Príspevky užívateľa

Zaraženě sledoval, jak se Adain pokouší ty kuličky nějak sesumírovat a opěčovávat. Zastříhá ušima a neochotně přeci jen zajde pro zmiňované zajíce a bažanta. Když se vrací, tak ale také vypískne a hbitě skočí do cesty jednomu z nich, který vyrazil směr oheň. Cukne hlavou a povolí čelist, aby odhodil kořist a skloní hlavu k maličkému. Čumákem ho jemně postrčí dál od ohně.
"Tam ne, prcku. Nebezpečí. Au!" pokusí se varovat drobečka a znovu hoi čumákem postrkuje zpět za Adainem. Pokud se pžiblíží i druhý z bratrů, tak i jeho.
"Adaine, musíme jim s masem pomoct. Teda, doufám, že budou schopní už normálně baštit. Ale minimálně je musíme otevřít, aŤ se dostanou rovnou k masu a neperou se s kůží a srstí," instruuju partnera, ať taky dělá něco víc. Připadám si trochu hloupě, když se Adain cicmá s prcky, zatímco já tu korzuju sem a tam.
"Musíme zabezpečit oheň a východ," pokračuju rozumně dál. Má magie ale zatím nevydrží dlouho a začíná se ozývat svým typickým pálením a bodáním v očích. To se pokouším zahnat tím, že pohodím hlavou.

Že se ozývají nějaké praskavé zvuky neuniklo mým citlivějším uším. Ale přikládal jsem to na vrub ohni a možná suku nebo nějaké smůle ve dřevě. Dokud ovšem neprasklo vejce úplně a nám se k nohám nerozvalila naše vlčátka. Díky své aktivované magii můžu i já sám vidět, jak vzplane kožíšek nejen jednoho z nich, ale dokonce dvou. Jsou větší, než typické vlče a jsou schopní se rovnou pohybovat, koukat a hlasitě se hlásit o pozornost. I když i mě zavalí vlna šoku z toho, co se před námi děje, pískání vlčátek mě vrazí zpět do přítomnosti.
"Adaine, musíme přiložit na ohni. A sehnat něco k snědku pro ně," spustím okamžitě. Po vlčatech pokukuju, především po hořících.
"Ale máš pravdu, že to vypadá jako ten můj oheň," dodám a přiblížím čumáček nejprve k jednomu a poté k druhému. Nezapomínám ale ani na třetího. Doťapkám blíže k němu.
"Ahoj maličký. Aspoň jeden z vás nám tu nezpůsobuje šoky navíc," brouknu a čumákem ho jemně popostrčím blíže k bratrům.
"co budeme dělat, Adaine?" ohlédnu se na svého společníka. I já si všímám barvy kožíšku u těch dvou a i povědomého pachu. Nejde to zapřít, tahle vlčata patří nám!!

Byl jsem rád, že mám Adaina při sobě. Jen jsem se vždy ujišťoval, zda nezanedbává i své povinnosti vůči smečce. Přeci jen, mě ty mé dovolují být i jak norník zalezlý v jeskyni. A i když magii teprve trénuji, i já si všímám, že se s kamenem něco děje. Nevšímám si tolika detailů, ale něco ano. I proto se v jeskyni zdržuju o něco častěji.

Když naši pohodičku vyruší Adain odchodem, jen za ním otočím hlavu. Dokud se neozve hluk. Zprvu nepatrný, jak se "kámen" vrtí na svém místě. Ale i to mě přiměje vstát a popojít k tobě.
"co se děje?" zeptám se. Ale než mi stačí Adain odpovědět, "kámen" praskne a vyvalí se vlčata. Jak stojím kousek stranou, tak trochu mě ti drobečci minou. Ovšem pípání vlčat a tvé zprávy mě přimějí aktivovat magii.
"O čem to prosím tě me - " zadrhnu se a zůstanu zírat na vlčata. Zatěkám pohledem mezi vlčaty a kamenem, z něhož zbyly jen kusy. Znovu na vlčata kouknu, když zmíníš ono hořící.
"To vypadá skoro jako ten můj zelený..." podotknu a jemně se vlčete dotknu.
"No kdepak jste se tu vzali, drobečci..." zamručím, i když vím, že mi nemohou odpovědět.
"Co budeme dělat?" ohlédnu se na Adaina.

Začal jsem více času trávit v jeskyni. Její šero a povědomé prostředí je pro trénink mé magie ideálním prostorem. Navíc tu mám bylinky při tlapě kdykoliv bych to přehnal. Bylinky, vodu i klid na odpočinek. Ze všech stran je to výhodný prostor.
Navíc, po zkoumání s Feierem můžu při svých pokusech s magií sledovat, jak se kámen postupem času mění víc a víc. Díky umístění blízko ohniště můžu tento proces sledovat dost jasně. A kdykoliv zkouším magii, je to ta první věc, co si jdu prohlédnout. Je přeci jen nesmírně zajímavé, jak se mění. Jeho struktura je čím dál měkčí a barva nabírá rudobílé barvy. Je to opravdová nádhera.
Pořád mi sice vrtá hlavou, co to všechno má znamenat, ale nepřijde mi, že by se jednalo o něco nebezpečného. Mám z toho naopak dobrý pocit. A tak nějak mi přijde, že je správné se poblíž kamene držet. I dnes se držím v jeskyni. Ukládám dosušené bylinky na svá místa. MAgii zatím nechávám spát. Však tohle je aktivita, kterou znám.

"Druzí mívají tendence podceňovat kde koho," pokrčím rameny. Však jsem si toho sám zažil víc než dost. A někdy i víc, jak vlčice.
"Jsem rád, že tahle smečka si uvědomuje hodnotu každého jedince," pousměju se.

"Vždyť byl mezi šutrama. Ale není tak ostrý, jako prve. Stačilo se ho dotknout a já i Adain jsme se řízli." zamučím.
"Mé oči... Zdá se, že mi přibyla nová magie," uculím se. Při tvých dalších slovech se ale zarazím. I já si kámen očichám.
"Jak jsme se řízli... Naši krev jsme na něm nezahlédli, ani necítili..." podotknu. A opět se tak dostávám dál od svých očí.

Jsem rád, že oba dva přesně víme, kdy vtipkujeme a kdy ne. Vzájemnou komunikaci to hodně usnadňuje.
"Jasně!" zazubím se vesele. Příruční lékarnička k vašim službám.

"Naopak, uvítáš ji s otevřenou náručí, což?" uculím se. Všichni moc dobře víme, že je tu málo vlčic. Ale co se dá dělat, asi je příliš nelákáme.

Pobaveně se zasměju nad tou salvou otázek. Ale urychleně se zajdu podívat na svůj šutr. Překvapeně sebou cuknu.
"Takhle rozhodně nevypadal. Ano, měl tvar vejce, ale byl to typický šutr. Tohle... Už má jen barvu šutru... A struktura..." opatrně natáhnu tlapku a dotknu se ho. Urychleně sebou cuknu zase zpět.
"Tohle není šutr..." prohlásím. Popojdu zase o kousek blíž a zaujatě si ho prohlížím kolem dokola.
"Ale tvar a všechno je stejné..." zamručím zaujatě.

"Ale prosím tebe. víš, že si z toho dělám legraci," a oplatm ti strčením ramenem.
"Taky si myslím. Proto tehdy proběhl ten workshop. Rád bych někdy zažil další, kde si budeme předávat vzájemné znalosti." podrbu se za uchem. Ale pořádal bych ho fakt nerad!
"Okřídlenci jsou v tomhle fakt výhoda. A třeba na nedostupných místech jsou další poklady, kdo ví?" pokrčím rameny.
"Ale ten šplh je dobrý nápad."

"To ano. Třeba nám kluci přivedou nějaké tulačky," mrknu tvým směrem. V tomhle nikdo nikomu nebrání. Jo, neunikne ti nic a já se musím jen zazubit. Popojdu před tebe a aktivuju svou magii. Očka mi opět zmodrají. Krátce mrknu a zadívám se na tebe.
"Rád tě vidím," uculím se.

"V pohodě, rád ti pomůžu," pousměju se.
"nosí i rostlinky, co sem nepatří, ale co bychom ze začátku taky chtěli, že ano. Ale Iska je super žák. Má dotazy, jaké nikdo jiný." usměju se výrazněji. Je to jeden velký zvídaví vlček. A mě dělá radost ho učit.
"Pro Adaina bych vybral bylinky s těžko dostupnými lokacemi a naučil bych ho spíš tyhle. Tam se nám budou hodit jeho křídla." navrhnu.

"Kdo všechno že vlastně dorazil jako nový?" zastříhám ušima. Už si nejsem jist v tom všem, co se mi teď v životě událo.
"Hm? Adain mě vzal na jednu vyhlídku a tam jsem ho zahlédl. Proč? Co je na něm zvláštního?" zeptám se. Ani mi nedochází, co jsem ti vlastně teď řekl a jak to vyzní.

"Tady mě chce někdo uvázat v jeskyni," prohlásím a dávám si pozor, aby to i na hlase vyznělo jako vtip.
"vypadá to dobře. Pár základních jsem naučil i Isku a Adaina, tak mi sem tam taky něco donesou. Právě jsem uložil bylinky, co se dosušily, tak máme alespoň prostor na ty tvoje." pousměju se.
"Jde to rychleji, když je teplo a navíc tu udržujeme alespoň menší oheň." dodám klidně a posadím se vedle tebe.
"Kolem smečky je jinak vše v pořádku?" zeptám se na téma, které vím, že jindy moc probírat nechceš.

Čerstvé bylinky je třeba usušit. A usušené bylinky je zase třeba roztřídit na správný místa, kde je máme uschované. A tím se teď v jeskyni zaobírám já. Zrovna se štrachám někde vzadu, když uslyším drápky na kameni. Nejprve ale musím dodělat, co mám zrovna v tlamě. Pečlivě uložím bylinky tam, kam patří a teprve poté opatrně vycouvám. Raději couvám, než abych se otočil a něco smetl. Až když jsem si jistý, tak se hezky otočím a zamířil za příchozím.

Ač to tu voní po bylinkách a nejčastějších návštěvnících, jakmile se víc přiblížím, čerstvý pach mi prozradí, kdo je oním příchozím.
"Ahoj Feiere," pozdravím vesele a zastavím po tvém boku.
"Jdeš na kontrolu?" neodpustím si rýpnutí.

Magii je nutno trénovat, aby nějakým způsobem fungovala. A je mi jasné, že to chce rozložit do vícero času. Jak jde ještě ke všemu o oči, je potřeba být opatrný. Proto jsem si v podpalisku našel tmavší místo, které do začátku bude má očka šetřit. Ale chtělo to i jiné prostředí, než jeskyni. Víc vjemů. A trénovat magii, aby nebyla tak bolestivá pro očka a vydržela co nejdéle.
V šeru pod skalním převisem aktivuju magii. Nejprve nechám oči zavřené, až poté je otevřu a začnu se zvolna rozhlížet kolem sebe. Ocáskem začnu bušit do země nad radostí, že zase vidím. A nad radostí, CO všechno vidím. Je to úžasné!! Zvykl jsem si na věčnou tmu kolem sebe. Ale tohle je ještě lepší. Moct konečně vidět zase svět a vše, co ho obývá.
Tentokrát při aktivaci magie cítím jen lehké bodání. Je rozhodně patrný rozdíl oproti prvnímu používání, ale přesto to ještě není úplně ono. Hned jak ji aktivuju, začnu v duchu počítat. Je potřeba zjistit, jak dlouho ji udržím, než začnou problémy a porovnávat čas. Poprvé mě tohle ani nenapadlo, takže budu moci porovnávat až od dalšího pokusu.
Rozhlížím se kolem a v duchu počítám, dokud se nezačne dostavovat silné pálení a bodání v očích. Poté se naposledy rozhlédnu kolem, než nechám magii znovu opadnout a svět kolem mě zase nezčerná. Vítám ale tuhle temnotu s klidem. Už to není jako poprvé - teď už vím, že to není natrvalo.

"Určitě tě tak bere. Ale pokud o tom máš pochybnosti, prostě se ho zeptej. Buď k němu upřímný a otevřený." poradím.
"Tohle je jedna z věcí, u kterých bych potřeboval být, abych zhodnotil situaci. Je těžké poradit, co by bylo vhodnější, když nevím vícero faktorů ovlivňujících situaci," zamručím s lehkým povzdechem.
"Na tyhle ztráty v boji si u něj dávej trošku pozor. Sleduj všechny aspekty a zkus jeho soustředění narušit třeba otázkami." navhrnu nakonec.

"Neboj, budu," brouknu, než spustím magii. Jsem za ni opravdu rád. Ale i já počítám s tím, že dnes je to poslední pokus, kdy to zkouším.
"Je to úžasná magie!" vyhrknu a ocas sebou začne mlátit ze strany na stranu. Doklušu k tobě a lísavě se o tebe otřu.
"Ale dnes už ji zkoušet nebudu," slíbím. Zvolna vyrazím směrem z jeskyně. Musíme přeci najít Feiera.

____________________________________

Konec?

"Však ty to zvládneš. A jsi jeho bratr, dost ti toho určitě odpustí," pousměju se. Dál ti naslouchám velmi pozorně.
"Pak to nebude tak zlé. Jen nejspíš zafungovala minulost. Přestal brát ohledy, aby zvítězil. Zkus to nehnat do takové krajnosti. Jarumi určitě umí prohrávat, ne že ne. Ale někdy může převážit instinkt přežít a tím pádem mít navrch." prohlásím zamyšleně.

"Co ty víš? Třeba není tak pevný, jako jiné druhy kamenů," nehodlám se jen tak vzdát.
"Když bude nějaká změna, nechám toho." brouknu a drbnu do tebe.
"A tady je šero, tady by to nemuselo být takové," dodám. Na nic dalšího nečekám. po mém prvním pokusu už vím, jak magii aktivovat. A tak to tentokrát netrvá tak dlouho. Oči mi zmodrají a já zamrkám, jak najednou zase vidím. Ano, šero je mnohem příjemnější na mé oči, ale přesto cítím, že pálení a bolest v očích je silnější. Popojdu blíž ke kameni, abych viděl, jak jsi ho tam vystavil. Pak se na tebe ohlédnu.
"Udělal jsi to nádherně," brouknu. A abych to nedráždil příliš, s pohledem hezky na to nejcennější, co mám, nechám magii zase odeznít.

"Zkus z něj dostat víc informací. Ale ne tím, že se budeš na hulváta vyptávat. Řekni nějakou spojitost dneška se svou minulostí, třeba porovnej, jak jsi tehdy lovil a jak dnes, to je fuk. A pak se zeptej na něj. Když ti odpoví, zkus se jemně zeptat na nějaký další detail. Pokud uhne, netlač na něj." poradím ti, jak bys ho možná mohl rozpovídat. Pak ale zpozorním.
"To už není tak vítaná zpráva. Zkusíš mi to trochu víc popsat? Byl agresivní, vzteklejší? Nebo naopak soustředěnější, vyrovnanější, zarputilejší?" nakloním hlavu ke straně.

"Tak přehánět to samozřejmě nehodlám. Ale nechci, aby ho někdo neopatřením rozbil," namítnu s lehkým úsměvem. Sednu si proti místu, kam jsi kámen uložil.
"Zkusíme to znovu?" nadhodím horlivě. Samozřejmě tentokrát mluvím o očích.

"Každý krok minulosti utváří naše současné já. Nebyly bychom tím, čím jsme, kdyby naše minulost byla jiná..." pousměju se.
"To jsou slova, co si pamatuju od léčitele, který se o mě postaral po oslepnutí." zamručím.
"Jarumi se občas podřekne kolem své regenerace. Jen hádám, ale ta se dá zneužít jen málo způsoby. Zkoušeli na něm, co se dá sníst a co ne? Hnali ho do průzkumů, aby poznali, která oblast je bezpečná? Dělali z něj živou návnadu? Používali ho jako tréninkového panáka? Nebo si na něm vybíjeli frustraci a zlost? To vše může zanechat negativní dopad. Tím spíše, pokud to začalo už od toho roka. Je něco jiného, když se musíš spolehnout sám na sebe a na své schopnosti. A něco jiného, když tě někdo limituje, nutí do jistých kroků a trestá." povzdechnu si.
"Náročná je každá cesta." dodám tišeji.

Ohlédnu se směrem, odkud mluvíš. A sice nevidím, ale doběhnu blíž, abych mohl alespoň po pachu zjistit, kde se nachází. Je teď cítit po tobě, takže to pro mě nebude problém, jakmile se dojdeš napít. Vrtím u toho ocasem.
"a běda tomu, kdo na něj sáhne!" zazubím se.