Príspevky užívateľa

"Však není vůbec za co. Slíbil jsem to." pousměju se. Když pak navrhneš společnou procházku, maličko se přeci jen nad tím zamyslím. Původně jsem sem šel s naprosto odlišnou představou. Ale tenhle vlček je tu nový a potřebuje získávat informace i známosti.
"Proč ne, zní to dobře," rozhodnu se nakonec přijmout a postavím se. Vykročím s jistotou dál po cestě. Nemám problém se ani vyhnout tvé maličkosti a přitom se příliš nepřiblížím k okraji cesty, kde by hrozil pád.

"Pozorně ji sleduj, když budeš s ní. Sebemenší náznak, že si něco víc hlídá, něco skrývá nebo o někom víc mluví nebo naopak mluvit nechce. To jsou celkem solidní ukazatele, které by nám mohli pomoct." upozorním na detaily, kterých si všímat. Pak se ale pousměju.
"To není jisté, jestli se povede zajistit. Kontrolovaných setkání tu až tak moc nemíváme. Vzpomeň si na Alarica a jak dlouho nám trvalo domluvit tu kontrolu astmatu." zamručím a zvednu čumák k nebi.
"Nemám sice tvé rychlé nohy, ale utíkat umím i tak docela dobře. A budu si teď u sebe striktně držet Modrou pro případ nouze." zamručím. Jsou to asi jediné možnosti, jak si zajistit relativní bezpečí pro případ nouze.

Musím se pousmát.
"Rozhodně to určitě nějak zvládneme. Je potřeba ji hodně zapojovat. Jak u vlčat, tak do běžného fungování. Vlčata už jsou dost stará, aby to fungovalo. Ale věřím tomu, že to zvládneme. Jen najít spouštěč, který Artemis pomůže," odfouknu si.
"To pro nás bude eso v rukávu." zamručím zamyšleně.
"A Stadley... Tam je potřeba postupovat dost opatrně a nenechat se. Ale budu upřímný - dost se obávám, že se po mě ožene. Byl by toho schopný," ošiju se.
"Takže ti určitě dám vědět, až s ním přijdu do řeči. Pošlu Modrou." varuju tě.

"Těžko říct, co si zažili. Pro ně je nejspíš to zázemí důležitější. Ale kdyby jsi s tím měl problém, tak věřím tomu, že se toho vzdají," zamručím. Především na Jarumim bylo znát, že opravdu stojí o přidání do smečky.
"Nikdo ti tu nebude bránit ve volnosti, Adaine. Není to tak špatné, jak se může zdát," dodám mírně a pousměju se. Hodně myslíš hlavou a kalkuluješ, což je někdy dobře. Ale někdy to může působit naopak více potíží. Aneb - nic by se nemělo příliš přehánět.

Povzdechnu si. A tak nějak se "vzdám" tvému naléhání.
"Jedna naše vlčice porodila vlčátka. Bohužel, jedno z nich se narodilo mrtvé a druhé ve vážném stavu. Další dvě vlčátka se mají k světu, ale jejich matka to stále špatně nese. Stejně jako Feier, náš hlavní léčitel." odpovím přeci jen. Jako vždy se mi povede tak nějak vynechat sebe samého.

Jemně se pousměju. Přidat se do smečky je opravdu velká změna. Ale věřím tomu, že bude vše v pořádku.
"Nikam nespěchej. Nejprv poznej naše lidi, rozložení a tak. Dál přece můžeš vyrážet na cesty. Pokud ti tohle sedí víc, nejlepší post by na tebe asi byl mezi lovci." nakloním hlavu ke straně.
"Ale nespěchej s rozhodnutím. Máš čas, ano?" brouknu jemně. Doufal jsem, že už se nebudeš vracet do začátku - ale ouha. Přeci jen to zkusíš opět.
"Ne. Nedržím Modrou neustále u sebe. Je to volné zvíře, které má svůj prostor. Dneska si poletuje." pousměju se. Taky si občas potřebuje odpočinout. Mít čas sama pro sebe. A opět se pokusím elegantně obejít tu otázku.

Ohlédnu se po tobě. Pozorně naslouchám každému tvému slovu. Způsobí, že mi maličko zrychlí tep. Je to přesně to, co jsem potřeboval slyšet. Že jsem opravdu nebyl jen pátým kolem u vozu, které zavazí. Že jsem opravdu byl co k čemu a měl svou zásluhu. Přitáhnu uši k hlavě.
"Naštěstí nad ničím z toho opravdu nemusíme přemýšlet," zamručím a oplatím ti drbnutí. Řekl bych, že jsme dobrá dvojka. Dokážeme se podržet a plynule spolupracovat a to je víc než dobře.

Zamručím a mírně se zamračím.
"Mám trochu obavu, co se ohledně Stadleyho dozvím. Ale samozřejmě tě informovat budu, toho se nemusíš bát," přikývnu.

Jako bonus jsem tu dneska bez Modré. Nedržím ji u sebe neustále, aby měla svůj rozlet. Nemá mě tedy nikdo jak upozornit. Až závan větru mi napoví, že se něco děje. Našpicuju pozorně uši, jestli se mi to nezdálo. Uslyším ale kroky o něco dřív. Nasadím svůj obvyklí klidný výraz, ovšem tentokrát trošku pozdě. Pousměju se. Ten hlas a ten pach - naprosto jistě tohoto vlčka poznávám.
"Ahoj Adaine. Jak se ti daří? Nezlobí tě tu příliš?" nadhodím konverzačně, jako by se nedělo vůbec nic. Zároveň záměrně ignorujíc tvou otázku. Ale nedělám si žádné iluze. Jsi velmi chytrý a všímavý vlk a jen tak se odbít nenecháš.

Zadívám se do míst, kde podle zvuku tuším vodu.
Neměl bych být sám. Jsem ale víceméně zvyklí si se vším poradit sám... pomyslím si.
"Nic překvapivého. Je přece samozřejmé, že i na mě doléhá celá ta situace s vlčaty. Tím spíše, když díky své magii mám větší prostor k akutní pomoci." povzdechnu si. Nelžu, ale je to jen část. Ta důležitá část, což je hlavnější.
"Stadley je velmi hrdý. Nebude si chtít přiznat problém. A už vůbec nebude chtít pomoc s jeho řešením." zamručím. I proto se celkem dost obávám řešení s ním. Už jsme si boj spolu vyzkoušeli a tím pádem už ví, co ode mě očekávat. Má velkou výhodu a já se oprávněně tak trochu obávám, že by mohl vystartovat.
"Díky, určitě tě budu brát v potaz. Prvně si s nimi ale musím promluvit sám." pousměju se.

Jsi rozhodně velmi zvláštní vlček. Je znát, že bratr je pro tebe důležitý, ale zároveň jsi schopný brát to takhle na lehkou váhu.
"Určitě se na něj brzy podívám," slíbím zlehka.
Ono by to bylo i potřeba. Nevím, zda už se na ně mrkl Feier, ale nováčky bychom si zkontrolovat přeci jen měli, pomyslím si. Pak se musím chtě nechtě lehce usmát.
"Ale kdepak. šel jsem si jen provětrat trochu hlavu." odpovím poklidně. Kdybych měl nějaký cíl, určitě bych se ozval. Minimálně bychom se mohli bavit cestou, že bys mě doprovodil. ale nic z toho není třeba.

Potřeboval jsem si provětrat hlavu a být chvíli zase sám. Poslední dobou mám tyhle stavy čím dál častěji. Vím, čím to je a že bude chvíli trvat, než se to všechno srovná. Ale i tak je to náročné a složité období. Povzdechl jsem si. Zastavil jsem se a posadil se, abych mohl bezpečně zvednou tvář k obloze. Takovéhle těžké chvíle jsou okamžiky, kdy mi chybí můj zrak. Další rána, která se přidává k ostatním a zhoršuje situaci. Ale s tím se musím poprat. Jako vždy a jako se vším.
Seber se, Ikke. napomenu sám sebe a zhluboka se nadechnu. Vždycky jsem dokázal jít dál a půjdu i teď. V tom je přeci má největší síla.
"Ikke, Ikke... Kráčej dál, ať ti ze zad trčí sebevětší množství dýk..." zamručím sám pro sebe.

Natočím tvým směrem ucho. Pak je ale stáhnu k hlavě.
"Lhal bych, kdybych ti řekl, že jsem v pohodě. I na mě to má samozřejmě dopady." odpovím rozvážně. Pousměju se.
"Ale já vím, jak se s tím vypořádat. Alespoň další pozitivní vliv mé slepoty," dodám lehčeji. Opravdu si teď nemyslím, že je čas řešit mou hloupou hlavinku. A narozdíl od ostatních si s tím opravdu umím jakž takž poradit.
"Stadley je hodně paličatý. To by ale nebyl až takový problém. Především si drží odstup a to dost silně. Odmítá být jakkoliv vázaný na druhé jedince. A takhle páry opravdu nefungují," zamručím a povzdechnu si.
"V pořádku, Feiere. Ty máš své bylinky, já mám svou hlavu. Každý jsme tu na něco," pousměju se. Netěším se jen na hovor se Stadleym. Trochu z toho mám obavy.

Stočím pohled tvým směrem.
"Ne že se uvrtáš do práce. To je jistá cesta do pekel, Feiere. A pokud ti bude jako před chvílí, nezůstávej sám. Máš tu novou rodinu, drž se toho. A já jsem vždy připraven tě vyslechnout nebo ti jen dělat tichou společnost." upozorním tě. Jsi dost rozumný, aby sis dokázal svůj stav uvědomit. Problém bývá spíš správně určit, jak se v takových situacích chovat. A od toho jsem tu přeci já, ne? Pak sebou ale mírně cuknu. Za celou dobu jsem si tak trochu spíše připadal v celé situaci navíc. Ale tvé prohlášení teď... Mírně zatřesu hlavou. Není teď čas ani prostor na mě.
"Také si myslím, že jim to nevydrží. Co jsem Stadleyho potkal, celkem mě překvapilo, že skončili spolu. Artemis potřebuje úplně jiný typ vlka k sobě." povzdechnu si.
"Bude teď hodně na nás, abychom ji pomohli se srovnat. Vlčata už vnímají a potřebují vidět svůj vliv na ni."

Musím se uculit. Každý se spíš zajímá o Modrou jako takovou a jak jsem ji ochočil a podobně. Ale ty? Ty se pustíš rovnou do kalkulování a hodnocení. Máš zajímavý pohled na situaci, jen co je pravda. Ale pak mírně zvážním.
"Omlouvám se, ještě jsem neměl tu možnost. Mám to rozhodně v plánu. Snad brzy," odpovím mírně. Bylo toho stresu teď hodně a k tomu hlídání vlčat. Snažím se teď proniknout k těm, kteří mě potřebují, ale je to opatrný a zdlouhavý postup. A Rivotr? Je ještě ke všemu nový a to je ještě zdlouhavější. Nebude mi důvěřovat, to je jisté už teď. Nejprv musím získat důvěru, pak teprve bude ochoten mluvit.

Trpělivě čekám, co se bude dít. Dokud mě sám nevyženeš nebo neodejdeš, tak tu budu trpělivě čekat. A třeba se to vyplatí. což se nakonec i stane. Přeci jen se rozmluvíš.
Výborně... pomyslím si a mírně sklopím uši.
"I když jsme Artemis kontrolovali, nic nenasvědčovalo potížím. Udělali jsme vše, co jsme mohli. Vědět to je ale to nejmenší. Jsme léčitelé a je v nás zakořeněno. Vnímáme každý život, co je v našich tlapách, o dost jinak." povzdechnu si.
"Ta stopa v nás nikdy nezmizí. Může se jen zmírnit. A je na to jediný možný způsob. Zaměřit se na ty, kteří díky nám přežili." kouknu po tobě a pak také do řeky,
"Artemis to hodně nese, ale nedivím se. Co si budem povídat, Stadley ji příliš oporou nebyl a není. Pro pár v takové situaci je nejdůležitější být spolu a překonat to spolu." zamručím zamyšleně.
"Budu si muset promluvit i s nimi..." dodám tišeji.

Musím se pousmát nad tou radostí, která z tebe sálá. Je příjemné potkat vlka, který je veselí a není zasažen událostmi, které tu proběhli. Mohl by se stát jádrem, které nás nad tím vším podrží a pomůže nám překonat tohle složité období. Spolu s vlčátky by se to mohlo snáze překonat.
"Jsem rád, že se ti tu zatím líbí. A snad to tak bude i nadále." odpovím a zavrtím zlehka ocasem. Není to tak výrazné, jako dřív.
"Ano, má Modrá. Našel jsem ji jako ptáče a vychoval. Zůstala se mnou, tak jsem ji naučil pár triků. Od té doby mi pomáhá a občas mi nahrazuje můj chybějící zrak." vysvětlím ochotně. Už jsem si na to celkem zvykl. Zdá se, že ptačí kamarádi tu nejsou až tak obvyklí.