Príspevky užívateľa

Zvolna mě kroky vedou podél řeky. Následuju pachovou stopu, kterou se snažím zachytit už delší čas. Je fascinující, jak i tak "malé" území dokáže zajistit, že se vlk tak hezky ztratí. Tentokrát ale nedovolím, aby jsi mi opět utekl. Slíbil jsem to tvým bratrům. A i kdyby ne, je naprosto jasně patrné, že nejsi úplně v pohodě. A tak zvolna dorazím na dohled, kde se zastavím.
"Ahoj," houknu lehce. Nerad bych tě vyplašil svým nečekaným příchodem. A tak se prve ozvu a až poté se přiblížím. Udržuju ale odstup. Neznáme se a stačily mi náznaky bratrů, abych si udělal alespoň trochu představu.
"Jsem rád, že se opět setkáváme. Na tom pohovoru u hranic nebyl čas si pořádně popovídat a seznámit se." zlehka se pousměju a krátce zavrtím ohonem.

mám rád sice teplé období, ale mám ráda i zimu. Má své kouzlo. Jako například ono křupání sněhu pod tlapama. Je to fascinující zvuk. Mám uši našpicované. Popocházím sem a tam, jen abych slyšel to úžasné křupání pod nohama. Občas prostě dokážu působit jako rozverné štěně. Ale pouze do okamžiku, než zaznamenám v mezikrocích další zakřupání. Zastavím se a našpicuju uši. Opravdu se tu někdo přibližuje. Napřímím se v celé své výšce a zavětřím. Chvilku mi trvá, než zachytím pach. Ale nakonec přeci jen.
"Ahoj Artemis," brouknu jemně nakonec. Ocasem lehce vrtím ze strany na stranu. Mám opravdu radost, že tě tady zase "vidím". Fakt, že se odvažuješ pohybovat víc k hranicím mě těší. Znamená to, že se už o vlčátka tolik neobáváš.
Artemis opravdu potřebuje víc vlastních aktivit. Tohle je dobrý krok, pomyslím si a zvolna se usměju.

Zavrtím zvolna ohonem. A musím se usmívat. Je celkem roztomilé, jak se v tom plácáš a tak nějak nevěříš, že by sis vedl dobře. Ale však ty to přiznáš, až si to opravdu uvědomíš.
"Uvidíš, že si vedeš líp, než myslíš. Ale až zpětně, kamaráde," brouknu zlehka a zavrtím ohonem o něco výrazněji.
"A neboj, pak si tě najdu a promluvíme si, ano?" dodám a mrknu tvým směrem. Jedna věc je udržet tajemství, ale druhá věc je uklidnit přátele.

Jsem ale rád, že se nám překlápí tohle vše k tréninku. Nikoliv kvůli mě, ale i kvůli tobě. Ty už potřebuješ něco lepšího k řešení. A mě je to víc než jasné a hodlám se toho opravdu držet. Nevracet se s tématem zpět. Ale musím se smát.
"Nemusíš běžet první. Já se o sebe umím postarat," mrknu tvým směrem. A aniž bych počkal na odpověď, vyrazím kupředu.
"tak šup, slimáku," rypnu si do tebe.

Zlehka se zasměju tvé nejisté otázce. Jsi vcelku roztomilý.
"Nemyslím. Já to vím, Adaine," brouknu jemně.
"Ano, tvá myšlenka vydržovat si léčitele je fajn. Přesto, dobré vztahy se dají udržovat i bez pomoci. Stačí zdvořilé jednání." podotknu klidně. Stále se snažíš vyvrátit, co je očividné. Ale už i váháš. A to je dobré znamení. Konečně k tobě doputovala má slova a razí si cestičku skrze tvou skálu odmítání. To je moc dobře.
"Asi bych si s Rivotrem měl co nejdříve promluvit. Uvidíme, co zjistím," zamručím a zastříhám ušima tvým směrem.
"Třeba to i tebe uklidní," pousměju se.

Povede se ti ze mě vyloudit další smích.
"I ty jeden nenasytný holomku," zazubím se vesele.
"Ale dobrý nápad," brouknu a protáhnu se.
"No, co začít něčím kondičním? Ať se ujistíme, jak na tom ten druhý je. Podle mě dobrý začátek, abychom jeden druhého nepřetížili." navrhnu.

Pozorně naslouchám tvým slovům. Rozhodně potvrzují, co jsi zde už předvedl. Tvůj naprostý klid a soustředění, i v něčem tak omezujícím a nečekaném.
"Hm. Když je to tak, posuneme se o něco dál. Uvidíme, jak si povedeš dál," odpovím. Vrátím se na cestu a pokračuju. Párkrát na nějakém rozcestí zahnu, až se dostaneme k širší cestě, kde mohou jít dva vlci vedle sebe.
"Tak pokračujeme. Zavři oči a pokračuj po cestě, aniž bys do mě nebo do stěny vrazil," vybídnu tě. Našpicuju uši a počkám, až vyrazíš. Tentokrát kráčím s tebou a držím se tě po boku. Pohyb je tak složitější. Kromě zvuků větru a tvých vlastních kroků se přidává i třepetání křídel a mé kroky. Cesta na druhé straně končí srázem. Proto se držím na této straně, připraven tě odstrčit, kdyby jsi šel příliš blízko ke kraji.

Lehce zavrtím ocasem. Tvá slova mě rozhodně potěšila. Je příjemné něco takového slyšet. Slepý si přeci jen sem tam užije svou kapku nejistoty nad sebou samým. A tvé ujištění, že mě jistě smečka bude potřebovat, tuhle díru krásně zaplátovala.
"Děkuji. Doufám, že smečce mám co nabídnout a budu ji přínosem," odpovím s úsměvem. Mírně našpicuju uši, když se rozhodneš vyrazit zase po svém. Nezdržela ses příliš dlouho, ale to nevadí. Je fajn vidět, že vlci neotálí.
"Děkuji. Buď na sebe opatrná a snad se brzy zase setkáme," brouknu s lehkým úsměvem.

Zastříhám ušima, jak tě tak poslouchám.
"Byl jsi sice dlouho sám, ale podvědomě reaguješ dobře. Jsi ochotný pomáhat. A i když sám třeba nevíš jak, nebojíš se zeptat, jak bys mohl pomoct. A i když nedůvěřuješ, jsi velmi společenský. Neboj se, Adaine. Máš velmi dobrý základ, ano?" pousměju se.
"Zbytek už je jen o času a seznamování. A toho máš dost." mírně zavrtím ocasem.
"Máš tu brášky. A máš tu mě. Ber nás jako startovní okruh." mrknu tvým směrem.

Na tvou ochotu s výcvikem se ale musím upřímně zasmát. Tak horlivý a tak nedočkavý.
"Odpočinek je také důležitý. Tak to příliš nepřeháněj, ano?" pousměju se.
"Nu. Tak co tě z mých možností zaujalo nejvíc?" nadhodím.

Sojka se usadí nedaleko na skále a pozorně tě sleduje. Já se posadím a s našpicovanýma ušima ti pozorně naslouchám. Nikam nespěcháš a prvně si hezky zjišťuješ a seznamuješ se s okolím. To je dobré plus do začátku. Nijak nepanikaříš a i krok se zdá, že máš jistý a klidný. Rozhodně neslyším tahat drápy po země. To je celkem překvapující. I fakt, že se zastavíš. Dojdu zvolna po tvůj bok.
"Dobrá. Tak otevři oči," brouknu. Nedávám na hlase nic znát, ale musím uznat, že se orientuje celkem dobře. Počkám, jak zareaguješ.
"Ty už jsi někdy něco takového zkoušel?" zeptám se narovinu. Ještě jsem nepotkal vlka, který by reagoval takhle klidně a vyrovnaně hned na první pokus. Ani Modrá nehlásila, že bys otevřel oči.

Zatsříhám ušima, když si tak odfrkneš a zafuníš. Přitáhnu uši mírně k hlavě, ale zase je narovnám.
Tady se ti to moc nepovedlo, Ikke. pomyslím si.
"Ty se drž. A klidně doraž, kdyby něco," zamručím. Taky vstanu a zvolna vyrazím opačným směrem. Po pár krocích stáhnu uši.
Je to těžké období. Přátl bych si, aby se Artemis zase smála. Ubylo by starostí, pomyslím si s dalším povzdechem.

Přikývnu.
"Hlavně se ji nevnucovat Nech to tak nějak vyplynout. Třeba i projev zájem o drobky, ale nijak na to netlač. Nech na ni, ať ti nabídne, jestli je chceš vidět," pousměju se. S Artemis to ještě je složité. Ale já doufám, že se nám to povede brzy zlomit a bude zase jako dřív. Bylo by to fajn.
"Však to je jen dobře," zareaguju na tvá další slova.
"Bezhlavá důvěra je chyba. Důvěra by se měla vždycky zasloužit. A potřebuje čas," další pousmání.
"Jak jsem už říkal, nespěchej na to. Nikdo nečeká bezmeznou důvěru krátce po přijetí do smečky. Důležité je jednat vstřícně, starat se o členy a povinnosti. Důvěra přijde časem." brouknu poklidně. Pak se ale musím zasmát.
"To je mi horlivosti najednou," uchechtnu se.
"Dá se toho se mnou trénovat víc, než se zdá. Kondička, boj, pohyb po slepu..." pokrčím rameny.

"Rozhodně ne," zamručím. Pak ale bouchnu smíchy. Ta změna rytmu i vibrací ve vzduchu poukazující na rozpoložení se absolutně nedala přehlédnout.
"Ale no tak, Fí. Nedělej z toho až takovou vědu," prohlásím přátelsky a dloubnu do tebe. Díky změně tepu mám celkem přehled, kde se nachází tvůj bok.
"A ani z tohohle nedělej vědu. Věř mi, že to určitě poznáš." zavrtím ohonem. Jsem si jist, že ani takové poleno jako ty to nepřehlédne.
"Neboj. Já vím, že s cukrováním na něj nejde jít. Nějak se to zvládne," pousměju se. Dávám ti najevo, že se na tohle téma tak nějak bavit už neplánuju.

Nevrle zavrčím a zamrskám ocasem. Takovýhle šílenec opravdu není to, co jsem zrovna teď potřeboval. Bohužel, stalo se. A co hůř - opravdu mě ukecal k tomu, abychom šli na slepecký trénink v horách!!
Musel jsem z toho všeho ztrati zdravý rozum... pomyslím si, zatímco pokračuju cestou, aniž bych nějak komentoval tvá slova. Nakonec ale dorazíme do míst, kde je to přeci jen bezpečnější. Zastavím se a našpicuju pozorně uši.
Bezpečnější místo tady asi nenajdeme... povzdechnu si.
"Dobře, jsme na místě. Modrá tě bude kontrolovat a běda ti, pokud budeš podvádět. Když už jsi mě k tomuhle překecal," zamručím nevrle. Modrá začiřiká a usadí se mi na vršku hlavy.
"Takže, v první řadě. Zavři pevně oči a našpicuj uši. Pozorně se zaposlouchej do zvuků kolem sebe a kde se pohybují." začnu tedy s výukou.
"Pak zkus vykročit vlevo a zastavit se dřív, než narazíš do skály." popíšu, co máš dělat.

Uchechtnu se.
"Adain měl trochu ze smečky obavy. Zdá se, že jsou všichni tři vlci tak nějak svobodní relativně krátce." zamručím zamyšleně.
"Potřebuje trochu více času se tu rozkoukat. Zkus na něj být aspoň trošku milý," mrknu tvým směrem s uculením. Pak se ale jemně pousměju.
"Věř mi, že jakmile to uvidíš, bude ti to naprosto jasné. Něco takového nejde přehlídnout, s očima nebo bez. Ty vibrace ve vzduchu a pomyslnou nit, která je spojuje." brouknu a lehce se pousměju. Rozhodně něco takového je ve vzduchu a mezi těmi dvěmi znát. Zastříhám ušima, zatímco naslouchám tvým dalším slovům.
"Měl jsem s ním střet vlastně dvakrát. Asi s ním nemám až tak úplně zkušenosti. Ale vím s jistotou, že nepatří k těm, na které se dá tlačit. Bohužel ale v tomhle to tak trochu bude potřeba." přitáhnu uši k hlavě.

Musím se jemně usmát. Vím jistě, že tahle má poznámka otevřela stavidla a ty sis konečně mohl uvědomit, že se něco přeci jen pomaličku mění. A to je důležitý krok na tvé cestě poznání.
"To bude záležet na Artemis. Někdy mám pocit, že má trošku problém uvěřit i vlkům ze smečky. Má své slabší chvilky a je potřeba kolem ní jednat opatrně a do ničeho ji vyloženě netlačit," zamručím. Já osobně bych ti je svěřil bez zaváhání. Ale na mě tohle rozhodnutí není a nebude.

Tvá slova provází další jemné pousmání. Příliš ambiciózní vlk taky není zrovna tím nejlepším. Zdá se, že ty to máš v hlavě krásně srovnané a to se mi zamlouvá.
"Budeš ten, kdo potřebuje mít ve své nadžízené důvěru. Vytvořit si s nimi vztah, na kterém můžeš stavět," zhodnotím tvá slova.
"Primárně s nimi Artemis zůstává v jeskyni, kde má Feier bylinky a tak." zamručím. Pak se ale musím uchechtnout.
"Trénovat můžeš s KÝMKOLIV ze smečky. Takže samozřejmě i se mnou. A divil by ses co vše se se mnou dá trénovat," mrknu tvým směrem.

Zamrksám ocasem a tentokrát mírně zavrčím.
"Ty si vážně musíš stát za svým, ať je to sebenebezpečnější, že??" zavrčím nespokojeně.
"Máš sebevražedné manýry a to se mi příliš nezamlouvá..." přimhouřím oči.
"Ale fajn, jak myslíš. Pustíme se do toho, ale ne tady. Sejdeme o kus dál, kde přeci jen není tak úzká cesta, jako tady," rezignuju. I tak ale dávám najevo, jak se mi to absolutně nezamlouvá. Bude ale bezpečnější být u toho, než abys to zkoušel někde sám. A já jsem si naprosto jistý, že bys to taky zkoušel.
Hlupák, odfrknu si.