Príspevky užívateľa

Znovu jen nevrle zamručím. Podle mě jsi jak paličák, tak i pitomec! Ale tvé jednání už nezměním. Jen v duchu zalituju, že nemám nějaký předmět, který by mi ukázal, že je člen smečky zraněný a táhl by mě směrem, kam mám jít. Ale bohužel nic takového nemám a čas vrátit zpátky taky nedokážu. S ušima staženýma vzad si ztěžka povzdechnu. Asi už je toho na mě opravdu hodně. Možná reaguju trochu přecitlivěle... Přejedu si tlapou po čumáku, ale pak už se bez dalších slov začnu věnovat tvému léčení. Narozdíl od nemoci, tohle je něco, co má magie dokáže! Zavřu oči, abych se mohl lépe soustředit a vysílám magii přímo na postižené místo. Tam se taky nejvíce shlukuje hřejivý a mírně mravenčivý pocit. Narozdíl od léčení měkkých částí, zlomenině to trvá o něco déle a ubírá o něco více energie.

Jsi velmi bystrý malý vlček a tak si nemyslím, že by ti to trvalo nějak dlouho. A taky že ne. Potěšeně se usměju i nad tvým nadšením. Ale mlčím a nechávám ti čas, abys sám objevil další zvuky z okolí. Pamatuju si sám sebe, když jsem si uvědomil, že opravdu slyším víc. A tak jen chvíli tiše sedíme a nasloucháme okolí. Vítr, který šustí listím. Větve, které pod tím tiše vrzají, jak se třou o sebe. Šum trávy, skrz který zní myška, ale i bzukot čmeláka kus od nás nebo vrzání cvrčků. I nějaký ten ptáček nám tu švitoří. O kus dál od nás zní jiný typ šustění od křoví. Narozdíl od stromů, kde se přidává vrzání větví a šum je jemnější, keř šustí hlasitěji a hlouběji, jelikož je mnohem hustěji zarostlý. To vše, jako by pod taktovkou našeho tepu splynulo do jednoho harmonického reje.
"Tak co? Objevil jsi ještě něco dalšího?" zeptám se po nějakém čase.

Podvědomě vnímám Adaina. A především jeho teplo, které mě tak krásně obalí, jakmile přese mě přehodí křídlo. Poposunu hlavu tak, že si ji opřu o jeho tlapky. A téměř okamžitě, jakmile přestane Feier s dodáváním léků, tak upadnu do spánku. Spím klidně a bez hnutí, jen s občasným zakašláním.

Tak je to až do dalšího podávání léků, na který je nutné mě vzbudit. I když je mi stále mizerně, spánek i první várka léků přeci jen trochu pomohli. Cítím se neskutečně slabí. Přesto se mi povede po chvilce buzení otevřít oči. Dokonce ze mě vyleze i zamručení, i když to je následované lehkým zakašláním. Instinktivně stočím čumák spíše k Adainově hrudi. Takové typické odmítání buzení. Najít si, kam hlavu schovat a spát dál...

Posadím se a klidně čekám, až tak uděláš taky. Vnímám, jak se zvolna atmosféra kolem nás mění na uvolněnější a to je přesně to, co potřebuju. Uvolněná atmosféra lépe pomůže otevřít i mysl i tlamičku. Pak je snazší mluvit i o věcech, které jsou nám jinak nepříjemné.
"Dobře, trochu to definujme. Když se s otevřenýma očima pohybuješ, je spousta zvuků, které nevnímáš. Nepotřebuješ je. Kdežto když zavřeš oči a zaměříš se na sluch, zbystříš ho a začneš vnímat i zvuky další." začnu to trochu rozvádět.
"Nejsem tak daleko od tebe. Jindy mě vidíš a tak nemáš důvod řešit nic jiného. Ale teď mě nevidíš a kromě mé řeči máš i jiný způsob, jak zaměřit mou polohu. Žádný vlk nikdy nezastaví své srdce a tep. Když jsi dostatečně blízko a našpicuješ uši, vždy uslyšíš tep." odmlčím se, aby ses mohl zaposlouchat.

Tiše naslouchám, když se přeci jen rozpovídáš. Rád slyším, že si uvědomuješ podporu smečky a přeci jen se na ně i nějak spoléháš. Ale... Pak to vezme prudký spád, který se mi příliš nezamlouvá. K čemu to vedlo... Tohle by veškerou tvou důvěru mohlo srazit na kolena a to rozhodně není dobré...
"Kdepak, Jarumi. Jednal jsi efektivně. Všichni víme, že Stadley byl v léčení. Postupně jsme mu snižovali dávky léků a sledovali jeho reakce. Je mi líto, že se jeho nestabilita neprojevila dříve a že se musel přimotat právě do téhle situace. Za jeho kroky ale nejsi nijak zodpovědný." spustím okamžitě rozvážným tónem. Jsme na tenkém ledě.
"Vedl sis skvěle. A Feier rozhodně nelituje toho, že jsi bettou. Ani já, ani on nevíme o žádných námitkách ani po tom, co se stalo. Takže jak vidíš, i smečka to vidí stejně. Co se stalo rozhodně není tvá vina," pokračuju. Kdesi hluboko ve mě roste trochu obava.

Musím se usmívat, když se tak ochotně vrháš do pátrání po okolí. Nejen, že mi sběr bylinek usnadníš, což je po té zimě zakončené nemocí pro mě velký bonus. Přiučíš se a pak budeš moct nosit i nějaké ty bylinky z výprav po okolí sám, bez mé pomoci. Každý sběrač se nám hodí. Zní to takhle asi dost sobecky, ale je to tak. Bylinek pro léčitele není nikdy dost.
"Ano. A budeš se divit, i to je jitrocel. Vlastně jsou celkem tři různé druhy. Nejčastější je ten, co jsem ti ukázal tady na louce. Je nejhouževnatější a co si budeme namlouvat, i nejúčinější. Další z nich vyžaduje víc živin a třetí druh roste spíše v místech, kde je hodně málo živin. Jsou si velmi podobný, liší se pouze tvarem listů. Od tohohle s dlouhými listy využíváme všechny části, dokonce i semínka." ochotně ti osvětlím a zároveň ti odpovím i na tvou další otázku, co vše potřebuju.
"Využít se dá opravdu kde co. Věděl jsi třeba, že žvýkáním vrbové kůry snížíš bolesti?" nadhodím jeden z nejméně známých a velmi prospěšných prvků, co nám může příroda dát.

Samozřejmě, že ti to nijak neulehčuju. Chvíli jdu rovně, ale poté začnu měnit směr. Prve ale v otevřeném prostoru, kde je dost místa na případnou chybu. Nechci, aby ses nějak zranil a vím moc dobře, jak takový pohyb umí být ošemetný. I proto se snažím stále mluvit, abys měl o vodítko navíc, podle čeho se řídit.
"Ne, já nebyl slepí vždy. Bohužel si ale nepamatuju, co přesně se odehrálo. Pamatuju si záblesky věcí, které jsem kdysi viděl. Proto mi nedělá problémy, když mi někdo něco popíše. Představím si to celkem dobře. Ale pořádně si pamatuju už jen to, že jsem se probudil do tmy. Co se stalo předtím si nepamatuji," odpovím klidně. Ano, sice mě to někde hluboko zabolí, ale nedávám to na sobě znát. Kvůli mě tu nejsme a já už se s tím tak nějak smířil. Zablí to jen občas.
"I mě trvalo, než jsem se naučil vše, co umím teď. A musím tě varovat, že i když budeš trénovat sebevíc, nikdy nedosáhneš úrovně vnímání, kterou má slepec. Ale trénovat takhle pohyb ti dá velké výhody proti vlkům, kteří vidí a neumí to." upozorním tě. Během řeči nejen že obcházíme strom. Dokonce nás vmanévruju mezi strom a keř, o který ale úmyslně zavadím ocasem, aby zašustil.

Dlouze si povzdechnu. Samozřejmě, že to nevidíš tak zle jako jiní. Přesto si myslím, že není na místě zlehčovat něco takového. Tím spíše teď, když jsi alfa a máš na starosti celou smečku! Nesouhlasím s tvým prohlášením...
"Jo, jo... to už jsem slyšel..." zamručím. Léčitelé mají tendence svůj vlastní stav zlehčovat a podceńovat. Nemyslím si, že je to úplně tvůj případ, ale přesto jsem v tomhle opatrnější.

Nesouhlasit s tvými výroky je ale jedna věc. Ovšem s tvými činy, to je věc druhá. Mě by přeci jen stačilo zahřát, ty si tímhle můžeš ublížit mnohem víc! A že s tím nesouhlasím je na mě moc dobře znát. A vlastně i slyšet. Pro jednou se ode mě ozve dokonce i zavrčení, když konečně stojíš na bčehu.
"Jsi idiot!" zavrčím podrážděně. Na nic dalšího už nečekám. Natáhnu tlapu a dotknu se tě. Okamžitě nechám svou magii doputovat ke zranění, abych mohl zhodnotit situaci.

Moc dobře vnímám, že ti tohle není zrovna dvakrát příjemné. Tentokrát toho ale sobecky využívám. I když... Zároveň mi to pomáhá v mé práci s tebou. Jen tak neutečeš před tím, co nás čeká. A mě je jasné, že to bude hodně náročné. Poklidně čekám, jak mi odpovíš. A příliš mě nepřekvapí tvá slova. Ani fakt, že se stále vyhýbáš svěřování. Nejsi ještě připravený se otevřít. A sám nejspíš nikdy nebudeš. Potřebuješ v tomhle směru pomoc...
"Víš o tom, že některé věci jen tak sami nepřejdou...?" zeptám se opatrně.
"A ne proto, že by dotyčný byl slabí nebo neschopný. Ale protože na některé věci prostě nejde být sám.. Jsi člen smečky. Už dávno nejsi sám." zkusím to prvně trošku jinak. Dát ti najevo, že není špatné spoléhat se i na druhé. A občas si od nich nechat pomoct.

Vždycky je lepší brát věci s nadhledem. Méně to bolí, když si pak jeden uvědomí svá omezení. Jsem ale rád, že tohle téma pomalu míjíme a vracíme se k našemu účelu tady. Je důležité obnovit naše zásoby bylinek. Trpělivě tedy čekám, až se podíváš, co je kolem. Dávám ti dost času, abys zhodnotil, co tu najdeš.
"A dál?" zeptám se jemně, když zmíníš jen trávu, sedmikrásky a jetel. Když ale přeci jen poznáš jednu z bylin, která se nachází před námi, musím se usmát.
"No vidíš." brouknu.
"Kromě toho je tu ale také jistrocel." podotknu. Popojdu blíže k rostlince, do které strčím čumákem. Můžeš tak přímo vidět rostlinkou přesně tak, jak se tyčí mezi trávou se svou typickou tobolkou.
"Jitrocel jde celkem krásně poznat. Má hezky dlouhé listy a tu krásnou tobolku," upozorním na rysy, podle kterých ji spolehlivě poznáš.
"Není jediná tady kolem nás. Najdeš i další?" zastříhám ušima. Vím podle pachu minimálně o pěti kouscích kolem nás.

Ani mě nepřekvapuje, že tahle debata dospěla ke konci. Ostatně, i to je tak nějak důvod, proč se rovnou posouvám k tréninku. Však i právě proto jsme tady, že ano. Jsem rád, že si klidě necháš uvázat list. Ale opravdu musím sehnat něco mnohem lepšího. Prozatím bude muset list postačit. Trpělivě čekám, až co zmíníš ty sám.
"Výborně. Jsem rád, že jsi zmínil i můj dech, na ten kde kdo zapomíná," pousměju se.
"Zkus se zaposlouchat trochu pozorněji. Je jaro, prostor kolem nás ožívá." vybídnu tě ještě jednou. Ale tentokrát ti podám i pomocnou tlapu.
"Když se pozorněji zaposloucháš, měl bys cítit i můj tep. Nestojíme od sebe tak daleko. Také bys měl slyšet i vrzání větví, které ti napoví spíš, kde se nachází jednotlivé stromy. V šumu trávy je slyšet chroupání myšky a nějaký ten hmyz." navedu tě. Vždy se na moment odmlčím, abys mohl sám daný zvuk zaznamenat. A taky abych mohl vybrat ten typ zvuku, který tvé necvičené ucho uslyší. Můj sluch a vnímání je už daleko na jinačí úrovni.
"Zkus mě následovat." vybídnu tě a dám se do pohybu. Samozřejmě, že dělám o trochu více hluku, než běžně. Potřebuješ si zvyknout a získat jistotu.

Moc se mi nezamlouvá, jak mi stále něco teče po čumáku. Na okamžik se ode mě ozve i nespokojené zamručení, i když celkem krátké. Dál ale slízávám tu protivnou vodu. Příliš ale nevnímám, co se děje kolem mě. Tedy až do chvíle, kdy se mezi mě a kládu začne cpát Adain. V první chvíli jen opět krátce nespokojeně zamručím. Pak mě ale do čumáku udeří známý pach. Pro mě tak sladký a vítaný. To mě přiměje sebrat zbytek sil, abych pootočil hlavu a zabořil ji do tmavorudé srsti. Tolik jsem si přál mít majitele tohohle kožíšku u sebe. A teď je tady. Teď už bude všechno v pořádku. Zvolna se uvolním a dovolím si konečně se poddat svému stavu a vytouženému spánku.

Při tvé odpovědi okamžitě zpozorním. Přeci jen, aby jsi takhle bez obalu přiznal, že je něco špatně... To už musí něco znamenat. Sice jsi léčitel a pomoc léčitele nebereš na lehkou váhu, přesto jsi tvrdohlavé pako, které se pokouší i tohle řešit většinou sám. Co si budeme namlouvat - to je asi v duši každého léčitele. Máme ty znalosti a tak proč někoho obtěžovat, že ano...
"A jéje. Jak moc zlé to je?" zeptám se automaticky a popojdu trochu blíže k vodě. Nemám moc přehled, u jak hlubokého místa se právě teď nacházíme... Tvá odpověď mě ale nepotěší.
"A to si říkáš léčitel?" ušklíbnu se. Nelíbí se mi, že jsi tak laxně zamířil po svých bůh ví kam, natož dokonce BEZ kontroly?!
"Počkej!!" vyhrknu, ale už slyším šplouchání vody, jak do ní vlezeš. S povzdechem na moment skloním hlavu.
"Ty jsi strašný idiot. Se třema nohama do ledové vody? Co kdybys dostal křeč? Se dvěma už plavby schopný nebudeš! Nebo když ti tlapa podklouzne?!" spustím a i si během řečí mírně zavrčím, abych dal najevo patřičně své nespokojení z tvého jednání.

V první chvíli mě překvapí tvá reakce. Pak ale bouchnu v upřímný smích. Už jsem se setkal s kde jakou reakcí, ale aby si někdo takhle ulevil, to ještě ne.
"Promiň... Tohle se nedalo..." omluvím se pro změnu já mezi doznívajícím smíchem.
"Vůbec si to tak neber, Isko. Ani já sám jsem se nesetkal s příliš mnoho vlky, kteří by byli slepí. Je těžké si něco takového uvědomovat a dávat si na to pozor. A popravdě - já bych to ani nechtěl. Ten druhý by pak byl stále napjatý a to není ono." opět se lehce pousměju.
"Nenech se interakcí se mnou nijak omezovat, prosím. Jednej stále normálně. Když bude něco, co mi brání, sám na to upozorním. Není třeba se pak omlouvat - těžko budeš mít přehled, jaká omezení mám." pokusím se ti vysvětlit, aby ses tolik nehlídal.
"Navíc - kdysi dávno jsem viděl. Spoustu věcí si ještě pamatuju. Pamatuju si, jak vypadaly jednotlivé barvy, i když už asi ne tak sytě, jako kdysi. Pamatuju si, jak vypadal les v mlze, který jsem sledoval ze skály. Pamatuju si pohled na jezero i na lán louky vlnící se ve větru..." tentokrát už se mi do hlasu vloudí trocha nostalgie. A i pousmání je o trochu smutnější, než dosud.
"Takže i popisy některých věcí mi nedělají potíže. Tak jako tak, pořád platí, aby ses nijak neomezoval. Než jsem dorazil do Azarynu, příliš často jsem se setkával s přístupem typu "nevidíš, musíme se postarat - a někde to přiváděli až k absurdnímu jednání. Raději budu, když mě budeš brát normálně a já se občas připomenu, než aby ses kvůli mě hlídal a byl zbytečně napjatý." zakončím ještě jednou, jak by mi bylo milejší, aby ses choval. Vím, že někteří to mohou mít těžké, splnit tenhle můj požadavek. Ale mít neustále na talíři vlastní handicep by mi opravdu příliš nepomáhalo s vypořádáváním se se situací.
"Pojď, budeme pokračovat," mrknu tvým směrem, odkud jsem dosud slyšel tvůj hlas a vyrazím vpřed, tentokrát u tebe.
"Pověz, je před námi nějaká rostlinka?" zastavím neplánovaně po pár krocích.