Príspevky užívateľa

Zastříhám ušima. Profesně vím, že ne. Šok není reakce, která by se dala ovládat. Ale i tak. Cítil jsem potřebu ti ta slova říct. Ale když zmíníš zkušenosti s panikou, našpicuju ouška.
"Musel jsi mít dost těžkou minulost," povzdechnu si. Tak nějak to vím a stejně se mi to nezamlouvá.
"Ale díky té minulosti jsi tady. A takový, jaký jsi. Je to asi trochu sobecké na jednu stranu děkovat, že vše dopadlo takhle," zamručím. Nebojím se ti to ale říct. Vím, že ty to pochopíš správně.

Cesta je tichá, díky našemu břemenu. Ale to mi nevadí. Můžu se tak soustředit na běh, který je tak osvobozující. Jsou chvíle, jako právě tahle, kdy celkem závidím druhým vlkům křídla.

Díky mému poklusu mi přijde, že jsme zpátky o mnoho rychleji. Zpomalíme až u jeskyně, ale i tak se nahrnu dovnitř a šupem k vodě, zahnat žízeň. Ale jen na moment a krátké napití. Není dobré zůstat stát takhle najednou. A tak si dám krokem pár koleček po jeskyni. Feier tu není, takže můžu trochu toho stresu vypustit z hlavy. Dojdu k tobě a drcnu do tebe čenichem.
"Jdi se taky napít," vybídnu tě a ještě tě postrčím dalším čenichovým šťouchancem.

<<--- Nízké hory

"Promiň..." uvědomím si, jak moc jsem tě asi vyděsil. Ale buďme k sobě upřímní, já sám byl z toho všeho vyděšený. Jsou situace, kdy prostě druhé nedokážeme pořádně vnímat a brát na ně ohledy. Ať jsme sebesilnější...
"Náhodou sis vedl skvěle. Kde kdo by měl tendence panikařícího jakkoliv zpacifikovat. Ale to bývá naopak na škodu. Hrozí zranění obou jedinců. Je důležité pokusit se zaměřit panikařícího na jednu stabilní věc a dát mu prostor." pousměju se na tebe. Vedl sis vážně skvěle a já jsem na tebe hrdý! A na mém výrazu je to i znát. Musím se ale smát, když tak hezky zavrčíš.
"Ani ty se mě jen tak nezbavíš," brouknu a drbnu do tebe. Přidám ale do klusu. Po tom všem mám pocit, že pohyb potřebuju. Z klusu pak ještě přidám. Jen si hlídám, zda se mnou držíš krok. Kde to jde, tam přidám do plné rychlosti. opadávají tak ze mě i zbytky stresu a já se cítím zase uvolněný a v pohoě.

"To je pravda. I když bych byl radši, kdyby takové šoky byly méně časté," ušklíbnu se. Takhle ztratit nit sebe sama se mi už dlouho nepovedlo. Většinou se držím v pohodě, i legraci si ze sebe dělám. Nemám problém se o své slepotě s druhými bavit a učit je. Ale pak stačil jediný záblesk, abych se sesypal.
"Určitě tomu přijdeme na kloub, toho se nebojím." vlídně se usměju. Ostatně, přežil jsem už horší věci, no ne? Učit se slepotě mi přijde složitější, než ovládání magie.
"Však jsem tady. A i dál budu," usměju se a zavrtím ohonem. Připomněl jsi mi tímhle, co se odehrálo před tím zábleskem zraku. Na jednu stranu tak doufám, že v jeskyni narazíme na Feiera. Ale zároveň doufám, že ne!

-->> Jeskyně

Vesele se zazubím a můj ocásek sebou začne mrskat sem a tam.
"Musím mu najít nějaké dorbé místo! Nejspíš v jeskyni. Beztak tam trávím většinu času, když nejsem zrovna venku," zamručím. Na tváři mám stále úsměv. Tatam je deprese a šok z opětovné tmy. Teď už vím, že když se soustředím, alespoň na okamžik se mi vrátí. A kdo ví, jak to bude, když se dám na trénování?
"Hm.. Ano, většina má živlovou magii. Ale nemáme kontakty jen ve smečce. Poptáme se nezávazně i mimo," navrhnu a tázavě se po tobě ohlédnu. Ocásek zvýší kmitočet, když mi olízneš čelo.
"Neboj. Když se odrovnám, jak bych mohl léčit ty troubelíny ve smečce?" nadhodím s úsměvem.

Zarazím se a našpicuju uši. Otočím se k tobě.
"Jak to myslíš?" nakloním hlavu ke straně a dotlapkám k tobě. Zaujatě začnu i já zkoumat povrch kamene.
"Ne, máš pravdu. Ani já z něj krev necítím... Ale třeba jsme se nezranili tak moc, aby opravdu krev tekla..." pokrčím rameny. Logické vysvětlení je přeci to nejlepší, no ne? couvnu, abych ti nepřekážel při manipulaci s šutrem.
"Nemám tušení. Magii se smysly jsem nikdy nepotkal. A taky tohle může být jiné díky mé slepotě. Po stálé tmě je přeci jen najednou možnost vidět velký zápřah na všechny nervy," pokrčím rameny.
"můžeme?" zeptám se pro jistotu. A pokud ano, tak vyrazím rovnou k domovu.

Jsem rád, že se ti má symbolika líbí. A ještě raději, když zmíníš mě. Najdu si chvilenku, abych se ti otřel o tvář, než mou pozornost pohltí šutr. Až když se ozveš, tak si uvědomím to škrábnutí. Zdvihnu tlapu a olíznu ji.
"Nic to není, jen drobné škrábnutí," odpovím. Ochotně ale ustoupím a přenechám manipulaci s šutrem tobě. Přeci jen se tu hodí ty tvá nádherná kukadla. Nakloním hlavu ke straně a čekám, až mi oznámíš, že můžeme jít. Mezitím ale i mě přeci jen uhodí po čumáku pach krve. Jak jsem opět ztratil zrak, začal jsem zase vnímat svými ostatními smysly jako předtím. Cuknu sebou.
"Neříkej, že ty taky!" ozvu se a maličko mi zacukají koutky. Je to vtipné. V tak krátké chvilce se zranit oba dva o stejnou věc...
"Tlapky jsou v pohodě. Oči..." přejedu si po nich tlapou.
"Bolí a štípou. Ale to se nedivím. I při léčbe očí je nařízen klid a postupné zvykání." rozpačitě hrábnu tlapou do země. Všechno jsem elegantně zazdil.

Jsem teď možná jako dítě. Fascinovaný maličkostmi, kterými se nikdo jiný nezabývá. Ale je mi to fuk. Od kamene mou pozornost krátce odvede pouze tvá maličkost. Musím se zaculit, když vidím ty tancující štětinky. Ty z hlavy nedostanu ani když magie pomine. A ano - teď už jsem si jist, že jde o magii. Která opět pomalu slábne a spolu s tím naopak narůstají slzy řinoucí se z bolavých očí. Ale je mi to fuk. Vrhnu se zvědavě ke kameni.
"Líbí se mi." brouknu. Odhodlaně po něm hrábnu tlapou, abych ho skulil blíž k sobě a mohl tak vykoumat, jak ho vzít sebou.
"Vypadá jako vejce. Z vejce se rodí nový život. A mě se dnes zrodily nové možnosti. Taková hezká symbolika!" ohlédnu se po tobě, aby jsi pochopil, že si ho chci vzít. Konečně se mi ho povede i tlapou pořádně nahmátnout a zabrat. Kámen opravdu povolí, u toho mě ale řízne do tlapy. S blížící se tmou si toho ani nevšimnu. Trochu mi opadá úsměv a barva očí se vrací do červené, což samo o sobě vypovídá, co mou mysl trápí teď nejvíc. Už ale neplaším tolik, jako poprvé.

"Musím to zkusit!" prohlásím a do hlasu se vloudí všechna naděje, zklamání, touhy i deprese, co se skrývají kdesi hluboko ve mě. Tak jako tak mě ale nezastavíš v tom, abych to vyzkoušel. K mému nadšení to ale funguje. V první chvíli tedy nemám pořádně šanci něco zahlédnout, jak se točím dokola jako zdivočelá vrtule. Tvůj hlas mě z toho ale vytrhne. Zarazím se. A pak se začnu rozhlížet pomaleji, s větší pečlivosti. Detaily mi ještě zanikají, jak mi začínají oči zase slzet. Přesto si všimnu něčeho zvláštního.
"Takový kámen jsem nikdy ani v minulosti neviděl..." nakloním hlavu ke straně a rychle přejdu ke kameni ve tvaru vejce. I když vypadá běžně, přesto k sobě tak nějak láká svou mírně odlišnou strukturou.
"Ty jsi někdy takový viděl?" ohlédnu se po tobě. Hned se mi i rozlije na tváři skoro až připitomnělí výraz, když si tě tak prohlížím.

"Chápu," zamručím. Nebudu lhát, trochu jsem doufal, že mi poradíš, co zkusit. Ale takhle? Posadím se na zadek a "zadívám" se kamsi dopředu.
"Oči pořád trochu pobolívají, ale nic extra." zamručím. Zhluboka se nadechnu.
"Něco zkusím," rozhodnu se. Dál se dívám před sebe. Ale stejně jako předtím s tebou, začnu se celým srdcem a myslí soustředit na svou touhu zase vidět. Alespoň na tu chviličku. Alespoň zjistit, zda mám naději nebo to byl jen nějaký divný zkrat. Zároveň si dávám ale i pozor, abych vnímal, co se s mým tělem děje.

Chvíli se zdá, že se neděje nic. Pak se ale pomaličku vrátí ten pocit, jako by mi celé tělo pod kůži vibrovalo. Tenhle pocit se pomaličku stáhne k očím, jako by se tam sbírala energie. Zachvěju se v očekávání. Cítím, jak opět narůstá pálení v očích, které mě donutí mrknout. Hned, jak se mé oči zase otevřou, cuknu sebou. Opět jsou modravé a... OPĚT VIDÍM!! V mžiku jsem na nohou. A i když je to nezvyk, díky kterému to bolí, odmítám tentokrát mrknout a udržet to, dokud to půjde! Okamžitě se začnu točit dokola a hltat pohledem všechno ve svém okolí. Jsem tak u vytržení, že tě zapomenu i informovat.

Zamručím. Ale už nad tím začínám víc přemýšlet. Bylo by rozhodně fajn, kdybych mohl aspoň občas vidět.
"Ale... Jak se taková magie aktivuje..." začnu nad touhle možností uvažovat prakticky. A tak trošku se na ni i upínat.
"Hmm... Léčení je dotekem, ale tady jsem se ničeho nedotýkal... Ten zelený plamen ovládám, když se pořádně soustředím..." zamručím zamyšleně a zastavím se. Nakloním zamyšleně hlavu ke straně. Co se dělo na tom převisu, hm? Vyznal ses mi a já v koutku duše litoval, že tě nemůžu ani zahlédnout. Možná... To silné přání tě vidět bylo klíčovým zlomem? Pokud to je magie, mohlo by fungovat.

"S tímhle nejde příliš pomoct," povzdechnu si. Ale mluvím k tobě popravdě, žádné milosrdné lži. Tohle je věc, se kterou se musím popasovat jen já sám.
"Vážně myslíš, že by to mohla být magie...?" zeptám se váhavě.
"Mám přeci své léčení. A pak ten zelený oheň... Že by to byla další...?? Přijde mi to nepravděpodobné..." zamračím se. Oči mě ještě pobolívají. Ale pokud by to byla magie... Je tu naděje...

Naslouchám tvým slovům. opravdu se mi vůbec nikam nechce. Ale tvoje slova mají lovgiku. A především z tebe cítím pach strachu. Strachu o mě. Nespokojeně se zavrtím. Pořád se mi nechce. Přeci jen ale vystrčím hlavu z tvého kožíšku.
"Dobře..." špitnu rezignovaně. S hlavou skloněnou udělám první váhavý krok. Jako bych to opravdu vše zažíval znovu...
Nebuď hlupák, Ikke!! Už ses s tím popral. Tohle není nic nového! FUNGUJ!! napomenu sám sebe. Zatřesu hlavou.
"Tak jdeme..." dodám tiše. A s hlavou stále skloněnou vyrazím. Pomaleji a nejistěji, jak jindy.

Dál už tohle nekomentuju. Není to třeba. Co jsem mohl říct, to jsem řekl. A jestli tě to uklidnilo, to už je jen a jen na tobě. Osobně si myslím, že zatím není důvod k nějakým velkým obavám.

Neodpovím a jen tiše kníknu. Ano, chvíli jsem viděl. Bylo to skoro jako záblesk, jak krátký čas to byl.
"Ten se vrátit nemůže." špitnu tišeji a projede mnou zachvění. Je to jako by to bylo poprvé. Všechno to zoufalství a uvědomění si....
"Nikam se mi nechce," dodám ještě tišeji.
"co když se to ještě vrátí?!"

Pousměju se. vím, že u tebe se nemusím bát, že bys něco takového prozradil.
"Možná to sám neřekne, ale určitě pro něj rodina jsi, Adaine. Jen počítej s tím, že není zvyklí dávat pocity moc na odiv. Důvěřuj mu, ano?" brouknu jemně.

Nějakou chvíli opět mlčím, jak se mi stáhne hrdlo. Je třeba dalších pár nádechů, než se uvolní dost na to, abych mohl s klidem odpovědět.
"Překvapilo mě to... Všechno... Ty... Tvůj obraz... A pak zase tma..." zachvěju se a zase se odmlčím.
"Nerozumím tomu..." zašeptám.

"Tak to úplně není. Důležité je tak působit." pousměju se.
"Ale o tom ani muk," mrknu tvým směrem.
"Jsou věci, které se nedají řešit s rodinou. Netrap se tím příliš, ano?" drbnu do tebe.

Z očí se mi dál řinou slzy, které se ti vpíjí do kožichu. Ale máš pravdu. Je potřeba se uklidnit. Smířil jsem se jednou, smířím se znovu, no ne? Alespoň se mi poštěstilo tě na chvilku zahlédnout. Tvůj tmavorudý kožíšek. Tvé nádherné fialkové oči. Štětičky na uších... Začnu systematicky zhluboka dýchat. Hluboký nádech, hluboký výdech. Hezky jeden za druhým. Hezky se sebrat a začít zase logicky uvažovat. Však jsem na to zvyklí!
"Promiň..." hlesnu tiše.