Príspevky užívateľa

"Feier má své problémy. Každý nějaké má. Ale před ostatními je nedává najevo, stejně jako Jarumi. Odhalit je před ním by je mohlo spojit dost na to, aby povolil i Jarumi," vysvětlím přesněji.
"Snaží se. Ale bojí se, že udělá chybu. Tak se mu snažím poradit. Jen to jde těžko, když mi pochopitelně nechce říct, co spolu probírají. Je to pro mě pak všechno spíše o hádání z náznaků, co mi dá," zamručím.

Zatřesu hlavu a aktuálně ani příliš nevnímám tvá slova. Dokud se mě nedotkneš, to sebou cuknu.
"Tma... Zase vše halí..." srdce mi vynechá úder.
"Tma..." zašeptám, když definitvně zase nevidím vůbec nic. Okamžitě zabořím hlavu do tvé srsti a tak nějak se o tebe i opřu celou svou vahou. Doléhají ke mě tvá slova, ale aktuálně nejsem schopný chytit se ani téhle naděje. Nejprv šok z toho, že vidím... Teď zas, že to vše zmizelo... Tělo se mi roztřáslo. Posunu se tak, abych se na tebe natiskl co největší plochou těla a zároveň mohl nechat hlavu schovanou ve tvé srsti.

"To už se jen těžko takhle odhaduje. Ale s Feierem si vede dobře. Feier se snaží na něj nevyužívat nátlak svého postavení. Jako přátelé si vedou celkem dobře. Dokonce mu sám odhaluje sebe. Dva rozpadlí si můžou celkem dobře pomoct znovu se složit." vlídně se na tebe pousměju a drcnu do tebe čumákem.
"Bude to dobré, uvidíš." brouknu.

Hodně pomrkávám a z očí mi div netečou hotové vodopády. Neskutečně to bolí. Nejen všechno to světlo a obrovské množství vjemů. Oči jako takové také bolí. A... Trhnu sebou a dech se mi zadrhne. Od okrajů obrazu se mi opět plazí tma, která pomaličku halí zase vše do temnoty.
"Nenenene... Ne, jen to ne..." spustím rychle a začnu couvat, jako by mi to snad mohlo pomoct.
"Jen ne zase tmu..." zakňučím.

"Smečka je velký krok. Ty jsi byl zvyklí žít sám, tak je logické, že se ti do smečky nechtělo," pousměju se. Rozdíly mezi vámi jsou a minulost na to má velký vliv.
"Jarumi je zvyklí řešit všechno sám. Je pro něj přirozené se stáhnout, aby si to v sobě vyřešil. Jakmile bude řešit problémy s někým, znamená to, že mu to už přerůstá přes hlavu." stáhnu uši k hlavě. Ale hned je zase narovnám.
"Ano, Feier o tom ví. A s ním Jarumi aspoň trošku mluví. Snažím se mu radit, jak s Jarumim jednat, aby ho od sebe omylem neodehnal." přikývnu.

Na první dotaz ani nijak nereaguju. Nevím, co přesně se děje, ale cítím lehký závan kolem očí. Tohle všechno nebude jen tak. Tím spíše, když zmíníš změnu barvy. Trhnu sebou.
"J-já..." lehké slzení od pálících očí se změní v regulérní slzy.
"Já tě vidím!!" vysoukám ze sebe konečně.

"Začínal jsi sám, tedy s čistým štítem. Takový bývají trochu nejistí a váhavý, ale nemívají až takový problém přijmout nové osoby do svého života." brouknu lehčí kategorizaci. Ale ani tu nepodsouvám jako hotovou věc. Výjimky se vždy najdou.
"Ti, co jsou terorizovaní a trápení druhými mají spíše tendence očekávat něco podobného i od ostatních. Víc se stahují do sebe a spoléhají se pouze sami na sebe," krátce stočím čumák tvým směrem. Podle tohohle základu je jasné, kam se více kloní Jarumi.
"Ano. Dokonce jsme to s ním já i Feier řešili. Měl to složité, Artemis a její vlčata s tehdejším partnerem. Ale vyvýjelo se jim to hezky. Bál jsem se, když zemřela. Tím spíš, když ji přitáhl on. Ale zvládl to až překvapivě dobře," povzdechnu si.
"Bude to nejspíš jen další zamčený problém. Jen se obávám, aby jich nebylo příliš a časem se nesesypal. Paradoxně práce betty je pro něj možná lepší. Má stále co dělat a nedovolí si nechat se svou minulostí pohltit." dodám ještě zamyšleně.

"Já nevím..." hlesnu. Pálení stoupá. Ucouvnu od tebe. Hlavu stočím tvým směrem a otevřu oči. S vyjeknutím a vyvalenýma očima na tebe zůstanu zírat. Bolí to... Tak moc to bolí, jako by mi oči někdo pálil. Ale přesto je nedokážu zavřít. Mé oči mají teď nebesky modrou barvu s fialovými třpytivými body. Bojím se i mrknout, i když mi začnou oči slzet.

Musel jsem se uchechtnout. Ale Iska se učí pěkně a ty s tím problémy taky příliš nemáš. Tohle by problém neměl být. To Jarumi je jiný oříšek. Našpicuju uši, když se rozhodneš podělit o informace. Informace jsou pro můj obor dost stěžejní prvek.
"Ano, s tím souhlasím. Kdyby byl sám, byl by odkázán na své schopnosti, ale víceméně nic víc. Být v nefunkční smečce je samo o sobě problém. Špatně se to láme a zanechává to na psychice nehezké stopy. To vím sám moc dobře. Ale využívat jeho regeneraci... To vede jen k jednomu jedinému výsledku a ten myslím ani nemusím zmiňovat. V tom případě mě ale celkem překvapuje, jak dobře umí s vlky vycházet," zamručím zamyšleně. V některých bodech je Jarumiho psychika neuvěřitelně silná. Pak se ale musím trochu zasmát.
"A to já vím. To bylo kvůli Artemis. I když svou roli tam bude hrát i smečka jako taková. Vyrůstal ve smečce, i když nefunkční. Pro něj život samotáře nebude." maličko se pousměju.

Jsem rád, že mě přecházet necháš. Všechny ty vibrace v těle mi nedají klidu. Navíc mě začne trochu rozčilovat větší koncentrace toho pocitu kolem očí. Na moment se zastavím, abych si tlapou hrábl přes oči. Pak pokračuju v přecházení. Pro změnu mě ale zastaví tvá slova. Zeptal by ses? Vážně?! Nervózně přešlápnu a vykročím znovu. Ale znovu přichází stopka, tentokráte tvým dotykem. Zabrzdím na místě. Uši vzpřímené a naprosto bez hnutí. Ani chlup si nedovolí se pohnout. A pak přijdou ta slova. Proletí mnou jak šíp. Chvíli jen stojím a pomrkávám. To svědění kolem očí je silnější a silnější. Přidává se i pichlavé bodání přímo v očích. Nepříjemné, ale snesitelné.
"ANO!" vyletí ze mě tak prudce a hlasitě, že k nám mou odpověď zanese i ozvěna. Ale jako by ta ozvěna přinesla i něco jiného. Místo, abych po tobě radostí skočil, couvnu. O krok, o dva... Zavřu oči a zatřesu hlavou, ale to nepomáhá zbavit se pálení a bodání v očích. Ani přejíždění tlapou. Srdce mi začne splašeně bít. Něco se děje. Mou neustálou tmu pročíslo ostré světlo, které bolí. Až se teď i bojím oči otevřít.

"S tím já problém nemám," zazubím se na tebe. Každý důvod k času, který můžeme strávit spolu, se počítá.

"Ano, v tom je velký rozdíl vůči Jarumimu. Ten byl očividně na vše sám. Nebo možná zažil nějaký těžký podraz," povzdechnu si a pokrčím rameny. Nejsem si vůbec jistý, co dál.
"Určitě ho příliš do ničeho netlač. Nátlakem bys ho mohl zahnat do kouta a to by mohl být problém," pokusím se ti alespoń nějak poradit.
"Ale taky se nenech hned zahnat. Musíš zkusit vybruslit tak, aby mu to sedlo. Jarumi není vlk, co uteče. Sleduj, kdy se pokouší odvést pozornost."

Zacukám uchem a tep srdce mi o maličko stoupne. Má to na mě větší efekt, než by kdo mohl čekat. Ocásek mi sebou začne divočeji plácat o zem. Samozřejmě se i začnu usmívat jak blbec. Dokud nedojde k tomu tvému obřadu!
"T-to jo... Rituál je..." to, jak bezstarostně se chytíš rituálu mě mírně rozhodí. Tedy, mírně. Natolik, že dokonce přeruším tohle naše tulení tím, že vstanu a začnu popocházet sem a tam. Nemám najednou stání, tělem se mi jako přílivová vlna žene vibrování. Mám pocit, že zůstat ležet, tak vybuchnu. A to ani nemluvím o tom hukotu v hlavě!!
"Však Raymond a Marielle měli. A tam jsi byl!" vzpomenu si. Tehdy jsem se přeci jen držel ve tvé blízkosti. A taky si moc dobře vzpomínám na tu chvilku, kdy mě bodlo u srdce. Nepočítal jsem, že bych se někdy něčeho takového mohl dožít i já sám. Tím spíše po téhle zimě a uvědomění si, jak nekompromisně se můj věk žene kupředu.
"Ne, Feier s něčím takovým problémy nemá...." zamručím, jak přecházím dál sem a tam. Však jsme se o tom bavili! Ten prevít dokonce už uvažoval nad přípravami!!

"To teda nevím, co je na tom rychlejšího. Beztak by byla polovina špatně. Víc toho nasbírám sám " vypláznu na tebe jazyk. Tuhle škádlící hru můžou přece jen hrát dva.

"Tak doufejme," pousměju se. Pak ale našpicuju ouška. Je mi jasné, že by ses pro bratra dokázal rozkrájet. Tvé dobré srdce se jen tak nezkazí. A já se nad tím musím pousmát.
"Největší kámen úrazu na tom všem přikládám jeho soběstačnosti a úrovni komunikačních schopností," zamručím zamyšleně.
"Je tak zvyklí starat se sám o sobe, že se neumí na druhé spoléhat nebo přijímat jejich pomoc. Další věc je otázka, na kterou nemám odpověď. Jaká byla jeho minulost." zamručím a povzdechnu si. I Jarumiho je příliš mnoho neznámých faktorů...

Zavrtím se. Vím, že racionálně jsou mé obavy k ničemu. Reálně si to ale odpustit nedokážu. Stáhnu uši k hlavě.
"Nechci se tě zbavovat. Ale kdykoliv mi bylo dobře, šeredně se to zkazilo. A já o tebe nechci přijít," přitisknu hlavu do tvé srsti. A pak sebou cuknu. Zvednu hlavu a otočím ji tvým směrem.
"C-co?!" spíš vypísknu.

"To bych neřekl. Vypadal bych jako lempl, co komanduje druhé!" Namítnu. Ale i můj ocásek nevydrží v klidu a vesele zametá. Ve tvé přítomnosti není v klidu skoro nikdy.

"Je to možné. Tak jako tak jsem hlavně rád, že je to za námi," zamručím. Dávám tím najevo, že bych rád nechal za námi i celé téma zimy.
"Hmm.... Těžko říct. Ale nepřijde mi, že by se Jarumi bál svých slabostí." Zamručím. V Jarumim je někdy snadné číst. Ale jindy zase ne. Nejsem si úplně jist, jaký problém vůči mě má.

Stočím hlavu tak, abych ti ji i já mohl zabořit do kožíšku.
"Jsou věci, které ani my neovlivníme." Zahuhňám ti do srsti. Ne že bych je chtěl přivolávat. Ale zkušenosti neoblafnu.

Kráčel jsem obezřetně po okraji dál. Užívám si zvonivý zvuk větru lámající se přes hranu kaňonu, kde se přidává zurčivá píseň divoké řeky. Je to nádhera. Představuju si, že voda jsem já - věčně připoután k zemi, běžící krajinou vpřed, přičemž mě jen tak něco nezastaví. A pak Adain, který se divoce po hlavě vrhá do víru nečekaného bez špetky obav. Musel jsem se pousmát. Zhluboka jsem se nadechl a zarazil se. Do čumáku mě udeřil pach jiného vlka. Nebo přesněji řečeno vlčice. Pro jistotu jsem ucouvl od okraje, aby snad vlčice neměla zájem jej srazit. Ale jak se přiblížíš, zaznamenám i tvůj lehký klus. Rozhodně to není pohyb někoho s agresivníma myšlenkama. Nadorvnám se a našpicuju uši.
"Vítej," brouknu a přátelsky zvolna zavrtím ohonem.

Když slyším tvůj hlásek a přidám tvůj pach, zapadnou mi detaily do sebe. Jsi ještě pískle, co se tu tak motá. A pro mě to znamená postupovat jemněji. Rozhodně nemám v plánu na tebe pouštět bubáky - což ostatně nedělávám nikdy, nemám na to prostě ty správné buńky.
"Jen klid, moje milá. Nikdo sem přeci nepřichází ve zlém," brouknu jemně a pousměju se na tebe.
"Mé jméno je Ikke. Jsem léčitel nedaleké Azarynské smečky," představím se a natočím hlavu do strany.
"Smím znát tvé jméno?" zeptám se zdvořile. Posadím se na místě a obtočím ocásek kolem svých tlap. Defenzivní postavení by ti mohlo pomoct se uvolnit. Netuším, proč jsi měla pocit se hájit, ale rozhodně chci zjistit původně téhle obavy.

"Na tom se shodneme," přikývnu. Bohužel jsem se setkal i s takovými typy léčitelů, kteří své znalosti používali k pravému opaku - a to k ubližování druhým. To ale samozřejmě raději nezmiňuju.
"a to je pravda! Bylinek není nikdy dost. Protože pokud nám vystačí, vždy se můžeme podělit s těmi, co je potřebují," zavrtím ohonem.
"Ale samozřejmě to není důvod vysbírat všechny," dodám a zazubím se. Hlavně, aby to nevypadlo, jako že bych si byl schopen hamounit rostlinky pro sebe! Vyrážíme ale vpřed za naší bylinkovou výpravou. A brzy i úspěšnou.
"Výborně!" zavrtím ohonem. Celkem rychle jsi i pochytil, jak mi dát vědět směr a to mě velmi těší.
"Já zase cítím podběl tímhle směrem," kývnu čumákem trochu bokem, odkud ke mě vane jeho vůně.

Musím se pousmát, když se tak hezky rozpovídáš. Ale máš pravdu. Podobně funguje i má hlava a nejspíš i spousty dalších vlků. Mysl si umí nehezky pohrávat...
"Přesně tak. Výčitky, že zatímco já lenoším, někdo jiný se může přetrhnout, aby něčeho dosáhl. Ať už pro sebe nebo pro smečku," souhlasně přikývnu. A je opravdu znát, že to není jen, abych tě uchlácholil. Opravdu s tím souhlasím.
"To bohužel netuším. Než jsem se dostal do smečky, musel jsem si hlídat okolí. Ale co jsem tady, na území nemusím. Baví mě sbírat bylinky. Ale je to zároveň ta práce," povzdechnu si.
"Někdy umí být život komplikovaný." zamručím.
"co děláš rád ty?" zeptám se nakonec. Třeba tím získám inspiraci...

"Uvědomuješ si, jak by to vypadalo?" uchechtnu se a stočím k tobě čumák. Představil jsem si sebe, jak sedím uprostřed louky, ukážu těm dvěma bylinky a vznešeně sedím a čekám, až se přiženete s úlovkem zase zpět.
"Samozřejmě, že má vliv všechno. Sníh je jako peřina - také chrání před mrazem jako takovým," ochotně pokračuju ve vysvětlování.

"Vím toho méně, než by se zdálo. Mě osobně se Jarumi celkem vyhýbá. Feier moc nechce prozrazovat, aby nezradil jeho důvěru. Co o něm vím je většinou z doslechu nebo z toho mála, co jsem stačil poznat," zamručím. V tomhle směru je Jarumi velmi schopný. Vyhýbat se mi umí.

"Bojím se, že se to stane skutečností..." zamručím a stáhnu uši. I ocas přitáhnu k sobě.
"Vždycky, když jsem se začal radovat a byl šťastný nebo když jsem měl někoho rád... Vždycky se něco stalo... Všechno zmizelo..." mumlám tentokrát sotva slyšitelně.

"No počkej! To si myslíš, že kudy jdu, tam mi pod tlapama rostou bylinky nebo co?" zasměju se nad tou představou. Jeden nosič mi vždycky stačí.
"To je jednoduché. Záleží na tom, jaká je příprava před zimou. Pokud se dostavila včas dobrá námraza, ochrání rostlinky před krutou zimou," pousměju se. Když jsem se učil o bylinkách, můj učitel k tomu přidával kde co. Proč rostou tam a tam, jak je přimět růst jinde, jak ovlivňuje roční období růst...
"Jarumi se určitě jen tak nevzdá a neuteče. Jarumi přeci neprohrává," pousměju se. Když se zeptáš, čeho se bojím, tak se trochu ošiju a stáhnu uši k hlavě.
"Feier si myslí, že to je hloupost... Ale... Tolikrát se mi to už v životě stalo..." povzdechnu si.
"A já sice vím, jak jsi schopný a tak... Ale..." znovu se ošiju.

Těší mě, že se máš dobře. A ocásek, kterým zavrtím, to jen potvrzuje.
"Motám se tak kolem. Dostal jsem volno, ale... Nějak netuším, co mám dělat," povzdechnu si a stáhnu uši k hlavě. Přejedu si tlapkou po čumáku.
"Asi jsem se přes zimu příliš naučil pracovat," ušklíbnu se.
"A kdykoliv někam vyrazím, tak stejně koukám po bylinkách a nakonec je musím i v jeskyni roztřídit a dát sušit..." uchechtnu se.
"Prostě mi to nedá, nechat tam ty rostlinky být," zamručím.