Príspevky užívateľa

Krátce přiklopím uši, ale zase je narovnám. Teď "pracuji" a tak si tenhle výlev neberu nijak osobně. Nerovnám ve tvém těle úplně vše, pouze snížím úroveň stresu i napětí v těle a ve svalech. Jen aby to nebylo nebezpečné. Nemůžeme vše obcházet. Je to kruté, ale musíš si tím projít a se vším se vyrovnat sám. Já ti ale mohu pomoci. A to je to nejdůležitější. Dám ti čas, který potřebuješ. A pak ti tiše a klidně naslouchám.
"Magie v nás vždycky sídlí. Některým se uvolňuje postupně. Některým až v daný čas. Ohnivá magie je jako sám oheň nespoutaná a divoká. Vídal jsem často, jak "vybuchla", když poprvé pronikla na povrch." jemně do tebe šťouchnu čumákem.
"Kdo o svém zřídlu magie ví, umí se na to připravit. Ale jak sám říkáš, ty jsi o ničem nevěděl. Nebyla tvá chyba, že jsi ji nedokázal ovládnout. Ani druhý výbuch nebyl tvou vinou. Neužívaná magie je jako nezkrocené divoké zvíře. A strach ji jen přiživuje na divokosti," mluvím vlídně a velmi jemně.
"Ta úmrtí jsou nešťastná. Ale rozhodně nejsou tvou vinou." pokračuji vlídně.
"I když si to možná nepřiznáváš. Je snazší bolest z toho všeho překlopit ve vinu." brouknu chápavě.

Po dlouhé době jsem se rozhodl vyrazit mimo území smečky. Jako předvoj se do všech stran rozlétává má sojčí kamarádka, aby mi hlásila, co se kolem děje. Když v předstihu doputuje k řece, chvíli se tak třepotá v bezpečné výšce, než se ke mě zase vrátí. Nikam nespěchám a kráčím volným krokem. Uši mám našpicované, ale kráčím s klidnou jistotou. Poznám třepetání křídel a vzhlédnu k sojce, která začne štěbetat a u toho nalétat směrem přede mne. Moc dobře chápu, co to má znamenat.
"Takže před námi je společnost," přikývnu. Do mého pohybu se přidá trocha opatrnosti. Situace kolem území je jaká je. Ale není třeba hned z každého dělat nepřítele. Kráčím proto v klidu dál, slepý pohled upřený do temných dálek před sebou. Modrá sojka se už třepetá jen nademnou a začiřiká v okamžiku, kdy se víc přiblížím. Cizince bych měl mít na dohled a tak se zastavím. Zvednu čumák a zavětřím.

Uchechtnu se.
"Vyloženě se tím nechlubím. Staví to větší mosty, než bys mohl čekat." stáhnu uši k hlavě.
"Je lepší, když to ostatní neví. Jsou otevřenější a lípe jim tak můžu pomoct," dodám o něco tišeji.
"A já doufám, že přijdeš, kdykoliv budeš potřebovat. Od toho tu ostatně jsem. Vždy a pro všechny." pousměju se.

Přikývnu. Udělám si pomyslnou poznámku v myšlenkách, ale teď se tím neplánuju zaobírat.
"Tak si představ, že je všude kolem tebe tma. A ty se vezeš nahoru a dolů, do zatáček i po rovinkách. A do toho se kolem tebe rozzáří pruhy. Vidíš jen matné linky těch nejjasnějších barev, ale vnímáš každou linku, která je kolem tebe, jako by vibrovali a vysílali k tobě vlny." snažím se popsat, jak vnímám to vše.

Jsem nakonec rád, že tohle trénování je za námi. Je fajn vědět jak na to. Ale vrhat se proti někomu, koho mám rád, není příjemné. A i o to oživuje tak trochu nehezké vzpomínky. Ze kterých mě víceméně vytrhne tvá druhá a velmi překvapivá otázka. Cuknu sebou a zamrkám. Srdce přidá na tempu.
"Co prosím?"

Našpicuju uši, když přeci jen začneš trošku mluvit. Ale je mi jasné, že bude složitější získat detaily. Především je pro mě důležité hlídat tep i dech, aby ses nedostal do příliš velkého šoku.
"Hm. Poprava nikdy není řešení. Právě smrt je útěk," brouknu jemněji. Přisunu se trochu blíž a položím svou tlapku na tvou. Srst se mi okamžitě rozzáří. Léčení přeci jen nespočívá pouze v uzavírání ran a rovnání zlomenin. Má magie se vrhne na zklidňování tepu i chemických reakcí v těle.
"Žít s křížkem minulosti je mnohem větší trest, než by sis mohl myslet. Ale miliony životů neznamenají, že s tím křížkem máš žít do konce života." mluvím stále tím klidným hlasem.
"POvěz mi, co se stalo." zkusím zjistit víc. Stále si ale pozorně hlídám tvé reakce.

Musím se pousmát, když slyším, jak se Adain ujímá péče o maličkého. Takový bojovník a nejistý sám se sebou a sse svým místem. A přesto tak obětavý. Stáhnu krátce uši. Posadím se. Já sám aktuálně vlastně nemám co na práci. Jsem spíš jen takový dozor. Uši zase našpicuju a naslouchám dění kolem. Je dobře, že se Sani začíná víc ozývat. A samozřejmě i slyším, jakmile začne pít.
Výborně. To už půjde. pomyslím si poklidně. Když kolem prochází Feier, cuknu uchem.
Samozřejmě, že je potřeba na tom zapracovat. Ale je to mnohem složitější, kamaráde. Je třeba zjistit, odkud tenhle problém vane - kde to vše začalo. zvednu čumák k nebi.
A i pro mne bude složitější vzpomínat na doby, kdy kolem mě zářilo světlo a barvy, unikne mi krátké tiché povzdechnutí.

"Jen hlupák bude druhé trestat za to, že se umí bránit." odpovím klidně.
"Já bych problém viděl spíš jinde. A to v mé psychologické praxi. Ale vídal jsem to často. Jak někdo dokázal porozunět psychice, stal se víceméně samotářem. Dokud ho nebylo třeba." zním ale kupodivu klidně a vyrovnaně.

Uculím se, když předvedeš své nadšení. Pak se zamyslím.
"Zažil jsi někdy, že jsi za tmy uklouzl a jel po zadku z kopce?" zeptán se zamyšleně.

Na jednu stranu jsem rád, že mě necháš. Na druhou lituju, že ne. Je pro mě složitější tomu všemu odolávat. Zaměřím svou pozornost na bezchybné provedení, i když jsem stále mírně napjatý a s neúspěchem mi čím dál hlasitěji zní v hlavě posměšky z minulosti spolu s nepříjemně svíravým pocitem. Zas a znova se vrhám do trénování chvatu, dokud se znovu neozveš. Vzhlédnu k tobě. Jsem unavenější, než bych měl být a srdce mi tepe mnohem hlasitěji a bolestověji, jako by se snad pokoušelo vyrvat ven.
"Musím. Jinak bych byl mrtví vlk." prohlásím bez obalu. Stojím k tobě bokem, ale hlavu stočím víc ke straně - což zamaskuju otřepáním se.

Sice se o mě touhle dobou už pokouší má vlastní temnota, ale pořad ještě to není dost - to až později. Teď se ještě pohotově dokážu zazubit.
Třeste se slepé hrozby! uchechtnu se. Malý osten mě sice píchne u srdce, ale zatím se tomu zvladám bránit.

Natočím k tobě své uši.
"Co konkrétně tě zajímá?" Zeptám se. Nemám problém odhalit svůj um. Spíš jak to popsat, aby to druhým dávalo smysl.

Jen zamručím. To přirovnání je celkem hloupé. Ale pomůže mi to nakonec přeci jen pokračovat. I když to nekončí zrovna úspěchem.
"Jsem v pohodě..." zopakuji. Tón mého hlasu ale zní o dost jinak. Znovu se otřepu, ale spíše abych získal čas. Nesmím se tímhle nechat přeprat. Zhluboka se nadechnu a na chvilku zavřu oči.
"Samozřejmě, že můžu pokračovat." tvrdohlavě se stavím svým překážkám.

Natočím tvým směrem uši. Zazubím se.
"Ano, co se těla týká, znám spoustu jeho tajemství. Můžu ulevit od bolesti, přinést opojení nebo ublížit. Nejsem soupeř, kterému se chceš dostat do tlap," zazubín se znovu. Pak ale mávnu ohonem a můj výraz se změní. Jako by na mě najednou ležely stovky let. Zadívám se dodálek temnoty, která obestírá můj zrak... naštěstí to netrvá dlouho. Pronikne ke mě tvá poznámka a já zase stočím pohled k tobě. Sice se můj výhled nemění, ale tuším že tam jsi a to je víc než dost. Navíc, když do mě šťouchneš... pousměju se
"To máš pravdu!" přisvědčím.

"Učit se sám je náročné. A pro pochopení anatomie to ani jinak nejde, než jak tvrdíš. Jsou jedinci, co umí lépe ovládat energii a podle nich zjistit víc. Ale bývají to primárně vlci se zaměřením na léčitelství. Celkem snadné je ale zjistit, jak funguje tvé vlastní tělo. Jen tomu předchází velmi dobré pochopení energie." Vysvětlím s mírným úsměvem. Rozhodně tě za tvé přiznání nijak nelinčuju.

"Nevadí mi opakovat úkony. Je to běžná praxe při učení. Když jsem se učil pohybu ve věčné tmě, stokrát jsem upadl nebo narazil... ale jsem léčitel... příčí se mi sebemenší riziko, že bych tě zranil," přiznám mručivě. Přesto se ale pokusím vše zopakovat. Jen to tentokrát vezme jiný směr. Stáhnu uši k hlavě a po pádu se vyštrachám na nohy. Otřepu se.
"Jsem v pohodě. Jen mi podjela noha," zamručím trochu mrzutěji. Je vcelku patrné, že má nálada zvolna, ale jistě klesá. A já sám si uvědomuju, do jaké nálady nevyhnutelně sklouzávám.
Proč krize přichází vždy v tak špatných okamžicích?

"Hm. Někdy dost k ničemu. Když není léčitel zapotřebí, druzí se mu často vyhýbají." pokrčím rameny, jako by mě to nijak netrápila. Skutečnost je sice jinačí, ale to je teď vedlejší. Už dávno jsem se naučil, aby to na mě nebylo znát a dnešek není výjimkou.
"Hm. To si piš. Psychika je velmi nestabilní terén," zamručím s přirovnáním, které ti bude určitě bližší. Pak se ale uchechtnu.
"jo, jo. Nikdy neštvi bachyni!" zazubím se.

"samozřejmě, co se anatomie týká, tak vím dost. Díky mé magii možná i víc, než běžný léčitel. Je to jako bych se sunul po jednotlivých kostech a šlachách...." pokusím se přiblížit, jak vnímám zásah svou magií. Pro mě je znalost těla mnohem detailnější.

Když se mi povede vyprostit nohu, našpicuju potěšeně uši. Které opět sklopím, když to vše chceš opakovat. Ozve se ode mě dlouhé zamručení.
"Fajn, fajn." opět se prve mírně napnu. Ale tentokrát, když se snažím nohy vykroutit, rozhodím sám ze sebe z rovnováhy. Zřítím se přímo na tebe.

Musím uznat, že jsi mnohem vnímavější, než o sobě sám tvrdíš. Pousměju se a jen uhnu pohledem, ať tě to dál nenabádá k dalšímu rozebírání. Ostatně, nejsem tu pro druhé, abych se rozebíral já.
"Hmm... Je dobře, že to zvládá říct alespoň někomu. Nepátral bych zatím asi po důvodu. Rozhodně je dobře, že mu s tím konečně taky může někdo pomoct," další pousmání.

Opět k tobě stočím pohled.
"Jsem otevřenýma ušima, Feiere. Nemusí tě to tížit dál." brouknu jemně pobídnutí, aby jsi o tom zkusil mluvit.

Těší mě, že hned po mém upozornění mě oba dva hned informují o situaci s maličkým Sanim. Jeho zakňučení mi dá další pokyn k tomu, že už se lepší. Usměju se.
"Už to bude dobré. To nejhorší máme za sebou. Zkuste, aby se napil. Nejdřív jen po troškách. Může z toho mít trochu přecitlivělí žaludek." upozorním.
"Bude už v pohodě. Hlavně ho nenuťte mluvit. Ale když sám začne, vyslechněte si." varuji dál. Zamyšleně nakloním hlavu ke straně.
"Varujte mě, když se začne stmívat. Pak by bylo třeba zajistit zdroj světla. I kdyby jen menší ohníček. Není třeba ozářit celý prostor. Důležitý je i sebemenší zdroj světla."

Když jsem se po celé té události s našimi sousedy dozvěděl, co se chystá, nebyl jsem si vůbec jistý, zda je to vhodné. Pak mi ale došlo, že ano. Celá ta situace s Rivotrem a sousedy stála za nic, nebyly to příjemné chvilky. A smečce rozhodně prospěje nějaké příjemné odreagování. Jediné, čeho jsem se obával, byla všeobecná nálada ve smečce. Aby tím vším nebyla svatba poznamenána. Ne každý je schopen užívat si vesele tak krátce po nehezkých situacích. Bylo ale potřeba tomu dát šanci.
A tak tu teď jsme. Trošku jsem měl obavy i ze západu slunce. Je to nádherné období. Ale po nedávných zjištěních vím, že by Sani mohl dostat další panický záchvat ze tmy. Varováni o tom byli jak Adain s Feierem, ale i Artemis. Jako matka se to musela dozvědět a tak doufám, že tu bude zajištěno dost světla, aby se Sani nemusel strachovat.
Další, o koho jsem měl obavy, byli Adain a Jarumi. Adain je velmi citlivý vlček a nejsem si jist, jak moc se dokáže radovat. A Jarumi? Ten truhlík stále ještě nechápe mnohá zákoutí citů a vazeb. Jarumi se ale umí velmi dobře maskovat a přizpůsobovat - nebude kazit náladu. Větší obavu tak získávám spíše o Adaina. Rozhodnu se proto držet spíše v jeho blízkosti. Pokud bude problém s Jarumim, bude to těžší zkouška i pro mne. A pokud se Sanim - nu, pokyny k zajištění světla dostali. A Feier je určitě pro jistotu připraven.
Přiměju se tak veškeré své obavy odstrčit stranou a s úsměvem naslouchat proslovům, které si pár připravil. Nepotřebuju oči, abych viděl co si dávají. Stačí mi slova a tón hlasu, se kterým jej pronášejí. Na tváři se mi rozlije širší úsměv. Takhle zní láska od srdce, která překoná i nejtěžší překážky života. A já jsem neskonale vděčný, že toho mohu být součástí a přidat svůj hlas k ostatním, abych jim vzdal hold.
Když vytí utichne, neženu se gratulovat mezi prvními. Přeci jen se mi totiž na mysl usadí maličký stín. Stáhnu se o něco stranou a hlavně zády k ostatním. Přes tvář se mi přežene onen teskný stín. Není to ani tak závist nad tím, co spolu tahle úžasná dvojice prožívá. Spíše stesk nad tím, že něčemu takovému jsem odsouzen pouze přihlížet. Tak rád bych toto zažil i já sám. Dovolím si tichý povzdech, než onen mrak zaženu. Nasadím zase úsměv, našpicuju uši a vykročím za dvojicí.
Když se před náš nový alfa pár postavím, vyseknu jim ukázkovou poklonu s tím nekrásnějším úsměvem, jaký umím.
"Přišel jsem vám vzdát poklonu a hold spolu s přáním. Nechť váš svazek spojuje dlouhá šťastná léta plná života a smíchu. Jsem vděčný, že toho mohu být součástí. Kdykoliv budu připraven Vám pomoci - i když doufám, že to nebude zapotřebí," rozšířím usměvem a ustoupím, aby mohl pogratulovat zase někdo další. Opět se stáhnu spíše někam ke kraji. Nikoliv proto, že bych se chtěl stranit - ale příliš mnoho vlků na jednom místě je pro mé citlivější smysly náročný a vyčerpávající.
Však pokud se mnou bude chtít někdo mluvit, najde si mě.

pokrčím rameny.
"Já ani tak nemám v plánu stát se jedním z nich. Jsem léčitel, tam nepotřebuju nahánět ostatní smysly. Můžu v klidu pomáhat druhým a to je to nejdůležitější." pousměju se.
"I tam musím zachovávat chladnou hlavu. Tím spíše se svým zaměřením." další pousmání. Ale tady... jako by v tom pod povrchem bylo něco víc. Naštěstí tu máme naši další debatu. Zazubím se.
"Jo, zdrhal jsem o život - doslova. Nabral jsem u toho tři stromy," ušklíbnu se.

Uši mám našpicované a hlavu mírně nakloněnou ke straně. Díky svému handicapu vnímám o to výrazněji, jakým způsobem se hýbeš. Sice nevidím, ale vnímám na zubech a tlamě každý pohyb svalů.
"To by mě nenapadlo..." přiznám. A i když vím, co má následovat, mírně se napnu, když mě chytíš za tlapu. Ošiju se, nadechnu se a pokusím se zopakovat tvůj pohyb.

I já zastříhám ušima a stočím pohled tvým směrem. Zahřeje u srdíčka, když prohlásíš, že neprudím. Dost věcí mě stále trochu znejistí, i když to na sobě nedávám znát.
"Hm... Nemám tušení, že má nějaké odlišnosti." stáhnu uši k hlavě.
"Zdá se, že pro něj budeš důležitý opravdu především ty." zamručím. Ale pozorně si vyslechnu tvé shrnutí.
"to je dost odlišností. Díky, že jsi mi o tom řekl. Je důležité vědět, na co si u něj dávat pozor," zamručím mírně zamyšleně. JE to spousta informací, které je třeba vytřídit na správná místa.

Mírně sebou cuknu a stočím pohled k tobě.
"Takhle nemluv, Feiere," výrazně zvážním.
"Každý život je důležitý a má svůj smysl. A ty jsi důležitý minimálně pro mě - i když podle mě pro mnohem víc jedinců." brouknu k tobě jemně a od srdce.

"Určitě to zkusíme nějak vyřešit. Nejprve ale potřebujeme ty kůže, jak jsi sám řekl." přikývnu.

S potěšením natáčím uši po zvucích kolem. Je celkem náročné v takové situaci nemít zrak a nemít tak pořádný přehled o stavu maličkého. Ale vynahrazuju si to po svém. Těší mě, jak Adain dokáže přidat svou iniciativu - kterou mi potvrdí později i Feier poté, co se vrátí s bylinkama. Zavětřím.
"Výborně. Je maličký, určitě to zabere brzy," brouknu jemně.
"Pozorně ho sledujte a hlašte mi prosím jakékoliv změny v jeho chování. Prvně by měl začít vnímat své okolí a zvolna na něj začít reagovat. Ale až o něco později zvládne sám mluvit." pokračuji s instrukcemi pro ty dva, které tímto pasuju na své oči.