Príspevky užívateľa

"Hm. Tak to jsem asi křížený s ještěrkou," uchechtnu se vesele.
"Ale musím si užít těchhle teplých chvil, dokud jsou. V zimě je těžší se zahřát," dodám a s gustem se protáhnu. Není to tak, že bych neměl zimu rád. Ale její krásy jsou mi skryté víc, než druhým a převládá zima a sychravo.
"Ne, léčitel se nikdy nenudí." pousměju se. Není to tak zdaleka pravda. Jakmile není léčitel zapotřebí, je to jiné. A mě to přijde celkem časté.

Když zmíníš, jak tě překvapuje náš společný vztah, zakloním hlavu k tobě. Tím, jak se přisuneš, si ve výsledku vlastně opřu hlavu o tebe. Zazubím se. Je to neplánované, ale proti srsti mi to rozhodně není.
"není špatné s druhými vycházet." brouknu jemně. Tiše naslouchám tvým dalším slovům, uši našpicované tvým směrem. I když to znamená, že se ti boří do srsti.
"hmmm... pokud jsou to místa, kam tě vynesou křídla, tak tam bych tě asi jen těžko následoval." zamručím.
"ale pokud jsou i místa, kam se dá dojít pěšky, nevadí mi ani takové." dodám jemněji. Nevím, proč jsem měl takovou potřebu tohle zmínit. Každopádně, už je to venku.

Nezamlouvá se mi, že neslyším odpověď drobného ptáčka. Ale poplach od Modré mi jasně říká, že jsem na správném místě. Jak se tak dotýkám měkkého těla rostliny, dochází mi, že musím odložit jemnost.
"Musím zabrat víc. Omlouvám se," zavolám na tebe pro jistotu. Poté pořádně vezmu houbovitou rostlinu do tlamy a zapřu se tlapama o kmen stromu. Zaberu vší silou a konečně se mi povede mladší rostlinu utrhnout. Okamžitě ji pustím na zem a dám se do drásání jejího povrchu, abych tě mohl dostat ven. Musím tedy říct, že je to trochu nechutná a ulepená práce. Ale nakonec se mi to přeci jen povede. Na nic neváhám a čumákem strčím do tvého tělíčka. Znaky na těle se mi okamžitě rozzáří, abych ti svou magií pomohl opět se pořádně nadechnout. Navíc je možné, že svým hrubším zacházením jsem ti neúmyslně mohl ublížit. I to ale teď případně svou magií pořeším.

Kdyby to bylo vhodné, povzdechnu si. Takhle to ale jen zadržím.
"Ano. Je nešťastné, že to tak skončilo. Ale stále to není tvá vina, Feiere. Poprvé jsi o tom ani nevěděl. A podruhé jsi nad tím stále ještě neměl plně vládu." odpovím jemně, ale pevně.
"Je to stejné, jako bys mě vyčítal, že kousnu, když mě někdo vyleká." zkusím to vzít z jiného úhlu pohledu. Vidět jen svůj případ očividně nepomáhá. Tohle by mohlo pomoci spíš.

Zatřesu hlavou a stáhnu uši k hlavě. Tohle je nanejvýš divné! A rozhodně to se mnou mává. Začnu se různě ošívat.
"Alespoň, že to nic nezapaluje. S mým handicapem by to nebyla vhodná kombinace," stáhnu uši. Pak si ale uvědomím, co se řešilo předtím. Zase uši narovnám a zhluboka se nadechnu.
"Tohle je vcelku komické..." vyklouzne mi, zatímco se začnu soustředit na plameny. Nemám ani ponětí, jak se chová oheň, když pohasíná. Logicky se tak snažím jít formou zmenšování. A pak prostě PUF a konec. Fakt, že jsem psycholog mi dosti pomáhá v ovládání. A tak asi není ani s podivem, že se to nakonec povede.

Pobaveně tvým směrem natáčím ušiska.
"Ty budeš ale pohodlný vlk, když se na kamenech neusadíš," rýpnu si do tebe vesele. Na tvou otázku pokrčím rameny.
"Spíš jako léčitel mám dost pochůzek. Když to není snaha potkat druhé, tak je to snaha pomoct Feierovi se zásobami bylinek." pokrčím rameny. Jsem v pohodě, dokud se nevěnuji ocásku. Připlácnu ho tlapkou. Ale pak se i já začnu smát.
"My jsme neskutečná dvojka." s úsměvem se otočím po tvém směru, když ucítím ten dotek.
"Ale upřímně, pro tebe tohle místo není tak fajn, co?" nakloním hlavu mírně ke straně.
"Jaké místo máš ty nejradši?"

Jsem vděčný za Adainovo informování i za Feiera, který se toho plně ujímá. Tohle už bude v pohodě. Sani se prospí a bude to v pořádku. Ale i já si uvědomuju, co je třeba zajistit. A tak, když je Sani uvnitř a oba dva o něj pečujete, vykročím zvolna k lesu. Není zrovna dvakrát jednoduché hledat suché dříví, když nevidím. Ale našel jsem svůj způsob. Znamená to tahat tlapy po zemi. Ale daří se mi nasbírat nějaké dříví. Když mám tlamu plnou, donesu ho k jeskyni. Ani se nesnažím tahat ho dovnitř a rušit Saniho při usínání. Však si ho tam dotáhnete. Místo toho vyrazím zase zpět k lesu. Budete potřebovat na celou noc spoustu zásob.

Zazubím se na tebe, když míníš můj vyhřátý kožíšek.
"Hmm... Ne, není," zazubím se znovu. Mám rád takhle teplá a vyhřátá místečka. A když už si mám občas užít volno, je to asi jediný způsob, jak mě udržet v klidu.
"Jen do toho. Jestli máš rád teplo, bude se ti tu líbit," uculím se spokojeně. Neskutečně mě těší, že chceš zůstat a vyzkoušet něco, co mám rád. s našpicovanýma ušima si kontroluju, ve kterých místech se uvelebíš.
"Je to fajn relax." brouknu. Ale mírně se zamračím, když uslyším pravidelné bubnování. Až když se ohlédnu po zvuku, který je situován k mé zadní části těla, uvědomím si CO to je - MŮJ VLASTNÍ OCAS!! Můj vlastní ocas ožil a na výraz radosti začal tlouct do kamene.

Jak jsem se zvolna blížil, do čenichu mě udeřil pach krve. V momentě jsem se zastavil. Zvedl jsem čenich o trochu výš a pozorně začal větřit kolem. Pohledem to vypadá, jako bych též pátral po okolí, ale pohled se upírá kamsi do temných dálek slepého kraje. Jak větřím, přeci jen se zastavím stočený tvým směrem.
"Ahoj." pozdravím jemně. Nechci tě nijak vyplašit.
"Promiň, pokud jsem příliš vtíravý. Ale cítím krev. Jsi zraněný? Mohl bych ti pomoc," spustím okamžitě. Přeci jen ve mě vítězí léčitel a jak někdo potřebuje pomoc, je mi jedno o koho se jedná. Život je drahý, ať už patří komukoliv.
"Léčím magií, takže můj zásah nebolí a je rychlí," pokračuji ještě, abych tě mohl uklidnit.

Pomalu se kolem mé věčné temnoty uzavírala hustší osidla depresí. Stáhl jsem uši k hlavě, protože jsem si toho byl moc dobře vědom. Jednou za čas mě přepadaly deprese vůči mému chybějícímu zraku. A ten den přišel zrovna dnes. Neměl jsem tyhle stavy zrovna dvakrát v lásce, ale občas jsem se jim ani já se svým povoláním nevyhnul. Naštěstí pro mě se objevilo rozptýlení v podobě vřeštícího ptáka. Uši se mi okamžitě stočili po zvuku a já klusem vyrazil za zvukem.
"Jsem tady, maličký." zavolám za zvukem. Zvykl jsem si mluvit snad ke každému živému, co mě zrovna potřebuje. A tak je to i teď. Neměl jsem tucha, že se nejedná tak zcela o ptáka, přesto se snažím konejšivým hlasem tvorečka uklidnit. Mezitím se tlapama opřu o kmen stromu a natahuju se za zvukem.
"Povídej dál, drobečku. Potřebuju tě najít," zavolám, když se vřeštění odmlčí. Vloží se do toho ale modrá, která začne zobáčkem klovat do houby a do toho pištět, aby mě navedla. Tlama se mi dotkne houby.
"Je to ono?" zeptám se. Sojka opět zavřeští a udeří mě omylem křídly. Ucuknu hlavou.
"Asi ano," odvětím a vrátím hlavu zpět, abych do tlamy pořádně uchopil houbovité cosi a vší silou zabral ve snaze houbu utrhnout od stromu.

S ušima našpicovanýma si tak nějak hlídám, jak se zachováš. Svůj pohled upírám sice tvým směrem, ale upírá se kamsi do dálky. Může to působit trochu nepříjemně, ale tak už to u slepců bohužel bývá. Modrá se usadí na větvi nad námi a poslušně dozoruje. Je naučená hlásit poplach, pokud zaznamená útok dříve, než já. Vzhledem k tvém pozdravu si ale nemyslím, že by se nějaký útok konal.
"Těší mě, že si mě pamatuješ," brouknu a opravdu v hlase nechávám zaznít potěšení. Zvolna si sednu a ocas obtočím kolem svých nohou.
"Jak se ti vede?" nakloním hlavu mírně ke straně. Fakt, že začínáš komunikovat a že tě Feier pouští z dohledu mi říká dost i kdyby se mnou nekonzultoval tvůj stav. Přesto jsem rád, že se to viditelně obrací k lepšímu.

Na natočených uších je znát, že ti stále pozorně naslouchám.
"Nikde není psáno, že máš všechno vyřešit sám, Feiere. Je spousta věcí, kde potřebujeme radu a pomoc druhých. A není to nic špatného. Je to přirozené." brouknu jemně. Stále si s tebou udržuju kontakt. Potřebuju, abys mluvil a já zjistil maximum. Ale nechci, aby ses definitivně zhroutil. A ta stále kontroluju tvou hladinu stresových hormonů a upravuju ji, abys to zvládal.

Tedy, dávám si na to pozor, dokud nezmíníš můj hřbet. To mě celkem vykolejí. Ošiju se.
"To není možné... Má magie je léčení, ne oheň..." znovu se ošiju. Tedy... Kdo ví, co se skrývá za oponou mých vzpomínek. Je toho tolik, co si nepamatuju. Ale i tak...
"Ani já nic necítím. Vůbec o něm nevím..." znovu se ošiju. Tohle rozhodilo i mě a tak nějak si nejsem jist, co s tím mám dělat.
"Je to jen na hřbetu?" snažím se udělat si představu o tom, s čím se potýkám.

Jak tak naslouchám situaci kolem, věřím, že už mě nebude třeba. Zvolna se postavím a popojdu za vámi blíže k jeskyni. U s jistotou vím, že se znovu do šoku neproboříš. Ne, pokud bude oheň udržovaný a neprobudíš se do tmy. Nevěřím tomu, že bys dokázal usnout. Přeci jen to znamená zavřít oči a pak nastává tma. Tady bude potřeba bylinky, které ti pomohou usnout. Zvednu pohled Feierovým směrem. Slyším, kde šramotí. Celou dobu si pozorně hlídám, kde se kdo nachází a tak vím, že se Adain drží poblíž malého Saniho.
Teď to bude na tobě, kamaráde. Potřebuje se prospat, aby si uvědomil, že mu tma neublíží. Že alespoň tady za přítomnosti ohně může být klidný. pomyslím si a mírně se pousměju.

"To věřím," přikývnu. Letec sice nejsem, ale umím si to představit. I když nevím, co pro letce znamená ztráta možnosti prohánět se po nebi. Vlastně mi tohle tak trošku zakroutí ostnem v srdci. Je to další bod, který nikdy ani neuvidím...
Zatřesu hlavou, abych se toho zbavil. Zamaskuju to tím, že pak zatřesu i zbytkem těla, takže je z toho takové velké postupné oklepání. Krátce na to pak ale přijde tvé olíznutí. Zarazím se a tělem mi projede mravenčení. Tak nějak i zapomenu na to odpovědět. To se mi povede až na další tvá slova.
"Asi není ani třeba. Tuším tak nějak a to asi stačí," přešlápnu. Pořád jsem ještě mírně vedle z toho olíznutí.
"ááále... vůbec," zaculím se. Načež se přímo před tebou zase rozvalím, i když tentokrát na bok.
"Prostě jsem jen sbíral teplíčko."

Na pohmat je srst stále stejně jemná, jako hedvábí. Ovšem po pachu je cítit trochu jako svěží letní deštík.
"Um... Děkuju..." pronesu rozpačitě. Jsem rád, že se tak nějak stočí debata zpět ke tvé tlapě.
"Věřím, že se svými zkušenostmi by tě to nijak neomezovalo. Bez jedné tlapy se obejít jakž takž dá," přitakám. Pak se ale musím pousmát.
"Jsem rád, že se mi nevyhýbáš. Ale zase nemusíš chodit s každou hloupostí. S rozumem. Ale tady jsem rád, že jsi přišel. Nejen kvůli tvému bratrovi," odpovím jemně.
"Ano. Má magie neléčí jako taková. Podpoří tvé vlastní tělo v léčení. Proto je to bez zbytečných bolestí. Alespoň tak si to myslel i můj učitel." pokrčím rameny. Něco na tom ale asi bude.

Projede mnou mírné mravenčení, když se začneš zajímat o můj kožíšek. Ale tvá slova mě překvapí. Zamrkám.
"Vážně?" ohlédnu se po tobě.
"Um. Vím, že má kresba svítí." pokrčím lehce rameny. Nijak výrazně to snad se mnou ani nikdo nerozebíral. Maličko ustoupím, když doléčím. S lehkým úsměvem čekám, co ty na to.
"Však to byla jen maličkost. Jak jsi sám řekl, spravila by se sama, kdyby měla chvíli klid." odpovím mírně rozpačitě. Hned dvě poklony takhle krátce po sobě...

Už když začneš hovořit, tak se překulím prvně na bok a poté rovnou na nohy. Je mi jasné, že tu půjde o něco víc a tak chci být připraven. A taky že ano. Nakloním hlavu ke straně, jak naslouchám tvému zdlouhavému vysvětlení situace. Pousměju se.
"vždycky je lepší, když se to zkontroluje. Tím spíš, když toho léčitele máš při ruce," brouknu jemně a zvolna dojdu k tobě.
"Zadní noha?" ujišťuju se, i když podle tvého přistání je mi to jasné. A beztak se neženu k noze. Dojdu k tobě a místo klasického doteku se o tebe bokem lehce otřu. Kožíšek se mi ihned rozzáří mou magií a já se nechám nést tobogánem energií. Není to nic vážného a opravdu by stačil nějaký ten klid. Ale to nevadí. Je to maličkost a navíc je pro tebe. Je to jen chvilka, než se noha zahojí a ustanou i malé bolesti.