Príspevky užívateľa

Poklidně čekám na tvou odpověď. Nijak na tebe nenaléhám a zatím se snažím udržovat lehkou konverzaci. Je to vždy lepší, než rovnou zaútočit na problém. Alespoň se trošičku rozpovídáš a pak je snazší plynuleji navázat na to, kde je opravdu problém.
"To je pravda. Mysl je ráda zaměstnaná," pousměju se.
"Teď už je na tom smečka lépe. Potravy je zase dost a nemoc už tolik neřádí. Snad nám nastane vítané klidnější období," brouknu jemněji. Pak už dojde ale na řešení slíbeného tréninku. A vzhledem k tomu, že jsi prve tak elegantně a až příliš okatě zmínil jen obecné věci, bude asi lepší tě trochu unavit tréninkem a teprve potom se pustit do té psychologické části.
"Dobrá, v tom nevidím problém," pousměju se. Tentokrát jsem se poučil. Na tréninky si začínám brávat z jeskyně silnější dlouhý list, který používáme na omotávání ran. Ten taky teď položím před tebe.
"Tak ti zavážeme oči, ať se můžeš soustředit v klidu jen na všechno ostatní kolem. Můžu?" počkám, jestli mi dovolíš ti s tím pomoct nebo to zkusíš nějak sám. A buď počkám, nebo ti list kolem očí "uvážu".
"Dobře. Zatím se posaď a zaposlouchej se do zvuků kolem sebe. Chci, aby jsi mi popsal všechno, co slyšíš. Nespěchej. A až si budeš myslet, že víc neslyšíš, řekni: to je vše." vybídnu tě. Vnímat své okolí a sebemenší zvuk je pro "slepého" životně důležité. Vlk nezvyklí ale zdaleka neslyší to, co jiní. Nečekám, že zmíníš vše, co slyším já.

Sem tam se mi tělo zachvěje, jak bojuje s nemocí. Cítím se nesmírně vyčerpaný a jen matně vnímám, co se děje v mé těsné blízkosti. Vnímám, jak mi zvedáš a podpíráš hlavu. V tomhle směru jsem aktuálně jako hadrová panenka. Ale i přes svůj stav je mi nepříjemné, když mi něco kape na čumák a tlamu. Tak nějak automaticky se začnu olizovat. Tedy, pokouším se. Ani na to mi příliš mnoho sil nezbývá a tak to spíše končí tím, že jazyk jen maličko povystrčím a až po chvilce zatáhnu zpět. Díky tomu ale do sebe dostávám přeci jen o maličko víc bylinkové vody. Tvůj obklad i obložení jedlovými ratolestmi sice pomáhá se zahříváním, ale přesto to není ono. I to tak nějak podvědomě vnímám.
"Adaine..." zamumlám sotva slyšitelně. Výrazněji se opřu o větev za mnou - což spíš v první chvíli vypadá, jako bych přepadával vzad.

Je mi jasné, že si přeci jen neodpustíš nějaké to bručení. A vlastně jsem za to i rád. Znamená to, že je ti o trochu lépe a to je hlavní. Uklidní mě to na duši.
"Teď jsi především pacient," stejně tentokrát musím mít poslední slovo. Jinak ale trpělivě čekám, až Iska splní mé pokyny s umístěním vody. Neočekávám reakci, pouze splnéní a toho se také hned dočkám. Musím se pousmát. Ještě jsi ani nebyl členem smečky, ale už jsi prokazoval hodnoty jako člen. Jsem rád, že tě Feier přijal vlastně okamžitě. Iska bude vlk k nezaplacení.
"Budu na to myslet. A díky, že jsi tak ochotně pomáhal, i když jsi nemusel." odpovím opravdu vděčně. Pak už si to ale zamířím do jeskyně. Už se těším, až se v ní trochu zahřeju...

Během nabírání vody mě v jednom okamžiku trochu zarazí zvuk, který ke mě dolehne. Narovnám se a našpicuju uši, zatímco naslouchám tomu zvláštnímu "dusotu" znějícímu ve sněhu. Sice sníh nárazy trochu tlumí, přesto je pro můj citlivější zvuk jasně patrné, že se zde někdo pohybuje. A že onen pohyb není úplně běžný. Naštěstí majitel této prapodivné chůze se ozve, což ve mě ale vyvolá spíše o to větší pozornost. Feier. A ty přeci míváš lehkou chůzi, která by se snadno dala přeslechnout!
"Ahoj Feiere. Jsi v pohodě?" nehodlám chodit kolem horké kaše, když je ten rozdíl tak výrazně patrný. Natočím hlavu ke straně a popojdu o kapku blíže k vodě. Nespokojeně zamručím, když mi dojde, že se nacházíš na druhé straně řeky.

Ač neochotně, musel jsem se tentokrát překonat a vyrazit ze svého obvyklého okruhu o něco dál. Udržovat zásoby v jeskyni znamenalo, že bylo třeba zajistit i dostatek vody. Sice byla možnost rozpustit sníh, ale přeci jen je čistá proudící voda řeky mnohem lepší, než ležící přemrzlý sníh. A naši marodi potřebují vždy to nejlepší! Nemluvě o tom, že tak přeci jen rozhýbu svaly a přes zimu nezakrním. Jsem rád, že mám na kritických místech své nahřáté kamínky, takže mi není zima okamžitě. Ale i tak se už teď těším hezky zpět do vyhřáté jeskyně.
Tak jako tak, svědomitě sejdu až k řece. Dávám si pozor, abych si nenamočil tlapy, což by pro mě bylo opravdu dosti nepříjemné. A pomalu začnu nabírat ledovou vodu do připravených nádob. Nemám tušení, kde je Feier vzal nebo jak k nim přišel a vlastně je mi to i celkem fuk. Jsem rád, že se s jejich obstaráváním nemusím namáhat já sám. Dodnes mě nepřestává fascinovat vybavenost Feierovy jeskyně. Ale na to teď není čas. Hezky nabrat tolik vody, kolik jen unesu a pak šupajdit zase zpátky, kdyby mě někdo potřeboval. To je teď nejdůležitější.

Musím přiznat, že mě překvapilo, když se mi za zády rozbalilo tvé velké křídlo. Ale vykouzlilo mi úsměv na tváři. Do těla se mi trochu vrátilo teplo, když neunikalo vlivem větru. A to je rozhodně příjemný bonus.
"Děkuju," brouknu upřímně. Je trochu zvláštní takhle sedět za něčím křídlem, když není Adainovo. Ale teď není čas se tím zabývat! Teď je nejvyšší čas na tebe.
"Určitě ne?" ujistím se, s ušima našpicovanýma.
"A co tedy trápí tvou dušičku?" zkusím se tedy zeptat na přímo. Vyznat se zrovna v tobě je celkem oříšek. Jsi hodně uzavřený a jen velmi neochotně se otevíráš. Stačilo mi i těch pár setkání, co jsme spolu měli. A je mi i jasné, že ti nejspíš má přítomnost není úplně nejpříjemnější. Ale nevyháníš mě a nezdá se, že bych nějak zhoršoval tvou situaci. A tak hodlám situace využít na maximum, dokud to jen půjde.

Musím se tvé poznámce zasmát. Samozřejmě, že to tak vidíš. Nejen kvůli mé slepotě, ale i kvůli naší předchozí dohodě. Ale však taky jsi, jako můj ochotný nosič.
"Však jsi, můj věrný nosiči," mrknu tvým směrem. Dávám ti ale hezky čas, aby sis prohlédl další rostlinku. Když se pak ozveš se svou otázku, velmi mě to potěší.
"Abych řekl pravdu, tak v tomhle ti nedokážu odpovědět. Doteď jsem vlastně ani nevěděl, že je ve skutečnosti žlutý," mírně nejistě se zasměju.
"Nejsem z těch, co by řešily barvu. Vím, že je to podběl, k čemu se používá a jak voní - víc jsem nikdy nepotřeboval. Na tohle se budeš muset zkusit zeptat Feiera," dodám menší vysvětlení s výrazným omluvným tónem. Na druhou stranu by mohl tenhle fakt zlepšit tvou situaci. Vědět, že ani já nevím vše, to mnohdy pomůže těm, co se učí...

Jsem upřímně rád, že se nezlobíš pro mé zpoždění. Není úmyslné, ale i tak. Taky nechodíš kolem horké kaše, což je fajn. Jen... Něco mi nesedí... Něco, mi radí, abych vnímal pozorněji tvou maličkost. Kdo ví? Je to instinkt? Zkušenost? Nebo od tebe cítím něco, co jindy ne? Těžko říct. Ale už vím, že se tomuhle pocitu mám podřídit.
"A smím vědět, co zaměstnalo tvou hlavinku?" zeptám se odlehčeně, než obrátím naši pozornost směrem k tréninku.
"Co se tohohle týká... Jsem léčitel, to víš moc dobře. Takže za sebe, i vzhledem k mé slepotě, mohu nabídnout pouze rozšiřování znalostí z oboru léčitelství a nebo trénink pohybu poslepu." navrhnu. Tohle jsou dvě věci, ve kterých jsem si jistý.

V prvním okamžiku mi nedojde, co Cyrano tak obdivuje. Ale během chvilky mi to dojde. Samozřejmě, že je to můj kožíšek. Jeho záře při používání magie dostává snad každého. Maličko se pousměju.
"Vědomě to nedělám. Je to součást používání mé magie. Ale efekt pro druhé je to pořádný," úsměv se mi rozšíří. Je to pro mě ale takový bonus, jelikož díky tomu dokážu mnohdy rozptýlit a uklidnit druhé, když je léčím. Jakmile ti pak dám bylinky, jsem rád, že je spořádáš bez protestů.
"Vida. Když budeš takhle hodný pacient i dál, brzy budeš v pořádku," zavrtím ohonem.
"Cyrano, nevzdaluj se z území smečky. Pokud možno, najdi si jedno teplé místo, kde budeš odpočívat. Je nutné odpočívat v teple. A opakovat bylinky. Ty ti vždy připravím a donesu," poinformuju Cyrana už o něco vážněji. Tohle je opravdu potřeba, abys neskončil jako chudinka Artemis.

Přikývnu a pousměju se. Dotáhnu ti ještě na dosah hezky něco na zub, ale i misku s vodou. Je důležité odpočívat, proto je lepší, když máš vše na dosah.
"Ty hlavně odpočívej, ano? Tady máš něco na zub a vodu. Další várku bylinek ti donesu. Aby ale tělo mělo dost energie pro boj s nemocí, je lepší co nejvíc spát. Běžné pochody v těle během spánku zpomalí a tak je snazší bojovat s nemocí." vysvětlím pohotově.
"Takže hezky zavřít očka a spát." brouknu jemně a stáhnu se blíž k okraji nory. Zrovna dvakrát se mi nechce odejít, když jsem zrovna před chvílí dorazil. Ale snad tu nebudu rušit.

Jsem opravdu nesmírně rád, že tentokrát odkládáš svou paličatost stranou a hezky poslušně plníš vše, co po tobě žádám. S klidem tedy odběhnu pro něco na zub. Ale rozhodně se neflákám, chci být zpátky u tebe co nejrychleji. Nedělám si sice iluze, že bys hned teď něco sežral, ale je dobré mít něco při tlapě, jakmile dostaneš hlad. A v téhle zimě se nemusíme obávat, že by se maso zkazilo.
"Nechám ti tu něco na zub, kdybys dostal hlad. Nenuť se do toho, dobře," ohlásím, jakmile se vrátím. Počkám, až Iska dotáhne i vodu.
"Tu vodu dovnitř, ať ji má hned u sebe," instruuju. Pak přešlápnu. K uzdravení ti aktuálně chybí už jen jedna věc - odpočinek. Máš zajištěné teplo, vodu, jídlo a bylinky ti opět donesu. Teď je důležité ale spát.
"Prospi se, ano? Donesu ti pak další várku bylin, ale teď odpočívej a nabírej síly," pousměju se.
"Isko, půjdeme, ať má klid. Já se teď asi stejně budu zdržovat v jeskyni poblíž, čistě pro jistotu. Ale už by měl být v pohodě," vybídnu našeho pomocníka.

I ta trocha snahy vydrápat se na nohy a jít má za následek, že mě skolí mnohem silnější záchvat kašle. Drží se mě také o něco déle, než dosavadní záchvaty. Když skončí, sotva popadám dech a tělo mi zachvátí třes. Když mě necháš zase lehnout, jen vyčerpaně ležím. I udržet otevřené oči je pro mě náročné a tak je nechám znovu zavřít. Aniž bych si to uvědomil, i to málo stačilo k tomu, aby má mysl zčásti odplula někam do temnot mrákot. Ale ne dost. Moc dobře vnímám tlak, který se mi objeví vzadu na krku. A k tlaku se přidá tah. Horečkou zmatená mysl nedokáže pochopit, co se to děje. Vnímám jen fakt, že se sunu po zemi. Kdyby to bylo možné, asi mi nad hlavou visí snad tucet otazníků, jak naprosto nechápu, co se aktuálně děje. Podvědomě mé tělo ale tuší. Svaly se mi uvolní na takové maximum, jaké jen tělo chvějící se zimnicí může.
Přesto jsem rád, když mě konečně zase položíš a ten nepříjemný tlak na krku zmizí. Asi bych se i oklepal, kdybych na to měl dost síly. Teď jsem ale schopný vnímat jen teplo, které ke mě dosahuje od kotlíku. Chce se mi spokojeně zamručet - místo toho mě ale zachvátí další vyčerpávající záchvat kašle. Přeci jen do toho ale unikne i jiný zvuk. Krátké zakňučení. K tomu všemu, co mě trápí, se už přidává i velmi bolavý krk, vydrážděný právě od toho kašle.
Nevnímám příliš, co se děje kolem mě. Nějaká větev? Maximálně snad kdyby do mě dloubala nějaká větvička. položená miska s vodou? Ta rozhodně naprosto míjí mé vědomí. Ani tvůj hlas ke mě prve tak nějak nedolehne.

Když vyrazím kupředu, uši stočím mírně vzad. Hlídám si tak tvůj pohyb, zda mě následuješ. Asi nehrozí, že bych tě ztratil, ale je to tak trochu i můj zvyk. Hlídat si ostatní kolem sebe, když s někým putuju.
"Od toho tu jsem já, Isko. Stále ke tvé tlapě, kdykoliv budeš potřebovat," brouknu pohotově. Nedělám z toho vůbec žádnou vědu. Věřím tomu, že po pár nalezených kouscích získáš jistotu, tím jsem si naprosto jist. Zatímco kráčím, daří se mi najít už tři další rostlinky, z toho jedna, kterou jsem ti ani neukazoval.
"Výborně," pochválím tě a jelikož slyším tvou nejistotu, přejdu zvolna k tobě. Položím na zem svou várku bylinek a pečlivě očichám tvůj nález.
"Ano, je to on." potvrdím s úsměvem.
"Vidíš. A ty jsi z toho měl obavy. Podívej. Tady jsem našel taky. Tohle je jitrocel. Je to velmi všestraná bylinka. Je na vlhký kašel. Na štípance, spáleniny i omryliny, ale i rány. Semínka jsou dobrá na průjem. Listy zase na zácpu. Nálev z jitrocelu je dobrý i na oči." seznámím tě s další rostlinkou.

Je mi jasné, že nejsi z mé přítomnosti zrovna dvakrát nadšený. A to ani nemusím vidět výraz ve tvé tváři. Stačí mi vnímat náladu, která se od tebe táhne. I přes to se vedle tebe posadím na chladnou zem a trochu se zachvěju. Jsem na jednu stranu rád, že zima ještě panuje a tak mi nemůžeš utéct do pro mě nedostupných míst. Ale tobě by to možná pomohlo. Těžko říct.
"Věřím." zamručím. Hory bývají klidnější. Nepohybuje se tam tolik vlků. Přesně vím, na co tímhle narážíš. A jak jsem očekával, i perfektně odhadneš, proč jsem zrovna já teď a tady.
"Ano. Má o tebe velkou starost. Ale dříve či později bych si tě já sám vyhledal, Jarumi." stočím pohled do míst, kde se nacházíš.
"Měl jsi to teď náročné, Jarumi. A je mi jasné, že si vyčítáš, co se stalo." stočím náš rozhovor do míst, kam potřebuji. Kdybych s tebou chodil kolem horké kaše, nikam se nedostaneme. S tebou je třeba mluvit na rovinu.

Pořád ještě je na můj vkus dost chladno. Ale vidět Adaina s jeho obavami mě trápilo mnohem víc. Měl po celé té situaci s tuláky o svého bratra opravdu velkou starost. A i když jsem doporučil, ať mu dá chvilku času na zpracování, teď už musím uznat, že je na čase se do toho vložit. Tím spíše, že za mnou Adain přišel už vyloženě s prosbou, zda si s Jarumim nepromluvím. Tentokrát už jsem to ignorovat nemohl. Souhlasil jsem. Jarumi dostal čas, aby se s tím popral a teď je na čase mu v tom pomoci. Adain mi dokonce vytipoval pár míst, kde by se jeho okřídlený bratr mohl skrývat. Vyrazil jsem tedy k věžovým horám, kde je podle Adaina největší pravděpodobnost jej zastihnout. Doufal jsem, že nebude nikde vysoko. Není to ještě bezpečné a už takhle je na mě zimy víc než dost. Naštěstí až tak vysoko tentokrát nejsi.
"Ahoj Jarumi," ozvu se, když se po pachové stopě přiblížím. Posadím se nedaleko.
"Už aby to ta zima vzdala, že?" prohodím. Není to pokus o nezávaznou debatu. Podle Adaina se Jarumi stahuje do výšek a ty teď zima dost limituje.