Príspevky užívateľa

Náasledoval jsem brášku jako jeho vlastní ocas. Našlapoval jsem do stop kam předtím šlápnul on nebo se o to alespoň snažil. Měl delší krok než já. Při tom všem soustředění jsem si nevšiml, že Finn zastavil a vrazil do něj až mě to posadilo na zadek. "Promiň." špitl jsem a opět se postavil. Když jsem však viděl, že on si sedá se slovy ztraceni, odťapkal jsem vedle něj a sedl si v jeho těsné blízkosti. Sálalo z něj příjemné teplo, až jsem mu prakticky záviděl, že nemrzne jako já. Packy jsem opět zakryl ocasem. "Snad přijít brzy..." opřel jsem se bokem o Finna a ostražitě sledoval okolí.

Oh, bráška domů! Zajásal jsem ve své hlavě a hned se postavil na nohy. No, ocas jsem stále držel blízko u těla, abych šetřil teplem které mi zbývalo. Finn se rozešel pryč. Snad ví kudy sem přišel, jinak jsme ztraceni oba. Cupital jsem za ním, s veselejší náladou, jelikož by mě mohl ohránit. Vůbec mi nedocházelo, že je vlastně stejně starý jako já, kvůli jeho velikosti. Už teď byl vyšší. A o své druhé osobnosti jsem zatím ještě nevěděl.

Nikde nikdo, pouze podivné děsivé hlasy kdesi v dáli. Za každým křupnutím větve, každým zvukem sněhu prohýbajícího se po váhou divoké zvěře, jsem se otočil. Obzvlášť za zvukem blížícího se tvora. Slyšel jsme kroky, které pomalu šly ke mně. Přikrčil jsem se k zemi a snažil se nebýt vidět. Ulevilo se mi, když se zpoza křoví ukázal můj bratr. I když nebyl zrovna příjemný, ale mám dojem, že za těch pár týdnů co jsme na světě byl vždy takový. Malinko jsem se napřímil a pokýval hlavou. "A-asi... jo..." zamumlal jsem lehce otřeseným hlasem. "Domů..." špitl jsem hned za svou odpovědí. Nechtěl jsem tu mrznout, navíc kdo ví co tu číhá na svainku jako jsem já?

Chvilka nepozornosti a už jsem byl pryč od nory, od mámy i sourozenců. Ne že bych byl nějaké toulavé vlče, co se vypaří jen co se rodiče nedívají. Spíše jsem se chtěl malinko projít a protáhnout své malé nožky a... ztratil se. Skončil jsem kdesi v lese, osamocený a celkem vyděšený ze všech zvuků, které jsem zaslechl. Raději jsem si sedl pod jeden z vysokých stromů, jenž nyní neměl listy, a zmrzlé tlapky si přikryl huňatým ocasem. "Mami?" Ozvalo se tiché slovo z mé tlamy, jak jsem se rozhlížel po okolí. Ah, jsem to ale strašpytel...

Otravný hlasitý zvuk, pocházející od mého sourozence, na chvíli utichl a já zastavil své plazení se kamsi do neznáma. Zustal jsem celý pod dekou a jenom ležel, dokud mé břicho nezačalo mít hlad. Byl to hlad, ten poznám, jelikož přišlo náhlé nutkání najít zdroj něčeho, co mě zasyti. K tomu podivné kručení, ale ne ode mě, to od mého sourozence, který zase začal kňučet. S menší námahou jsem se otočil zpět odkud jsem lezl a zvuk tak byl o něco hlasitější. Ze by mě neposlouchalo jedno ucho? Proč jinak by z určitého směru šel zvuk tlumeny a z druhého normální? Jak bych tomu mohl rozumět? Teď bylo hlavní aby sourozenec ztichl a já našel zdroj potravy. Doplazil jsem se zpět k mámě a narazil čumákem do její srsti. Zdroj potravy se mi naštěstí najít podařilo, ovšem můj bratr asi takové štěstí neměl. Snad takhle často nebude kňučet celý náš dlouhý život!

Tma. To je první věc, kterou právě narozený vlk pozná. Vnímá svět okolo sebe ale nic nevidí. Nic nezná. Ty pachy, zvuky, pocity. Všechno to bylo nové, neznámé a nebezpečné. Však přítomnost matky, jenž nás zahřívala pod nějakou látkou mě uklidňovala. Cítil jsem její přítomnost v čumáku, byl zahrabaný v její srstí a pokojně podřimoval. Však probudil mě čísi pláč. Někdo poblíž mě se vrtěl a kňučel. Sourozenec. Podle toho co jsem slyšel, zřejmě mám další dva sourozence. Také nic nevidí? Zavrtěl jsem sebou a pokusil se postavit na nožky, ty však nebyly dost silné na to, aby mě uzvedly a tak jsem se jen mohl plazit. A to rovnou za zvukem, který se zdál přicházet jen z jedné strany. Proto také má orientace byla o to horší a pod dekou se tak úplně neplazil přímo k bráchovi, nýbrž kamsi vedle.