.“ Pohlédla sestře do očí, její jantarový pohled byl pevný, ale něžný. „Nevím, co sis představovala, ale já se nemůžu vrátit. Ne tak, jak by sis přála. Nejsem součástí tohohle světa. A nikdy nebudu. A moc mě to mrzí.“ Cítila, jak jí srdce divoce buší, jak se jí hrudník svírá. Říct to bylo těžší, než si myslela. „Ale to neznamená, že na tobě nezáleží,“ dodala rychle, než mohla Marion ucuknout nebo odvrátit pohled. „Vždycky budeš moje malá sestřička, ať už s Hatim, nebo bez něj. A přesně proto jsem tady teď s tebou, i přes bratrův zákaz.“ Heidi cítila, jak jí v krku narůstá knedlík. Možná, že tohle byl jejich první a poslední rozhovor po letech odloučení. Možná se Marion rozhodne, že už k ní nepatří. Ale ať už to dopadne jakkoliv, Heidi chtěla, aby věděla, že pro ni bude mít v srdci vždy místo. I kdyby stály na opačných stranách. Po tvářích jí začaly stékat potůčky slz. Bylo to pro ni velmi bolestné. Snažila se, chtěla znova navázat kontakt. Žádné z jejích slov však zatím nevycházelo tak jak mělo. Myslí si teď Ossian že je úplně šílená? Že vítr byl jen výmluva? Že se jim snad přišla pomstít?
。 ₊°༺❤︎༻°₊ 。
₉₀
Vítr se opřel do Heidiiny srsti a ona na okamžik přivřela oči, vdechujíc slanou vůni moře. Bylo to zvláštní, jak ten vítr, který ji vedl na cestě tak dlouho, najednou foukal ve stejném rytmu jako ta mladá vlčice po jejím boku. Isarel. Heidi se na ni podívala, tentokrát jinak než předtím. Byl v tom zvláštní klid, ale i něco nového, co nedokázala úplně pojmenovat. Bylo jí v její přítomnosti dobře, tak lehce, jako by ji vítr konečně zanesl na místo, kde se mohla na chvíli zastavit a nadechnout. Nebylo to časté. Heidi byla zvyklá bloudit, stále hledat, nikdy se příliš neupínat. Ale s Isarel to bylo jiné. Slova mladé vlčice ji zaskočila. To, s jakou přirozeností mluvila o blízkosti, o rodině. Bylo to tak přímé, tak bezprostřední… Heidi se v podobných věcech nikdy necítila jistá. Vztahy pro ni byly spletité a křehké, vždycky se bála, že když se k někomu příliš připoutá, nakonec to bude jen další bolest, další ztráta. Ale Isarel o tom nemluvila jako o něčem složitém. Mluvila o tom s dětskou radostí, se samozřejmostí, která Heidi překvapovala i dojímala zároveň. „Rodina jsou ti, které si vybereš. Ti, kteří s tebou zůstanou, ať se stane cokoliv.“ promluvila konečně, její hlas byl tichý, skoro jako šepot, ale nesl v sobě jistotu. Byla to slova, kterým sama chtěla věřit, ale nebyla si jistá, jestli to ještě dokáže. Její vlastní rodina byla dávno rozbitá, roztrhaná mezi minulostí a přítomností. Marion byla v kultu, Ossian se od Heidi distancoval… a ona? Ona byla sama. Anebo snad ne? Myšlenky jí přetrhl jemný dotek, když do ní Isarel lehce drcla. Heidi na ni překvapeně pohlédla, ale pak se jí na rtech objevil lehký úsměv. Byl to zvláštní pocit. Tak prostý a přirozený, a přesto jí zahříval uvnitř. Vesele zamávala ocáskem a na Isarel se usmála. „Kouzelného?“ zopakovala její slova pobaveně a zavrtěla hlavou. Na okamžik se odmlčela a pohlédla na moře. Vlny se valily k útesům, každá jiná, a přesto všechny patřily k sobě, tvořily nekonečný pohyb, který nikdy neustál. Přesunula pohled zpět na ni a znovu si ji prohlédla. Tu jiskru v očích, tu živost, která jí zářila z každého pohybu. Isarel byla jiná než všichni, které kdy poznala. A možná… možná to bylo dobře.
。 ₊°༺❤︎༻°₊ 。
₈₉
Heidi se v první chvíli nedokázala ani pohnout. Bylo to, jako by ji svět na okamžik opustil, jako by se veškerý zvuk kolem utlumil do tichého šumu větru mezi vraky a šepotu světlušek, které se rozlétly do temnoty. Hleděla na ni. Marion. Její sestřička. Zdála se jí tak blízká, a přesto tak vzdálená. Bylo to, jako by ji viděla skrze mlhu vzpomínek. Jinou, ale stále stejnou. Její oči, ten jemný hlas, který kdysi slýchávala vedle sebe při chladných nocích v rodné smečce. Věděla, že její srdce tluče až příliš rychle, že její dech se krátí, jako by se bála, že se ta chvíle rozplyne, pokud se pohne nebo něco řekne. A pak Marion promluvila. Ta slova jí pronikla do morku kostí. Heidi pocítila zvláštní směs emocí, radost, úlevu, ale i ostré bodnutí nejistoty a smutku. Marion tu byla doma. Ach ano. V myšlenkách na Hatiho začínala pomalu ale jistě nadávat. Vzal jsi mi je. Nic se říct ale neodvážila, byla ráda že na ni narazila. Byla v pořádku, mohla ji vidět, to bylo hlavní. Zavrtěla hlavou, jako by se tím chtěla zbavit přemíry myšlenek. Zhluboka se nadechla a konečně udělala krok vpřed. „Marion…“ vydechla znovu její jméno, tentokrát pevněji, jako by se chtěla ujistit, že je to skutečné. Hleděla jí do očí, pátrala v nich po odpovědích, které její mysl nestíhala formulovat. Najednou měla tolik otázek, tolik věcí, které chtěla říct, ale žádná slova se nezdála dostatečná. „Nemůžu uvěřit, že jsi to opravdu ty…“ pokračovala a koutky jejích rtů se zvedly v něčem mezi nervózním úsměvem a nedůvěrou. Po tolika letech… Tolikrát si představovala, co se s Marion stalo. Tolikrát se ptala sama sebe, jestli někdy dostane šanci ji znovu vidět. A teď tu stála. Pocit radosti v ní bojoval se stínem pochybností. Heidi udělala další krok blíž, ale stále si držela lehký odstup, přesto že by sestřičku teď nejradši svírala v náručí. „Víš, kolikrát jsem si přála, abych tě našla? Hrozně jsi vyrostla, jsi krásná,“ její hlas byl tichý, skoro šeptem, jako by přiznat to nahlas znamenalo, že je tím ještě zranitelnější. Ačkoliv se v ní mísilo tolik pocitů, jedna věc byla jistá. Byla šťastná, že ji vidí. Ať už byla pravda jakákoli, ať už byla Marion kýmkoli, Heidi měla konečně zpět, aspoň na moment, svou sestru. A to bylo víc, než v co si kdy dovolila doufat.
。 ₊°༺❤︎༻°₊ 。
₈₈
--> z Klenovských kopců
Se zájmem poslouchala jeho slova, vykreslující jí čím dál víc informací o smečce. „Jste zde tedy spokojený? Jaký byl důvod vašeho odchodu z rodné smečky? Dokážu si představit, že to nemuselo být lehké.“ Zaujatě ho sledovala a do mysli se jí postupně vrýval každý jeho odznak a flíček. Brzo ho díky jeho pozici jejího průvodce asi pozná okamžitě, kdekoliv. K oslovením se už nevyjadřovala. Doufala, že si je zvládne co nejdřív zapamatovat. Hlavní ale bylo, že věděla jak oslovit jeho, a samotného panovníka. To si byla jistá, že nezapomene. „Tak by jste mě mohl zaučit třeba do některé z tradic? Popravdě vlastně nevím, co chci všechno vědět, jsem ještě trochu rozhozená z mého přijímání.“ Na chvilku sklopila hlavu ale chvilku na to mu věnovala další jemný úsměv. Byla ohledně trochu neklidná, ale musela se mu s její nervozitou přiznat, ačkoliv to dělala nerada. Vždy se snažila žít tak nějak v zenu, a chtěla aby ji i ostatní vnímali takhle.
Když konečně dorazili, Heidi se zastavila na kraji pláže a s úžasem se zahleděla na široké vlnící se moře. Vítr jí čechral srst, přinášel s sebou slanou vůni a lehké kapky vodní tříště, které se mísily s vůní písku a řas. Zhluboka se nadechla a chvíli jen tiše stála, naslouchala zvukům pobřeží. Rytmickému šumění vln, volání racků nad hlavou a občasnému praskání naplaveného dřeva, když se voda převalovala přes něj. Byla fascinovaná. Bylo to, jako by se ocitla na hranici světa, a možná to tak i právě bylo. Pomalým, lehkým krokem se rozešla vpřed, písek se jí pod tlapkami lehce propadal a hebce objímal její polštářky. Neuniklo jí, že se na ni A’kaza dívá, možná aby viděl její reakci. A ona ani neměla důvod ji skrývat. Její jantarové oči zářily zvláštním nadšením, když se otočila k němu. „Nihil je opravdu nádherný,“ špitla. „Ten čerstvý vzduch, ach. Je tak jiný než v horách…“ Zavřela oči a nechala se pohltit okamžikem. Otevřela oči a její pohled se stočil ke staré lodi, která trůnila na břehu jako duch z dávné minulosti. Její dřevo bylo vybělené sluncem a solí, boky pokryté rzí a mechem, přesto si stále uchovávala svůj majestát. Heidi udělala několik kroků k ní a naklonila hlavu na stranu, zkoumajíc tu podivnou věc. „Jak se sem dostala?“ zeptala se A’kazy, aniž by odtrhla pohled od lodi. „Kdysi musela patřit někomu… musela být důležitá. Ale teď…“ Nechala slova vyšumět, protože si uvědomila, že přesně tak se někdy cítila i ona. Vlny jí omývaly tlapy, ale ona si toho sotva všímala. Její mysl se pohybovala mezi přítomností a otázkami, které se jí v hlavě rojily. Co znamenalo patřit k místu, které bylo tak prastaré, tak hluboko zakořeněné ve svých tradicích? Mohl to být konečně její přístav, stejně jako pro tuto loď, na tomto břehu?
。 ₊°༺❤︎༻°₊ 。
₈₇
Heidi poslouchala Nirixe s tichým úsměvem na tváři. Bylo zvláštní, jak dobře se Nirix dokázal vcítit do její situace, jako kdyby sám zažil něco podobného. Ačkoliv tušila, že jeho život musel být plný složitých rozhodnutí a výzev, které si nedokázala ani představit. Jeho tichá, ale pevná přítomnost jí dodávala sílu. Když mluvil o tom, jak se může vypracovat a najít své místo, Heidi se zhluboka nadechla. „Možná máš pravdu,“ přiznala po chvíli přemýšlení. „Možná jsem se na to dívala příliš zúženě. Vždycky jsem si říkala, že musím hned najít své místo, svou pozici, jako kdyby to bylo něco, co by mělo přijít okamžitě. Ale možná to opravdu chce jen čas.“ Její hlas byl klidný, ale zároveň nesl náznak naděje. Byla ráda, že Nirix zůstal vedle ní. Když ucítila jeho ocas lehce položený na jejím, znamenalo to pro ni hodně. Bylo to gesto důvěry, klidu a podpory, kterou právě teď potřebovala. Vážila si ho. Tady, pod hvězdnou oblohou, se zdálo, že všechno bylo v pořádku. Řeka Cony šuměla vedle nich, noční vzduch byl chladný ale osvěžující, a měsíc nad nimi svítil jasně, osvětlujíc jejich tváře. Heidi se cítila uvolněně, skoro jako by všechny její starosti byly náhle vzdálené. „Děkuji, Nirixi,“ řekla po chvíli, její hlas byl tichý, ale pevný. „Nevíš, jak moc pro mě znamená to, co říkáš. Když jsi tu se mnou, cítím se bezpečněji. Jako bych mohla čelit čemukoli, co mi přijde do cesty. A kdyby se stalo něco špatného… vím, že bys byl po mém boku.“ Na chvíli sklopila oči, jako by váhala, jak dál poskládat svá slova. Když Nirix zmínil své obavy ohledně víry a kultu, Heidi ztichla. Chápala, že pro něj víra byla důležitá, ale sama nikdy nebyla tou, která by o těchto věcech přemýšlela příliš do hloubky. „Ano... Nemyslím si, že Nihil je připravený na to, aby se s něčím takovým vypořádal,“ řekla po chvíli přemýšlení. „Je to komplikované a já sama si nejsem jistá, jak to všechno vyřešit. Ale myslím, že dokud máme mezi sebou důvěru, dokážeme to překonat.“ Na chvíli mezi nimi zavládlo hluboké ticho. Aspoň pro Heidi ale nebylo vůbec nepříjemné. Najednou byla zase ta Heidi jako která přišla na Norest. Ta vyrovnaná, klidná a sebevědomá. Opravdu vyrovnaná, ne jen na pohled, tak se teď cítila. Hlavou se mu párkrát otřela o bok, aby mu projevila ještě trochu víc vděku, a možná i nějaké náklonosti? Na jeho zmínku o Marion nakonec pokývla hlavou a opatrně začala. „Snažím se, opravdu... ale není to teď lehké. Přála bych si k ní mít blíž, teď když jsem je konečně znovu našla, ale Ossian je názoru, že je to pro ni nebezpečné.“ V jejích očích se cosi zablesklo a na chvilku zvedla hlavu k obloze, a obdivovala ji. Takhle nějaký ten moment vydržela, ale pak jí to nedalo a musela znovu nepatrně otevřít téma o jejich dvou zmizelých členech. „Opravdu nechceš nějak pomoct se svými ztracenými členy?... I přesto že už nejsem tulačka, jsem v okolí stále docela často.“