Príspevky užívateľa

Nejsem si jist, zda se mám tvé reakci smát nebo děsit. Takhle vedle jsem tě už dlouho neviděl. Přeci jen mi ale koutky zakucají.
"Nejsem si jist, jestli se zrovna ke vztahu běžně gratuluje.... Ani jak to s námi dvěma vlastně bude... Ale děkuji," odpovím a zvolna krátce zavrtím ohonem.

"S bylinkama jsme si dali záležet oba dva. Tak snad toho dost i kdyby bylo třeba se podělit." zamručím zamyšleně. Ať jsem šel kamkoliv, vždycky jsem nějaké bylinky donesl. Tak doufejme, že toho opravdu bude dost.
"Hm. Mám raději teplo. Ale letos bude tuhá zima, jak se zdá. Nesedí mi o něco víc, než ty předchozí. Ostatně, i mě srst na zimu houstne, takže jsem vždy zvládl bez problémů. Ale letos..." pokrčím rameny a mírně se otřepu. Jakoby zima byla větší, jak se o ní bavíme. Samozřejmě je tu ještě jeden faktor, který ale nechci připustit ani sám sobě.... OVšem procházku neodmítnu. Pohyb je vždy lepší! Vyrazím po tvém boku.
"Popravdě, to ani já ne," uchechtnu se.
"Nic proti takovým vztahům nemám. Ale nenapadlo by mě, že v takovém někdy sám skončím."

Zamračím se na tebe, když hned zjednodušuješ situaci svou regenerací. Vím, že teď je to o opravdu nic, ale co když se to stane třeba nědke v boji nebo tak? Budeš i tehdy takhle lehkovážný?
"Neměl bys na ni tolik spoléhat," vznesu své obavy i nahlas. Ale jsem nesmírně rád, že souhlasíš, že to stačilo. Konečně toho můžeme nechat!
"dobrá. V tom případě se měj. Snad to opravdu nebudeme muset opakovat nějak často. Nemám boj rád," zamručím, aby bylo dost jasné, že nemám nic proti tobě. Ochotně se ale konečně seberu a vydávám se pryč odtud.

ODEHRÁVÁ SE V NOŘE

Jsem jedním z těch, kdo sice může vyrazit ven, ale raději volím spolupráci v noře. Zjišťuji, že tuhle zimu snáším o něco hůře, než jak jsem zvyklí. A nebylo by vhodné, abych tentokrát nastydl. Bůh ví, co se může stát při kácení stromů! Musím být schopen postarat se o případné raněné nebo nemocné. Po zvážení všech pro a proti jsem se rozhodl zůstat jako výpomoc v noře. Tahle zima je pro mě náročnější v mnoha ohledech. Ale snažím se je překonávat.

V první řadě je potřeba trochu upravit prostor jeskyně. Dosud se polehávalo, jak si kdo usmysles. Ale čím blíže vchodu se nacházíme, tím je větší zima. Logicky, že ano. Podle mě by bylo nejlepší držet se dále od vchodu a oheň situovat do středu nory, aby se vyhřála každá její část. Dřevo by pak mohlo být blíže u vchodu do nory. Nejen že se bude dobře doplňovat, ale zároveň může sloužit jako jakýsi větrolam před zimou, pokud nenecháme průchod rovně, ale udělame cestičku cik cak. Tak jako tak, začnu s vyklízením nejen středu nory, aby se tam připravilo bezpečné ohniště, ale také kolem vchodu, aby se mohlo vyskládat dříví, jakmile ho začnou ostatní tahat,

Zastříhám ušima tvým směrem. Jo, je dost očividné, že reaguju mnohem jinak, oproti dřívějšku. Ošiju se.
"No... Jak se to vezme..." načnu trochu váhavě. Vím, že se ke mě Adain má i na veřejnosti. Ale nakolik je správné něco takového opravdu řešit a roznášet?? Na druhou stranu, vím, že tobě věřit mohu.
"Vypadá to, že z nás bude pár..." opět se ošiju.

"Myslím, že všichni bychom byli radši, kdyby k takové změně nedošlo. Tím spíš, když vezmeme náročnost období za poslední dobu." zamručím upřímně.
"Nemění to nic na tom, že podle mě máš na to být dobrým alfou," zavrtím zvolna ohonem.
"Tebe od léčení oddělit nejde. To bys pak nebyl ty!" prohlásím pobaveně. Neumím si představit, že by ses toho úplně vydal.
"Ále, to nic. Jen si teď není kam pořádně sednout, aniž by to nestudilo od sněho," zamručím a stáhnu uši k hlavě.

"Doufejme," pousměju se a zavrtím ohonem. Jsem rád, že jsem tě poznal. Tak pohodového a fajn vlka, se kterým si i mám o čem povídat. I když každý hovor někde začíná a někde taky končí. A zdá se, že ten náš se taky pomaličku stáčí ke konci.
"Ano, ten je vítaným na takové problémy. Děkuji za typ," pousměju se. Sice o něm vím, ale každá připomínka je dobrá. Máme v hlavě tolik bylinek, že některé občas vyšumí.
"Dobře... V tom případě ti velmi děkuji," pousměji se vděčně. Každá bylinka se hodí a já si vážím každé, kterou získám.
"Kdyby ti něco chybělo, neboj se přijít k hranicím naší smečky a zavolat. Rád ti přijdu na pomoc a podělím se o cokoliv, co budu mít při tlapě," nabídnu ti svou výpomoc na kdykoliv kdy jen budeš potřebovat.

Těší mě, že opět zavyješ. Následuju tě pohotově po hlase, vděčný za to, že mi zároveň jdeš naproti.
"Začínáme se setkávat nějak častěji," prohlásím potěšeně a zavrtím ohonem.
"Sbíral jsem. Ale pak jsem propadl na tohle místo, tak jsem začal zkoumat a sbírat to, co tu najdu," odpovím pohotově. Rozhlédnu se a zároveň u toho větřím, abych si udělal zase představu o tom, kde se nacházím.
"A copak přivedlo tebe zrovna sem? Přijde mi, že to není běžné místo, kde se vlci pohybují, není to tu tak silně cítit po vlcích." zamručím zaujatě. Navíc, pokud se tu třeba pohybuješ častěji, tak bys mi to tu mohla lépe ukázat. To by bylo vítané plus.

Cuknou mi uši tvým směrem, když se konečně odhodláš nějakým způsobem pozdravit. Definitivně tak vím, kdo se tu pokoušel kolem mě nenápadně proklouznout. Malý Zath. Maličko se pousměju.
"Nemusíš tak formálně. Jsme jedna smečka, jedna rodina." brouknu klidně. Stočím svůj čumák zase před sebe. Ale uši mám stažený tvým směrem.
"Jsem rád, že se znovu setkáváme. A tentokrát v klidné atmosféře." dodám pohotově. Je mi ale jasné, že tohle není téma, co bys chtěl probírat. Žádný mladý nechce řešit své průšvihy.
"Tohle je krásné místo. Pro tebe asi skýtá úžasný výhled. Já sem chodím naslouchat. A neývá tu tolik vlků, jako níž," zamručím.

Neměl jsem sebemenší tušení, co tentokrát dělám. Když ucítím tvé štípnutí, cuknu sebou. Ale jak ucítím na jazyku krev, okamžitě povolím stisk a začnu couvat. Srdce mi splašeně tluče. Snažím se vnímat tvá slova a držet se jich jako posledního lana.
"Promiň. Nechtěl jsem ti ublížit," stáhnu uši k hlavě. Sice vím, že máš regeneraci, ale v tuhle chvíli, jako by ten fakt totálně utekl. Nezamlouvá se mi ale fakt, že jsem tě zranil. Zatřepu hlavou a popojdu blíž, abych podle čichu našel krvácející ranku a mohl jsem ji zkontrolovat.
"doufám, že tohle už stačilo a můžeme to ukončit..."

Zavrtím zvolna ocasem, když odsouhlasíš, že by to se mnou mohlo jít. Byl bych rád, kdybych ti mohl pomoct přenášet se nad těžkostmi života. Nikdo by je neměl snášet sám. A teď... Teď si můžeme být neskutečnou oporou navzájem. A to je přece fajn, no ne? Stejně jako tvé pucování kožíšku. Můj ocas sebou začne mlátit o něco víc. Zamručím spokojeností.
"Spolu to zvládneme." brouknu vlídně.

Zazubím se na tebe taky.
"teď sis podepsal ortel." zazubím se. Teplo v zimě nikdy neodmítnu. A to nemám ani tušení, jaká zima mě čeká...
"Jak roztomilé přiznání," brouknu. JSem ale rozumný vlk, no ne.
"HM... Přesuneme se někam níž? Někam, kde je méně větrno," navrhnu. Ani to přece nebrání našemu tulení. Ale bude mnohem příjemnější.

Je trochu těžké v tobě číst. Těžké, ale nikoliv nemožné. Sice si stále držíš odstup, ale tvé otevření dnes mi ukázalo, že jsi vlk jako každý jiný. Vlk, který si taky potřeuje občas upustit páru. A teď už snad i víš, že u mě máš vždy dveře otevřené. Na druhou stranu jsem ale rád, že se tohle naše sezení ukončilo.
"Zatím, Stadley." rozloučím se také a naslouchám, jak uháníš směrem k hranicím. Rychlý a důrazný krok mě ubezpečí o tom, že jsem to utnul v pravý čas. Otočím se a vykročím zvolna směrem k jeskyni. Tohle musím provětrat i já. Tak složitý případ jsem snad ještě nezažil a rozhodně nestojím o nějaké chyby.

"Aha... Na hranicích..." zamručím a ouška mi samovolně mírně poklesnou. Doufal jsem, že ho tu najdu. Ale takhle? Je mi jasné, že tentokrát jde mé hledání do kopru. POsadím se, i když mi tělem projede mírné zachvěná. Zatracený sníh!
"Ale kdepak, ten je zdraví jako řípa. Hledal jsem ho... No... Z osobních důvodů," dodám. Pořád nějak nevěřím tomu, že jsme si tak blízcí. Že jsme spolu. Ale zároveň mi to stále vyšle hejno motýlků do celého těla.
"Já? Mě se to přece nijak netýká. To ty toho máš až nad hlavu. To spíš ty mi pověz, jak to zvládáš a jak se cítíš," pobídnu tě. Ale pořád se vrtím a poposedávám.

Pousměju se a mírně zavrtím ohonem.
"Zdá se, že léčitelé toho mají společného mnohem víc, než jen bylinky." prohlásím potěšeně.
"A nebo jsme jen oba potkali dost vlků, kterým Norest dal druhou šanci pro život." dodám a pokrčím rameny. Těžko říct, že ano.
"Hm... Ano, já vím... Jsou to tací, kteří neměli dost síly počkat si na to, co pro ně osud připravil. Ale jsme léčitelé. Musíme mít pochopení i pro takové. Ne každý má naši sílu," podotknu jemně. Nechci, aby se kdokoliv trápil. Tím spíše ty, který jsi mi hned uzmul střípek mého srdce. Jsem proto rád, že tě má poznámka o bonusu smečky rozesměje.
"Je to pro mě osobně velký bonus. Další zima, kterou procházím a mě přijde, že je mnohem silnější. I když vidím, že to tak není," přiznám neochotně. Ale moc dobře si uvědomuju, že za tím může být pomalu se připisující věk. Jak dojde na bylinky, trpělivě čekám, s čím se vytasíš. Natáhnu čumák blíž, abych si očichal, co mi nabízíš.
"A nebude ti chybět?" zarazím se okamžitě. Léčitelé přeci jen mají celkem solidní spotřebu bylinek. A umím si představit, že léčitel tulák toho bude mít na krku víc, jak léčitel ze smečky...

Při svém opatrném zkoumání jsem čekal kde co. Ovšem volání vlka rozhodně ne. Zpozorním a narovnám se. Zčásti je to pozorem, ale taky abych si ujasnil, odkud ten zvuk šel. Abych trochu nalákal vlka, ať se znovu ozve, odpovím mu stejným druhem zavytí s tázavým podtónem. Potřebuji, aby se vlk ozval ještě jednou, ať můžu určit kudy jít.
Pokud se vlk neozve, vybídnu ho znovu zavytím. Poté postupuji jako níže.
Pokud se ozveš, zareaguju tentokrát okamžitě a vyrazím po zvuku. Netrvá to až tak dlouho a zaznamenám i tvůj pach. Tentokrát už mi v hlavě i secvakne, o koho se jedná. A část nejistoty okamžitě opadá. S úsměvem a mírně se vrtícím ocasem se tak k tobě blížím.
"Rád tě zase potkávám." hlásím.

Snažím se nevšímat si tvých slov a soustředit se na cokoliv dalšího. Přeci jen jsou ale zvuky hlasu rušením. Jsi alespoň natolik galantní, že neútočíš zároveň když mluvíš. Tvůj útok mi ale nedává příliš mnoho času na to, abych získal zpět perfektní přehled. Navíc je útok prudký a já už si všímám, že jsem dosáhl své hranice. Tvé prudké a měnící se útoky byli na mé smysly hodně. Fakt, že tak rychle a v tichosti dokážeš měnit útoky pro mě znamená jediné. Nestačím zareagovat. Když si nakonec uvědomím, kde se nacházíš, přeci jen se nevzdávám. A i když se nestíhám vzdálit ze tvého dosahu, pokusím se přičíst si alespoň malé plusové body a prudce se proti tobě oženu zubama. Neplánuju ti nijak výrazně ublížit. Přeci jen je ale můj protiútok trochu prudčí, než jsem zamýšlel.

Překvapí mě, když se přeci jen rozhodneš trochu rozebrat tohle téma. Přitisknu se k tobě o něco víc.
"Udělám vše, co budu moct, abych to změnil. Zasloužíš si zažít i to dobré," brouknu. Nadzvednu hlavu a čumákem ti zespod drcnu do brady. Nejsem si ještě jist, co vše si mohu dovolit. A možná... Možná nad tím přemýšlím až moc? Kdo ví...

"Prosím tebe. POřád mám kožich, který se zimě přizpůsobuje, no ne?" pousměju se. Tenhle typ starostlivosti mi ani moc nevadí. Naopak. Je celkem příjemné, že se někdo tak trochu stará.
"A kdo ví? Třeba se nechoulím jen kvůli zimě," přisadím si bez přemýšlení. Trochu se zarazím, když mi dojdou má slova. Ale... Ona je to ve skutečnosti pravda, no ne? Alespoň zčásti. Ano, musím uznat, že opravdu reaguju letos na zimu víc, než si pamatuji. Ale pořád to není tak, že bych mrzl.