Príspevky užívateľa

Jsem rád, že v klidu snášíš mé přiblížení i dotek. Tím spíše, co se ve tvém těle začne dít. Má magie neléčí sama o sobě. Putuje tělem druhého vlka a jakmile narazí na zranění, přiměje ono zranění, aby se vyléčilo samo. Je to neinvazivní druh magie, který mi takto dovoluje léčit každého bez obav na reakci. Překvapí mě ale, když se dáš do hovoru. Sice o mém handicapu, ale to mi nijak nevadí. Zvolna se pousměju.
"Ano, jsem úplně slepí. Nevidím ani rozdíl světla a stínu." potvrdím tvou doměnku, než ti odpovím i na tvou otázku.
"Řídím se ostatními smysly. Slyším tvůj tep. Cítím tvůj pach i pach tvé krve. To vše mnohem výrazněji, než vlk, který vidí." odpovím upřímně. Zastříhám ušima.

Nic si z tebe nedělám, ani uchem neceknu. Nejen proto, že tvé vyceněné zuby vlastně ani nevidím.
"Jsem léčitel. Poznám, kdy je zranění potřebné zásahu." prohlásím jednoduše a naprosto klidně. Právě klid léčitele je pro náročné pacienty důležitým prvkem. V klidu čekám, jak se vyjádříš dál. Musím se pousmát, jak se snažíš vypadat jako ten, kdo byl tak velkorysí a dovolil mi pomoci. Tyhle typy, co si odmítají přiznat něčí pomoc, bývají složité. Ale nikoliv nezvladatelné.
"Dojdu tedy blíž a dotknu se tě tlapou. Nic víc." upozorním na svůj postup. Vůči cizinci a ještě tak hrdému je každý popsaný krok vcelku důležitý. Dám ti chviličku, než dle svých slov přejdu k tobě a dotknu se tě tlapou. Znaky na mém těle se rozzáří a tělem se ti začne šířit nepatrné vibrování a příjemné teplo.

Bylo zvláštní po všech těch událostech kráčet na takovouhle slavnost. A popravdě, příliš se mi sem nechtělo. Tím spíše po mém nedávném stavu, který mám tendence si následující dny vyčítat. Nakonec jsem byl ale přesvědčen Adainem. Přeci jen jsem tedy souhlasil. Narozdíl od svého opeřeného přítele, já se nijak neobtěžoval nějakým zdobením. Nemám tušení, jak bych to se svou slepotou vlastně i dal dohromady. Doufám tedy, že to není nějaká podmínka vstupu - což naštěstí není. Držím se v blízkosti Adaina, možná trochu víc, než by se na přátele slušelo. Má to ale několik důvodů... Hluk, který se v tak koncentrované společnosti dá očekávat, ale slepci odebírá jeden z důležitých prvků k orientaci - sluch. Pach - je ho zde tolik, že to zmate i zkušeného vlka. Nejistota z tak velké společnosti. A také fakt, že jsi to ty. Po tom všem, co se mezi námi naposledy odehrálo si už prostě nemám co nalhávat.
Když mě pošimrá čumákem mezi ušima, ocásek se mi zavrtí. Ohlédnu se do míst, kde tuším jeho maličkost a musím se pousmát.
"Je tu trochu rušno..." zamručím zvolna, mírně váhavě. Je to tak trošku přiznání, že tu budu mnohem víc ztracený. Také se o Adaina opírám o něco výrazněji, než doposud.

Nenechám se vrčením nijak rozhodit. Zachovávám si dál svůj klid.
"Nechtěl jsem se tě nějak dotknout. Mrzí mě, pokud jsem se zeptal na něco špatného.," stáhnu uši k hlavě. Ale vím, že tady už nic nezlepším.
"Opatruj se. A kdybys někdy potřeboval léčitele, stačí zavít u Igniských hranic. Najdeš je tímhle směrem...." po paměti ukážu směr ke své dokovině. Ale v odchodu ti nebráním.

Ve chvíli, kdy se objeví první pramínky napjaté atmosféry, je mi jasné, že jsem narazil na nepropustný uzel. Jsou jen dvé možnosti. Buď tady narazím a už tě nerozmluvím, nebo se mi povede tenhle uzel obejít.
"Omlouvám se. Samozřejmě stále trvám na tom, že nemusíš mluvit o ničem, o čem nechceš. Ale nemám problém odpovídat na tvé otázky. Můžeš se mě ptát na co chceš. Nebudu před tebou nic skrývat a odpovím ti na vše upřímně a pravdivě." zkouším situaci uklidnit.

Takže dva ve vrhu. Narodí se pouze jeden a jeho pach obsahuje obě pohlaví. Jakožto léčiteli je mi hned jasné, jak se tohle mohlo stát. Nebývá to běžné, ale stát se to může.
"Co léčitel vaší smečky?" tak nějak počítám, že vlci se rodí ve smečce. Maximálně mě vyvede z omylu.
"Ne, nejsem odtud. Přišel jsem z cizí země hledající místo, kam bych mohl patřit." pokračuji v klidných odpovědích. Zdá se, že takováhle výměna informací má za následek, že nejsi přehnaně impulzivní vůči citlivějším otázkám.

Když se dáš do mého obcházení, zůstanu klidně sedět. Pouze uši se otáčí za tvými kroky. Projevuju tak další krok upřímnosti a důvěry, který by mohl přepažit propast mezi námi. Dokonce se tak dozvídám i odpověď na svou otázku!
"Měl jsi být jedináček?" ptám se dál. Netroufám si pokládat víc otázek, aby to nepůsobilo jako nátlak. Navíc - zdá se, že přistupuješ na mou hru! Výborně. Nemám problém se férově dělit o informace o sobě.
"Ne. Nevím, jak jsem oslepl. Pamatuju si až tmu. Nic ze své minulosti." odpovím ochotně a klidně. S tímhle faktem sjem vyrovnaný.

Zavrtím zvolna ocasem, když se mi představíš. Je to další dobrý krok vpřed. A já z něj mám radost.
"Velice mě těší, Rikusi." zareaguju opravdu s radostí ve slepích očích.
"Jsem rád, že jsem to trefil. Musí to pro tebe už tak být nepříjemné. A já bych tomu nerad přidával špatným oslovováním," brouknu jemně.
"Jak jsi k tomu vlastně přišel...? Samozřejmě nemusíš říkat nic, pokud se ti nechce. Budu tvé soukromí respektovat." pokouším se dál jemně vyzjistit víc.

Našpicuju uši při té tvé reakci. Ihned mi v hlavě sepne, že se muselo něco stát právě ve smečce. Otázka je, zda v rodinné smečce nebo nějaké následující. Při tvé další poznámce sebou mírně cuknu a jsem hned na nohou.
"Omlouvám se, kde jen je mé vychování. Jsem Ikke," vyseknu ti elegantní úklonu.
"Smím znát tvé jméno?" našpicuju ouška.
"Nerad bych se tě nějak dotkl a omlouvám se, že se vracím k tomuhle tématu. Ale tvůj pach není zcela typický. Oslovuju tě správně? Tak nějak automaticky tě oslovuju v samčím rodě, aniž bych se ptal..." snažím se kličkovat tak, aby ti to nebylo nepříjemné.

Pobaveně se uculím. Jak se říká, na blbou otázku, blbá odpověď. Zavrtím zvolna ocasem, takové škádlení mám celkem rád. A hlavně, poukazuje to na ne úplně zlomenou dušičku. Naděje na zlepšení tady je.
"Ano. Jsem z Igniské smečky. A Feier také. Naše smečka má území nedaleko odtud." potvrdím. Pohled mám stále stočen do míst, odkud slyším tvůj tep i tvou řeč. Může to působit trochu děsivě, ten prázdný pohled upřený na tebe.
"Přemýšlel jsi o vstupu do smečky?" zeptám se zvědavě.

Zastříhám ušima. Je mi jasné, že se rozčiluješ a odmítáš společnost. Očividně sis toho zažil dost. Ale jsem prostě léčitel. Nedá mi to, abych nezkusil zjistit víc a nepomohl ti. Naštěstí mi to tvůj dotaz usnadní. Dotaz, který naprosto vyvrací tvé tvrzení, že chceš být sám.
"Pro bylinky. Jsem léčitel. A některé bylinky jsou na útesech a v hornatých puklinách," vysvětlím ochotně.
"A ty? Co jsi viděl takhle na kraji?" vybídnu tě. Nemyslím si, že bys měl sebevražedné úmysly. Na to jsi moc v pozoru vůči mě.

Zarazím se po tvých slovech. Zatřesu hlavou.
"Ale kdepak!" ujistím tě rychle. Uhnu stranou od okraje kaňonu a posadím se.
"Myslel jsem tím, jestli nejsi osamnělí... A hádám, dle tvých slov, že nejspíš ano. Mrzí mě, že jsi neměl příležitost potkat i klidné jedince. Já tě za sebe mohu ujistit, že nemám nejmenší zájem na tebe útočit." pokusím se tě ujistit. Ale je mi jasné, že po špatných zkušenostech pro tebe tahle slova naprosto nic neznamenají. Viděl bych to na velké trauma a to se špatné překonává.

Očekával jsem, že tě možná má dotěrnost vydráždí. Nepřekvapuje mě tak tvá nevrlá odpověď. V klidusi ji vyslechnu. Překvapivé. Opravdu samotný vlk. Ale co ten pach? Naštěstí mé vysvětlení s tebou přeci jen trochu hne. Nemám rád, když využívám svou slepotu vůči druhým. Ale tentokrát je to jiné. I tvé chování se pozmění. Nemám rád, jak se druzí mění jen kvůli mému handicepu. Ale nezměním to.
"Oba...." zopakuju zaujatě a opět zavětřím.
"To nebývá časté... Asi s tím nejsi zrovna hitem společnosti, což?" nakloním hlavu ke straně.
"Druzí nemívají příliš v lásce situace, které je matou a kterým nerozumí.

Tvé odfrknutí je jednoznačné. Musím ale uznat, že mě zaráží jistý fakt. Cítím vlka i vlčici, ale slyším pouze jeden tep srdce. Špicuju uši, zda mi něco neutíká... ale ne. Jsem si jist, že cítín i slyšín dobře. Není zbytí, má zvědavost je silnější. A to znamená, že naruším cizincův klid.
"Velice se omlouvám, že tě vyrušuji. Ale... ty jsi zde sám?" rozhodnu se vyptávat zvolna.
"Totiž, jsem slepí. Ale přesto tu cítím dva pachy, ale slyším pouze jeden tep a trochu mě to mate..." přiznám ještě proč se tak zvláštně ptám.

Výprava za bylinkami mě dnes zavedla trošku víc stranou. Byl jsem v téhle oblasti o maličko více pozornější. Lákavý šum daleké vody v kaňonu byl pro slepce pastí. Mohl bych snadno přepadnout přes okraj...
Nejsem tady poprvé a tak vím, co očekávat a co si hlídat. Jsem sice pozornější, ale přesto klidný a uvolněný. Kráčím po okraji, kde hledám rostlinky vyhledávající právě skuliny mezi kamením. I v takových místech se mohou skrývat byliny. Většinou jsou na horách nebo skalních stěnách. Ale tady jsou mi dostupnější a tak zkouším své štěstí.
Místo bylinek ale zanedlouho můj nos najde daleko jinačí věc. Zarazím se, když ke mě dorazí pach vlčice a vlka. Dojdu ještě kousek blíž.
"Zdravím," začnu slušně. Uši mám našpicované a nepřibližuji se úplně až k vlkům. Mylně de totiž domnívám, že jsou zdr vlci dva.