Príspevky užívateľa

Bylo na jednu stranu krásné, jak byli vlci ochotní zachránit své druhy. A především nováčci. Je to ideální příležitost, jak prokázat smečce svou oddanost. A já pevně věřím, že to tak vidí i všichni ostatní - alfa především. Trošku větší problém ale vidím v Karim. Neméně pak ve vlčatech, kteří by na takovém shromáždění podle mě neměli být. Čím dál víc se mi to potvrzuje. Caligo je velmi rozrušený. U Grace si nejsem úplně jistý její reakcí. A Sankari... Jsem rád, že jsem došel k Artemis, abych malého Caliga uklidnil. Díky tomu mohla Artemis s o to větším klidem řešit v tomhle všem i svého synka.
Nezávidím ji to. Vnímat to vše tady a ještě mít na starosti prcky. pomyslím si. Na Caliga se pousměju.
Tohle bude ještě hodně náročné. Je to dost ošemetná situace. A to nejen vůči přízračným. stočím pohled směrem, kde tuším Artemis. Reakce malého Sankariho byla zvláštní a já se obávám, že tentokrát nejde o hru. Jen nemám tušení, co by mohl mít tenhle drobeček za problém.

"Opakovat se nebude," zamručím rozhodnutě. Nemám v plánu se znovu vrhat do tak nebezpečného lovu. Prostě to není pro mě. Zastříhám ale ušima a pozorněji se zaposlouchám do tvého tepu. Tvé ohmatávání nijak nekomentuju. Jen sem tam sebou mírně cuknu. A při jednom doteku nohou škubnu prudčeji z tvého dosahu.
"Koho by to napadlo." pokrčím rameny.
"Dobře. Díky," kývnu. Zůstávám dál klidně ležet. Uši našpicované a pozorně si tě hlídám. Nelíbí se mi příliš tvé rozpoložení. Což mi potvrdíš svými dalšími slovy.
"Nemluv hlouposti. Je to náročné." povzdechnu si.
"Jak to zvládáš? Ale upřímně, Feiere, ano?" nakloním hlavu mírně ke straně.

Musel jsem se pousmát. Jarumimu opravdu pozvolna s tímhle vedením dochází, jaká je skutečnost. A došlo to i Feierovi. Ovšem nedošla mu pro změnu jiná věc.
"Feiere, ne každý se dokáže orientovat v pocitech. Znám spoustu takových, které nečekané reakce a pocity vyděsí a utečou. Nebo je zadupou a odmítnou je vnímat. Není to nic nového pod sluncem." pousměju se.
"Není nic špatného na tom nevědět. Je ale důležité se tomu nevyhýbat. Jarumi. Tohle je důležitý okamžik ve tvém životě. Rozhodně před tím neutíkej. A promluv si s Artemis." stočím čumák k Jarumimu.
"City mohou ublížit. Ale mohou ti dát sílu posunout se dál." dodám ještě.

"Vím. Většina smeček, co jsem zažil, tak stagnovala na přístupu 'alfa je alfa'... Je to škoda. Smečka, co by fungovala podle profesí, tak by byla mnohem efektivnější." zamručím.
"Hm. To, že jsi vždy musel bojovat neznamená, že tak musíš pokračovat. Máš možnost si svou budoucnost vybrat tak, aby ti byla příjemná. Na to se soustřeď." řeknu i k tomuhle svůj vlastní názor.

Poslouchám sice, co říkáš, ale moc mi to nepomáhá v mém názoru. Vím moc dobře, kolik rizikových faktorů v tomhle lovu bylo. Odfrknu si.
"I když jsem se k srně už nejednou dostal, nedokážu odhadnout jak vysoko má krk. Slyšet tep pomůže jen odhadnout, kde má hruď. Ale trefuj se odhadem na kritické místo." povzdechnu si. Tep slyším opravdu jen od srdce. Tepna už je tišší a musel bych být blízko u krku.
"Jen trochu." zamručím neurčitě.

Pozorně jsem všemu naslouchal. Všiml jsem si, že je tu další neklidný člen. Nepotřeboval jsem ani zrak. Pach z jeho směru mluvil za vše. A fakt, že se vzdalují jeho kroky, se mi ani za mák nelíbil. Rozhodl jsem se proto udělat krok vpřed.
"Nerad ruším, Alfo. Ale člen, který nás nyní opustil, nebyl zrovna v dobrém stavu. Nejsem si jist, že by teď měl zůstávat sám." upozorním jej. Pach dokáže prozradit hodně. Do pachu se promítají hormonální změny v těle a já moc dobře poznám, v jakém rozpoložení vlk je. Pokud je to dost silné - což v tomto případě bylo. Všímám si ale také dalšího stresového prvku zde. Otočím hlavu po tom dechu a vykročím jeho směrem. Zastavím se u Artemis, jejíž pach moc dobře znám. Ten dech ale nepatří jí. Skloním hlavu k vlčkovi.
"Pokud je to možné, snaží se všichni vyhnout válce. Proto tu teď všichni jsme a snažíme se vymyslet řešení, jak se tomu vyhnout," brouknu jemně k mladému vlkovi.

Nenapadlo mě, že by tu někdo mohl být. Dokud nezačala Modrá se svou varovnou kaskádou. Tedy, upozorňující. Našpicuju uši, když tu se ozve i to oklepání. Maličko ve mě zatrhne, že tu nejsme sami a mohl tak někdo slyšet ten můj výlev k mé opeřené kamarádce. Naštěstí tě zaujme něco jiného. Zamrkám.
"Ahoj Feiere... No... Zkoušeli jsme s Adainem lov srny. Špatně jsem ji chytil, tak mě nakopla." vysvětlím. Stojím ale klidně, když se ke mě tak přiřítíš a začneš mě kontrolovat. Při tvých dalších otázkách stáhnu uši k hlavě.
"Má magie umí kde co... Pro druhé... Bohužel ji nedokážu použít sám na sebe," vysvětlím. I když je můj hlas mírný, přeci jen je možné v něm zachytit maličkou stopu nespokojenosti s tím. Nebo to byl spíš smutek? Kdo ví...

Poklidně naslouchám, co nám Jarumi poví. Dost se v tom plácá a je jasně vidět, jak je z toho všeho nejistý.
Rozhodně není zvyklí se takhle bavit. pomyslím si.
"V pořádku. Ale i mě by zajímalo, co víc řekla. Mě sem třeba Feier nalákal díky mému léčitelství. Že by se mu tu pomoc hodila. I když zatím to tak nevypadá," uculím se a mrknu Feierovým směrem. Nastalo tu celkem období klidu a žádné horké hlavy se nekonají. Oceňuju, že se Feier přidává. Jeho poznámky dost pomůžou. Jarumiho reakce bude dost důležitou a tak se plně soustředím na jeho maličkost.

Stočím k tobě pohled.
"Mě v tomhle směru nezajímá, jaká jsou pravidla smečky. Pokud v daném oboru máš větší zkušenost, je v mém vlastním zájmu poslechnout tebe, než sebe." prohlásím jednoduše. Lépe už svůj postoj nevysvětlím. Podle mě žádný vlk není dobrý ve všem. Správná smečka by měla fungovat tak, aby byl vždy v danou chvíli v popředí ten, kdo tomu nejlépe rozumí.
"Ty chceš jít na bellatora?" nakloním hlavu ke straně a zastříhám ušima.

Rozhovor ale přeruší nakonec mé rozhodnutí a lov. Nedopadl dobře a ujistil mě o tom, co si rozhodně dovolovat nebudu. Je dobré znát teorii i stavbu těla. Ale absence zraku nikdy nedovolí přesně odhadnout, výšku oponenta. V případě vlka to až taková tragédie není. Ale v případě srny se dráha tepen dokáže hnout celkem solidně. Jsem proto rád, že se chytíš toho, jak stále držím a dorazíš srnu. Okamžitě ji pak pustím a odvalím se o kus stranou. Zůstanu ležet na zemi, uši přitažené k hlavě. Od nakopnutí se mi do těla šíří pulsující bolest.
"Neřekl bych. Netrefil jsem se dobře a netrefil bych se ani tak." zamručím. Mírně se mračím, ale těžko říct, zda je to bolestí nebo rozmrzelostí.

I já, jako správný léčitel, začínám obcházet po území za pátráním po bylinkách. Je to maličkost, kterou pro smečku a svého přítele mohu udělat. A hlavně se tím zabavím, abych nemusel v hlavě omílat nejistotu a obavy. Tolik vlků na špionáži v cizí smečce, to nikdy nevěstí nic dobrého. A já mám obavu, jak to vše dopadne. Stačí jen trochu polevit ve vlastní ostražitosti a všechny ty obavy se nahrnou v mé hlavě zpět, až se mi z toho ježí srst na hřbetě. Nezamlouvá se mi tahle situace. A já lituju, že už dávno nedošlo k přestěhování, aby byl od všeho tohohle pokoj.

Mé myšlenky přeruší dlouhé svolávací vytí. Na nic neváhám a vyrazím vpřed. Doufám v dobré zprávy a že se to vše konečně uklidní. Když doběhnu, málem do někoho vrazím.
"Promiň," houknu rychle a zavětřím. Feier. Jaká to náhoda. Omluvně se na něj pousměju. Víc už neříkám, protože se slov ujme náš alfa. Pozorně poslouchám. Trhnu sebou, když oznámí zajetí Roo.
Roo?? Jak je to možné?? přitáhnu uši k hlavě. Tiše si vyslechnu ostatní.
Na Alarica budeme muset dát pozor. Je z toho příliš rozhozený a podle mě by nebylo dobré, aby se účastnil záchranné akce... stočím čumák k Feierovi a pak zpět k alfovi.
Ale rád slyším, že v případě Rivotra je to jinak. Jarumi si tím je docela jist. A já jeho úsudku v tomhle věřím, bleskne mi hlavou. Alespoň jedno mě uklidnilo. Že si přízrační značí hranice, to mě nijak nepřekvapuje.
"Ctěný alfo - máme zprávy o tom, jestli je Roo zraněná?" vznesu dotaz, který mě osobně aktuálně zajímá nejvíc. V koutku duše navíc doufám, že si se mnou a Feierem alfa promluví o stavu našich členů, aby se na misi nevyslal někdo, kdo by záchranu nezvládl.

Pozorně tě "sleduju" ve tvé nejistotě. Jak hledáš slova. Jak se ošíváš. Rozhodně je ale zajímavější tvá reakce na Artemis, kterou vychrlíš, jak když bičem mrská. Musím se pousmát. Tady je to opravdu celkem jasné.
"Kdo tě nalákal do smečky? Proč zrovna Ignis a ne jiná?" vyptávám se klidně dál, zatímco po očku kouknu po Feierovi.
"Artemis je rozhodně skvělá vlčice. Je to silná osobnost, ale jsem rád, že jsi ji pomohl dostat se z depresí, jak mi řekl Feier. Sama by se z toho jen tak nedostala." nadhodím. Pozorně našpicuju uši a vnímám, jak zareaguješ na tohle. Je potřeba opravdu nejprve zjistit a ujistit se, že to Feier odhadl správně. I když, podle toho, co říkal, jsem si jistý už teď.
"Ty chceš Artemis pomáhat i nadále?" zeptám se jakoby nic.

Ano, rozlišit co je třeba vnímat je základ v pohybu slepce. Ale je rozdíl mezi běžným pohybem a lovem. Je rozdíl v množství toho, co vše musím vnímat. A i když jsi to ty, kdo by si měl dávat pozor na mě, stále se může stát cokoliv. Opravdu není možné pustit tvou přítomnost úplně ze zřetele. Když pak zmíníš mou ztuhlost, zafuním. Jsem si ji dobře vědom a taky vím proč.
"Já vím. Být ztuhlý je vždy cesta do pekel." zamručím a stáhnu uši k hlavě. Ani mě se nijak nezamlouvá. Ale někdy to prostě nejde jinak. Ne vše jde jako povelem. Povzdechnu si. Pootočím hlavu po tvém směru, když ucítím tvé pohlazení. Uši mi vystřelí okamžitě vzhůru, protože na něco takového nejsem úplně zvyklí. Ušklíbnu se.
"Mám vyšší hodnost jako léčitel. V tomhle oboru jsi na výši naopak ty a byla by hloupost tě neposlechnout." zamručím a povzdechnu si.
"Zkusíme to. Ostatně, jestli se mi něco stane, budeš muset sehnat Feiera a ten ti to vytmaví dostatečně," ušklíbnu se. Mám úžasnou magii. Bohužel pro mě, nefunguje na mou maličkost. Jaký paradox, že?

Nakonec přeci jen padne rozhodnutí.
"Fajn, třeba to neskončí průšvihem," odfouknu si a vyrazím. Ale přeci jen je stále patrné, že úplně uvolněný a v pohodě nejsem. Modrá se vznesla někam nad nás a rozčíleně štěbetala, ale to jsem už dokázal ignorovat. Snažil jsem se soustředit na srnu, která naštěstí vyběhla proti mě. Snažím se vnímat kde zhruba funí, kde se ozývají kopyta a kde tep srdce a podle toho proti ní vyskočit. Absence zraku ale zaúřaduje svoje a i když se mi povede srnu chytit, je to příliš nízko. Zadkem skončím na zemi, visící ji na pleci. Vyjeknu, když se srně povede mě přední nakopnout a přišlápnout zároveň. Nejsem ale dobrým podkladem, takže jí noha sjede a převalí se přese mě jak velká voda. Sice to se mnou škubne a skončíme v chumlu, ale zarytě nepouštím. I když se srna pokouší vyhrabat na nohy, čímž mě dál přišlapává.

Ani nevím, jak se mi povedlo se zatoulat do těchhle míst. Tím spíše s tou naraženou nohou. Tedy, snad naraženou. Pořád si nejsem jist, zda jsem slyšel prasknutí nebo ne. Podle hybnosti kost prasklá vyloženě není, tak jen doufám, že se mi to zdálo a že není ani naprasklá. Snad se jedná pouze o sval a dočasnou nepříjemnost. Tak nějak mě to ale utvrdilo v myšlence, že lov vysoké OPRAVDU nebude nic pro mě.
Vlastně... Ono toho možná bude víc... pomyslím si a zastavím se, abych na chvíli ulevil bolavé nožce. Našpicuju uši a povzdechnu si. Zrovna teď si nejsem vůbec jistý, zda jsem rád, že tu je ticho a prázdno nebo zda mi to vadí. Zatřesu hlavou a vyrazím kulhavě zase dál.
"Moje milá, u tebe mám vždy jistotu," zamručím k sojce, která mi proletí kolem hlavy. Tahle malá opeřená kamarádka mě rozhodně jen tak neopustí.
"Ty budeš vždy se mnou, viď. A vždy mě budeš potřebovat. Tak, jako já tebe," zamručím spíše pro sebe. Modrá se mi usadí na hlavě a začne důležitě štěbetat, jak se mě snaží upozornit na tvou přítomnost.

"Nejde o to, zda budeš platný, Feiere. Ber to jako svůj vlastní výcvik. Nemusím být pokaždé k ruce a bude dobré, když budeš vědět aspoň kapku, jak se zachovat. Nemyslíš?" ohlédnu se po tobě a pak vyrazím spolu s tebou k jeskyni. Ač s tebou držím krok, celkem výrazně je znát, že kulhám na pravou zadní nohu.

Jsem celkem rád, když dorazíme na místo. Nejde si nevšimnout, že pravou zadní ulevuju.
"Mám to vše jen z tvého vysvětlování, takže spousta věcí může být trochu jinak. Ale základ si myslím, že jsem pochytil dobře." zadívám se na Jarumiho.
"Prvně ale potřebuju znát i něco od tebe. Pověz mi, Jarumi. Proč jsi se přidal ke smečce? A jak ty sám vnímáš Artemis?" vyptávám se poklidně.

"To potěší, takovéhle přirovnání," ušklíbnu se.
"Nemění to ovšem nic na tom, že podvědomě si stále budu podvědomě hlídat i tebe. A tím tak trochu utrpí mé vnímání ostatního," zamručím zamyšleně. Jsem z toho trochu nesvůj. Přijde mi to jako velké riziko. Zastříhám ušima a povzdechnu si. Je na mě znát, že z toho mám obavy, ale nakonec přikývnu. Zhluboka se nadechnu a vyrazím kupředu. Je ale znát, že v pohybu nejsem tak jistý, jako jsem v běžné situaci. Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že tohle nedopadne dobře. Uši mám našpicované. Jedno mi ale opravdu cuká po zvucích kolem, i když se ho snažím hned zase natáčet za osamocenou srnou, kterou jsme vystopovali. Nejspíš se zatoulala od stáda, což se jí teď nejspíš stane osudným. Doufejme.

Pro jednou jsem se věnoval spíše lenošení. Válel jsem se na zádech a v klidu odpočíval. Hlavu jsem si vyčistil, aby byla prázdná a netrápily mě žádné myšlenky. Vypadalo to celkem i nadějně. Dokud jsem nezaslechl pohyb. Pak už na mě promluví Feier a já podle tónu hlasu poznám, že lenošení je dnes konec. Přetočím se na břicho, zatímco pozorně naslouchám jeho slovům.
No vida, tady to máme.... pomyslím si. Pak se ale uculím.
"Já ti říkal, že to poznáš, až to uvidíš," neodpustím si poznámku. Postavím se a protáhnu.
"Nemám problém si s ním promluvit. A pokud nebude mít problém ani on, budu rád, když budeš u toho. Můžeš to vzít jako takové menší přiučení se." nakloním hlavu ke straně. Kývnu a nechám se vést za naším milovníkem.
"Ahoj Jarumi. Dlouho jsme se neviděli." pousměju se.