Príspevky užívateľa

Domluva tréninku s Adainem byla relativně snadná, ale povšiml jsem si, že z toho je trochu nesvůj a má i trochu obavy. Bylo mi jasné, kterým směrem tohle vše vanulo. Slepí a zraněný. Tedy, byl jsem. Už se ale pohybuju bez kulhání, i když se stále ještě šetřím a běh s Feierem je ještě odložen. Lehký klus si ale na krátké vzdálenosti i tak dopřeju. Okolnosti nás ale donutily trochu přehodnotit můj opatrný postoj. A tak se blížím za tebou. Vítr vane proti mě a tak mě celkem brzy udeří tvůj pach.
Vida, už na místě, pomyslím si, zatímco pokračuju a analyzuju, co se ke mě doneslo. Musím se uchechtnout. Je to pořád stejné, jako při domluvě. Ale to je fuk. Zrychlím do klusu, abys viděl jasně, že jsem na tom v pohodě.
"Ahoj Adaine," zavolám, když se přiblížím. Zastavím až kousek před tebou.
"Jak se vede?"

Vyprsknu smíchy, když si představím, jak tě nakopla a zmizela ti z dohledu.
"Promiň..." hlesnu, když už ze smíchu zůstane jen pochechtávání. Pak ale zpozorním a našpicuju uši k tobě.
"Hm. Ne, nevím o tom. Tak nějak..." stočím pohled kamsi do dálky. Nevidím sice nic, ale cítím se líp, než kdybych se "díval" na tebe.
"Tak nějak moc s vlky okolo nemluvím. Jako by naše kroky vždy vedli křížem někam jinam." zamručím s lehkým úsměvem. Dávám si pozor, aby můj hlas zněl klidně a nebylo ani na mém vzhledu patrné, jak moc mě to mrzí. Těšil jsem se na smečku a jak bude živo. Že jen těžko budu hledat klidné místečko... Místo toho... si připadám jako tulák s bezpečným útočištěm... Pak ale stočím pohled k tobě.
"Víš, že si tě neumím představit, jako vlče?" prohodím jen tak, především na odlehčení.
"Proto říkám, ve skupině," povzdechnu si.
"Ale určitě i oni mají něco, čeho se bojí. Určitě je zvládneme tak nějak vypudit z okruhu našeho území. Jen to bude potřeba asi víc hlídat," zamručím.

"Divil by ses, kolik léčitelů tohle neumí. Proto to je jako samostatný obor, Feiere. Znám léčitele, kteří jsou i dost hulváti." pokrčím rameny.
"Přiučím tě v tomhle směru, jak jen to půjde, dobře? Ať víš, jak se v tom alespoň trochu orientovat. Máš správný smysl a srdce - to zvládneme," brouknu povzbudivě. Zavrtím ohonem, když nakonec souhlasíš, že to zkusíš.
"Tak se mi líbíš. Nevzdávat se jen proto, že jsi z toho nejistý." usměju se na tebe.
"S tím počítám, to se neboj. Vyslechnu tě a poradím ti, co a jak dál. Případně tě upozorním, čemu se příště vyvarovat." odpovím od srdce. Jsem a vždy tu budu pro ty, kteří mě budou potřebovat. Ať už je to z jakéhokoliv důvodu.
"Není za co. Jsem taky rád, že jsem tady." brouknu a drbnu do tebe bokem.

Nakloním hlavu ke straně.
"Takže Jarumi. A řekl ti přesně důvod? A Rivotr - přišlo ti, že to chce on sám nebo se jen drží s Jarumim?" vyptávám se zamyšleně. Tak jako tak, není třeba víc, abych pochopil, jak na tom jsi ty sám. Nechtěl jsi smečku a o to hůře se s ní vlastně sžíváš. I když máme volnější režim a prostor pro život jednotlivce. Zžití se smečkou je pro tebe mnohem náročnější, protože jsi sem víceméně dotlačen. A to není dobré.

Kouknu směrem, odkud tě slyším.
"Jasně, nechceš rovnou celý smečkový lov?" ušklíbnu se. Představa, že se budu soustředit na dalšího jednotlivce se mi absolutně nezamlouvá. Ale zase nechci podkopat tvou snahu se zapojovat. Nemám to srdce, abych tě odmítl.
"A buď bez obav. Jen si na pár dní dám oddech od závodů s Feierem," zazubím se na tebe.

Moc bych si přál, aby přišli konečně i nějaké pozitivní zprávy. Všechno to dění, co se za poslední dobu stalo není zrovna dvakrát přívětivé. Situace s přízračnými... Psychický stav některých vlků v naší smečce... A nakonec to vygraduje tím, že se dozvím o březí vlčici, která není pod dohledem. Samozřejmě, že jsem v tu chvíli jednal ohleduplně. Tím spíše, když za mnou přišel sám alfa a celý nejistý. Přesto jsem i jemu jemně zdůraznil, že pro dobro smečky by bylo lepší vždy zajistit březím vlčicím pravidelné kontroly od léčitele. Tím spíše po zkušenostech s Artemis a jejím maličkým. Byla to jen připomínka, se kterou by měl počítat do budoucna. Vlčata jsou budoucnost smečky a je hloupé o ně zbytečně přijít kvůli takové hlouposti.
Nakonec se mi povedlo vynutit si alespoň tu jednu prohlídku, při které jsem mohl určit počet vlčat, jejich zdravotní stav a stav matky. Vše jsou to důležité prvky, aby bylo jisté, že budou všichni v naprostém pořádku. Mohl jsem také určit přibližný termín porodu. I to bylo velmi důležité, abych věděl, kdy se držet poblíž. Doufám, že tentokrát už budou mít oba dva rozum a nechají mě, ať ohlídám hladký průběh. Samozřejmě jsem poinformoval i Feiera, jelikož je hlavní léčitel. Tak trochu jsem ale v duchu doufal, že to nedopadne stejně, jako u porodu u Artemis.
Přiblížil se čas a já se čím dál více začal zdržovat v blízkosti nory. Mimo to jsem také ponechal u nory svou modrou kamarádku, která mě měla upozornit. A tak se stalo, že když se Marielle doplahočila do bezpečí naší nory, rozletěla se za mnou. Přistála mi na hřbetě s hlasitým čiřikáním, které mě přimělo klusem dorazit k noře. Načíhnu dovnitř.
"Zdravím. Mohu dál?" zeptám se pro jistotu.

"Nemůžeš přece znát všechno. Ale proto jsem chtěl, abys byl u našeho rozhovoru. Jelikož jsi ho načal, nebylo to Jarumimu tolik nepříjemné a ty ses mohl trochu přiučit co a jak." brouknu jemněji.
"Ano i ne. S něčím jsi na něj šel příliš zhurta, ale jinak si úplně špatně nevedl. Nestalo se ale nic, co by situaci zhrošilo." pokusím se ti upřímně odpovědět. Těžko by ses mohl poučit, kdybych ti mazal med kolem tlamy.
"Pokud přijde za tebou, tak mu jednání zhurta až tak vadit nebude. Maximálně proti tobě vztekle vyštěkne a vezme roha - v takovém případě ho nech a dej mu prostor vychladnout. Rozhodně se toho neobávej, ano? Jarumi už tě přeci jen zná a tak trochu ví, co od tebe očekávat. Jen na něj zkus být trpělivější a vyhni se slovům jako dnes - jako že by si to měl pamatovat z mládí nebo tak. To je jediné, co by mu mohlo s jistotou ublížit." vysvětluju trpělivě dál.

Nastražím uši a stočím čumák tvým směrem. Pak uši zase stáhnu. Pořád se mi nechce věřit, že by tahle akce byla úspěchem. Ale dál se už k tomu nevyjadřuju.
"Ty už jsi podobnou magii potkal?" našpicuju uši, celkem dost pozorný. Tohle mě opravdu zajímá.
"Povíš mi víc o té, kterou jsi už potkal?" projevím dál svůj zájem. Při obkladech klidně držím a snažím se sebou ani necukat. I když se mi to v jednom okamžiku povede. Pak ale zpozorním, když se přeci jen dáš do mluvení.
"Situace se někdy mění, to je běžné. Je třeba se vypořádávat s problémy postupně. Jeden za druhým. Důležitější je ta tvá poznámka, že tam jsou také nimlógové. To by se mělo pořešit spíš a rozhodně ve větší skupině, aby se zamezilo zraněním." zamručím zamyšleně.
"Ale určitě by bylo fajn, kdyby se povedlo už stěhování zařizovat. Hm..." přitáhnu uši k hlavě.
"Netrap se tím, tolik. Je potřeba řešit co je teď na pořadu. Ke stěhování určitě dojde."

"Neřekl bych, že o tom úplně nic neví. Jen je to vše zadupáno vším ostatním. Upnul své vzpomínky primárně na bratry. A zbytek na přežití. Tohle není nic zvláštního, Feiere. Těžká minulost opravdu může zahltit mysl natolik, že jiné věci zapadnou. Jarumi se naučil žít jinak a držel se toho příliš." pokusím se ti to vysvětlit.
"Ale to spolu zvládneme, ano? Uvidíme, za kým se začne stahovat, když bude mít nějaký zmatek." pousměju se a zavrtím ocasem.
"Tohle jsou hodně složité věci, Feiere. To víš sám moc dobře. Ale taky potřebují čas a postupné řešení, nechrlit to na něj hned. To zvládneme, ano?"

"Ale kušuj," uchechtnu se pobaveně.
"Hm. A to ti vyloženě řekli? Že to chtěji jinak?" nakloním hlavu ke straně.

"Ano, kličkuje, ale celkem se to dá dobře i tak. S lovem zajíců problém nemám." pokrčím rameny.
"Vím, jak to myslíš.... Ale asi ano, ve třech o bude jistější." přikývnu klidně. Určitě by to bylo jistjěší a hrozilo by menší riziko zranění. Hlavně u mě. Doufal jsem, že když se postavím, tak se uklidníš. Ale nevypadá to. Povzdechnu si.
"Klid, Adaine. Jsem přeci také léčitel. Nemusíš pro nikoho chodit, ano?" pokračuju se snahou tě uklidnit.
"Určitě se dříve nebo později uvidím s Feierem, takže to bude v pohodě, jo?" natáhnu se a dloubnu do tebe čumákem.

Jsem rád, že si oba vyslechnou, co dalšího jim povím. Jarumi toho má hodně co dohánět. A Feier se pro změnu má co učit. Celá tahle debata má plusové body pro oba dva. Ale jak jsem očekával, Jarumi se v první možné chvíli vrhá k útěku. Očekával jsem to. I když se to jiným nemusí zdát, na Jarumiho je toho opravdu hodně. A tak jen přikývnu a nechám ho jít.
"Je třeba trpělivost. Jarumi se jeví jako hodně vyrovnaný jedinec. A opravdu je. Dokud nepřijde na citovou stránku. Očividně opravdu naprosto netuší nic o citech. Ani naprosté základy, nic." zatřepu hlavou.
"Hm. Nesmíme na něj tlačit. Je potřeba mu zvolna vysvětlit, čím si prochází. Vypadalo to v pohodě. Jen se příště vyvarovat otázkám, jestli si pamatuje něco z minulosti. A neporovnávat jeho znalosti s ostatními. To, co nám přijde jako naprostá samozřejmost, kterou nám ani nemusel nikdo vysvětlovat, jemu nemusí vůbec docházet." znovu zatřepu hlavou, ale pak se pokusím podrbat za uchem. Mírně sebou cuknu a raději si to odpustím.
"Ale myslím si, že rozhovor dopadl dobře." kouknu na tebe.
"Nelam si s tím hlavu. Dnes to dopadlo dobře. Je toho na něj hodně a musí si to v hlavě srovnat. Dej mu prostor. Když za tebou přijde, nech ho mluvit a dej mu prostor, ale netlač ho k ničemu." přidám radu, jak jednat.

Uculím se.
"Ano. Nepopsaná stránka je fajn. Méně překážek, které se musí překonávat." odpovím pohotově. Něco takového je opravdu neskutečnou výhodou. Překonávat bloky, nejistoty a podobně je mnohem složitější, než vyloženě učit, jak co funguje.
"Důležité je, abys byl spokojený. Každý se někdy musíme vypořádávat s něčím, co nám úplně nesedne. Ale důležité je vyvážit to vším ostatním. A od toho máš rodinu, smečku a přátele." připomenu s úsměvem.

Zastříhám ušima. Je to složitější, než se na první pohled zdá.
"Zajíc je snazší. Poloha krku se mu příliš nemění. Ale srna s jejím dlouhým krkem?" povzdechnu si.
"Teoreticky vím, že hlavu natáhne dopředu. Že může ucuknout hlavou vzad nebo výš.... Ale teorie je teorie... Možná by lépe fungovala taktika ve třech. Jeden rozežene stádo. Já bych ohlídal, aby oddělený kus neutekl. A třetí by ulovil.... Ale opět je to jen možná..." zamručím zamyšleně, zatímco zkoumáš, jak na tom jsem. Když ale dál řešíš mé zranění, odhodlám se nakonec vstát. Ano, nohu odlehčuju, ale není to tak zlé.
"Vidíš? Je to v pohodě." pousměju se.

JSem rád, když alfa nakonec přeci jen svolí a vyšle Jarumiho po stopách Kara. Je také dobré, že zmínil, aby nepřekračoval hranice. To byl správný dodatek. Věřím, že Jarumi se jím bude řídit. Stočím uši po zvuku křídel, když vyrazí. Doufám, že nebude žádný průšvih.
"Zajetí Roo nám to hodně komplikuje," zamručím, když Feier zmíní vyjednavače, kterým by jindy byla Roo. Při jeho dalších slovech sebou ale škubnu.
"Co? Proč zmiňuješ mě?" otočím se Feierovým směrem.
"Nejsem si jistý, jestli je slepý vlk v takovéhle situaci vhodným. Je to velký handicap, i když jsem se s tím naučil žít a jsem plně soběstačný," upozorním na fakt, že pokud by se schylovalo k průšvihu, já mám polovičaté šance zjistit to včas. Mírně se zamračím. I kdyby byl doprovod, nejsem vhodným kandidátem. Alespoň to si myslím já. Navíc - Artemis je tu déle!
"Podle mě by byla lepší Artemis. Nejen proto, že oproti mě vidí. Je tu déle, její slovo má větší váhu. A i když nemáme přátelské vztahy, zná určitě Přízračné mnohem víc, než já. Při vyjednávání je to velký bonus." vytasím se se svým názorem.

Zavrtím hlavou.
"Ne. Nepustil jsem ji a to dalo dost času Adainovi, který ji dorazil," vysvětlím. Lov tedy byl úspěšný, i když nedopadl úplně podle představ. Ale co se dá dělat. Alespoň jsem zjistil, že má obava z lovu vysoké není jen výmyslem a ústupkem strachu. Je to reálný nedostatek v mé slepotě. Důležité ale je, že mé zranění není nijak vážné. Přesto se nechám v klidu zkontrolovat.
"I ty ses s takovým typem magie setkal poprvé, Feiere. Nebuď na sebe zbytečně tvrdý." zamručím. Našpicuju uši, když odběhneš, aniž bys mě varoval. Naštěstí mi dáváš jasně najevo, že jsi v okolí. Navíc to není na dlouho a brzy jsi zase zpět.
"Normálně bych ti řekl, že to přejde samo. Ale nechci dostat po čumáku," zazubím se v pokusu o odlehčení situace. Uši mám našpicované a pozorně si tě hlídám. Dávám ti čas na svou odpověď. A naštěstí se mi ji i dostane. A opravdu upřímné.
"To asi nesnáší nikdo, kdo má srdce," zamručím a přiklopím uši. Povzdechnu si.
"Je to složitá situace. Je škoda, že nemůže celá smečka prostě začít znovu."

"V pořádku. Je dobře, že jsi poznal, kde jsou tvé hranice." odpovím Feierovi a otočím se na Jarumiho, který trošku ztrácí trpělivost. Je toho na něj hodně, takže se není čemu divit. Urychleně ale zasáhnu, když opět promluví Feier.
"Feiere..." oslovím ho mírně.
"U každého mohou nastat situace, které přetlačí vzpomínky z dřívějších dob. Je pak složité si vzpomenout na dobu před těmito náročnými situacemi." vysvětlím, abych zabránil Jarumimu zablokovat se v afektu. Zhluboka se nadechnu a vydechnu.
"Především to chce klid. Na Jarumiho teď bylo těch informací spoustu. Myslím, že mu prospěje nechat si teĎ vše v klidu rozležet v hlavě," spustím rozvážně. Pokračovat teĎ v rozhovoru by nebylo moudré. Jarumi začíná startovat v obraně. Zablokoval by se.
"A my dva si promluvíme, co dál." dodám k Feierovi. Musím mu vysvětlit, že není ideální rýpat příliš takovýmhle způsobem. Myslí to dobře, ale je jak medvěd v mraveništi.

"Každá smečka funguje jinak. Takže i pokud bys ji zažil, příliš platné by ti to nebylo," odpovím. Chci ti tím naznačit, že není dobré porovnávat, ani se spoléhat na minulost.
"Chápu tě. Jak se někdo v něčem dlouho pohybuje a zdokonaluje, stane se to jeho součástí. Nejsi první ani poslední, kdo to tak má. Takový, když se tomu pokusí postavit, nebývají šťastní. Když v tom budeš pokračovat, máš nastolenou svou rovnováhu, ve které dokážeš najít i to své štěstí," brouknu a podpořím tě tak ve tvém rozhodnutí.

Poslouchám tě a už už chci něco namítnout. Ale sám se zarazíš a uvědomíš si zásadní nedostatek v tomhle všem. Musím se pousmát.
"Kdysi jsem viděl, ale mé vzpomínky na ty časy jsou velmi matné a nárazové. Vysokou jsem od své slepoty nelovil. Jak ti došlo, je rozdíl mezi mršinou a pohyblivým cílem. Můžu znát sebelíp anatomii srny. Během lovu se ale hýbe, což já nemám jak zachytit a jak se tomu přizpůsobit." povzdechnu si. Pak sebou ale cuknu, jak mě překvapí tvá reakce na mé nakopnutí.
"Jen klid. Zlomená není. SE zlomenou nohou nepohneš. Podívej." donutím se zachovat klidnou tvář, když trochu pohnu bolavou nohou. Ale netrápím to příliš, pohnu s ní jen opravdu trochu.
"Bude to v pohodě."