Príspevky užívateľa

Pozorně při léčení maličké naslouchám zbytku. Jsem rád, že vlčice potvrdila, že to nejspíš byla hra. Nemám vplánu to jakkoliv rozporovat. Nebyli jsme zde a i pokud mladí lžou, nemáme to jak dokázat. Ani já na tomhle místě nedokážu odhadnout, zda říkají pravdu nebo ne.
"Děkujeme, zvládneme to tu," brouknu na vlčici, která rychle opustí dějiště. Pousměju se. Dál se věnuju léčení, ale není to až tak téžké a zdlouhavé. Musím se ale zasmát reakci mladé vlčice.
"Těší mě, že se ti má magie zamlouvá. Ale musím tě zklamat. Málokdo má stejnou magii jako někdo druhý. Většinou je tvá magie originální," vysvětlím jemně.
"Byl bych rád, kdyby jsi počkala, než se postaráme ještě o Zatha. Pověz, jak se jmenuješ?" zeptám se. Držím si stále klidný tón, aby bylo jasné, že se na ně nezlobím. Otočím hlavu k Adainovi a dloubnu do něj.
"V pořádku, postarám se. Ať nemaj prckové pokažený celý večer. Tak jdeme k mladému," zamručím. Nechám se Adainem doprovodit k Zathovi. Ve chvíli, kdy se přestanu dotýkat mladé vlčinky, kožíšek "zhasne". Doufám, že má slova uklidní dětskou dušičku dost, aby dál spolupracovali.
"Zathe, možná to tak vypadalo, ale opak je pravdou." začnu už během cesty. Když se Adain zastaví, zavětřím a najdu si přesně, kde je mladý vlček. Takhle na blízko to už takový problém není. Položím na něj tlapu a kožíšek se mi opět rozzáří.
"Nevšímej si, pokud bude tlapka brnět nebo svědit," upozorním a nechám svou magii dělat to, co umí nejlíp.
"I ona měla tlapku popálenou a mnohem víc než ty." dodám klidně. Věřím, že mladá vlčice po mém jednání a slovech bude ochotná zůstat. Potřeboval bych si s ní promluvit.

Spoustu času se dá ušetřit, když se spojí dvě věci v jedné. V tomto případě mé pátrání po jednom z nás a pátrání po bylinkách. Co si ale budeme namlouvat, hledání bylinek je pro mě osobně přednější. Máme ve smečce mnohem více schopnějších jedinců, kteří pátrání zastanou mnohem lépe, jak já. Přesto se soustředím při své cestě do lesa mnohem pozorněji na pachy kolem sebe. Co se pachů týče, v tomhle mám zase navrch já a nehodlám to zanedbat. Samozřejmě, když mě do čumáku udeří pach bylinek, pozměním svůj směr, abych je sesbíral. Opět jsem čmajzl Feierovi jeho vyrobenou brašničku. Nemám je rád, ale na sběr bylinek jsou prostě lepší. A tak mi nezbývá, než si je občas vypůjčit.
Konečně jsem dorazil do Dormanského lesa. S našpicovanýma ušima jsem chvilku naslouchal. Až po chvíli vyrazím na svůj průzkum. Proplétám se lesem sem a tam, podle toho, kam mě zažene můj čich. Prozatím ale nemůžu říct, že bych našel nějakou stopu po Roo. Nijak mě to ale nestresuje. Je zbytečné se tím nechat rozhodit.

Poté, co se konečně vyřešila situace s Přízračnými, doufal jsem, že nastane nějaký čas klidu. A myslím, že nejen já. Ples, který uspořádali nihilští dával trošku naděje. Zdá se ale, že na naší smečce sedí nějaký temný mrak, který dovolil proniknout k nám jen pár zářivých paprsků světla. A teď se znovu zatáhl, aby nám připomněl, že nad námi stále stojí.
Betta. Jeden z nejvýznamnějších členů smečky. Je schopná dost, aby zvládla zajetí u cizí smečky a dokázala z toho vybruslit bez problémů. Co se mohlo stát, že musel Ray přijít s touhle zprávou. Co se mohlo stát, že zmizela zrovna naše betta? Spousta otázek se drala na povrch, ale odpověď žádná.
Věřil jsem tomu, že se spousta z nás vydá na pátrání. A stejně tak to bude i u mě. Spojím dvě věci v jedné. Pátrání po podzimních druzích bylinek spolu s pátráním po naší bettě. Ideální spojení.

Jsem si vědom toho, že učit někoho něco vyrábět bez zraku může být dost ošemetné. Ale je to jen další výzva, které se chopím se svým typickým klidem. Už dávno jsem se naučil, že reagovat na sebemenší narážku na mé oči nebo slepost je naprostá hloupost. Stresuju tím vlastně spíše sebe, než jiné. Protože oni si pak odejdou a zapomenou, zatímco mě to užírá. A tak jsem se to rozhodl přecházet a nebrat si to tolik k srdci. Život se pak stal mnohem snazším a příjemnějším.
"Není vůbec za co," prohlásím s úsměvem po vydařené práci. Jsem rád, že se mi povedlo vše ti vysvětlit a ukázat hnedna poprvé. Buď jsi nesmírně chápavý a chytlavý vlk nebo nejsem až tak špatný učitel. Tak jako tak, je to výhra na obou stranách!
"Není třeba něco oplácet. Jsme léčitelé. Těch je málo. Tím spíše těch, kteří jsou ochotní bez zábran pomáhat druhým. Pomáhat si navzájem je jen další krok k tomu, abychom mohli pomáhat dalším, kteří to potřebují," vysvětlím svůj pohled na svět.
"Pomáhej druhým. To je nejlepší odměna." usměju se.

Ani jsem nečekal, že by ses nějak vyjadřoval k mým poznámkám o fungování smečky. Každý máme svoje zkušenosti i své přesvědčení. A slova to jen tak nezmění. Tohle si opravdu musíš zažít. Přesvědčování takový stav jenom zhorší. Své jsem ti k tomu řekl a tím to pro mě zatím končí. Mírně mě ale překvapí, když jsi ochoten mluvit o své minulosti. Nebývá to obvyklé. Nechávám ti tvůj prostor. Tiše naslouchám, s ušima našpicovanýma.
Nihilčan? bleskne mi překvapeně hlavou. Jasně, nikde není psáno, že musíš být vlčetem z naší smečky. Ale popravdě by mě nikdy nenapadlo spojovat tě zrovna s Nihilem. Pozorně ti naslouchám a jsem rád, že jsi měl i tak hezké okamžiky.
"To muselo být pořádné zklamání pro dobrodružná vlčata." podotknu jemně. Je to zároveň i pobídka, aby jsi mluvil dál.

Adain

Těší mě, jak jsi ochotný vypomoct mi s tak složitým prostředím. Držím se ti na blízku, pokud možno si stále udržující nějaký kontakt s tebou. Je to pro mě nejen jistota, která mě uklidňuje. Ale popravdě i potěšení z našeho kontaktu.
"Je to dobrá příležitost seznamovat se," prohodím zlehka. A i když nevidím, stále tu je ten instinkt, který mi velí rozhlížet se. Nesnažím se ani moc větřit, spíše uši natáčím různými směry. Nesnažím se ale zachycovat nějaké konkrétní zvuky. Jedno ucho téměř neustále stáčím k tobě a naslouchám tvému popisování dění. Pobaveně se zaculím při tvém popisu mladé princezny vůči našemu oříkovi Targovi.

Zath, Hell, Ghaayel a další XD

Jsem rád, že se nenecháš dvakrát pobízet, když dojde na situaci s léčitelem. Nemůžu si pomoct a nechat takovou žádost nechat prostě být. Naštěstí mi stále opakuješ, že mě máš rád takového, jaký jsem. I tak mám trošku obavy.
"Omlouvám se, ale musím pomoct, když je třeba," brouknu k tobě, než se vydávám po tvém boku veden k našemu cíli. Nakonec tu nekončíme sami a přidává se i Feier. I když trochu s bandůrskou.
"Pánové, není třeba takhle zhurta." ozvu se dost hlasitě na to, aby mě celé naše menší společenství slyšelo.
"Mládeži, žádné utíkání, ano? Zranění je vždycky nutné hned ošetřit. Jinak se zanítí a vzniknou vám doživotní následky. Myslím, že to nechcete." věnuju svou pozornost i prckům. V tuto chvíli je nutné zadržet je před útěkem. Stočím hlavu k mladé popálené vlčince (Ghaa'yel)
"Mladá dámo, postaráme se nejprve o tvou tlapku. Nejsem léčitel, jako jiní, léčím svou magií na jiném principu. Položím na tebe tlapku, tak prosím neuhýbej," promluvím k ní vlídně. Až poté natáhnu tlapku a zlehka ji položím na ni. Nevyvýjím žádný tlak, jde mi pouze o fyzický kontakt. Téměř okamžitě se šedavá kresba na mém kožíšku rozzáří namodralým světlem.
"Tlapka tě může trochu brnět nebo svědit. Zkus to nechat být," brouknu k ní, zatímco má magie pracuje se zraněním. Znovu narůst srst neumí - ale spáleniny a poškození kůže postupně zmizí.
"Tlapka bude ještě do zítra trochu citlivější. Zkus ji tedy trochu šetřit. Rozhodně ji ale už nikdy nestrkej do ohně - nehořlavá nejsi." mrknu na malou.
"Feiere? Jak to vypadá se Zathem?" zvednu hlavu s našpicovanýma ušima. Už i těm, co mě neznají, musí na mě být něco podezřelého. Můj pohled je stále upřen kamsi do dálky, nikdy ne přímo na toho, s kým komunikuju.

Bylo pro mě vcelku důležité moct se na někoho spolehnout. Takovéhle místo je pro slepce neskutečně náročným prostředím. Lepší čich i sluch v tak velké společnosti bývá na škodu. Příliš mnoho vjemů tvoří ze zábavy spíš nekomfortní prostor. Přesto jsem sem chtěl jít. A jsem rád, že tu jsem. To jsem ale nečekal, jak se to tu zvrhne. I přes všechen ten hluk se nedá přeslechnout poptávka po léčiteli. Možná je to profesní šestý smysl, že léčitel vždy ví, že je žádán. Kdo ví? Důežité je, že zaslechnu onu žádost! Zastříhám ušima a narovnám se.
"Volal tu někdo léčitele?" zareaguju okamžitě. Ale jen ten krátký výkřik do tmy je pro mě v tomhle stavu málo... Ohlédnu se po Adainovi, jestli mi pomůže. A pak zvolna vykročím.
"Kdo tu žádal léčitele? A kam se mám dostavit?" zavolám, ať se dočkám další reakce a mám se podle čeho řídit. Tak nějak i doufám, že se Adain drží se mnou nebo že se žadatel o léčitele ozve. Nebo ještě líp, dojde si pro mě.

Ať tak nebo tak, nakonec přeci jen zastavím u místa neštěstí.
"Tak copak se tu událo?" zeptám se jemně a posadím se. I když je tu spousta pachů, přesto zavětřím. Všechny pachy kolem přeci jen přehluší jeden dosti typický - pach spálené srsti a masa. Zatřesu hlavou. I tak si to raději nechám potvrdit, než začnu něco řešit. Vědět o zranění vždy dost usnadní.

Pobaveně se uculím. Samozřejmě, že mám i své hranice. Jsou jedinci, kterým bych se neodvážil takhle v klidu nabídnout svou pomoc. Ale proč to rozmazávat?
"Umím odhadnout druhé a zachovat se tak, abych je spíše uklidnil." odpovím proto neutrálně.
"Nepříjemná nehoda. Ale bohužel se stává. Naštěstí to nebylo až tak vážné, aby to trvalo dlouho nebo to kohokoliv z nás dvou vyčerpalo." zavrtím zvolna ohonem.
"Já jsem Ikke, léčitel z Igniské smečky," přejdu konečně taky k zásadám slušného chování. Dokonce ti předvedu lehkou decentní úklonu.

"Hodí se to nejen při pletení," brouknu s pousmáním. Řekl bych o tom asi mnohem víc, ale nechci nijak podrývat tvé znalosti. Jestli tě něco zajímá, rád ti zodpovím otázky. Ale poučovat léčitele z oboru o základních vlastnostech sušení a uchovávání bylinek, to mi už přijde trošku přes čáru.
"Věřím tomu, že dorazí. Kvůli mě ano," povzbudivě se usměju. Jsem si jist, že náš workshop určitě vyjde! Byl by to dobrý krok vůči všem vlkům žijícím okolo. A fakt, že ho budou pořádat vlci ze znepřátelených smeček by mohl dostatečně ukázat vstřícný krok a snahu k nastolení neutrálního soužití.
Během pletení jsem se snažil nespěchat a plést tak, abych ti nijak nepřekážel ve výhledu. Je to pro mě osobně trochu složitější, když sám nevím, co a jak vidíš... Ale nějak se přeci jen posouváme dál a dál. Když mě požádáš o kontrolu, natáhnu svou tlapku a oťapkám tvůj výsledek.
"Ano, zdá se to v pořádku," usměju se na tebe.
"Výborně. Pak by to mělo být mnohem jednodužší," obdařím tě dalším úsměvem. Jsem rád, protože vysvětlovat uzel by mi šlo asi pěkně blbě. Takhle bude zakončení balíčku mnohem snazší.
"Nu a je hotovo. Za zbývající konce stébel můžeš snadno odnést i několik balíčků," zvednu k tobě hlavu a zastříhám ušima.
"Snad ti to aspoń trošku usnadní přenášení bylinek." zvolna zavrtím ohonem.

Tisknu se k tobě jako k poslední záchraně. Už je to dlouho, co jsem měl takovýhle záchvat deprese. A co si budem říkat, tehdy to nedopadlo dobře. Ale dnes nejsem sám. A neskutečně to pomáhá. Tím spíše to vše, co mi říkáš. Rozechvívá to mé rozbolavělé srdíčko. Přesto, tak nějak... Potřeboval jsem vědět, co tak silně změnilo tvé vnímání na někoho, jako jsem já. Pozorně naslouchám tvým slovům, jako by to pro mě byla poslední záchrana před skokem z útesu. A že by nebyl daleko, že ano... Každé tvé slovo si hledá cestičku temnou oponou deprese, aby si našlo své místo, kam přesně zapadne. A společně pozvolna tvoří zeď, která mě chrání. Stočím hlavu a lísavě se ti otřu o kožíšek. Schovaný hezky u tebe a s nově rozhořívající se nadějí v mém srdci se objeví i nové jiskřičky na mém kožíšku. Pomalu se objevuje nizoučký zelený plamen na mých zádech.
"Děkuju..." zašeptám tiše.

"Smečka je ale o tom, abychom si pomáhali, Stadley. Jak ti máme pomoct, když nám nic nepovíš?" nakloním hlavu mírně ke straně. Nechci tě tím nikam tlačit. Ale taky chci, aby sis uvědomil tu pravou úlohy smečky. Nijak dál se k tomu nevyjadřuju.
"Ano, bylinky udělají hodně. Ale jejím postupným snižováním se to bude měnit a bude to víc na tobě," zastříhám ušima. A hádám, že mi beztak neříkáš všechno. Ale to bych chtěl příliš, aby ses mi otevřel naráz. Něco takového se stává jen málokdy.
"O tvé společné minulosti s Ignisem." odpovím klidně, jen s trochou zvědavosti.

Nejsem hlupák, abych tě upoutal do vzpomínek natvrdo. Postupé krůčky stačí. A já jsem rád, že vlastně nemusím vymýšlet, čím tě rozptýlit. Tak nějak to přišlo samo.
"Ano, Sankari by byl nadšený," zamručím a trochu zalituju, že mu něco takového nemůžu předat.
"Přemýšlel jsem, ale já osobně bohužel ne. Světlo nemám jak detekovat," povzdechnu si.
"Ale myslím, že když zaúkolujeme Jarumiho a Adaina, ti určitě něco najdou," povzbudivě zamávámí ocasem. Na tyhle dva se rozhodně dá spolehnout.
"To ano. Psycholog musí v klidu fungovat i ve chvíli, kdy je na hraně vlastního kolapsu." přiznám ti vlastně, že na mě ani nemusíš poznat, kdy je něco špatně. Pousměju se.
"Jo, to mě na tom hodně mrzí," zamručím.

Ocásek mi sebou začne máchat ze strany na stranu, když se mi otřeš o tvář.
"Budeš mýma očima?" brouknu jemně. a když se tak hezky zařadíš vedle mě, bez rozpaků se opřu krátce o tvůj bok. Ani nepotřebuju oči, abych vnímal, jak šťastně musíš vypadat. Už jen to, co z tebe vyzařuje má neskutečnou sílu. V reakci na to se mé srdíčko rozbuší štěstím. Nikdy bych nečekal, že bych mohl mít něco takového!!

S našpicovanýma ušima poslouchám tvé nápovědy o tom, co se zde děje. Jsem za to vděčný, ale zatím to nijak nezmiňuju. Určitě to víš. A není důvod na nás poutat víc pozornosti, ne?
"Seznamovat?" překvapí mě tvá nabídka. Nenapadlo mě, že bychom se tu seznamovali. Ale nápad se mi líbí. Začnu vrtět ocasem.
"To zní dobře." brouknu potěšeně.

Posadím se nedaleko od tebe. Ocas obtočím kolem svých tlap, zatímco klidně očekávám tvá další slova.
"Ano. Rozmanitost je ale to největší kouzlo, co každý jedinec může mít. Schopnosti i kresba kožíšku se mohou opakovat. Ale povaha, ta je jenom jedna." usměju se. Samozřejmě očekávám, že si překontroluješ, jak na tom jsi. Je to tak pokaždé. A pokaždé jsou všichni tak hezky překvapení. I když je nevidím, vnímám změnu atmosféry a dechu. Ale především vnímám pohyb.
"Není vůbec za co. Jsem rád, když můžu pomoct." odpovím. Pro jiné vlky jsi asi mluvil sotva slyšitelně. Ale můj citlivější sluch to přeci jen zachytí.
"smím se zeptat, jak jsi k tomu zranění přišel?" zeptám se zvolna.

S pousmáním přikývnu.
"Přesně tak... Není těžké, být šťastný. Stačí vědět, co chceš a získat to," další pousmání, když si vzpomenu na tmavorudý kožíšek okřídleného vlka z naší smečky.
"Možná je to tak u druhých. Ale léčitel, to je jiná. Úlohou léčitele je pomáhat druhým kdykoliv má tu možnost. Ne každý léčitel se tím řídí, ale ti správní ano," odpovím jemně a od srdce.
"Hotovo," brouknu. Ustoupím, abych ti dal dostatek prostoru.
"Rána je vyléčená, ale i tak doporučuju jeden den klidový režim. Oblast rány může ještě bolet. Nervům občas trvá, než se zregenerují," vysvětlím.