Príspevky užívateľa

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₂₆

Heidi se zastavila na okraji rozlehlých plánin a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Ten pocit volnosti a nekonečného prostoru ji naplňoval neobvyklým klidem. Věděla, že nekonečné pláně jsou místem, kde se může cítit svobodně, daleko od ruchu a napětí jiných světů, které často obývala. Svým zrakem přejížděla přes širokou plochu, po které se mírně vlnil trávník v lehkém větru. Bylo to téměř jako moře zeleně, které se táhlo kam jen oko dohlédlo, jen tu chyběly vlny vody, které by jí připomněly domov. Její oči se brzy zaměřily na postavu, která se v dálce pohybovala s grácií a jasným záměrem. Vlk, jehož pach dosáhl až k ní, se očividně zabýval průzkumem stejně jako ona. Viděla, jak se zastavil, nejspíš nad něčím zcela neobvyklým, co přitáhlo jeho pozornost. Zvědavost jí nedala, a tak se pomalu vydala směrem k němu. Když byla blíž, všimla si, že jeho pohled upřeně spočívá na drobném fialovém pírku, které leželo na zemi. To muselo být to, co ho zastavilo v jeho tichém průzkumu. Heidi si všimla, jak opatrně natáhl tlapku a zlehka se dotkl peříčka, jako by zkoumal, zda se jedná o skutečnou věc nebo snad o nějaký klam. „Zajímavý nález,“ pousmála se a poznamenala klidně, když se přiblížila natolik, aby ji slyšel. „Fialové peří není zrovna běžné. Zajímalo by mě, z jakého ptáka pochází.“ Její hlas nesl nádech upřímné zvědavosti.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₂₅

Heidi se s jemným úsměvem dívala na Nirixe, nebo Nixe, jak se jí představil, a přemítala nad jeho slovy. Bylo zřejmé, že se oba nacházeli na opačných stranách víry. On věřil v Hatiho, zatímco ona cítila, že ji vede něco jiného, něco mnohem osobnějšího. Přesto ji na tomto vlkovi něco zaujalo. Způsob, jakým mluvil o víře, naznačoval hlubší propojení, něco, co přesahovalo jen pouhá slova a fráze. Byla zvědavá, co všechno ho k tomu vedlo, jaký je jeho příběh a co skrývá za svou pevnou vírou. „To, co říkáš o osudu a hvězdách, zní velmi poeticky,“ přikývla Heidi s příjemným úsměvem, ale cítila, že by bylo snadné zůstat u tohoto abstraktního tématu, které je však spíše rozdělí, než přiblíží. Rozhodla se proto změnit směr jejich rozhovoru. Bylo jí jasné, že Nirix není jen další vlk, kterého by potkala náhodou, a jeho životní cesta musela být zajímavá. Cítila, že je čas ho lépe poznat, odhalit, co ho formovalo a jaké zážitky ho přivedly tam, kde je dnes. „Ale nechme teď víru stranou,“ navrhla s lehkým úsměvem, „Každý z nás věří v něco jiného, a možná je lepší soustředit se na to, co nás spojuje, než co nás rozděluje.“ Naklonila hlavu a její oči se zaleskly zvědavostí. „Řekni mi něco o sobě, Nixi. Jaký byl tvůj život, než ses stal tím, kým jsi dnes?“ Byla zvědavá. Způsob, jakým mluvil, naznačoval, že má hluboké znalosti a zkušenosti. Toho si Heidi okamžitě všimla. Chtěla vědět, co ho formovalo, co zažil, co ho přivedlo k jeho pevné víře. Z jaké rodiny pocházel? Měl sourozence? A co ho přivedlo do tohoto mladého lesa, kde se jejich cesty proťaly? „Víš, já miluju příběhy,“ pokračovala, „A mám pocit, že ten tvůj by mohl být velmi zajímavý.“ Nechtěla ho přímo tlačit do kouta, ale zároveň ho chtěla povzbudit k tomu, aby s ní sdílel něco osobního. Bylo snadné nechat se unést debatou o víře, ale Heidi věděla, že skutečná spojení vznikají, když se vlci otevřou, když si řeknou o sobě něco víc než jen svá přesvědčení. Chtěla vědět, jaký je Nix za tou maskou sebejistoty a víry, kterou nosil.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₂₄

Heidi dorazila na okraj pouště Hasa pod oslepujícím sluncem, které se vysoko na nebi třpytilo jako diamant, a zářilo na nekonečné moře písku pod ní. Cítila, jak se jí zlatavý písek dostává mezi prsty na tlapách a jemně ji píchá, když kráčela dál. Bylo tu všechno, co by od pouště očekávala. Nehostinná, ale zároveň záhadná krajina, která měla své vlastní tiché kouzlo. Tohle místo se zdálo být na první pohled mrtvé, ale Heidi věděla, že i zde se skrývá život, jen se musí pozorně dívat a hlavně trpělivě čekat. Už to byla chvíle, co se pustila do tohoto vzdáleného světa. Nečekala, že narazí na poušť. Pustou a nesmírně rozlehlou. Nebyla si jistá, kam ji její tlapky vedly, ale vnímala, že cesta, po které kráčí, má svůj význam. Vždy tomu věřila, že všechno, co se děje, má nějaký smysl, i když ho v daném okamžiku možná neviděla. Pak zahlédla v dálce pohyb. Zastavila se a její pohled zúžil na tmavou siluetu, která se na horizontu rýsovala proti písčitým dunám. Její zvídavost okamžitě vzrostla. Nebylo zvykem potkat někoho v těchto opuštěných končinách, kde by jen málokdo vydržel déle než pár dní. Když se postava přiblížila, Heidi si uvědomila, že je to vlk, a ne ledajaký vlk. Bylo na něm něco výrazného, co upoutalo její pozornost. Jeho uvolněný, sebejistý postoj, jako by sem patřil, a přitom zároveň působil trochu odtažitě, jakoby nad touto krajinou panoval. Působil klidně, ale zároveň v něm bylo cosi neklidného, snad určitá jizlivost, kterou nedokázala přesně pojmenovat.
Bez váhání se však rozhodla oslovit ho. Heidi nikdy neměla strach z cizinců, spíše naopak, každý nový vlk pro ni představoval příležitost dozvědět se něco nového. A pro tak dychtivou vlčici sršíc zvědavostí po nových informacích to bylo opravdu radostné. „Zdravím,“ pronesla jemným hlasem, který byl slyšet, přestože se mezi nimi zvedal slabý vítr a občas zvířil písek. „Zabloudil jste sem také? Nebo máte snad tento kousek světa za svůj domov?“
Její otázka byla přátelská, ale pod ní se skrývala zvědavost. Zajímalo ji, co vlka přivedlo do těchto nehostinných krajů. Čekala, co odpoví, zatímco ho dál zkoumala pohledem. Jeho tmavá srst se zdála být v ostrém kontrastu s pouštním písečným světem, a přesto tady stál s jistou elegancí, jako by právě on měl moc rozhodovat o tom, kdo sem patří a kdo ne. Když se mu její slova donesla, vzpomněla si na svůj vlastní důvod příchodu sem. „Říkají mi Heidi,“ pokračovala lehkým tónem, kterým se snažila prolomit případné napětí. Přiblížila se ještě trochu blíž a párkrát ho obkroužila snad aby si ho lépe prohlédla, než se zastavila před ním a poklidně se usadila.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₂₃

„Vážně vypadám, jako bych to tady znala celý život?“ zasmála se Heidi. „To mě docela překvapuje, protože tady jsem opravdu jen krátce. Někdy mám pocit, že jsem pořád cizinka.“ V jejím hlase se mísila jakási melancholie s upřímností. Přestože milovala své toulky, někdy jí připadalo, že by bylo hezké patřit někam, kde by mohla zůstat déle než jen pár dní.
Když Isarel zavřela oči a vychutnávala si jejich rozhovor, Heidi na ni upřela své jemné, zvídavé oči. Bylo zřejmé, že Isarel byla někdo, kdo věřil v osud, ve větší smysl věcí. Stejně jako ona sama. S úsměvem na rtech ji sledovala. Byla ráda že konečně našla někoho, s kým by si opravdu mohla rozumět „Myslím, že máš pravdu,“ přikývla Heidi, když Isarel zmínila, že se všechno děje z nějakého důvodu. „Já často věřím, že vítr, příroda a svět kolem nás mají svůj vlastní plán. Možná i naše setkání je jeho součástí.“ Heidi se pousmála nad tím, jak Isarel mluvila o svém sourozenci. „Tvůj bráška musí být velice moudrý vlk,“ pronesla měkce. „Je hezké, že máš takové vzpomínky na někoho, kdo ti byl blízký.“ Isarelin kompliment na její řeč Heidi trochu zaskočil. „Opravdu si myslíš, že hezky mluvím?“ Heidi sklonila hlavu a v jejích tvářích se objevila jemná červeň. „Možná to mám z domova, možná to mám od větru. Vždycky jsem věřila, že když nasloucháš přírodě, naučíš se jí rozumět, a pak se ti to vrátí i ve slovech, která vycházejí z tebe.“ Usmála se na Isarel. „A ty mluvíš taky krásně. Tvé slova mají takový... jemný dotek, jako by se vznášely v rytmu větru.“ Heidi chvíli přemýšlela, jak asi Isarel vyrůstala, jaké měla zázemí, a co ji vedlo k tomu, že teď stojí tady, na útesech, ve společnosti cizí vlčice. „Isarel de Amaryllis...“ opakovala po ní tiše, vychutnávajíc si zvuk jejího jména. „To je krásné jméno. Zní vznešeně. Znamená to něco speciálního?“ Nechtěla se vyptávat příliš osobně, ale zároveň ji zajímalo, odkud Isarel pochází a co ji sem přivedlo. Když pak opět pohlédla na Isarel, zlehka se usmála. „Jsem ráda, že jsme se potkaly. Někdy cesta, i když je dlouhá a osamělá, přinese setkání, která stojí za to. A já si myslím, že naše setkání je jedno z těch, co si budu dlouho pamatovat.“

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₂₂

Heidi naslouchala Medoře s trpělivým úsměvem na tváři, zatímco vlčice tiše odpovídala na její slova. Bylo něco zvláštního na téhle konverzaci. Jakoby se dvě bytosti z různých světů potkaly na křižovatce, kde ani jedna nevěděla, kam ta druhá směřuje. Heidi sice tuto vlčinu víru už dávno znala, a částečně se v ní střádal jakýsi nepříjemný pocit, způsoben právě všemi jejími zkušenostmi s jistým 'Bohem noci'. Heidi se zlehka usmála, když Medora zmínila, že její klan nevěří na přírodu. Přišlo jí to přece jen trochu komické. Bůh noci... Zamyslela se. Vždyť to má také jistou spojitost s přírodou, no ne? Když Medora pokračovala a zmínila, že Bůh noci k ní promlouvá ve snech, Heidi chápavě přikývla, i když si uvědomovala, že jistá slepá vlčice její gesto nemůže vidět. Byla si jistá, že v tom, co říká, je kus pravdy, ale její vlastní pomyslná víra byla jiná. Vlastně to jako víru ani nebrala, ale vzhledem k názorům většině jiných vlků tento název tak nějak přijala. „To je zajímavé,“ řekla po chvilce zaváhání. Když se zmínila, že si nemyslí, že by o Heidi kdy snila, Dee se jen pousmála. „Sny nás vedou různými cestami. Možná jsme se měly setkat právě teď, a ne ve tvých snech.“ Tmavá vlčka se zadívala na horizont a chvíli jen tak zamyšleně pozorovala výhled který jim tyto hory poskytovali - teda vlastně jen Heidi. Když Medora kývla na její návrh, že se vydají dál, Heidi se zlehka usmála a vykročila vpřed, přičemž se stále držela dost blízko slepé vlčice, aby se jí neztratila. Heidi se otočila a podívala se na slepou vlčici, která kráčela vedle ní. Cítila, že jejich setkání nebylo náhodné, ačkoliv se tak na první pohled mohlo zdát. „Medoro,“ Začala opatrně. „Kam máš vůbec přesně namířeno? Znáš vůbec svůj cíl?“ Nadhodila mezitím co ťapkala ne příliš přívětivým povrchem.

Arrakis x Zathrian
Salome x Ossian
Timothée x Hariuha

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₂₁

Heidi poslouchala jeho slova s klidem, ale zároveň cítila, jak se v ní něco pohne. Bylo zvláštní, že se cítil tak blízko a přitom tak daleko. Vlčice věděla, že někdy stačí jen pár slov, aby se dotkla něčího srdce. A byla si vědoma toho, že právě teď stála na tenkém ledě. Jeho nejistota a zároveň touha po tom být chápán byly tak zjevné, že cítila nutkání mu nabídnout jakousi útěchu, i když se teprve poznávali. „Jsem ti vděčná, že mě nesoudíš,“ začala tiše, její hlas byl jemný a uklidňující. „Víš, já se snažím nesoudit nikoho. Každý z nás má své cesty, své bitvy, které bojuje, a někdy je to těžší, než si vůbec dokážeme představit. Ale to, že tě neznám, neznamená, že nemohu vidět, že v tobě je něco dobrého.“ Viděla, jak se jeho pohled ztratil v zemi, a cítila, že ho jeho vlastní myšlenky tíží. Byl to ten pohled, který často vídala u těch, kteří se snažili najít odpovědi na otázky, na které možná nikdy nebudou mít jasnou odpověď. Ale i tak se usmála, jemně a povzbudivě. Jeho pohled, měkký a laskavý, ji potěšil. Bylo zřejmé, že jí nechtěl vyčítat její chování, a to ji uklidnilo. Heidi cítila, že mezi nimi pomalu vzniká něco jako porozumění. Něco jemného, co mohlo být základem pro důvěru.
Když se zeptal na její jméno, Heidi se mírně pousmála. „Říkají mi Heidi, Dee,“ odpověděla prostě, ale v jejím hlase byla slyšet přívětivost a otevřenost. „A ty?“ oplatila mu otázku, její jantarové oči ho pozorně sledovaly. „Víš, je zvláštní, jak někdy cesty dvou vlků vedou k tomu, aby se setkali, aniž by to plánovali,“ dodala zamyšleně a tiše, jakoby mluvila spíše pro sebe. „Ale jsem ráda, že jsem tě potkala.“ Opatrně přešlápla a zase se od něj na chvíli vzdálila. Zahleděla se do dálky prostředí lesa a jednoduše žila tou chvíli. Tím zpěvem ptáků, a větrem který ji hladil po zádech.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₂₀

Heidi se zastavila a jemně se pousmála, když zaslechla jeho zmínku o Ossianovi. „Ano, jsme si podobní,“ přikývla pomalu, zatímco její myšlenky zabloudily k jejímu bratrovi. Nirixovo překvapení nad tím rozdílem ji na jednu stranu potěšilo, ale zároveň v ní vzbudilo i jistou lítost. Ne každý měl možnost vidět, co se mezi ní a sourozenci skutečně odehrálo, jak odlišné cesty si zvolili. Jeho překvapení ji zaskočilo. Nečekala, že její slova způsobí takovou reakci. Mírně naklonila hlavu na stranu a naslouchala, jak mluvil o sobě, o tom, že si nemyslí, že by zasloužil víc. Jeho slova byla plná pochybností a nejistoty, něco, co sama důvěrně znala. „Proč bych si to nemyslela?“ začala tiše, jejím hlasem zněl lehký tón starostlivosti. „Někdy nejsme nejlepšími soudci sami sebe. Možná si myslíte, že nejste hodný toho, co by jste si zasloužil, ale to neznamená, že to tak je. Někdy vidíme sami sebe v příliš tvrdém světle, ale ostatní nás vidí jinak.“ Usmála se na něj znovu, tentokrát s jemností, kterou si vyhradila pro chvíle, kdy chtěla někoho povzbudit. Jeho zmínka o Hatiho moci a jeho pozici ji přiměla na chvíli přemýšlet. Sama s Hatim neměla naprosto žádný vztah. Bylo pro ni těžké pochopit, proč ho ostatní vlci vidí jako boha nebo záchrance, ale zároveň věděla, že pro mnoho z nich to bylo něco skutečného. „Nikdo po vás nechce, abyste byl Hatim,“ pronesla po chvíli přemýšlení. Cítila, jak se jeho tělo napjalo, když se ho dotkla ocasem. Jeho překvapení a náhlý záchvěv byly téměř hmatatelné, a Heidi ucítila jemné zachvění vzduchu mezi nimi. Přesto se neodtáhla, místo toho se na něj podívala s laskavostí. „Odpusťte, jestli jsem vás vyvedla z míry,“ řekla tiše, jakoby nechtěla narušit ten křehký moment, který mezi nimi vznikl.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₉

Heidi se zlehka usmála, když vlčice před ní projevila zájem. Isarelina zvědavost ji potěšila, byla to příjemná změna oproti všem těm napjatým a temným setkáním, která v poslední době zažila. Na těchto odlehlých ostrovech vládla podivná atmosféra, trochu tajemná, ale přesto uklidňující. Cítila, že je tady vítaná, i když tyto kraje zatím neznala. Když se Isarel přiblížila a obdivovala její náhrdelník, Heidi se podívala dolů na kožený přívěsek zdobený modrými pírky. Lehce kývla hlavou a pronesla přátelským tónem. „Tento náhrdelník jsem dostala ve své domovině, v jedné velmi vzdálené smečce. Je to taková vzpomínka,“ Cítila, jak její slova zní trochu melancholicky, ale zároveň byla ráda, že může otevřeně mluvit. Isarelina bezstarostná přítomnost jí dodala odvahu. Vítr, který lehce čechral její srst a vlnil vřesové květy okolo nich, jako by šeptal tiché povzbuzení. „Jsem tu také jen krátce,“ odpověděla Heidi na otázku ohledně její přítomnosti na ostrovech. „Cesty mne vedly sem, ale stejně jako tebe, i já se tady teprve rozhlížím... Tyto útesy mají své kouzlo, cítíš to? Vítr tady zní tak jinak… jako by šeptal příběhy minulosti, které nikdo nezná.“ Byla ráda, že může sdílet alespoň část svého pohledu. Isarelina energie byla příjemná a pozitivní, a to jí dodalo odvahu zůstat o něco déle. Sama by se nikdy neodvažovala projevovat tolik radosti, ale právě teď byla otevřenější. Její srst lehce zaplápolala ve větru, zatímco se na ni otočila s dalším úsměvem. „Víš,“ začala znovu, „taky jsem odcházela od rodiny kdysi dávno, s podobnou zvědavostí jako ty. Ale někdy se mi zdá, že čím dál jdu, tím víc otázek se objevuje, místo aby se odpovědi našly.“ Zavrtěla hlavou, jako by tím chtěla odehnat myšlenky na minulost, kterou zatím nechala za sebou. „Ale kdo ví, možná tyhle útesy mají odpovědi, které hledám. Možná mi vítr, který tady vane, ukáže cestu.“
Její pohled na Isarel změknul. Byla ráda, že potkala někoho tak přátelského. „Mimochodem, děkuju, že se zajímáš,“ dodala s lehkým úklonem hlavy, jak byla zvyklá z přátelských setkání. „A omlouvám se, že tě zatěžuji svými hlubokými myšlenkami. Mé jméno je Heidi. Jak říkají tobě, drahá?“ Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy se cítila tak volná a otevřená. Isarelina přítomnost, i když byla zcela neznámá, působila jako balzám na její osamělou duši.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₈

Heidi stála na okraji vřesoviště, její oči se vpíjely do rozlehlé krajiny, která se před ní táhla, jako by neměla konce. Vzduch byl svěží a studený, vítr si pohrával s její srstí a šumění trávy se mísilo s jemným praskáním vřesu pod jejími tlapami. Byl to obraz svobody, ale zároveň ji svíral zvláštní pocit osamělosti, jako by byla příliš daleko od všeho, co kdy znala. Před ní se rozkládaly drobné stromky a keříky, které se vlnily v rytmu větru. Zvedla hlavu a nechala vítr, aby ji ovíval, jako by tím mohla naslouchat starým písním, které tento kraj zpíval po celé věky. Její vztah k přírodě byl hluboký, skoro posvátný, ale tentokrát to nestačilo. V jejím nitru bylo prázdné místo, které krajina nedokázala zaplnit. Vzpomínky se na ni valily s každým dalším závanem větru. Její bratr, Marion, rodina. A nebe nad nimi všemi, nekonečné a mlčenlivé. Heidi věděla, že před svým osudem nemůže utéct, ani kdyby se schovala do těch nejvzdálenějších koutů světa. Po všech těch letech bloudění a hledání vlastní cesty se teď cítila, jako by byla ztracená víc než kdy dřív. Její tlapy se zabořily do měkké půdy, když udělala pár kroků vpřed, mírně nejistě, jako by snad doufala, že ten pocit úzkosti nechá za sebou. Ale ani ten vítr, který teď kolem ní zpíval svou věčnou píseň, ji nedokázal uklidnit. Byl to stejný vítr, který ji vždy volal, aby se hnala dál, ale dnes ji přiváděl zpět. A možná to bylo právě to, čeho se nejvíc bála.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₇

Heidi stála uprostřed toho náhlého a zmateného ticha, které se mezi nimi rozhostilo, a cítila, jak jí každý okamžik přidává na váze. Její srdce, které jí zpočátku bušilo radostí a nervozitou, teď tížilo hrozbou nepochopení. Ossianův výraz jí říkal tolik, a přitom nic. Nebyl na ni naštvaný, ale nebyl ani vřelý. Byl to pohled někoho, kdo ji sice poznával, ale kdo se k ní už dávno vzdal veškeré citové vazby. A to ji zasáhlo mnohem hlouběji, než by si kdy přiznala. Jeho slova o Marion, o tom, jak je jejich sestra šťastná pod světlem pána, jak tomu říkal, jen prohloubila její pocit ztráty. Heidi nechápala, proč by Marion následovala někoho tak neznámého a vzdáleného, ale zároveň ji to nepřekvapovalo. Marion byla vždycky citlivá, vždycky hledala něco, co by jí dalo smysl, a očividně to našla v Ossianově cestě. Cesta, kterou Heidi nikdy nepochopila, a teď se zdálo, že ji ani nikdy pochopit nemůže. Dalo by se snad i říct, že jí Hati sebral dva sourozence? Nebyla vůči němu už tak vysazená, avšak stále ho nedokázala pochopit. Ossianův pohled, když pronesl její jméno, zanechal v jejím srdci hlubokou stopu. Viděla v něm vzpomínky na jejich minulost, na chvíle, kdy byli ještě jedna smečka, rodina, kdy se jejich svět netočil kolem tajemství, víry a rozdělení. Ale teď? Teď byla cizinkou, nejen v jeho životě, ale možná i ve vlastním. Tak moc se změnila, že by se už ani sama nepoznala, tak proč by vlastně měl Ossi? „Ossiane…“ zašeptala, její hlas byl slabý, téměř nerozhodný. Na okamžik měla pocit, že by se nejraději otočila a zmizela, jako by se tím mohla vyhnout té tíži, která na ní ležela. Ale zároveň věděla, že by to bylo ještě horší. Nemohla ho znovu opustit, ne bez vysvětlení, ne bez toho, aby mu řekla, jak se cítí. Zhluboka se nadechla a přiblížila se k němu o krok blíž, ačkoli Salome, která stála po jeho boku, ji stále pozorně sledovala. Její přítomnost byla znatelná, a ačkoliv to nebylo vyloženě nepřátelské, Heidi vnímala její ostražitost. Chápala to, ale nemohla se tím teď nechat rozptylovat. Jen tiše kývla jejím směrem, když se ji Ossian rozhodl představit jako svou sestru a pohledem snad jako by ji chtěla sdělit, že jí hned vše za moment vysvětlí. Jen co se vypořádá s touhle situací, která nebyla komfortní asi nikomu z nich. Píchalo ji u srdce a slzy měla skoro na krajíčku. Nezměkkla trochu? Asi ano... ale kvůli rodinným záležitostem měla pocit, že mohla být omluvena. „Já…“ začala znovu, tentokrát pevněji. „Omlouvám se. Omlouvám se, že jsem se vás nezastala, omlouvám se, že jsem tu teď, možná nečekaně, bez varování…“ Její hlas byl jemný, plný lítosti. „Nevěděla jsem, co se s vámi děje. Nevěděla jsem, jestli jste v pořádku.“ Podívala se na něj, hledajíc v jeho očích nějakou stopu pochopení. „Víš, vítr mě volal, a já musela jít. Musela jsem najít svou vlastní cestu. Nepřišla jsem sem jen kvůli vám- tobě, ale osud pro mne měl asi i jiné plány.“ Její pohled se na chvíli zatoulal k zemi, jako by hledala sílu v tvrdé zemině. „Nevím, co jsem čekala, když jsem tě znovu uviděla, ale...“ Její hlas se na okamžik zadrhl, než znovu našla slova. „Ale chtěla jsem, abys věděl, že mě to všechno mrzí.“ Skoro až kňukla. Chvilku jí trvalo než se zpátky posbírala ale jakmile se jí to povedlo, pokračovala. „Vím, že mi to možná neodpustíš,“ pronesla nakonec, „a nečekám, že to uděláš. Ale nemohla jsem se nevrátit, nemohla jsem nezkusit napravit, co mezi námi zůstalo nevyřčeno.“ Její oči se znovu setkaly s jeho, a na okamžik se zdálo, že mezi nimi zavládl nějaký hlubší kontakt. Bylo to jemné, téměř nepostřehnutelné, ale přesto skutečné. Nakonec se její pohled obrátil k Salome, která stále stála vedle Ossiana. „A ty…“ začala opatrně, nejistá, jak pokračovat. „Ty jsi jeho společnice..?“ zeptala se nakonec tiše. Cítila, že by se měla představit, že by měla projevit zájem, ale nechtěla do toho příliš zasahovat. Přesto věděla, že v této chvíli je důležité začít znovu, nejen s Ossianem, ale i s těmi, kteří ho teď obklopují.
Ona teď nebyla jen jeho sestra. Byla součástí minulosti, která se možná nikdy plně nevrátí, ale mohla alespoň zkusit napravit některé chyby.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₆

Heidi sledovala vlka, jak se k ní přibližuje, jeho chůze byla tichá, pečlivá a vypočítaná. Nebyl hrozbou, to věděla. Ale něco v jeho pohybech, v tom, jak lehce švihl ocasem, ji zaujalo. Měl kolem sebe něco, co ho činilo fascinujícím. Možná to bylo tím, jak přirozeně vládl tímhle lesem, jak přirozeně působil v jeho temnotě. Měla pocit, jako by byl sám zosobněním noci, které věřil. Zhluboka se nadechla, nechala vzduch lesa naplnit své plíce, zatímco vnímala jeho přítomnost. Jeho rudé oči se upřely do jejích a Heidi pocítila, jak jí po páteři přeběhl jemný mráz. Nebylo to z nepříjemnosti, spíš něco jako varování, pocit, že by měla být opatrná. Ale zároveň se jí to líbilo, jeho přítomnost ji nezneklidňovala, spíš vyvolávala zvědavost. Hatiho pravá ruka, zopakovala si v duchu jeho pozici, trochu přemýšlejíc nad tím, co to vlastně znamená. Věděla, že tito vlci měli svou hierarchii, svůj vlastní způsob uctívání, a ona byla v jejich světě cizincem. Jeho otázka o bratrovi ji na chvíli zaskočila. Mohla cítit, jak jí tep začal mírně zrychlovat, když přemýšlela, co říct. Chtěl znát jeho jméno? Byl to opravdu zájem, nebo jen něco, co potřeboval vědět? Znovu zvedla pohled a jejich oči se setkaly. Byl to moment, který trval déle, než by měla. „Ossian,“ odpověděla nakonec klidně. „Můj bratr se jmenuje Ossian.“ Nechala ta slova zlehka padnout mezi ně, jako by to nebylo tak těžké přiznat. Ne, už to dávno nebylo tajemstvím, ale přesto jí vždy připadalo zvláštní o něm mluvit s někým jiným. Cítila, jak jeho rudé oči na ní stále spočívaly, jak ji studoval, a pak se lehce zasmál. Ten zvuk byl nízký, skoro jako by pocházel z hlubin jeho hrudi, a Heidi musela potlačit úsměv, který se jí tlačil na rty. Bylo v něm něco zvláštního, co ji fascinovalo. Jakmile promluvil znovu, jeho hlas byl tišší, téměř konejšivý. Pokud nejsi na mém území, jsi v bezpečí, v jeho slovech cítila něco víc než jen ujištění. Bylo to, jako by jí skutečně sliboval, že ji ochrání, kdyby se ocitla v nesnázích. A ačkoliv si nebyla jistá, co tím přesně myslel, věřila mu. Cítila to v kostech. Jeho další otázka ji zastihla nepřipravenou. Oči měla stále upřené na něj, když se jí přímo zeptal, co si myslí, že by se s ním mělo dít. To napětí v jeho hlase, ten jemný tón… bylo to jako výzva. Jeho otázka visela ve vzduchu jako kouř, pomalu se k ní dostávala a obalovala ji. Heidi na chvíli zavřela oči, jako by se snažila najít správná slova. „Myslím,“ začala tiše, ale stále s jistotou, „že ti patří víc, než si možná sám uvědomuješ.“ Pomalu se k němu přiblížila, její oči stále v jeho, ale dostatečně daleko, aby se necítil ohrožen. Byla tajemná, ale nehrála si s ním. „Vlk jako ty,“ pokračovala jemně, „má kolem sebe auru síly. A ať už Hatiho posloucháš, nebo ne, tahle síla patří tobě.“
Pak se na něj usmála, jemně a přátelsky. „Není to tak, že by se s tebou něco mělo stát,“ řekla tiše, „ale spíš to, že už jsi tím, kým máš být.“ Ještě trochu se přiblížila a houpla ocasem, přičemž ním vlka pohladila po boku.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₅

Heidi se nervózně zastavila na místě, její srdce divoce bušilo, jak se v ní mísily různé emoce. Střídavě pohledem kmitala mezi Ossianem a Salome, v její hlavě se honily divoké myšlenky, až se jí z toho málem zamotala hlava. Byla zmatená a zároveň překvapená, jak moc ji to setkání zasáhlo. Byla si jistá, že její bratr by měl radost, že ji znovu vidí, ale ten jeho výraz... Co si o ní teď myslel? Její vlastní výčitky se na ni sesypaly jako lavina. Možná ho zklamala, možná ho opustila ve chvíli, kdy ji nejvíce potřeboval. Nejen ji, jeho další sourozence, a i rodiče. Tolik let uběhlo od chvíle, kdy odešli, a přesto, když na něj teď hleděla, nemohla se zbavit pocitu, že zůstala něco dlužná. Ano, měli mezi sebou rozdíly, ale on byl stále její bratr.
Její bratr, její krev, a možná to byla její láska k přírodě která ji naučila že by si svých nejbližších měla vážit více, bez ohledu na to, jaké hrůzostrašné věci se právě dějí. Ona mu vlastně neměla co vyčítat. Bloudila všemi možnými kraji světa a naslouchala jen větru, a Matce. Mluvila k nim, žádala je o rady a několikrát, při silných bouřích či jiných nepříznivých podmínkách i prosila o odpuštění. Už dávno se vzdala naděje, že by se někdy ještě setkali, a teď tu stál přímo před ní. Hluboko v nitru cítila touhu napravit to, co mezi nimi zůstalo nevyřčeno. Vždycky byl tím, kdo se držel své víry pevněji než ona, ale nikdy na něj nezanevřela. Tedy ne úplně, ačkoliv předsudky měla nejspíš vždycky. Možná i ona teď pochopila, že každý vlk si najde svou cestu, ale on nikdy zřejmě nepochopil, proč ji musela najít sama. Udělala krok blíž, snad aby se dostala do jeho osobního prostoru, ale než se mohla přiblížit, Salome skočila zpět, jako kdyby na ni narazila bleskem. Heidi se pousmála, trochu pobavená reakcí vlčice. „Promiňte,“ řekla Salome s jemným pohledem, ačkoliv trochu roztěkaným, „to jsem nechtěla- tedy-“ Opatrně udělala pár drobných krůčků zpátky a ukročila bokem, vlčici z cesty. Nervózní pohyb ocasu a skloněná ouška jí jen dodávaly na nejistotě, když opatrně postupovala dál. Snažila se být opatrná, jako by se bála, že jediný chybný krok by mohl všechno zničit. Její oči zůstávaly upřené na něj, hledaly odpovědi v jeho tváři, v jeho očích. Byl snad na ni naštvaný? Měl by být? „Ossi…“ pronesla znovu tiše, její hlas byl tak měkký, že se téměř ztratil v šumění plesu okolo. „Myslela jsem, že… že už tě nikdy neuvidím.“ Cítila, jak její hlas trochu zadrhávala, jak jí slova docházela. S každým dalším krokem vpřed se v ní mísilo víc a víc pocitů. Potřebovala vědět, co se s ním dělo, jak žil, jestli mu bylo dobře. V jejích očích se odrážela směsice radosti, zmatku i starosti. Chtěla ho obejmout, dotknout se jeho srsti, aby věděla, že je skutečný. Cítila, jak jí na jazyku visí tolik otázek, ale nejdůležitější byla ta, která jí sžírala srdce od chvíle, kdy zmizel. „A Marion?“ zopakovala potichu, její hlas se lehce třásl. Těžce polkla Byla to nejistá otázka, plná strachu a naděje. Doufala, že jejich mladší sestra je stále s ním, že ji chránil tak, jako by správný starší bratr měl. Heidi pomalu přešla k Ossianovi, a tentokrát se zastavila přímo před ním. Cítila se zranitelná, odhalená, ale i přesto byla odhodlaná se dozvědět víc. „Ossi...“ Její hlas byl plný emocí, „Byli jste spolu? Je v pořádku?“ Střídala pohled mezi jeho tmavým čumákem a ztvrdlou zeminou, jako by v ní hledala odvahu k tomu, aby řekla něco dalšího, ale zdálo se, že nemohla. Jen čekala. Heidi mezitím znovu zalétla pohledem na Salome a pocítila trochu lítosti. Zkazila právě Ossianovi rande? Možná vůbec neměla chodit? Teď už s tím ale nic nadělat nemohla. Řídila se nepsaným pravidlem, že minulostí bychom se trápit neměli, avšak teď ani ona neměla moc na výběr.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₄

Heidi poslouchala Medoru trpělivě a s mírným soucitem. S každým slovem, které z tmavé vlčice vycházelo, jí začínalo být jasnější, že Medora se skutečně považuje za nějakým způsobem vyvolenou, propojenou s bohem noci, ačkoliv její víra se zdála poněkud zmatená a posedlá. Heidi nebyla tak duchovně naladěná, jak by Medora možná čekala. Věřila především v přírodu, její síly a tajemství, která byla všude kolem nich. Neviděla však smysl v tom, aby jí teď Medoru přiváděla na jinou víru. To čím se vlastně orientovala, vítr, příroda, bylo jen poděkování za její neobvyklou magii, a za to že má tu čest být naživu v tak krásném světe. Ona sama by to nejspíš nepopsala jako víru, i když to od toho nemá vůbec daleko. Ona to brala jako životní styl. Jak Medora skončila svou řeč o Bohu noci, Heidi si na okamžik uvědomila, jak moc byla vlčice závislá na své víře. Byla to její jediná kotva, když byla slepá a osamělá v tomto krutém světě. Heidi nemohla nepřemýšlet o tom, jaké to musí být, nevědět, jak vypadá den nebo noc, být odkázaná jen na svoje smysly a vnitřní sílu. Možná i proto byla Medora tak pevná ve své víře, potřebovala něco, čemu by se mohla odevzdat, aby neztratila rozum. „Tak tedy dobře,“ začala Heidi jemným hlasem, „pokud chceš vědět, jak vypadám, ráda ti to popíšu. Jsem šedá vlčice s černými předními tlapkami, hřbetem, čumákem a ocasem. Mám jantarové oči, které...“ na chvíli se zarazila, uvědomila si, že pro Medoru tato informace vlastně nemá žádný smysl. „...no, prostě jantarové oči,“ dodala s jemným úsměvem. „Nosím kožený náhrdelník s černo-modrými peříčky kolem krku a na předních holeních mám červené kožené náramky. Ty peříčka mě propojují s větrem, který mě často doprovází na mých cestách a udává jim směr.“ Heidi se na chvíli odmlčela, sledovala Medorinu reakci, jestli v ní její popis probudí nějaké vzpomínky na sny, které zmiňovala. „Možná jsem ti někdy ve snu připadala povědomá,“ pokračovala. „Ale já osobně nevěřím v prorocké sny ani v Boha noci. Příroda je pro mě tou nejvyšší silou, která nás všechny provází. Někdy, když lovím, zpívám zvířeti, které jsem ulovila, poslední píseň. Uznávám ten přirozený cyklus života a smrti, ale vždy s respektem. To je můj způsob, jak se spojit s něčím vyšším.“ Heidi se na chvíli podívala do nebe, které teď bylo zatažené a pokryté hustými mraky. „Pokud ti mohu pomoci, ráda to udělám,“ pronesla s klidem. „Třeba nás můj přítel vítr dovede tam, kam potřebujeme. Možná to není Bůh noci, ale... má také své způsoby, jak nám poslat zprávy.“ Následně ztišila hlas a přemýšlela o Medořině nabídce pokračovat dál společně. Lov ve dvou by byl snazší, ale Heidi si uvědomovala, že Medora, bez očí a schopnosti se dobře orientovat, bude spíše závislá na jejích schopnostech. Zároveň ale cítila určitou odpovědnost. Nemohla tu slepou vlčici nechat napospas osudu, zvláště ne v tomto drsném prostředí hor. „Pokud jsi připravená,“ řekla nakonec rozhodněji, „můžeme se vydat na cestu. A pokud budeme mít štěstí, cestou narazíme na nějakou kořist. Možná vítr přinese příležitost. Ale i kdyby ne...“ Heidi se pousmála a jemně se otřela o Medorino rameno, aby jí dala najevo svou podporu. „...vezmeme to po mém. Budeme naslouchat a ona nám ukáže.“ Heidi vykročila vpřed, pomalu, aby Medora mohla cítit její blízkost a sledovat její pohyb. S každým krokem cítila tíhu odpovědnosti, ale zároveň i vzrušení. Nevěděla, kam je jejich cesta povede, ale byla odhodlaná Medoru doprovodit a možná jí i ukázat, že její víra v přírodu je stejně silná jako jakýkoliv bůh.

｡ ₊°༺❤︎༻°₊ ｡
₁₃

Heidi se již nějakou dobu pohybovala mezi tančícími vlky v lese, kde se ples rozjížděl v plné parádě. Les byl plný světla, které pronikalo skrze koruny stromů, zatímco na zemi se odehrával tanec života. Zábava, smích, tlumené hovory a jemné šustění vlků, kteří se ladně pohybovali mezi stromy, ji naplňovaly radostí. Bylo to magické místo, plné svobody a nadšení, a Heidi se v něm cítila naprosto přirozeně. Už nějaký čas tancovala sama, občas prohodila slovo s některými vlky, které znala či potkala po cestě- ačkoliv jich tolik nebylo. Náhle, jak se právě protahovala kolem několika vlků, něco jí udeřilo do nosu. Známý pach. Skoro jako její vlastní. Tak dobře známý, až se jí v očích na okamžik rozšířily zorničky. Ossian. Její bratr! Nemohla tomu uvěřit. Bylo to, jako by do ní udeřil blesk. Zastavila se, okamžitě zbystřila všechny smysly a nechala pach vést její kroky. Každým krokem byla blíž a blíž k tomu, co považovala už dávno za ztracené. Její srdce se naplnilo nadějí a vzrušením, mísícím se se zvědavostí. Mohlo by to opravdu být on? Podvědomě doufala že s ním uvidí i Marion, která ho tehdy doprovázela při odchodu z jejich domoviny. Srdce jí bušilo stále rychleji, když se blížila k místu, kde bylo více vlků, z nichž někteří tančili, jiní postávali a klábosili. Jeho vůně byla teď naprosto zřetelná. Heidi se zastavila, zorničky se jí opět rozšířily, když ho uviděla. Asi teď vypadala trochu bláznivě. To bylo ale to poslední co ji teď zajímalo. Hbitě kličkovala mezi ostatními vlky, dokud ho nespatřila. Ne, nemohla se mýlit. Ten tmavý vlk, o něco vyšší než ona, právě tancoval s elegantní vlčicí. Béžovo-černou, jejíž jemné kroky se sladily s Ossianovým rytmem. Vypadalo to, že se oba dobře baví. Heidi tam jen chvíli stála, ohromená a plná emocí. Hlavou jí probíhalo tolik myšlenek, že nevěděla, kde začít. Byl to skutečně on? Opravdu to byl její Ossi? Její drahý bráška, kterého neviděla tolik let? Nespustila z něj oči, když se pokoušela rozpoznat každý jeho rys. Jeho uši, jeho držení těla, ten známý způsob, jakým se pohyboval. Ano, byla si jistá, že je to on! Zadívala se na jeho partnerku. Ta elegantní vlčice působila vcelku sebevědomě, přirozeně se vedle něj pohybovala, a Heidi nechtěla rušit jejich okamžik. Místo toho se pousmála a ustoupila trochu stranou, aby se na něj mohla tiše dívat. Chtěla si být jistá, že je v pořádku. Že je šťastný. Opatrně přistoupila o něco blíž, skrytá mezi stromy a davem vlků, sledovala ho a snažila se najít správný okamžik, kdy by ho mohla oslovit. Nechtěla rušit jejich tanec. Přestože byla nadšená, toužila se s ním hned setkat, musela být opatrná. Nechtěla ho přivést do rozpaků, ani nechtěla narušit kouzlo toho okamžiku. Nevydržela to však dlouho. Její touha po setkání byla příliš silná. S jemným úsměvem a pevnějším krokem vystoupila z úkrytu a postavila se do jeho zorného pole. Čekala, až si jí všimne. Nadechla se, pak pomalu zavolala. „Ossi!“ Její hlas se nesl mezi stromy jako vánek, tichý, ale jasný. Srdce jí bušilo, když sledovala každý jeho pohyb. Její oči zářily radostí. „Ossi, jsi to ty?...“ nervozně se usmála, to byl snad jediný okamžik, který dokázal přerušit její klidnou náturu. Sotva věřila, že po všech těch letech ho zase vidí. „To jsem já,“ řekla s roztřeseným hlasem. Po tolika letech, kdy byla jejich rodina roztržena, tu stála tváří v tvář svému bratrovi. Všechna slova, která si myslela, že mu řekne, se jí ztratila na jazyku. Ale co bylo důležitější? Ossian byl tady. Živý a zdravý.