Príspevky užívateľa

Všímám si tvého upřeného pohledu, který jako by se pokoušel propálit skrze mě. I napětí, které z tebe začne sálat. Je mi jasné, že v tomhle směru jsme došli na hráz, která pokud praskne, bude problém. Tvé odseknutí nakonec je mi jen potvrzení, že šlapu po tenkém ledě. A já nejsem až takový hlupák, abych se v tom pokoušel dál rýpat.
"Nu, to se občas stává," pokrčím rameny a dám ti tak najevo, že to neznamená nic špatného. A zároveň i že se v tom neplánuju dále vrtat. Chci, aby jsi získal zase zpět svou jistotu. Ale je mi jasné, že tomu teď má přítomnost vůbec nepomůže. Budeš pravděpodobně očekávat další otázku na tělo. Alespoň tak to odhaduju já.
"Děkuji ti za tvou upřímnost. Velmi si ji vážím," pronesu. Vstanu a protáhnu se. Vlídně se tvým směrem pousměju.
"Kdyby sis chtěl zase někdy promluvit nebo jen někoho, kdo si tě vyslechne, jsem ti kdykoliv k dispozici, Stadley. Není nic špatného občas se někomu svěřit. Každý to někdy potřebujeme. U mě zůstane vše bezpečně uloženo. Je to jen mezi námi, ať už by jsi řekl cokoliv. Chci jen, abys to věděl." pronesu. Jasně tím poukazuju nejen na to, že tu jsem kdykoliv pro tebe, ale i že dnes již nechci, aby ses do ničeho nutil.

Původně jsem kráčel krajinou dál a dál. Nakonec jsem se ale zastavil. Na tomhle místě by mě snad Adain viděl, kdyby tu byl. Ale nezdá se, že by tu byl. Neslyším zvuk křídel - pokud nepočítam sýkorky a Modrou. Povzdechnu si a i přes zimu se posadím do menší vrstvy sněhu. Stáhnu uši vzad. Bez hnutí sedím a jen se "dívám" do krajiny. Díky tomu, že se nehýbu, nemají sýkorky problém kolem mě prolétat. Jejich svištění malých křídélek dokonce ignoruju. Nemám důvod sebou ani cuknout, když prolétají těsně kolem. Až když se ozvou slova, nadzvednu trochu uši a pootočím hlavu po zvuku. Ten hlas je mi už tak známý, že se nemůžu splést.
"Ahoj Feiere," odpovím klidně. Tak trochu se mi i hodí, že ses tady objevil.
"Jdeš mi do rány. Nevidíš tu náhodou poletovat Adaina?" zeptám se bez okolků.

Dokud nenapadne sníh, namlouvám si, že tu zima ještě není. Ale teď už se tím balamutit nemůžu. Zima je natvrdo tady. A já začínám zjišťovat, že se mi nezamlouvá mnohem víc, než kdy dřív. Nevím přesně, co mě vyhnalo právě sem. Vidina tepla, které se mnou ochotně Adain sdílí? Nebo fakt, že se mi stýská po jeho přítomnosti? Nevím. Jisté je jen to, že jsem vyrazil na úpatí.
Adain jako letec mi to celkem znesnadňuje. Najít ho je pro mě náročnější, jelikož ve vzduchu se pach rozptýlí. Doufám tedy spíše v to, že pokud se tu nachází, zahlédne mě. I když....
"Můj bílý kožíšek ve sněhové nadílce? Jsem bláhový," povzdechnu si. Zastavím se a našpicuju uši. Slyším, jak Modrá někde nedaleko nahání sýkorky. Že to jsou zrovna ony poznám jednoduše - jejich rozčílené čiřikání se nedá splést.
Myslí se mi začne honit, co asi dělají moji bližní. Feier nejspíš někde sbírá jmelí, které je teď dobře viditelné. Adain snad létá někde v okolí, možná s Jarumim. Artemis se nejspíš někde toulá... U ostatních nedokážu s jistotou odhadnout. Ale určitě se též někde baví.
Zato já - já mám teď jediná dvě přání. Najít Adaina a zabránit tomu, aby se ze mě stal jeden velký rampouch! I jen ta představa má za následek, že se celý zachvěju.

"Norest je celkem zajímavým spojujícím prvkem pro kde koho. Vlci s pošramocenou minulostí tady najdou přesně to, co postrádali. Je to... Takové zázračné místo..." podotknu s lehkým úsměvem. Alespoň tak to vnímám. Protože zachránil nejen mě, ale i ostatní ve smečce i mimo ni. Ti, kteří jsou ochotní se se mnou podělit mou doměnku o vzácnosti tohohle místa jen utvrzují. Další úsměv se mi rozšíří po tvých slovech.
"Ano, přesně tak. Protože nikdy nevíme, co nám připravý budoucnost za krásná překvapení. Vzdát se znamená vzdát se především toho, co nás čeká," zavrtím ohonem. Vždycky jsem doufal, že je pro nás připreveno i něco lepšího.
"Doufám. Naše ohnivá smečka sebou přináší příjemný bonus vidiny teplé zimy," uculím se. Proč si neudělat trochu i legraci z toho, co mě obklopuje? Zavrtím ocasem, když zaslechnu tvůj smích. Jsem velmi rád, když se ostatní smějí.
"Hm. Nemám žádný konkrétní seznam. Ale pokud víš ještě o nějakém místě úrodném na bylinky, které jde ještě nasbírat, budu velmi vděčný," odpovím popravdě. Sbírám prostě to, na co cestou narazím.

Slepota mě obírá o spoustu zajímavých míst, která se bez očí opravdu najít nedají. Občas ale osud stojí při nás. Stačí malé škobrtnutí, ztratit rovnováhu a propadnout křovím. Tak jako se to zrovna stalo mě. Nejsem z toho příliš nadšený, ale vydrápu se z křoví a zarazím se. Samozřejmě mi hned dojde, že jsem někde jinde. Před křovím jsem cítil dost pachů, ale tady - tady je to jiné. Jako by to tu bylo oddělené od světa. Ano, pachy vlků i zvířat tu jsou. Ale jsou starší. Nejsou úplně čerstvé a není jich tolik, jako v oblasti před křovím. S našpicovanýma ušima začnu zvolna nakračovat a zkoumat prostor, který jsem právě objevil. Sice už napadl sníh, ale přesto můžu ještě najít nějaké rostlinky. Schované pod sněhem nebo přiživující se na stromech. Ale především - může tu být skryté nebezpečí.

Právě to, že jsem se dnes zaměřil na poslouchání místo depresí, neunikne mi ani zvuk, který se v našem okolí přidá. Vítr má pravidelné zvuky, i když se točí nebo na chvíli ustane. Šustění trávy pod tlapama je nezaměnitelný zvuk. Zastříhám ušima a natočím je po zvuku, který se ještě ke všemu zvolna a tiše přesouvá.
"Bývá zdvořilé pozdravit," podotknu jemně. Vítr vane ode mě, takže si nejsem jist, kdo se zde nachází. Vím ale jistě, že to není ani Feier, Sankari ani Adain. Ti přede mnou svou přítomnost nikdy neskrývají. Nechci ale působit mrzutě nebo nevrle.

JSem na jednu stranu rád, že nejsi jako ostatní, kteří mě šetří a dělají zbytečný hluk. Správný nepřítel využije každé slabiny a rozhodně by dělali co nejméne hluku - přesně jako ty teď. Na druhou stranu mě to staví do trochu složitější situace, kdy jsem nucen být více pozornější a mám menší možnost odhadovat tvé postupy. Nakonec mi to ale trochu usnadníš, když se vrhneš proti mě a pokračuješ s dotíráním vpřed. Zprvu se dám opět do couvání, i když to vypadá jako hloupost. Ale ve skutečnosti je to jen příprava ke kroku, který ode mě nejspíš není tak očekávaný. Ano, nejsem bojovník a primárně se dávám k ústupům. Ale... Jakmile si na to protivník zvykne, je čas udělat nečekaný krok. Po pár krocích vzad se tak zničehonic opřu do zadních nohou a skočím ti po nohou. Rovnou ale zadkem uskakuju do strany, abych měl možnost rovnou se dát k ústupu.

Stočím k tobě hlavu a jemně do tebe drcnu. Za to, co se stalo Rivotrovi přeci jen smečka nemůže. Naopak. Netušíme sice, co ho vedlo tam do hor, ale kdyby zavyl smečce na poplach, pomohli bychom a mohli jsme ho zachránit. Jsem si ale jistý, že toho všeho jsi si vědom. Navíc, nechci ti sypat sůl do ran.

Jsem ale rád, když se můžeme zaobírat něčím jiným. I když jde víceméně o mou novou magii, která je mě osobně k ničemu. A možná spíš trochu pro zlost... Proč jen aspoň trochu nehřeje... Krátce si povzdechnu.
"Není to tak, že bych byl háklivý. I když oproti dřív mi bývá trošku víc zima. Ale nemám ji rád. Mám raději teplo," přiznám. Samozřejmě, že jsem chtěl namítnout, proč vstáváš - ale nakonec to nebylo třeba. Tvé křídlo funguje jako deka, která drží akumulované teplo hezky uvnitř. Zavrtím se a spokojeně se přitisknu víc k tobě.
"Mnohem lepší," zamručím.

"Ale kdepak. Chybami se učíme. Žádné omlouvání za chyby. Vem si z nich ponaučení," odpovím vlídně.
"I já jsem rád, že se můžeme lépe poznat," zavrtím zvolna ocasem.
"Ano, léčitel si musí pamatovat hodně. A taky hodně jiného zapomíná," uculím se a mrknu na tebe. Nejsme přeci nějací všemocní vlci, kteří si pamatují úplně všechno. I nás občas paměť zradí. Zvolna vykročím vpřed.
"Pojď, najdeme ti nějaké to vhodné místo k odpočinku, co ty na to?" navrhnu svou společnost k hledání.

Dávám ti dostatek času, aby sis to v hlavě utřídil. Trpělivě čekám, až se dopracuješ k jakékoliv odpovědi. Vím, že jsi je nesměl vídat. Ale taky jsem doufal, že přeci jen projevíš nějaký zájem. Pak bys je třeba vídat mohl. S dozorem, ale přeci jen. Bohužel, to se nestalo - a vmést ti, že to takhle mohlo být, to by byla obrovská chyba. Je důležité zaměřit se na teď a tady. Nakonec mi přeci jen dáš odpověď. Pravda, trochu překvapivou, ale nikoliv nečekanou.
"A dokážeš říct, co přesně je problémem?" zeptám se vlídně, stále udržující klidnou atmosféru. Žádné pohoršení, vztek, obviňování. Kdepak. Správný psycholog je o slovech. Přimět uzavřenou mysl otevřít se. A to jde pouze vstřícným a klidným jednáním. Už tak je to pro ostatní těžké a já jim to chci co nejvíce usnadnit.

"Očividně budeš muset něco takového udělat. Jinak nevím, jak jim to do těch palicí vtřískat." zamručím. Teď k tomu aspoň máš konečně pravomoc. Můžeš zajistit, aby to konečně začali brát v potaz. Jak dojde na mou magii, tak jen zamručím. I já jsem raději, když to není zapotřebí. Ale vědět můj rozsah je taky celkem důležitým prvkem. Alespoň tak víme, na co se můžeme spolehnout.
"Jsem rád, když můžu být prospěšný. Ale za každou cenu to zase být nemusí," prohlásím mírně nejistě. Tohle je jedna z věcí, která poukazuje na mou vlastní nestabilitu. Kouknu po tobě, když do mě drcneš. Selhání našich schopností jsme zažili společně. A společně jsme v tom i nadále. Pousměju se.

"Domluveno," uculím se. I když v duchu tak nadšený nejsem. Nepočítám s tím, že by měl někdo zájem o slepého vlka. Znamená to o tolik víc starostí, i když se o sebe umím postarat...
"Balvan se hledá jen těžko. Jdeme na bylinky," zavrtím lehce ocasem.

Stejně jako pokaždé, když dojde na setkání, samozřejmě na místo dorazím. Bez váhání si vyhledám Adaina, abych se mohl posadit vedle něj. U koho jiného taky. Je jednou z těch příjemnějších změn, které mě potkaly. A když se mě tak hezky dotýká křídlem, nakonec trochu změním těžiště, abych se o něj mohl zlehka opřít.
Poslední dobou se toho dělo v mém životě opravdu hodně. A s touhle novou situací, která přichází, si začínám uvědomovat i svůj věk, který neúprosně kvačil vpřed. Jsem ze všech těch změn unavený. Je jich prostě a jednoduše příliš mnoho naráz.
Ač má toto být rozlučková oslava, nepřijdu si příliš ve veselé náladě. Nejen kvůli vlastní únavě, ale i faktu, že nás opouští tak skvělý alfa, jakým je právě Ray. Byl to dobrý vlk sám o sobě a smečku vedl jak nejlépe uměl. Jsem si jist, že lépe se nemohl postavit ke všem strastem, jež se poslední dobou udály.
Jmenování Feiera mě tolik nepřekvapí. Je velmi aktivní a oddaný a i když sám sobě tak trochu nevěří, ostatní v něj důvěry mají více než dost. Pousmál jsem se. Myslím, že nikdy si nepomyslel, že by mohl být alfou. A tady to je - je jím a nikdo není proti.
Co mě ale překvapí, je název smečky. Azaryn. Možná to bude krok k tomu, abychom konečně mohli být vnímáni jako nová smečka. Snad nás název odprostí od cejchu, který nám přichystali ostatní. Můžeme jen doufat.
Na mysl mi ale přišla mnohem důležitější věc. A tou jsou pravidla naší smečky. Zadíval jsem se na Feiera a pak na Raye. Nedokázal jsem si představit, že by se Feier uchýlil k provedení něčeho takového. A provést takový trest našemu milovanému alfovi? Nebyl by to spíš trest pro nás?
Když se slova konečně ujme Feier, trochu se narovnám a našpicuju uši. V duchu doufám, že i on si uvědomuje, co by se mělo stát a že se proti tomu postaví. Nový alfa, nový řád. Zavrtím zlehka ocasem, když opravdu začne zmiňovat toto nehezké pravidlo. Pocítím hrdost nad jeho prvním velkým krokem. Postavím se a přelétnu "pohledem" prostor kolem. Ale pak, na znamení souhlasu a úcty pro našeho nového alfu, zvednu hlavu a vydám zvučné zavytí. Je mi jedno, jestli se někdo přidá. Má úcta a můj hlas pro našeho nového alfu a jeho rozhodnutí.

I já jsem vyrazil na takovou procházku. Je toho spousta, co se mi honila hlavou. Některé myšlenky stále hrozily, že upadnu opět do nepříjemné deprese. Jiné zase mě zanechávaly s hlavou v oblacích. Ve výsledku tak nějak balancuju na hraně depresí, ze kterých mě tahají nové pocity. Sice je znám od druhých, sám se s nimi ale potýkám poprvé.
Když vystoupám na vršek kopce (z opačné strany, než kráčíš ty), posadím se. Vypadá to, jako bych se díval do krajiny. Ve skutečnosti ale samozřejmě nevidím nic. Ta věčná temnota, která ma často za následek, že přepadnu právě do osidel depresí. Tentokrát ale spíše vnímám šum trávy a větru. Možná, když budu pečlivě naslouchat, dokáže mi říct, kde se právě nachází a co dělá...?
Zatřesu hlavou nad takovou hloupostí. Co jsem? Snílek? hlupák? Vlče? Možná všechno a nic z toho. Láska dokáže mysl zastřít hloupostmi, no ne? A možná... Možná mám nárok být hlupákem i já ve svém věku...

Těší mě, že Jarumi upozorní na jedovaté rostliny. Někdo by si to mohl špatně vyložit. A stejně tak mě těší fakt, že si toho je vědom. I další otázky jsou ale moc pěkné. A stejně tak i tvé odpovědi. Zlehka vrtím ocasem a nechávám tě vykládat o dalších rostlinkách. Jsem pozornější, když dojde na ony rostlinky z Norestu, které Timek donesl. U nich jsem neznalý a tak se ve výsledku na workshopu přiučím něco nového i já. Když ale dokončí svou řeč a vyzve Sarianne, vzpomenu si ještě na bylinky z Kultu. A když už jsme u Kultu, padla i otázka. Hádám tedy, že je vlčice (silma) odtud. Podle pachu, který jsem cítil při prvním setkání a který vane z jejich směru. Je pro mě výhoda, že se drží mírně stranou.
"S dovolením představím ještě bylinky, které máme od vás a vodní rostlinky, pak zodpovím tvou otázku." pousměju se jemně.
"Tyto rostlinky běžně nenajdete. potřebují svoje specifické podmínky. Jako obzvláštnění pro náš workshop jsou ale neocenitelné. Takže, tady se nachází pupečník, který má rád teplé a vlhké prostředí a stálou teplotu. Naše střídavá odbobí mu nesvědčí. Je protizánětlivý - pomáhá při hojení ran. Dále pomáhá na imnunitní a nerovvý systém a krevní oběh a astma. pomáhá vyrovnávat psychiku a snižovat stres. Při vnějším použití pommáhá na revma a zvyšuje pružnost kůže, takže je ideální na jizvy." popíšu první rostlinku.
"Dále tu máme ženšen - má rád přímořské oblasti v teplých oblastech se stálou teplotou. Zvyšuje obranyschopnost a zlepšuje paměť a soustředění. Pomáhá při stresu a nespavosti. Podporuje trávení a činnost jater a ledvin. U ženšenu se používají lístky na čaj." ukažu na další z nich.
"Tady je Arnika. Má ráda spíše hornatější oblasti. Podporuje hojení zlomenin a pohmožděnin. V malých dávkách podporuje srdce a krevní oběh. Na revmatismus a výrony se používá pouze ve formě obkladů. Působí protizánětlivě a proti bolesti. Ale pozor - Arnika může obsahovat i jedovaté látky. Je proto důležité je používat opravdu ve velmi malých dávkách a u březích vlčic ji nepoužívat vůbec. Stejně tak u kojících a mladých vlků." upozorním. Je to důležité především pro vlky z Kultu.
"Poslední zvláštnost z Kultu je Kustovnice. Potřebuje dostatek sluníčka a má ráda horské svahy. Posiluje imnuitní systém a zrak. Zlepšuje činnost jater a ledvin a také krevní tlak. ALE! Při větším množství působí jako afrodiziakum - tedy navyšuje vzrušení." upozorním. A jsem rád, že tímhle je to pro nás tak nějak z krku. Teď si trochu s Timem odpočineme. Nechám vlkům prostor pro otázky.
"Pokud nemáte žádné další dotazy, poprosím vlčici Sarianne, aby přišla sem k nám. Donesla nám léčivé rostlinky z vodních zdrojů a já bych ji rád přenechal slovo, aby nám o nich povyprávěla," požádám, pokud nikdo nevznese dotazy.

_______________________________________

Pište dotazy k bylinkám, počítám s nimi, jen chci stihnout do neděle plán, proto i rovnou nahazuji výzvu pro Sarianne.
Neberte to ale tak, že nenecháváme prostor pro otázky - odpovíme na ně v dalším příspěvku i tak.

"Ano. Po mých předchozích zkušenostech jsem neskutečně rád, že jsem narazil na tuhle smečku." pousměju se. Ale nijak více tahle svá slova nerozebírám. Popravdě mi ani nedochází, že tím poodkrývám špatné vzpomínky. V tuto chvíli je mi fajn a vidím jen smečku, ve které se konečně cítím jako doma.
"To rád slyším. Každý vidíme svobodu a své místo jinak. Ale důležité je, že jsme spokojení," brouknu jemně. Každý víme, kam patříme a co chceme dělat. A to je fajn!
"Děkuji. Je to složité, ale snad se mi to pomalu daří. Alespoň mě snad berou v lepším světle. Ale jedním to začíná, no ne?" stočím pohled do míst, odkud slyším tvůj hlas.
"Pro mě čas tolik neznamená. Řídím se víc ročním obdobím. Tohle bude má první zima s Igniskou smečkou." pokusím se dát ti alespoň drobnou odpověď. Když se zeptáš na šípky, stočím čumák k brašně a strčím ho dovnitř.
"Úplně jsem se hovorem s tebou zapomněl! Tohle bohatě stačí. Děkuji," zavrtím ohonem.