Príspevky užívateľa

Omlouvám se, že píšu s výběrem až nyní.
chtěla jsem si to nechat projít hlavou a předchozí týden omarodily dětičky, takže vše mimo ně vypadlo z hlavy.
Pokud mi to tedy ještě vezmete, ráda bych si vybrala Kámen plodnosti pro Ikkeho.

"Mohlo by se stát, ale to mi nepřijde pravděpodobné. Máš magii v genech," odpovím popravdě, jak to vidím já. Určitě se v tobě ukrývá a jen čeká na vhodný moment, aby se projevila.
"V tomhle ti bohužel nedokážu odpovědět. Nepamatuju si, co bylo před mým oslepnutím. Pamatuju si znalosti. Nebo matně jaké to bylo vidět. Ale svůj život před oslepnutím ne," zavrtím zvolna hlavou. Na tónu i vzezření se ale nezdá, že bych se tím nějak trápil.
"Bojovník. To by mě u tebe ani moc nepřekvapilo. Jsi pěkný nezmar," pousměju se.
"Určitě si povedeš dobře. Ale teď zkus pomaličku otevřít oči. Pokud by tě oko pálilo nebo bodalo, hned mi to pověz." instruuju tě.

"Jsem za tvoje teplo neskutečně vděčný, Adaine. Nevím, jak bych tuhle zimu bez tebe zvládal," zavrtám čumáček víc do tvého kožíšku. Je mi s tebou opravdu moc dobře. Ale teplo je jen jeden velký bonus. Na tvůj další dotaz se jen uchechtnu.
"Jestli myslíš Nihilskou smečku, tak ti jsou svolní pro pohyb tuláků. Ale jak se členy jiné smečky, tím si nejsem jistý." zamručím.
"Ale to je jedno. Moc sněhu cestu." dodám.
"Je škoda, že nemáme vlka, který by byl schopný roztopit celou kamennou louku. To by bylo bájo!" povzdechnu si zasněně. Nahřát si tam hezky na roztopeném plochém kameni kožíšek...

Na začátku zimy - před jednáním

"Nikdy jsem neměl rád zimu. Ale nikdy to nebylo takové, jako u téhle." povzdechnu si.
"Tahle zima je pro mě ve spoustě věcí novinkou. Některé jsou krásné, ale jiné..." pokrčím rameny. Ta zima je opravdu velký osten v mé zadnici.

"Nepotřebuju pustit do města. Stačí, když rostlinky donesou. Ale vlk, se kterým jsem na workshopu jednal, byl obchodu celkem nakloněný. Nebyl dvakrát nadšený, ale to je jedno." zamručím. Samozřejmě, že pokud bych si mohl prohlédnout rostlinky a sám určit ty léčivé, bylo by to mnohem lepší. Ale to už je jen detail.

"Třeba..." pokrčím rameny.

Byl jsem opět v noře, jako poslední dobou celkem často. Stahoval jsem se do jednoho konkrétního koutku, kam se dá snadno dojít přímým směrem. Tak nějak jsem si to místo uzurpoval pro sebe. Snadno se mi vždycky našlo. Byl jsem stočený do klubíčka, mírně mrzutý z toho, že zima stále ještě nepolevuje. Nevadí mi, když neskončí. Ale už aby skončily tyhle hnusné mrazy! Uvědomuju si moc dobře, že začínám být nemluvný a mrzutý. Ale kdo by se mi divil? Je mi zima, i když mi Adain nahřívá kamínky, které používám jako topeníčko.
Z mé depresivní nálady mě vyruší Jarumiho hlas. Našpicuju uši a zvednu hlavu.
Vychladlé tělo Artemis? projede mi tělem šok. Okamžitě jsem na nohou a vyřítím se ven. Prudce zabrzdím až v okamžiku, kdy mě jako rána pěstí zasáhne zima od sněhu. Poskočím a zatřesu se. FUJ!! Zacouvám zpět na okraj nory.
"Co se stalo?" vyptávám se hned. Jsem si jist, že mě někdo navede k tělu Artemis, které začnu okamžitě kontrolovat. Už je to déle, co zemřela, ale tentokrát zima zafungovala v náš prospěch. Vše, co se stalo, zůstalo v těle zachováno. Jsem ale překvapen, že nenajdu zranění. A tak se zaměřím na hledání něčeho jiného.
"Říkal jsi "našli jsme", Jarumi? Kdo všechno byl u těla? Kdo tam byl první? A kdo vše se jí dotknul?" spustím salvu otázek. Ale vzhledem k tomu, že jsem nenašel zranění, ani zlomený vaz nebo jiný očividný důkaz smrti, přichází na řadu mnohem nebezpečnější faktor. A tím je nemoc.

sunu se poslušně za tebou. Nevidím v tom sice smysl, ale to je jedno. Zábava je možná i bez cíle, no ne?
"K čemu by ti bylo zlato? Navíc prokleté?" zeptám se vcelku i zvědavě. Opravdu by mě zajímalo, co by vlk mohl dělat se třpytivým kusem kovu. Ovšem tvá odpověď na polohu se mi nezamlouvá.
"Cože? Další?" zaskučím.
"V tom se mi nepohybuje nejlíp. Jak šustí, hůř se orientuju." stáhnu uši k hlavě.
"Počkej chvilku, než tě úplně dojdu. Třeba najdeme způsob, jak bych se tě mohl přidržovat." navrhnu, abych nezkazil tuhle legraci s hledáním pokladu. Sunu se dál dopředu. Ale jak nevidím, můj směr je trochu jinačí a sunu se mírně bokem.

( bludiště v houští!! XD )

Zlehka se zasměju tvé reakci na půl hodinky času.
"Ale prosím tebe. Když si budeme povídat, uteče to jako nic, uvidíš." brouknu jemně. Natáhnu se a jemně tě žďuchnu do krku. Posunu se vedle tvého boku, abys vnímal, že tu jsem stále s tebou.
"Tím se netrap. Někdy potřebuje magie svůj čas," brouknu povzbudivě a jemně.
"Má léčivá magie přišla až nějaký čas po mém oslepnutí. To už jsem byl dospělý. Ty jsi ještě mladý vlček." stočím čumák tvým směrem.
"Jsou chvíle, kdy není dobré na sebe tlačit... A co smečka - už víš, co bys chtěl pro smečku do budoucna dělat?" vyptávám se dál.

Vlídně se usměju. Mám radost, že jsi tak horlivý a chceš se učit další věci.
"Začneme trochu volněji. Je těžké udržet oči zavřené, ale pro získání jistoty je to nejlepší začátek," brouknu jemně.
"Zavři oči. Já se vzdálím a budu mluvit. A ty zkus dojít ke mě, aniž bys ty oči otevřel. Neboj se toho, je tu dost prostoru a já tě zastavím, kdyby se něco dělo. Ty sám se klidně zastav, pokud si nebudeš jist." vybídnu tě. Počkám, až se podle toho zachováš. A pak couvnu o kus stranou.
"Dobře. Tak můžeme začít. A ty se pokus dojít hezky za mnou. Jsem jen o kus dál od tebe a nebudu se vzdalovat. Jen zvolna pojď za mým hlasem a zkus nepovolit zavřené oči. Nezvedej nohy příliš vysoko. Udržuj si kontakt se zemí, ta je tvou jistotou," spustím jemně, ale dost nahlas, abys mě nepřeslechl.

Kouknu po tobě a stáhnu uši. Nerad ti přidělávám starosti. Ale tahle zatracená zima... UGH!!
"Ani mě se nezamlouvá, co tahle zima vyvádí. Už aby byla za námi. Takhle silnou si nepamatuju..." povzdechnu si. Jsem nesmírně rád, že tě mám jako svou oporu. Co bych si bez tebe počal? Jsi moje záchrana. Nejen fyzická, ale i psychická.
"Nejde o mokrý kožich. Teplé zřídlo udržuje teplo i ve svém bezprostředním okolí. Tam by bylo fajn," povzdechnu si. Nebo i bylo fajn v místech, kde je věčné teplo. Už jsem o nich slyšel. Tam nikdy zima nebyla. Tam by se mi možná líbilo.

Pousměju se.
"Není za co. Zkus se jimi i řídit." mrknu tvým směrem. Ale známe vlčata a jejich horlivost. Někdy je ta hlava pomalejší, jak reakce.
"Když ho otevřeš moc brzy, světlo poškodí čerstvě opravené nervy. A to už by mohlo být náročné i pro mou magii. Tak buď trpělivý," brouknu jemně. Natáhnu čumák a počechrám ti srst na hřbetě.
"chtělo by to tak půl hodinky. Mezitím si můžeme třeba povídat." navrhnu.
"co třeba... Už znáš svou magii?" zeptám se zvolna.

Samozřejmě, že mě tvá reakce rozesmála.
"Ty jsi mi ale nadšenec. Není problém, můžeme si takový trénink dát. Chtěl by jsi hned?" navrhnu a našpicuju ouška. Kopce se sice svažují, ale jinak jsou celkem zarovnané a bezpečné. Jen se nesmíš skulit dolů. Když se ale zeptáš na důvod ztráty mého zraku, stáhnu uši k hlavě.
"Ani si to pořádně nepamatuju. Pamatuju si spíše hlas vlka, který se o mě postaral a který mě učil fungovat," zamráčím. Otočím hlavu víc tvým směrem.
"Při velkém šoku se může stát, že se paměť zablokuje. Není to nic nového." pokrčím zvolna rameny.

________________________________
Připomínám, že tahle hra je před zimou XD

Zlehka se zasměju spolu s tebou. Jsi opravdu příjemnou společnicí a to mě nesmírně těší. Ocáskem k tomu mírně vrtím, jako důkazem mé radosti.
"To je pravda, jsou vlci, se kterými se moc mluvit nedá," přikývnu
"Já nevím, co hledáš ty, ale já se pokouším udělat představu o prostoru," uchechtnu se. Když zabořím čumák do křoví, prve sebou mírně cuknu. Pak už pokračuju opatrněji.
"ale třeba narazíme na něco zajímavého. Taková odlehlá místa bývají plná překvapení," brouknu. Proderu se křovím a pořádně se oklepu.
"Tak, kde jsme to teď?"

"Bez něj by ti to neslušelo," prohodím. Jsem si už celkem jistý, že úplně slepí na oko rozhodně nebudeš.
"Pokud příště budeš jak býk narážet hlavou proti něčemu ostnatému, skloń tu hlavu víc. Lebku prorazíš hůř, než měkkou tkáň oka. V nejhorším ti šmikne ucho, ale to se dá snadno napravit a není to tak bolestivé," poradím ti. Většinou se tahle hra hraje čelem, ale pro vás to takhle bude snazší. Nedělám si iluze, že bys ty, takový nezmar, dbal na poučky. Přeci jen to není první hloupost, co u tebe léčím, že ano.
"Dobře. Nech očko ještě zavřené. Ať si odpočine. Za chvíli zkusíme, jak na něj uvidíš," instruuju tě. Nervová zakončení a vše obecně se potřebuje dát do kupy. A jakékoliv světlo by teď bylo dráždivým prvkem, který by mohl pokazit léčení.

"Měl by jsi to zkusit. Je dobré se učit i poslepu. Za tmy máš pak nad jinými vlky hodně navrch," zamručím.
"Už jsem měl několik takových tréninků s vlky ze smečky," dodám. Dávám ti tak možnost říct si také o nějaký. Při tvém dotazu se ale pousměju.
"Kdysi jsem viděl. Oslepl jsem až později. A vzpomínky na dobu před tím jsou stále bledší a bledší. Zapomínám, co jsem kdysi viděl. Jak věci kolem vypadaly..." vypadá to, jako bych se zadíval kamsi do dálky. Je zvláštní o tom mluvit, ale byl bych sobec, kdybych si nechával všechno pro sebe. Tím spíš, když jde o někoho tak mladého. Mládí potřebuje informace.

Celou cestu kráčíme v naprosté tichosti. Oproti jindy to ale není tak pohodové a přívětivé ticho, které by mohl kde kdo závidět. Tentokrát v tomhle tichu visí má mizerná nálada. Nálada, kterou jsi sice dokázal zvednout, ale ne úplně. Ani pohled na zamrzlou vodu mě příliš netěší. Spíš stáhnu uši k hlavě ještě víc.
Že bych čmajzl nějaký kus kožešiny, co si sebou budu nosit? Ať si mám alespoň na co dřepnout, pomyslím si a přešlápnu. Marně to rozhodně nezní.
"To přejde. Jakmile odezní tahle zima, bude zase líp," zamručím. Není důvod pokoušet se jakkoliv mlžit. Moc dobře na sobě i já sám vidím, v jakém jsem stavu.
"Už aby to bylo...." dodám tišeji. Zavrtám čumák do tvého kožíšku na krku. Mohl jsem se zamilovat líp? Někoho tak úžasného a ještě hřejivého. Tohle je úžasná kombinace.
"Proč jen tu někde nemůže bžt zřídlo teplého pramene," povzdechnu si.