Príspevky užívateľa

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₄₃

Heidi zvedla hlavu a upřela na A'Kazu hluboký pohled. „Jistě... Omluvte mě, jsem trochu zasněná do této krajiny. Mé jméno je Heidi.” Naklonila hlavu na stranu a chvíli si ho zaujatě prohlížela. Jeho slova se jí nezdála špatná, ale něco v jeho tónu ji trochu znepokojovalo. Nechápal to. Jezero bylo víc než jen odraz, víc než místo, kde se člověk mohl zahlédnout a spatřit svou vlastní podobu, své myšlenky nebo pocity. Jezero bylo starší než jejich slova, starší než jejich myšlenky. Nosilo v sobě tajemství, která nemohla být vyjádřena pouhým pohledem nebo konverzací. A to bylo přesně to, co ji sem přitáhlo. Odpovědi, které hledala, nebyly jednoduché ani snadno nalezitelné. Opět se pousmála a kývnula na něj. Pohnula se a lehce se posunula na bok, aby mu umožnila si sednout vedle ní, pokud chtěl. Nebyl to akt podřízení, jak by se možná mohlo zdát, spíš jen gesto zvědavosti. Byl to cizinec, ale cizinec s něčím zvláštním. Něco na jeho způsobu chůze a řeči naznačovalo, že on také přišel hledat, i když si to možná sám neuvědomoval. Aspoň Heidi se to tak zdálo. „Jestli jsem v něm našla, co jsem hledala?“ Opakovala jeho otázku a mírně se usmála, ale byl to úsměv bez radosti. Byl to úsměv vlčky, která ví, že odpovědi, které hledá, nejsou snadné. „Jezero neodpovídá tak, jak bychom chtěli. Ale jeho ticho... jeho klid... mi poskytlo něco jiného. Možná to, co jsem potřebovala, i když to není to, co jsem hledala. Poslední dny nebyli dle mých představ. A o tom to je, A'kazo“ Vyslovila jeho jméno poprvé, opatrně ochutnávala ho na jazyku a neubránila se mírnému úsměvu. Znova rychle zkontrolovala jezero. Bylo klidné, tiché, ale pod tím klidem bylo něco bouřlivého, něco, co by mohla jen těžko vysvětlit někomu, kdo v jezeře neviděl to, co ona. Heidi na chvíli zaváhala, jako by přemýšlela, zda to, co chce říct, má opravdu vyslovit nahlas. Vítr, ten neviditelný společník, který ji vedl po celý její život, byl pro ni něčím velmi osobním, něčím, co málokomu odhalila. Nakonec se však rozhodla. Cizinec se jí zdál asi dost důvěryhodný. „Vítr mě přivedl sem,“ řekla tiše, ale s jistou vážností v hlase. „Souvisí to s mou magií. Poryvy větru mi mohou přinést spoustu cenných informací, a já si můžu jen ležet v noře.“ Usmála se. Vlastně jí to přišlo trochu vtipné. Pak si však vzpomněla na svého bratra, a tento úsměv jí razantně povadl. Sám její bratr větru nevěřil. Nevěřil jí. Trochu znejistěla, ale aspoň se snažila to nedát najevo. „Spousta vlků moje spojení s přírodou nechápe a odmítá, možná kvůli zdejší převaze víry v Hatiho, v božstvo celkově... ale s mojí magií je pro mne přirozené důvěřovat přírodním elementům a krajině.” Trochu se ztišila. Její hlas byl však pevný a rozhodný, i když možná se špetkou pochybností. „Možná to zní bláznivě, ale on mě sem přivedl. A neustále mi šeptá, jako by mi chtěl něco důležitého sdělit.“ Zhluboka vydechla a olízla si čumáček. „Nechci vás zatěžovat svými myšlenkami, omlouvám se pokud je to moc složité...“ Na chvíli se odmlčela, nechávajíc mu prostor a tiše přemýšlíc nad svými slovy. Nad tím vším co mu teď odhalila. Věřila však že tohle není nic co by někdo mohl zneužít a tak byla klidná. Heidi se zasmála a zahleděla se mu do očí. Nebeská modř. „Nevěřím, že je to jen o procházení starými místy. Ne tady. Ne u Černého jezera.“ Její hlas zeslábl, jako by ji ta slova vyčerpala. Věděla, že mu toho asi prozradila až moc, a dokonce se cítila trochu provinile, že ho snad ani nepustila ke slovu, ale cítila se lépe. Byl vlastně první vlk v Norestu kterému odhalila její pravý vztah k větru a vysvětlila že není z nějaké sekty. Cítila se teď volněji. Za předpokladu že ji pochopí, mohla před ním mluvit otevřeněji, a to ona chtěla. Zdál se, jako slušný a rozumný vlk, který by mohl být dobrým přítelem.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₄₂

Heidi kráčela s nejistými kroky, přestože její odhodlání bylo silnější než kdy dřív. Cítila se jako přitahovaná neviditelnou silou k místu, které zpočátku nechtěla najít, k ohnivé louce. Tohle místo bylo známé svou pověstí. Kdekoliv se o něm mluvilo, lidé mluvili se strachem nebo alespoň s respektem. Louka byla domovem smečky, kultu, který jí Ossian výslovně přikázal vyhnout se. Ale ona byla Heidi. Nenechala se ovládnout rozkazy, ne když cítila, že to musí udělat. Měla pocit, že právě tady možná najde odpovědi. Nebo alespoň něco, co jí pomůže pochopit všechno, co se stalo. Louka před ní byla jako z jiného světa. Vzduch byl nasycen zvláštní energií, která v ní vyvolávala neklid, ale zároveň ji táhla dál. Když vstoupila na její okraj, byla zasažena tím, jak živá a zároveň nebezpečná byla. Vysoká tráva byla zelená, oranžová a zlatá, jako by byla nasáklá samotnými plameny, a i když zde nebylo žádného ohně, louka vypadala, jako by plála pod zářivým světlem slunce, které právě zapadalo za obzor.
Trsy trávy se vzdouvaly ve větru, který zněl, jako by šeptal nějaká tajemství, která nikdy neměla být vyslovena. Ve vzduchu byl cítit zvláštní zápach. Heidi se zastavila uprostřed louky a nechala své oči přejíždět po okolí. Z jednoho směru se táhly stíny města, jehož silueta se rýsovala v dálce. Tohle bylo to místo, o kterém Ossian mluvil. Ohnivá louka, brána k jejich městu, kde sídlil kult. Smečka. Nebezpečí. Srdce jí bušilo v hrudi, ale nebylo to jen strachem. Cítila vztek, smutek, ale hlavně zvědavost. Co bylo na této smečce tak hrozného? Pár fanatiků by přeci přežila! Jestli by oni přežili ji, je však otázkou. Proč by se měla držet dál? Bylo snad jejich víra, jejich učení natolik silné, že by dokázali změnit její mysl? Nebo bylo na tomto místě něco mnohem temnějšího, něco, co Ossian nechtěl, aby viděla? Zavřela oči a naslouchala zvukům kolem sebe. Vítr tiše šeptal mezi trávou a přinášel s sebou ozvěny něčeho vzdáleného, nejasného. Bylo to, jako by tu země sama byla živá, jako by tohle místo bylo srdcem něčeho mocného a nezkrotného. Možná právě to cítila. Možná to byl ten neklid, který v ní vyvolával její vlastní strach. Ale zároveň ji to i lákalo. Ten pocit neznáma ji nutil jít dál, nutkání objevit pravdu bylo příliš silné. Louka byla nádherná, ale zároveň zrádná. Bylo to místo, které nabízelo krásu, ale pod tím vším se skrývalo něco zlověstného, něco, co Heidi nedokázala přesně popsat. Přesto, že cítila každou buňku svého těla napjatou a připravenou k útěku, nemohla se zastavit. „Co je to tady?“ zašeptala do vzduchu, jako by očekávala, že jí samotná louka odpoví. Ale jedinou odpovědí jí bylo tiché šumění větru a vzdálené zvuky, které mohly být čímkoliv. Heidi věděla, že tohle místo skrývá víc než jen krásnou krajinu. I přesto se na chvíli však usadila mezi vysoké trsy trávy a zavřela oči. Nejspíš se snažila trochu uklidnit.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₄₁

Heidi ucítila, jak se v ní zvedá vlna hněvu, ale ten hněv byl jen obranou proti hlubokému smutku, který ji uvnitř sžíral. Stála tam před svým bratrem, vlkem, kterého milovala, ačkoliv to nebylo jednoduché a vlastně by mu to takhle nikdy ani nepřiznala. Jeho slova byla ostrá a chladná, přestože v nich zřetelně zazníval záměr ochránit Marion. Ale co Heidi slyšela, bylo něco jiného. Slyšela, že ji Ossian nevěří. Slyšela, že je nebezpečná pro jejich mladší sestru, a to ji bodlo do srdce jako nůž. „Ty si myslíš, že jsem pro Marion hrozbou?“ Její hlas se zatřásl, jak hněv překrýval bolest, která v ní bublala. „Že kdyby mě viděla, zničilo by to všechno, na čem jsi s ní pracoval? Co si to o mě myslíš, Ossiane? Že jsem tady, abych sabotovala její víru, nebo ji snad strhla k něčemu, čemu sama nerozumí?“ Z jejího tónu bylo patrné, že její nesouhlas byl hlubší než jen otázka víry. Bylo v tom mnohem víc. Heidi se nechtěla smířit s tím, že její přítomnost by mohla Marion nějak uškodit. Celé to znělo absurdně. „Ona je naše sestra,“ pokračovala, tentokrát trochu tišeji, ale stále plná emocí. „Já nejsem tvoje nepřítelkyně, Ossiane. Nechci Marion vzít na špatnou cestu. Ale co se stane, když ji budeš pořád držet v té bublině? Nemůžeš ji navždy izolovat. Nemůžeš jí říct, kdo může a kdo nemůže být v jejím životě.“ Heidi prudce mávla tlapkou směrem k jezeru, jako by se snažila vyjádřit zmatek a frustraci, které se v ní hromadily. „Ona má právo se rozhodnout, s kým se bude chtít setkat. A pokud by se rozhodla, že se mnou nechce mít nic společného, tak to přijmu. Ale to je její rozhodnutí. Ne tvoje. A už vůbec ne Hatiho.“ Na chvíli se odmlčela, jako by hledala správná slova, která by mohla rozmotat ten spletený uzel mezi nimi. Ale každá další myšlenka ji jen hlouběji vedla do propasti smutku. „Já ji nechci odvést od její cesty. Jestli je tak silná, jak říkáš, jestli je její víra neotřesitelná, pak bych na ni neměla žádný vliv. Pokud ji opravdu vede Hati, jak ty věříš, pak by se neměla bát mě, a ty by ses toho neměl obávat.“ Heidi si zhluboka povzdychla, snažila se uklidnit, ale slzy jí stouply do očí. „Chci jen, aby Marion věděla, že tu jsem. A jestli se rozhodne, že mě nechce ve svém životě, tak to budu respektovat. Ale já jsem její rodina stejně jako ty. Nemůžu stát stranou, jako by nic z toho, co mezi námi kdysi bylo, neexistovalo. A pokud je ten tvůj Hati tak úžasný, myslím že by se mnou teď souhlasil!“ Tiše dodala. Její hlas se třepotal jako slabá, motýlí křídla, a ona se nepoznávala. Vlastně jí teď bylo možná ještě hůř z toho že před ním takhle vybouchla, než ze samotné situace.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₄₀

Heidi naslouchala Ossianovým slovům, každé jeho věty se v ní odrážely jako ozvěny starých ran. Nezachvěla se však, neodvrátila pohled. Stála tam pevně, vyrovnaná, ale uvnitř se odehrával tichý boj. Přestože se snažila zůstat klidná a racionální, jeho slova, ta jistota, s níž mluvil o své víře a osudu, ji zasáhla hlouběji, než by si kdy připustila. Nešlo o to, že by nechápala, co říká. Nešlo ani o to, že by mu jeho víru vyčítala. Vlastně ho v jistém smyslu obdivovala, že našel něco, v co věřil s takovou silou a oddaností. Ale to, jak ji viděl, jako někoho, kdo nechápe, kdo nedokáže porozumět, kdo je vzdálený jeho cestě. To bylo jako ostrý nůž, který se pomalu, ale jistě zanořoval hlouběji. Vyrostla a přála si porozumět, přála si změnit se a hlavně si přála, aby všechno bylo zase v pořádku. „Ossiane,“ začala tiše, její hlas byl měkký, ale ne slabý. „Já chápu, že Hati je pro tebe všechno. Vidím, jak ti dal smysl života, cíl, který jsi potřeboval. A vím, že pro tebe má větší cenu než cokoliv, co jsme kdy měli my. Ale já jsem sem nepřišla kvůli tomu, abych tohle zpochybňovala. Nepřišla jsem tě přesvědčovat, že bys měl znovu hledat něco jiného.“ Její oči se zadívaly do těch jeho, stále tak známých, ale přece jen tak vzdálených. „Myslíš si, že já nedokážu pochopit tvoji cestu. Ale to, co možná nechápeš ty, je, že ani já jsem nikdy nehledala cestu, kterou jsi našel ty. Vítr, který mě sem přivedl…“ na chvíli zaváhala, jako by se snažila nalézt ta správná slova, „...možná to nebyl vítr, který znáš. Ale pro mě to byl hlas, který mě vedl. Ne k tomu, abych následovala tvého boha, ale k tomu, abych našla svoji vlastní cestu.“ Lehce sklonila hlavu a chvíli zkoumala své tlapky. Je tedy Ossian nyní stejným pokritcem kterým byla ona sama když byla mladší? No možná si to trochu zasloužila. Ossianova poznámka o Marion, jejich sestře, ji zasáhla hlouběji, než by čekala. Cítila, jak se jí v hrudi rozlévá nepříjemné teplo, které jí stahovalo hrdlo. „Marion,“ zašeptala, její hlas se chvěl, ale stála pořád pevně. „Nemám v úmyslu se k ní přiblížit, pokud to pro vás znamená nebezpečí. Ale zároveň, pokud by se chtěla se mnou setkat, jak bych jí mohla odmítnout? Jsem její sestra stejně jako ty. A i když jsi našel něco, co pro tebe znamená všechno, pro mě rodina nikdy nepřestala být důležitá.“ Zhluboka se nadechla a na okamžik odvrátila pohled k pomyslné, již neexistující hladině jezera, která zůstávala nehybná. Bylo to jako symbol toho, co mezi nimi stálo. Hluboká, nepřekročitelná propast plná tajemství a nevyslovených slov. Na chvíli zavzpomínala na kultstkého alfu. Nirix. Jejich malé tajemství... Těžce polkla a všechny myšlenky nechala odplout pryč. „Nemám v úmyslu od vás Marion odtahovat, to bych si nedovolila. Ale ani si nemyslím že je správné být někde, kde na ni může nebezpečí číhat za zvolením pár nepadnoucím názorů.“ Ostře na něj pohlédla, snad jakoby ho za něco kárala. Její pohled se změnil z minuty na minutu. Jistě, stále měla radost z jejich setkání, jen už možná ne tak velkou.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₃₉

Heidi cítila, jak její srst lehce čechrá vítr, jemně a šeptavě, jako by v sobě nesl vzpomínky na staré časy, na chvíle, kdy ještě netušila, že by mohla znovu spatřit svého bratra. Nehledala ho, nečekala, že ho najde, a přece tu teď stál přímo před ní. Ossian. Tváří v tvář minulosti, kterou se snažila nechat za sebou, na jejím nitru zanechal stopu hlubší, než si kdy dokázala připustit. Poryvy větru ji přivedly sem, ne touha najít rodinu, ne snaha zaplnit prázdnotu ztracených vztahů. Bylo to něco jiného, cosi neviditelného, co ji neustále táhlo kupředu. Ossianův hlas se jí otřel o uši jako starý známý, ale zároveň v něm byla cizota. Nepochybně se hodně změnil, ale vlastně ani sama Dee si nedokázala rozhodnout jestli k lepšímu nebo snad horšímu. Heidi v těch slovech zaznamenala jakousi definitivnost, jakoby se mezi nimi rozprostřela neviditelná hranice, kterou už nebylo možné překročit.
Na okamžik zůstala mlčky stát, její oči se vpily do jeho tváře, jako by se snažila rozluštit, co všechno se za tím výrazem skrývá. Cítila, jak jí v hrudi povstává zvláštní smutek, ale ne ten bolestný, spíše něco melancholického, něco, co patřilo minulosti a bylo nevratně pryč. Mohla se snažit ten pocit potlačit, mohla znovu nalézt starou radost z toho, že ho vidí, ale věděla, že to už nejde. Stáli zde jako dva cizinci, kteří kdysi bývali blízkými. Jeho otázka, přímá a nevyhnutelná, ji zasáhla víc, než by čekala. Na co se vlastně ptal? Na její příchod sem, na vyprahlé jezero, na Norest? Nebo na to, proč vůbec stála před ním, proč znovu vstoupila do jeho života, který se teď zdál být od jejích dávných kroků vzdálený světelné roky? Zhluboka se nadechla, snažíc se najít odpověď, která by měla smysl, která by dokázala vysvětlit nejen jemu, ale i jí samotné, proč tu vlastně je. „Nepřišla jsem tě hledat, Ossiane,“ začala, její hlas zněl měkce, ale s jistotou. „Nepřišla jsem kvůli tomu, abych našla někoho z rodiny.“ Ty slova zněla jako pravda, kterou se snažila v sobě najít už od chvíle, kdy sem vstoupila. Byla pravdivá, ale přesto nezbavovala situaci tíhy. „Vítr mě sem zavedl,“ pokračovala po chvíli, její pohled zabloudil k obzoru, kde se stýkala vybledlá obloha s prázdnou krajinou. „Nikdy jsem nevěděla, kam mě poryvy zanesou, jen jsem cítila, že musím jít dál. A oni mě vedli... až sem.“ V jejím hlase zaznívala zvláštní směs osudu a náhody, jakoby se ani ona sama nesnažila plně pochopit, co se vlastně stalo. „Nečekala jsem, že tě najdu tady. Ale možná je to tak, že některé cesty jsou předem určeny.“ Věděla, že Ossian teď hledá něco jiného. Jeho život se změnil, jeho víra ho vedla cestou, kterou ona nedokázala následovat. Hati, jeho alfa a jeho zbožňování boha, se pro něj staly smyslem všeho. A ona? Ona měla pouze vítr, tichý, nepolapitelný a stále se měnící. Byla to jejich největší odlišnost. On měl pevnou víru, pevný cíl. Ona měla pouze svobodu, touhu být nezávislá, a přesto bloudící. Strach v ní rostl. Strach z toho že díky své víře jsou pro něj její slova o příchodu způsobenými poryvy větru a jinými přírodními elementy jen pouhé výmluvy, dokonce snad bezcenné báchorky. „Nevím, co bych ti měla říct,“ přiznala po chvíli ticha. Heidi zvedla hlavu, její pohled se setkal s Ossianovým. „Nechci hledat minulost, ale možná tu jsem proto, abychom si uvědomili, že jsme každý šli jinou cestou.“ A přesto, v její mysli zůstávala nevyřčená otázka. Je tato cesta definitivní? Nebo je možné najít nějaké nové spojení, nové porozumění, které by jim dovolilo jít dál, tentokrát s vědomím toho, kým se oba stali? Netušila. Ale byla připravena to zjistit.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₃₈

Heidi se ležérně protáhla, cítila chladnou zem pod sebou a slyšela jemné šumění vody Černého jezera. Její mysl se v ten moment zdála klidná, ponořená do vlastních myšlenek, do rytmu okolní přírody. Větřík si pohrával s její srstí a šeptal jí do uší melodii, kterou znala snad jen ona a samotná příroda. Cítila se tady v tichu a samotě přirozeně. Jezero na ni působilo podmanivě. Temnota jeho vody, neproniknutelná a hluboká, jakoby mluvila k jejímu nitru, k té části Heidi, která rozuměla osamění a tajemství ukrytým pod povrchem. Když byla mladší, možná by se temnoty bála, ale teď jí byla spíš přítelkyní. Kdo jiný by mohl pochopit její ztracené myšlenky lépe než temné, nehybné jezero? Zavřela oči, nechávala se unášet klidem, když náhle její pozornost přitáhl cizí hlas. Byl hluboký a jistý, jeho slova byla zvláštně prosycena přímostí, která ji zaskočila. Heidi se nelekla, ale její smysly se napjaly, tělo se nepatrně zatřáslo. Otevřela oči a pomalu se posadila, její pohled zamířil směrem, odkud přicházela ta nečekaná slova. Heidi si všimla vlka, který stál nedaleko, jeho postava byla pevná, silná, avšak jeho oči, zdánlivě klidné, prozrazovaly jistou zvědavost. Při pohledu na něj ucítila podivnou směsici napětí a zájmu. Nevěděla, co si o něm má myslet. Byl cizí, to ano, ale v jeho hlase necítila žádnou hrozbu a tak se pomalu zase uklidnila.
Na chvíli se odmlčela, jakoby zvažovala, zda má vůbec odpovědět. Jezero, kterému právě svěřovala své myšlenky, se nyní zdálo být pouhou kulisou této nové, nečekané konverzace. Její mysl stále cítila jeho přítomnost, ale nyní se soustředila na přítomnost tohoto vlka. Jeho hlas zněl pevně, ale přitom klidně, jako by přinášel něco víc než jen otázku. „Možná,“ odpověděla nakonec tiše, „jen vím, že to jezero poslouchá.“ Její hlas byl jemný, jakoby nechala slova vyplout do prostoru mezi nimi, stejně jako kapky, které se tiše šířily po hladině vody, když na ni dopadaly z větviček lemujících břeh. Zvedla hlavu a její jantarové oči se znovu setkaly s jeho pohledem. „Někdy je lepší mluvit s něčím, co odpověď nepotřebuje,“ dodala s náznakem úsměvu, který se mihnul na jejích rtech. Ten vlk byl zajímavý. Jeho přítomnost narušila její tiché rozjímání, ale zároveň v ní vzbuzovala jakousi zvědavost. Kdo to byl? Proč tady byl? A proč jeho slova zněla... takhle? „Hledáš něco? Nebo někoho?“ Zeptala se a sledovala, jak bude reagovat. Její otázka byla jednoduchá, ale v hloubi duše doufala, že odpověď by mohla odhalit víc než jen důvod jeho přítomnosti. Lehla si zpátky na zem, ale tentokrát ne proto, aby odpočívala. Byla to tichá výzva. Pokud měl co říct, byl vítán. Pokud ne, mohla si dál povídat s jezerem, které jí vždy naslouchalo bez otázek a bez soudů. A'Kaza však v ní vzbuzoval dojem, že jeho slova mohou rozproudit vcelku moudrou koverzaci.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₃₇

Dee naslouchala Nirixovým slovům s neskrývaným zájmem. Bylo něco neobvyklého v tom, jak otevřeně s ní mluvil, přestože zmínil, že by neměl. V jeho hlase byla určitá rozpolcenost – oddanost, kterou cítil ke svému pánovi, ale zároveň jakási zvědavost, možná i potřeba sdílet kousek sebe s někým, kdo by mohl chápat, co prožil. Všimla si jeho jemného smíchu a způsobu, jakým se na ni díval, jako by jí chtěl říct víc, než jen prostá slova. Z toho, co říkal, vyzařoval určitý druh melancholie a odhodlání, a to ji zaujalo. Když se Nirix lehce zasmál a naznačil, že by měli udržet jejich rozhovor v tajnosti, Heidi se jen tiše usmála, její oči jiskřily. „Malé tajemství...“ zamumlala pro sebe a přikývla. V jeho přítomnosti se cítila zvláštně klidná, i když v něm bylo něco temného, co ji nutilo být ostražitá. Když máchl křídlem a pobídl ji, aby ho následovala, udělala to bez váhání. Jeho křídla ji fascinovala. Přestože působily těžkopádně, zdály se být součástí jeho duše, vyjadřovaly jeho nálady a záměry. Tiše kráčela za ním, skrz hustý mladý les, v němž měsíční světlo prosvítalo skrz větve stromů. Když došli na kraj lesa a před nimi se rozprostřela otevřená pláň, Heidi se zhluboka nadechla. Čerstvý vzduch a výhled na hvězdnou oblohu ji uklidňoval. Bylo to, jako by se čas na chvíli zastavil. Sedla si vedle něj, pomalu, nechtěla rušit tu tichou atmosféru, která je oba obklopovala. Když Nirix začal vyprávět svůj příběh, Dee se soustředěně dívala na jeho tvář, která v tom měkkém světle vypadala vzdáleně a zamyšleně. Z jeho slov vyzařovala hloubka. Hloubka bolesti, ztráty, ale i jisté síly, kterou v sobě nosil. „Takže,“ začala tiše Dee, když Nirix dokončil svou řeč o Jockym, Tiamovi a traumatu, které prožil. „Tys to všechno přestál. Ztrátu, bolest... A přesto jsi tady, silný, vůdce kultu.“ Její hlas byl plný respektu. Chápala, že jeho cesta nebyla snadná, a oceňovala jeho ochotu podělit se s ní o kousek své minulosti. „Vždycky jsem věřila, že bolest nás formuje, že z ní můžeme vyrůst silnější,“ pokračovala tiše. „Ale taky jsem vždycky věřila, že bolest nemáme nést sami. I když mi připadá, že ty jsi byl dlouho sám.“ Dívala se na něj, čekala, jak bude reagovat na její slova. Nirix, přestože byl vůdcem početné skupiny, se jí zdál osamělý. Možná to byl jeho způsob, jak se s tím vyrovnával, skrýval své skutečné emoce pod vrstvami povinnosti a oddanosti kultu. „Ale víš, Nirixi,“ dodala po chvíli, její pohled se přesunul k nebi, k zářícím hvězdám, „někdy tyhle věci přicházejí z nějakého důvodu. Možná tě osud vedl právě sem, k tomu, čím jsi dnes. Možná jsi musel projít tím vším, abys teď vedl svůj kult. Ale...,“ její hlas zněžněl, „není třeba nést to břemeno sám. Každý vůdce potřebuje někoho, komu může věřit. A já...“ zarazila se na okamžik, její myšlenky se v tom okamžiku spojily s minulostí, kterou sama znala, „jsem tady. Poslouchám.“ Heidi se opřela do měkké trávy, očima stále upřená na hvězdy. Ten okamžik byl tichý, a přesto plný porozumění. Nirix měl v sobě temnotu, ale Dee věděla, že i v té nejtemnější noci je vždy přítomno světlo, jen je třeba ho najít.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₃₆

Heidi se pomalu blížila k místu, o kterém slýchala jen z vyprávění. K Černému jezeru. Když opustila stezky, jež vedly hustými lesy a obklopovaly ji po celé hodiny, ucítila náhle změnu v krajině. Vzduch byl těžší, vlhčí, a zdálo se, že každý její krok je nasáklý neviditelnou energií, která naplňovala prostor kolem. Krajina se otevřela, stromy se začaly ztenčovat a místo nich se kolem objevovaly louky plné vysokých trav a nízkých keřů. Heidi cítila, že je blízko, že každou chvíli zahlédne to, co jí bylo tolikrát popisováno, temnou a nekonečnou vodní hladinu Černého jezera. Když konečně vystoupila na mírný kopec, zastavila se a pohlédla dolů. Před ní se rozprostírala obrovská plocha jezera, jehož vody se leskly v matném světle. Jezero opravdu dostálo svému jménu. Jeho hladina byla temná, jako by do ní někdo vylil samotnou noc. Klidná a nehybná, odrážela jen nepatrné záblesky slunce, které se prodíraly skrz zatažené nebe. Jezero působilo majestátně a přitom tajemně, jako by pod svou neprůhlednou hladinou ukrývalo nespočet tajemství, která by se nikdo neodvážil odhalit. „Ach,“ šeptla si Heidi pro sebe, očarována tím pohledem. Opatrně začala sestupovat dolů, směrem k břehu. Vzduch byl nasycen zvláštní vlhkostí, a s každým krokem cítila, jak její tlapy vklouzávají do měkké, nasáklé půdy. Když dorazila k břehu, zastavila se. Voda před ní se nehybně rozprostírala, jako by čekala na to, až někdo naruší její ticho. Heidi se posadila na okraj a pozorovala tu tajuplnou scenérii. Černé jezero mělo v sobě něco prastarého. Každá vlna, ač jen nepatrná, jako by šeptala o dobách dávno minulých, o časech, kdy vlci tady u jeho břehů hledali odpovědi. „Co všechno jsi vidělo, staré jezero?“ ptala se Heidi tiše, jako by voda před ní měla najednou ožít a vyprávět. Její oči se vpíjely do temné hladiny, ale odpověď nepřicházela. Jen ticho a jemné šumění větru, který se otíral o její kožich. Kolem jezera se rozbíhaly malé potůčky, které se táhly do širé krajiny, jako pavučina spletená z vody. Jejich hladina byla mnohem světlejší, čistší, a přesto jako by i ony byly naplněné tou zvláštní magií, kterou celá oblast kolem jezera vyzařovala. Heidi tiše naslouchala zvukům přírody. Občasné šplouchnutí vody, vítr prohánějící se mezi travami a vzdálené praskání větví. To vše tvořilo melodii místa, které bylo vzdálené od všeho, co znala. „Takové ticho,“ řekla si. „Tady bych mohla zůstat celé hodiny.“ V té chvíli si uvědomila, jak moc jí tohle místo připomínalo její vlastní myšlenky. Temné, hluboké, neprobádané. Měla pocit, jako by se s jezerem nějakým způsobem spojila, jako by její vlastní nitro odráželo tu nehybnou hladinu před ní. Heidi se rozhodla chvíli zůstat. Lehla si na vlhkou zem a zavřela oči. Vdechovala čerstvý vzduch, plný vůně vody a země, a nechala se unášet tichou harmonií, která kolem ní vládla. Cítila, jak její tělo a mysl pomalu uklidňují, jak všechny starosti a obavy mizí, pohlceny tímto prastarým místem. Byla tady sama, ale necítila se osamělá. Jezero jí poskytovalo společnost. Mlčenlivou, ale přítomnou. A to jí stačilo.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₃₅

Heidi naslouchala Medoře s hlubokým zamyšlením. Zvláštní vlčice, která kráčela po jejím boku, byla jiná než všechny ostatní, na které kdy narazila. Její slepota jí neubírala na síle nebo víře, naopak, zdálo se, že její smysly jsou zaostřené na něco mnohem jemnějšího, éteričtějšího než na pouhé zrakové vjemy. Medora, přestože byla slepá, viděla svět jinak, skrze svou víru, která byla pro ni vším. Heidi pomalu přemýšlela nad tím, co Medora řekla o znameních, o bohu noci, který ji vedl po celý její život. Pro Heidi, vlčici spojenou se zemí, větrem a přírodou, byla víra v božstvo cizí. Ona vnímala svět spíše skrze své instinkty, smysly a zkušenosti, než skrze nadpřirozené síly. Přesto však cítila potřebu Medoru pochopit. Chtěla rozumět tomu, co ji hnalo dál, co ji vedlo přes tyto nehostinné hory. „Bůh noci…“ začala Heidi pomalu, vybírajíc slova opatrně. „Je to něco, co mě vždy fascinovalo, ale nikdy jsem tomu plně neporozuměla. Vnímám svět jinak, skrze dotek větru na mé srsti, vůni květin nebo zvuky lesa. To jsou mé znamení, mé spojení s přírodou. Ale chápu, že pro tebe je víra v boha noci něčím, co ti dává smysl a směr. Možná i proto jsi naživu, protože věříš, že tě něco většího než my všechni vede.“ Podívala se na Medoru, i když věděla, že ona nemůže její pohled oplatit. Medora však přesto jakýmsi zvláštním způsobem naslouchala, vnímala každý její pohyb a tón hlasu, jako by ji viděla skrze jiné smysly. „A možná na tom něco je,“ pokračovala Heidi, „že mě ten tvůj bůh noci postavil do cesty právě tobě. Možná jsem tady, abych ti pomohla najít tu smečku, kterou hledáš. Já sama si už nějakou dobu pohrávám s myšlenkou připojit se k někomu, kdo by mi nabídl jistotu a zázemí. Proto ti rozumím. Tuláctví má své kouzlo, ale někdy… někdy se vlk potřebuje cítit součástí něčeho většího.“ Na chvíli se odmlčela. „Myslím, že by pro tebe byl nejlepší kult?“ navrhla a čekala na její otázky. Heidi na okamžik zmlkla, aby nechala Medoru zpracovat její slova. Vítr kolem nich jemně šuměl, a jejich tlapky křupaly v měkkém sněhu. Bylo to ticho, které obě vlčice cítily v duši. Ticho plné očekávání, hledání a víry. Každá z nich šla svou cestou, a přesto teď sdílely společný úkol. Najít smysl v jejich neustálém putování. „Myslím,“ začala znovu Heidi, „že tvůj sen o náboženské smečce bychom ti mohli splnit. Vlastně se tak trochu znám s alfou kultu, a sám můj bratr zde pobývá.“ Zastavila se a podívala se na Medoru, tentokrát s jistým klidem. „Nezáleží na tom, jak dlouho to bude trvat. Pokud budeš chtít, budu ti po boku, dokud nenajdeme to, co hledáš. Možná to bude smečka založená na víře, možná ne, ale já věřím, že každá cesta má svůj smysl.“

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₃₄

Heidi naslouchala Arrakisovým slovům s klidným, zamyšleným pohledem v očích. Jeho hlas byl pevný, autoritativní, ale ona si dokázala všímat jemných nuancí v jeho tónu. Byl to vlk zvyklý na moc, na to, že ho ostatní poslouchají a podřizují se jeho vůli. A přesto, i když jeho slova vyzařovala sílu, cítila, že se snaží najít způsob, jak jí nabídnout víc než jen pouhou poslušnost. Mluvil o pravidlech, o respektu k autoritě, a o tom, jak smečka vyžaduje jistou míru podřízenosti. Heidi však nebyla slepá k tomu, že i ona potřebuje něco víc než jen volnost. Potřebovala rovnováhu. Byla zvyklá na samotu, na volné toulky divočinou, kde se mohla spolehnout jen na sebe a na svůj instinkt. Ale po těch dlouhých měsících, kdy se její tlapky bez cíle brodily prachem cest, pocítila, že jí něco chybí. Něco hlubšího, než jen volný prostor kolem ní. Chyběla jí smečka. Chyběla jí společnost dalších vlků, s nimiž by mohla sdílet nejen radostné chvíle, ale i tíhu života. „Ano, to jistě.“ začala opatrně, „Chci říct, nehodlám někoho slepě následovat. Avšak věřím že pokud souzním s cíly a názory dané smečky, sama tyto pravidla budu chtít dodržovat.“ Pocit zázemí a jistoty, které smečka nabízela, byl něco, co si nedokázala nevšimnout. To, že by se mohla vracet na místo, které by mohla nazývat domovem, kde by věděla, že má kolem sebe vlky, kteří ji budou podporovat. Tohle ji lákalo. Ale zároveň si byla jistá, že by potřebovala určitou volnost. Nechce být uvězněna v kleci pravidel, které by jí bránily v tom, co je pro ni nejdůležitější. V jejích tichých procházkách s větrem čechrajíc její srst. Zvedla hlavu a podívala se na Arrakise, zatímco pouštní vítr jemně čeřil její srst. „Smečka, která nabízí zázemí, to je něco, co jsem si v poslední době začala uvědomovat, že mi možná chybí,“ začala mluvit tiše, ale v jejím hlase byla zřetelná jistota. „Pro tuláka jako jsem já, je někdy těžké přiznat, že by chtěl mít něco trvalého, něco, kam se může vracet. Ale na druhou stranu,“ pokračovala a zadívala se směrem k horizontu, kde se písek zvedal v drobných vírech, „potřebovala bych vědět, že mám stále svou volnost. Že mohu vnímat přírodu kolem sebe, její rytmus, a že mi bude dovoleno toulat se po směru větru, pouze já a mé myšlenky.“ Zastavila se a obrátila svůj pohled zpět k němu, její oranžové oči zářily jako odlesk slunce na pouštních dunách. „Pokud bych měla někde zakotvit, musela bych cítit, že souzním s názory dané smečky. Že sdílíme podobné hodnoty a pohled na svět.“ Na chvíli se zastavila a odmlčela se. „Víra v rozum je krásná myšlenka, ale zároveň si myslím, že každý vlk by měl mít prostor i pro své vlastní cesty, pro svůj vlastní způsob, jak hledá smysl a místo na světě.“ Heidi byla pevně přesvědčená, že pokud by někde našla své místo, musela by mít možnost dýchat. Nebýt svázána neústupnými pravidly, ale být součástí společenství, kde se respektuje jak kolektivní vůle, tak osobní svoboda. Chtěla cítit, že její kroky nejsou kontrolovány, ale podporovány. Možná nebyla typem vlka, který by toužil po moci nebo po neustálém dokazování své síly, ale potřebovala mít jistotu, že ji smečka přijme takovou, jaká je. A že bude mít své místo, kde může být sama sebou, aniž by musela obětovat to, co ji dělá tím, kým je. „S některými vašimi členy bych se však ráda seznámila,“ dodala po chvíli. „Stále to není dlouho, co jsem přišla na Norest. A také bych možná mohla vyřešit tento problém s mým zázemím.“ řekla klidně, s jemným úsměvem, který ukrýval mnoho nevyřčených myšlenek.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₃₃

Heidi stála klidně před Arrakisem, který ji pozoroval s přirozenou sebejistotou, až ji to trochu zneklidňovalo... Byl stále ledově klidný, s důrazným pohledem. Z jeho postoje i slov čišela dominance a přesvědčení, že svět se může ohýbat podle jeho přání. Heidi si toho byla velmi dobře vědoma, ale naoko zůstala v klidná. Vlci jako Arrakis nebyli pro ni ničím novým, potkala je už dříve. Vlky, kteří věřili, že mohou řídit osudy ostatních pouhou silou své vůle. Přesto si ho pozorně vyslechla, protože pod touto maskou moci a autority mohla nalézt něco hlubšího. Arrakis ji neustále sledoval, očekávaje, jak bude reagovat, a zda se snad nevyhne nějaké přímé odpovědi. Heidi však neuhnula pohledem. Jeho slova, ať už jakkoliv manipulativní, byla fascinující. Tón, jakým mluvil o Nihilské monarchii a o zrádcích, ji zaujaly. Zrádci, ochutnávala v duchu to slovo na jazyku. Každý vlk, který zpochybňoval systém, mohl být snadno označen za zrádce, ale to neznamenalo, že jeho názor byl méně hodnotný. Pochopila, že Arrakis věří v absolutní kontrolu a věrnost, loajalitu k přírodě a královské rodině. Byl to vlk, který hledal oddanost, nic menšího pro něj nemělo význam. „Monarchie zní velmi zajímavě,“ řekla nakonec tiše, ale s určitým odstupem v hlase, jakoby přemýšlela nad každým slovem. „Ale řeknu vám upřímně, Arrakisi, já nejsem ten typ vlka, který se snadno podřizuje pravidlům a příkazům.“ Pohlédla mu přímo do očí, aby věděl, že to myslí vážně. „Moje cesta není vedena vírou v nějakého boha, to ne... ale nejsem si jistá, zda moje loajalita patří královské rodině, jak to popisujete vy.“ Z jejích slov vyzařovala nezávislost. Byla vlčice, která se nerada nechala svazovat, ať už přísahami nebo omezeními. Arrakis mluvil s jistou hrdostí o tom, jak si ples užil, a Heidi v duchu přemýšlela nad tím, jaká mocenská hra se na těchto akcích musela odehrávat. Bylo jasné, že podobné události byly plné intrik a manipulací, a ona byla zvědavá, jakou roli v tom všem hrál právě on. „Zdá se, že na těchto akcích získáváte mnoho užitečných kontaktů,“ poznamenala s mírným úsměvem, v němž se odráželo uznání, ale i mírná ironie. „Je to dovednost, kterou málokdo zvládne. Navazovat spojení, která mohou být v budoucnu klíčová.“ A přesto, že jí Arrakis nabídl vstup do monarchie, přidal k tomu hned i varování. Varování před bohy a vírou, což v jejích očích bylo více než vypovídající. „Zajímavé,“ pronesla po chvíli ticha, během níž se dívala někam do dálky pouště. „V monarchii není místo pro víru. To je... zajímavá filozofie.“ Otočila pohled zpět k němu, jakoby ho zkoumala. „Víra může být nebezpečná, ale stejně tak i zajistit moc a oddanost.“ Na chvíli se odmlčela. „V Hatiho nevěřím, ale někteří mý blízcí bohužel ano. Hned bych kulťany nezavrhovala, ale myslím že mnohem větší spoleh je na samotnou krajinu, ať už ty poryvy větru, které nám nenápádně našeptávají, nebo dokonce i ty největší pustiny.“ Cítila, že Arrakis není z těch, kteří by jen tak někomu věřili. Jeho slova byla pečlivě vážena, každé mělo svůj skrytý význam. Ale Heidi byla také opatrná. „Uvidíme, kam mě tyto závany větru zavedou,“ dodala nakonec klidně. „Možná to bude monarchie, možná to bude něco jiného. Ale jedno vím jistě... nebudu se odevzdávat slepě nikomu a ničemu.“ Heidi se co po celou dobu jejího pomyslněho proslovu tvářila neutrálně, klidně a uvolněně. Občas mu věnovala i jemný úsměv a doufala, že tohle nebude brát jako urážku nebo snad útok. Spousta vznešených vlků se čepýřila při nejmenší pochybnosti na jejich názor.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₃₂

Heidi stála na těchto téměř magických útesech, fascinována místem i vlčicí před ní. Isarel byla jako živý záblesk energie, jejíž optimismus se šířil jako sluneční paprsky na obzoru. Jak na ni Isarel znovu promluvila, Heidi pocítila, jak ji postupně obklopuje pocit lehkosti, snad až nevinnosti, kterou přineslo nadšení a fantazírování její nové známé. Úsměv, který se objevil na tváři Isarel, byl nakažlivý, a tak i Heidi nemohla odolat tomu, aby se na ni vlídně neusmála zpátky. Isarel působila jako vlčice, která byla doma všude, kde se právě nacházela, jako kdyby jí patřil celý svět. Tak jako Heidi sama, i když trochu jinak. A Heidi, která se často držela svých vlastních myšlenek a tajemství, byla fascinována tou otevřeností a neomezenou radostí. „Vážně? Takže tě sem přivál vítr?“ promluvila Heidi jemně, oči zvednuté k obloze, jakoby sama pátrala po tom větru, který přivedl Isarel až sem. Útesy, místo plné tajuplné energie, najednou dostávalo jiný rozměr. Ještě před chvíli tu byla Heidi osamocená, pouze se svými myšlenkami. A teď tu obě stály, dvě vlčice, jejichž cesty se naprostou náhodou protnuly uprostřed těchto útesů. Heidi byla najednou spokojená, a vysmátá od ucha k uchu, už jenom kvůli její úžasné společnosti. Isarel se rozpovídala o svém bratrovi Sachielovi, o jeho moudrosti a laskavosti. Heidi poslouchala se zájmem, viděla ten nadšený třpyt v jejích očích, když o něm mluvila. „Musí to být úžasné, mít takového bratra,“ řekla potichu. Přemýšlela nad tím, jak asi musela vypadat jejich společná minulost, ty chvíle, které Isarel tak nadšeně popisovala. Heidi, která svou vlastní rodinu víceméně nechala za sebou, se nemohla ubránit pocitu, že jí něco takového chybí. Zdálo se však že Isarelka to vnímala jako naprostou samozřejmost, jako něco, co tvořilo její podstatu. Náhle, když zmínila svého bratra, zdálo se, že její nadšení bylo náhle přerušeno. V jediném okamžiku, v iluzorním záblesku, se zdálo, že tam skutečně stál. Heidi na okamžik zatajila dech, když spatřila jeho podobu, ale pak, jakmile mrkla, byl pryč. Byla to jen iluze? Nebo snad něco víc? Útesy měly své vlastní kouzlo, a Heidi si nebyla jistá, jestli to byla jen hra světel a stínů, nebo jestli skutečně cítily něco nadpřirozeného. Když Isarel zavrtěla ocáskem, Heidi si uvědomila, jak silně na ni působí tahle vlčice. Její lehkost, její upřímnost, a především to, jak přirozeně přijímala každou novou zkušenost. Bylo to osvobozující a zároveň ohromující. Když ji Isarel znovu pochválila, Heidi se pousmála. „Děkuju, snažím se... ale ty máš dar. Mluvit s tebou je jako dýchat svěží vzduch, je to tak... přirozené,“ dodala s jemným úsměvem. A bylo to pravda. Heidi byla vždy ta, která si dávala pozor na slova, na významy, na každý detail. Ale s Isarel to bylo jiné. Její spontánnost a neustálé fantazírování jí dodávalo pocit volnosti, jaký už dlouho nezažila. Když promluvila o svém jméně, Heidi se musela pousmát. „Tvé jméno je stejně krásné jako ty sama,“ řekla tiše, upřímně. „A ať už má jakýkoli význam, pro mě teď znamená radost. Setkání s tebou je jako malý zázrak.“ A bylo to tak. Isarel na ni měla zvláštní vliv, něco v ní rezonovalo s tím neklidem, který Heidi často cítila uvnitř sebe, ale zároveň to dokázalo přinést klid a naději. „I já jsem moc ráda, že jsme se setkaly,“ dodala Heidi s tichou upřímností, přičemž se na okamžik podívala do dálky, kde se obloha setkávala s útesy. „Možná má tohle místo své vlastní kouzlo, které nás sem přivedlo. A možná je to jen začátek něčeho většího.“

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₂₉

Heidi pomalu kráčela po prasklém povrchu vyprahlého jezera, které kdysi jistě bývalo plné života. Nyní působilo jako smutná vzpomínka na dávné časy, ztracené ve větru, podobně jako její vlastní myšlenky. Vzduch byl těžký, sucho se jí dralo do plic, a přesto cítila podivný klid, jakoby tohle místo bylo něčím zvláštním, místem, kde se něco mělo odehrát. Každý její krok rozechvíval suchou zem pod ní a v jejím nitru jakoby se usazoval neklid. Když jí větřík přinesl tiché šeptání, ztuhla. Přimhouřila oči a rozhlédla se kolem sebe. Šepot přišel z nitra noční pouště, odkudsi z temnoty, kterou prosvětlovalo jen slabé světlo měsíce. Volal ji snad někdo z jejich sourozenců? Z nějakého důvodu jí to připadalo více varovné než konejšivé. Přemýšlela, jestli je to skutečné, nebo jen hra její mysli, která se ztrácí v samotě a v únavě. Ale ne... Poryvy větru by jí přeci nikdy nelhali, ne? Nad obzorem zahlédla temnou postavu. Nejspíš už věděla, kdo to je, dřív, než se stihla přiblížit. Heidi tiše vydechla a vykročila vpřed, pomalu, jakoby přemýšlela o každém dalším kroku, než se rozhodla zjevit svému bratru. „Ossiane,“ odpověděla klidně, když se vynořila ze stínu a postavila se na dosah jeho zraků. Přestože jeho přítomnost cítila už nějakou dobu, nyní, když stál před ní, cítila se jinak. Když se na něj dívala, poznávala v jeho postavě cosi pevného, jakoby každý jeho pohyb byl součástí vyššího plánu. Byl soustředěný a vzdálený, jeho myšlenky patřily jiným věcem než pouhému shledání se sestrou. Heidi zvedla hlavu a pohlédla na jeho tvář, která byla osvětlena mdlým světlem měsíce. Na okamžik mezi nimi zavládlo ticho, které se zdálo být obtěžkáno nevyřčenými slovy a otázkami. Konečně ho prolomila, tiše, ale s jistou vážností. „Zdá se, že naše cesty se opět protly, i když možná jsme se právě tomu oba snažili vyhnout.“ Její hlas byl klidný, ale v očích se zračilo něco víc... až nezvyklý neklid.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₂₈

Heidi na chvíli nechala slova Arrakise viset ve vzduchu, přemýšlejíc nad jejich podstatou a tím, co za nimi leželo. Bylo zjevné, že před ní stál vlk zvyklý na moc, na pozici, ve které si musel získávat respekt, a přitom se udržovat v pevném postoji, který mu zajišťoval jak bezpečí, tak uznání. V jeho slovech cítila jistou dávku pýchy, což ji trochu znejistilo, ale zároveň i pobavilo. Byl to pro ni zážitek, bavit se s někým takovým... někým, kdo očividně vládl nejen územím, ale i svým vlastním obrazem. „Je pravda,“ začala opatrně, s mírným úsměvem, „že vznešenost jména nemusí vždy odpovídat vznešenosti duše. Ale to, co vás dělá silnými, je vaše schopnost se s tím vyrovnat. Jste si toho zřejmě velmi dobře vědom.“ Heidi pohlédla na Arrakise s jasným pohledem v očích, v kterém se zračila jak zvědavost, tak mírná opatrnost. Cítila, že pod tvrdou fasádou panovníka se skrývá více, než se na první pohled zdálo. Možná kousek něčeho, co ji přitahovalo. Možná právě pocit, že dokáže odhalit něco, co ostatní nemohli. Vnímala jeho otázku o nihilské monarchii a přemýšlela, jak nejlépe odpovědět, aniž by příliš odhalila své vlastní postoje. „O nihilčanech jsem slyšela různé věci,“ přiznala. „Ale jak už to bývá, pověsti mají tendenci být přibarvované. Někteří tuláci mluví o vašem lidu s obdivem, jiní s opovržením. Pravdu ovšem vlk zjistí, až když pozná jednotlivce.“ Zvedla mírně hlavu a pousmála se. „A zatím jste mě spíše zaujali.“ Její tón byl jemný, ale pevný, a přitom stále otevřený k dalšímu rozhovoru. Když Arrakis zmínil ples, Heidi si nemohla nevzpomenout na ten večer. Sama tam strávila jen krátkou chvíli, ale vzpomínky na tanec s neznámou vlčkou, ale i jejím né-přílíš povedeným pokusu o interakci s jejím bratrem ji donutili hořce polknout. Na dlouho však takto nepřetrvala. Uvědomovala si že tento vlk pravděpodobně nestojí o to slyšet o jejích problémech. Situaci rychle zachránila jemným úsměvem který vlkovi věnovala. „Ples byl... fascinující,“ přiznala po chvíli. „Jsem zvyklá na větší volnost a společenské... formální události pro mě nejsou úplně přirozené. Ale musím říct, že vidět tolik vlků z různých koutů tohoto ostrova pohromadě, to bylo něco mimořádného. Nebyl to však úplně můj šálek čaje. Raději se pohybuji v lesích, než v přeplněných místnostech.“ Zamyšleně se odmlčela a pak opatrně dodala. „Ale myslím, že dokonce i plesy mají svůj smysl. Jsou to místa, kde se tvoří důležité aliance a kde vlci jako vy mohou projevit svou moc a postavení.“ Nad jeho poslední otázkou se zamyslela déle. „Musím přiznat, že jsem byla tulákem už dlouhou dobu,“ začala opatrně. „Vždy jsem si velmi cenila svobody, kterou to přináší. Která proudí mou krví... Ale zároveň cítím, že někdy přijde chvíle, kdy se vlk potřebuje usadit, najít místo, kde může zapustit kořeny.“ Na moment se rozhlédla pryč, po okolí, když promlouvala právě o svobodě. Nebyla si vlastně jistá, jestli by bylo vhodné mu představit svého věrného přítele, tak to prozatím odkládala. Pohlédla na něj vážněji. „Možná ta chvíle už pro mě nastává. Nejsem si tím ještě jistá, ale nevyhýbám se té myšlence. Připojit se k některé smečce by mohlo být zajímavou změnou.“ Heidi tiše sledovala Arrakise, zvědavá, jak zareaguje na její odpověď. Byla to pro ni možnost ukázat, že není pouhým tulákem bez cíle, ale vlčicí, která hledá svou vlastní cestu v životě.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₂₇

Poušť Hasa byla stále tichá a nehostinná, i když jí nyní dodávala zvláštní živost přítomnost cizince, který se k Heidi přibližoval. Už z dálky ji upoutal jeho postoj. Hrdý, sebevědomý, a jak se přiblížil, i jeho hluboký hlas nesl známky jakési nevyslovené autority. Měla pocit, že její zvědavost našla odpověď, když se představil jako Arrakis Falcone y Gracewood, panovník nihilský. Jméno, které znělo, jako by mělo váhu. Vládce. Bylo jí okamžitě jasné, že není jen obyčejným poutníkem, jakých mohla v těchto končinách potkat. Byl to někdo, kdo měl nad ostatními vlky převahu, někdo, kdo svou moc nosil s naprostou samozřejmostí. „Arrakis Falcone y Gracewood,“ zopakovala si jeho jméno, jako by ho chtěla lépe uchopit. „To je vznešené jméno,“ dodala pak s mírným úsměvem. „Já jsem Heidi... pouze Heidi.“ Pokývla hlavou, i když věděla, že její jméno nemá zdaleka takový nádech majestátnosti. Ale jí to nevadilo. Vždy si zakládala spíš na svém srdci než na titulech. Když Arrakis zmínil nihilskou kotlinu u moře, kde měl svůj domov, Heidi okamžitě pocítila závan zvědavosti. Jakoby si chtěla vybavit, co všechno o tomto místě věděla. „Slyšela jsem o tom místě. Zní to jako fascinující krajina. Představuji si, že musí být krásné a drsné zároveň.“ Její hlas byl naplněn obdivem. „Nikdy jsem tam nebyla, ale vždy mě zajímala místa, která kombinují sílu přírody a moc vlků. Jaké je to tam? Cítíte se tam doma?“ Zatímco Arrakis zůstal stát s ocasy zvednutým nad svým hřbetem, což jasně signalizovalo, že si nepřál přílišný kontakt, Heidi to respektovala. Zůstala v přiměřené vzdálenosti a jen ho dál pozorovala se zájmem. Z jeho postoje vyzařovala určitá formálnost, možná i rezervovanost, ale v jeho očích bylo něco, co ji zaujalo. Měla pocit, že v jeho přítomnosti musí být obezřetná, ale zároveň jí to vyvolávalo touhu dozvědět se o něm víc. Byl to typ vlka, který v ní vzbuzoval respekt, ale i zvědavost, která ji táhla dál. Když se zeptal, jestli se setkali na plese, zasmála se jemně a pokrčila rameny. „Plesu jsem se účastnila,“ odpověděla klidně. „Ačkoli to bylo krásné, moc dlouho jsem nezůstala, a myslím že jsme se nepotkali.“ Zavrtěla hlavou a s úsměvem na něj pohlédla. Těžce polkla, když si vzpomněla na konverzaci s Ossianem. Zastříhala oušky a pokračovala. „Užil jste si to?" Heidi nevěděla, jak moc o sobě Arrakis chtěl mluvit, ale jeho zmínka o plese a jeho formální chování jí dávaly pocit, že to byl někdo, kdo byl zvyklý na svět vlků vyššího postavení. Přemýšlela, co ho mohlo přivést sem, do pouště, mimo jeho domov a formální prostředí, kde zřejmě vládl železnou tlapou. „Co vás sem přivedlo?“ zeptala se nakonec otevřeně. „Zřídkakdy potkám v poušti někoho, kdo má domov jinde. Zajímáte se o tuláky?“ Nadhodila s jistým zájmem, vzpomínajíc na to, jak se jí představil. Byla si jistá že byl vysoce postavený a nebylo by tak nepravděpodobné, aby verboval nové členy. Sama věděla, že mnoho vlků bloudí světem bez jasného cíle nebo naděje. A že mnozí, jako ona, měli v srdci stále otázky o tom, kde je jejich pravé místo.