Príspevky užívateľa

Stočím tvým směrem svůj pohled a vlídně se pousměju. Někdy se nechávám příliš unést svou profesí i v běžném hovoru a přijde mi, že se tak stalo i teď. Ale jsi také léčitel a určitě chápeš, když se rozhovor stáčí spíše do pomoci druhým. V nás, léčitelích, je to prostě nějakým způsobem zakořeněno. Jakmile je potřeba někde pomoct, uděláme vše pro to, abychom pomohli.
"Není za co. Jsem rád, když mohu pomoci druhým překonat vlastní obavy. Hlavně pokud ti to pomůže," brouknu jemně a zavrtím zvolna ohonem. Snad i toto pomůže, aby mé rady nevyzněli jako nějaký druh kritiky. Přeci jen, jsme z různých smeček a po všech těch událostech mohou některá slova působit trošku nepatřičně. A to bych nerad.

S ušima našpicovanýma očekávám tvůj návrat. Ten mi prozradí nejen zvuk trávy šustící o tvé tlapy, ale i vřísknutí Modré. Zavrtím ohonem.
"Výborně. Podíváme se, co jsi přinesl," brouknu. Skloním hlavu a zavětřím, abych klasy nasel. Poté je trochu otlapkám, abych měl přehled o jejich pružnosti.
"Výborně. Pokud bys někdy zjistil, že jsou stébla moc tvrdá a mají se tendenci lámat, na nějaký čas je ponoř do vody. Musíš je zatížit kamenem, aby neuplavaly a nechat je máčet, dokud nezměknou. Pak se s nimi dobře plete a po uschnutí ztvrdnou a drží svůj tvar." vysvětlím a přistrčím k tobě široké listy.
"My dnes ale plést nebudeme, to umí spíš Feier. A pokud se povede náš workshop, zlanařím ho, ať dorazí a ukáže," mrknu směrem, kde tuším tvou maličkost.
"Dneska ti ukážu, jak větší množství rostlinek svázat do uzlíčku, který se snadněji přenáší. Navíc, když máš uzlíků několik, můžeš i ty pak svázat do jednoho většího," pousměju se.
"Nejdřív si polož stéblo a přes to pak list. Tak, aby ti stéblo vykukovalo na obou stranách." osvětlím a předvedu. Vezmu si setéblo a přes to položím list. Čumákem a tlapama si zkontroluju, zda mi stéblo přečnívá na obou stranách.
"Pak polož na list své bylinky." vyzvu tě a sám na list položím svazek bylinek, který vytáhnu z vypůjčené Feierovi kapsičky. Počkám, až potvrdíš, že máš hotovo.
"Teď přehneš list ze všech čtyř stran. Nejprve dvě proti sobě, pak ty druhé dvě, u kterých ti čouhá stéblo." a předvedu ti. Nejprve přehnu list u volných stran. Vždy si je přišlápnu tlapkou. Pak teprve přehnu ty stranu, kde čouhá stéblo. Vznikne mi tak čtverec. Opět počkám, až řekneš.
"Teď, pokud to nemáš moc plné, tak to ještě jednou přehni. Zajistíš, že ti nevypadnou." celý baliček v polovině přehnu a počkám na tebe.
"A teď ta nejsložitější věc - alespoň pro mě. Převázat. Stébla musíš ohnout přes balíček a překřížit. Jedno stéblo pak vsunout pod druhé a utáhnout." popíšu princip uzle a nemotorně začnu předvádět. V tomhle mi opravdu chybí mé oči.

Uši mám stále přitažené k hlavě, ale pohodlně se o tebe opírám. Soustředím se na tvé teplo, na tep tvého srdce, ale i na tvou péči. Kterou si podle mě ani příliš nezasloužím. Nemění to ovšem nic na tom, že si ji hodlám sobecky užít.
"Tím si nejsem jistý. Nepamatuju si svou minulost. Třeba mě změnila slepota..." pokrčím lehce rameny a povzdechnu si. Tep mi zrychlil, když zmíníš, že chceš mě. Zvednu hlavu k tobě.
"Proč...?" vypadne ze mě a tělo se mi mírně napne v očekávání tvé odpovědi.
"Proč by jsi chtěl někoho, kdo je slepí, neschopný a komu se každý vyhýbá?" rozšířím svůj dotaz trochu konkrétněji.

Pozorně ti naslouchám. Jsem rád, že se mi konečně nějakým způsobem otvíráš. Tím pádem se otevírá i mě možnost nějakým způsobem ti pomoct. Jak - to se teprve uvidí. Zaujatě nakloním hlavu mírně ke straně.
"Povíš mi o tom víc?" zeptám se klidně. Je to vlastně nabídka. Můžeš - ale nemusíš. Nechávám na tobě, zda je vhodný čas mluvit o takové minulosti. Jen ty sám musíš vědět, kdy se na to cítíš nebo kdy to samo vyletí. Ale bývá zapotřebí právě nějaké to vybídnutí nebo otevření možnosti.
"To není až tak zvláštní. Vzpomínky, které mají spojitost s něčím bolestivým a traumatizujícím se často stávají cílem takového bloku. Ty vzpomínky tam stále máš, jen jsou skryté, protože pořád příliš bolí. Postupně se začnou odkrývat. V závislosti na tom, jak moc silný po psychické stránce budeš." vlídně se pousměju.
"Ne, tohle opravdu není ideální cesta," zareaguju na tvá poslední slova.
"Je spíše na místě dát jim vědět, že jsi si vědom těchhle chyb. Víš, že minulost a chyby v ní už nenapravíš. Přesto bys rád udělal maximum, abys napravil, co můžeš a vynahradil, co už napravit nejde." poradím ti, jak stakovými jednat. Protože takový vlci mohou nadělat víc škody, než užitku. A poradit, co říct, je vlastně rada, jak se jim postavit. I když to tak nemusí vypadat.

"Hm. Je rozdíl trénovat boj a bojovat o život. V takové situaci překvapíš sám sebe tím, co dokážeš." zamručím.
"Ale přeju každému, kdo si tím nemusí projít," pousměju se. Přeci jen je vždycky lepší, když se vše daří bez konfliktů.
"Nesmíš to brát jako znemožnění. Chceš se naučit něco nového. Posunout své znalosti o něco dál. A každý přeci někde začínal." zvolna zavrtím ohonem.
"Věděl bych o několika vlcích, co by tě ochotně učili. Ale všichni patří do mé smečky - což by nebylo dobré." povzdechnu si. Nemám rád, když vím jak pomoct, ale nejde to.
"Možná jednou, pokud se povede vztahy trochu uklidnit," neztrácím naději alespoň do budoucna. Protože naděje, ta přeci jen umírá poslední, ne?

Jsem rád, že najdu vše potřebné, i že najdu bez potíží cestu zpět. Posadím se a rozložím velké listy před sebou. Tam se opravdu vejde dost a dost bylinek. Jako provizorní, než se naučíš plést pořádnou kapsu, to určitě postačí. A pokud vyjde nášhttps://vlci-brloh.eu/index.php?p=planina-husi&addpost&page=1# společný workshop, naučíš se to určitě!

Překvapeně se na tebe zadívám. Tedy jen do okamžiku, než přese mě přehodíš své křídlo. Odhalíš tím i teplo, které z tebe sálá a které mám tak rád. Poposunu se, abych se mohl opřít o tvé teplé tělo... Ouška se maličko pohnou, když ti naslouchám. Tentokrát už mnohem pozorněji.
"Vlčice sem nebo tam. Na tom přeci nesejde." zamručím tiše. Stočím hlavu tak, abych se opřel čelem o tvou hruď. Zamezím ti tak, abys dál olizoval mé slzy. Ale nebráním ti věnovat se mému kožíšku. Je to příjemné a uklidňující.
"Jsem psycholog. Počítá se s tím, že budu chápavý a připraven kdykoliv pomáhat druhým," zamumlám nejistě. Je to zároveň i vlastnost, který mě místy trochu ničí. Vždy jsem před ostatními připraven být jim ku prospěchu. Ale kde je naopak někdo pro mě? Úplně mi vypadlo celé to tvé vyznání. Na druhou stranu, nedržím si od tebe odstup. Naopak se k tobě natisknu.

Pozorně se na tebe zadívám. Když zopakuješ to slovo "pořád", zastříhám ušima. Už už na to chci něco říct, když vypálíš, že mě máš rád. Cuknu sebou a zamrkám.
"Mě?" vyklouzne ze mě s nefalšovaně překvapeným výrazem.
"Ale... Proč bys měl rád mě...?" má reakce asi není taková, jaká by se očekávala. Ale nejsem zrovna v kondici. Přitáhnu uši ještě víc k hlavě.
"Já jsem přece nikdo...." prohlásím o něco tišeji. Skloním hlavu dolů. Kdo by mohl mít rád psychologa, který se do všeho vrtá. Nebo slepého, který nic nesvede... Tvou poznámku o očích tentokrát ani nijak nekomentuju. Ač bych jindy spustil nějaké vtipné narážky.

Samozřejmě, že vnímám tvůj tep srdce. V nastalé situaci si to ale mylně vykládám jinak. Spíše to přikládám na vrub ztrátě bratra, než že by ti záleželo tolik přímo na mě. Chci ti odpovědět, že z okraje útesu mám nejlepší výhled. Ale zarazí mě tvá další slova.
"Pořád...?" zopakuju, jako by mi snad nedocházel smysl těchhle slov. Stočím k tobě pohled. V mém aktuálním stavu se v mých myšlenkách nachází jakýsi blok, který mi nedovolí připustit si, že bych byl pro někoho důležitý.
"hmmm... Asi by se to tak dalo nazvat... Ale... Nevnímám jen to, co je v doslechu. Vnímám při dešti i široké okolí. Proto jsem seděl na okraji. Sledoval jsem krajinu našeho území." zamručím.

Jakmile se stáhnu vzad, zase si kecnu na zadek. Stáhnu uši k hlavě a zadívám se zase do krajiny před sebou.
"Jen jsem se lekl, to se stává..." pokrčím rameny. Rozhodně jsem rád, že to nebereš jako pokus o sebevraždu. Samozřejmě mě něco takového vůbec nenapadlo. Zastříhám ušima, když ti tak naslouchám. A v tu chvíli je mi jasné, že má chvilka na sebe končí. Zatřesu hlavou.
"Neboj se, Adaine. Já jsem jako blecha v kožichu - jen tak se mě nezbavíš," zvolna se pousměju.
"Já jen sleduju naše území... Myslím, že už jsem ti jednou říkal, jak vnímám déšť?... Nebo ne??" nakloním hlavu mírně ke straně. Povzdechnu si. Nejsem si teď ničím úplně jistý.
"Když prší, je to pro mě skoro jako bych viděl. Ale déšť může kdykoliv ustat. Tak se stahuju na vyvýšená místa a sleduju...." zamručím tišeji.

Déšť a melancholická nálada jsou jedny z mála časů, kdy si dovoluju otupit svou ostražitost. Nevnímat své okolí a soustředit se na ten jedinečný okamžik, který mi déšť přináší. Je to jeden z mála okamžiku, kdy "vidím", tak proč se rozptilovat čímkoliv okolo? Pokud mě tenhle kouzelný okamžik má stát život, tak ať. Když jsem sám, ani by mě to příliš netrápilo. Vlastně, komu bych v téhle smečce chyběl? Kdo mě tu doopravdy zná? Někteří ve mě vidí jen slepého psychologa, slepého léčitele. Jen málokdo ve mě vidí i o něco málo víc. Ale... Kdo mě zná doopravdy? Mou minulost... Mou osobnost... Mé šrámy... Mé obavy...
Tak zabrán a ztracen v myšlenkách, že ani nezaznamenám, jak se ke mě blížíš. Tedy až do okamžiku, kdy promluvíš. Nadskočím leknutím a tak tak, že nesklouznu po mokrém kamení přímo do srázu pod sebou. Se srdcem splašeně bijícím odcouvám od okraje. Tohle bylo o fous....
Co že to říkal...? aha... co se stalo... rozhýbu mozkové závity do správného tempa.
"Nic se nestalo." odpovím klidně a vyrovnaně. Zatřesu hlavou. Jsem teď dvojnásob rád za déšť, jehož kapky maskují mé slzy.

"I smečky prochází změnami. Možná už všechny ty pověry neplatí - kdo ví?" pokrčím rameny s lehkým pousmáním. Díky mlčenlivosti se toho moc vyvrátit nedá. A i tyhle mé informace jsou možná za hranicí povoleného. Ale je mi to fuk. Tohle nejsou důležité informace, co smečku ohrozí. Možná se tím i prolomí prokletí veškeré té nenàvisti vůči nám.... kdo ví....
"To je v pořádku," zareaguju vlídně.
"Bát se o svůj život je přirozené. Spolu s tréninky se ale naučíš i udržet chladnou hlavu a nepoddávat se tolik strachu. Vůbec si nelam hlavu s tím, že by ses znemožnil. Naopak - budou na tebe nahlížet s respektem, že se chceš naučit i něco mimo svou profesi. Neboj se s nimi upřímně mluvit i tom, čemu nerozumíš nebo s čím máš problém. Správný učitel najde metodu, která tobě bude pasovat. Každý jsme jiný. Každému vyjovuje něco jiného." pokusím se tě povzbudit.
"Nabídl bych se, že tě něco naučím. Dlouhi jsem se musel i jako slepí o sebe postarat sám. Ale nepřijde mi vhodné, abych tě boj učil zrovna já, po všech těch událostech. Někdo by si to mohl špatně vyložit." zatvářím se omluvně.
"Zkusíme to. Hromadný workshop na neutrálním místě," zavrtím ohonem, nadšen z celéhk nápadu... ale to uz se rozbíháme pro potřeby.

S Modrou to není až takový problém. To, co jsem ji naučil, umí plnit opravdu perfektně. Musíme si sice kus zajít, ale nakonec najdeme trsy lopuchu podobných listů, jen mnohem větších. Naškubu jich vícero.
"Tak, Modrá. Zpět na místo setkání," brouknh. V tomhle ale není třeba pomoci. Tentokrátvse vracím po svém pachu až k místu, kde jsme byli oba dva.

Po nějaké době konečně zase přišel déšť. Ne každý ho má rád - tím spíše tvorové se srstí. Ale já osobně déšť miluju. A když mám při tlapě dokonce i vyvýšené místo, jsem blahem bez sebe. Naše smečka má ideální místo - věžové hory. A já si dokonce našel místo s výhledem na naše území. Posadil jsem se na kraj, ocas stočil kolem tlap a nechal oči bloudit po světě. Uši mám pozorně našpicované. Šum deště mi dovoluje konečně si prohlédnout krajinu svého nového domova. Jak déšť šumí o různé objekty, tvoří pro mě zvukový obraz. Je to jeden z mála okamžiků, kdy nejsem zmatený ze zvuku kolem. Neumím si to pořádně vysvětlit.
Někdy ale spolu s deštěm přichází i nepříjemné pocity, jako dnes. Je to jeden z dalších dnů, který trávím o samotě. Ač s novou rodinou, novou smečkou, stále jsou dny, kdy jsem sám. Někdy je to vítané, jindy mě to trápí. Těšil jsem se, že nebudu tak často sám. Že budu potřeba. Nejen jako léčitel, ale i jako společník. Opět si ale připadàm nepatřičně. Jako nevítaný cizinec. Čím to může být? Slepota? Profese? Nebo jsem to já sám?
S povzdechem "sleduj" tu nádhernou krajinu podemnou. Déšť mi nejen dovoluje "vidět", ale i maskovat slzy smáčející srst na tváři. A i když vypadám jako pozorný vlk na stráži.... nedá se zmýlit ta temnà atmosféra linoucí se kolem.... ta stísněnost trhající srdce....

"Ne, já do smečky přišel jako tulák. Vlastně to pořád není až tak dlouho," pousměju se. Pořád si tam připadám spíš jako vetřelec, se kterým se druzí příliš nebaví. Ale možná je to jen můj pocit. Kdo ví. Zamyslím se na moment.
"Ale mám pocit, že ani vlci, co přišli po mě nemuseli zabíjet vlka. Jen donést kořist, pokud se nepletu... ale vlka ne... možná už se od některých praktik ustupuje." povzbudivě se pousměju a zlehounka zavrtím ohonem. Podle mě by to mohl být další krok vpřed i vůči ostatním smečkám.
"S tímhle souhlasím. Takové praktiky by se neměli nikdy používat," krátce stáhnu uši. Skoro hned je ale zase narovnám a naslouchám ti.
"Sebeobrana je jiná věc. Vždy je důležité zachránit svůj život - protože jedině tak můžeš pomoci zachránit ten druhý," ukázu svůj pohled na věc. Zpozorním ale při tvém přiznání.
"Pokud jsem pochopil dobře, jsi také léčitel. V tom případě vís o slabinàch a bolestivých místech na těle. To je tvá výhoda v boji. Nám léčitelům se stačí zaměřit na ta nejbolestivější místa nebo šlachy, abychom nepřítele vyřadili. A k tomu nám stačí hbitost. Nepotřebujeme sílu. Hodí se ale znát taktika a s tou by ti mohli pomoct vaši bojovníci," povzbudivě se pousměju.
"Přeci jen, i léčitel by měl být schopen se ubránit. Náš život je pro smečku drahocený. My jsme smečky zdraví," podělím se ještě o učení svého mistra. Pozorně si vyslechnu tvůj nápad. Zavrtím ohonem.
"Ale to je hezký nápad! Nemusel by být ani kreativní. Léčitelé by se měli podělit o své znalosti, ať už patří do smečky nebo ne. Umění léčit zachraňuje životy napříč světem. Tady by hranice neměly exisrovat," pousměju se.
"Možná bychom mohli v tomhle udělat první krok, kolego. Co uspořádat takovy workshop?" navrhnu a opět zavrtím ohonem. Třeba by to mohlo maličko zlepšit vztah mezi smečkami. A třeba i obecně smýšlení o naší smečce.... ostatně, trochu už v tom začínáme. Zavrtím ohonem a kývnu na tvé potvrzení o znovusetkání. Vyrazím s Modrou pro vhodné listy. Potěšený tímhle naším úspěchem.

Pozorně našpicuju uši a naslouchám ti. Nejsi první, kdo má celkem dosti striktní pohled na věc. Kde kdo si myslí, že dospělostí ztrácí jedinec některá privilegia. Ale je to mylná představa, co ubírá dost na svobodě. Alspoň podle mě. Zavrtím hlavou.
"I dospělí jedinec má právo dělat chyby a také dostat druhou šanci. Ty jsi dostal zároveň velkou výhodu. Nesvazuje tě minulost, kvůli které by ses podvědomě druhým vyhýbal. Neříkás si, že tady je to stejně zbytečné zkoušet, protiže jsi uděla to a to a to. " pokrčím rameny.
"Možná ti nepřijde fér, že si druzí pamatují. Ale co si pamatuji svého učitele, po psychické stránce je lepší začínat s prázdným listem, než s nutností odsouvat kde co stranou. Ne každý se umí přenést přes své chyby." nechám se trochu unést vzpomínkama na mistrovo učení.

Natočím za tím zabručením uši. Nedělám si iluze, že bych tě z toho dostal hned prvním rozhovorem. Ale rozhodně jsme o krok vpřed. A v takovémhle případě je potřeba postupovat po malých krůčcích. I tak si podle mě ale vedeme moc dobře. Natáhnu se a dloubnu do tebe. Jsem tu a ani tím vším jsi mě nezastrašil.

Zastříhám ušima.
"A jé. Je ze mě noční chůva...." pokusím se celkově odlehčit atmosféru.
"Tak samozřejmě, že se nějak využít dá... hm? No jo, mám rád teplo. V tomhle směru je to škoda, že teplo nevydává," stáhnu na moment usi, ale hned je zase narovnám.
"Psychologie se dá často využít i v takovýchhle případech. A jako slepí jsem se spoustu věcí musel naučit rychle. Paradoxně "abstraktní" věci mi jdou lépe, jelikož na ně oči nepotřebuju a tak mi nechybí." vysvětlím trošku svůj princip učení.

Přitáhnu uši k hlavě. Samozřejmě, že jsou i vlci, kteří jsou soběstační i se zraněním. Nemění to nic na tom, že se mi to nezamlouvá. Ať už jako léčiteli nebo podle pachu. Nepřijde mi, že to je jen lehké zranění. Tohle bude minimálně celkem dlouhá rána nebo naopak dost hluboká. Fakt, že zachytím ten tichý zvuk mi v rozhodování taky příliš nepomáhá. Popojdu o dva kroky blíž.
"Omlouvám se, ale nevěřím tomu, že se to zahojí samo. Podle intenzity pachu krve to není lehké škrábnutí." nakloním hlavu ke straně.
"Mohu ti ránu vyléčit během okamžiku. Nebudeš tak riskovat zanícení rány nebo nevýhodu, když by tě někdo napadl," zastříhám ušima.
"Pokud tě to uklidní, můžeš si mě chytit během léčení do zubů," navrhnu vcelku riskantní krok. Pokud bys byl agresor, mohlo by mě to stát život. Ale přijde mi, že si spíše odmítáš k sobě druhé pustit. Agresor by se takto nechoval. A je rozdíl mezi někým, kdo se podceňuje a přijde si jako nic, na koho by se nemělo plítvat pozorností. Nebo někým, kdo odhání druhé ze strachu. Agresor by byl útočný i přes své zranění - ať už slovy nebo činy. Ty jsi pouze odmítavý.
Takže buď si myslíš, že za mou pozornost nestojíš nebo máš obavu, že bych mohl být agresorem já, pomyslím si po analýze tvého chování. Až podle reakce na mou nabídku se uvidí, který typ doopravdy jsi.