Príspevky užívateľa

Květiny. Ty jsou jedna z mála věcí, které mu vykouzlí na tváři upřímný úsměv. Kvůli tomu, že se pomalu blíží podzim už většina rostlin odkvétá. To mu ale nevadí, aspoň to málo, které zde ještě je si zaslouží svůj obdiv, jeho obdiv. Proto si zde nyní sedí. Na louce, která mu je známá tím, že to bylo první místo, které navštívil mimo území smečky a poprvé byl za hranicemi.
Po nějaké té chvíli co zde je si na zem lehl. Přeci jen je to ještě pohodlnější. Položil si hlavu na přední tlapky a čumák zabořil do květin, jenž nádherně voněly. Takto v klidu odpočíval pod sluneční záři, která se mu leskla o srst.

Zůstal již stát na místě, vzhledem k tomu, že se vlk také rozhodl k němu přiblížit. Lehounce pohupoval svým ohonem, čímž rozmetával pyl ze žlutých kvítků.
"a já jsem Huntley. Z přízračných" odvětil hned po vlkově představení. Popravdě mu bylo více než jasné, že Arxi sám poznal odkud Hunt je. Ale proč to nepotvrdit že. Ale počkat. Pokud je ten šedého Vlk z Nihilu.. tak je dobrý ne? Naklonil hlavu na stranu asi to tak bude pomyslel si. V té chvíli se mu však vlk uklonil a Hunt zaraženě stál a koukal na šedého. jsem snad něčím víc a nevím o tom? naklonil hlavu na druhou stranu než měl doposud a jen se na vlka usmál.

Jeho klidnou procházku za přítomnosti květin něco vyrušilo. Nějaký ten zvuk, který docela i znal a.. přicházel ze shora? Zvedl hlavu k nebi a pohledem ho proskenoval, díky čemu si všiml neznámého vlka. Vlk dokonce zamířil k zemi až úplně přistál? všiml si mě snad a chce společnost? Nebo mě sežrat? zeptal se sám sebe, když si prohlížel neznámého, jenž stál v dálce. Rozhodně si byl jistý tím, že se asi rozhovoru, třeba jen krátkému nevyhne. Tudíž se rovnou usmál a postavil se do hravější ho postoje. Má v tom už praxi, takže nikdo nepozná že jeho dobrá nálada je jen lživé divadýlko. "ahoj?" pronesl tiše s pár krůčky kupředu a koukal z nyní né úplné dálky na šedého cizince.

Tento mladý a né moc vysoký vlček se po delší době celkového nic nedělání, krom teda důležitých věcí pro smečku, zase vydal mimo hranice. Sám, bez nikoho kdo by mu šel za ocasem. Teda většinou to vlastně bylo naopak, to on se často schovával pozadu, když měl s kýmkoli někam namířeno. Ale to už je přeci dávno co takhle s někým šel. Teď by to bylo třeba jiné, hlavně když bude snad brzo opravdovým dospělákem.
Procházel se trávou s hlavou sníženou k zemi, tak akorát aby mohl vnímat nádherné vůně květin, které měl tak rád. Ale ani květiny tentokrát nezměnily jeho posmutnělý obličej, který neskrýval. Proč taky? Když je zde sám.

Na otázku bratra přikývl, možná si ani nevšiml. To už se totiž snažil napomenout svou sestru, jelikož se bál jak o její žaludek, tak kytičky. Vyslechl si Finna, i mamku. Poté se vydal pomaloučku blíž za Sindrou, naslouchávajíc jejím slovům. Trápilo ho, že si myslela tohle. Hlavně si to dával za vinu, kdyby se neozýval, nemuselo k tomu dojít.
Věnoval sestře úsměv, pokukujíc po květinách. Jednu červenou popadl a strčil ji do vlasů sestry. Tak jako tehdy zaplétal do vlasů květiny Finnovi. Mu ale držely líp, zamyslel se na vteřinku. Slušela jí však stejně. „Tohle je pravý účel pro květiny!“ Sdělil sestře nadšeně, vesele vrtíc ocasem. Pak se věnoval naslouchání dalším slovům. Neměl k tomu, co říct. Pouze po všech pokukoval a snažil se nebezpečně neznámé okolí vytěsnit z hlavy.

Zahihňal se jako malý vlček. „Jo,“ odpověděl, „na chvilku jsem si myslel, že bych se mezi hvězdami mohl projít.“ Naklonil hlavu na stranu zamyšleně. „Ale škoda, pořád je to jenom voda.“ Usmál se trošku zklamaně, sedajíc na zadek. „Myslíš, že je to možné? Projít se mezi hvězdami, i když nemám křídla?“ vyptával se, byť si myslel, že odpověď na to nejspíš ani neexistuje. A pokud ano, rozhodně to možné nebude.

Opravdu netrvalo dlouho a Hunt zůstal v temnotě sám s bráškou poblíž. Zářivě se usmál, jakmile viděl tu krásu, ty bělavé třpytivé kamínky. „Jsou a moc!“ souhlasil s ním. Pohled na hvězdy mu udělal radost. Ještě, že se spolu vydali na průzkum. Byť jeho úsměv zase pomalu mizel, jak přestával vnímat své okolí, hleděl na nebe dál, div ho za krkem nebolelo. Což už ostatně pomalu začínalo, tudíž hlavu snížil a vůbec toho nelitoval. Dnes bylo jezero tak klidné, že vodní hladina perfektně odrážela každou hvězdičku. „Finne, koukej,“ pobídl bratra. Musel jej na to upozornit, byl by nerad, kdyby mu uniklo něco takového. Zvedl se ze sedu a vydal sek vodě blíž. Měl chuť se po ní projít, jen aby se mohl projít mezi hvězdami. Co se ale čumákem dotkl vodní hladiny, zase se rychle odtáhl pryč. Byl by znovu mokrý a to momentálně v plánu neměl.

No jo, málem by zapomněl, že to má Finn takhle. Pouze přikývl. Odtrhl oči od západu slunce, zadíval se na odcházejícího. Jakmile se přestal dívat, uvolnil svaly ve tváři, konečně se mohl přestat usmívat. Alespoň na chvilku se mohl přestat přetvařovat. „Mmm,“ zamručel mile, souhlasně. Těšil se na ně opravdu hodně. Lehce se otřepal, aby načechral svou už téměř suchou srst a mlčky vzhlédl k nebi též. S úsměvem se poté rozhodl vydat blíž za Finnem. Nešel příliš blízko, jen tak, aby měl lepší výhled na oblohu. Natěšeně zavrtěl ocáskem, koukajíc nahoru. Každou chvílí je uvidíme!

Hunt se zdržoval za maminkou a bráškou. Všichni byli o něco vyšší než on, tudíž mu dělali zeď. Hlavně tedy Finn. Měl celkem obavy, co by na ně mohlo nyní čekat. Za hranicemi ještě nebyl, ne, že by ho to nelákalo. Byl taky zvídavý a chtěl objevovat. On se však bál a i teď to na něm bylo poznat. Dával si pozor na každý krok, stále se otáčel, zda-li je něco nesleduje. Nezajímaly jej ani rašící květinky kolem. Moc se bál. Sotva otočil hlavu, nakukujíc zpátky před sebe, povšiml si jak sestřička k něčemu běží. Pokukoval po oné věci, ale přes své dva strážce to neviděl. Došlo mu, podle toho, co říkala, o co jde. Obešel si brášku s maminkou, aby lépe viděl. Květiny sám miloval, ale že by je jedl? Vždyť vlci jí maso! Navíc mu těch kytiček bylo líto. „Sestřičko!“ štěkl po ní. „Nech je žít!“ Sice se ji snažil upozornit, nijak víc ji nezastavoval. Pořád se držel poblíž Finna a Kory, co když by se od nich vzdálil a něco na ně zrovna vyběhlo? S tou myšlenkou znovu začal skenovat okolí, jestli se tady nenachází nějaké nebezpečí.

Huntleymu dnes nebylo nejlíp. Vydal se sám dál od ostatních, myslíc si, že jej nikdo nebude následovat, či hledat. Za svou cestu se otočil jednou, dvakrát - nikoho neviděl - tudíž se mu zdálo, že už se vícekrát otáčet nepotřeboval. Šel pomaličku a tiše, s hlavou sníženou. Ouška měl po většinu času stáhlé a svůj maličko delší ocásek se mu teď spíš pletl pod zadní tlapky. S občasný povzdechem došel až k pramínku, který hlubokým lesem protékal a tvořil tak říčku. Vypadalo to, že tudy nikdo moc nechodí. Jednalo se tak o nejlepší místo k odpočinku. Usedl opodál, hledíc němě do vody. Možná v ní viděl sám sebe - to jak voda bez milosti pohlcovala kamínky, které už nejspíš navždy zůstanou pod její chamtivou mocí - to on se cítil jako jeden z nich. Těžko se mu dýchalo, stejně jako kamínkům pod vodou a přitom se netopil. Zaslechl ve svém okolí jakýsi zvuk. Užíral se však svými myšlenkami natolik, že vlastně neslyšel vůbec nic.

S úsměvem přikývl. Byl rád, že přišel blíž a byl tak hodný, aby mu dodal trochu tepla. „Děkuju,“ poděkoval, ani si pořádně nebyl jistý za co. Mluvil o něco tišeji, než do teď. Cosi mu tahle chvíle připomínala, plně si však nedokázal vzpomenout co. Povzdechl si, celkem ztrápen uvědoměním, že má možná o kolečko v hlavě míň. Zavrtěl nad tím ale hlavou, znovu se usmívajíc k otázce bratra. „Mnohem!“ vyštěkl spokojeně bez váhání. Všímal si, že se kolem Finna do teď držela lehká pára - ta teď byla lehce hustší, rozpínala se maličko i kolem Hunta - a okolí bylo teplejší. Nenapadlo ho však, že okolní teplo způsobil bratr. Stále tomu moc nerozuměl, ani se tím moc netrápil. Bráškův rýpavý tón ho docela zamrzel, přesto se ale lehce pousmál. „Není zase taková zima,“ odpověděl trochu zmateně. Nejspíš má o mě strach, napadlo ho. „Neboj, budu v pořádku.“ ujistil jej. Pohled vrátil zpět k nebi, které se pomalu měnilo v temnější.

Jeho úsměv Hunta potěšil o něco víc. Konečně se trochu pousmál, oh! Jakou radost mu to udělalo! A dokonce si myslel naprosto to samé o krajině kolem nich. Přišlo mu jen zvláštní, že je jeho tón... nijaký. Býval takový často, někdy si i myslel, že ho něco trápí. Dlouho se tím však nezabýval, protože brášku měl rád takového, jaký je. To, co řekl, pro něj bylo důležitější, než způsob, jakým to řekl.
Vesele odtáhl pohled k nebi. Všímal si, že je sluníčko níž a níž. Tohle už dobře znal - brzy sluníčko sklouzne dolů - a nastane tma. „Podívej, uvidíme západ slunce,“ vyhrkl nadšeně. Jako kdyby zapomněl, že uplavali takový kus a ještě před vteřinou z toho byl docela unavený. Nevědomky se zachvěl chladem a sedl si. Začínalo se trochu ochlazovat a on stále mokrý, to nedělalo dobrotu. Jenže teď měl na očích krásný přírodní úkaz, který nechtěl zmeškat a navíc ho uvidí s bráškou, tak se tím nezabýval. Mráčků moc nebylo, určitě díky tomu budou moct vidět i hvězdy. Snad bude chtít bráška zůstat... koukl na Finna s očima plných očekávání a naklonil hlavu zvědavě na stranu. „Počkáme i na hvězdy?“ zeptal se opatrně.

Finnův nápad na průzkum ostrůvku se Huntleymu líbil a byl rozhodnutý se za ním vydat kdekoliv. Jen trochu váhal nad tím, jak zvládnou přeplavat takový kus. Inu, zvládl to v pořádku, jen si pak připadal dost zmoženě. Co se vytáhl na ostrůvek, oklepal ze sebe vodu. Dával pozor, aby se z toho nestal déšť pro jeho brášku. Vyčítal by si pak, že by kvůli němu byl více mokrý. Pohlédl na něj při otázce. „Mm,“ přikývl souhlasně s úsměvem, „v naprostém pořádku.“ Vydal se opatrně dál, téměř do středu ostrůvku a s nadšením ve tváři se začal rozhlížet po okolí. „Je to tady nádherné!“ zcela se pro tuto novou scenérii nadchl, ani si nevšiml, že vrtí ocáskem. „Že?“ vesele se podíval na brášku, vyčkávajíc na jeho názor.

Brzo mi jako odpověď tedy nestačila. Znělo mi to, jako kdyby pro nás nepřišla nikdy a my byli odsouzeni tu umřít hlady. Možná bych nemusel být tak pesimistický, co? Porozhlédl jsem se po okolí, stejně jako můj bráška, a pak pohlédl na něj. "Uhm, zkusit sami? Třeba mami najít po cestě." Vypadlo ze mě, přičemž jsem se zvedl na nohy. Už mi bylo o dost tepleji, díky jeho zvláštní schopnosti.

Hned bylo lépe, když mě objal svým ocasem a jeho tělo začalo produkovat více páry. Vytvořil tak krásný teplý oblak, ve kterém mi bylo tepleji a mohl jsem se přestat třást zimou. Stejně jsem však zůstal opřený. "Doufám..." odvětil jsem hned po jeho slovech a otevřel oči, abych se orzhlédl po okolí. "Kdy mylíš že mami přijít pro nás?" pohlédl jsem svému většímu bráškovi do očí.