Príspevky užívateľa

Pro jednou jsem si vyšetřil čas jen na sebe, bez hledání povinností. A stáhl jsem se na své oblíbené místo, kde se nejdéle a nejintenzivněji drží teplo. Tím kouzelným místem je právě kamenná louka. Asi bych našel i pohodlnější místa, která hřejí, než kamení. Ale bylo tu příjemné teplo. A tak jsem se tu nerušeně rozvalil na zádech s blaženým výrazem.
Tedy alespoň do okamžiku, než jsem zaslechl křídla. Zacukal jsem uchem, ale jinak jsem se neobtěžoval hnout. Hlavou mi okamžitě problesklo, kolik okřídlenců že tu vlastně máme a kdo by to tak mohl být. Má hádanka se ale brzy vyřešila sama, když jsi pozdravil. To už mě přimělo otevřít slepé oči a zvednout hlavu, abych ji mohl natočit tvým směrem.
"Ahoj Adaine. Tady je fajn, hezky teplom" odpovím s lehkým úsměvem. Natočení uší ale jasně vypovídá, že mi zvuky přistání nesedí. Zatím to ale nekomentuju a dávám ti prostor, aby ses ozval sám.

Zaraženě se po tobě ohlédnu. Chvíli tak prázdným pohledem koukám kamsi skrz tebe. Nakonec ale přeci jen bouchnu smíchy. To se nedá! Tím spíše, když napodobuješ vlče.

"Ano, to ano. Ale já bych rád věděl, jak tu magii vnímáš přímo ty konkrétně. Někdy," s lehkým úsměvem upřesním svou žádost. Přeci jen, ani u mě nešlo o popis magie jako takové.

Fakt, že se mi nechce od někoho, je pro mě taky takovou novinkou. Mám rád společnost, ale přesto si tak nějak podvědomě udržuju svůj prostor a jen krátce ho nechávám narušit. To, co se odehrává nyní je jiné. Nechci, aby tenhle kontakt skončil. A když začneš ještě pečovat o můj kožíšek - je to ještě výraznější pocit.
"Mě jen tak něco nevyděsí," zamručím. Nakonec ale přeci jen hlavu mírně stáhnu. Ne úplně, ale dá to prostor a jasný signál. A tak přeci jen vyrážíme na procházku.

Jsem rád, že opravdu má slova bereš s humorem. Trošku risk to přeci jen byl, co si budeme namlouvat. Zazubím se. Jsem rád, že ta vážná debata nakonec bere veselí konec. Takové jsou přeci jen nejlepší.
"Já ti nevím. Abys později neprohlásil, že jsem ďábel," zazubím se. poté ale k tobě otočím čumák.
"Je dobré znát sám sebe." brouknu.
"A já tě rád uvítám." dodám ještě.

"Mmhh... tak mi ji popiš, jako já tobě," nadhodím a upřu na tebe zvědavý, ač slepí pohled. NA tohle není potřeba vidět, aby se pocity odráželi ve výrazu.

Zamručím. Takhle u tebe je mi neskutečně příjemně. I když pominu fakt, že jsem si podobnou blízkost často neužíval. Je to jiné.
"Pár..." přiznám neochotně. Ale vřím ti, že u tebe se nemám čeho bát. Jen co se boje týká, plete se zde více nehezkých vzpomínek. Dokážu fungovat a bojovat. Někdy ale vyskočí na povrch. Bohužel se tak stalo zrovna dnes a s tebou.
"To zní dobře," zamručím. Musím se pousmát, jak se pokoušíš obrátit to ve vtip. Přesto se mi tak nějak nechce vykročit dál. Chtěl bych takhle ještě chvíli zůstat. Aspoň chvilku....

"Nejsi. Ale taky nejsi tak napjatý." upozorním na holý fakt. Samozřejmě, neznám tě z doby dřívější. Ale umím si představit, jaké to muselo být. Po té první nehodě jsi rozhodně nemohl být uvolněný a klidnější. Jisté napětí v tobě muselo petrvávat.
"Já vím že ne. Jsou to jen úniky. To svědčí o tom, že to jinak ovládáš a není v tobě až takové napětí," brouknu jemně. Povšimnu si ale toho strnutí. Jen si nejsem jist, jak si ho tentokrát vysvětlit. Žádný špatný krok nebyl, vše jde zatím relativně hladce.
"ano?" našpicuju uši a doufám, že zjistím, co se děje. Ale co z tebe vypadne, to absolutně nedává smysl.
"Eh... Co prosím?" zvednu hlavu a zaraženě ji otočím ke svému hřbetu. Ne že by mi to k něčemu bylo.

"Samozřejmě. Poptáme se ostatních, třeba někdo bude vědět," přikývnu. Pousměju se, jak poslouchám Adaina. Hezky se ujal role chůvy vůči Sanimu. Musím říct, že Sani se dokáže dostat pod kůži snad každému. Ale je to dobře. Ten se ve světě jen tak neztratí. Jen mírně zpozorním v okamžiku, kdy Feier zmíní cestu do jeskyně. Tempu pohybu jsem si povšiml a samozřejmě mi neuniklo ani jak zabrzdil. Pozorně naslouchám, co se bude dít.
Výborně, maličký, pomyslím si, když Sani přeci jen vyloudí to slovo. Sice jedno a se zadrhnutím, ale vyloudí.
"To nevadí, Sani. O to se postaráme. Kluci, možná zpočátku bude trochu zadrhávat v řeči. Je to normálně, nechte ho se rozmluvit zvolna. Netlačte ho k řeči, ale dál s ním mluvte tak, abyste ho podporovali a naváděli k odpovědím." instruuje je dál. Sani si potřebuje odpočinout a oni musí vědět, co je čeká v následujících dnech.
"Zatím dávejte pozor, ať se nedostává do stresujících situací ohledně tmy. Ulevte mu, zajistěte světlo. Artemis poinformuju sám, tak si nelamte hlavu." pousměju se na vás.

Poklidně kráčím zase jednou v tomhle malém hájku. Kráčel jsem ale pomaleji, než je u mě běžně zvykem. Mou mysl plní spousta myšlenek. Pro tentokrát to ale nejsou myšlenky kolem smečky nebo kolem pacienta. Tentokrát jsou to mé vlastní myšlenky. Myšlenky a vzpomínky, které mě dohnali. Má vlastní minulost, moji vlastní kostlivci ve skříni. Jediné, na co si v bezpečí našeho území dávám pozor je okolí. Nemám v plánu vrazit do nějakého stromu. A i tak je mou poslední záchranou berličkou moje malá modrá kamarádka. Kdykoliv mi unikne nějaký strom a přiblížím se k němu, čiřikáním mě upozorní. A já věřím, že by mě podobně upozornila i na případné nebezpečí. Jsem neskutečně rád, že jsem ji tehdy zachránil a rozhodla se zůstat se mnou. Je mi nejen očima, ale i společníkem.
Přál bych si déšť, pomyslím si a tiše si povzdechnu. Posadím se a otočím svou tvář k nebi. Naslouchám ševelení větví a štěbetání ptáků.
"Nekonečná tma..." zamručím tiše a zvolna zavřu oči. Není to pro mě rozdílem a tak si jen povzdechnu.

Zazubil jsem se. Tenhle tvůj přístup opravdu dokáže královsky potlačit nastupující deprese.
"Co by? Trouba, který stagnuje místy v minulosti, ale snaží se cupitat vpřed, zatímco se třese nad čímkoliv, co víc zabředává do citů. Závislí na svém bratrovi a svém osobním léčiteli," prohlásím s notnou dávkou nadsázky. Ano, něco z toho je pravda - ale právě teď a tady je to vše řečeno i přesně vybraným tónem, aby bylo jasně patrné, že jde o pouhý vtip. I když na některých věcech je zrnko pravdy. Tvá další slova ale se mnou mírně zamávají. Málem zakopnu, jak se mi zadrhnou svaly. Mírně skloním hlavu a zatřepu hlavou. Taková skrývačka před faktem, že mé nervy povolily víc, než jindy a do očí se mi nahrnuly na moment slzy. Ale i to oklepání stačilo, abych nad vším zase získal kontrolu.
"Jsi zářná výjimka vyrovnaného pohledu na sebe sama," prohlásím nakonec s lehkým úsměvem, když se narovnám.
"v pořádku, Adaine. Najdi si mě kdykoliv." můj úsměv se mírně rozšíří.

"Mám svou magii rád. Když ji používám, jako bych vstoupil do jiného světa. Fakt, že tím pomáhám druhým, je pro mě úchvatným bonusem," pousměju se. Na tváři se mi usadí okouzlený něžný výraz.

Který ovšem odezní, když se řeší mé minulé tréninky.
"Já vím," odpovím jednoduše. Ne všechny tréninky takhle probíhali. Bohužel pro nás dva, takto probíhali právě ty bojové u jedné ze smeček. Zarazím se, když ucítím tvůj čenich v kožichu. Pousměju se. Zavřu oči a nechávám tě projevit tvou blízkost. Dokonce i udělám krok blíže, abych mohl zabořit hlavu do tvé srsti.
"Já vím. A spousta tréninků probíhala správně a jak má..." zamručím tišeji. Víceméně tím prozradím, kde se nachází skutečný problém.

Zavrtím hlavou.
"Kdepak. Vyhýbat se kontaktům by byla ještě větší chyba, Feiere. Ty nejsi vlk samotář, to by tě zničilo." odpovím jemně. Začnu ti zlehka olizovat srst na hřbetě, kam dosáhnu, aniž bych zvedl hlavu.
"Nejsi vadný kus. Nikdo tě nepřipravil na začátek. A ten začátek ti znemožnil pokračovat, jak se má." na okamžik se odmlčím.
"Oheň je hodně složitý prvek. Je divoký, nespoutaný. Jen tak ho do ničeho neuzavřeš. Oheň potřebuje plát a být svobodný, jinak roztříští vše kolem sebe. Je potřeba k němu přistupovat opatrně, ale příliš ho nedusit. Zůstat mu otevřený. Svým strachem z minulých výbuchů kolem plamene stavíš neviditelnou hráz, kterou ho dusíš. A jakmile se mu naskytne byť jen malá škvíra, využije toho." opět se na moment odmlčím. Nedochází mi, že během mé řeči naskočilo na hřbetě pár jiskřiček, které se spojují v lehký zelený plamen mihotající se mi na zádech.
"Co kdybychom se přesunuli do míst, kde by výbuch ohně nevadil a něco jsme zkusili?" navrhnu jemně.

"slyšel jsem, že jsou i krystaly, které ve tmě září. Bylo by asi fajn něco takového pro Saniho sehnat." zamručím zamyšleně. Zpozorním, když Adain elegantně upozorní na Saniho pokus o vstávání. Zastříhám ušima a poslouchám konverzaci s vlčetem. Je jednostraná, což by mohlo být problémem.
"Dávej pozor na jeho mlčenlivost. Dál veďte konverzaci, kde se vyžaduje jeho odpověď. Aby nezastagnoval a nezůstal od šoku němí," varuju tiše Feiera. Naslouchám vlčecím krokům, které se postupně uvolňují, což je moc dobře.
"Zkuste z něj dostat alespoň jedno slovo. Ale pak ho nechte prospat. Jen možná neusne tentokrát úplně bez pomoci bylinek." pokračuji dál k Feierovi. I postup a léčba mohou pacienta vyplašit. A to zrovna u vlčete nechceme.

Na jednu stranu mě těší, že ve mě má nová smečka má důvěru tak velkou, abych byl nominován do výpravy za účelem vyjednání smíru. Na druhou stranu si nejsem jist sám sebou. Opravdu jsem dostatečně vhodný pro tak důležitý krok? Nejsem členem smečky až tak dlouho a můj přístup k věcem mi přijde o dost jinačí, než hrdá nátura naší smečky. Pocit nejistoty a obav ze špatných kroků tak nakonec převyšuje nad tím povznášejícím pocitem, že jsem opravdu potřebný a opravdu smečka oceňuje to, co ji mohu dát.
Přesto neodmítám a nakonec vyrážím k hranicím smečky spolu s ostatními. Už během cesty pozorně "sleduju" i naše ostatní doprovázející. Je důležité mít přehled i o stavu vlastních lidí, aby se nestala stejná chyba, jako před nedávnem. Bude těžké vyváznout z něčeho takového s jakýmsi smírem. Proto si hlídám tep, dech i pohyb ostatních ve skupině. Tep a dech vypovídají hodně. Ale právě způsob dopadu tlap mi napoví, zda je dotyčný ztuhlý.
Když se konečně přibližujeme, vnímám, jak od hranic chvátají tlapy do území Přízračných. Posel. Rozhodně správné kroky, mají tím pádem přehled o našem postupu i počtech, což je na místě. Ve výsledku chvilku čekáme, než dorazí ostatní. A už jak se blíží, zpozorním. Nevidím, ale o to citlivěji vnímám tíživou těžkou atmosféru, která sálá od příchozích. A je mi naprosto jasné, co je spouštěčem. Informace od Jarumiho o zabité vlčici. Zhluboka se nadechnu. Tohle vyjednávání rozhodně nebude jednoduché.
Slova se nakonec ujímá Artemis. A já v duchu zaskučím. Vynesení na povrch skutků, kterých se naše setkání týká je na místě. Ale způsob, jakým začne mluvit... Hrdý a nezúčastněný, to není dobrý způsob, jak začít. A samozřejmě to přinese "ovoce" - ne zrovna vlídnou reakci. Tiše si povzdechnu a krátce stáhnu uši. Tohle se musí uklidnit co nejdříve! Výlev druhého vlka (Hariuha) je zcela na místě. Stejně jako fakt, že jsme Kara nenašli - i když to má důvod především v tom, že se stále pohybuje na jejich území, kam tentokráte nechceme vniknout bez jejich vědomí.
Zaměřím svou pozornost na zkoumání ostatních vlků. Je trochu těžší zaměřovat se v takovém množství na konkrétní jedince. Svůj pohled upírám kamsi do prázdna a zvolna větřím. Dokážu podle pachu určit počet vlků, kteří před námi stojí. Určit ale tep je složitější. Uši mám i tak našpicované a snažím se, aby mi nic neuniklo. Tak tak, že jsem se nepousmál, když se ozval tišší hlas dalšího vlčka (Tim). Ač obvinil víceméně i mě, zalíbilo se mi, jak mluví. Bohužel, vím, že by se jednalo jinak, kdyby se opravdu vzal v potaz náš názor. Možnost přičinění nehody ze strany druhé smečky už nebyla z naší hlavy - ale to samozřejmě nikdo neví.

Situaci příliš neuklidní ani ten fakt, se na scéně objeví Kar. Přesněji řečeno, naprosto nepříčetný Kar!! Navíc stále páchnoucí smrtí jejich členky. Tep mi poskočil, jelikož tohle už smrdí opravdu velkým průserem. Samozřejmě jsem okamžitě očekával, jak se strhne rvačka. Největší starost mám především o naše vlky a pak o vlka, jehož výlev byl na místě, ale díky jeho prudkosti by přítomnost Kare mohla znamenat příslovečnou poslední kapku.
Musím ale uznat, že se mi zamlouvá, když se do situace vloží další vlk (Aikan). Mluví klidně, rozhodně a snaží se, aby situace nevygradovala. Trochu mě uklidní, že tu je další, který má na věc stejný pohled - a to tak, že je třeba to řešit v klidu a s chladnou hlavou. Ovšem zásah Artemis se tomu podle mě naprosto vymyká. V duchu opět zaskučím nad unáhleností, s jakou vyřkne okamžitý trest. Dalo by se říct, že poblázněného vlka odsoudila k smrti.
Takových chyb v tak vypjaté situaci, co se tu odehrává z obou stran. A tak je na čase, abych se do toho vložil. Postoupím o krok blíže. Můj pohled upřený kamsi do prázdna dává jasně na vědomí, že jsem slepí, stejně tak i opatrnější kladení tlap, abych nepřekročil tu tenkou hranici mezi našimi smečkami a nebyl vnímán jako hrozba. Dává to snad i důkaz Přízračným, že zde nejsme v útočném sestavení, když na hranice bereme vlka s takovým handicapem.
"Prosím všechny, aby se uklidnili a věnovali mi chvilku." začnu klidným tónem. I můj postoj je klidný a uvolněný.
"Je mi nesmírně líto, že se celá situace takto zvrhla a stála život člena vaší smečky. Nepředcházel tomu žádný náš rozkaz. O situaci jsme se dozvěděli těsně před tímto setkáním, kde jsme chtěli probrat i další kroky s hledáním, jelikož se Kardanisis nacházel na vašem území. Nechtěli jsme znovu vstupovat na území bez vašeho vědomí." vyjádřím svůj názor a informace k úmrtí vlčice.
"Je mi jasné, že lítost nad celou situací nic nezmění a Kardanisise čeká oprávněný trest. Jsem si jist, že náš alfa přijde s opravdu vhodným trestem bez unáhlení. Prosím, neberte v potaz trest, který padnul nyní. Myslí, že se všichni shodneme, že trest by měl určit právě alfa," krátce se ohlédnu po místě, odkud cítím Raymonda a pak zase zpět.
"Nikdo z nás není nadšen činy našeho člena a všichni cítíme potřebu jej potrestat. Než se rozejdeme, Raymond určitě bude informovat o způsobu trestu." snažím se uklidnit a urovnat situaci, aby nekončila pro změnu další smrtí.

Feier mě samozřejmě plně informuje o stavu. Vzhledem k mé profesi to není překvapivé. I tak se nabízí otázka, jak tohle setkání bude probíhat. Rozhodně by byla chyba teď měnit směr. Vyhýbat se by nemuselo být na psychiku zrovna nejlepší. A tak dál pokračuju uvolněně svým směrem. Štěbetání mé sojčí kamarádky mě upozorní, když se přiblížíme na dohled, stejně jako sílící pach.
"Krásný den přeji," prohlásím, když se přiblížím. Můj hlas je klidný, stejně jako jiskrné letní ráno. Žádná obava, žádná nejistota. Ostatně, není k tomu důvod. Feierovi věřím, informace mám. Neobávám se setkání - spíše ve mě vzrůstá zvědavost, jak si tihle dva daří. Vlastně je tohle setkání výhodou - budu moci Feierovi říct, jaký z toho všeho mám pocit.

"Nemusí. Tak to prostě je. Nikdo nemá rád, když tě druhý rozebírají a vidí do tebe jako do otevřené knihy." pousměju se na tvá další slova.
"Jsi si tím jist? Psycholog je profese bez odpočinku. Každý krok, slovo, postoj - všechno je automaticky v hlavě psychologa posuzováno. Tvé jednání prozrazuje víc, než slova. Pro psychologa neexistuje přetvářka, která by fungovala, jako na ostatní," stočím čumák tvým směrem. Je to na jednu stranu těžké přiznání. Poukazuje nejen na to, že psycholog stále pracuje a kalkuluje. Ale i na fakt, že vlastně ani nikdy neodpočívá.
"Ale jak jsem řekl, kdykoliv tu jsem. Je jen na tobě, kdy přijdeš," dodám na tvá další slova. Respektuji tím, že teď to řešit nechceš.

Nejsem si jist, jestli můj popis bude co k čemu. Ale zdá se, že si to aspoň trochu představit dokážeš.
"Vnímám toho mnohem víc. Je složité to někomu popsat." přiznám a mírně se ošiju. Je to vlastně poprvé, kdy se pokouším nějak popsat, jak magii vnímám. Nikdy jsem nad tím ani nepřemýšlel.
"Ano, můžu pomocí toho hodně ovlivnit. Proto dokážu tou magií léčit. Nebo spíše, nechávám tělo, aby se léčilo samo s pomocí mé magie. I proto je má magie tak účiná. Není to vlastně vnější zásah." pokrčím rameny.

Musím říct, že tvá otázka mě opravdu zarazila a prve jsem si nebyl ani jistý, jestli jsem slyšel správně. Uši našpicuju, aby mi neuniklo nic z tvých dalších slov. Ale nepřeslechl jsem se. To uvědomění si přináší sebou ztuhnutí svalů, zrychlený tep i těžký pocit na hrudi. Minulost... Zatřesu hlavou. Sebevíc si můžu nalhávat, že jsem s minulostí smířený. Ale vždycky se vrátí, aby mi vrazila facku a vrhla mě zpět do reality. Zavču oči a zhluboka se nadechnu a vydechnu. Uši stáhnu k hlavě.
"Jak se to vezme." ozvu se nakonec.

Moc dobře vnímám tvé napětí. I to trhnutí při doteku a teplo, které se táhne od malého ohníčku. Jemně se pousměju.
"Ne, Feiere. Někde hluboko v tobě přetrvává strach z vlastní magie. Podle mě je právě to ten důvod, proč tvá magie stále uniká." natáhnu hlavu a i přes plamínek nedaleko si ji bezstarostně položím na tvá záda a zavřu oči.
"Aby ses přestal obávat, musíš se usmířit s vlastní minulostí. Přestat si to vše klást za vinu. Posunout se dál. Spolu s tvým tréningem a disciplínou je to poslední krok k tomu, abys oheň zvládl. Je ale třeba ho pravidelně používat." pokračuju, hezky uvolněně opřený o tebe.

Pozorně naslouchám dění kolem sebe.
"První krok je zajistit mu zdroj světla v době tmy. Ať se zabrání panickému záchvatu." spustím k Feierovi. Věřím, že tohohle by se se svýma očima mohl on nebo Adain ujmout.
"A pak zjistit, odkud tenhle strach pochází. Dokud neznáme důvod, těžko můžeme pomoct." pokračuju. Když Adain zahlásí, našpicuju uši.
"Výborně. Do ničeho se nenuť, Sani. Hezky zvolna. I ten žaludek rozhozený být může," potvrdím Feierova slova, zatímco mám tvář zvednutou k nebi. Díky své pozornosti a úrovni sluchu samozřejmě bezpečně zachytím i ta sotva vydechnuá slova Feiera. Musím se pousmát.
"Tady bude potřeba tvá pomoc, příteli." brouknu.
"Nedokážu určit, co vydává světlo a v jaké intenzitě."

Neplánoval jsem zrovna nic jiného, než volnou procházku. Doufal jsem, že si taky ulovím chvilku pro sebe. A tak jsem se rozhodl doprovidt Modrou do lesa, aby si nalovila nějaký hmyz ke svačině. Slyšel jsem, jak kolem mě poletuje a občas rozzlobeně začiřiká, když ji něco uteče. Musel jsem se tomu pousmát. Bylo to roztomilé. Poslední dobou, s tím vším co se dělo, moc prostoru pro klid nebylo. A já byl za tenhle okamžik vděčný. Kráčel jsem tiše a zvolna, nikam jsem nespěchal. Vnímal jsem vzduch naplněný vůní nahřívaného dřeva i kvetoucích rostlin. Naslouchal nerušenému bzukotu včel a čmeláků, ale i hašteřivého štěbetání ptáků. Bylo to neskutečně uvolňující. Proto mě ve výsledku překvapilo, když mě udeřil pach vlka. Navíc k tomu všemu, Stadleyho. Už dlouho se mi nepoštěstilo na něj narazit - pokud nepočítám smečkové svolávací akce.