Príspevky užívateľa

"Pokud budu muset hlídat pohyb kořisti a ještě tebe, tak rozhodně hrozí nějaký průšvih. Čím víc toho musím vnímat, tím větší zmatek se tím tvoří," upozorním tě zamyšleně. V tomhle je velká nevýhoda slepce, který je odkázán pouze na zvuk. Čím víc zvuku tu je, tím hůře se orientuju. Proto pro mě dosud byly společné lovy tabu. Tady jsou ale aspoń ochotni to vyzkoušet a to mě nesmírně těší. Stejně jako možnost s někým dělat lotroviny. Zazubím se.
"Jsem za to rád. Veselo je v životě potřeba," prohlásím vesele a zavrtím ohonem.

Vnímat různé reakce tady kolem, v tak hutné atmosféře, je trochu složité. Snažím se proto soustředit vždycky jen na jednoho. Moc mě netěší, že se Jarumi rozhodl přidat se k špionáži. Ale tak trochu vím, že je až podivuhodně vyrovnaný. Popravdě mě to trochu děsí. Adain oproti němu si i sám uvědomuje některé své potíže a má snahu je řešit. Těší mě, že má rozum a zůstává doma. Oba v poli by nebyl dobrý nápad. Také mě těší, že Artemis zůstává doma, nebylo by to vhodné. Stejně tak u Stadleyho, kde si nejsem jist, jak s ním pokračuje léčba. Ovšem dalším překvapením pro mě byl nováček Rufus, ale i Saturejka a Roo. Našpicuju uši.

Jakmile dojde na obhlídku těla, popojdu za Feierem.
"Jarumi jej donesl domů. Po obhlídce by ho pak rád s bratrem pohřbil. Zavedu tě k tělu." odpovím. Zároveň mám tak jistotu, že se k tomu taky nachomítnu. Jsem nesmírně zvědav, co Feier zjistí.

Doprovodím tedy Feiera k tělu a postavím se bokem, aby měl dost prostoru ke zkoumání.
"Měl jsem čas ho jen očichat. Má magie s mrtvým tělem nic nezmůže, takže víc nezmůžu. Sahat jsem se na něj snažil co nejméně. Nesl ho jen Jarumi." podám detailnější informace.

Dál se s tebou držím, když se vracíme k Raovi. A naslouchám tvému verdiktu. Tak trochu mě i uklidní, že za smrtí vlka není jiný vlk. Nemuselo by pak být tak zle s našimi sousedy.
"S pachy musím souhlasit. Bylo to tak i na místě činu. Shodli jsme se na tom i s Jarumim." přidám pouze svůj menší poznatek.

Našpicuju uši a povzdechnu si. Nezbývá mi, než ti pomoct usadit Rivotrovo tělo na zádech. Jak si odfoukneš, povzdechnu si nanovo. Tvou tvrdohlavost jsem ale už poznal. A tak vyrážím za tebou. Hlídajíc, aby nebyl žádný problém. Nakonec tě ale spíše předběhnu. Přeci jen už to tu mám trochu zmapované.
"Pojď za mnou, provedu tě snazší cestou," zamručím. Vybírám cestu, kde je svah nejmírnější a kde je nejméně překážek.
"Modrá. Leť napřed a najdi Raymonda." houknu na svou ptačí společnici. Ta začiřiká a rovnou vzletí a zmizí někde nad námi.
"Alespoň takhle ti můžu pomoct." zamručím s povzdechem.

Za tu chvíli, co jsem Jarumiho mohl poznat, bych si nikdy nepomyslel, že by udělal něco hloupého. A tak je tomu i teď. Říct jsem to ale musel, spíše kvůli sobě. Jarumi, po tom všem, co si zažil, mi připadá prozatím nejvíce vyrovnaný ze všech bratrů. Do všeho jde naplno a s elánem a jen tak se nezastaví. Ale způsob, s jakým vzal smrt jednoho ze svých bratrů.. Nejsem si jist, co by tohle mohlo znamenat. A to mě děsí nejvíc...
"Počkej, bude strašně těžký!" namítnu. Ale už se sám začneš soukat pod bratrovo tělo. A tak si povzdechnu a pomůžu ti, aby sis ještě neublížil.

"To by mělo smysl pouze v okamžiku, kdy bych ti kořist nadehnal." odpovím zamyšleně. Nejsem skupinový lovec, ale nějaké základy přeci jen jakž takž znám. Pak už se vesele zazubím.
"Tak to vezmeme rovnou ve velkém, no ne? Pojďme zkusit společný lov. Třeba se od tebe něco přiučím," prohlásím vesele. Ale potěší mě, že mi vyjde to štípnutí. Zazubím se.
"V každém z nás je trocha lotroviny, no ne?" prohlásím mírně nevinně, ale vesele. Ve tvé přítomnosti jsem schopen se uvolnit. Je to příjemné, být takhle uvolněný v něčí přítomnosti. Nedělat si s ničím starosti, nelámat si hlavu a ani nehlídat a nezkoumat náznaky v chování a tak. Vypnout nejen jako léčitel, ale i jako psycholog.

Nesmírně mě mrzí, že nejsou mé schopnosti mnohem lepší. Že nedokážu vrátit život, když mám kam. Stáhnu uši k hlavě a ohlédnu se po Jarumim. Vrhl se soustředěně do hledání stop. Je to znát podle toho, jak se systematicky pohybuje. Ale ani to není nekonečná práce.
"Bohužel, tady už nezmůžu nic ani já," odpovím tiše. Velmi mě to mrzí a zaznívá to i v mém hlase.
"Dobře. Musíme to nahlásit Rayovi. Mohlo by tu být riziko, že s tím přízrační mají co dočinění, ale to chce nejprve zjistit. Uvidíme, co Ray vymyslí. Nesmíme nic podnikat sami, Jarumi. Mohli bychom jednat špatně," upozorním tě. Chci mít jistotu, že neuděláš žádnou hloupost. Ale tvá další slova naprosto chápu.
"Jistě. Vezmeme ho domů." brouknu chápavě.
"Najdeme něco, v čem ho můžeme odtáhnout, ano?" navrhnu.

Musím se zasmát, když přidáš ten zvuk. Jsi opravdu neuvěřitelně ztřeštěný vlk. Ale jsem rád. Takováhle veselá nálada tu podle mě dost chyběla. Držím se za tebou a opravdu nezasahuju do tvého stopování. Proto neupozorním, když mineme stopu. Mám našpicované uši a pozorně ti naslouchám.
"Srnčím nikdy nepohrdnu. Pro slepého to je příliš nebezpečná kořist a já mám svůj život rád," zazubím se.
"Tak veď. A počítej s tím, že ve společném lovu musíš být velmi konkrétní, pokud chceš mou pomoc," upozorním pro jistotu. Přizpůsobím se tvé rychlosti, i tvé tichosti. Držím se za tvým ohonem. V jednu chvíli si prostě nemůžu pomoct a štípnu tě předními zuby do špičky ocasu.

Následuju tě, dokud nezpomalíš. I já si všimnu jasného pachu smečky promíseného se silným odérem krve. Jsme u cíle. Už už se tě chci zeptat, co vidíš, ale zatuhnu. Když slyším, co vyslovíš, krve by se ve mě nedořezalo. Rivotr... Jarumiho bratr... Je ale důležité zjistit, co možná nejvíc detailů.
"Jarumi!" štěknu prudčeji, abych tě přivedl k rozumu.
"Jarumi! Stopy! Soustřeď se na stopy a já se podívám na bratra." vyženu tě k činnosti, zatímco dojdu zvolna k Rivotrově tělu. Položím na něj tlapu, ale už předem vím, že je to zbytečné. Žadný tep srdce, žádný dech a chladné ztuhlé tělo na dotek. Povzdechnu si. Tohle bude ještě složité. Musíme vše nahlásit. A pochybuju, že tě odsud jen tak dostanu...

Nadšeně se zazubím, že se do toho tak po hlavě vrhneš a vyběhneme vpřed. Je to fajn pocit. Mám takhle při běhu skoro pocit, jako bych létal. A se společností... No, není to tak špatné! Slyšet dusot, podle kterého se můžu řídit. A mít jistotu, že když něco, tak mám při tlapě pomoc. Dřív jsem se vyhýbal společným aktivitám. Hluk, který dělá další vlk dokáže snadno rozhodit smysly nebo zamaskovat vjemy. Ale co jsem v téhle smečce, přicházím na to, že minimálně ve známém prostředí už se něčeho takového nemusím obávat. A to ani za situací, jako teď s potokem.
"Kušuj, ty hlásná troubo," prohlásím vesele. Je znát, že to říkám jen z legrace. Odrazím se a přeletím potok. Není to tak čistá práce, jako u tebe - špičky zadní tlap mi škrtnou o okraj vody. Ale nezbrzdí mě to a ženu se za tebou dál.
"To zní jako funkční plán," houknu za tebou. Ale nechávám to na tobě. Neplánuju ti hlásit, i když o něco později ucítím stopu.

Jsem rád, že okamžitě poslechneš a dokonce se toho chytíš pečlivě. Létavec se v tuto chvíli hodí, vzhledem ke zvěři, která se tu může pohybovat. Trpělivě čekám, až se vrátí Modrá a ozveš se ty se svými výsledky. Krátce po tvém prohlášení o bezpečnosti v oblasti se vrátí i Modrá, aby mi to svým klidným štěbetáním potvrdila. Přikývnu.
"Jsem hned za tebou," potvrdím svou účast a následuju tě. Očividně jsi viděl místo činu, jelikož pach krve sílí, jak se přibližujeme. Jen doufám, že nebude žádný průšvih...
Je tu dost nebezpečné zvěře, aby mohlo jít o nevydařený lov. Jsme v horách, aby to mohl být pád. Ale jsou zde i predátoři... běhají mi hlavou různé katastrofické scénáře.
A nebo to může být jen nedožraná kořist... pomyslím si ještě. Ale sám moc dobře vím, že to není pravděpodobné. Tohle je vlčí krev.

Musím se pobaveně zasmát tvé poznámce.
"Tím líp. Vyrážíme na průzkum!" zahalekám vesele. Pohotově tě následuju. Vůbec mi nevadí, že se svah zostřuje. Přeci jen to tu tady už znám a tak si z toho nedělám až takovou hlavu. Samozřejmě mám našpicované uši a vnímám každý svůj krok i každý zvuk. Že nějaké místo znám neznamená, že se tu nemusí nic změnit. Pozornost je na místě.
"Mám návrh," houknu za tebou.
"Jestli narazíš na stopu, přejdeme do lovu. Ale varuji tě, lovívám sám. Jak nevidím a u lovu se vše odehrává rychle, tak hrozí víc chybovosti." nadhodím.

Poklidně čekám, kterým směrem nás vezmeš. Vyrazíš správně, což ohodnotím pousmáním. Vyrazím klidně za tebou, dokud se nezarazíš. Ale to už i já zaznamenám důvod. Prudce našpicuju uši a zvednu hlavu. Pátravě natáčím hlavu do všech směrů. Tentokrát neřeším krev, ale možné pachy, které by znamenaly nebezpečí.
"Není úplně čerstvá..." zamručím.
"Dobře. Jarumi, konec tréninku. Podle mě si vedeš skvěle, ale teď potřebuju primárně tvé oči. Dávej pozor." zamračeně vyrazím po stopě krve. Je jasné, že je jí celkem dost.
"Modrá, průzkum." přikážu pevným a vážným hlasem. Má opeřená kamarádka hned ví, že teď je to důležité a vyrazí do okolí.

Ani já nebyl výjimkou a dorazil jsem na tohle svolání. Byl jsem jedním z těch mála, kdo věděl, co se stalo. Stál jsem poblíž Feiera, ale uši jsem měl natočené konkrétním směrem - a to k Jarumimu. To my jsme byli ti, kdo jej našli. A já mám právem obavy o to, jak to bude Jarumi a Adain zvládat. Především ale Jarumi, který bratra viděl. Popravdě se mi příliš nezamlouvá, jak klidný se zdá být. Mírně se zamračím. Tohle by mohlo zavánět problémem. Z Adaina alespoň sálá napětí, ale Jarumi?
Tohle bude ještě složité, pomyslím si. Feierova slova mě nepřekvapí. Ohlédnu se směrem, odkud vnímám jeho osobu. Nechávám na sobě jasně znát, že i mě to zajímá. Víc mě zajímá Jarumi, který se přihlásí na špehování. Přešlápnu. Nejsem si jist, zda je to dobrý nápad. Naštěstí alespoň Adain nemá o špehování zájem.
Když se nad tím ale tak zamyslím... Jarumi je hodně aktivní... Je možné, že by udělal větší hloupost, kdyby byl doma. Aktivní pátrání by ho mohlo zabavit... zamyslím se nad tím. Co ale absolutně nedokážu v tuhle chvíli odhadnout je, jak by se zachoval, kdyby potkal někoho z Přízračných. Nebo nedej bože někoho z těch, jehož pachy zachytil na místě...

"Přesně tak," zasměju se. Díky tomu, že jsi ochotný tentokrát celkem i poslouchat, tak je nálada o mnohem uvolněnější. Konečně jsem si i jistý, že v hlavě máš celkem pořádek a dá se na tebe i spolehnout. I když... Celou dobu se prokazuješ jako dost solidní. Zdá se, že i ten začátek našeho tréninku byl jen promyšlenou taktikou, jak dosáhnout svého.
Zmetek jeden, zatřesu hlavou a v dcuchu se ušklíbnu.
"Přesně tak. Vede tudy potok. Sníh je jen na části, jsou tu závětrná místa, kde se drží i v zimě trocha tuhé trávy." potvrdím tvé doměnky.
"A přesně jak říkáš, zatím jsme tu jen my dva," přikývnu.
"Doveď nás k potoku," zadám ti další úkol.

Nedělám si z toho příliš velkou hlavu. Je potřeba tě uvolnit a nechat takovéhle téma na vhodný čas. Je mi jasné, že to může být náročné. Nejen to téma jako takové, ale postupné odhalování souvislostí a detailů, které ti mohou unikat. A nebo také jak se vytáhnout z nepříjemného tématu, které skončí podivnou náladou, jako teď. A pohyb je klíč, čehož se naštěstí elegantně chytíš. Uculím se. Musím se smát, když se toho chytíš a vznikne z toho v první chvíli taková hezká spleť. Naštěstí bez nějaké velké srážky.
"Předávám ti štafetu. Vyber další směr," prohodím tvým směrem, zatímco se ženu vpřed.
"A opovaž se brát ohledy a lehčovat mi to!" přidám varovně, ale hravě zároveň.