Príspevky užívateľa

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₅₈

Heidi pozorně poslouchala Ossianova slova. Heidi tiše vzdychla, cítíc tíhu tohoto rozhovoru. Nemohla Ossiana přimět, aby viděl věci jinak, než jak je viděl teď. On vždycky všechno vnímal přes svou lásku k Hatimu a víru, že všechny výzvy jsou zkoušky boží vůle. Ale kde byla ta hranice mezi důvěrou a obavami? Mezi nechat věci v božích rukách a pocitem odpovědnosti za ty, které miloval? „Ossiane,“ začala jemně, tón jejího hlasu byl klidný, ale cítila, jak jí v hrudi vibruje emoce. „Nikdy jsem ti nechtěla bránit v tom, jak věříš. Tvůj vztah k Hatimu je hluboký a já ho respektuju. Ale nemůžeš celý svůj život stavět na obavách z toho, co by se mohlo pokazit. Nemůžeš neustále předpokládat, že vše skončí neúspěchem.“ Věděla, že mluví proti zdi, neboť Ossian byl vždycky tím, kdo věřil, že každá cesta k vítězství vede přes jisté oběti. A přesto, i když měl pravdu v tom, že Hati mohl vést jejich kroky, někdy se zdálo, že jeho víra je zároveň zdrojem jeho nejhlubších strachů. 'A nebyli jsme vždy?' Když to Ossian zopakoval, Heidi hned věděla co tím myslí. Vzpomínky na jejich mládí, kdy ještě byli všichni vírou nepolíbení, kdy byli jednoduše beztarostní, jí v hlavě vířily jako listí ve větru. Byl to jiný čas. Ale život je brzy změnil. Každý z nich se vydal svou vlastní cestou. „Byli jsme,“ přikývla nakonec Heidi tiše. Její oči zůstaly upřené na Ossiana, hluboce se topíc v těch jeho. „Ale možná jsem jen hloupě doufala že to mohu napravit, když už se naše cesty opět protkaly, bratře.“ Dodala. V jejím hlase již nebyla nervozita ani smutek, jen jisté zklamání. Opravdu si asi myslela že to dopadne lépe, i když jí to teď přišlo poněkud komické.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₅₇

Heidi chvíli pozorovala Medoru, která se zdála být hluboce zamyšlená nad jejím návrhem. Přestože byla slepá, dokázala vnímat svět kolem sebe způsobem, který Heidi fascinoval. Vlčice, která toho už tolik zažila, se zdála být na prahu rozhodnutí, které by mohlo změnit její život. A Heidi to vnímala. Cítila její vnitřní napětí, jistou opatrnost, ale i touhu po něčem pevném, co by ji ukotvilo po dlouhých chvílích osamělého putování za dle Heidi ne tak jistým Bohem. Heidi se usmála, ale jen mírně. Ačkoliv pro vlčici měla určitý soucit, stále se s kultem příliš neztotožňovala. Vlastně si byla jistá že to se nestane nikdy. Jen jí to teď bodalo u srdce ještě víc než normálně, díky situaci se svým bratrem. „Doufám, že tě kult nezklame,“ pronesla jemně, její hlas byl klidný, vyrovnaný. „Sama o nich toho až tolik vlastně nevím... kromě toho že mají v jistých směrech přísná pravidla, a většina ostatní nevěřící poněkud odsuzuje.“ Pokračovala po Medořině boku a chvíli mlčela, snad aby jí nechala trochu prostoru to zpracovat. „Myslím, že bys měla dostat příležitost setkat se s ostatními členy kultu,“ pokračovala Heidi klidně. „Mohu tě navést na cestu k jejich území, samozřejmě.“ Heidi se na chvíli opět ztichla a zadívala se do šedých hor, které se před nimi tyčily jako tichý, majestátní svědek jejich rozhovoru. Pomalu se stočila směrem z hor, ke kultu, jehož členové možná sdíleli stejné pochybnosti a hledání jako Medora. Heidi se přiblížila k Medoře, její kroky byly tiché a sebejisté. Ačkoli Medora neviděla, Heidi věděla, že ji cítí. Nechtěla aby se jí někde ztratila. Už tak jí pohled na slepou, poněkud zdevastovanou vlčku vcelku bolel.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₅₆

Heidi naslouchala Apollyonovým slovům se zamyšleným výrazem. Jeho přístup k životu, jeho slova o tom, že jméno a zrození nemají ve velkém schématu věcí význam, jí připadala pochmurná, téměř bolestná. Cítila v něm něco hlubšího, něco temného, co možná ani on sám ještě plně nepochopil nebo nepřijal. Mluvil o samotě a o tom, že to jde ruku v ruce s životem, který vede. „Sám, bez nikoho… Sama se kdysi cítila stejně, tulákem bez domova, bez směru. Samota byla tvrdá a neúprosná, ale v ní také našla sílu. Samota jí přeci dovolila budovat vztah s přírodou! Ať už se Apollyon ocitl kdekoli, bylo jasné, že sám ještě hledal. „Jméno,“ začala pomalu, když skončil, „je jen slovo. To souhlasím. Ale zároveň to slovo nese význam, který mu dáš ty sám. Je to symbol, který můžeš naplnit, nebo nechat prázdný.“ Zadívala se na něj zkoumavě, jako by se snažila pochopit, kam až ho jeho myšlenky zavedly. „Ale ztratit své jméno, nebo mu přestat věřit, znamená ztratit i kus sebe.“ Heidi si nebyla jistá, jestli Apollyon potřebuje přesvědčení, nebo jen někoho, kdo s ním povede tento rozhovor. Jeho otázka, jestli ona sama má místo ve světě, byla náhlá a naléhavá. Něco v ní se pohnulo, jako kdyby se náhle dostala do středu jejich diskuse. Tichý, ale silný zájem, kterým ji sledoval, vyvolal nečekanou odpověď. „Ano,“ řekla po chvilce, „věřím, že každý má na tomto světě místo. Možná ho nenajdeme hned, možná se nám to zdá nesmyslné a prázdné, ale něco nás drží tady, něco, co nám dává smysl.“ Její hlas byl klidný, ale hluboký, jako by každé slovo bylo pečlivě váženo. Při jeho další otázce se pousmála, ale bylo to hořké, jakoby ji jeho slova vrátila k vlastním pochybnostem. „Toužím po tom nebýt zapomenuta…“ Přemýšlela nad tím, jestli touha po nesmrtelnosti v paměti druhých byla něčím, co sdílí i ona. „Vlastně… ne, ne nutně.“ odpověděla po chvíli ticha. „Pro mě je důležitější, abych žila v souladu se sebou. Možná na mě vlci zapomenou, možná po mně nezůstane ani stopa, ale dokud budu vědět, že jsem žila podle toho, co jsem cítila, že je správné, nezáleží na tom, jestli si mě budou pamatovat.“ Znovu se zadívala na Apollyona. Byl zvláštní vlk, plný rozporů. Na povrchu působil chladně a odtažitě, ale něco hluboko uvnitř něj jako by křičelo o pomoc. Možná sám před sebou skrýval, jak moc touží po odpovědích, které si dosud nedokázal položit. „A ty?“ zeptala se klidně, „Ty po tom toužíš? Po tom, aby si tě svět pamatoval, až tu nebudeš?“ V hloubi své mysli věděla, že Apollyon není obyčejný vlk. Jeho pohled, jeho chování, všechno v něm křičelo, že byl poznamenaný něčím větším. Možná démony z vlastní minulosti, možná něčím, co nedokázala pochopit. Ale v tomto okamžiku byla ochotná naslouchat. Zda to bude chtít přijmout, bylo jen na něm.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₅₅

Heidi poslouchala slova A'Kazy, vnímala jejich hloubku a zároveň jejich tvrdost. Jak mluvil o Matce přírodě, o tom, jak neodpouští, netrestá, ale prostě je, něco v ní rezonovalo. Byla to pravda, jak ji sama cítila. Příroda, vítr, země. To byly síly, které nekladly otázky, ale prostě byly přítomné. Přizpůsobíš se, nebo padneš. Nic víc, nic míň. A přesto, když to slyšela takto z jeho úst, přistihla se, že přemýšlí, zda není ještě něco mezi tím. Něco, co ona sama hledala, snad nějaký druh spojení mezi tvrdou logikou a emocemi, které si nesla. Zatímco A'Kaza pokračoval, zmiňoval věci, které se dotýkaly jejího nitra. Slova o těch kteří odmítají vidět ostatní růst se jí zaryla do mysli jako drápy. Byla to pravda, a přesto to bolelo. Mluvila o svém bratru a sestře, o tom, jak ji nepochopili, jak se jejich cesty rozdělily. A A'Kaza měl pravdu, možná na tom už skutečně nebude záležet, až se oni konečně rozhodnou ji vidět jinak. Ale to neznamenalo, že to pro ni teď bylo snadné. Přesto se zhluboka nadechla a snažila se udržet svou mysl klidnou. Možná to byl další krok na její cestě. Učit se nebrat vše tak osobně, přestat očekávat, že každý kolem ní pochopí její proměny. Když A'Kaza zmínil svého syna Arrakise, Heidi jen tiše přikývla. Z A'Kazy vyzařovala tichá hrdost a Heidi si uvědomila, že mezi těmito dvěma vlky muselo být silné pouto. Cítila tu rodinnou sílu, která mezi nimi existovala, a opět to v ní vyvolalo myšlenky na její vlastní vztahy, na jejího bratra a sestry, na ty, kteří zůstali pozadu. A'Kaza byl klidný, pevný, a přesto v jeho slovech bylo něco, co Heidi vnímala jako respekt. Možná právě to ji přitahovalo k tomuto rozhovoru, a vlastně i k němu. Heidi se musela pousmát. Bylo to jednoduché, a přesto naprosto pravdivé. Ona sama přemýšlela nad tím, co znamená stárnout, co znamená přijmout své místo ve světě, kde už není mladá a nezkrotná vlčice, ale spíše někdo, kdo už má za sebou určité zkušenosti. A přesto, jak A'Kaza řekl, není to břemeno, pokud se jím nenechá spoutat. Tyto myšlenky ji uklidňovaly a zároveň motivovaly. Možná nebyla stará, jen zralá. Připravená udělat další krok. A když A'Kaza promluvil o Nihilu, o tom, co to znamená být součástí smečky, Heidi cítila, že stojí na křižovatce. Slova, která ji zasáhla hluboko. Být vázaná k smečce znamenalo být oddaná, a to nebylo něco, co brala na lehkou váhu. Ale zároveň to pro ni nebylo něco, co by se dalo rozhodnout jen tak. Možnost ochutnat, ale hned se nezavázat. Heidi se pomalu nadechla a podívala se do A'Kazových očí. Nihil ji lákal svou pevností, svými zásadami. Ale byla připravená se do něj plně ponořit? „Zní to dobře. Myslím že bych měla zájem, tedy aspoň to zkusit.“ řekla nakonec tiše, ale pevně.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₅₄

Heidi chvíli mlčela a zůstala nehybně sedět, její oči spočívaly na Nirixovi, který se díval na hvězdy nad nimi. Jeho slova rezonovala v jejím nitru, jako by jejich tíha narážela na něco hluboko ukrytého v ní samotné. Mluvil o bolesti, o síle, kterou z ní vlci čerpají. Čím více bolesti zažijeme, tím více jsme silnější. Znělo to jako pravda, ale zároveň se v tom skrývalo něco, co Heidi nedokázala přijmout tak lehce. Bylo v tom příliš mnoho racionality, a na tohle se její duše těžko naladila. Vítr se jemně prohnal mezi stromy, přinesl s sebou šepot listů, zatímco si Heidi pomalu přehrávala Nirixova slova. Jeho otázka, která následovala, ji překvapila. Jeho hlas byl klidný, ale zároveň upřímný. Hleděl na ni, a i když se jejich pohledy setkaly, jeho otázka byla hlubší než prosté slova. Byl to dotaz, který šel až k podstatě jejich krátkého setkání. Zhluboka se nadechla, a na okamžik odvrátila pohled k obloze. Hvězdy zářily nad nimi, tiché svědci jejich rozhovoru. Heidi neodpověděla okamžitě, nechávala ticho, aby se mezi nimi usadilo, a přemýšlela, jak na to vlastně odpovědět. Proč? ptala se sama sebe. Proč ho chce poslouchat? „Protože...,“ začala pomalu, její hlas byl klidný, ale zároveň se v něm skrývala určitá tíha. „Protože jsi upřímný. A to je něco, co není tak snadno k nalezení.“ Lehce se pousmála, ale ten úsměv byl jen letmý, skoro smutný. „Někdy stačí jen slyšet někoho jiného, jak mluví o své bolesti, abychom si uvědomili, že v tom nejsme sami.“ Heidi se na chvíli odmlčela a pohled jí sklouzl zpátky na Nirixe. Jeho slova o tom, že byl kdysi sám, ji zasáhla víc, než by přiznala. Sama věděla, co to znamená, cítit se osamoceně. Pocit, že nikdo kolem tebe nechápe, co jsi zažil, co cítíš. „Nemyslím si, že ti mohu nabídnout odpovědi,“ řekla upřímně, ale její tón byl jemný. „Ale... myslím, že každý z nás si zaslouží být slyšen. A to je něco, co jsem já sama dlouho hledala.“ Její hlas zněl teď tišeji, skoro melancholicky, ale bylo v něm i jakési odhodlání. Bylo to jedno z mála, co mohla nabídnout. Ochotu naslouchat. A to pro ni v tomto okamžiku znamenalo víc než cokoli jiného.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₅₃

Heidi stála naproti svému bratru Ossianovi, její postoj ztuhlý a napjatý, zatímco jeho slova rezonovala v jejích uších. Každé jeho slovo, každý pohyb, jakoby oživoval staré rány, které ještě nebyly úplně zahojené. Ale teď, po všem tom napětí a emocionálních výbuších, cítila, jak se v ní něco mění. Něco pomalu, ale jistě chladne. Její slzy pomalu vysychaly, a místo hněvu, který ji nedávno pohltil, přicházela nová vlna. Vlna klidu a vzdálenosti. Bylo toho moc. Ossianova naléhavost, jeho snaha ochránit Marion a jeho víra, kterou s takovým zápalem obhajoval, v ní už nevyvolávala stejný vztek. Místo toho cítila, jak se mezi nimi staví neviditelná zeď, zeď, kterou si už možná oba ani nebudou chtít zbořit. „Víš, Ossiane,“ začala pomalu, její hlas byl najednou tišší, bez té ostré hrany, kterou v něm cítil dříve. „Myslím, že jsem ti nikdy nechtěla bránit v tom, abys chránil Marion. Nikdy jsem neměla v úmyslu zasahovat do toho, co děláš, nebo jak ji vedeš.“ Na okamžik se odmlčela, pohledem sklouzla k vyprahlému jezeru, které leželo v dálce, jako symbol něčeho, co kdysi bylo plné života, ale teď vypadalo prázdné a opuštěné. „Ale... asi jsem si neuvědomila, že už nejsme stejní, jako jsme byli kdysi.“ Ossian se na ni díval, jeho oči teď plné jakési rezignace, téměř prosby. Heidi to viděla, ale tentokrát už neměla chuť pokračovat v boji. Necítila už potřebu se obhajovat, ani dokazovat svou pravdu. Podvědomě si jí však stále obhajovala, a cítila že je v právu. Nechť si každý z nich jde svou cestou, pomyslela si, zatímco pomalu uvolňovala napětí v ramenou. „Marion je silná,“ pokračovala po chvilce, stále hledíc do dálky. „A vím, že ji vedeš dobře, že děláš všechno pro to, aby zůstala na své cestě. Já... na to už nemám co říct.“ Její hlas zněl klidně, ale v těch slovech bylo něco definitivního. Jako by tímto rozhovorem uzavírala kapitolu, kterou už nechtěla otevírat. Ossianova zmínka o Hatiho jménu, kterou tak rázně obhajoval, ji sice lehce bodla, ale tentokrát se rozhodla neodpovídat. Ať si věří v co chce, přemýšlela v tichosti, já věřím v přírodu, ve vítr, který mě doprovází, a v cestu, kterou jsem si zvolila. Už nepotřebovala potvrzení od ostatních, ani souhlas. To, co ji hnalo dopředu, bylo uvnitř ní, a to jí stačilo. „Už nehodlám zasahovat,“ dodala po delším tichu, její hlas nyní tichý a bez emocí. „Nebudu se snažit vám něco dokazovat nebo vám bránit ve vaší víře. Vím, že máte své důvody a já mám zase ty své. Asi... už jsme si cizí.“ To poslední slovo zůstalo viset ve vzduchu jako neviditelná opona mezi nimi. Bylo to zvláštní přiznání, které ji samotnou překvapilo. S těmito posledními slovy se otočila směrem k jezeru a tiše se dívala na jeho suchou, popraskanou hladinu. Už nebylo potřeba nic víc říct.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₅₂

Heidi naslouchala A'Kazovým slovům s hlubokým respektem a klidem. Jeho hlas, i když tichý, rezonoval v jejích myšlenkách jako vzdálené ozvěny starých příběhů a pravd, které byly starší než samotný svět. Cítila v něm sílu, ale také něžnou dávku pochopení, které ji zaskočilo. Zdálo se, že A'Kaza nebyl vlk prázdných slov, a když mluvil o tom, že být nebezpečím pro někoho blízkého neznamená, že je zlý vlk, v jejím nitru to rezonovalo s bolestí, kterou tak dlouho nosila. Jeho slova byla ostrá jako čepel, ale zároveň jemná, jako vítr, který dokáže laskat i zasáhnout. „Ano,“ začala po chvilce přemýšlení, její hlas byl tichý jako šepot listí ve větru, „je to břemeno, které jsem si nikdy nepředstavovala, že ponesu. Moje sestra a bratr...“ Zhluboka se nadechla, jakoby se musela připravit na vlastní slova, „...měli jinou cestu. Ale to neznamená, že jsem si svou vybrala proti nim.“ Zvedla pohled k A'Kazovi, jeho zamyšlený, ale přesto soustředěný výraz jí dodával odvahu pokračovat. „Vždy jsem věřila, že jsme všichni spojeni s Matkou přírodou. Příroda nás všechny zformovala, vytvořila každý strom, každý kámen, každou kapku vody. A vítr, ten vítr, který cítím na své srsti, je můj přítel. Nikdy mě nezklamal, ani když mě má vlastní krev odsoudila.“ Její oči se leskly pod tíhou emocí, které v sobě dlouho dusila. „Myslím si, že někdy, když nás ti nejbližší vidí, jak se měníme, jak rosteme, nejsou schopni to přijmout. Myslí si, že když jdeme jinou cestou, zrazujeme je, ale ve skutečnosti jen nasloucháme ať už intuici, rozumu, nebo čemukoliv jinému.“ Heidi se dívala na černé jezero před sebou, jeho temná hladina byla jako tichý svědek jejich rozhovoru. „Nezlobím se na ně,“ pokračovala tiše, „Jen bych si možná přála, aby můj příchod vzali jinak.“ A'Kazova poznámka o tom, že nebezpečí, které představuje pro svou sestru, není známkou slabosti, ale síly, ji přiměla k zamyšlení. „Možná máte pravdu,“ přikývla pomalu. A'Kaza ji pozoroval, jeho pohled byl hluboký a plný porozumění. Jeho slova o tom, že někdy cesty, které se rozdělují, už nemohou vést zpátky k sobě, zasáhla její duši jako pravda, kterou už dávno tušila, ale nechtěla si ji přiznat. Byl to těžký osud, ale tenhle černý vlk, přestože nebyl vřelý ani lítostivý, ji svým způsobem uklidňoval.
„Vaše slova nejsou prázdná, A'Kazo,“ řekla po chvilce, její hlas byl teď pevnější. „Cítím, že máte pravdu. Někdy se musíme smířit s tím, že naše cesty se nikdy nevrátí tam, kde začaly. Ale to neznamená, že naše cesta je špatná.“ Její oči se setkaly s jeho, a ačkoli byl jeho výraz stále nečitelný, měla pocit, že mezi nimi vzniklo jakési neviditelné porozumění.
Když zmínil svého syna Arrakise, Heidi lehce překvapeně přikývla. „Škoda že mi o vás nepověděl dřív,“ věnovala mu vřelý úsměv, snad aby mu dala najevo že je v jeho přítomnosti poměrně spokojená. „Je to velmi rozumný vlk, vychoval jste ho dobře.“ Stručně dodala. Nechtěla se pouštět do hlubokých úvah o někom, koho sotva znala. Nakonec, když A'Kaza pronesl slova o tom, že by se jí v jejich svorce mohlo líbit, Heidi na chvíli zaváhala. Nebyla vlkem, který by se snadno usadil, její pouto s přírodou a větrem bylo tak silné, že se často cítila být tulákem, který nikdy nepatří nikam. Ale v A'Kazových slovech bylo něco, co ji lákalo. Něco, co ji nutilo přemýšlet o tom, že možná přišel čas najít nové místo, kde by mohla skutečně zapustit kořeny. „Ano... Nemohu popřít že je to lákavá nabídka. Vlastně, už mám nakonec taky nějaký ten věk, že?“ Sklonila hlavu. Nerada si to přiznávala. To že už by měla přestat vandrovat a usadit se, mít rodinu, partnera. To že ostatní vlci v jejím věku tohle už měli za sebou ji tak trochu dráždilo.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₅₁

Heidi pozorovala vlka, který na její otázku zareagoval zpočátku tichým, zamyšleným tónem. Viděla, že byl duchem mimo, zabraný do nějakých vnitřních myšlenek, možná pochybností nebo boje. Jeho slova byla chladná, ale přesto v nich zaznívalo něco hlubšího, co ji donutilo k zamyšlení. Když řekl, že své místo už našel, zamrkala a zvedla obočí, lehce překvapená. Bylo v jeho hlase něco, co ji zaujalo, ale současně ji odrazovalo od toho, aby šla dál. Také dlouho hledala své místo. Tolik let strávila blouděním, hledáním odpovědí, a přestože občas našla klid v náruči přírody a vítru, stále jí něco chybělo. A tenhle vlk? Z jeho výrazu četla, že jeho cesta nebyla o nic méně komplikovaná než ta její. „Nemít jméno... to musí být zvláštní,“ pokračovala po chvilce ticha, kdy si přehrávala jeho slova v hlavě. Sama na své jméno nikdy zvlášť nepřemýšlela, ale věděla, že pro někoho může jméno nést váhu minulosti nebo očekávání, kterým nedokáže dostát. Tiše si ho prohlížela, a vlastně teď opravdu neměla tušení co říct.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₅₀

Heidi poslouchala Rakise a jeho slova o smečce, pravidlech a svobodě. Hasa kolem nich tiše šuměla, pouštní vítr roznášel zrnka písku po krajině, jako by chtěl pohltit jejich konverzaci a zanechat ji v tichu. Zatímco Rakis pokračoval, Heidi se zamýšlela nad jeho slovy. Nebyl to první vlk, kterého potkala na svých toulkách, ale jeho pohled na smečku jí přišel zajímavý. Byl přímočarý, upřímný, ale přitom rozumný. A i když v sobě nosila pochybnosti, jeho přístup k životu ve smečce jí přiměl k zamyšlení. Když poznamenal, že je důležité vědět co očekává, Heidi lehce přikývla, i když stále hledala odpověď. V minulosti věděla, co chce. Domov, rodinu, ochranu a jistotu. Její původní smečka jí to poskytla, dokud nepřišly změny, dokud neodešla a nezačala bloudit světem jako tulák. Chtěla zpátky ten pocit jistoty, ale zároveň se bála, že pokud se znovu upoutá ke smečce, bude to znamenat ztrátu části jejího já. Ale snad by to stálo za to. Potřebovala někde zakotvit, opustit prázdnotu toulavého života. Heidi nepatrně stáhla uši při zmínce o Kultu. Její sourozenci tam šli, zasvětili své životy té smečce, ale ona se vydala jinou cestou. Zvolila si samostatnost, vzdorovala volání Kultu a žila svůj vlastní život. Ačkoliv s nimi nevstoupila do jejich světa, slyšela dost příběhů, aby věděla, jak náročné to musí být. Jak ti, kteří slouží božstvům, často podléhají striktním pravidlům a ztrácí kus sebe samých. Nevěřila, že to je správná cesta pro ni, a zůstala na své vlastní, nezávislé stezce. „To mě těší,“ odpověděla Heidi, její hlas byl klidný, ale v něm zněla malá, zřetelná stopa zájmu. Možná Monarchie opravdu nebyla jako Kult, možná to bylo místo, kde by si mohla udržet svou svobodu, a přesto být součástí něčeho většího. Už dlouho žila na okraji, bez pevného místa. Monarchie mohla být cestou, jak znovu získat to, co ztratila. Domov. Heidi si nebyla jistá, jestli by dokázala znovu plně žít ve smečce, ale lákalo ji to. Tuláctví ji vyčerpávalo, bez cíle a zázemí byla jako list ve větru. Možná, že právě Monarchie by jí mohla nabídnout stabilitu, po které začínala toužit. „Vím, že nepatřím k těm, kteří by se příliš dlouho toulali. Potřebuji znovu najít své místo,“ řekla pomalu, tiše. Heidi si uvědomovala, že se začíná otevírat možnostem, které by dříve odmítla. „Pokud je vaše smečka opravdu taková, jak říkáte, mohla bych o tom uvažovat,“ dodala. V jejím hlase nebyl žádný náznak lehkovážnosti. Mluvila upřímně, protože její touha po domově začínala převažovat nad strachem z omezení. Bylo to však zvláštní. Velká změna od toho, jak žila poslední roky. Možná to byl právě ten krok, který potřebovala udělat. A Monarchie, jak ji Arrakis popisoval, se opravdu nezdála jako klec, ale spíše místo, kde by mohla znovu začít. „Ale chci vědět víc,“ dodala nakonec. Byla rozhodnutá udělat krok dopředu, ale ne bez důkladného zvážení všech možností. Chtěla se přesvědčit, že Monarchie opravdu může být tím, co hledá... místem, kde najde svůj klid a kde bude moci znovu zakořenit.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₄₉

Heidi se po boku slepé Medory pohybovala pomalu, vědomá si každého jejího kroku. Přestože byla vlčice zjevně silná a schopná, její slepota ji činila zranitelnou. Heidi tuto zranitelnost vnímala, ale už neprojevovala nijak přehnaný soucit. Na to neměla náladu, ani energii. Místo toho se držela konverzace, ačkoli ji Medora nutila přemýšlet o věcech, na které by nejraději zapomněla. Medora dál mluvila o své víře v boha noci a o tom, jak doufala, že najde smečku, která by jí umožnila v klidu praktikovat své přesvědčení. Heidi naslouchala s napjatými rty, a i když se snažila nevypadat cynicky, vnitřně se neubránila dalším pochybnostem. Vždyť kolik vlků už potkala, kteří slepě následovali nějakého boha, nějaké dogma, a nakonec zjistili, že vše, v co věřili, bylo jen prázdným příslibem? Ale tentokrát, vědoma si křehkosti Medory a toho, že tohle není ten správný okamžik k výsměchu, se rozhodla raději mlčet. Heidi na ni letmo pohlédla, jen aby si uvědomila, že její oči zůstávají nepřítomné, hledící do prázdna. Ta poznámka ji mírně pobavila, i když se v duchu ušklíbla. Heidi nikdy nebyla dobrá ve víře v něco vyššího. Bylo pro ni mnohem jednodušší věřit v realitu, kterou mohla vidět, cítit a ovlivnit. Lesy, louky a drobné potůčky. To jí říkalo mnohem víc. Bůh noci, bohové obecně, to všechno se jí zdálo jako útěcha pro ty, kteří si nemohli poradit sami. „Ano, dá se říct, že Kult je náboženská smečka,“ odpověděla Heidi po chvíli. Její tón byl opatrný. „Uctívají právě Boha noci. Sama o ní až tolik nevím, ale mám zde sourozence a i jiné známosti, ač jich není tolik.“ odmlčela se, zvažujíc, jak moc se má ponořit do vysvětlování. Medora však evidentně viděla v Heidi někoho, kdo by jí mohl ukázat cestu k nové smečce, novému životu. A Heidi si začínala uvědomovat, že tahle vlčice možná očekává víc, než jí může skutečně nabídnout. Možná ji bůh noci nepřistavil do Medoriny cesty, jak ona věřila. Možná to byl jen další z náhodných osudových zvratů, které život přinášel.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₄₈

Heidi kráčela Dormanským hvozdem pomalu a tiše, jako kdyby se les kolem ní mohl kdykoliv vzbouřit a ožít. Mezi stromy vládlo podivné ticho, které rušilo jen občasné šumění listí a šepotání větru. Přesto její instinkty ostražitě pracovaly. Náhle zaslechla tichý hlas. Zpočátku si nebyla jistá, jestli si to jen nevybájila její unavená mysl, ale když znovu zavětřila, ucítila v dálce slabý závan cizího vlka. Okamžitě se ztuhla a její uši se natočily směrem, odkud hlas přicházel. Snažila se soustředit na slova, která se k ní nesla, a zároveň udržovala svou pozici co nejtišší. Její oči pátraly mezi stromy, hledajíc náznaky pohybu. Ta slova byla podivně monotónní, jako modlitba nebo opakování nějaké fráze. Heidi lehce povytáhla obočí. Vždycky se snažila vyhnout fanatikům a vlkům, kteří příliš věřili svým bludům, ale tento hlas zněl jinak. Byla v něm prázdnota, rozpad, zoufalství. Pomalu se vydala směrem k hlasu, opatrná a klidná. Nechtěla přitahovat pozornost, ale zároveň nechtěla jen tak odejít. Něco na té ztracené duši ji přitahovalo. Ne ze soucitu, spíše ze zvědavosti. Heidi dobře věděla, jaké to je, když se svět kolem vás zhroutí a nezbyde nic než prázdnota, ve které plavou pochybnosti a výčitky. Bylo jí jasné, že ten vlk, ať už to byl kdokoliv, procházel něčím podobným. Když se přiblížila, zahlédla ho mezi stromy. Byl to poměrně mladý vlk, vypadal vyčerpaně a neklidně. Jeho srst byla rozcuchaná a kolem něj byla cítit únava a zmatek. Heidi se zastavila kousek od něj, skryta ve stínu stromů, a jen ho sledovala. Jeho hlas dál mumlal tu samou větu. Opakoval ji znovu a znovu, jakoby se snažil přesvědčit sám sebe o nějaké pravdě, které už dávno přestal věřit. Vystoupila ze stínů a postavila se před něj, její oči pevně upřené do jeho. „Bloudíš?“ zeptala se pevným, nekompromisním hlasem. Vlastně to znělo spíše jako oznámení než jako otázka. „Kdo jsi?“ zeptala se nakonec, aniž by čekala, že dostane odpověď.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₄₇

Poslouchala jeho slova, která k ní doléhala s jemností, jako by se v tichu mezi nimi formovala nějaká neviditelná nit, spojující jejich příběhy. Heidi neměla potřebu okamžitě reagovat. Cítila, že A'Kaza není typem vlka, který by vyžadoval okamžité odpovědi. Přece jen, měl dost trpělivosti na to, aby nechal prostor myšlenkám. Byla si vědoma toho, že její chování, to, jak se snažila kontrolovat své emoce. Ho možná přitahovalo. Ne však v osobním smyslu, spíše v rovině zkoumání. A to bylo něco, co ji na něm trochu zneklidňovalo. A'Kaza vypadal, jako by rozuměl emocím, ale nikdy jimi nebyl plně stržen. Jako by věřil, že city jsou užitečným nástrojem, pokud se s nimi dá dobře zacházet, ale nikdy se jim nedal plně do moci. Možná právě proto Heidi věděla, že s ním může mluvit otevřeně, aniž by ji soudil, ale zároveň ji to nutilo být opatrná. Nikdy nebylo jasné, jak daleko může jít, než něco z ní použije proti ní. Nakonec prolomila ticho, ale ne hned s odpovědí na jeho otázku. Chtěla si nejdřív urovnat myšlenky, najít správná slova, aby to, co vysloví, mělo váhu. „Rodina je... komplikovaná,“ pronesla tiše a její pohled sklouzl k hladině jezera. „Ale je to víc než jen o víře. Je to o tom, jak se rozhodujeme. O tom, kdo jsme a co z nás dělá to, čím jsme. Kult...“ na chvíli se odmlčela, jakoby vážila svá slova, „není jen víra. Je to... závazek, něco, co vás může pohltit.“ Její hlas byl tichý, téměř jako šepot, a přitom v něm zněla bolest ztracených vztahů a důvěry, která se už nikdy nevrátí. Mluvila jako někdo, kdo zažil ten druh zrady, který vás přiměje pochybovat o všem, čemu jste kdy věřili. „Ano, naše cesty se rozešly kvůli víře. Ale nebylo to jen o tom, v co věří. Bylo to o tom, jak žijí. Jak... kontrolují a manipulují. A nakonec, když nezapadáte do jejich světa, stanete se pro ně nebezpečím. A tím teď jsem... Jsem nebezpečím pro svou vlastní sestřičku.“ Na chvíli ztichla. Pak se otočila a věnovala mu poměrně hluboký pohled. „A teď jsem sama, věčně cestujíc pořád poměrně neznámou krajinou.“ Nechtěla mu říkat příliš mnoho, ale bylo jasné, že v tom, co řekla, je víc, než by mohlo být na první pohled patrné. S A'Kazou to tak bylo. Musela být opatrná, aby mu neprozradila víc, než bylo nutné. Ale zároveň cítila potřebu sdílet, protože on, byť mlčenlivý a opatrný, působil jako někdo, kdo by mohl skutečně porozumět. Když zmínil svou sestru a bývalou partnerku, její uši zlehka škubly. Témata rodiny a ztráty byla vždy citlivá a Heidi si uvědomovala, jaká zranění mohou zůstat ukrytá pod povrchem. Přesto A'Kaza mluvil o své minulosti s chladnou akceptací, jakoby už dávno přijal, že jeho svět je teď jiný, než býval. Záviděla mu. „To mě mrzí,“ pronesla nakonec, její hlas byl pevnější. Tak trochu měla potřebu uznat jeho slova, a ujistit ho, i když to asi nebylo úplně platné. „A pokud jde o Nihil...“ podívala se na něj ostřeji. Věděla, že teď se konverzace posouvá do hlubší roviny. „Nedávno jsem poznala Arrakise, ale jinak vím o vás jen to, co ostatní šeptají,“ pokračovala pomalu. „Že jste mocní, že máte své vlastní způsoby, jak přežít. Ale také vím, že jste záhadní. Tuláci si o vás možná povídají, ale nikdo si není jistý, co je pravda a co ne.“ Heidi sklopila pohled k zemi, jakoby přemýšlela, co by mohla ještě dodat, ale nechtěla prozradit víc, než bylo nutné. „Vím jen, že vás nelze podceňovat.“ V té chvíli cítila, že je mezi nimi více otázek, než odpovědí, ale možná právě to bylo na A'Kazovi nejzajímavější. Nehráli jednoduchou hru.Udělala pár kroků a posadila se zpět k němu, přičemž párkrát zaujatě mrskla ocáskem.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₄₆

Heidi kráčela mlčky hustým lesem, který se stále více otevíral do širšího prostoru. Vzduch kolem ní byl těžký, nasáklý vlhkostí a teplem, jakoby samotná země sálala tajemné teplo, které k ní doléhalo. Před ní se rozprostírala řeka Igna – široká, divoká, a přesto nesmírně klidná na první pohled. Její temné vody plynuly pomalu, jakoby jen líně klouzaly mezi břehy, které lemovaly husté křoviny a stromy s těžkými korunami. Světlo pronikalo skrz větve jen místy, a tak řeka působila ještě záhadněji, než si ji Heidi dokázala představit. Jakoby ji řeka zvala k sobě, chtěla, aby se přiblížila. Ale ona věděla, že to, co se ukrývá v hlubinách, často není tak mírumilovné, jak se zdá. Jak stála na břehu, nechala své smysly, aby nasávaly atmosféru místa. Vítr jí zlehka cuchal srst, v něm se však ukrývaly náznaky čehosi starého a nevyřčeného. Voněl po vlhkém dřevě, po listí, po něčem, co ji připomínalo déšť. Jakoby samotná řeka čekala na příchod bouře. Ale zatím nic nepřicházelo. Jen to ticho, které Heidi obklopovalo, bylo stále tíživější, jakoby celý svět zadržoval dech.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₄₅

Byla hluboce ponořená do sebe, když k ní znenadání promluvil cizí hlas, ostrý jako bič. Vlčice, která zjevně neměla chuť na zdvořilosti, se k ní přiblížila a Heidi zůstala stát. Nechala její slova doznít, zatímco v sobě cítila vlnu vnitřního napětí, jakoby tato vlčice právě narušila něco posvátného. Pomalu otevřela oči, její pohled byl klidný, téměř lhostejný, ale v hloubi něj dřímala opatrná ostražitost. Neznala tuto vlčici a z jejích slov vycítila skrytou hrozbu. "Heidi," představila se jednoduše, jakoby vlčice už dávno znala její jméno. "A ty?" Pozorně si prohlédla vlčici, která k ní přistoupila. Její srst byla mírně rozcuchaná, oči temné a podrážděné, jakoby ji tížila břemena, která si nosila sama. Heidi pochopila, že i tato cizí vlčice nese svá vlastní zranění, a možná proto byla tak podrážděná. Když padla zmínka o Kultu, zúžila oči. Bratr ji varoval, aby se k městu ani Kultu nepřibližovala, ale přesto ji to táhlo blíž. Ne z důvodu, který by byl hned jasný. Nechtěla se k nim přidat, nechtěla s nimi nic mít, ale musela pochopit, co je na tomto místě tak lákavé. Bylo to volání, které v sobě nedokázala utišit. "Pokud vím, za hranice jsem nevstoupila, takže můžeš být klidná," odpověděla nakonec, její hlas byl klidný, ale v podtónu se ozýval vzdor."Nejsem tu, abych se někomu zpovídala." Přímý pohled jejího oka zabloudil k vlčici, sledovala ji pečlivě, jakoby z ní chtěla vyčíst další slova ještě předtím, než by je mohla vyslovit. Heidi už byla zvyklá na tyto výslechy. Vlci, kteří měli pocit, že mají právo klást otázky, často zkoušeli její trpělivost.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₄₄

Heidi pocítila, jak se její mysl uzavírá jako obranný mechanismus, když A'Kaza mluvil dál. V duchu se rozhodla zůstat zticha, ale i tak vnímala každé jeho slovo. Její mlčení nebylo projevem souhlasu nebo nesouhlasu, byla to jen další forma komunikace, kterou používala, když chtěla mít kontrolu nad situací. Držela se dál, jakoby chtěla nechat A'Kazu vyplnit ten prostor, který mezi nimi vznikl. Udržet odstup. Přinutit ho k tomu, aby se odhalil více, než by možná chtěl. Jeho slova o jezeře, o odrazu, který můžeš najít v jeho hladině, vnímala, ale nechtěla se k tomu nijak vyjadřovat. Měla vlastní zkušenosti s hledáním odrazů, nejen v jezerech, ale i ve vlcích a ve větru. Nemusela mu říkat, co si opravdu myslela... že pravý odraz nevidíš jen v klidné hladině, ale někdy i v rozbouřených vlnách, které otřesou vším, co si myslíš, že víš. Neodpověděla mu. Jen ho nechala mluvit. Když se A'Kaza zmínil o její magii, o větru, který ji vedl, pocítila v sobě slabý náznak vzdoru, ale i jisté vděčnosti, že to přijal bez pochybností. Přesto si zachovala odstup. Jeho tichá úvaha o tom, že „iný neznamená nesprávny“ v ní rezonovala déle, než čekala, ale nehodlala mu to nijak přiznávat. Byla opatrná. Příliš mnoho vlků se za svou otevřenost spálilo a ona byla jednou z nich. Proto raději zůstala v mlčení, dávajíc mu jen tolik, kolik si myslela, že unese. Heidi věděla, že otázka víry byla složitější, než ji A'Kaza líčil. V jeho světě se všechno dalo vysvětlit logikou a rozumem. Víra v božstva a vyšší moc pro něj neměla smysl, což bylo v pořádku, protože tak to cítil. Ona do jisté míry věřila tomu stejnému, ale vždy si nechávala poradit od říček a lesů. „O vaší smečce jsem už slyšela... Co se týká víry a kultu, taktéž s nimi nesouzním, ale mám tam sourozence,“ Šeptla a pomalu se zvedla. Udělala pár krůčku ještě blíže k jezeru a jednoduše ho sledovala, s naprosto neutrálním výrazem, klidným dechem. Už nebyla tak frustrovaná, když přemýšlela nad celou touhle náboženskou situací. Už si našla svůj způsob. Přesto to v ní však stále částečně bublalo, v hloubi duše. Na povrchu nikoliv. Heidi teď mlčela déle, než by bylo pro běžný rozhovor příjemné. Zůstávala ve svém tichu, jakoby ho chtěla donutit, aby pokračoval sám. A'Kaza byl zvědavý, to poznala hned, ale měla pocit, že je to on, kdo potřebuje více mluvit. Ona už své řekla. Teď to byl jeho tah.