Príspevky užívateľa

Zastříhám ušima.
"Panikařením vyřadím leda tak i zbývající smysly a budu vydán na milost. Slepost není jen o smyslech. Když nevidíš, musíš si o to více zachovávat chladnou hlavu. Následky, které jiní mají v daném okamžiku, slepci většinou přichází s odstupem," vysvětlím jednoduše. Nevím, zda to tak je u každého, ale s kým jsem mluvil, měl to podobně.
"Samozřejmě jsou i výjimky, které se ti splaší s každým zvukem." pokrčím rameny. Zamyslím se při tvé otázce.
"Různé. Slepce mají druzí za slabého. Takže přímé výpady, ale i výpady ze zálohy. I smečkový útok. Samozřejmě i od jiných zvířat - například, když jsem omylem vlezl na palouk, kde byla bachyně s mladými," ušklíbnu se. To bylo nemilé setkání.
"Taky bych spíš řekl, že v tomhle bude hrát dost roli i minulost. Ale to se asi nedozvíme," zamručím.

Zaujatě naslouchám metodě, kterou chceš k výcviku vytáhnout teď. Moc se mi nezamlouvá tohle riziko úrazu. Ale zároveň chápu, že je to celkem potřebná metoda. Stáhnu uši, abych dal najevo, že se mi to nelíbí. Ale zároveň přikývnu.
"dobře. Takže za tlapu," kývnu znovu a když ke mě dojdeš, chytím tě opatrně za tlapu kus pod loktem.

Poklidně jen naslouchám tichu kolem, dokud nepromluvíš. Stočím ucho tvým směrem.
"Bez obav. Já budu vždy chodit prudit za tebou," zazubím se na tebe.
"A kdo ví? Třeba to nebudu jen já. Třeba ten... Targa... Myslím, že tebe má raději." pousměju se. Zrovna s Targou jsem si nesedl. A možná je to tak dobře.

Tentokrát k tobě otočím hlavu. Natáhnu se a štípnu tě zuby do boku.
"Nebruč, bručoune. Řešit teď budoucnost jinak než jako legraci je hloupost." ustoupím od tohohle tématu. Je jasné, že takové debaty s tebou nemají žádný smysl. Však budoucnost sama ti jednou ukáže, co pro tebe skrývá. A já se prostě jen pokusím být poblíž nebo rovnou u toho.

"Něco takového už jsem viděl. Je potřeba seškrábat všechen tuk z kůže a nechat pořádně vysušit." zamručím zamyšleně. Samozřejmě, že jsem to vyloženě neviděl, ale bylo mi popsáno, co se děje.
"Ale musí se pravidelně promazávat tukem, nebo praskají a jsou křehké." mírně se zamračím.
"Celkem to trvá, ale pak vydrží taková kůže opravdu hodně dlouho." stočím pohled zase k tobě.

"Věřím tomu, že ani on nemá v plánu nechat tě zmizet." odpovím jemně a natočím uši tvým směrem.
"Určitě řekne. Jen to chce čas, Adaine. čas máte, není kam spěchat. Důležité je, že jste spolu a že si rozumíte." natáhnu se a mírně do tebe dloubnu.
"Věřím tomu, že i Jarumimu na tobě záleží. A pokud si tím nejsi jist, promluv si s ním. Bude asi trochu těžkopádný v řeči. Ale tohle téma ti neodmítne." brouknu jemně.
"Bez obav. Budu v pohodě a určitě se brzy uvidíme," usměju se na tebe.

Pozorně naslouchám vyprávění Adaina. Podle jeho slov bych měl problém zjistit, co se děje. K tomu mi ale dopomůžou Feierova slova a konečně i reakce maličkého. Prudce našpicuju uši, když vykníkne. V ten okamžik všechno zapadá na své místo a mě je naprosto jasné, co se děje.
"Ustupte a nestiňtě světlu. Feiere, určitě máš nějaké bylinky na uvolnění šoku. Nejlépe něco, co funguje i na čichání - nejsem si jist, jesli bychom do něj něco dostali. Ale k tomu připrav i něco do vody." spustím okamžitě pokyny.
"Adaine. Zalehni a posuň k němu ocas. Pořád si hlídej, ať nestíníš. Budeš mu dělat měkkou podložku. I to bude potřebovat. A podvědomě bude vnímat tvůj pach jako svého zachránce." neopomenu ani našeho okřídlence. I když mluví klidně, je mi jasné, že musí být obavami bez sebe. Přeci jen, je to vlče.
"Bude to v pořádku. Pomůžeme mu překonat šok a bude v pohodě. Na co se ale musíme do budoucna zaměřit je výpomoc s jeho strachem." zamručím. Tady budu mírně tápat, jelikož pro mě je tma všude.

Nečekal jsem, že do mě naběhneš tak razantně. Nějakým zázrakem se mi to povedlo i tak ustát, ale ztratil jsem svůj cenný čas. Takže nakonec stejně stojím k tobě bokem. Naštěstí pro mě znovu neútočíš. Přesto jsem připravený a uši mám našpicované. Dávám si na tebe pozor, dokud vyloženě nezazní, že končíme nebo je pauza.
"Ne. Bráním se tak, jak mě přijde nejsnadněji. Vybírám si takové možnosti, abych měl dost času na získání prostoru a předvídání dalšího útoku." odpovím. Otřepu se.
"Samozřejmě, že už za sebou nějaké střety mám," uchechtnu se. Pak se ale zarazím.
"Do učení?" nakloním hlavu ke straně. Podrbu se na krku.
"Hm. No dobře. Tak co bude jako první?" zareaguju na změnu našeho tréninku.

Uchechtnu se.
"Konečně oponent, co slepce nepodceňuje," zazubím se. Někde hluboko mě dokonce těší, že se mi můj první postup povedl. Nečekám ovšem, že by ses na chvilenku zastavil, takže jsem zase hned připraven.
"I stát bokem se někdy vyplatí," prohlásím, uši našpicované a čekám na tvůj další útok. Naučil jsem se nevolit úplně útěk, pokud je to možné. Podle tepu srdce vnímám, že máš hrudník stále ve stejné výšce. To mi pomůže se ve vteřině rozhodnout. Rozkročím se... A přičápnu se k zemi těsně před tím, než doběhneš. Tak, abys nestačil zastavit a musel se přese mě převalit. Díky tomu, že jsem si zajistil stabilitu, doufám, že zakopneš a přeletíš přese mě v kotoulech. To by mi mělo dát dost času, abych odskočil a tentokrát se k tobě postavil zase čelem.

Většinou bývá ticho nepříjemné. Ale to, co mezi námi na tu chvíli nastane, to mezi ně nepatří. Je klidné, přirozené. Vlastně celkem i příjemné. Občas umí být ticho mezi dvěma divné, napjaté. Ale teď a tady tomu tak není. A já jsem ráád. Stejně tak za tvá další slova, při kterých tvým směrem natočím svá dlouhá ušiska. Tvá slova jsou pohlazením pro mou duši, která je minulostí rozlámaná mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Uši přiklopím.
"Máš pravdu. Když nechodí ani za jedním léčitelem, tak asi opravdu není žádný problém." pousměju se. Je celkem fajn se o tom ujistit. Tak nějak si jsem vědom toho, že ač jsem svůj handicap přijal, stále ve mě dmýchá strach z reakcí okolo. Fakt, že jsem počátky nezažil zrovna dvakrát vstřícné tomu příliš nepomáhá. A občas tenhle nehezký bubák svou hlavu ze skříně vystrčí. Mít přítele, který mi ho opět pomůže zahnat a zamknout je neskutěčně velká výpomoc v tomhle neustálém boji.

Pousměju se.
"Ano, Sani je neuvěřitelná osobnost. Ale i tak si budu stát za svým. Možná neznám tvou minulost, Feiere. Ale znám tvé srdce. Vím, že bys to zvládl a byl bys dobrý táta. A za tím si budu stát. A tobě to budu mlátit do hlavy, dokud to tam nedostanu," zazubím se na tebe a zavrtím prudce ohonem. Jasně, že tohle nemyslím vážně. Dávám si záležet, aby to na hlase bylo i znát.

"Taky bychom mohli zkusit vymyslet nějaké krytí těla pro ty, co by se do tohohle úkolu pustily. Aby se případné plivnutí nebo tak nedostalo na kůži." zamručím zamyšleně. Mám radost, že můj nápad úplně nezavrhuješ. Doufám, že tím tvé starosti trochu povolí.

Dál už se k našemu vzájemnému stavu nevyjadřuju. Jsme tu z jiného důvodu. A ten je aktuálně mnohem závažnější. Situace ve smečce je dosti napjatá a je důležité být připraven na vše. A to je ten pravý důvod, proč máme setkání zde.
"Pff, pochybuju, že bych ti nějak ublížil." zamručím. Zpevním svůj postoj a přikývnu, že můžeš začít. Není absolutně žádný důvod k tomu, abychom to tu protahovali. Musím se uchechtnout na to tvé dupání.
"Nemusíš to zjednodušovat," houknu, kdy poskočím tobě naproti, ale zároveň se přičápnu k zemi. výsledkem je, že se sklouznu pod tebe. Pokud neuskočíš. Zároveň se přetočím na bok nebo záda (v závislosti na tvém úhybném manévru), abych do tebe mohl všema čtyřma kopnout. Hned na to vyskočím na nohy a odskočím od tebe.

Zamručím.
"Je to zároveň i hloupé. Oni to mohou vnímat jako maličkost, ale ve skutečnosti to může být mnohem větší problém," povzdechnu si.
"A hlavně.... Musím se přiznat, že mě chvilkama přepadají myšlenky, zda přeci jen není problém v mém handicapu..." zamručím a přitáhnu uši k hlavě. Přeci jen, kdo by chodil za slepcem? Třeba si myslí, že bez očí nedokážu zjistit problém...
Možné by to bylo... pomyslím si. Ale to už začneš mluvit o Roo, tak zpozorním. Nechci, aby mi něco uniklo. I když dostanu jakési vysvětelní, je v tomhle příběhu stále spousta neznámích. Nedokážu z toho příliš odvodit, jak bych jim mohl pomoci. Na to bych potřeboval detailnější příběh. A teď není čas se v tom tak nějak vrtat.
"Jsi dobrý léčitel. A ona jako beta musí mít nadhled a vědět, kdy odložit osobní spory stranou. Věřím tomu, že v tomhle bude jednat správně," brouknu. Ale samozřejmě, pro vás dva asi bude mnohem jednodužší, když bude docházet za mnou.
Ale zdá se, že v tomhle směru potíže nejsou. Je se situací smířený, pomyslím si.

Smích po tvých slovech ustane a já na tebe pohlédnu. Vlídně se pousměju.
"Kamaráde, máš mnohem větší předpoklad skončit ve vztahu, jak já," ušklíbnu se.
"Nezavrhuj svou budoucnost. S vlčaty to opravdu umíš - Sani je toho zářným příkladem." další pousmání.
"Byl bys dobrý partner i otec." prohlásím upřímně.

"Ano. Adain mi svou magii popisoval. Dokáže vyslat cosi jako ohnivou vlnu," zamručím zamyšleně. Nemám až tak moc informací, jelikož mě zde limituje zrak a omezenější popis. Navíc jsem se v tom až tak moc nevrtal.

Zazubím se.
"Beze mě by se zhroutila celá smečka, no ne?" prohlásím škádlivě. I když, cosi se mihne v očích. Je to ale takový mžik, že lze jen těžko posoudit, co to bylo. Naštěstí se zvedáš a nemáš námitky s mou další přítomností. A tak vyskočím na nohy. Slyším, jak se vracíš do jeskyně a tak trpělivě čekám. Během čekání ale zaslechnu nezaměnitelný zvuk křídel. Jsou ale větší, takže mě přimějí zvednout pohled k nebi. Netrvá to dlouho a prudce zde přistane...
"Adaine?" nekloním hlavu ke straně a poslouchám, co máš na srdci.
"Adaine, ty se uklidni, ano? Feiere, podívej se na malého a co si myslíš?" nakloním hlavu ke straně. Vykročím k ostatním. Nemusím ani příliš zkoumat stav. Pach jasně napovídá. Adain panika a strach. A malý Sankari?
"Ano, šok." položím na maličkého tlapu a pro jistotu ho přeci jen zkontroluji.
"Po fyzické stránce je opravdu v pořádku. Možná nějaká naraženina, ale na léčitele žádný nutný zásah." stočím čumák k Adainovi.
"Pověz mi víc k jeho chování, Adaine." vybídnu jej. Je to velmi důležité, abych dokázal odhadnout příčinu.
"A Feiere, hlas mi vše, čeho si u Saniho všimneš." pokračuji s rozdělením úkonů. Teď je Feier mým zrakem.

Jemně jsem se na tebe pousmál.
"Někdy stále nabízená pomoc druhého spíše zažene do kouta. Netlač na něj, Adaine. Občas mu připomeň, že tu pro něj jsi a rád mu pomůžeš. Klidně mu to takhle narovinu řekni. Ale neopakuj to neustále. Jen sem tam to zmiň." zamyšleně zastříhám ušima.
"Jarumi... Možná nebude typ, co dokáže věci řešit slovy. Možná bude typ na činy. Tvé chování, podpora a přítomnost pro něj mohou znamenat víc, než když na něj nějak budeš naléhat." stočím pohled směrem, odkud tě slyším.
"Vyhledávej jeho společnost. Ale nestagnujte. Jarumi je velmi aktivní vlk. Užívej si s ním různé aktivity. Podporuj ho. I v jeho rozhodnutích. Někdy nemusíme souhlasit s řešením, které si druhý vybere. Ale pomůže, když uslyšíme: Nezamlouvá se mi to. Ale věřím ti a jsem tu pro tebe, když budeš potřebovat." natáhnu se a dloubnu do tebe.
"Někdy to funguje i líp, jak nějaké přesvědčování," mrknu na tebe.

I když se to nezdá, pozorně si hlídám, jak budeš reagovat. Ale zdá se, že mé vzezření je vcelku nakažlivé a vrací ti aspoň trochu pohody do těla.
"Taky v pohodě. I noha už bez problémů," nezapomenu zdůraznit a zatřepu bývalou zraněnou nožkou. Sice ses na ni přímo nezeptal, ale je mi jasné, že tě rozhodně bude zajímat.
"Připraven. Hmm... Já bych začal obecným prozkoušením. Ať máš představu, jakým způsobem funguju. Dost věcí je u mě jinak. Jen kdyby se ti povedlo prozatím vynechat křídla." navrhnu. Já osobně si myslím, že je lepší znát přímo možnosti a stav druhého.

Našpicuju uši a poslouchám tě.
"spíš mi přijde, že se léčitelům vyhýbají," zamručím a uši stáhnu k hlavě.
"Ale i kdyby - to zdejší smečka neutužuje vzájemné vztahy? A co tréninky? Společné lovy a jiné akce?" povzdechnu si. Je tolik možností, jak udržovat pospolitost a srdce smečky. Ale tady...
"Proč se vy dva nemáte tak okatě rádi?" zeptám se. Vrtá mi to hlavou už chvilku, ale vždycky na to nebyl vhodný okamžik. Ale možná, že teď...

Když se popíšeš jako štěně, bouchnu smíchy.
"Budu upřímný - ale doufám, že budu mít možnost někdy poznat i tvá klubíčka, co se ti budou plést pod ty tvé obří nohy!" prohlásím zvesela. Zavrtím ohonem.

"Je to možné. Ale tohle jsou věci, co je potřeba vyzkoušet. A nejlépe ze vzduchu, kde letcům nehrozí takové nebezpečí. Opatrnost je mnohem důležitější, než výsledky." zamručím vážně.

"Ano, je to druh léčení. Ale dost specifické. Zatímco běžné léčení se naučí kde kdo, naučit se manipulovat s myslí je velmi složité a delikátní. Málokdo se dostane přes začátky, které mnohdy stačí." zamručím. Pak do tebe dloubnu.
"Náhodou, tebe mám rád." prohlásím jednoduše, ale od srdce.
"Ne, ty to nezvládneš. MY to zvládneme," dám důraz na "my", aby ti bylo jasné, že v tom nejsi sám. Jsme v tom spolu. Vždycky tu budu, připraven tě vyslechnout. Následuju pohledem zvuk drápků o kámen, když se vydáš do jeskyně. Trochu váhám, zda nabízet svou společnost, když jsem po úrazu. Ale...
"chceš společnost?"

Zamyšleně na tebe koukám.
"Vypadá to, že Jarumiho to sem silně táhlo, aniž by si sám pořádně uvědomoval důvod," zamručím zvolna. Ne, že by se to nestávalo. Ale znamenalo by to, že Jarumi není tak v pohodě, jak se zdá. Minimálně v pochopení sebe samého.
"Pověz mi, Adaine. Ty víš, co bys v životě dál chtěl?" změním náhle téma. Ač se to nezdá, odpověď je pro mě velmi důležitá.

"Mezi velkou bych ti nešel, ani kdyby na tom závisel můj život," ušklíbnu se. Není to jen kvůli přehršli vjemů na mé smysly. Necítím se ve velké společnosti úplně dobře. Ale to nikdo nemusí tušit. Lepší je vymlouvat se na smysly. A zatím to vždycky prošlo, tak proč si tím lámat hlavu, že ano.