Príspevky užívateľa

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₇₂

Heidi sledovala, jak A'Kaza mlčky vstupuje do rozhovoru s Arrakisem. Jeho přítomnost, tichá, ale zřetelná, přinášela zvláštní klid do situace. Byl to moment, kdy se vše zdálo být na svém místě, i když byla stále uvnitř nejistá. Věděla, že není snadné být přijata do smečky, obzvlášť v takové, jako byla Nihilská monarchie. A'Kaza ji podpořil svou mlčenlivou přítomností a nyní to vypadalo, že se jeho role stane ještě důležitější. Heidi se jemně usmála, když A'Kaza pronesl svá poslední slova. 'Je mi ctí,' řekl, a jeho hlas byl pevný a jistý, přesto v něm bylo něco uklidňujícího. Ta jistota, kterou měl, jí samotné také dodávala odvahu. Byla připravena vstoupit do něčeho většího než jen její samostatné putování po světě. Byla připravena být součástí této smečky. „Děkuji vám oběma,“ pronesla tiše, ale dostatečně zřetelně, aby to oba slyšeli. Její vděčnost nebyla jen zdvořilostním gestem – byla skutečná a hluboká. „Děkuji vám za tuto příležitost,“ pokračovala a její pohled střídal mezi Arrakisem a A'Kazou. Pocit zodpovědnosti ji tížil, ale zároveň ji naplňoval novou energií. A'Kaza měl na starost, aby ji naučil pravidla, ale také tu byl proto, aby ji podpořil na její cestě. A ona to chápala jako vzájemný závazek. Jejich osudy byly nyní propojené, alespoň na chvíli. „Vynasnažím se, abych nezklamala vás ani vaši důvěru,“ dodala, tentokrát se její hlas stal pevnějším, jakoby se odhodlání ještě více zakořenilo v její mysli. Arrakis, s jeho impozantní aurou autority, nevypadal, že by pochyboval o tom, co říkal. Jeho slova jí připomněla, že bude muset skutečně prokázat svou hodnotu. Nebylo to jen o tom, co říkala teď – její činy budou tím, co bude mluvit za ni v budoucnosti. Úkol, který jí Arrakis zadal, přinést informaci od Kultu, byl testem, ale zároveň jí dával příležitost ukázat, že je loajální ke smečce. A ona byla odhodlána to splnit. Ale hodlala to udělat co nejcitlivěji. Nechtěla zradit své blízké, i přesto že se spoustu názory lišili. Otočila se na A'Kazu, který stál vedle ní. V jeho očích bylo něco, co jí dodávalo pocit, že tento úkol zvládne, i když si nebyla jistá, jak přesně to provede. Byla však ochotna udělat vše, co bude potřeba, aby tuto příležitost nepromarnila. „Můžeme, Vaše ušlechtilosti?“ řekla nakonec směrem k A'Kazovi. Hravě se ušklíbla nad tímto oslovením, ale tento pohled následně vystřídal vřelý úsměv. Nejspíš potřebovala trochu odlehčit situaci, a vlastně i své myšlenky.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₇₁

Heidi stála před Arrakisem, jeho slova pečlivě vnímala a snažila se skrýt nával emocí, které se v ní střídaly. Jeho postoj byl pevný a přísný, ale zároveň spravedlivý, což ji ujišťovalo, že její rozhodnutí přijít do Nihilu nebylo chybné. Přestože cítila, že jí dává šanci, byla si vědoma, že nihilský panovník má pravdu. Život tuláka jí dal určité schopnosti, které by mohla využít, ale ano, nebyla už tak mladá, aby se snadno přizpůsobila novým podmínkám. Přesto věděla, že to zvládne, pokud se skutečně rozhodne. „Změny přijdou vždycky,“ začala pomalu a zamyšleně. Její hlas byl klidný, ale v očích jí planul plamen odhodlání. „To, že jsem starší, neznamená, že nejsem schopná se přizpůsobit. Možná mi to půjde pomaleji, ale stejně tak mám i víc zkušeností, ze kterých můžu čerpat. Nejsem nezkušená tulačka, co ztratila směr.“ Byla hrdá na to, co dosud zvládla, a přesto si byla vědoma, že se musí ještě hodně učit. Nikdy neztratila směr... Mrknula na moment směrem k jeho otci a v myšlenkách se vrátila k jejich konverzaci. Vítr. Bez něj by směr asi dávno ztratila. Když Arrakis zmínil možnost stát se zvědem, Heidi zvedla hlavu a její uši se na okamžik napřímily. Zvěd. Byla to nabídka, která jí dávala smysl. Byla zvyklá na samotu, na tichý pohyb krajinou, sbírání informací a jejich vyhodnocování. Možná právě tohle byl její směr. Nicméně když zmínil, že si bude muset vysloužit důvěru, věděla, že to nebude jednoduché. Byla ale připravena si ji získat, ať už to znamenalo cokoliv. To poslední po čem by toužila bylo postavení, ale tato funkce se jí zdála jako přesně to, co hledala. Když ale Arrakis přidal svůj návrh týkající se Kultu, její srdce se na okamžik sevřelo. Zrada rodiny, byť jen zdánlivá, ji tížila. Ale zároveň chápala, že oddanost smečce vyžaduje jisté oběti. Arrakis chtěl informaci, která by mohla být důležitá. Nepožadoval zničení důvěry její rodiny, pouze důkaz, že je ochotná pro Nihil něco přinést. „Informace…“ zopakovala zamyšleně, jak její pohled na okamžik uhnul do dáli. V hlavě se jí začaly míhat různé scénáře, jak by to mohla zvládnout, aniž by ublížila těm, na kterých jí záleželo. Těžce polkla, a i její pohled trochu změknul. Ach, bratříčku, Nirixi, odpusť mi. „Chápu, co po mně žádáte,“ přikývla nakonec. Její hlas byl nyní již pevný, ale stále v něm bylo i něco, co naznačovalo, že to nebude jednoduché rozhodnutí. „Udělám, co bude potřeba, abych si vaši důvěru získala.“ Byla odhodlaná, ale zároveň si uvědomovala, že to bude vyžadovat pečlivé plánování a strategii. Pak se na okamžik zarazila, když se jí Arrakis zeptal, zda má nějaké dotazy. Chtěla se zeptat na tolik věcí, jak funguje smečka zevnitř, jaké povinnosti přesně bude mít jako bojar, jaké jsou vztahy mezi smečkami… Ale to vše se mohla dozvědět později. Teď šlo o to, jestli skutečně věří, že to zvládne. Své otázky ale nakonec spolkla a znovu promluvila. „Žádné otázky prozatím nemám.“ Její pohled byl téměř ostrý a soustředěný na Arrakise.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₇₀

Heidi pozorovala Asteriho se zájmem a jemným úsměvem na tváři. Byl tak ponořený do zkoumání toho malého pírka, že si na chvíli připadala téměř jako nezvaný host v jeho malém světě. Bylo to roztomilé, jak se jeho pohled nemohl odtrhnout od ní, jakoby ji viděl v úplně jiném světle než kdykoliv předtím někdo jiný. Jeho slova, že její jméno je krásné, ji na chvíli překvapila. Byla zvyklá na různé druhy komplimentů, ale něco na Asteriho upřímném tónu jí připadalo jinak. Byla to čistá a nevinná fascinace, která jí přišla jaksi nezištná a příjemná. „Děkuji, Asteri, těší mě,“ odpověděla tiše, když se představoval a vzpamatovával se ze svého zasněného výrazu. Bylo zřejmé, že si ji prohlížel, fascinován každým detailem jejího vzhledu. Mírně se pousmála, ale nezastavila jeho slova, když pokračoval v komplimentech na její oči. Jeho roztěkanost, jemnost v hlase, jeho upřímné úsměvy, to všechno ji nějakým způsobem těšilo. Bylo to, jako kdyby byli dva cizinci, kteří se ocitli uprostřed velké a nekonečné pláně, daleko od starostí světa. Asteri, se svým čistým srdcem a bezelstnou povahou, jí připomínal něco, co si už dlouho neuvědomovala. Když zmínil její oči, podívala se mu do těch jeho. Byly široce otevřené, plné zájmu a nadšení. Byla to zvláštní kombinace nevinnosti a fascinace, která jí připomněla mladé vlky, kteří se učí o světě. Ale v Asteriho pohledu bylo víc. Něco hlubšího, co naznačovalo, že tento okamžik pro něj znamená něco mnohem víc, než by se mohlo zdát. „Na průzkumu?“ Jemně se usmála a jednoduše se ho dotázala.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₆₉

Heidi stála na útesu, vítr jí lehce čechral srst, zatímco hleděla na Isarel s jemným úsměvem na tváři. Isarelina radostná povaha byla nakažlivá, její upřímný smích naplnil vzduch kolem nich jako melodie, která se dokonale hodila k tomu kouzelnému okamžiku. Isarel zářila jako slunce, které se právě dotýkalo obzoru, a její nadšení pro život se neslo po vlnách k Heidi. Její čistá, radostná energie byla neodolatelná. Byla jako lehký vánek, který hladil Heidi po srsti. „Věčnost,“ pronesla tiše Heidi, jako kdyby ochutnávala to slovo na jazyku. Isarelina slova o tom, jak by bylo úžasné, kdyby tento moment trval navždy, jí rezonovala hluboko uvnitř. Heidi se snažila udržet přítomnost, cítit každý moment, každý nádech a každý úder svého srdce, ale věděla, že nic netrvá věčně. Byla vlčicí, která strávila mnoho času sama, putovala a hledala své místo ve světě. Svoboda, kterou tak dlouho hledala, byla pro ni klíčová, ale teď, když stála vedle Isarel, cítila, že možná svoboda nemusí znamenat být neustále osamělá. Když Isarel zmínila rodinu, Heidi na chvíli ztuhla. Slovo 'rodina' v ní vyvolávalo vzpomínky. Některé radostné, jiné plné bolesti. Její minulost nebyla jednoduchá, ale naučila ji, že rodina je víc než jen krev. Je to také volba, spojení, které si vytvoříme s těmi, kdo nám jsou nejblíž. Heidi pohlédla na Isarel, jejíž výraz byl plný zvědavosti a něhy. Její oči se mírně zaleskly, když na okamžik zamířila do svého nitra, kde schovávala vzpomínky na ty, které kdysi nazývala rodinou. „Kdysi jsem měla rodinu. Byli jsme smečka. Ale teď už jsem nějakou dobu sama,“ přiznala s mírnou hořkostí v hlase, ale s jemným úsměvem, který naznačoval, že ta bolest už pro ni není tak palčivá jako dřív. Teď když tu stála s touhle pomněnkou, naprosto zapomněla na to že by jí něco trápilo. Takže i když jí rodiná situace stále trochu tížila, reagovala by v jejich rozhovoru kdykoliv stejně. „Ale možná rodina nemusí být jen o krvi, víš? Možná je to i o těch, které potkáme na své cestě.“ Její pohled znovu sklouzl k Isarel a v očích se jí zablesklo. Byla to nenápadná narážka na to, co teď prožívala s ní. Isarelin kompliment ji zastihl nepřipravenou, její slova se dotkla něčeho hlubokého uvnitř Heidi, a to způsobilo, že se její srdce rozbušilo rychleji. Bylo to, jako by se na ni snesl paprsek slunce, zahřál ji a přinutil na chvíli zapomenout na všechno, co ji kdy tížilo. Heidi zavrtěla hlavou a skromně se usmála. „Ty jsi ta krásná... vyjímečná! Víš kolik takových vlček jako jsem já, na ostrovech je?“ odpověděla tiše, přičemž se jí v hlase mísila vděčnost a nejistota. Její oči na chvíli zabloudily k zemi, jako by se bála, že by takové lichotky mohla přijmout příliš snadno. Ale přesto nemohla popřít, jak zvláštně a kouzelně se vedle Isarel cítila. „Nevím, jak to dělám,“ dodala Heidi po chvíli zamyšlení, její hlas byl jemný, plný překvapení a trochu nejistoty. Bylo pro ni těžké uvěřit, že by mohla být pro někoho tak důležitá, tak kouzelná. „Možná to ani není něco, co bych dělala. Možná je to tím, kdo jsi ty.“ Její pohled znovu spočinul na Isarel, tentokrát o něco odvážnější. Cítila, že mezi nimi vzniká něco, co nedokáže přesně popsat. Něco, co se neobjevuje každý den, ale když už to přijde, je to jako zázrak. Heidi byla zvyklá na samotu, ale s Isarel vedle sebe si uvědomovala, že samota není jediný způsob, jak cítit svobodu. Možná to, co hledala, nebylo jen místo, kde by mohla být sama se svými myšlenkami, ale také někoho, kdo by s ní sdílel tyto vzácné chvíle, jako byla tato. „Taky jsem se takhle nikdy necítila,“ přiznala tiše, její hlas byl sotva slyšitelný přes jemný šum větru kolem nich. Její slova nesla těžkost pravdy, kterou si možná teprve teď plně uvědomila. „Je to zvláštní, ale nádherné.“ Heidi se pak odvrátila a zadívala se na rozbouřené moře pod nimi. Vítr nad útesy byl chladný, ale ve svém srdci cítila teplo, které ji naplňovalo novou nadějí a radostí.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₆₈

Heidi stála nehybně a zírala na Omaru, která před ní stála jako vyčerpaný stín své bývalé síly. Unavené oči, zacuchaná srst a vyčerpaný hlas plný hořkosti a zklamání. Všechno na ní křičelo o utrpení, kterým si musela projít. Ale Heidi nezareagovala hned. Ne, místo toho si vzala chvíli na to, aby si Omaru pořádně prohlédla a nasála atmosféru kolem ní. Cítila z ní hněv, znechucení, možná i nenávist... bolest. Omara byla rozbitá. A i když mluvila tvrdě a výhružně, Heidi si nemohla nevšimnout, že v ní možná stále doutná jiskra vlka, který kdysi býval silný, hrdý a plný odhodlání. Heidi na ni klidně hleděla. Její vlastní oči byly bystré, ale vyrovnané. Možná kdyby byla v jiné situaci, mohla by reagovat ostřeji nebo by se snažila bránit. Ale teď, když viděla Omaru v tomhle stavu, cítila něco jiného, ne lítost, ale určitý druh porozumění. „Nejsem drzá,“ pronesla Heidi tiše, ale s pevným tónem. Její hlas byl vyrovnaný, ale v něm zaznívaly hluboké tóny odhodlání. „Jen si vážím toho, co je správné. A to, co jsem řekla, byla pravda. Nepřekročila jsem hranice.“ Její pohled na okamžik sklouzl k Omariným unaveným očím. „A pokud si myslíš, že jsem drzá, protože ti říkám, co je správné, pak možná jsme opravdu tak odlišné, jak si myslíš.“ Heidi se však rozhodla nerušit její vnitřní chaos ještě více. Neviděla smysl v tom, aby dál vyhrocovala situaci mezi nimi. Navíc, za těmi tvrdými slovy cítila něco jiného, co bylo pro Omaru daleko těžší než pouhá nevraživost vůči cizí vlčici. „Nemám důvod tě ohrožovat,“ pokračovala Heidi klidně, jako by se snažila přinést do té napjaté atmosféry trochu míru. „A věřím, že ani ty nemáš důvod mi ublížit.“ Její oči se na chvíli zatoulaly k Omariným vyčerpaným strukům a slepené srsti. Heidi nakonec udělala krok zpátky, její tělo bylo stále napjaté, ale v postoji byla patrná, téměř neviditelná ochota ustoupit, pokud by to znamenalo předejití dalšímu konfliktu. Nebála se, byla si sebou jistá, v její hlavě se však i přes to motaly jisté obavy. Nechtěla Omaru vyzývat, ale byla připravena na cokoliv.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₆₇

Heidi stála nehnutě na Klenovských kopcích a sledovala Arrakise, jak k ní promlouvá s vážností a nekompromisním tónem, který patřil panovníkovi. Jeho slova byla pevná, důrazná a jasná. Nihil nebyl místo pro slabé nebo váhavé. Nihil byla smečka, která vyžadovala odhodlání, loajalitu a úsilí. Byl to závazek. Heidi si to uvědomovala už při jejich prvním setkání, ale teď, když to slyšela znovu, cítila, jak jí to proniká hlouběji do mysli a srdce. Arrakisův pohled na chvíli ztvrdl, když zmínil, že smečka není pro ty, kteří by hledali pouze bezpečné útočiště, a Heidi pocítila lehký závan napětí. Nerada by vypadala jako někdo, kdo by se přišel pouze přiživit, protože to rozhodně nebyl její záměr. Její cesta sem byla dlouhá a plná zkoušek, a nebyla to otázka přežití, ale otázka hledání smyslu a místa, kam patří. Věděla, že se musí usadit, že musí najít něco víc než jen kočování po pláních, lesích a horách. Sklopila na okamžik pohled k zemi, jako by si přehrávala Arrakisova slova ještě jednou. Smečka byla závazek. On ji chtěl sledovat, sledovat, jak se přizpůsobuje, jak pracuje na své pozici bojara. Nebylo to jednoduché postavení, bylo to něco, co musela získat, zasloužit si respekt nejen královské rodiny, ale i celé smečky. Musela dokázat, že do Nihilu patří, že se dokáže začlenit a přinést smečce hodnotu. „Rozumím,“ řekla nakonec klidným, ale rozhodným hlasem. Její tón byl pevný, bez náznaku pochybností, i když v ní stále doutnaly některé vnitřní obavy. Ne kvůli Nihilu samotnému, ale kvůli tomu, zda se opravdu dokáže začlenit do tak pevné struktury smečky. Byla tulákem tak dlouho, že některé instinkty a dovednosti, které získala na cestách, by mohly být v konfliktu s tím, co se od ní nyní očekává. Ale věděla, že pokud by se rozhodla utéct, pokud by se rozhodla to vzdát, nikdy by si neodpustila, že ztratila tuto šanci. V jejích očích bylo odhodlání. „Vím, že Nihil je jiný než místa, kde jsem doteď žila. Vím, že sem nemůžu přijít a očekávat, že mi bude něco dáno jen tak. Musím se o to zasloužit. A to je to, co jsem připravená udělat.“ Arrakis ji sledoval pozorně, jeho výraz byl neutrální, ale Heidi si byla jistá, že každý její pohyb a slovo bedlivě hodnotí. Cítila váhu jeho očekávání. Nebylo to jen o tom, co řekne, ale o tom, co udělá v příštích dnech, týdnech a možná i měsících. Nihil nebyl vězením Kult can't relate, right? , jak sám řekl, ale pokud by se ukázalo, že tu nezapadá, musela by se smířit s tím, že odejde. A na to nebyla připravená. Ne po tom, co všechno zažila, ne po tom, co v ní vzklíčilo naděje, že by tu mohla najít nový domov. „Respektuji pravidla smečky,“ pokračovala s klidem. „A jsem ochotná udělat, co bude třeba, abych se do ní začlenila. Nečekám, že to bude snadné, ale věřím, že Nihil je místo, kde můžu najít to, co jsem tak dlouho hledala.“ Cítila, jak její vlastní slova rezonují v jejím nitru. Nihil byl šance, možná poslední šance, jak ukončit její věčné putování a najít místo, kde bude moct zapustit kořeny. A to nebylo něco, co by vzala na lehkou váhu. Musela být silná a odhodlaná, protože smečka byla více než jen bezpečné místo. Otočila pohled na moment směrem k horizontu, kde se ztrácela linie kopců, a věděla, že první krok už udělala. Teď zbývalo jen to nejdůležitější. Ukázat, že její slova nejsou prázdná, ale plná odhodlání, které ji přivedlo až sem.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₆₆

Heidi stála na okraji nekonečných plání a tiše sledovala mladého vlka, který byl tak ponořený do zkoumání pírka, že ji ani nezaregistroval. Jeho soustředění bylo téměř dojemné, jako by se svět zúžil na ten jediný kousek peří v jeho tlapě. V jeho očích byla nevinnost, kterou už dlouho u nikoho neviděla. Pohnula se o krok blíž, přičemž její jemné kroky téměř neslyšně dopadaly na měkkou zem, dokud konečně její přítomnost nezasáhla jeho vnímání. Jeho reakce byla nečekaně silná. Uši vystřelily vzhůru, oči se rozšířily a rychle si ji začal prohlížet. Heidi si nemohla pomoci, lehce se pousmála. Ne proto, že by ho chtěla znevažovat, ale protože jeho překvapení bylo upřímné a odzbrojující. Heidi se na chvíli zastavila, přemýšlejíc, jak odpovědět. Byla zvyklá, že ji vlci neoslovovali takto přímo. „Jsem Heidi,“ odpověděla měkce, její hlas klidný a přátelský. Cítila, že není třeba žádné formality ani ostražitosti. „A kdo jsi ty?“ Jeho fascinace tím jediným pírkem ji zaujala. Opatrně přistoupila o trochu blíž, natáhla krk, aby si peří také prohlédla. Bylo skutečně krásné hebké a lehce lesklé, s odlesky, které v sobě nesly jakousi zvláštní energii. Něco na tom pírku bylo zvláštního, něco, co i ona dokázala cítit, ačkoliv by to nedokázala slovy popsat, a necítila z pírka přesně to, co teď Asteri, ačkoliv o tom netušila.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₆₅

Heidi poslouchala Nirixova slova a cítila, jak se atmosféra mezi nimi mění. Jeho rudé oči, které na ni dříve působily jako zrcadla temnoty a tajemství, nyní zářily nečekanou jemností a snad i nadějí. Bylo zvláštní vidět ho takto uvolněného, téměř šťastného, jakoby jejich rozhovor byl přesně to, co oba potřebovali. Místo setkání dvou duší, které nesou břemena, ale zároveň touží po něčem víc. Mladý les. Malé tajemství, které spolu sdíleli. Jeho smích ji překvapil. Bylo to lehké, přátelské gesto, které přemostilo vzdálenost mezi nimi. Byla zvyklá na vážné debaty a na těžké rozhovory, které se často vedly o životě a smrti, o přežití a ztrátě. Ale toto? Bylo to jiné. Uvolněnější. Rozhodně to nečekala zrovna teď, po debatě kterou vedli. Heidi na moment zaváhala, než se usmála na oplátku. Bylo to zvláštní, jak snadno mezi nimi vzniklo jakési pouto. Ne hluboké a silné, ale přesto skutečné. Možná to bylo to, co oba potřebovali. Někoho, kdo je vyslechne, kdo jim poskytne chvíli klidu, bez tlaku a očekávání. Někdo kdo si je vyslechne. Heidi se zhluboka nadechla. Bylo to příjemné slyšet, že by tu někdo byl, kdyby potřebovala mluvit. Už dlouho v sobě nesla příběhy a myšlenky, které neměla komu svěřit. Její minulost byla spletitá a plná bolesti, ale také vzpomínek na chvíle radosti a naděje. Přemýšlela o tom, jak by to bylo, kdyby si mohla na chvíli odpočinout od svého sebevědomého postoje, když ví, že tu někdo je, kdo ji vyslechne a její tajemství snad udrží. Zatím si nebyla plně jistá, že mu může věřit, ale zároveň od toho neměla daleko. „Je to hezká nabídka,“ řekla tiše, její hlas byl měkčí než obvykle. Cítila, že mezi nimi se rozvíjí jakýsi druh důvěry, i když stále zůstávala opatrná. „Bude to naše tajemství? Nechtěla bych, aby se bratr zlobil...“ Dodala ustaraně, a v jejích očích se na chvíli ukázala právě ta jemná avšak stále přítomná melancholie, kterou si nesla z jejich posledního setkání. Zadívala se na něj, zvažujíc jeho slova i vlastní myšlenky. Nirix byl zvláštní vlk. Měl v sobě kombinaci temnoty a světla, klidu a chaosu, což ji přitahovalo, ale zároveň zneklidňovalo. Byla opatrná, nechtěla se příliš otevřít někomu, kdo by mohl být hrozbou. Nejen pro ni, ale i pro její budoucnost. Ale na druhou stranu cítila, že Nirix není takový, jak se na první pohled zdá. Mohl být komplikovaný, ano, ale v tom byl určitý druh krásy. „Pokud někdy budu mít potřebu mluvit, přijdu,“ dodala nakonec, jejím hlasem proklouzl náznak úsměvu. Neřekla to přímo, ale nabídku, že ho může navštěvovat a naslouchat mu, vzala vážně. Byla to možnost, jak najít ve světě, který byl často krutý a nehostinný, malý ostrov klidu. „Víš, Nirixi, ty jsi možná lepší posluchač, než si sám myslíš,“ dodala nakonec s lehkým úsměvem. Byl to zvláštní pocit, nechat se unášet tímto novým druhem rozhovoru, v němž se nesnažili řešit velké problémy světa, ale jen jednoduše byli, existovali, povídali si o né tak závažných myšlenkách. „Ale měli bychom vymyslet i něco pro tebe, respektive pro mne, znamení, pokud by jsi mě potřeboval! Sice mi vítr napomáhá, ale nemůžu vědět o všem na Norestu.“ Usmála se a v jejích očích se jemně zajiskřilo. V jejích očích byl pořád kousek toho ustaraného pohledu, ale bylo znát, že teď už rozhodně ne kvůli Ossianovi.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₆₄

Heidi vnímala A'Kazův klidný, avšak pronikavý pohled, když vyčkávali na příchod jeho syna. Cítila, jak kolem nich panuje ticho přerušované jen šuměním větru a vzdálenými zvuky přírody, které se mísily se zvuky jejich dechu. Klenovské kopce nabízely úchvatný výhled, ale v tu chvíli ji už víc pohlcovalo očekávání, jak se jejich setkání blížilo. Jaký byl Arrakis? Panovník, jehož nabídku před nedávnem zvažovala? Byla si jistá svým rozhodnutím, ale přesto stále cítila nepatrnou nervozitu. Z dálky konečně zachytila zvuk jemných kroků. Netrvalo dlouho a Arrakis se objevil na vrcholku kopce. Jeho příchod byl klidný, přirozený, nesl se s autoritou, ale bez zbytečné okázalosti. Heidi si všimla, že už předem musel vědět, koho tu najde, a že ho jejich setkání nijak nepřekvapilo. Přesto, když se jejich pohledy střetly, cítila, jak se v ní probudila stejná zvědavost, jakou cítila při jejich prvním setkání. A tušila že aspoň část té zvědavosti s ní sdílí i Arrakis. Jeho hlas byl stejně klidný a vyrovnaný jako předtím, ale tentokrát měl v sobě něco víc – snad jakousi tichou jistotu. Stála pevně, a sledovala jak Rakis věnuje pohled jeho otci. Tiše vyčkávala až se přesune k ní a mezitím prozkoumávala dál své nevyřčené otázky. Když se Arrakis obrátil zpátky k ní, jeho pohled byl zkoumavější. Jeho oči, které předtím považovala za pronikavé, teď znovu ožily tou samou zvědavostí, jakou v sobě nesl při jejich prvním setkání. Arrakis měl charisma, o tom nebylo pochyb. Ale byl to i někdo, kdo ji zkoušel číst, kdo se snažil pochopit, co ji přimělo učinit tohle rozhodnutí. Aspoň toho se domnívala. Heidi se nadechla osvěžujícího horského nihilského vzduchu, než odpověděla. Tohle byl onen okamžik. Věděla, že její slova musí být jasná a pevná, stejně jako její rozhodnutí. „Ano, došla jsem k rozhodnutí,“ odpověděla klidně a rozvážně. Věděla, že Arrakis očekával jasnou odpověď, že mu nebude stačit jen neurčitá odpověď nebo váhání. Vlastně stále trochu váhala, i přes A'kazu, a i přes všechny informace které ji byli poskytnuty. Hlavou se jí honili vzpomínky na její rodinu, a život v její staré, jediné smečce. Postavení bojar by ji však mohlo poskytnout pohodlí smečky a zárověň volnost kterou milovala, potřebovala, kterou žila. Ujistila se letmým pohledem, že jí A'kaza nedej bože neopustil a stále tam s nimi je také. „Chci být součástí vaší smečky,“ řekla poté, hlas stále klidný, ale s větším důrazem. Nebyla to žádná náhlá myšlenka nebo impulsivní rozhodnutí. Setkání s jeho otcem, samotným Arrakisem na poušti, jeho nabídka, ale také její vlastní vnitřní volání po změně, po novém začátku. To všechno se spojilo a vedlo ji k tomu rozhodnutí.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₆₃

Heidi kráčela vedle A'Kazy, její kroky byly tiché a pevné, přesto byla její mysl plná myšlenek. Klenovské kopce se před nimi rozprostíraly jako rozlehlé kamenné moře, kterému dominovala surová krása, tolik odlišná od hustých lesů, které doposud znala. Byla to divočina, která lákala i odrazovala zároveň, a přesto cítila, jak jí její pohled pohlcuje. Krajina pro ni byla tak dechberoucí, že na okamžik zapomněla na všechno, co se v posledních dnech stalo. Když promluvil o Nihilu, o jejich panovníkovi, Heidi pocítila, jak v něm zahořela směs úcty a respektu, ale zároveň i určité obezřetnosti. Přísnost, o které mluvil, se zdála být v tom místě všudypřítomná... jako pevný základ, na kterém Nihil stál. Heidi však nevěděla, co přesně od Nihilu očekávat. Přišla na Norest s určitou nadějí, ale zároveň se neustále potýkala s pochybnostmi. Když A'Kaza zmínil, že věří v její úspěch při setkání s panovníkem, v jeho hlase bylo něco uklidňujícího. Jako by se snažil utišit její vnitřní neklid, přestože o něm nemohl vědět. „Děkuji,“ promluvila tiše, její hlas byl sotva slyšitelný nad šuměním větru, který se kolem nich proháněl. Nevěděla přesně, proč mu děkuje, jestli za jeho slova, nebo za to, že kráčí vedle ní a dává jí pocit, že není sama. „Jsem ráda, že jste tady se mnou.“ Slova vyšla dřív, než si je stihla promyslet. Byla to pravda. A'Kaza pro ni představoval jakýsi maják v této divočině, ve světě, který byl pro ni stále plný neznámých pravidel a tajemství. Když se na ni znovu podíval, jeho pohled byl tak pronikavý, že měla pocit, že vidí přímo do její duše. V jeho očích byl klid, ale i něco hlubšího, co ji donutilo na okamžik zaváhat. Jakoby v něm bylo víc, než co ukazoval, a Heidi si uvědomila, že se na něj dívá stejně. Hledala odpovědi, ale netušila, jaké otázky by měla položit. Když zvedl hlavu a zavyl na svého syna, jeho hlas se rozléhal přes kopce jako ozvěna. Heidi ten zvuk rezonoval hluboko v hrudi, připomínající jí ztracené časy a smečky, které kdysi znala. Ale teď byla tady, v této nové zemi, na této nové cestě. Pomalu ale jistě si uvědomovala, že by měla přestat tiše truchlit nad minulostí a dát prostor novým možnostím. Vlastně, proto je tady, ne? Heidi se zhluboka nadechla, vnímala každý nádech chladného vzduchu, který jí pronikal až do hloubi plic. Bylo to zvláštní, jak ten okamžik čekání byl plný očekávání, ale zároveň klidný. Byla tady, na Klenovských kopcích, s tímto vlkem, kterého sotva znala, a přesto měla pocit, že jejich cesty jsou propojené více, než by si kdy představovala. Byla mu nepopsatelně vděčná. Vděčná že jí sem dovedl, že tu s ní stojí, a že jí věnoval spoustu zajímavých myšlenek. Ačkoliv se nedá říct že by byla introvertní, nebo se přímo bála přijetí do smečky, sama by tu jistě nestála. Zatímco čekali, slunce se opřelo do krajiny a Heidi si znovu uvědomila, jak fascinující je tento výhled. Nihil. Místo, které ještě neznala, ale které se zdálo, že nese svou vlastní moudrost a sílu. Přemýšlela o tom, co ji čeká, ale zároveň cítila, že s A'Kazou vedle sebe se nemusí bát. Ten pocit jistoty, ač tichý a nevyřčený, jí dodával odvahu. Možná ještě nevěděla, co přesně hledá, ale věděla, že tato cesta má smysl. Na chvíli na něj pohlédla, a i přes to že pohyb jeho koutky byl sotva znatelný, kousek z něj zachytila. A to bylo přesně to, co jí stačilo.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₆₂

Slyšela jeho tiché kroky, když se vydal směrem k lesu, a po chvíli následovala jeho vedení. Cítila jistý druh úlevy, že s ním teď kráčí po stejné cestě. Vzduch byl chladný, vůně lesa a vody se prolínala s jemným větrem, který jim proplétal kožichy. Heidi cítila, jak ji A'Kaza občasně letmo kontroluje , a v těch chvílích měla trochu pocit, že mezi nimi probíhá nevyřčený dialog. Cesta, kterou se vydali, vedla skrze hustý les, kde se stíny stromů střídaly s náznaky slunečních paprsků, jež se prodíraly mezi korunami. Byla to tichá cesta, plná klidu, a přesto měla pocit, že jí příroda promlouvá na každém kroku. A'Kaza šel tiše, soustředěně, jako by vnímal každý zvuk lesa, každý pohyb kolem nich. Heidi ho obdivovala pro jeho schopnost zůstat tak přítomný, a přitom být tak vzdálený. Když mluvil o Nihilu a o tom, jak Arrakis bude chtít slyšet její rozhodnutí, trochu znervozněla. Vlastně to už bylo tak dlouho od doby kdy měla naposled smečku že si sebou nebyla vůbec jistá. Nikdy by si však nedovolila to přiznat. Ať už jí hlavou probíhalo spoustu myšlenek, nebo dokonce i žádné, snažila se vždy působit vesele a sebevědomě. Kromě chvílí kdy byla sama a mohla upustit trochu páry. To se jí dnes vymstilo když se zpoza rohu objevil tento tmavý vlk. Řekla mu toho moc, definitivně. Vyčítala si spoustu dnešních slov, ale také se cítila o něco lehčí. Pomalu se dostávali z lesa ven, a před nimi se otevřel výhled na Klenovské kopce. Tady už byla krajina jiná... méně zelená, více kamenitá, ale o to více majestátní. Z vrcholů hor se jim naskytl pohled na širé pláně, které se táhly až k obzoru, a Heidi na chvíli ztratila dech. Na chvíli zpomalila, aby si tu krásu prohlédla. Slunce se opíralo o skalnaté svahy, barvilo je do zlatavých odstínů a vytvářelo na obloze jemné odstíny růžové a oranžové. Bylo to jiné než lesy, které milovala, ale přesto v sobě tohle místo mělo cosi nádherného. Vzpomínky na černé jezero se mísily s výhledem na hory, a ona cítila, jak se jí v mysli tvoří nový obraz, nová cesta, kterou by mohla kráčet. „Tohle je nádherné místo,“ řekla tiše, ale pevně. Její hlas zněl klidně, přesto v něm bylo cosi rozhodného. Opět mu věnovala ten vřelý úsměv, a následně ho dohnala. Tiše ho následovala, a přitom mlčky přemýšlela jak zformulovat ty myšlenky a otázky které jí teď vířily hlavou.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₆₁

Heidi tiše naslouchala slovům Arrakise, přičemž si uvědomovala váhu každého z nich. Jeho hlas byl silný, přesvědčivý, ale zároveň nesl v sobě skrytý záblesk laskavosti, který ji lehce překvapil. Byl to vlk, který nepochybně věděl, co chce, a co je pro jeho monarchii nejlepší. Přesto cítila, že za jeho slovy leží něco víc. Určitý druh očekávání, možná naděje, že by mohla být součástí jeho říše. Zatímco ji zasvěcoval do své vize Nihilu, Heidi vnímala jemné napětí mezi nimi, jakoby se oba zvažovali. Ona jeho nabídku, on její reakci. Jeho slova o tom, že v Nihilu nemusí být rváčem, aby dosáhla postavení, byla uklidňující. V jeho slovech cítila, že její schopnosti by mohly být uznány, že její dovednosti a láska k přírodě by mohly najít své místo. Když se Arrakis zmínil o možnosti stát se zvědem, uvnitř ní to zarezonovalo. Sbírání informací z celého Norestu, referování smečce a panovníkovi. To znělo jako něco, co by ji mohlo naplnit. Její toulavý duch, její magie a fascinace okolním světem by se zde mohla plně projevit. Přesto však věděla, že to není rozhodnutí, které by mohla učinit ukvapeně. Jeho nabídka byla lákavá, ale zároveň cítila, že potřebuje čas. Heidi lehce přimhouřila oči a v duchu si procházela všechna jeho slova. Viděla před sebou cestu, která se jí otvírala. Cestu do monarchie, k novému životu, k novým výzvám. Ale stejně jako Arrakis si byla vědoma, že to není jednoduché rozhodnutí. Nechtěla se vrhnout do něčeho, čemu ještě plně nerozuměla, a i když jí nabízel zkušební dobu, potřebovala více času na to, aby si uspořádala myšlenky a porozuměla, zda je to skutečně to, co chce. Nakonec se na Arrakise podívala s mírným úsměvem, který vyjadřoval vděčnost, ale i jistou zdrženlivost. „Arrakisi, vážím si toho, že jste mi dal tolik informací a že jste mi nastínil, co by pro mě život v Nihilu mohl znamenat. Váš způsob vedení smečky je mi sympatický.“ Na chvíli se odmlčela, přičemž se dívala na vyprahlou krajinu kolem nich. Poušť Hasa byla drsná, ale stejně krásná jako pravda, kterou zde našla. Byla to místo, kde vlci museli bojovat o přežití, ale zároveň místo, kde se mohla vybudovat síla a stabilita. „Ale musím o tom všem popřemýšlet,“ řekla po chvíli klidně a pevně. „Je to velké rozhodnutí, které nelze udělat bez rozvahy. Monarchie mi připadá zajímavá, možná bych v ní našla své místo, ale ještě nejsem zcela rozhodnutá.“ Její pohled se setkal s jeho, a v tom okamžiku v něm bylo něco, co ji nutkalo poděkovat. „Děkuji, Arrakisi, za vaši otevřenost a za nabídku. Dala mi hodně k zamyšlení.“ Poté se zhluboka nadechla, připravena se rozloučit. „Ať už bude má cesta jakákoliv, vždy budu mít respekt k tomu, co zde budujete. Možná se naše cesty ještě zkříží.“ S těmito slovy udělala krok zpět, jako by byla připravena opustit poušť, ale zároveň nechala dveře pootevřené pro možnost, že se vrátí.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₆₀

Heidi vnímala A'Kazův pohled, jakoby ji skrz něj skutečně pozoroval hlouběji, než jak to činili ostatní. Bylo v jeho očích něco, co ji trochu zaskočilo. Klid a zájem, který necítila tak často u těch, které potkávala na svých cestách. Jeho slova se jí vryla do mysli jako nevyřčený slib, jako tiché přání, že snad najde na své cestě to, co hledá. Bylo to zvláštní, nečekané, ale zároveň příjemné. Sympatie, které k němu chovala, nebyly zcela zřejmé ani jí samotné, ale něco ji k němu přitahovalo. Jeho přítomnost byla jako kotva v rozbouřeném moři nejistot kterých od svého příchodu neměla pomálu. Heidi ucítila jemný závan něčeho v hloubce svého srdce. To, jak klidně a trpělivě na ni čekal, jak jí nabízel cestu bez nátlaku, bylo osvěžující. V mnoha situacích se setkávala s tlakem, očekáváními, ale A'Kaza jí nechával prostor pro vlastní rozhodnutí. A to bylo vzácné. Zdál se jí velmi rozumný a vlastně ji celá konverzace s ním docela bavila. Zamyšleně na něj pohlédla, ve svých očích mísící směs odhodlání, ale i pochybností. Přemýšlela o tom, co ji na této cestě čeká. Nihil, panovník, budoucnost, která byla stále tak nejistá. Ale nebyla sama. A'Kaza jí nabízel nejen cestu, ale i svoji společnost. A to bylo něco, co jí dodávalo kuráž. Při pohledu na jeho přímý a upřímný pohled cítila, že v něm je víc, než jen člen smečky. Bylo to jeho klidné charisma, ta neotřesitelná jistota, kterou vyzařoval. Heidi se usmála, byť jen nepatrně, ale v tom úsměvu byla špetka vděčnosti. Možná na to nebyla sama. A Heidi si uvědomila, že ta myšlenka ji netíží, naopak ji uklidňuje. „Budu vám vděčná,“ odpověděla tiše, skoro šeptem, jako by se bála, že by mohla narušit klid, který mezi nimi panoval. „Půjdeme tedy do Nihilu. Uvidím, co tam čeká.“ Zachytila jemný pohyb jeho ocasu, sotva znatelný, ale dostatečný na to, aby pochopila, že ho těší, kam se jejich rozhovor ubírá. A to ji hřálo. I když byla vždy dost opatrná, věděla, že jeho společnost jí nebude na obtíž. Heidi cítila, jak se v ní probouzí něco nového. Možná to byla naděje, možná něco víc. Nihil jí mohl dát směr, který tak dlouho hledala. Podívala se na hladinu jezera, temnou a tichou, jako by zrcadlila temnotu, kterou v sobě nesla. Ale tentokrát se necítila špatně. A'Kaza byl zde, a s ním i slib budoucnosti, která mohla být naplněna něčím víc než jen prázdnotou a osamělostí. Kousek se k němu přiblížila, a byla připravena ho následovat.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₅₉

Heidi cítila, jak se atmosféra mezi nimi zhoustla, jako mlha, která se neúprosně snáší nad povrch vyprahlého jezera. Ossianův pohled byl upřený do země, jeho obvyklá pevnost a odhodlání, které vždy projevoval, teď jako by byly rozpuštěny v jeho vlastních pochybnostech. Byla to pro ni zvláštní chvíle. Možná ji považoval za cizinku, vyvrhel, pouze někoho, kdo nezná boha Hatiho tak jako on, ale nemohla si pomoct. Jejich sourozenecké pouto, ačkoliv nebylo příliš silné nebo emocionální, jí umožňovalo v něm číst. Možná to bylo i tím, jak podobní si v jistých věcech byli. Ona Ossiana znala. Aspoň tedy toho Ossiana, svého bratra, skrývajíc se za touto pobožnou skořápkou. Vítr, jenž přejížděl hladinu jezera, tiše šuměl jako němý svědek jejich rozhovoru. Ossian byl zticha, mlčel déle, než by bývala čekala, a Heidi tušila, že bojuje sám se sebou. To, co chtěl říct, mu uvázlo někde v hloubi duše, a ona viděla, jak těžce hledá slova. Nevinila ho. Ani za jeho přístup, ani víru. Sama by k této situaci asi lépe nepřistoupila. Byl to pro něj šok a ona to moc dobře věděla. Přesto ale chtěla zpátky svého bratříčka, ať už kvůli tomu musela poslouchat o Hatim nebo udělat cokoliv jiného. Na druhou stranu byla ale trochu unavená. Nabídla mu pomyslnou tlapku a on odmítl. Hlavou jí projely myšlenky na ples, na to jak ho po té vší době konečně zase viděla a jakou radost měla. Tato radost z ní ale upadala s každým jeho slovem. Přijala jakousi porážku a rozhodla se ustoupit, už se víc nesnažit. Myslela že to bude jiné, až ho někdy potká. Jeho slova, která konečně vyšla na povrch, byla trochu neohrabaná, ale plná významu. Heidi se na něj dlouze podívala, její oči byly plné porozumění, ale také něčeho jemného, něčeho, co Ossian možná nečekal. „Ty také bratře, spolehni se.“ Její hlas byl tichý, skoro jako šepot větru, který se proplétal mezi suchými porosty u jezera. Přesto v něm zazněla ale jistá rozhodnost, a pevnost, kterou v sobě nesla po těch rocích putování. Její slova se ztratila ve vzduchu, ale jejich váha zůstala mezi nimi viset jako neviditelná nit. Heidi cítila, že tohle bylo všechno, co mohla v tuto chvíli říct. Nechtěla tlačit na Ossiana víc, než bylo nutné. Věděla, že jejich vztah je složitý, plný nevyřčených emocí a dávných bolestí, ale také věřila, že čas může zahojit rány, pokud se oba rozhodnou to dovolit. „A pokud to někdy budu potřebovat,“ dodala nakonec, „vím, že tě najdu. Vím že mi vítr napoví, když mě za tebou už jednou mlčky dovedl.“ Lehce se pousmála, i když v jejím výrazu byla jistá melancholie. Zatímco se snažila udržet svůj klidný tón, její srdce bylo plné emocí, které potlačovala. Byla připravena přijmout to, že jejich cesty možná už nikdy nebudou stejné, ale také věděla, že zůstávají propojeni navždy. Ať už to bude v dobrém nebo ve zlém. Vítr znovu přejel hladinu jezera, a Heidi se jemně otočila k němu zády, připravena vyrazit dál. Byla to setkání plné tichých, dramatických, ale i hlubokých slov. A přesto, že každý z nich kráčel jiným směrem, věděla, že Ossian bude vždycky součástí jejího světa.

Oprava Magie
Magie Su’rith, stejně jako u ostatních členů rodu Milaga, je známa jako Merger animo, neboli splynutí myslí. Tato magie je silná, ale také mimořádně náročná a nebezpečná, což znamená, že její plné ovládnutí vyžaduje roky tvrdého tréninku a koncentrace. Su’rith si musela svou moc tvrdě vydobýt. Magie nefunguje automaticky a okamžitě. Čím déle na ní Su’rith pracuje, tím lepší má kontrolu nad procesem splynutí myslí, ale i tak se neustále setkává s jejími vedlejšími účinky.
Při aktivaci této magie se musí dotknout druhého vlka, čímž dojde ke spojení jejich myslí. Tento akt je vzájemný, což znamená, že oba účastníci cítí, že se jejich myšlenky, vzpomínky a emoce prolínají. Není možné, aby pouze Su’rith čerpala informace, aniž by to druhý vlk zaznamenal vždy si je vědom toho, že se něco děje, a také může nahlédnout do její mysli. Čím delší je dotyk, tím více vzpomínek a emocí mohou oba odhalit. To však znamená, že musí být velmi opatrná, aby si udržela kontrolu nad tím, co sdílí, protože veškeré její vnitřní tajemství a obavy jsou na dosah druhého vlka. Obě strany mají proto možnost nahlédnout hluboko do podvědomí toho druhého.
Její magie jí umožňuje odhalit klíčové informace o minulosti vlka, včetně jeho tajemství, obav, ale i slabin a magických schopností. Tímto způsobem Su’rith může získat výhodu a nebo ji vlastně také ztratit. Pokud se druhé straně povede nasbírat stejně cenné informace. Může odhadnout ale soupeřovy úmysly, a pokud chce, může využít získané informace k manipulaci s ostatními. Nicméně, tyto informace není nejsou skryté. Druhý vlk si je vědom toho, co bylo odhaleno.
Ani Merger animo ale není bez nevýhod. Čím déle trvá spojení, tím silnější jsou vedlejší účinky. Mezi nejčastější patří intenzivní bolesti hlavy, které mohou přerůst až do stavů dlouhodobých migrén, které Su’rith vyřadí z boje i na několik hodin. Navíc může docházet k dezorientaci, kdy si Su’rith není jistá, zda jsou vzpomínky a emoce, které prožívá, její vlastní nebo patří někomu jinému. To někdy vede k tomu, že má problémy udržet svou vlastní identitu, zvláště pokud se často pohybuje mezi různými vlky a používá magii opakovaně. Taktéž, pokud magii použije na dost dlouhou chvíli, pravděpodobně bude aspoň trochu časově dezorientovaná.

Notes: V podstatě jsem myslela i na to co jsi mi zde vytkla. Jen jsem netušila že některé z těchto věcí tam musím přímo napsat - že to není logické. Nicméně děkuji za připomínku, here u go. Doufám že tentokrát už v pořádku. Merger mě trochu mate a psát ho bylo upřímně peklo.