Príspevky užívateľa

Na tvá slova mi nezbývá, než s povzdechem přikývnout. Karovo jednání vrazilo obrovskou překážku mezi naše dvě smečky. Je neodpustitelné z mnoha pohledů a jen těžko se bude tato vina vytrácet. Smrt je vždy obrovským cejchem ležícím na hrudi viníků.
"O tom nevím. Já takový ceremoniál rozhodně neměl." pokrčím rameny.
"Ale sám za sebe mohu říct, že pokud bych měl projít takovým ceremoniálem, tak do smečky nevstoupím." prohlásím dost pevně. Něco takového bych přijmout nikdy nemohl. Stáhnu uši k hlavě.
"Já mohu mluvit jen sám za sebe - ale nejsem typ, který by jen tak někomu ublížil nebo mu vzal život. Snažím se vše vyřešit slovy." maličko se pousměju a natočím uši tvým směrem. Sice mezi námi visí těžší atmosféra smečkových neshodů. Přesto ale spolu mluvíme v klidu a bez zbytečného obviňování nebo předsudků. A to se mi zamlouvá.
"Nemusíš se cítit hloupě. Každý má jiné nápady. To, co se honí ve tvé hlavě nemusí nikdy napadnout ty druhé. A naopak. Variabilita nápadů a myšlenek je to největší kouzlo." další pousmání. Mám rád, jak je každý jiný. Lehce zavrtím ocasem, když souhlasíš s ukázkou.
"Dobrá. Tady budu potřebovat trošku tvou pomoc. Potřebujeme najít co největší list. A pak nějaké ty traviny nebo liány." narovnám se a zavětřím.
"Nejsem si jist, co vše skrývá tahle planina. Ale zkusíme to," kouknu na tebe a pak se ohlédnu na svůj hřbet, kde si hoví Modrá.
"Modrá, jdeme hledat. Velký list," brouknu na svou opeřenou kamarádku. Ta hned zpozorní a začiřiká. Pak si poskočí a vzlétne nade mě, aby mohla svým bystrým zrakem pátrat. Velký list najít dokáže.
"Liány nebo dlouhé traviny budu muset nechat na tobě. S tím už mi Modrá nepomůže, to nemá naučené," kouknu po tobě, načež vykročím za sojkou.
"Sejdeme se zase tady za chvíli?" houknu na tebe ještě.

Nesouhlasně zamlaskám na tohle tvé prohlášení.
"Nejsi fetka. Jsi v procesu léčby a dostáváš léky. To je obrovský rozdíl," opravím tě naprosto klidně. Tak trošku se mi nezamlouvá, že o sobě takhle smýšlíš. Je opravdu velký rozdíl, když si přiznáš svůj stav a léčbu a když to bereš jako drogy a závislost. Ač je to jen krůček o sobě, smýšlení o situaci umí udělat obrovský rozdíl ve snášenlivosti situace. A také v uvědomění si sama sebe.
Vida, zastříhám ušima, když se zeptáš na to kouzlo.
"Kouzlo poznávání. Zahodit za hlavu všechny chyby minulosti a začít znovu," jemně se pousměju. Je to vlastně takový dar, který se jen tak někomu nepoštěstí. Ano, je to složitější, když si druzí ty chyby pamatují a odmítají je odpustit. Ale já věřím, že smečka je něco jiného.

Mírně se pousměju.
"Ano, slýchám to často. Že Igniská smečka je jako oheň, co smete co se mu postavi do cesty. Podle mě ale nad nimi visí jako ukazatel smýšlení druhých. Což samo o sobě dost mění chování nejen vlků mimo smečku vůči nim, ale i jejich samotné. Předsudky umí udělat hodně," povzdechnu si.
"Ohnivý duch nutně neznamená, že je někdo špatný. I když nedávná situace asi moc naší reputaci nepřispěje," další povzdech.
"Já sice patřím k Igniské smečce, ale pořád jsem léčitel, který nevyhledává spory a pomůže každému, kdo to bude potřebovat," zareaguji na tvá další slova. Jsem ale rád, když se naše debata stočí k bylinkám. Je to přeci jen příjemnější debata.
"Proto máme brašničky. Jsem rád, že je Feier umí plést. Ale dá se to obejít ještě jedním způsobem. Když si seženeš velký list, pod který položíš dlouhé traviny, liány nebo břečťan. Bylinky naskládáš na list, který stočíš a přišlápneš. Ty traviny nebo co dáš dospod pak přes to překřížíš a utáhneš. Dá se to pak snadněji odnést." zkusím popsat princip zavázaného balíčku.
"Chceš to ukázat?" navrhnu přátelsky. Když zmíníš naše setkání, zavrtím ohonem.
"Ano, setkali jsme se," potvrdím jemně.

"Jasně, jdeme!" zazubím se, ale v tuhle chvíli se ani já nějak nezvedám...

"Feier.... Je to složitější. A nebylo by správné, abych o tom jen ta mluvil s druhými. Podmračený a mrzutý tak trochu je a asi i bude, už to k němu tak nějak patří. Ale neni zlý. Má dobré srdce, pousměju se. Mám Feiera rád, i když si hraje na mrzouta. Ale je očividné, že v tomhle směru jen tak prozrazovat nic nebudu. U mějsiu takové informace v bezpeči. Naštěstí jsme ale nakonec na nohou.
"I já. Můžeme vyrazit." zavrtím nadšeně ocasem.

Rostlinka, co jsem strhl byla menší. Očekával jsem menšího tvorečka. Když do tebe ale strčím čumákem, je to pořádné tělo. Zatřesu hlavou, abych zahnal zmatení na později. Opřu se o tebe tedy tlapami a nastražím uši.
Dýchá, i když se zdá, že se trochu nalokal. začnu hodnotit stav. Podle lehkého chrčení při nádechu i výdechu je mi jasné, že bude třeba poléčit i krk a plíce. Je to ale sotva patrné, lajk by to neodlišil. Nebude to vážné.
Tep má naštěstí pravidelný. Nejspíš nejhorší bude šok, bleskne mi hlavou. Mezitim se ale už má magie rozlévá tvým tělem a léčí. Nemělo by to trvat a budeš v pohodě.

Ani mě příliš nepřekvapuje, že si mě nepamatuješ. Nic moc si z toho nedělám.
"To nevadí. Můžeš si tak zopakovat kouzlo z poznávání," brouknu jemně a pousměju se. Je dobré v tomhle podporovat, aby se druhý neuzamkl ve svých chybách, o kterých ani netuší.
"Záleží, jak se to vezme. Pokud by ti bylo špatně, byl by to signál, že neprobíhá něco dobře. Pokud dobře, tak by to znamenalo výrazné zlepšení," odpovím popravdě.
"Že nevíš ale není nic špatného. Uvědomovat si sám sebe bývá těžké i pro vlky, co neberou léky," dodám jemně.
"Co jsem slyšel od Feiera, vedeš si dobře. Zlepšení se určitě brzy dostaví. Je dobře, že se druhým nevyhýbáš a začínáš s nimi mluvit." pousměju se.

"I kousnutí může zabít, drahý příteli, brouknu tišeji. Ale je mi jasné, že tohle bude ještě na dlouho. Jsme ale o krůček vpředk tvému uzdravení. Fakt, že jsi o tom zvládl mluvit, je velké plus. A já jsem na tebe taky patřičně pyšný. O tak emotivní minulosti se mluví jen těžko. A já si moc dobře uvědomuju, kolik vůvěry ve mě musíš mít, když jsi mi tohle vše řekl. Tím spíš si ale myslím, že màš šanci senz toho dostat.
Tím spíše zde, kde nikoho neovládá strach. pomyslím si. Natáhnu se a dloubnu do tebe. Věřím, že ti to dostatečně ukáže, že ani po tom všem, co jsi mi řekl, stále z tebe nemám strach.

Tak nějak věřím, že od tohohle nepříjemného tématu ustoupíme, když se máš čím zabavit. A vypadá to, že je můj odhad správný. Jakmile mášco řešit, všechen stres se vypaří. Musím se pousmát, i když jsem sám z toho všeho vyklejený.
"Celkem zajímavá ironie. Zdroj světla pro slepého." neodpustím si a uchechtnu se. Osud mivá opravdu zajímavé výstřelky. Nečekal jsem ale, žebude tak snadné je ovládat. Ano, jsem psycholog a je tak mou povinností perfektně se ovládati ve velmi vypjatých situacích. Ale oheň je přeci jen dosti výbušný a složitý element. I když jde jen i světelný efekt...
"Nemám nejmenší tušení," odpovím popravdě.
"Ale taky mohl aspoň hřát!" ohradím se. Zašklebím se u toho, ale uši mám stále natočené k tobě a poslouchám.
"Máš pravdu. Tak to zkusíme...." zamručím a ošiju se. Představim si, jak pomalu z mé srsti vyskakují jiskřičky a pak první plamínky,. Ale trvá několok pokusů, než se opravdu zažehnou první plamínek...

Trochu se mi uleví, že v tom nepokračuješ a ponecháš mi mou sladkou vidinu odpočinku. Která mě ale tak trochu pomalu přechátí, jak dojde na debatu ohledně hledání jeskyně a hor. Zastříhám ušima.
"To je pravda... kouknu po tobě.
"Kdy vyrazíme??" vyhrknu a ocas mi zabuší do kamene pode mnou.

"Běhání ano. Hory má taky rád. Ale kdo by rád riskoval, že se zřítí z těžko dostupného srázu?" nadhodím zcela logicky. Zazubím se na tebe.
"Můzeme klidně hned. Spojíme hledání jeskyně s ukázkou tvých oblíbených míst." začnu se zvedat. A s překvapením zjistím, jak je mi to proti srsti.

Když zaboříš čumák hlouběji a ještě zafuníš, nečekaně bouchnu upřímným smíchem, který překvapí i mě samotného. Prostě a jednodušeno to neskutečně zalechtalo. V hlavě se mi rozezní maličký alarm v neblahé předzvěsti, že teď to rozhodně zopakuješ - a nejspíš ne jen jednou.
"Rozhodně. Nikdy nevíš, co na tebe čeká..." zamručím a zamyslím se.
"Ne, bohužel mě nic nenapadá... Asi nás čeká pátrání," uculím se.

"Zmíním se Feierovi. Bude mít určitě radost, že nemusí šplhat na taková místa," uchechtnu se. Na moment se mi mysl zastaví v očekávání, zda opět i zafuníš... Ale pro tentokrát ne. Pousměju se.
"to zní dobře," brouknu jemně. A i můj ocásek se zase začne vrtět ze strany na stranu.

"Aha. Tak proto se mi rýpeš čumákem v kožichu?" nadhodím zvesela. Tohle si přímo říkalo o takovou odvetu a já nejsem typ, co by si nechal ujít takovou příležitost.
"Hmm... To opravdu musíme vyzkoušet! V nějaké nehořlavé jeskyni, ze které půjde utéct, kdyby něco. A ve stabilní skále, kde by to tolik nehrozilo. Co ty na to?" nadhodím a ohlédnu se na tebe. Samozřejmě, že se toho hned chytám!

"Věřím tomu, že Feier bude mít nějaké vzorky, abys věděl, co hledat. A i radu, kde přesně hledat," pousměju se a mírně zavrtím ohonem.

Musím se jemně pousmát. Jasně, že si to někteří nechtějí připouštět a nebo druhým přiznat, že jsou stále na pozoru. Ale tohohle zvyku se zbavuje těžko. Nemám s tím problém. Pokud potřebuješ být sám, najdeš si místa, kam pěší vlk nemůže. A pokud budeš chtít společnost - pak tě rád budu provázet i na strmá místa.
"Když to je v bezpečné oblasti, není problém." brouknu jemně.
"A já věřím, že i taková místa se dají najít," mrknu tvým směrem.

Jemně se pousměju.
"Ano, to je pravda. Ale nerad bych někomu znepříjemňoval pobyt mimo smečku." odpovím zvolna.
"Dost na tom, co vše se odehrálo nedávno. Všichni máme nárok si oddechnout a vrátit se do pohody. Pokud to znamená jít vám z očí, je to to nejmenší, co můžu udělat," dodám ještě. Nač jitřit rány, které bolí, když sem mohu zajít i po zději. Jakmile ale dojde na bylinky, pousměju se.
"Nic moc konkrétního. Sbírám vše, na co v téhle oblasti narazím. Pro mě je složitější hledat něco konkrétního. Bylinky sice každá voní jinak, ale když jsi odkázán jen na čich a je bezvětří, je to mnohem náročnější a zdlouhavější. A tak oblast křižuju a sbírám vše, co mě udeří do čenichu." vysvětlím ochotně.

"Na to mám moc chlupatý kožíšek," uchechtnu se vesele. Ale při tvém dalším prohlášení mi vystřelí uši vzhůru a stočím čumák tvým směrem. Začnu se culit, když začneš rozpačitě vysvětlovat, jak jsi to myslel.
"Tak s tím tě beru za slovo!" prohlásím odhodlaně. Mít v zimě zajištěný zdroj tepla? Tak toho se rozhodně nehodlám vzdát!
"Hm. Dalo by se toho využít na byliny z horských oblastí. Ty je složitější získat..." zamručím mírně zamyšleně. Křídla by v tomhle byla velkým bonusem. Věřím, že Feier si umí poradit i na těžko dostupných místech. Ale proč riskovat, že?

Přimhouřím oči. Být takhle o někoho opřený a ještě jako bonus vyzískat tohle načechrávání kožíšku - to je nesmírně příjemné. Také mi unikne spokojené zamručení, které snad alespoň trochu zaniká ve tvých slovech.
"Chápu. Vždy na pozoru a vždy s jistotou." brouknu.
"Nemám problém ani s takovými srázy a podobně. Nemusím složitě strukturované hory - tam se zvuk různě láme a mate mě. Dokážu se pohybovat i tam, ale pomaleji a opatrněji. V případě útěku bych měl riziko dvojnásobné - nejen od pronásledovatele, ale přidružilo by se riziko pádu." zamručím na vysvětlenou. Život slepého není nikdy peříčko.

Konečně se tak nějak opatrnými kroky přiblížíme natolik, abych zachytil pach vlka. V momentě je mi jasné, že tohle bude trošku kostrbaté setkání. Pach vlka patří přízračnému a ještě si matně vzpomínám, že se nacházel i na vyjednávání. Je jen přirozené, že bude rozpačitá a nejistá atmosféra. A také je mi jasné, že nemusí být má přítomnost zrovna dvakrát vítaná.
"Nezdržím se tu dlouho. Potřebuji jen doplnit stav bylinek a pak zase půjdu." rozhodnu se přejít rovnou k věci a uklidnit nejistotu, která mezi námi visí. I Modrou pohybem hlavy přivolám, takže se mi usadí na hřbetě. Začne si hned poklidně obírat peříčka.

Už už chci ze svého rozjímání ustoupit zpět ke své práci. Skloním čumák zpět k zemi, když se ozve štěbetání Modré. Našpicuju uši a zvednu čumák zpět k ní. Naše signály by jiným asi nic neříkali. Ale já moc dobře poznám, co mi jakým způsobem sděluje. A zrovna teď mě upozorňuje, že tu nejsme sami. Ale také to znamená, že nehrozí bezprostřední nebezpečí. To je dobré. I tak ale našpicuju uši směrem, odkud na mě štěbetá. Je to pro změnu určení směru, kde se nachází narušitel.
"Ano, ano," brouknu k Modré, která se tedy utiší a nechá mě naslouchat. Kroky se nijak nepřibližují, ale slyším šumění rostlinek.
"Krásný den přeji," rozhodnu se o jemný přístup. Tímhle na sebe nejen upozorním, ale mám taky šanci zjistit, s kým se dělím o své hledání.

Situace se konečně uklidnila a tak je vcelku bezpečné vyrazit konečně i za hranice pro bylinky. Bylo už na čase. Některé bylinky mají své specifika a tak je tomu i u těch, které hledám právě na této planině. Vypůjčil jsem si u Feiera brašničku, abych jich mohl nasbírat co možná nejvíce. Modrá se mi motá nad hlavou a je připravená hlásit mi jakéhokoliv příchozího. Sice ano, situace se uklidnila, přesto se může objevit nějaká horká hlava, která s tím vším nebude souhlasit. A jelikož je planina nedaleko smečky Přízračných, je jen na místě být opatrný.
Taková škoda, povzdechnu si. Byl bych nesmírně rád, kdyby se vše vyřešilo a všichni byli schopní hodit staré neshody za hlavu. Ale je mi jasné, že to není možné. Tím spíše, když celá ta nešťastná událost stála nevinný život. Stáhnu uši k hlavě a zastavím se. Zvednu čumák k nebi a oči nechám zavřít. Pro mě to ostatně není až takový rozdíl.