Príspevky užívateľa

Musel jsem se aspoň jednou za čas podívat do jeskyně na naše zásoby bylinek. Nejen, zda je jich dostatek. Ale zda náhodou neplesnivý nebo se jinak neznehodnotí. I proto je smečka informována, že mě nalezne buď v noře nebo v jeskyni. Snažím se tyhle cestičky do jeskyně a nory chodit tak často, aby mi vyšlapaná stezka nezapadala sněhem. Aspoň takové málo si můžu ulehčit, no ne?
Právě teď se vrácím do nory z jedné takové obhlídky zásob. Už se těším do tepla nory. A tak když se přiblížím, přidám. Na okraji nory se zastavím a oklepu se od nachytaného sněhu. Až poté vejdu do tepla nory. Po zvyku se zastavím a našpicuju uši, abych se zaposlouchal. Když stojím na okraji nory nemate mě můj vlastní dech a tep. A tak zachytím, že tu někdo je. Jen díky koncentrovanému pachu členů smečky v noře nedokážu odlišit, kdo se tu teď nachází.
"Ahoj," zavolám jednoduše a zamířím hlouběji, aby mi netáhla zima na záda.

Doufal jsem, že zde přeci jen někoho potkám. Mrzelo by mě, kdybych se sem táhl zbytečně tou zatracenou zimou. Díky Velkému Vlku, že tu opravdu někdo byl! A jaké milé překvapení, dokonce relativné známí vlček. Přeci jen se mi na tváří objeví lehký úsměv, když se otočím směrem, odkud zazněl tvůj hlas.
"Ah, Isko. Rád tě znovu potkávám. A hlavně za mnohem klidnější situace," zastříhám ušima. Můj pohled se sice upírá tvým směrem, ale zároveň kamsi do prázdna skrze tebe. Rudý, lehce zářivý, možná trochu nepříjemný tou nepřítomností.
"Opravdu? Pojď prosím blíž sem k ohni a povídej, co tě trápí," vybídnu tě okamžitě vlídným hlasem. Nijak se netrápím tím, že ode mě pomoc potřebuješ. Však proto jsem přišel.

Zpozorním, když zmíníš, že jsi tulák. Nakloním hlavu ke straně, jak mluvíš dál. Jsi poslaný přímo od Feiera, takže je vše v pořádku. Ale popis jeho stavu se mi nelíbí. Zamračím se.
"To znamená, že má horečku a napadené plíce. Dobrá, vyrazíme," přikývnu a rovnou vykročím z jeskyně ven do zimy. Projede mnou zachvění, jak mě ofoukne venkovní zima.
"Sakra, Feiere, proč až u pramene," povzdechnu si. Stáhnu uši a otřepu se.
"Jdeme," kývnu tvým směrem a vyrazím po paměti klusem vpřed. Jakmile se dostanu k řece, vyrazím mnohem rychlejším tempem. Jak jen mi zavazející sníh dovolí.

----> Pramen

Před zimou

Přikývnu.
"Jsem rád, že se nesnažíš věšet mi bulíky na nos. Hodně to vypovídá o tvém správném charakteru," pousměju se. Máš dost odhodlání a rozumu, abys nezlehčoval trénink a to je jen dobře. Vykročím zase o kus dál, aby mezi námi vznikl další prostor.
"Mimochodem - prozradil tě tvůj krok. Vlk, co opravdu poprvé nevidí má krok dost nejistý a nepravidelný," mrknu tvým směrem.
"Zavři pevně oči. Nezapomeň kráčet za mým hlasem a nezvedat tlapy moc vysoko. Potřebuješ ten kontakt se zemí, dokud se nenaučíš důvěřovat ostatním smyslům a to vždycky chvíli trvá. Nespěchej na sebe. Pokud si všimneš, že ti oči povolují, klidně se na chvíli zastav. Důležité je pro tebe teď opravdu vytrvat, nedívat se a jít za mým hlasem." spustím.
"Po téhle zkušenosti si asi seženu nějaký šátek, který budu nosit neustále u sebe. Když mě někdo takhle přepadne s tréninkem slepoty, tak aspoň budu mít při ruce hned čím zavázat oči. Vidíš - i já jsem se dnes něčemu přiučil," uchechtnu se. Jaká ironie.

Zacukám ušima tvým směrem. Ale fakt, že si to jen tak nesrozumitelně mumláš mi napovídá, že to není pro mé citlivější uši. A tak to nijak nekomentuju. Ono je to asi tak i lepší.
"Ale jsi. Což je ovšem dobře. Mladí vlci by měli být plní energie a akce. A budoucí bojovník tím spíš," pousměju se.
"A taky to ukazuje, že máš v sobě ten správný Azarynský oheň, no ne?" dodám. Proč se čertit nad něčím, co se dá vzít i po dobrém? Já jsem opravdu rád, že jsi takový nezmar. A taky nechávám v hlase zaznít, že mluvím upřímně.
"Každý máme různé předpoklady. A nejde jen o to, na co se hodíš. Ale i to, co bys rád. Musíš správně vyvážit co chceš a co zvládneš. A jestli máš na to být bojovníkem, to ti řekne jen zkušený bojovník. Stejně tak je to i s ostatními odvětvými. Ale rozhodně jdi cestou, kterou bys jít chtěl. Třeba budeš muset dřít víc, ale nevzdávej se svého snu," prohlásím opět od srdce. Protože právě chtít je ten největší předpoklad. Teď je ale na řadě zase tvé očko. Trpělivě čekám, co se bude dít. Zpozorním ale, jak vyštěkneš.
"Dobře. Podíváme se. Ale je pravděpodobné, že je jen podrážděné z toho, jak bylo teď ve tmě. Světlo je největší dráždivý prvek na sítnici oka." zamručím. Dotknu se tvé tlapky, abych zkontroloval, zda je vše v pořádku. Naštěstí ano.
"Ano, vypadá to jen na podráždění. Žádný problém jsem nenašel. Zatím se dívej jen tady v šeru. Tady je to v pořádku?" zeptám se pro jistotu.

"To nemohu tolik posoudit. Ale jsem tu rád a to je hlavní," pousměju se. Naše území mi přijde celkem vyvážené a dobré. Zacukám uchem, jak mi u něj zafuníš. Víc se o tebe opřu. Až na zimu je ze mě spokojený vlk. Stále překvapený, ale spokojený. A rozhodně si užívám tvou společnost a péči. Všechnu tu tvou pozornost, která patří jen mě. Vlastně si konečně připadám důležitý!
"Pomáháš mi ty svou přítomností!" povím pevně a olíznu ti spodní čelist. Je to pravda. Tohle je pro mě lepší, než čekat, až se namáhavě o něco postaráš. Při tvých dalších slovech ale mírně stáhnu uši a bez skrupulí tě do stejného místa štípnu předními zuby.
"Opovaž se ztrácet čas nějakým odklízením, když můžeš být se mnou!" prohlásím naprosto sobecky.

Na začátku zimy - nepatří k jednání

"Přesně tak. Nic tě alespoň nepřekvapí." přikývnu. S tímhle nelze jinak, než souhlasit. Je to podle mě ideální přístup, pro dobrého alfu. A jsem rád, že to stejně vidíš i ty.
"S tím počítám. Jsi alfa, ale pořád jsi i léčitel," pousměju se.
"A taky počítám s tím, že se budu dozvídat tajné zprávy, co nemá slyšet nikdo jiný. Ale u mě jsou jakákoliv tvá slova v bezpečí - a to ty doufám víš," stočím k tobě "pohled".

Uchechtnu se.
"Jasně. Ale já jsem rád, že jsme aktivní smečka, co se nesoustředí jen na jedno území. V době krize to může být i dost fatální. Především co se zdrojů týká," zamručím.
"Ale co mi víme, jak jsou připravení na kde jaké pohromy," pokrčím rameny. S Kultem to hold nějak dopadne. Uvidíme.
"Jdeme," přikývnu a mnohem energičtěji vyrazím.

Když jsem na léčitelském workshopu žádal Kult o spolupráci kolem bylinek, nikdy jsem nečekal, že by to dopadlo zrovna takhle. A zrovna za takového počasí. Příliš se mi do toho nechce a Adain si toho určitě všiml už když jsme vyráželi. Nemluvě o našem doprovodu. Dospívající a tulák, kterému jsme dovolily vstoupit na území. Nemám nic ani proti jednomu, ale v mém rozpoložení ještě hlídat... Zrovna teď si nejsem jistý sám sebou.
Tak jako tak, jako správný profesionál nasazuju svou vlídnou a vyrovnanou masku, jakmile se k nám Iska a Dell přidávají. Vyjednávat a jednat s druhými přece umím, tak to nějak zvládneme, no ne? Vlídně se pousměju jejich směrem.
"Zdravím vás. Jste připraveni? Rád bych byl zase co nejdříve zpátky," přivítám je a popravdě rovnou nadhodím, že se opravdu cestou flákat nebudeme. Stočím svůj pohled směrem, kterým se budeme vydávat. Tolik sněhu... I jen ta představa zapříčiní, že se nepatrně zachvěju. Ale pokud nikdo nic nenamítá - je čas vyrazit.

Nemám problém si cestou povídat, pokud někdo začne. Sám ale přemýšlím spíše nad taktikou a jak bude probíhat celé tohle setkání. Kult je dosti uzavřená společnost, bude tedy trochu složitější s nimi vycházet. Alespoň to předpokládám. Přesto, pokud se rozeběhne debata, dokážu sledovat její chod a zapojovat se a zároveň promýšlet co a jak. Feier mi dal celkem volnou ruku. Jen doufám, že ho nezklamu... Cestou se snažím nedělat žádné velké přestávky. Opravdu to chci mít co nejrychleji za sebou. S výběrem cesty důvěřuju spíše Adainovi, který je mýma očima. A vlastně nejen jima. Kráčíme bok po boku, možná až příliš těsně blízko u sebe. Kde komu by to asi dělalo v pohybu potíže, ale my už jsme sehráli svůj pohyb dostatečně na to, abychom se synchronizovali. A pro svůj zdroj tepla bych aktuálně udělal kde co. Omezit se na pohodlném pohybu je to nejmenší. Přesto ale nemůže můj milovaný tmavorudý vlk zabránit úplně mé zimě. Prodíráme se sněhem, který zebe do tlapek. Uši mám tak permanentně stažené, jak poukazují na mé nepohodlí.

Nakonec přicházíme k hranicím Kultu. V okamžiku, kdy mě poprvé udeří do čumáku pach Kultu, zvolním. Nechic se přibližovat příliš. Jakmile pach zesílí natolik, že je jasně patrný, zastavím. Dostatečně daleko od hranic, abychom nebyli bráni jako hrozba. Ohlédnu se po svém doprovodu.
"Postavte se prosím jeden vedle mě, druhý vedle Adiana, ale hrudí ať jste zhruba na úrovni našich boků," požádám je. Mít nějakou formu by mohlo přijít k našemu dobru. Otočím se pak zase zpět čelem ke hranicím. Olíznu si čumák a zvednu hlavu směrem k nebi. Zhluboka se nadechnu a nechám zaznít svůj hlas. Čistý tón mého vytí poukazuje na fakt, že se hlásím o pozornost. Nic agresivního nebo povýšeneckého. Poté spustím hlavu zase níž. Nesedám si - komu by se taky chtělo, do toho sněhu....
"A teď počkáme..." vydechnu a přeci jen trochu přešlápnu.

Anjel a Roihu
Sol a Rivera
Toshi a Bellana

Snažím se sice zdržovat v jeskyni nebo v noře, ale přeci jen je potřeba vyrazit i někam dál. A to konkrétně k Nejvyššímu stromu, kde se vystavělo útočiště pro tuláky. Zatím jsem o něm jenom slyšel. Ale je na místě se tam ukázat a zkontrolovat, zda jsou tuláci v pořádku, no ne? Nechal jsem si nahřát kamínky, které používám k ohřátí na citlivých částech těla. Jediná má pomoc, když nemám při sobě Adaina. S povzdechem se pak teda seberu a i s brašnou s léky vyrážím poklusem vpřed. Neflákám se, abych na místě byl co možná nejrychleji. Co jsem slyšel, udržuje se tam oheň - takže tam bude aspoň trochu teplo!
Snad mi kameny vydrží i na cestu zpět... pomyslím si. Ale silně o tom pochybuju.

Když dorazím na místo, trochu lituju, že neuvidím celou tu stavbu. Jarumi si s tím prý dal hodně práce. Místo obdivování přístřešku pečlivě zavětřím. Je jisté, že nějaký ten tulák tady rozhodně byl. A zdá se, že i je.
"Ahoj. Já jsem Ikke, léčitel. Jdu se zeptat, zda mě tu není třeba." zavolám, zatímco rovnou neomylně mířím za zdrojem tepla!

zaznamenám po zvuku tvůj pohyb a na moment se zastavím. Jsem rád, že jsi ke mě došla, s tebou po boku to bude mnohem snazší. Takovýhle hustý prostor pro slepce opravdu není ideální. Moc zvuků na jednom místě.
"Díky," pousměju se na tebe. Nechávám tě jít vpřed tak, jak ti vyhovuje. Následuju tě s tím, že se tě dotýkám buď ramenem nebo čumákem. Záleží, jak to zrovna vychází. Jsem už dávno naučený, jak někoho následovat a je pro mě snazší si to hlídat, než aby si dával pozor někdo druhý. Jakmile jsme venku z podrostu, popojdu a také se oklepu. I tak mi za uchem zůstane neposedná větvička s lístkem. A pár dalších na hřbetě.
"To je dost možné." prohlásím pobaveně a podrbu se za uchem, abych se zbavil té otravné větvičky.

Zdržuju se poslední dobou sice více v noře, ale je potřeba dávat pozor i na jeskyni. Přeci jen je teď svým způsobem mojí, když Feier povýšil. Jsem hlavním léčitelem a i když členové smečky ví, kde mě najít, potřebuju si udržovat zásoby bylin a přehled. Bylinky je potřeba kontrolovat. I když jsou dobře vysušené, stačí maličkost, aby chytili plíseň a vše bylo v kopru. Pro Isku je to ve výsledku spásná věc. K jeskyni dobíhá v okamžiku, kdy zrovna strkám čumák do jedněch bylinek hledající pach plísně. Jakmile ale uslyším volání, prudce zvednu hlavu a běžím ke vchodu. Překvapuje mě ale naprosto neznámý hlas. Cestou ke vchodu do jeskyně zatřepu hlavou, abych čumák zbavil pachu bylinek. Zavětřím. Ale ani pach mi není povědomí.
"Dobře, dobře, zhluboka se nadechni a nezůstávej na místě. Očividně jsi běžel a nechceme tě mít marodného," spustím okamžitě.
"A teď mi pověz dvě věci. Kdo jsi a co se děje." vybídnu tě, zatímco si beru Feierovu brašnu bylinek. Znáš mé jméno, takže je to plus pro tebe, abych tě nepodezíral ze lži.

Před zimou

"Hlavně se ničeho neboj, je tu místa dost. Snaž se opravdu držet oči zavřené." mluvím na tebe, abys neustále slyšel, kde se nacházím. Nakonec ke mě opravdu i dorazíš.
"Výborně. A teď mi popravdě řekni - koukal jsi, nebo ne?" nakloním hlavu ke straně a čekám, zda opravdu budeš upřímný a sáhneš si na svědomí. Ať tak nebo tak, pokračuji.
"Když vidíš, je těžké sám se zraku vzdát. Jsi zvyklí na něj spoléhat a to je v pořádku. Plný trénink probíhá za využití zakrytých očí - ale teď tu nemáme nic k ruce." vysvětluju zvolna.
"Udržet oči zavřené je pak jen síle tvé vlastní vůle. Pokud se opravdu chceš naučit pohybovat i v naprosté tmě, musíš být schopen nespoléhat se na oči." zamručím a skloním hlavu níž k tobě.
"Ale mezi námi, úplně zavřené oči zatím nikdo v mém tréninku neudržel," špitnu ti tajemství. Jestli to tak opravdu bylo nebo ne, toť otázka. Ale co ty můžeš vědět, že ano?

Na začátku zimy - nepatří k jednání

"Lepší je vždy počítat s tou horší variantou," přikývnu. Po psychické stránce se to pak lépe snáší. A to pro vůdce v tomhle nečase může být celkem důležité. Zhroucený alfa by nám byl k ničemu. Ale ty to máš naštěstí v hlavě dobře srovnané.

"Těší mě tvá důvěra. Postarám se, aby to vše vyšlo. Třeba se mi povede připravit i dlouhodobější spolupráci. Nedělám si tedy moc velké iluze, jsou uzavřená skupina. Přesto by se podle mě našlo něco, co by mohli potřebovat i oni." zamručím.
"Oh, ano prosím!" nadchnu se nad hledáním Adaina. Hlavně když přestane mráz lézt pod kožich.

"Přesně tak, nejsme tuláci. Máme své zázemí," zamručím, hezky přitulený. Je to opravdu fajn mít tě takhle u sebe. Kouknu po tobě.
"Jo, vím, že by se dalo. Targa už takhle jednou udělal hřejivé prostory..." prohlásím, než začneš rovnou vymýšlet jak na to.
"To byl jen povzdech, Adaine. Nebylo to myšleno tak, že si máš přidělávat práci. Je toho i tak dost. Nejen s obhlídkou území a dozorem nad tuláky, ale i se sháněním potravy. Moc dobře vím, že jsou krušné časy." namítnu vážně. Rozhodně bych byl nerad, kdyby ses zaobíral nějakou prací navíc jen kvůli pohodlí jednoho blázna.