Príspevky užívateľa

"To jsem rád, že pro tentokrát dostaneš rozum," ušklíbnu se.
"Já se o sebe postarát, když se mi nebudeš plést do cesty. Když uvidíš, vyhneš se mě i směru, kterým mířím. A to je pro mě důležité." vysvětlím. Když vztáhnu situaci na sebe, tak to určitě vezmeš mnohem lépe. Pak se zazubím.
"Samozřejmě, že to platí!" uchechtnu se. Krajina se tu mění. Nejsme ještě z hor venku, ale jsme v jakémsi údolíčku ve věžových horách. Taková měnší pastivna s potokem, kam se stahuje zvěř. A některé druhy si i agresivně hájí své okolí, proto je opatrnost na místě. I já mám pozorně vztyčené uši a naslouchám každému šelestu. Také neustále větřím, hlavu mírně zdviženou. Modrá už tě nekontroluje a poletuje nad námi.

Natočím tvým směrem pozorně uši. Nemusím vidět, abych vnímal, jak se nálada mírně změní kdykoliv zmíníš něco z minulosti. Jsi sice s minulostí více méně srovnaný, ale není to tak úplně. Pořád je to strašák, který dokáže pozměnit tvou náladu. A to mluví samo za sebe. Minulost, nad kterou jsi povznesený, náladu nezmění.
"Oo, jak laskavý jsi," cvaknu zubama tvým směrem, když se cesta rozšíří a ty se zařadíš vedle mě. Schválně si na tu příležitost i počkám.
"Pravda." zamručím a po očku tě sleduju. Ale teď není čas a místo na probírání minulosti. To nadejde později a za vhodnějších okolností.
"Tak se předveď," houknu zničehonic a prudce přidám, abych hodil rychlou smyčku tobě přímo pod nohy.

Pozorně ti naslouchám a zároveň hlídám i tvůj pohyb. Pro mě už to takové není a nepřijde mi, že by to bylo nějak složité. Jsou to sice vjemy navíc, které musím hlídat. Ale ty, co vnímám běžně kvůli svému pohybu, ty už zaznamenávám automaticky.
"výborně. Máš dobré hodnocení toho, co vnímáš," pochválím tě a dál naslouchám, co mi povíš. Je to trochu náročnější, než se jen řídit pokyny. V tomhle směru už musíš opravdu vnímat, co je kolem tebe a vědět, čím se řídit a co je pro tebe důležité.
"Výborně. Je to tak. Terén to klesá a blížíme se k úpatí hor. Zpomalíme, protože tady už se pohybuje více zvěře a na některé je třeba dávat si pozor. Takže buď v pozoru a jakmile ucítíš nějaké zvíře nebo něco podezřelého, končíme s tréninkem a ty použij své oči." nabádám tě, zatímco podle svých slov zvolním.

Natočím hlavu ke straně a pozorně ti naslouchám.
"Chápu. Opatrnost je samozřejmě také na místě," brouknu a dál se soustředím na to, co mi říkáš. Ale i na intonaci a způsob, jakým odpovídáš. I na tvůj pach, tep i pohyb. Je naprosto jasné, že se se mnou tak úplně bavit nechceš. Ale potřebuju vědět nějaké informace. A věřím tomu, že i tobě by mohlo prospět vznést některé myšlenky nahlas.
"Když ti to bylo jedno, proč jsi je sem dokopával? Minimálně Adain, co vím, by byl raději mimo smečku. Tak proč ta práce přivést je sem? Kvůli té vlčici?" zeptám se a nakloním hlavu ke straně.
"Na A tu máme pouze jedinou vlčici - Artemis." podotknu.

Musím se zasmát představě, jak se snažíš sežrat celé hejno.
"Očividně jsi ještě nepotkal útočící hejno drobného ptactva," uchechtnu se pobaveně.
"A neboj se, Modrá by se jen tak nedala! Na tu bys byl krátký!" zachechtám se ještě víc. Jak mi strčíš do ocasu, tak ale přeci jen poskočím dopředu, jak to nečekám. Jsem ale rád, když se konečně otevře prostor a můžeme zrychlit.
"Divil by ses, kolik lidí nemá osobní hrdost a zkusí to. Ne, že bych z toho podezíral zrovna tebe," brouknu. Já osobně jsem tedy maličko napjatý z toho, jak blízko se držíš. Ale nic nenamítám. Je to tak trochu i trénink pro mě samotného. Naučit se pohybovat v blízkosti.

Zachechtám se.
"Zkus si to a Modrá na tebe poštve celou ptačí eskadru," zazubím se vesele. Ne, tohle ji opravdu nemám naučenou. Ale to nikdo vědět nemusí. A když už jsme v tom škádlení...
Je celkem fajn trénovat s někým. Sice raději trénuju sám, ale občas okořenit trénink společností není ani náhodou na škodu, pomyslím si s úsměvem. Ve chvíli, kdy se cestička rozšíří, přidám na rychlosti.
"Tak se ukaž. Ještě máš šanci mě dostat. Příště už půjdem poslepu," zazubím se a vypálím v plné rychlosti. Uši mám našpicované a pozorně poslouchám. Odfiltruju zvuky, které vydáváš ty, abych se mohl soustředit na pohyb a do ničeho nevrazil.
"A žádná křídla!" dodám vesele.

Přikývnu. Zatím jde rozhovor s tebou dobře a to je fajn. NArozdíl od ostatních, tebe neznám vůbec, takže nemám nejmenší tušení, jak by ses mohl zachovat. Proto ti taky naslouchám a velmi pozorně tě "sleduju". Když se někdo vrtá v něčích psychice, je jen na místě být opatrný.
"Občas se taková náhoda i povede. Pokud bys těch náhod měl víc naráz, bylo by to podezřelé. Ale takhle jedna, to klidně být může. Tohle je alespoň dobrá náhoda, no ne?" nakloním hlavu ke straně.
"Něco takového nikdy není dobrá zkušenost. Tady na Norestu naštěstí nic takového není. Alespoň co jsem vypozoroval. I když to nemění nic na opatrnosti, která je potřeba." zamručím.
"Jaký jsi měl názor ty na vstup do smečky?" nakloním hlavu ke druhé straně. Tohle je otázka, na kterou bych opravdu rád upřímnou odpověď. Pak ale zpozorním o něco víc.
"Ale? A víš do které?" zeptám se zaujatě. Všímám si, že co se týká tebe konkrétně, moc mluvit nechceš.

Poklidně tě následuju, jen si kontroluju sluchem, jakým směrem se pohybuješ. Potěší mě, když si nakonec rozmyslíš tu výduť.I to je taková malá zkouška. A mě těší, že ses tím nenechal zmást a pokračuješ. Pousměju se.
Tenhle vlk je na tom opravdu dobře, co se tréninku týká. Nejsem si jist, jestli ho vůbec mám co učit. Ale i kdyby ne, bude fajn trénovat s někým, kdo udrží krok i poslepu, pomyslím si s úsměvem.
"Výborně. Podle čeho jsi zjistil, že prve to nebyla cesta, ale teď ano?" zeptám se. Ať to není pouze formou instrukcí, ale také se zapojíš.
"A také mi řekni, co teď cítíš kolem sebe," vybídnu tě. Je na čase pozměnit typ tréninku. Tím spíše, když pomalu sestupujeme z kamenných hor a objevuje se nám pod nohama tráva.

Jsem si jist, že v tomhle směru jsou tvé obavy zbytečné. Je to spíše jen o zvyku. Vím, že vlci tady nejsou špatní. Je to dobrá smečka, volná a pohodová. A jen co se přestaneš soustředit na obavy a začneš žít, poznáš to sám. Chce to tomu dát šanci. Nic víc, než čas, zkoušet a žít ti nezbývá. Teď už je ale čas posunout se dál. A pohyb je dobrý způsob, jak donutit hlavu nemyslet nad blbostma. Ženu se svým spokojeným tempem vpřed.
"No však jsi, když mi koukáš na ocas," uchechtnu se. Rozhodně tě nehodlám nijak šetřit. I mě se pohyb hodí a jsem rád, že pro jednou mám společnost. Stočím našpicované uši vzad, abych měl přehled i o tobě.
Dobře, tohle vychází skvěle. S Adainem se pracuje skvěle. Je krásně vyrovnané osobnosti i přes to vše v minulosti. pousměju se a ještě přidám na tempu.

Ušklíbnu se, když uznáš, že to bylo na místě. Ale pak našpicuju uši a poslouchám tě dál.
Není to typ, co by někoho násilím tlačil tam, kam sám chce. Ale moc dobře ví, čeho chce dosáhnout. Má svůj cíl a za tím si jde. Má dost silný základ osobnosti. Na druhou stranu... nakloním hlavu ke straně.
Velmi na sebe tlačí. Možná až příliš. Je fajn, že je na něj spoleh, teď to opravdu krásně dokázal. zavrtím krátce ocasem.
"Dobrá, dobrá. Omluva se přijímá. Tak pokračujeme dál vpřed." pousměju se a následuju tě. Modrá zase vzlétne, aby tě mohla dál kontrolovat. Ale cesta skrze průsmyk probíhá v klidu.
"Zahni doprava, až bude cesta volná." ohlásím ti. Je to další zkouška, jelikož jsou kolem nás skály. Uvidíme, kdy rozhodneš, zahnout.

Trpělivě čekám na tvou další interakci. Kromě odpovědi nepřichází nic dalšího, ale mě to postačí. Máš snahu komunikovat a to je dobré znamení. Přeci jen nebudeš snad tak zlomený, jak se může zdát. Pousměju se.
"Dobře." brouknu v odpověď.
"Slyšel jsem od Adaina, že jste z jednoho vrhu, ale že vás v roce rozdělily. Jsem rád, že se vám povedlo se nakonec znovu setkat na jednom místě." začnu další hovor.
"Neumím si představit, čím jste si mohli projít. Ale je mi jasné, že to nebylo snadné - už podle toho, jak jste variabilní ve schopnostech a jak reagujete na druhé." zacukám ušima.
"Teď už jen hádám, ale buď nejsi na svobodě dlouho nebo jsi neměl čas se se vším srovnat." nakloním hlavu ke straně.
"Zatím mám pocit, že nejlépe po psychické stránce je na tom Jarumi - i když jsem neměl ještě prostor si s ním nějak víc promluvit. Jeho chování je ale nejvíc uvolněné. U Adaina už spolu probíráme v čem pokulhává. Ale upřímně, u tebe je nejvíce vidět dopad tvé minulosti," spustím narovinu.

Zavrtím zlehka ohonem. Sice jsi mi nedal povolení, ale ani odmítnutí a to je podle mě plus. Vstřícné gesto, kterého si vážím. Tím spíš, když vnímám, že jsi stále v pozoru. Jednat s cizími vlky pro tebe rozhodně není jednoduché a je mi to jasné. Nečekal jsem od tebe nějaké sáhodlouhé řeči. Už na přijetí bylo jasné, že na hovory moc asi nebudeš. Ale zkusit to musím.
"Těší mě," pousměju se. Nakloním hlavu ke straně.
"Jarumi si všiml, že si udržuješ odstup a varoval mě. Je tahle vzdálenost dostačující? Nemám problém couvnout ještě." nadhodím. Není co skrývat. Alespoň tím odhalím fakt, že si tvůj bratr opravdu všímá a snaží se. A můj psychologický směr mi napovídá vlastně to samé. Ale chci ti tenhle pohovor maximálně zpříjemnit.

Modrá mi sedne na hřbet, ale zůstává zticha. Je to pro mě znamení, že se držíš a oči jsi neotevřel. To na mě udělá rozhodně dojem. Ještě jsem nepotkal vlka, který by měl takový smysl pro trénink, aby i v tak vypjatém okamžiku oči neotevřel. Zavrtím ohonem.
"Samozřejmě, že to bylo zákeřné. Stejně jako způsob, kterým jsi mě k tomuhle tréninku dotlačil." brouknu s lehkým úsměvem.
"Ale máš u mě plus. Modrá nic nehlásí, takže jsi oči neotevřel." zamručím.
"Pokračujeme, ne? Cesta se zužuje, takže půjdu za tebou. Věřím tomu, že po téhle zkoušce to zvládneš," upozorním a počkám, až vyrazíš. S našpicovanýma ušima jdu dál za tebou. Cesta se sice opravdu zužuje, ale také vede mezi dvěma srázy, takže je stále bezpečná.

Pozorně sleduju tvé reakce o celou cestu. Je až fascinující, jak klidný a uvolněný jsi, i když nevíš, co tě čeká. Vzpomínám si, co mi vyprávěl tehdy Adain. Rozdělili vás. Nikdo neví, kde skončil druhý z bratrů. Ale už Adain dokázal být tvrdohlavý a jít si za svým. Je velmi schopný. A jak se zdá, mladý bratr není výjimkou. Houževnatý, schopný. Jen kdyby nebyl tak neodbytný. Jeho vytrvalost a neoblomnost jsou taky dobré vlastnosti. Ale chce to vědět, kdy ustoupit. A nejsem si jist, jestli tohle nepostrádá...
Ale vede si dobře. pomyslím si, když tak kráčíme po cestě. Jdeme pomaleji, což ve mě vzbouzí naději. Není až tak hrrr. Asi pro něj opravdu první lokace byla jednoduchá.
Tak mu to trošku ztížíme. pomyslím si. Cuknu čumákem směrem ke stěně vedle tebe. Na stěnu nalítne Modrá a uvolní tak pár kamínků.

Zdá se, že mé kroky jsou dobrou volbou. Posadím se a zavrtím zvolna ohonem. Je to znak toho, že nemám v plánu jen tak odcházet. Ale pořád držím odstup, který očividně funguje.
"Tak nějak všeobecně a uvidíme kam dojdeme?" nakloním hlavu ke straně.
"Možná i něco málo o nás, když už jsme členové jedné smečky. Rád bych tě trochu poznal." zavrtím ohonem. Pozorně ale naslouchám. Jakýkoliv pohyb, jakákoliv změna tepu nebo dechu. Musím být opatrný a nedovolit jedinému detailu, aby mi unikl.
"Adain nás už představoval, ale už to je chvilka. Tak pro jistotu - já jsem Ikke. Jsem jeden z léčitelů smečky. Jsem slepý a neléčím bylinkami, ale svou magií." zavrtím opět ohonem. Snažím se působit přátelsky.